Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtae sever

Došel jsem pomalu od řeky do lesa. Dým tu nebyl tolik cítit, ale přišlo mi, že nebude daleko. Štípání v čenichu neustávalo, ale aspoň to nebylo tak strašné jako na otevřených pláních nebo u řeky. Něco mi říkalo, že bych si tu měl na chvilku odpočinout a nabrat sílu. Našel jsem si příjemné místo pod jedním křovím a ulehl jsem ke spánku. Nehodlal jsem tu přespávat nějak dlouhodobě, ale potřeboval jsem nabrat sílu, pokud jsem se chtěl postavit Blueberrymu a celé smečce, jak jsem předpokládal. Kdo by si taky nechal seřvávat Alfu? Něco ve mě se trochu buřilo, protože jsem byl vždycky ten poslušný a poslušnost se jen tak snadno zlomit nedala. Jenže tenhle malinkatý strach a nelibost stačilo potlačit tichým zavrčením. Neměl bych sebou nechat vorat. Nemám navíc co ztratit. A pokud nebude poslouchat, tak ho k tomu donutím. Mám na to dostatečný prostředky... Stočil jsem se do klubíčka a zavřel jsem oči. Byl jsem připravený na všechno, co přinese moment až se probudím.

//Náhorní plošina přes Mahtae jih

Šel jsem podel velice známých břehů. Tuhle cestu jsem znal jako své stopy, však jsem kolem ní kráčel většinu svého života. Byla to osamělá pouť, když se jeden vydával po břehu řeky na jih nebo na sever. Většinou tu narazil na pár osamělých poutníků, ale dnes mi nebylo přáno. Naštěstí. Zda moje nebo jejich jsem netušil. Byl jsem nabroušený, nakvašený. Byl jsem rozhodnutý někde si svou agresivitu vybít a v celku mne nezajímalo, zda to bude v rámci nějakého férového souboje nebo normální tulácké bitky.
Pochodoval jsem směrem k borůvkovému lesu. Jenže na poslední chvíli jsem prostě změnil krok a vyrazil jsem do smrkového lesa. Těžko říct, co mě tam táhlo. Prostě jsem se potřeboval ještě trochu provětrat a něco mi říkalo, že tam najdu odpovědi na otázky. Nebo možná taky ne...

//Smrkový les

Oba dva se rozhodli rejpat do vosího hnízda. No nechal jsem to být, byli kamarádi Launee a to bylo to jediný, co mi tak nějak pránilo v tom pustit se do nich.
Mírně jsem nadskočil když blesk narazil do země kus od nás. Polekaně jsem zamrkal. "To někdo z vás?" zeptal jsem se nechápavě. Vlk si evidentně myslel, že v tom mám prsty já, ale já popravdě nehodlal používat magii počasí, však jsem to neuměl. Nebo uměl? "Om..." už se mi přes tlamu rvala omluva, ale za co? Však to ta ukecaná Linda Pinda Minda sama chtěla, ne? A já je varoval? Varoval. "Já vás varoval, že magie neovládám pořádně," řekl jsem nakonec místo slov omluvy. Vlk už ovšem pouštěl hrůzu. Evidentně patřil k těm, co se nejdřív perou a rvou a až pak hledají nějaká slova. Typickej blbeček, kterých jsem potkal už spousty. Nejen, že mě uráží, to bych ještě přehlídnul, ale jeho vrčení se mi nelíbilo. Já je upozornil, že magie neovládám pořádně, to oni na tom trvali. Byla to jejich chyba. Jenomže oni jsou jao všichni ostatní, Myslí si o sobě, že jsou nejvíc dokonalí. Všechno vědí, všechno umí, všichni jim musí lézt do zádelí, jinak by se svět přestal točit... Jsou stejný jako všichni ostatní. Jsem snad jedinej, co si je schopnej přiznat, že neumí a nezná všechno? Namyšlenost místňáků mě začínala víc a víc vytáčet. Jakoby si tu každý myslel, že se z něj posadím na zadek nebo co. "Klidně si tu kytku vem," řekl jsem k vlčici s úsměvem. Moje sympatie se z vlka přesunuli na ni, protože nedělala ze všeho hned drama.
Vlk se rozhodl urvat celej keř a při tom na mě poštval nějakýho hada. Asi si myslel, že mi tím nažene strach, jenže já nebyl upištěná vlčice, měl jsem celkem rád tyhle podivný zvířátka. "No ty seš hezkej," prohodil jsem a se zájmem jsem si zvíře prohlížel. Věděl jsem, že hada na mě poštval vlk, když si ho namotal na tlapku. Poznamenal jsem si to a byl jsem připravený o tom Launee říct, jestli tohle byli členové její smečky, měla by vědět, že jí a její rodině tvoří nepřátele i mezi vlky, které ani neznají. Kývl jsem hlavou na rozloučenou, protože vlk beze slova odešel a mě bylo jasný, že vlčice ho bude následovat. "Snad se ještě někdy potkáme, princezno," prohodil jsem se smíchem v hlase a sledoval je, jak odchází.
Po jejich odchodu jsem se sám zvedl a vyrazil směrem na sever. Bylo načase vyrazit směrem k Borůvkovému lesu. Navíc ve vzduchu silně vysela spálenina a dým. Štípalo mě to v čenichu. Pomalu jsem tedy odkráčel směrem k řece.

