Gallirea - Příspěvky uživatele

Kaya zamítla možnost, že by se na Borůvku taky vykašlala. Nakrčil jsem jenom čenich v gestu "když myslíš". Popravdě mi její rozhodnutí bylo putna. Řekl jsem to jen tak, abych viděl jestli bude mít nějaké relevantní důvody proč by zůstala a třeba by to i mě přemluvilo, abych zůstal. Jenomže se tak nestalo. Její důvody byly čistě nutností. Oni mě potřebují a tak já musím zůstat. Neznělo to jako něco, co bych chtěl. Rozhodně už ne teď. Před výstupem na horu, bych možná byl nadšený z toho, že mě někdo potřebuje. Že je na mě někdo odkázaný. Jenže po návratu jsem to viděl jinak. Nechtěl jsem být ten, co táhne všechny sebou. Popravdě mě to nebavilo. Vždycky se to jenom otočilo proti mě a každý pomoc byla oplacena hořkou mincí nevděku nebo pohrdání. "Nic jim neříkej. Zajdu si tam sám," zabručel jsem a v mém hlasu bylo jasně poznat, že jestli jenom někomu něco cekne, tak si může být jistá, že jí to velice bolestivě vrátím. "Třeba budu mít štěstí a budu moct Bleberrymu rozmlátit čumák, kdo ví," uchechtl jsem se. "No tak plav, když musíš," dodal jsem ještě. Samotnému se mi nikam ještě nechtělo. Chtěl jsem si dát chvilku volna, než se budu vracet zpátky. Proč bych se taky někam hnal, povinnosti mě tam netáhly. Rodina mne tam taky netáhla. Netáhlo mě tam absolutně nic.
Rozhodl jsem se, že si ještě chvilku užiju tenhle suprovej výhled, než se pustím do dalšího putování. Kam? Netušil jsem. Nemě jsem žádný plány ani žádný cíle. O všechno mě připravil samozvaný Bůh tohohle území.

"Tady nic není k jídlu," prohodil jsem suše a popravdě se mi nechtělo chodit nikam jinam. Chtěl jsem zůstat tady a počkat si, až se... nevím, co. Prostě jsem tu chtěl počkat, třeba mezitím vymyslím, jak Života zabít. I když to bych si asi moc troufal, když jsem nebyl schopný ovládat ani svoje magie ani svoje tělo. Byl jsme naprosto k ničemu. "Nemůžu lovit," řekl jsem ještě a zvedl jsem ochablou tlapku, která byla sama o sobě očiviným problémem pro lov, ale tak nějak ho Kaya asi přehlédla. I kdybych chtěl něco ulovit, tak bych to nezvládl. Byl jsem moc pomalý, moc těžkopádný, takový jsem byl ještě před zraněním, ale tlapka vše jenom podtrhla.
Zvedl jsem pohled do dálky a zahleděl se do krajiny. Nebylo třeba dodávat nic dalšího. Nějak jsem netušil ani co bych dodal. Vítr nefoukal, bylo podivně zataženo. Bylo mi ovšem jasné, že dřív nebo později Kaya přeruší ticho a něco plácne. Byla už taková. A tak jsemse rozhodl ji předběhnout. "Odejdu z Borůvky," řekl jsem laxně, jako bych komentoval počasí. "Jdeš taky?" Byla to podivná otázka, nepokládáte ji jen tak někomu, koho sotva znáte. Jenomže mi přišlo, že Kaya taky není s momentálním ubytováním spokojená.

Přejížděl jsem po Kaye pohledem. Byla až moc energická až moc akční a i když popírala, že by se nějak extra se Životem bavila, nevěřil jsem jí to. Každý ho měl rád, na každýho zapůsobil. Zadupal bych ho do země i s těma jeho pitomejma kytkama. Můj pohled neprozrazoval nic. Jako by mne vytesala něčí ruka do skály a já si tak zachovával pořád ten stejný výraz. To stejné prázdno, které mě naplňovalo vevnitř se odráželo v mých očích a v mém výrazu. "Nic na sobě nemáš," zavrtěl jsem hlavou, abych ji trochu uklinil i když působila víc roztěkaně než vyděšeně, že na ní ulpěla zákeřná magie Života.
Kaya mlela. Mlela pořád, jako by si asni neuvědomovala, že mluví. Možná to bylo dobře, protože kdyby nemluvila, tak bych se zamyslel a rozhodně bych nevymyslel nic dobrýho. Myšlenky přerušovala její slova. Pokaždé když jsem pocítil bodnutí hněvu nebo chlad zrady, přerušila svým slovem nit a já se zase vrátil na začátek. "Neřekl mi nic," procedil jsem chladně. "Nebo aspoň ne to důležité," dodal jsem stejně rozladěně a chladně jako před tím. Byl jsem až nečekaně zamlklý. Normálně bych se Kayi ptal na její zážitek a vyzvídal bych. Prohluboval bych konverzaci, možná přihoděl nějakou svou zkušenost nebo historku a usmál bych se na ni povzbudivě, aby odpověděla na mé dotazy. Jenže to bylo dávno. Zdálo se to jako už roky vzdálená kopie mého já, která se teď krčila někde v koutě mojí mysli. Zavřená za několika kamennými dveřmi, ukrytá před světem.

