Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kaskády

Protáhl jsem se s květinku v tlamě skrz úzkou chodbu do otevřené místnosti bez stropu. Byl večer a foukal celkem příjemný vítr. Nebyla tu ještě zima, takže se dalo v mém skromném příbytku celkem slušně zevlovat. "Vítej v mém skromném příbytku," odvětil jsem Kaye zatím, co jsem začal květinu pomalu zahrabávat vedle kopretin na pravé straně místnosti dál od vchodu i výklenku pro spaní. Nikdo nechtěl dostat zásah do čenichu halucinogení kytkou jen co někam vleze nebo když chce spát. Zatím moc nefunguje, je trochu přeschlá. Tlapkou jsem hezky květinku umístil do země a nechal Kayu ať se trochu porozhlédne. Pomocí magie země jsem květinku nechal pořádně zakořenit. Trochu jsem i povzbudil otevření jejích květů, aby se brzo pustila do své práce a provoněla to tady. Chtěl jsem se uvolnit a zapomenout.
Kaya vypadala v pohodě, neřešil jsem ji. Přišla sama, tak co bych do ní pindal. Sám jsem na konci místnosti uviděl něco zvláštního. Byla to skupinka kamínků a peří. "Ach jo... Puboši si tu asi udělali mejdan," zabručel jsem si sám pro sebe, zatím co jsem ocasem začal smejčit peří do odpadního rohu, aby se tu všude nepovalovalo. Pak jsem si lehnul na zem vedle kytky a čekal až začne hezky vonět. Už nechci myslet na Borůvku, Lylwelin ani nic jinýho. Chci klid. "Jak se ti vůbec líbí v Borůvce?" uchechtl jsem se směrem ke Kaye.

//Vyhldka

Nechtěl jsem se dohadovat. A přesto... Přesto mi přišlo, že vlčice nejde jen tak na zdař vlk, ale že jde za mnou. "Fajn, když to říkáš," opáčil jsem jejím směrem, když jsem se vydal dolů po kaskádách směrem ke svému skromnému a hlavně soukromému příbytku. Čím níž jsem se dostával tím více jsem cítil onu záhadnou květinu, kterou jsem tenkrát ukradl. Holka bude potřebovat někam hezky přesadit, jinak by ji takhle mohl cítit každý. Zastříhal jsem ušima a sestoupil jsem až na kámen, ze kterého se dalo vkročit do mého úkrytu.
Teď ovšem vyvstala otázka, co s vlčicí, která šla za mnou. Sjel jsem ji pohledem a pak si povzdechl. "Hele já si jdu užít hezkej rauš, takže se buď můžeš přidat nebo ti nedoporučuju vůbec mluvit o tom, co teď uvidíš," řekl jsem jí s klidnou myslí. Popravdě mi bylo jedno, zda místo mého pobytu vykecá. Neměl jsem úplně v plánu se vracet do Borůvkového lesa. Voda se rozestoupila, jako bych byl nějaký typ zachránce a odhalila vchod do úkrytu, který byl za ní. Taky ukázala květinu, kterou jsem tu ledabile odhodil a která mírně zapouštěla kořeny, kde mohla, ale do kamene to šlo těžko. Prošel jsem se suchým kožichem na druhou stranu, popadl kytku a vydal se úzkou chodbou dál. Vodu jsem nechal rozestoupenou dost dlouho, aby se případně mohla vlčice připojit.

//Útočiště

//Borůvkový les přes zelené nory

Šel jsem svou motavě pajdavou chůzí dál. Byl jsem naštvaný na všechno a na všechny. Takové to když vstanete špatnou tlapkou napřed? Jo přesně to. Pitomá borůvková smečka. Pitomej kraj. Nesnáším to tu! Naštvání ze mě přímo sršelo do všech směrů, čehož si musel povšimnout každý pozorovatel. Ani jsem moc nevnímal, že mě černá vlčice, do které jsem narazil, následuje. Všiml jsem si ji až v momentě, kdy jsem se vyšplhal do kopce.
"Proč za mnou jdeš," zabručel jsem a neznělo to vůbec jako otázka, i když to otázka zjevně byla. Nehodlal jsem zastavovat, kvůli tomu, že nějaká vlčice se rozhodla, že mě bude prudit. Navíc byla cítit borůvkou. Otočil jsem se na ni. "Jo to seš ty," dodal jsem. Byla to ta vlčice, kterou jsem upozornil na nedostatky Maharu. Mírně jsem se uchechtnul. Ani jsem sám netušil kam jdu a proč. Kytka! Moje smysly se zaostřily. Mohl jsem se konečně zhostit svého plánu na vybudování květinářského impíria. "Omlouvám se za to, že jsem do tebe strčil. Nemám momentálně náladu na vykecávání se," řekl jsem po chvilce ticha a pustil se na sestup ke Kaskádám.