//Řeka mahtae sever přes jih

Vlčice se ukázala jako opravdová štěkna. Zasmál jsem se jejímu projevu, ale poslušně jsem kývnul hlavou. Jí jsem se tolik nebál, popravdě umřít jsem se nebál vůbec, ale bolest by byla celkem nebezpečná a nechtěná okolnost umírání. Vlk, který by mi ovšem bolest způsobil raz dva, ovšem nevypadal nadšeně z toho, jak se vlčice chovala a divně se mračil, když sebe a jeho představovalo. Hmmm taky by se mi asi nelíbilo, kdyby někdo slepičil moje osobní informace náhodným chodcům kolem... Navíc když evidentně nepovím jenom to, co sama neví... Ale tak zase je s ní aspoň sranda. Přehazoval jsem si v hlavě informace, které jsem z vlčice dostal aniž by mi je ona sama výslovně řekla. Její vystupování se odhalovalo jako na podnosu. Vlk na druhou stranu zůstával záhadou.
Kývl jsem hlavou na pozdrav. "Takže asi budete z její smečky," odtušil jsem, když se o Launee zmínila. Její další slova byla ovšem nevybíravější, než ta předchozí. Nevadilo mi, když mě někdo označoval za staříka, sám jsem se tak necítil tak mě to míjelo, ale její myšlnka o invalidovi, se mi samovolně otiskla do hlavy jako bolestivá připomínka. "Hele, ty nechceš, abych poukazoval na to, jak jsi stará, tak neoznačuj mě za invalidu," procedil jsem skrz zuby. Nebyl to výhružný tón, ale spíš oznámení faktu, pokud nechtěla, aby se onen výhružný tón vbrzku do konverzace vetřel.
Když jsme si vyříkali označení našich osob, pustila se vlčice do prosíku, že chce něco vykouzlit. "Nerad používám magie, nejde mi to s nima, ale když to chceš," prohodil jsem slušně. Neuměl jsem ovládat dobře žádnou magii, kromě magie země. Jenomže problém byl v tom, že když jsem používal magii země občas se do toho vmísila magie jiná. Jako když jsem málem utopil Lylwelin a to jsem jen chtěl vykouzlit sedmikrásky. Nebo když jsem chtěl pomoct vlčicím a místo toho jsem jednu málem zabil bleskem. O tom, že myšlenky jsem neovládal vůbec jsem ani neuvažoval. "Ale je to na vaše vlastní riziko," dodal jsem ještě. Ani jsem popravdě netušil, proč vlčici chci magií něco splnit. Asi proto, že by mohla už chvíli mlčet nebo možná proto, že byla přítelkyní Launee. Rozhodl jsem se, že vykouzlím něco jednoduchého. Malého a elegantního. Rozhodl jsem se vyčarovat růži. Viděl jsem je jenom jednou, ale byly to celkem hezké a nenáročné květiny. Jeden se musel jenom jezky soustředit. Ze země začal rašit malinkatý zelený stonek. Postupně mohutněl a přidávaly se trny, listy. Nakonec se na vršku objevil květ. Jenomže to mi nestačilo. Přidal jsem na obrátkách a z jednoho stonku se začal stávat keř. Byl poměrně mohutný, ale já chtěl víc... víc... Na obloze začalo děsivě hřmít. Ještě před chvilkou bylo nebe jenom trochu pošmurné, ale najednou nad námi byl tmavý mrak. Kousek od nás udeřil do země blesk.(//Jak blízko a zda někoho zasáhnul nechám na vás).