Měl jsem plnou hlavu vlastních myšlenek. Lylwelin mi chyběla a každá myšlenka na ni mi dřív způsobovala děsivou bolest. Pamatoval jsem si, jak jsem brečel když jsem ji nemohl najít. Jak jsem se snažil ji najít naprosto všude. Ta bolest byla až nesnesitelná. Jenomže ta už tu dávno nebyla. Bolest vystřídal hněv. Bolest byla řezavá a ostrá, píchala mě do každého kousku mé duše. Hněv byl mnohem zákeřnější. Nezpůsoboval trhliny, ale vyplňoval ty, které bolest způsobila. A já měl ve svém nitru spoustu trhlin.
Zastavil jsem se, když jsem za sebou zaslechl kroky. Otočil jsem se a v očích se mi zaleskla zelná, protože jsem očekával Života, jak se ke mně snaží dostat. Jenomže to nebyl on. Škoda.Byla to Kaya, která byla v odost povznešenější náladě než já. Dokonce bych i řekl, že je mírně rozverná, což jí slušelo víc než její normální nasupený výraz. Rozhodl jsem se zastavit, nebylo proč se hnát z kopce dolů.
Přejel jsem svou společnici pohledem. Nevadilo mi, že se ke mně zase připojila. Můj hněv nemířil na ni. Zatím. Mířil tak nějak na někoho neurčitého. Ještě jsem přesně nepochytil na koho, ale rozhodně to někdo byl. "Zato ty vpadáš, že sis s ním pěkně pokecala," procedil jsem skrz zuby a moje tvář byla jako mramorová maska. Úšklebek zmizel, stejně jako jakákoli jemnost a přátelskost, která v mém obličeji byla, než jsem nahoru vystoupal.

//Čekám na Launoše až dorazí :D Tak snad nevadí, že tu počkáme

//Vršek

Že jsem byl vytočený bylo slabé slovo. Krok jsem měl lehký, ale přesto z něj vyzařovala síla. Na první pohled muselo být každému jasné, že jsem naštvaný a že se mi má klidit z cesty. Na tlamě mi hrál podivný úšklebek, který tam nepatřil. Byl divný, nepatřičný a nepřirozený. Nebezpečný. Já byl nebezpečný. Neovládal jsem se a když jsem se neovládal, byla velká pravděpdoobnost, že do někoho uhodí blesk nebo ho zaplaví vlna, která se lačně natáhne po jeho posledním výdechu. "Srá. jeden," ulevil jsem si naštvaně. Nejradši bych se tam vrátil a rozmlátil mu frňák ať si je bohem klidně celého světa. Zradil mě a ještě si mě podmanil magií, aby se nemusel vypořádávat s následky, které jeho odmítnutí odpovědět způsobilo.
Cítil jsem v okolí známé pachy. Cítil jsem otce, ale kdo mohl tušit, kam ten šel. Taky jsem cítil někoho z Asgaarských a další vlky. Nehodlal jsem se s nikým z nich vybavovat. Nechtěl jsem nic jiného, než si to s někým pořádně rozdat. Nikdy jsem nebyl agresivní nebo násilnický, ale tohle byla poslední kapka. Ten pocit temnoty a zloby se mi líbil. Chtěl jsem ho prozkoumat a rozšířit. Nakouknout do všech koutů vlastní duše a zjistit, jak mohu využít všechny svoje mnohé talenty k tomu, abych někomu zničil život. Pokud jim Život bude chtít pomáhat může, je to přece Bůh. Mě je to úplně jedno. Klidně mě může zabít, stejně už to udělal. Soptil jsem po písečném kopci dolů.

//Nárrské vršky

Kráčel jsem poměrně odhodlaným krokem. Necítil jsem se nijak dobře. Nebylo to Kayou ani jejími slovy. Bylo to uvědoměním si toho, že možná se za jejími slovy schovávala nějaká pravda, které jsem nerozuměl. Kdybych chtěl, mohl bych jí odpovědět, kde moje rodina je? Mohl bych? Sám jsem to přece netušil. Nebo alespoň jsem to netušil stoprocentně. Flynn pravděpodobně někde něco lovil. Heather se vydala prozkoumávat vzdálené krajiny nebo Smrt. Třeba navštívila Život před námi, kdo věděl. Lylwellin... Ach, moje milovaná Lyl, kde jen byl její konec. Mohla být někde v jiné končině, mohla být taky někde uvězněná nebo mohla být se stejnou jistotou mrtvá. Nevěděl jsem. A dokud jsem to nevěděl, byla jak živou tak mrtvou zároveň. Byla podivnou existencí, o které jsem nemohl nic říct. Nemohl jsem si vychutnávat její vůni nebo naslouchat jejímu hlasu, ale zároveň jsem se od ní nemohl ani odpoutat a jít hledat štěstí a teplou náruč jinam. Nemohl jsem se o ni přestat bát, nemohl jsem přestat doufat. Bylo to šílenství. Naprosté šílenství, kterému nešlo uniknout.
Byl jsem živý, ale uvnitř jsem bez ní umíral. Nemohl jsem si dovolit rozvíjet vlastní koníčky nebo zájmy, když ona mohla ležet nad ně nějaké propasti. Mrtvá, studená a bez života. Nebo bych se do nových zálib pustit mohl, ale ona by se vrátila a chtěla by žít jako dřív a co bych jí pak řekl? Myslel jsem si, že jsi mrtvá a tak jsem si žil v klidu dál a přestal jsem tě hledat? Copak bych mohl lásce svého života říct, že jsem kapituloval. Že jsem prohledal celý kraj od východu k západu, ale nenašle jsem jí a tak jsem to vzdal. Uprchl jsem a schoval se před svojí vlastní zbabělostí? Nemohl bych se pak podívat ani na ni ani na vlčata.
Pomalým krokem jsem pokračoval k vrcholu. Ani jsem netušil, co bych měl od Života chtít. Na co jsem se ho mohl zeptat. Však mi už ohledně Lyl odpověděl... Nebo ne? Poslední návštěva mi přišla tak náhlá a tak nesrozumitelná. Život mluvil v hádankách a já je nechápal. Nyní jsem se přišel zeptat. Přišel jsem tedy pro odpověď na otázku, kterou jsem neuměl vyslovit a chtěl jsem ji za jakoukoli cenu získat. Chtěl jsem vědět, co se stalo. Vědět, co mám dělat dál. Potřeboval jsem to. Bylo mi jasné, že bez odpovědi umřu. Bez ní, že umřu.
Uviděl jsem bílého vlka, který se ke mně blížil. Měl podivný nádech do žluta, jako by si packy vymáchla v nějaké pampelišce. Kožich mu navíc prorůstala i oranžová. Celkově vypadal jeho vzhled velice nepřirozeně. Bylo mi jasné s kým mám tu čest, když se mi srstí prohnal až přehnaně teplý větřík.
"Zdravím tě Sigy, co tě ke mně přivádí?" zeptal se mě hlasem, který se táhl jako líná řeka Mahtae na svém konci, když se vlévá do mořských vln. Zněl úplně jinak, než když jsem tu byl naposledy. Minule byl veselý a rázný. Teď ne. Jako by rezonoval s mojí vlastní proměnou. Přizpůsobil se jí, přijal ji za svou a podle toho také reagoval. Byl klidnější, smutnější...
Mírně jsem nakrčil tlamu v podivném úšklebku. Zaráželo mne, že se ptá, když je přeci sám tím, kdo ví o všem a všech víc, než oni sami o sobě. "Vím proč přicházíš, ale nerad bych ti pověděl něco, co slyšet nechceš." Věděl jsem, že cítí každou mou emoci a tak i dedukuje na co myslím. Sám jsem byl přesvědčen, že magii myšlenek nepoužívá, aby si nás podroboval nebo aby nám myšlenky četl. Podle mě ji nepoužíval na ostatní vůbec. On prostě věděl, poznal, odtušil.
"Chci vědět..." hlas se mi zlomil, protože jsem to nedokázal vyslovit. Ta slova se příčila všemu, co jsem do téhle chvíle měl na mysli. Chtěl jsem se zeptat, kde Lylwelin je. Něco mi ovšem říkalo, že bych dostal stejně nic neříkající odpověď jako minule. "Chci vědět, zda je Lylwelin mrtvá," řekl jsem silným a pevným hlasem, jako skála. Hlasem, který jako by neprozrazoval žádnou emoci, ale každému kdo mě znal muselo být jasné, že jsem se právě ve vnitř zničil. Zhroutil jsem se. Rozpadl se na prach. Vyslovil jsem to. Vyslovil jsem doměnku, obavu i konečný soud. Nebyla to nakonec ani otázka. Byla to věta. Klidná a plynoucí. Bez emočná, ale silná.
"Není mrtvá, to jsem ti řekl už minule," odvětil. Někdo by mohl očekávat, že mi spadne ze srdce kámen, ale nestalo se tak. Spíš mne to drtilo vevnitř, jako bych měl srdce mezi dvěma koli. Otevřel jsem tlamu, abych se zeptal na tu spoustu dalších otázek. Když není mrtvá tak kde je? Vrátí se někdy za mnou do smečky nebo do našeho úkrytu? Nepotřebuje pomoct? Není zraněná? Život mne ovšem umlčel vlastní pozvednutou tlapkou. "Není mrtvá, ale měl by ses zařídit tak jako by byla. Oplakej ji. Rozluč se s ní. Udělej, co musíš a pak se vrať domů ke svým vlčatům, svým povinnostem, své smečce," řekl Život hlasem, který jako by si žádal souhlas a nehodlal naslouchat odporu.
Utvořila se malá prasklina, která se táhla. Jeho slova byla ostnem, který se mi zarazil do hloubky duše a kterývytvořil puklinu, která se hnala dál a dál a dál. Cítil jsem jak kameny, které mne do teď svíraly a mačkaly mezi sebou praskly. Jak se moje milé a hodné já zmenšuje. Jak mizí v nicotě a prázdnotě, která se vyvalila z oné praskliny. Cítil jsem pocit ztráty, ale také zrady. Ano. Cítil jsem, že mě Život obelhal. Že mě Lylwelin obelhala. Že se na mě všichni důležití v mém životě vykašlali. Všichni, kteří pro mne kdy něco znamenali mě opustili. Matka, otec, sourozenci, nejlepší přítel, mentor i partnerka. Siana, Savior, Lucy, Amelis, Ness, All, Coeden, Kessel a teď i Lylwelin. Všichni mě odvrhli. Opustili.
A ten kdo mi měl dát odpovědi mluvil jen v hádankách. Odmítal mi odpovědět na jednu prostou otázku. Pokud není mrtvá, tak kde je? Nevěřil jsem tomu, že bych na ni nenarazil, když jsem ji tak dlouho a pracně všude hledal. Připadal jsem si jako blázen, jako naprostej vůl, že jsem sem vůbec chodil. Jediné, co momentálně zmírňovalo temnotu, která se prodrala skrz mé milé a společenské já, byl fakt, že tu působila Životova magie. Kdyby mi síla tohohle místa neuklidňovala mysl, pravděpodobně bych místnímu božstvu jednu vrazil.
A on to poznal. Cítil to, jako vždycky. Polila mě vlna klidu. Mou srstí se prohnal teplý vítr a já cítil uvolnění, které mi utvořilo připitomělý úsměv na tlamě. Cítil jsem se najednou plný tepla a takové hřejivé nálady. Líbilo se mi to tu, chtěl jsem tu zůstat a být takhle šťastný na vždycky. Teplo začínalo vyplňovat tu temnotu, kterou jsem v sobě měl.
"Neměl by ses poddávat tomu nejhoršímu. Měl bys myslet na to nejlepší. Na to dobro, které můžeš ostatním dát, i když samotnému se ti nedostává," začal zase, ale já ho přerušil. Něco mi napovídalo, že jsem na něco zapoměl. Něco důležitého. Proč jsem sem přišel? Nemohl jsem si vzpomenout na to, co mě sem vlastně přivedlo. To teplo bylo uvnitř mě všude a já tak nějak nedokázal soustředit myšlenky na nic jiného."Tak mi řekni, pravdu" řekl jsem nakonec neurčitě, abych ho přerušil, protože jsem opravdu netušil proč jsem přišel... Ale muselo to být důležité, jinak bych sem nešel ne?Čelist mne bolela z toho, jak jsem ji před chvilkou mačkal vší silou k sobě. Ale proč bych mačkal čelist k sobě? Byl jsem snad naštvaný? Proč by tu byl někdo naštvaný?
"Já ti to ale říct nemohu. Nebylo by..." udělal pauzu.
"Nebylo by to správné ti to říct a ničemu by to nepomohlo. Jen věř, že všechno se jednou časem vyřeší hmm," dokončil a usmál se na mě. Opětoval jsem mu úsměv.
Zavrčel jsem. Něco ve mě se tomhle začínalo vzpírat. Něčemu se to nelíbilo. Něco tu prostě nebylo správně a já netušilo, co. Moje tělo to ovšem tušilo a vědělo to přesně. Chtělo odsud pryč, protože něco bylo silnějšího než všechny čáry, které Život mohl použít. Něco bylo důležitějšího, ale co?
Život mrně zavrtěl hlavou. "Mrzí mne to," řekl jen. "Měl by ses vrátit k rodině. Ke smečce. Budou ti oporou a ty jim máš toho tolik co nabídnout. Klidnou a rozvážnou mysl, navíc toho tolik víš. Máš dobré srdce, vím to. Celému tomuhle kraji můžeš prospět, stejně jako jsi pomohl Borůvce s obnovou jejich lesa. Je v tobě tolik dobrého... Opravdu mne mrzí, že ti nemůžu povědět víc, ale násilím a agresí se nic nevyřeší."
Ticho. Zrychleně a mělce jsem oddechoval. Co mi to odmítal říct? Proč je mi takové teplo?Po dlouhé pauze jsem se chopil slova.
"Dobře, omlouvám se že jsem rušil," prohodil jsem vcelku přátelským hlasem, ale každé slovo se táhlo jako v medu, protože se mi nechtělo ho vyslovovat. Co to se mnou je? Nikdy jsem se tady necítil takhle rozpolceně. Zavrtěl jsem hlavou.
Odlepil jsem packy pracně od písku a pomalým krokem jsem se ploužil pryč. Každý krok, jako bych měl tlapky přilepené k písku. Jak neochotně se mě snažily posouvat pryč. Tělo se vzpíralo odchodu, ale duše jako by věděla, že musím odejít a že musím odejít hned... Každý krok byl těžší. Každý posun dolů složitější. Dostal jsem se až na úpatí kopce. Ctil jsem jak s každým ujitým metrem teplo opadá a já si vzpomínám. Věděl jsem, co jsem chtěl. Na co jsem se přišel zeptat... A on mi neodpověděl.
Bolest jako by najednou vtrhla zpátky do mého těla. Cítil jsem tu obrovskou zradu, která mě zasáhla mnohem víc, než by za normálních okolností byla schopna. Životova magie vyprchala náhle a tak i zásah nicotné práznody byl náhlý. Před očima jsem měl Lylwelin, která nebyla ani mrtvá ani živá. Viděl jsem ji roztrhanou na kusy. Viděl jsem ji jako štvanou zvěř. Proč jinak by mi odmítl odpovědět, kdyby netrpěla víc, než bych sám mohl snést? Proč by mi to neřekl, měl jsem právo to vědět! Ona byla mou součástí. Mou láskou. Byla tou jedinou, která mi rozuměla. A on si vzal i to poslední, co mě mohlo uklidnit. Vzal mi naději, ale zároveň mi nedal klid z vědomí, že je Lylwelin už mimo tenhle kraj, kde se k ní budu moct v budoucnu připojit až nadejde můj čas.
"TY HAJZLE!" zařval jsem zpátky do kopců. Stál jsem v úpatí hory, kde si Bůh zahrával s našimi životy, jako bychom byly jeho hračky.
"Klid a rozvaha mi v ničem nepomohli. A dobrota mě dovedla jedině sem, je na čase zkusit to jinak," procedil jsem skrz zaťaté zuby. I Život sám musel tušit, že tohle nebude dobré. Že pokud se vrátím zpátky na Gallireu, už nic nebude dobré. Musel cítit mou ztrátu, můj hněv, můj chaos a prázdnotu v srdci, kterou tahle poslední zrada, tohle odmítnutní odpovědi, způsobilo. Snažil se mě zastavit svou magií, ale moje láska k Lylwelin se nedala.
"Mrzí mne to,"slyšel jsem jeho hlas, jak se snášel z kopců. Jenže já ho nechtěl poslouchat. Nechtěl jsem poslouchat už nikoho. Chtěl jsem si jenom nezávazně vybít zlost na prvním koho najdu a bylo mi jedno, kdo to bude. Není nic nebezpečnějšího, než jedinec, kterému vezmete víru a řád. Když mu seberete pravidla, podle kterých může hrát a vědět, že nakonci života bude vše v pořádku, pak se z něj stane pravé zvíře. A to se stávalo ze mě.
Po několika dlouhých chvílých jsem se konečně dostal dolů z kopce úplně. Na tlamě mi hrál úsměv, který nebyl přátelský, milý ani dobrý. Byl to úsměv maniaka, který jde hledat svou další oběť. A ten pocit, který se s úsměvem pojil, se mi líbil.

//Nárrské vršky

//Říční eso

"Mhe, ovládám počasí takže to nemůžu zaručit," odvětil jsem jí celkem suše. Ovládám bylo celkem dost nadhodnocené popsání mých schopností. Popravdě jsem neuměl pořádně ovládat žádnou, ze svých magií, kromě magie země, která mi opravdu šla. Vodou jsem málem zabil svou partnerku. Myšlenky čtu, když se to zdá nejméně vhodné a v podstatě pořád. A k tomu všemu to hloupé počasí, kterým jsem málem zabil tu blbku. Zastříhal jsem zamyšleně ušima, ale to už jsme pokračovali k psečným kopcům. "Můžu od něj chtít aspoň nějaký odpovědi, když už nic jinýho," odpověděl jsem klidným hlasem. Sám jsem netušil, proč k němu jdu. Asi šlo o zvyk. Jeden prostě jde za Životem protože netuší, co jiného by si měl počít.
Její další slova byla razantní. Popravdě jsem netušil, co se stalo v Maharu po našem odchodu. "A kam ostatní šli, netušíš?" zeptal jsem se. Zajímalo mě hlavně, kam šla Launee, která pravděpodobně všechny vzala pod svá křídla. Byl to takový její úděl ostatní chránit a pomáhat jim. Kaya se pustila do vod, do kterých jí nic nebylo a já se rozhodl nakreslit hranici přesně tam. "Do mojí rodiny ti nic není," zabručel jsem a bez dalších okolků jsem se pustil do stoupání nahoru. Zda půjde se mnou nebo zmizí než se vrátím, jsem nechával na ní.

//Vrcholek

//Kaskády přes Mahar

Ušklíbl jsem se, když prohlásila, že nic neslibuje. Ani nemusela, čertovina jí koukala z očí a její prořízla tlamička už se mlsně olizovala po dalším peprném slovu nebo rázné poznámce. Rázné, ale pravdivé. Postupovala po teritorii celkem obratně, nikdy nepřekročila tu pomyslnou hranici, kterou by se mě nějak významě dotkla. Vypadalo to, že si je jistá tím, kam má vkročit a kam nemá vkročit, pokud si mě chce dále dobírat. Byla to zajímavá dovednost, kterou pravděpodobně musela cvičit a zdokonalovat několik let.
"Ach, kdyby jenom škemrat," prohodil jsem s povzdechem. "Popravdě by mi bylo fuk, kdyby do mě teď uhodil blesk," dodal jsem, abych jí to trochu vysvětlil, ale dál jsem svoje slova nerozváděl. Bude se muset zeptat, pokud ji to zajímá. "Mahar to měl spočítané už dávno před tím, než jsi přišla," odvětil jsem na její správný úsudek. "A proč jsi šla do Borůvky?" zeptal jsem se ještě jednou a celkem klidně pokračoval v chůzi dál. Podivného setmění jsem si už nevšímal, přišlo mi to celkem normální na podzim.

//Nárské kopce

//Útočiště

Její nabídka byla více než laskavá, ale mě bylo jasné, že to dlouho nevydrží. Mít jazyk za zuby a nemluvit hned to, co jí na něj přijde, to prostě nebyl její styl. Bylo mi to jasné hned, jak jsem se na ni podíval. "Jsem zvědav, jak dlouho ti to vydrží," odvětil jsem proto s mírným rýpnutím. Kdyby se teď nakrkla, měla by ještě šanci se sebrat a běžet zpátky domů. Já měl ovšem jiné plány, rozhodl jsem se vydat za Životem. "Půjdu za Životem, jestli se chceš přidat," řekl jsem jí plán své cesty, kdyby si to chtěla ještě rozmyslet a nechtěla mi už více dělat společnost. Neměl bych jí to ani za zlé, já nebyl poslední dobou dobrý společník.
Vyšel jsem z proudu vody bez poskvrnky. Ani kapka na mě neulpěla, takže jsem se ani tolik neklouzal, když jsem po třech seskakoval do mokré trávy vedle kaskád. Bylo to tu příjemné. Spousta vzpomínek a spousta zajímavostí. "Jak ses sem vlastně dostala? Hádám, že v Maharu to nakonec neklaplo," dodal jsem s pobaveným úšklebkem. Ne že bych byl nějak zlomyslný, ale tak nějak mě rozpad Maharu uklidňoval. Byla to jediná smečka, ve které jsem byl, která si svůj konec celkem zasloužila.

//Říční eso přes maharské močály

"Pff... Všichni tady jsou divný," prohodil jsem podrážděně. Nevadilo mi, že mě označila za divného, ale vadilo mi, že sama sebe vyloučila z množiny divných. Ona rozhodně bude pěkný kvítko. Na druhou stranu se mi líbilo, jak je přímočará. "Jsi přímočará, to se mi líbí," řekl jsem jí to nakonec i na hlas, protože stálo za to, aby to slyšela. Už jen proto, že se mi s ní dobře povídalo. Nehrála si na nic, nesnažila se nikoho neurazit a ani se nedržela zpátky, když si něco vymyslela, že by ráda řekla. To se mi líbilo hodně. Taky bych chtěl mít takovou svobodu. Mohl bych pak říct Blueberrymu a spol, co si o nic na rovinu myslím a neschovávat se za klidnou masku a tichost. Převalil jsem se na druhý bok a pak se pomalu začal zvedat. Pro jednou bylo už mámení kytky dost. Povznesenou náladu, jsem si ovšem ponechával i nadále. Účinky budou odeznívat déle.
Její přímočarost se mi líbila, ale rozhodně jsem ji nehodlal dál poslouchat jen tak na plácečku. "Nechceš někam vyrazit? Trochu se projít a tak?" prohodil jsem. "Než se zase rozhodneš říkat mi další pravdy, měl bych si trochu provětrat hlavu," dodal jsem a začal jsem hopkat směrem k východu. "Nebo se chceš vrátit... domů?" řekl jsem a pohlédl na ni zpátky. Slovo domov jsem vyslovil tak divně. Nepříjemně mi to drhlo v krku i v uších. Nechal jsem rozestoupit vodu, abychom mohli ven.

//Kaskády

Takže voda a... země? Zatřepal jsem ušima, abych její myšlenky dostal z hlavy. Nerad jsem lezl jiným do hlavy, ale neuměl jsem to ovládat. Stejně jako jsem pořádně neovládal ani magii vody. "Není to úplně klábosení. Prostě rozumím tomu, co říkají. Když hledám nějakou léčivku nebo jed," prohodil jsem neurčitě. Sám jsem netušil, jak to funguje. "Můžu se jich občas na něco zeptat, ale neznají odpověď na všechno." Mírně jsem natáhl packy do vzduchu, abych si zastínil zrak před sluncem, které k nám vysílalo paprsky. "A nemyslím si, že by to bylo spojeno s magií země. Neznám nikoho, kdo by to taky uměl," dodal jsem ještě jeden fakt a tím v podstatě odpověděl na její otázku. Kytka mne uklidňovala a já neměl problém o tom, vyprávět jí o svých magiích. Na druhou strnu pokud mi nedala podnět neměl jsem ani potuchy, co bych mohl říkat.
Pak Kaya zase něco plácla. "Ježiš ty nemáš na tlamě žádnej zámek co? To takhle normálně ostatním říkáš upřímný pravdy, nebo jenom mě?" řekl jsem jí s pošklebkem. Hůř jsem na tom popravdě nikdy nebyl. Nějak jsem se necítil sám sebou už delší dobu a to mě užíralo. Nic nepomáhalo. Nevěděl jsem, co se sebou vlastně dělat. Měl bych navštívit Života, jestli mi neporadí nebo tu smečku na severu, zda mi nepomůže otec.

Mírně jsem se zaculil, když se oklepala, jako by jen z pouhého slova mohla chytit... Co vlastně? Gallilitýdu? Je padlá na hlavu, zapadla sem skvěle. Netušil jsem, zda hraje své znechucení z vlků tady, nebo zda to myslí vážně. Rozhodl jsem se ji do budoucna otestovat. Rozhovor se ovšem ubíral mnoha různými směry.
"Bingo," odvětil jsem na její odhad, že za mým nadáním jsou magie. "Mám jich víc než by se dalo tušit," dodal jsem tónem hlasu, který zněl divně. Jako by se ke mně ani nehodil. Já byl vždycky takový ten dobrák od kosti, pořád milý a klidný. Poslední dobou, jako by se ve mně něco měnilo. Rostlo to kolem mého srdce a utahovalo se to s každým dalším dnem víc, víc, víc... Mohla za to spousta vlků a ještě více situací. Jako bych zažíval nějaký osudný moment. Od malička jsem to neměl jednoduché, ale tohle bylo jiné. Možná, že ze mě bude nabručenec jako z táty... Mírně jsem zavrtěl hlavou. To nebylo ono. Spíše jsem se obával, že ta změna bude horší a nebezpečnější... Pomsta přece chutná sladce ne?
Z myšlenek o plenění a trhání něčích končetin mne vytrhla až Kaya. "Možná máš pravdu... Možná je to opravdu mnou..." zabručel jsem si sám pro sebe a nakonec zhluboka vydechl, jako bych zadržoval dech celou věčnost. Třeba má vážně pravdu a je to mnou. Každá smečka se rozpadla nebo jsem ji byl nucen opustit. Nikdo se mnou nevychází... I Lylwelin mě opustila... Třeba měla ta vlčice tenkrát pravdu a já jsem úchylák. Jen jinak než se ona domnívala... Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

"A nebooo," protáhl jsem dlouze, zatím co jsem nasál zhluboka do nosu výpary z květinky. "Jsem tu ten jedinej normální a vy všichni jste magoři," dodal jsem na svou obranu, před nařčením, že sem zapadám. Nepřipadal jsem si, že bych sem zapadal. Evidentně jsem nezapadal nikam, ale momentálně mi to nevadilo. Sledoval jsem jak si po nebi stoupá slunce, které nezastínil ani mráček. Přesto vypadalo podině zamlženě. Možná slabá inverze. Zastříhal jsem ušima a sledoval dál nebe. Ležel jsem si spokojeně na zádech a packy jsem měl odlehčeně k nebi.
Kaya pořád něco mlela a mlela. A blábi blábi blábi blá. "Ty seš pěkná vosina v zadku co?" povzdechl jsem si. "Ale když už máš tu potřebu rejpat... Za svůj život jsem vystřídal hned několik smeček. Narodil jsem se v Klímovém, ale ta se rozpadla a les zmizel z povrchu zemského. Pak jsem byl chvíli tulák a usadil jsem se v Narvinijské smečce, ta zmizela po tom..." odmlčel jsem se na vteřinku, ale dobrý posluchač by to postřehl. Kdo mohl ale vědět, zda mě vlčice pořád poslouchá. "No to je fuk, pak tu máme Mahar a teď Borůvku. Takže mám ještě celkem tři možnosti, vlastně čtyři pokud se tuláctví bere jako možnost..." Poslední slova zněla do stracena, jak jsem nad tím začal přemýšlet. Já a tulák... Nechci... Tady se mi líbí... Mohl bych být takový vlk poustevník, nabízet rady za kus společnosti a dobrého žvance. Bydlet tady. Být členem všech smeček a žádné... Hmmm.... Zastříhal jsem ušima...
"A ty si nedáš a nedáš pokoj," zabrebentil jsem si spíš pro sebe než pro ni, ale otočil jsem hlavu na Kayu a počastoval ji poškelbkem. "Když ti říkám, že to ta kytka tvrdí, tak to tvrdí... Možná to zní divně, ale mám jisté nadání na zacházení s rostlinstvem."

"Eee," zahučel jsem v podivně uvolněném nesouhlasu, nebo snad souhlasu. Kdo ví. "Někteří nejsou tak špatní, ale většina jako by buď spolkla všechnu moudrost světa nebo jsou děsně upnutí," tiše jsem si zabručel spíš pro sebe. "Navíc mi přijde, že všichni mají nějaký trauma, kterýho se neumějí zbavit. Někdy si říkám, jestli jsem někde neumřel a tohle je jako nějaký centrum pro psychicky nemocný a traumatizovaný a tááák," protáhl jsem poslední slovo a nasál do čenichu příjemné omamné vůně květiny, která už naplnila celý prostor.
Mne květinka uklidňovala, ale Kayu evidentně nikoli. "Jo jo vytočil... Stačí jen si všímat svýho a nestrkat čenich do jinejch a svět by byl hned příjemnější, nemyslíš?" nahdodil jsem. Vzpomínka na rozhovor s Blueberrym mě jen rozohňovala, ale květinka hezky klidnila moje vášně. "Nevím, jestli to tam nezabalit a jít o dům dál." Byla to celkem silná věta, ale pronesena takovým tónem, že zněla jako další z mnoha vtipných věd. Jenže tentokrát jsem to začínal myslet opravdu vážně. Neměl jsem pomalu ani v plánu se tam vracet.
Kytka ji popravdě děsně točila. Nebo možná ne děsně a jen jsem přeháněl. "V klídku, je jen jedna," zabroukal jsem a rozvalil se na zem, abych mohl koukat dírou ve stropě ven na nebe. Začínalo se rozednívat. Koukl jsem zpět na Kayu a pak na kytku. Očka mi problikla do zelena. "Jsem krásná a líbezně voním. Že pravdu skrývám to ti povím.""Kdyby jich bylo víc, je to nebezpečný, ale takhle je to v pohodě, nebo to aspoň tvrdí ona," dodal jsem přesvědčeným tónem, i když obsah zněl spíše jako nějaká báchorka.

"Jiný východ tu není, i když hádám, že by teoreticky mohl někdo vylézt nahoru tou dírou ve stropě, ale sám bych to neriskoval," mlaskl jsem celkem nezaujatě, protože jsem nechápal, proč by vlčice hledala jinou cestu ven. Já byl celkem daleko od vchodu a rozhodně jsem neměl v plánu ji nějak bránit, pokud by s se rozhodla, že jde. Proč bych to taky dělal, že jo? To ona sledovala mě... Zastříhal jsem ušima a celkově se uvolnil. Začal jsem vdechovat okolní vzduch, který začal být prostoupený slaboulinkou vůní květin.
Kaya, pokud jsem si dobře pamatoval její jméno z Maharu, vypadala, že sdílí náturu typickou pro většinu ochranářů. Hlavně se s nikým nebavit a pokud možno je hezky pěkně vyhodit z území. Netušil jsem, zda tuhle funkci má, ale hádál bych, že pokud ne, tak ji brzo dostane. "Nejde mi moc o kamarádíčkování se. Já mám celkem ostatní vlky rád," prohodil jsem zamyšleně a cítil jsem, jak se mi uvolňují svaly a mysl. Neznal jsem jí, ale tak nějak jsem se chtěl podělit o svá životní moudra a problémky. "Spíš mě vytáčí, jak se všichni montují do věcí, kterým nerozumí," dořekl jsem načatou větu.
Její pohled zaletěl ke květině. "Našel jsem ji na polích východně odtud. Možná víc najih, kdo ví... Je jich tam spousta a způsobují halucinace. Hádám, že když tu bude vonět jenom jedna, tak by to mohlo být příjemný na uvolnění a táááák," řekl jsem a zorničky se mi rozšiřovaly víc a víc, jak květina působila.