//Kaskády

Probudil jsem se z celkem nepříjemného spánku. Pořád jsem se převaloval a překrucoval. Honil mne sen, který se zdál tak strašně reálným, že probuzení pak bylo jako náraz do kmene stromu. Lylwelin tu nebyla. Bylo mi to jasné. Odešla nebo někde zahynula a už se nevrátí. Pomalu jsem se zvedl na všechny čtyři. Měl bych odsud vypadnout. Bylo tu prostě moc vlků a všichni se tu bavili a užívali dne. Přišlo mi nepatřičné být tu s nimi. Všichni působili tak vesele a spokojeně a.... štvalo mě to. Celá tahle smečka mě štvala. Lezly mi krkem úplně všichni. Nikdy bych netušil, že to řeknu, ale prostě mě to s nimi nebavilo.
Cítil jsem se osaměle a k tomu tu nikdo nebyl dost chápající. Všem bylo ukradené, že Lyl odešla a všichni to dávali za vinu mě. Tiše jsem zavrčel. Nesnášel jsem to tu. Byla to smečka, která měla dávat mě a rodině zázemí, která měla být naším domovem. No nakonec to vypadalo, že se rozhodla nás odvrhnout v momentě kdy jsme ji nejvíc potřebovali. Vyrazil jsem směrem na jih. Nechtěl jsem tu být ani minutu navíc. Moje rozrušení a špatná rovnováha na třech tlapkách ovšem způsobily, že jsem se spíše motal lesem. Nebylo proto divné, že jsem bokem narazil do vlčice (//Kaya). "Promiň," procedil jsem naštvaně skrz zuby. Nemá překážet nána pitomá, dementní, hloupá,... V duchu jsem si ulevoval na konto vlčice, kterou jsem ani nepoznal. Jen jsem do ní drcnul bokem a šel motavým krokem dál.

//Vyhlídka přes Zelené nory

//Kierb přes VG

Doploužil jsem se zpátky na území smečky. Byl jsem opravdu hodně vyčerpaný a unavený. Nenašel jsem, co jsem hledal a navíc mne přepadl celkem velký splýn. Nějak jsem si uvědomoval, že Borůvková smečka asi není nic pro mě. Něco mi napovídalo, že bylo velice unáhleným rozhodnutím se do téhle smečky přidat. Jenže, co jsme mohli s Lyl dělat? Povzdechl jsem si, když jsem si uvědomil, že teď už mě tu nic nedrží. Blueberrymu jsem se s Lylwelin stejně nejspíš nezamlouval a trochu mě nakrklo, když tenkrát mírně obviňoval mě z jejího odchodu. Jako bych já nebyl ten, kdo se jí snažil udržet ve smečce. Kdybych mohl, tak ji přivážu k nějakému stromu a nepustím ji. Jenže to nešlo. Odešla a už se asi nikdy nevrátí.
Byl jsem sám. Cítil jsem se osaměle a smutně. Chyběla mi láska a vzájemná náklonost. Chyběla mi soudržnost a společnost. Jenže jsem si nebyl jistý, že mi to někdo může nabídnout. Ve smečce nikdo nebyl. Lehl jsem si na zem k jednomu z borůvkových keřů a položil si hlavu na tlapky. Cítil jsem se opravdu špatně. Aspoň že Flynn a Heather jsou spokojení. Nevěděl jsem, co si dřív počít. Rád bych šel hledat Lylwelin, ale kde začít? Možná by mi mohl pomoci Život, ale sám jsem netušil, zda by k tomu byl svolný on přeci nikdy nezasahoval rád do osudů jiných pokud vyloženě nemusel. A navíc jen tak divně naznačoval. Možná bylo načase odkráčet někam pryč, stejně jako to udělala matka.

"Asi máš pravdu," řekl jsem jenom a pokýval hlavou. Nemělo cenu to dál rozvádět. Aranel byla... no jiná. Některé její názory jsem nechápal, ale s tímhle se dalo souhlasit. Prozradila na sebe i to, že byla partnerkou mého někdejšího spoluputovníka a že s ním měla vlčata. Pravděpodobně už ji všichni opustili, nebo to jsem aspoň vycítil z toho jak to řekla. A navíc, bych je asi znal. Rozhodně by se jima chlubila. Byla takovou tou maminou, co svoje potomstvo předhazuje každému a za každých okolností. Už jen to jak se rozplývala nad úplně cizími vlčaty tomu napovídalo. Nebo možná taky ne. Hodil jsem spekulace za hlavu a pomalu se zvedl na všechny čtyři.
"No tu smečku asi nenajdu, takže vyrazím zpátky do Borůvkového lesa," prohodil jsem s úsměvem. "Ale hádám, že ty se tu ještě chvilku zdržíš," dodal jsem, protože to vypadalo, že se nemá v plánu vracet do lesa. Nebo alespoň ne v brzké době. Měl bych se doma pořádně prospat, už cítím, že to nezvládám takhle dlouho ponocovat. "Byl to ovšem velice pěkný rozhovor a snad se někdy zase potkáme," prohodil jsem a s menší úklonou se otočil k odchodu. Začal jsem hopkat lesem po třech a doufal jsem, že mi cesta domů nebude nijak trvat.

//Borůvková les přes Východní Galtavar

"Och asi jsem si to jméno spletl. Přeci jenom jsem ji potkal před dávnou dobou," odvětil jsem když mne opravila. Popravdě jsem si na její matku skoro vůbec nepamatoval. Měla šedočernobílý kožich, pokud jsem si aspoň něco pamatoval dobře. Její jméno mělo být na H, ale asi jsem ho opravdu zaměnil za jméno jiné vlčice. No v celku to bylo jedno ne?
Aranel se rozhovořila o tom, jaké to dřív bylo v Borůvkové smečce. Mluvila o vlčatech, která někdo měl, ale já jsem popravdě nepamatoval ani jedno. Ani jsem si sám nepamatoval, že bych znal pár, který by měl vlčata. Pokud nepočítám strýce, ale ten měl tolik potomků, že se nebylo čemu divit. Otec měl taky mladé, ale tam jsem ani nechápal, proč si vlčata pořizoval. Nikdy mi nepřišel jako rodinný typ, to byla vždy spíš matka. Otec byl samotářský mrzout, ale něco ho evidentně k vlčatům přímět muselo. Asi si je přála Lennie. Naslouchal jsem Aranel dál. "Já proti cestování nic nemám. Mladí mají poznávat svět," odvětil jsem jí. "Spíše je mi záhadou to, proč se potom domů nevrací. Co já bych dal za to, kdybych se měl kam vrátit. A mimochodem Coedena jsem dřv taky párkrát potkal," prohodil jsem, abych nějak zakončil své myšlenky ohledně vlčat, odchodů a její zmíňky starého přítele. Stejně je mi záhadou, proč není více vlčat. Ale asi je tu až moc samotářů, kteří by si nechtěli pořídit vlčata nebo jim to příjde moc práce.

"Moje smečka se rozpadla už před dlouhou dobou. Matka odešla a otec už to sám nezvládal," vysvětlil jsem jí. Muselo jí dojít, že se o tomhle bavit nechci, protože jsem prohodil na toto téma jen dvě věty a dál to nerozváděl. Záleželo ovšem na ní, jak moc je všímavá a nebo jak moc je zvědavá. Sedl jsem si na zem, abych odlehčil chromé tlapce.
Aranel pak vyprávěla o své rodině. Mluvila o tom, že je potomkem zakladatelů Borůvkové smečky. "Takže tvoje máma bude Haruhi, pokud si dobře pamatuji," řekl jsem mírně překvapen svým pamatovákem. Jednou jsem na svých potulkách spadl do Borůvkového lesa. Nebo se spíš skutálel. Naštěstí mě včas zarazilo křoví, ale to nebránilo bývalé Alfě, aby mě za tohle antré pořádně nevyčastovala. Naštěstí mě a Coedena nechala jít. Nebo už jsem tenkrát putoval sám? Takové detaily jsem si už nepamatoval.
Sněhobílá pak mluvila o vlčatech, která byla ve smečce nebo o která se za ty roky starala. Nebylo jich mnoho a evidentně ani jedno nebylo smečkové. Zvláštní, že se v Borůvkové smečce nikdo nerozmnožuje. Zastříhal jsem ušima, když Aranel nevědomky ťala do živého. Asi netušila, že Lylwelin taky opustila svoje vlčata. "Asi k tomu mají důvod," odvětil jsem jenom a víc nemluvil. Trochu mě začínala Borůvková smečka štvát. Opravdu jsem si nemyslel, že to někdy řeknu, ale bylo to tak. Blueberry dával v podstatě odchod Lylwelin za vinu mě. Aranel by Lylwelin očividně už nikdy ani mezi sebe nepřijala, pokud by se do smečky kdy vrátila. Cuklo mi v koutku, ale nezavrčel jsem.

Slunečné ráno přineslo trochu deště, ale to mi nevadilo. Byl to příjemný teplý deštík a navíc trochu pomáhal od toho dusna, které opravdu přišlo. Zvláštní. Zdálo se mi, že mám nějaký čuch na počasí. Usmál jsem se na Aranel a pomalu vylezl z vody, abych se v dostatečné vzdálenosti od ní oklepal. Na třech se mi to klepalo celkem špatně, takže jsem se v jednu chvilku nebezpečně naklonil, ale naštěstí jsem rovnováhu udržel.
"Já se narodil tady, na Gallirei," odvětil jsem jí pomalu, zatím co jsem si vyklepával vodu z uší, kam mi zatekla. "Matka byla Siana a můj otec je Savior. Společně kdysi vedli Klímovou smečku, ale to už je dávno," dodal jsem ještě, abych jí podal všechny informace, na které se zeptala. Nebyl jsem tajnůstkřský. Na co se mě někdo zeptal, na to jsem mu odpověděl a nedělal jsem kolem toho žádný povik.
Ona se rozhovořila o tom, kam má v plánu jít. Nebo spíše mlvila o obsenci jakéhokoli plánu. Chápal jsem ji. Jako pečovatelka to musela mít celkem těžké, navíc když se starala o úplně cizí vlčata, takže jí nemohla pomoci jejich vlastní rodina. "To chápu, musí to být dost složité, když nemají ani nikoho jiného, kdo by se o ně postaral," řekl jsem přátelsky a doklepal hlavou.

Aranel byla jako vlče, ale to bylo u pečovatelek takové normální. Všiml jsem si toho snad v každé smečce, do které jsem patřil. Jako by jim přítomnost vlčat snižovala IQ a jejich snaha se přiblížit vlčatům, přerostla až v nové charakterové vlastnosti a nové zájmové činnosti, jako bylo třeba plácání tlapkou do vody. Kdybych byl mladší a ve fyzickém pořádku, asi bych jí i plácnutí oplatil. Jenž jsem si nemohl dovolit zvednout přední tlapku, na které jsem stál a chromá tlapka nebyla plácnutí schopná už tuplem. Nechtěl jsem ji ovšem zklamat jako bručoun, takže jsem se jen usmál a nijak jí situaci nevysvětloval, ani jsem ji neokřikl.
"Podle mě bude zítra pořád teplo, ale neviděl bych to na slunečno," řekl jsem jí a popravdě jsem ani netušil, kde se tahle jistota ohledně počasí bere. Něco mi ovšem říkalo, že bude verdo, dusno a zataženo. A lepší se o takové to informace podělit, aby třeba neplánovala něco a nezkazily se jí plány. "Vyrazil jsem hledat smečku, která by tady na severu někde měla být. Podle všeho v ní bydlí můj otec s rodinou, tak jsem se za ním chtěl zastavit," odvětil jsem s úsměvem. "A kam ses vydala ty?" Bylo příjemné si s někým jen tak povídat a nemuset řešit, co a jak říkám. S Flynnem jsem musel moc přemýšlet, abych mu vysvětlil, co vlastně chci a steně se mi mnohdy nedostávalo kloudných odpovědí.

Užíval jsem si pohového letního dne naložený jako nějaká rybka v řece. Bylo to příjemné. Voda nebyla studená, ale jen hezky chladila. "Šlo to, už jsem spal i líp, ale i hůř," prohodil jsem přáteslky. Neměl jsem úplně v lásce lhaní, takže jsem nikomu nehodlal bulíkovat, že se mi na zemi v blízkosti hučící řeky spalo úplně pohádkově. Navíc jeden nikdy nespí dobře sám, když si navyknul mít pořád někoho po boku. Kývl jsem hlavou, když se Aranel slušně zeptala, zda se může připojit. Bylo mi jasné, že její slušnost je jen taková, aby se neřeklo, neboť ani na schválení svého počínání nečekala a už si to skočila do vody.
Udělala se vlna a já měl co dělat, abych to ustál. Moje chromá tlapka byla v podstatě k ničemu a udržet se mimo vlnu i v takhle malinkatém proudu pro mne bylo náročnější. Neměl jsem jí to ovšem za zlé. Někteří vlci rádi ve vodě dováděli a cachatli se. Já měl spíš rád povídání si a povalování se, než nějakou výraznou aktivitu. Bejvávalo. Když praštila tlapkou do vodu nevěděl jsem, zda to byl záměr nebo jenom náhoda. Usmál jsem se na ni, ale spršku vody jsem jí neoplatil. Moje tlapky zůstávaly pořád potopené. Nyní jsem měl ovšem mokrou i hlavu a krk, které byly do teď suché. "Je pravda, že do teď počasí moc nepřálo koupání, ale snad tohle teplíčko chvilku vydrží," prohodil jsem vesele a zahleděl se k nebi. Něco mi říkalo, že tohle počasí bude hezky pěkně minimálně dnešní den.

Probudil jsem se do příjemně teplého dne. Bylo hezké počasí, které přímo zvalo všechny místní ke koupání. Pomalu jsem se nadzvedl na přední tlapky a pak jsem se zvedl na všechny čtyři. "Och zdravím," pronesl jsem k Aranel, která seděla opodál. Pravděpodobně mě nechtěla budit, což od ní bylo ohleduplné. Potřeboval jsem spánek jako sůl. "Krásný den na koupání, což," prohodil jsem vesele a pomalu zamířil k vodě. Nebyl jsem zimní vlk. Otec pocházel sice ze severu, ale moje srst nikdy nebyla tak hustá. Dokonce nebyla ani tak tmavá, takže jsem nepociťoval návaly vedra tak silně jako otec nebo sourozenci. Na druhou stranu i mě bylo nyní celkem vedro.
Pomalým krokem jsem se docoural až k vodnímu toku. Voda se courala snad ještě víc než já. Mírně se vlnila a nevydala skoro ani zvuk. Bylo to tu celkem klidné a idilické místo. Zamířil jsem do vody a nejprve si namočil tlapky. Voda příjemně studila. Sedl jsem si a pak lehl do vody, abych se celý ponořil. Nad hladinou jsem měl jen krk a hlavu. Tlapky, tělo i ocas byly pod hladinou vidět poměrně rozmazaně. Spokojeně jsem si vydechl.

//Narvinijský les

Odhopkal jsem až k řece, která se táhla od jezera na severu až k močálům. Byl jsem pořád trochu nakvašený, že se Etney choval tak, jak se choval. Arcanus to s ním musí mít těžké. Strýc byl opravdu milý vlk a představa, že se musí starat o tohohle pacholka mne trochu mrzela. Každému, co jeho jest. Zastříhal jsem ušima a vydal jsem se směrem k řece. Dohopkat až k ní mě stálo celkem dost energie. Zchladil jsem si v jejím vodním toku tlamu a pak začal lemtat vodu, abych se pořádně napil. Počasí bylo chladnější. Příchod noci takový byl vždycky. Chtěl jsem najít smečku na severu, kde bydlí část mé rodiny, ale rozhodně jsem se nehodlal přemáhat a hledat něco v noci mohlo být nebezpečné.
Rozhodl jsem se, že si ustelu tady u řeky. Byl jsem opravdu unavený z toho hopkání a utíkání. Navíc používání magie mi taky moc nepomáhalo. Nemusel jsem ovšem pospíchat. Flynn už byl dospělý a věděl, jak se dostat domů. Lehl jsem si tedy na zem a přivřel oči, abych si odpočinul. Netrvalo dlouho a já byl odnesen do příjemné říše spánku.

Etney se zdál zaražený, jako bych mu nějak ublížil. Nejvíc mě ovšem dostával fakt, že i když jsem mu řekl, že jsem unavený a že nemůžu předvádět tak strašně složitou magii, tak pořád naléhal, ať mu to ukážu. Takže mi ostatní můžeme pochcípat vyčepráním, jen aby měl plán klidnější spaní. Nad hlavou se nám najednou objevil mrak z kterého začalo lít jako z konve. Bylo to celkem podivné, protože se mrak vytvořil pod korunami stromů a ne nad nimi. Etney vypadal jako zmoklá slepice. "Teď jsi čistý," prohodil jsem rázně a stoupl si na všechny čtyři. Snažil jsem se potlačit smých, protože Etney opravdu vypadal jako nafouknutá mokrá slípka. Přímo k sežrání. "Když ti vlk řekne, ne, tak to znamená ne. Magie jsou nebezpečné a já nejsem žádný potulný cirkus, abych na požádání vyčerpával vlastní tělo. Jsi už dost starý na to, abys tohle všechno chápal a nechoval se k vlkům jako k něčemu, co je tu pro tvou zábavu! A pokud se takhle panovačně chováš ke všem a budeš v tom pokračovat dál, tak si začni hlídat záda, protože ti na ně jisto jistě někdo koho si nakrkl skočí," řekl jsem mu teď už opravdu nasupeně.
Já měl vlky obecně rád. Ale neměl jsem rád staré vlky, co se chovají neuváženě jako malá vlčátka a prochází jim to. Mě nikdy takovéhle chování neprocházelo. Přejel jsem ho pohledem od paty až k hlavě. Byl starej. Hodně starej. A pořád se choval jak malý vlče, který něco ce a ce a ce. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. "Budu doufat, že tě sestra napraví, sbohem," řekl jsem nakonec a začal poskakovat pryč na sever. Jak mě tenhle blbeček vytočil!

//Kierb

"Tvůj otec se o mě nestaral, je to jen můj strýc," odvětil jsem. Vlk byl ukecaný a zrovinka u něj mě to vytáčelo. "Jsem celkem dost unavený z toho, jak jsem tlumočil Erlendovi, takže asi nezvládnu promítat svoje myšlenky do tvé hlavy," prohodil jsem suše. Přišel mi děsně nevychovaný a pravděpodobně i dost zahleděný do sebe. Navíc mě zarážela jeho naprostá neslšnost. Takhle si k někomu nakráčet a vyžadovat po něm ukázání vlastní magie, jako by to bylo něco jednoduchého. Navíc když ví, jak obtížné ovládání myšlenek je od svého otce. V jednu chvilku jsem byl celkem nahlodaný mu magii ukázat, přemoci únavu a prostě mu to ukázat. A pak se náležitě prospat. Ale to už začal zase něco mlít. Nevadilo mi množství otázek, byl jsem na pokládání různých dotazů zvyklý, ale vadilo mi, že je podává hned za sebou, jako by ani nečekal na odpověď.
Pořád se chlubil. Nejprve otcem. Pak srstí. Matkou. Zastříhal jsem ušima a přejel ho pohledem. "Hele mladej, nejseš ty trochu drzej a nevychovanej?" zabručel jsem už opravdu podrážděně. "Není úplně slušný na někoho koho neznáš vychrlit spoustu otázek a ani nepočkat na odpověď na tu první," dodal jsem, abych mu osvětlil jak to myslím. "Ale abych ti na některé odpověděl, protože všechny už si nepamatuju. Tak kožich máš celkem normální, ale nemáš ho ani upravenej, spíš zamatlanej, takže by ses o něj měl víc starat. S tvou mámou jsem měl tu čest. Kde je Lucy netuším, ale až bude chtít, tak se zase ukáže. A odkud mám tohle," nadzvedl jsem tlapkou šišku. "Do toho ti nic, ale opravdu nic není," ukončil jsem svůj monolog. Mluvil jsem celou dobu klidně. Nebylo znát žádné záchvěvy vzteku, ale obsah mých slov byl jednoznačný. Hodlal jsem tohohle nafoukance usadit a bylo mi fuk čí je synátor nebo partner.