Nechtěl jsem se s nima vybavovat, ale nějak se jim nechtělo odcházet. Obrátil jsem se na vlka a položil svou chromou tlapku na zem. Neměl jsem rád, když někdo odpovídal na otázku otázkou. Na druhou stranu mi byl z nějakého důvodu milejší než vlčice. "Já doufám, že žádné nebudou, ale v téhle oblasti jeden nikdy neví," odvětil jsem popravdě. Nedaleko tu byla smečka, která by mi sice neublížila, ale pouštět se do křížku s tetkou bych neriskoval ani za ň. Navíc tohle bylo pravděpodobně jejich loviště. Do toho ten divný čmoud, který tady na západě sílil a jeden si mohl být jist, že se něco semele než řekne A. "Ten pach jde ze západu, to by mohl být problém," dodal jsem ještě směrem k vlkovi, než se ozvala vlčice.
Podle její reakce ani ona netušila, co se skrává za podivným pachem, ale tlama jí rozhodně jela. Něco mě nutilo, abych jí odpovídal. Možná to že celkem hezky voněla, nebo možná to, že mi bylo jasný že ta její tlamička se nezavře, dokud se nedozví všechno, co chce vědět. Měl jsem odhodlané vlčice rád. Byly fajnovější, než většina těch, co se spokojila s málem. "Drahá stařenko," začal jsem stejnou mincí, jakou započala vlčice a po tlamě mi přejel rošťácký úsměv. Podle všeho nebyla o moc mladší než já. "Jmenuju se Sigy a v ničem nevynikám, výjimečného na mě není zhola nic a z žádné smečky jsem konkrétně sem nepřišel," odpověděl jsem jí popravdě na všechny otázky. Spiklenecky jsem na vlčici mrknul, i když mi bylo jasné, že ji možná moje prvotní oslovení rozohní. Vypadala jako ta, co se rozčílí za každý pitomý slovo. Dřív bych se krotil. Teď mi to bylo jedno. "Pokud hledáte Launee, tak ta je u Života, zjišťovala si tam nějaký informace," dodal jsem neurčitě, protože to muselo být to, proč ke mně přišli. Hledali svou alfu. Nebyl jsem tak pedantský, abych požadoval jména vlka a vlčice, nechal jsem na nich zda se představí nebo ne.

Noční temnota se začínala trochu protrhávat, jak se slunce marně snažilo prohlédnout skrz podivnou clonu, která mu zmařila jakýkoli výhled. Nebylotoho sice moc, ale aspoň jsem trochu viděl. Nepřestával jsem ovšem ve svém čištění. S chromou tlapkou by bylo nebezpečné tu posakovat dokud se nerozední úplně. Raní paprsky nepřinesly jen poměrně chladné teploty, ale i hnědou vlčici, která si zvolila mou společnost. Proč? Netušil jsem. Přejel jsem ji pohledem. Dřív bych byl za jakýkoli kontakt rád, ale teď... Vypadala celkem dost zachovale a smrděla trochu jako Launee, ale tak to mohlo být jen tím, že mě mátl čenich. Vítr v sobě nesl něco štiplavého a čím víc jsem byl na západ, tím hůř jsem rozeznával pachy. Zvláštní. Vlčice si kecla na zem. Kývl jsem hlavou na její pozdrav. "Dobré ráno," odvětil jsem bez dalších caviků.
Potkat mě před výpravou za Životem asi bych si s ní i rád popovídal, ale po tom. Neměl jsem sílu na to chovat se jako že je všecičko v pořádečku, protože nebylo. Lyl je mrtvá. Nebo není? Myšlenky na Životovu neochotu mi cokoliv říct, mě zase jenom mírně vytočily, což mohla pozorovat nejen hnědá, ale i divně zbarvený vlk, který si to k nám mířil. "Doufám, že nebudou problémy," řekl jsem stručně a ani jsem k nově příchozímu nezvedl zrak. Pokračoval jsem v čištění své chromé tlapky. "Nevíte, co je to za podivnost?" zeptal jsem se po chvilce a chromou tlapkou naznačil pohyb k obloze.

//Středozemní pláň

Dorazil jsem na náhorná plošinu, která byla cítit spáleninou ještě víc, než cokoli před tím. Noc byla celkem chladná a nepříjemná. Navíc jsem skoro nic neviděl, kvůli tomu podivnému kouři, který sužoval oblohu již několik dní. Nasupeně jsem zastříhal ušima a přejel pohledem okolí. Viděl jsem naprosté prd, takže jsem se rozhodl, že nebudu dělat vůbec nic, co by mě mohla stát nějaké to zranění. Sedl jsem si na zem mezi trávu a rozhodl jsem se, že si očistím tlapky od písku a bahna, než se pustím do dalšího putování. Sám jsem popravdě netušil, kam bych měl jít. Byl jsem naštvaný na Borůvku a chtěl jsem jim to vytmavit, ale co pak? Měl bych se usídlit u Launee v její smečce, která mohla být ještě větším propadákem než Borůvka? Měl bych se vydat za strýcem a přežívat u něj, dokud mě teta nevykope vlastníma tlapkama mimo území? Nebo hůř, nesežere? Mohl jsem taky jít hledat otce. Být tulákem. Být čímkoli.
Měl jsem najednou tolik možností, ale ani jedna mne nelákala. Chtěl jsem prostě dělat jenom to, co mě zrovna napadne a nepromýšlet nic dopředu. Promýšlení mi evidentně k ničemu nepomohlo. Jediné štěstí bylo, že vlčata už odrostla a já se o ně už nemusel nijak extra obávat. Líně jsem se čistil a čekal až přijde ráno.

//Vršky přes Tanebrae

Neběžel jsem, šel jsem. Ne, že bych nějak extra uměl běhat. S tou packou to ani trochu nešlo, ale neměl jsem na to ani pořádně náladu. Všechno tak divně smrdělo a já se obával, že kdybych se trochu více rozeběhl, že bych se mohl zadusit. Něco nepříjemného bylo ve vzduchu. Poznal jsem to podle smradu, ale i podle toho jak se chovala příroda. Slunce se někam schovalo a ptáci začali zběsile uhánět na východ, jako by jim na tom extra záleželo. Sám jsem se jejich příkladem neřídil. Chtěl jsem dorazit do Borůvky, co možná nejdříve. Nejkratší cesta vedla přes náhorní plošinu a pak po břehu řeky až směrem na sever k lesu. Mohl bych jít i přes Asgaar, ale to se mi silně nechtělo. Zvolil jsem proto jako nejlepší cestu tu přes náhorní plošinu.

//Náhorní plošina

Naslouchal jsem Launee. Sice jsem ji chápal a neočekával jsem, že by mě hnedka ochránci pouštěli přes hranice, ale obával jsem se toho, že mě rovnou vyhodí. Což Launee i potvrdila. "Takže taková pomoc s podmínkama chápu," prohodil jsem kysele. Trochu mě naštvalo, že i když jsem jí tu nechal vybrečet, tak byla úplně stejná jako ostatní. Za každou pomocí slušně nabídla oplacení, ale zároveń si ho podmiňovala něčím dalším. Dřív bych to přešel s úsměvem a jen bych mírně pokýval hlavou jak to děsně chápu. Teď mě to jen vytáčelo. "Nějak si to zařídím případně," dodal jsem ještě, aby si Launee nemyslela, že jim budu dělat nějaké problémy. Na druhou stranu, když už mě pozvala k sobě domů, měla by počítat s tím, že se jen tak vykopnout nenechám. Navíc po odchodu z Borůvky budu potřebovat nějaký místo, kde se budu moct ubytovat.
Kývl jsem jí hlavou na rozloučenou a pomalu se vydal svou cestou dolů z kopce.

//Středozemní pláň přes Tanebrae

Nehodlal jsem se už dál pouštět do nějakého oponování. "Byla to slepice," zakončil jsem jen zhodnocením naší bývalé společné Alfy. Nic jiného to nevystihovalo líp. Pokud si Launee chtěla dál sypat na hlavu popel, v klidu mohla, mě už to bylo fuk. Měl bych klidnit hormon... Trochu jsem se uchechtl nad vlastní myšlenkou. Racionalita ve mně ještě nezemřela. Už druhou Alfu, která tu byla a mohla mi rozmlátit ciferník jsem nazval nevalně. No bývalou Alfu, ale i to se v něčem a někdy počítalo. Launee jsem ovšem věřil, že nepůjde a nevyslepičí moje názory na místní vedení hned tak někomu. Takže jsem bez problémů přestal používat filtr, který jsem si za celý svůj život pracně budoval.
Kývl jsem hlavou na znamení, že jí chápu. Taky bych vlastním potomkům nelhal a řekl jim pravdu, pokud by ji už nevěděli sami. Možná bylo dobře, že jsem se tedy nemusel lhaním či nelhaním zaobírat tolik jakou Launee. Její nabídka, že mne klidně na nějaký ten pátek ubytují zněla lákavě. "Díky, máš to u mě," řekl jsem jenom a kývl hlavou. Bylo fajn mít nějakou tu jistotu, když jsem hodlal nakráčet k Blueberrymu a trochu mu to vytmavit. Taky bych mohl sejmout tu část lesa, kterou jsem jim nechal tak pracně vyrůst. "Ještě zajdu něco vyřídit a pak bych se u vás stavil, pokud by to šlo. Máte nějaký znamení nebo tak něco, aby mě nějakej ochranář nevykopl hned na hranici?"

"Stejně nemůžeš zodpovídat za všechny. Skylieth nebyla dobrá Alfa a tys nebyla v pozici, abys ji zpochybňovala i když jsi jí byla nejblíž... V tý pozici nebyl vlastně nikdo," prohodil jsem na její mumlání. Měl jsem pocit, že Launee vyzařuje takovou tou snahou zachránit všechny a všechno. Jenomže už byla moc stará na to, aby tomu měla věřit. Dřív bych jí povzbudil v pomoci ostatním, ale teď jsem tenhle její pokus o záchranu každého chtěl jenom zadupat, protože byl nerealistický a mě bylo jasné, že by jí v budoucnu nijak nepomohl.
Když mluvila o tom, jak její vlčata Theriona ani neznají přišlo mi to zvláštní. Na druhou stranu to nabízelo jisté řešení. "A musíš jim to tedy vůbec říkat? Pokud ho neznají můžeš v podstatě říct, že tátu nemají nebo si vymyslet cokoliv jiného... Pokud se teda necítíš na to říct jim pravdu," řekl jsem stručně. Byl to fakt. Pokud byla v pozici Alfy, což z jejího následujícího vyprávění vyplynulo celkem jasně, mohla říct o komkoli, že je otcem jejich potomků a nikdo by to nezpochybňoval. Navíc pokud je Therion mrtvý, což pokud spáchal sebevraždu je. Moc jsem nevěřil tomu, že se vrátí, ale nehodlal jsem Launee brát naději. Jenže čím déle jsem ji poslouchal, tím měné sympatií jsem k Therionovi měl.
Rozhodl jsem se trochu změnit svůj přístup. "Možná bys prostě měla začít znovu. Říct vlčatům a všem, že je Therion opustil a prostě jít dál. Máš pravdu, že tě tu nechal. Vykašlal se na tebe a na vlčata. Sobecký," řekl jsem rázně. Nebylo proč to přikrašlovat. Pokud se zabil, tak to udělal z vlastního rozhodnutí a to z toho nejsobečtějšího. Nechat tu vlčici a malá vlčata. Lyl aspoň odešla, když mrňata byla trochu větší. Navíc u Theriona mě jeho zrada mrzela víc, protože jenom dokazovala jací vlci jsou pitomci, což byl stereotyp, který vůči mému pohlaví měla značná část osazenstva a mě to štvalo. Já se o svá vlčata postaral a stejně jsem byl označen za úchyla, když jsem chtěl pomoct i jiným.
Konečně se vzchopila, což bylo dobře. Radši jsem mluvil s někým, kdo mohl mluvit a ne jen vzlykat. Nabízela mi pomoc. "Hmm..." Chvilku jsem uvažoval nad tím, co bych mohl od Launee chtít. "Potřeboval bych někde na chvíli složit hlavu, pokud by to nevadilo," řekl jsem nakonec stručně. "Lylwelin zdrhla. Nevím jestli je živá, mrtvá nebo co s ní je, ale je mi to i celkem u pr.. jedno. Život mi nechce říct, kde je takže s tím pitomcem jsem definitivně taky skončil. Moje Alfa je naprostej kre..ýnek a smečka plná odsuzovačnejch blbců, takže potřebuju na chvíli někam vypadnout..." vysvětlil jsem ve stručnosti a čekal, jestli se rozhodne mě vzít sebou nebo mě odkopne jak použitou ponožku, jako ostatní. Nemůžu říct, že bych odmítnutí nepochopil, většina vlků mě využila a odkopla, takže jsem si na to celkem zvyknul. Na druhou stranu jsem nemohl zaručit, že bych jí pak na území neudělal bengál i tak.

Launee byla jenom uzlček nervů a zadržovaných pocitů. Vyplývalo to z každého jejího pohybu a slova. Mírně jsem jí čechral srst tlapkou, která nebyla schopná ničeho jiného než jen mírně trhaných pohybů. Kývl jsem hlavou. Bylo mi jasné, že vlčata nemohla nechat jen tak, na pospas močálům a jejich tehdejší Alfě. Ani jsem nevěděl, jak ta dopadla, ale popravdě mě to ani nezajímalo. Za všechno si mohla sama. "Udělala jsi to, co jsi musela pro dobro všech. Nic menšího bych od tebe ani nečekal," prohodil jsem divně hrubým hlasem, který nebyl tím typicky rozverným hláskem, na nějž byla zvyklá. "A dřív jsi odejít nemohla. Nebyla na to správná doba a navíc všichni jsme trochu doufali, že se Skylieth vzchopí nebo smečku někomu předá," prohodil jsem, aby si nemyslela, že byla její chyba, že neodešla dřív a nemohla tak vzít mou rodinu sebou. Stejně bychom jí způsobili jenom bolest. Lylwelin by pravděpodobně zmizela tak jako tak... nebo ne? Bylo to moc dohadů. Moc otázek. Málo odpovědí.
Zněla zoufale. V ten moment jsem byl celkem rád, že Lylwelin byla v podstatě všem ve smečce ukradená, takže ji nikdo nepostrádal a kromě vlčat, jsem nemusel její odchod nikomu vysvětlovat. Navíc vlčata o něm věděla od začátku. "Měla bys jim to říct na rovinu," začal jsem celkem nesmlouvavým tonem. Trochu mě zarazil fakt, že mají vlčata, ale nenechával jsem se tím vyvést z míry. "Je lepší když to budou vědět hned od tebe, než když to pak zjistí od někoho jiného nebo náhodou někde," dodal jsem, abych jí vysvětlil jak to myslím. To že ji Therion opustil mne mírně zaráželo, ale na druhou stranu jsem ho pořádně ani neznal. Byl hodný a milý, ale strašně tichý a k průbojnější Launee se mi moc nehodil. Já se taky k Lylwelin nehodil a jak to dopadlo. Že opustil vlčata mi přišlo jako podpásovka, ale neudělal Lyl to samé? "A hádám, že na to nejsi sama. Určitě máš známé, co ti pomůžou." Když se posadila nekomentoval jsem její poslední větu. Bylo zbytečné na to cokoli říkat.

Naslouchal jsem Launee a jejímu hlasu, který se pořád třásl, ale už aspoň neventilovala a hystericky nepropukala v hlasitý pláč. