Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Občas, ale spíše je to otravné," vysvětlil jsem mu a dál naslouchal tomu, co mi chtěl říct, ale nemohl. "Většina vlků se tu usadí. Je to tu celkem hezké místo," řekl jsem v odpovědi na jeho vyprávění, aby věděl, že jej poslouchám. "Dole na jihu je Sarumenská smečka, ale dlouho jsem tam nebyl, takže těžko říct zda ještě existuje. Nedaleko od nich byla ještě jedna, ale z ní jsem dlouho nikoho nepotkal, takže usuzuju že zanikla. No a někde tady na severu, by měla být taky jedna, ale netuším kde," seznámil jsem nového známého se smečkami o kterých jsem věděl. Bylo jich celkem málo. Dřív, když jsem byl mrně, jich tu bylo kdo ví kolik. Ale všechny zmizely z povrchu zemského.
Erlend se rozhodl vyklidit pole. Nedivil jsem se mu. Etney působil divně. "Měj se a kdybys nás hledal, bydlíme v Borůvkové smečce," dodal jsem s úsměvem, aby nás mohl případně navštívit, pokud by měl zájem. Pak jsem obrátil pozornost na Etneyho. "Nevím, proč nemohl mluvit. Pomocí magie myšlenek jsem mu četl z hlavy to, na co myslel a co byřekl, kdyby mohl," vysvětlil jsem mu, jak vlkovi pomáhám. Bylo celkem divné, že mu to nedošlo. Jeho otec, pokud to byl jeho otec, přece ovládal magii myšlenek nejlépe ze všech vlků, které jsem znal. Mírně jsem nakrčil čenich a zastříhal ušima, když jsem poslouchal vlkův vychloubačný monolog. "Když to říkáš," odvětil jsem jen na jeho snahu přirovnávat svou srst k srsti svého otce. Snažil jsem se působit přátelsky, ale i já jsem věděl, že vlky podobné tomuhle, je dobré držet si od těla. Pravděpodobně by prodal i svou matku za nějakou tu lichotku.
"Můj otec je Savior a Lucy je moje sestra," řekl jsem po chvilce mlčení. Musel jsem se ovládnout, aby mi neklesla tlama do otevřeného údivu. Lucy se dala dohromady tady s tímhle tím? Sestřička musela klesnout na nové dno a nebo o vlkovi věděla něco, co mě zůstávalo zatím utajeno.

Earlend mě přemlouval, abych se mu v hlavě nepatlal, pokud mě to unavuje. "Víš ono to tak nějak, nejde vypnout. Myšlenky prostě přichází a přichází," vysvětloval jsem mu. "Stará známá mě naučila jak to ignorovat a nezaměřovat se na myšlenky ostatních, ale úplně zastavit to nejde. A neboj nemůže mě to vyčerpat nějak extra moc. Jen se pak budu potřebovat trochu prospat," prohodil jsem a aby toho nebylo málo přidal jsem zývnutí.
Flynn se nakonec rozhodl vyrazit na lov sám. Neměl jsem mu to za zlé. Jen ať si běží. "Dávej na sebe pozor," prohodil jsem za ním a pomalu se přesunul zpět k nové společnosti, kterou jsem měl. "A co tě přivádí na Gallireu?" zeptal jsem se a usmál se na něj. Rád jsem si povídal s novými vlky, které jsem potkal. Už to bylo sice dávno, co jsem se potuloval mimo smečku a poznával nové vlky, ale pořád jsem si to užíval jako za mlada. Možná že až najdu tu smečku na severu, kde žijí sourozenci, mohli by mě tam nechat vyspat, abych se nemusel krčit někde ve křoví. "Mimochodem neznáš smečku tady někde v okolí?"
Náhle jsem zaslechl hlas někoho, kdo se nabubřele přitáhl k nám a ještě nebubřeleji se představil. Chvilku jsem na vlka koukal trochu nevěřícně, ale pak jsem se na něj usmál. Ne každý mohl za povahu jakou měl. "Těší mě, já jsem Sigy. Ty budeš asi synem Arcanuse, je to něco jako můj strýc s mým otcem byli v jedné smečce a jsou to dobří přátelé," vysvětlil jsem mu naši nepříbuzenskou spřízněnost a čekal, co z něj ještě vypadne. "Tohle je Erlend, nemůže mluvit, ale já mu s tím pomáhám magií," dodal jsem ještě, abych přítele ubránil nepříjemnostem, že se nepředstavil.

Flynn začal nabízet, že něco uloví. Pak jsem mu to vysvětlil a on pochopil. I tak ovšem nepřestával s tím, že by vlkovi něco ulovil. "To by od tebe bylo velice milé Flynne, zkus se po něčem porozhlédnout a já si mezitím s naším novým přítelem promluvím," pobídl jsem Flynna. Bylo už dost vyčerpávající pomocí magie někomu lézt v hlavě. Ještě abych musel všechn otlumočit Flynnovi, to by mě zruinovalo. "Ale nejprve počkej, co nám ještě o sobě řekne," dodal jsem rychle, aby Flynn nezmizel někam pryč.
Začal jsem se víc věnovat Erlendovi a jeho hlavě. Musel jsem se soustředit, abych pochytil všechno, co mi chtěl sdělit. "Ty mě slyšíš? Rozumíš mi? Slyšíš mě?" Kývl jsem hlavou. "Slyším tě. Vím, že to z mých očí není jasné, ale ovládám magii myšlenek, takže dokážu slyšet co si myslíš. Proto jsem se omlouval. Většina vlků to nesnáší," odvětil jsem mu slušně a usmál se. Pomalu jsem začal sjíždět do lehu, protože jsem cítil únavu, jak přichází. "Vlci se šdou barvou očí ovládají magii myšlenek. Někteří více, jiní méně. Ti s mistrovstvím v této magii umí odhalovat i skryté věci, ale já se do toho nepouštím. Bere to moc energie. Popravdě i jen pouhé čtení tvých myšlenek mne vyčerpává. Vždy se snažím tuto magii, co nejvíce blokovat. A když ji pak chci použít, dělá problémy." Uvelebil jsem se tedy na zemi a naslouchal dál. Erlend byl asi hodně vyjukaný z toho, že mu konečně někdo rozumí. Pravděpodobně neměl štěstí na nikoho s magií myšlenek, nebo se jejich nositel bál prozradit, co ovládá kvůli vlastní bezpečnosti. "Flynne, našemu příteli by udělalo radost, kdybys mu něco ulovil a asi by mohl jít lovit i s tebou," řekl jsem v odpovědi na Flynnovi dotazy ohledně lovu. "Syn je opravdu dobrý lovec," dodal jsem hrdě.

Sledoval jsem vlka, který začal mrskat ocasem jako by to bylo laso. "A já jsem Erlend". Naklonil jsem hlavu na stranu, protože mi bylo divné, že to vlk neřekl. "Nemůžu mluvit. " Hlas přicházel od vlka, který navíc gestikoloval a snažil se nám sdělit, že nemůže mluvit. Jen jsem pokýval hlavou a usmál se. "Tohle je Erlend a z nějakého důvodu nemůže mluvit," vysvětlil jsem synkovi, protože mi bylo jasné, že magii myšlenek nemá. Nebo že by to ho vyčerpalo? Podpořilo by to mou teorii, že se dědí různé magie ne jen ty nejsilnější u rodičů.
Pozornost jsem pak obrátil k vlkovi. "To musíš mít těžké, když ti nikdo nerozumí. Omlouvám se, že trochu narušuju tvoje soukromí, ale je to rychlejší než pantomima," prohodil jsem omluvným hlasem, abych se ospravedlnil, že mu lezu do hlavy. Na druhou stranu to opravdu bylo efektivnější, než jiné způsoby, tak proč toho nevyužít. "S čím ti tedy můžeme pomoct?" zeptal jsem se s úsměvem a čekal na jeho myšlenky, až doplují ke mně. Mírně jsem si poposedl, abych ulevil chromé tlapce a taky, abych se připravil na menší únavu, která s použitím magie přijde.

Šťouchal jsem si tak do vlka vedle sebe tlapkou jako nějaký maniak, když jsem zaznamenal pohyb. Snažil jsem "Ahoj" doneslo se ke mně z místa, kde stál vlk v odstínech šedi. Nechápal jsem proč nepromluví a jen si to myslí. Asi k tomu má nějaký důvod. Přestal jsem šťouchat tlapkou do Flynna, abych nepůsobil jako nějaký šílenec.
"Och zdravím. Já jsem Sigy a tohle je Flynn," představil jsem nás s přátelským úsměvem na tlamě. Vlk vypadal celkem přátelsky, ale vypadal i trochu ustrašeně nebo zaraženě. Hm? Jak se mu tohle asi povedlo udělat? Donesla se ke mně další z jeho myšlenek, ale na to jsem nereagoval. Za ta léta jsem se naučil, že není dobré ostatním prozrazovat, že se jim motáte v hlavě. Většina vlků to nesnášela. Nesnášet... bylo mírné slovo v tomto kontextu. "Můžeme ti nějak pomoct?" dodal jsem, abych prolomil ledy a přiměl vlka k představení se nebo tak něčemu. Nechtěl jsem ho zbytečně nutit do seznamování, ale když už se k nám vydal, musel něco chtít ne?

Flynn po chvilce kuckání a zírání prohlásil, že neví. Byla to jeho normální reakce na všechno, co nechápal nebo na všechno, co mu přišlo moc obtížné. A jemu přišlo všechno rozhodování obtížné. Zastříhal jsem ušima a rozhodl jsem, se že mu dám mírně výchovnou lekci. "No dokud se nerozhodneš, budu do tebe šťouchat tlapkou," prohlásil jsem a začal do syna šťouchat. Na jedno místo. Přesně do toho samého bodu.
Každý by si řekl: Šťouchání tlapkou, co je na tom výchovného, však to ani nebolí! A na to bych řekl jen: Už vás někdy někdo šťouchal tlapkou do toho samého místa dlouhou dobu? Já vydržím klidně celý den. A tak jsem tak šťouchal a čekal, než Flynn rozhodne, co budeme dělat nebo než vymyslí nějakou variantu, která by mu vyhovovala víc. Nechtěl jsem to nechávat jako vždycky ležet nebo odpovědět a rozhodnout za něj. Ne! Už byl dospělý, musel se snažit víc, pokud chtěl získat nějakou zodpovědnost ve smečce, musel se umět rozhodovat.

//Východní hvozd

Snažil jsem se přidat do kroku, ale už to nešlo. Vzdal jsem tedy hnání se za Flynnem a doufal, že mu brzo dojde, jak moc zaostávám, a zastaví se. Nemělo cenu na něj volat, protože čím víc jsme se dostávali do jiného lesního porostu, tím více sílil hukot řeky a větru, který řádil všude kolem. Rozhodně to tu nebylo vůbec bezpečné na dlouhodobější pobyt. Možná bychom se měli nejprve někde schovat, než se vydáme hledat sourozence. Naštěstí se Flynn zastavil a počkal na mě, což bylo dobře, protože jinak bych ho už v téhle mele jistě ztratil.
Hrdě prohlásil, že ví kde smečka je a já se na něj usmál. "Šikovný," pochválil jsem ho s úsměvem a pak se rozhlédl kolem. Netušil jsem, zda bude bezpečné teď přes řeku jít. Možná bychom měli zůstat tady a přečkat tu smršť, ale kdo ví jak dlouho to bude trvat. Pohlédl jsem na Flynna a rozhodl se zeptat na jeho názor. "Nevypadá to moc dobře. Možná by bylo lepší tady počkat, ale kdo ví, kdy ta bouře skončí. Na druhou stranu jít přes řeku by taky asi nebylo nejbezpečnější. Co myslíš?" zeptal jsem se ho a čekal v sedě na odpověď.

Seděl jsem a odpočíval. Vítr pravděpodobně zuřil na nekrytých územích dál a dál. Ještě že hvozd je silně zalesněný, takže tu nehrozí žádné větší nebezpečí. Zastříhal jsem ušima a obrátil se na Flynna, který se pustil do čenichání. Chvilku vypadal zmateně, ale pak si asi uvědomil kam má jít. Našel stopu. Vydal se za ní.
Pomalu jsem se zvedl a pustil se do následování syna. Jeho tempu jsem moc nestačil, takže jsem za ním zaostával. Trochu jsem doufal, že se mi v lese neztratí... nebo že ztratí? Možná by mu nějaké samostatné putování pomohlo. Mě tenkrát pomohlo putovat po světě jako tulák celkem dost. Dál jsem poskakoval za Flynnem, který se víc a víc vzdaloval. Pravděpodobně ho poháněla snaha dokázat, že je nejlepší lovec a tak úplně nebral ohledy na to, že já za ním musím poskakovat a nemám jak svůj pohyb zrychlit. Udýchaně jsem skákal po třech dál, abych nenamáhal zraněnou tlapku, která už toho po běhu měla dost.

//Narvinijský les

Flynn se kýcháním snažil zbavit všech možný i nemožných pískových zrnek. Já se rozhodl využít magií a tak jsem do menší prohlubně vedle nás přivolal vodu z nedaleké řeky. Zastříhal jsem ušima a sklonil se k napití. Voda byla příjemně chladivá a já si trochu smočil i čenich, abych si ho očistil. Zda se Flynn pustí do podobné očisty jsem nechal na něm. Byl už dospělí a rozhodně nepotřeboval tatínkovi rady nebo souhlas ohledně svého počínání. Začínal jsem si opět uvědomovat, že jsem starý a na všechno sám.
Poposedl jsem si kousek do prohlubně a zahleděl se do lesa. Smutek a samota vždycky přichází nepozorovaně a nečekaně. V jednu chvilku tam nejsou a pak BUM! Nerozuměl jsem Flynnovu patlání různých slov dohromady. Nerozuměl jsem ani Heather, která byla až moc chytrá. A nerozuměl jsem ani tomu, proč nás Lylwelin všechny opustila. Flynn si taky kecl na zadek vedle mě a prohlásil, co bude dál. No to jsem netušil. Rozhodl jsem se ovšem využít Flynnovi snahy být vždy nejlepším lovcem. "Pokud jsi ten nejlepší lovec, musíš být taky dobrý ve stopování. Někde tady v okolí na sever, by měla být smečka, ale nevím kde přesně. Tak ji zkus najít," navrhl jsem synovi a trochu chabě se usmál. Doufal jsem, že ho to přiměje k pohybu a že nenahodí zase svoje typické znuděné otravné chování.

//Východní galtavar

Snažil jsem se nezakuckat pískem, který mi vletěl do krku. Tohle počasí fakt nebylo na cestování. "Nesněží... Jsou to kamínky, písek," zabručel jsem a snažil se probojovat mezi stromy, které nabízely alespoň nějakou ochranu. Konečně se mi podařilo najít klidnější místečko, abychom se s Flynnem mohli po tom běhu vydýchat. Sedl jsem si na zem a ztěžka oddechoval. U toho jsem si motal chromou tlapkou, která dostala během cekem na frak a teď bolela jako čert. Doufal jsem, že otáčení tam a sem mi trochu uleví od bolesti, ale moc to nepomáhalo. Naštěstí jsem si zrovna na tuhle bolest zvykl, i když stále to byla bolest... dá se vůbec na ni plně zvyknout?
Obrátil jsem pohled k lesu. Cítil jsem z něj Heather. Snad se schovala někam hlouběji do hvozdu a písek se jí vyhnul. Mohl jsem jenom doufat, že se dcerka probojovala do nějakého úkrytu. "Zrovna nám ten výlet nevyšel co?" broukl jsem směrem k Flynnovi, abych ho rozmluvil. I když jsem netušil proč je tak zamlklí, doufal jsem, že ho jednou rozpovídám trochu víc. "Měli bychom vyrazit na sever, ale obávám se, že pobyt mimo lesy nebude úplně nejlepší," obrátil jsem konverzaci směrem k dalšímu postupu.

//Borůvkový les

Vyběhl jsem na pláň, což se ukázalo jako ne úplně dobrý nápad. Foukal strašně silný vítr, který se mi zarýval do srsti a těla. Dokonce se zdálo, že vítr nese i mrňavé kamínky, které se zakousávaly až do kůže. Rozhodně to nebylo nic příjemného. Otočil jsem se na Flynna. Vypadal v pořádku a tak jsem nejistým krokem pokračoval v cestě. Měl jsem, co dělat, abych chromou tlapku zvládal. Vybral jsem směr k lesu, který byl nedaleko, a doufal jsem, že najdeme alespoň nějaké útočiště tam. Rozhodně jsem nechtěl zůstat na téhle louce, po které se to přehánělo bez zastavení.
Chtěl jsem něco houknout na Flynna, ale bylo mi jasné, že když otevřu tlamu, nalétají mi do ní ty malé kamínky a to jsem nechtěl riskovat. Popravdě jsem musel mít i přivřené oči a uši stažené k hlavě. Co je to proboha za sajrajt... Soptil jsem a postupoval dál a dál, dokud jsem si nebyl jistý, že je les konečně na dosah.
Za prvními stromi jsem pohlédl na Flynna. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ho a pak zamířil mezi kmeny stromů, které nám zaručovaly aspoň trochu bezpečí...

//Východní hvozd

Zavrtěl jsem na jeho otázku hlavou. To žepovažuje magii za nějaké zvířátko mě nechávalo chladným. Blahoskloně jsem se na toho našeho blbečka usmál a smířil se s tím, že se o něj budu muset pravděpodobně starat až dokud neumřu... To byly vyhlídky, že jsem do toho chtěl hodit vidle rovnou. Mělo vůbec cenu se tady takhle starat. Už je dospělý a mohl by se o sebe starat sám. Základy zvládá a nic jiného jsem neshledával jako potřebné. Navíc když byla Lyl pryč, nemělo cenu tu zůstávat. Zašermoval jsem ušima jako vždy, když jsem nad něčím přemýšlel a obrátil se zpět pozorností na Flynna.
"Jako lovec bys pomáhal. Takže až budeš mít chvíli najdi Blueberryho ano?" řekl jsem mu s mírnou rázností. Nechtěl jsem, aby z něj byl flákač jeom proto, že je trochu pomalejší. I ti, kterým nebylo dáno rozumem, měli podle mého názoru něco dělat. A pokud Flynn netušil, kde má pomáhat, stačilo ho nakopnout správným směrem.
Ohledně výletu zněl nadšeně. Usmál jsem se a vyrazil mimo les. "Tak jdeme," prohodil jsem. Měl jsem už dlouho v plánu najít své mladší sourozence. Alastor tvrdil, že jsou s maminkou ve smečce na severu, ale né té na severu jako minule. Neměl jsem tedy jinou možnost než jít stále na sever a doufat, že na ni narazím.

//Východní galtavar přes tůň

Flynn čmáral v hlíně a vůbec mě neposlouchal. Odfrkl jsem si, ale víc jsem to nekomentoval. Bylo mi jasné, že je unavený. A i když není unavený tak neposlouchá... Trochu mě to iritovalo, protože já sám byl vždy vlčetem, které se rádo bavilo s ostatními a naslouchalo slovům starších. Flynna ovšem nějaká moje slova nezajímala. Očividně. Potřebuje mě vůbec? Zastříhal jsem trhavě ušima a podíval se někam do dálky. Možná mě vážně už nepotřebovali. Lylwelin byla pryč a bylo na čase někam jít. Kam? To jsem netušil. Možná objevit co je na západ od Gallirei. Znělo to jako fajn plán, ale... Ale...
Náhle se žíhaný vlk předemnou rozhodl své magie zbavit. Jako by to byla borůvka, kterou může hodit na někoho jiného a pocintat mu kožich. "Pokud magie používat nechceš, tak nemusíš. Většinou se stejně na magie musíš velice soustředit, nebo být v rozrušení, aby se projevila," řekl jsem s klidem. Bylo mi jasné, že se magií obává jen proto, že je nezná. Je to pro něj nové a tím pádem i nebezpečné. "Ale neboj, časem uvidíš. Třeba budeš pomáhat magií ostatním a bude tě to bavit," povzbudil jsem ho s úsměvem. Počasí bylo opravdu příjemné. "Nechceš jít někam na výlet?" zeptal jsem se Flynna. Napadlo mě navštívit nějakou smečku a zjistit, jak se vlkům po zimě daří. Navíc ve smečce nebylo úplně co dělat.

Vypadalo to, že je Flynn v pořádku. Alespoň tedy na jeho poměry. Spokojeně jsem se nadzvedl, abych si přesunul tlapky a zůstal jsem ležet na břiše s hlavou ve výšce, abych na synátora viděl. "Určitě. Náhlá ztráta energie a únava. To jsou jasné příznaky použití magie," vysvětloval jsem. "Jelikož ji ale nemáš procvičenou, tak tě i sebemenší magický zásah vyčerpá," dodal jsem a pokýval u toho hlavou, jakože je to přeci jasné. A taky že bylo. I když u Flynna jeden nevěděl, zda je mu něco jasné nebo nejasné. "Brzo by se ti měli zabarvit oči podle vrozené magie," řekl jsem mu a zastříhal ušima. "Mám svou teorii, že když má vlk nějakou magii silnější než ostatní, zabarví se mu podle ní oči. Proto je spousta vlků s modrýma očima podle vzduchu, červenýma po ohni, šedýma po myšlenkách a tak dále. No a pokud se někomu nezabarví oči a zůstanou žluté, tak nemá vlohy jen pro jednu magii, ale pro více z nich," snažil jsem se mu to vysvětlit a vesele se usmíval. Byl jsem nadšený, že vlčata začala objevovat magie. Budou toho moci spoustu dokázat a spoustě vlkům pomoci. Ani mě nenapadlo, že by své magie používaly ke zlu. Já měl magie spojené jen s pomáháním ostatním nebo pro případné vylepšování vlastního života. Měl bych se zajít podívat, co ta květina v úkrytu, zda se uchytila nebo ne. Když jsem se teď prospal měl jsem celkem dost energie na povalování. Na druhou stranu, bych se měl asi více zdržet doma.

Bylo mi jasné, že Flynn se z toho potřebuje jenom vyspat. Rozvali jsem se tedy zpátky na zemi, připraven si taky schrupnout. Heather se stejně rozhodla vydat pryč. Proč by taky čekala, když bratr má být podle všeho v pořádku. Ani jsem jí nestihl odpovědět na otázku. Ach, to mládí. Zavrtěl jsem hlavou a pomalu se odebral do říše spánku.
Prospat se mi pomohlo a když mě podrbaly na čenich první jarní paprsky byl jsem plný energie. S mlasknutím jsem zvedl hlavu a pohlédl na okolní stromy. Všechno vypadalo v pořádku. Sluníčko příjemně hřálo a nevypadalo to, že by mělo pršet. Flynn pořád spal, ale vypadalo to, že už se také probouzí. "Dobré ráno," pozdravil jsem ho a usmál se na něj. "Spíš jak je tobě," prohodil jsem v odpovědi na jeho větu, spíše než otázku. "Vypadá to, že se začala projevovat tvoje magie, ale těžko říct jaká," vysvětlil jsem mo pomalu. "Proto můžeš být trochu dezorientovaný a unavený," dodal jsem ještě, aby se Flynn nesnažil hned zvedat.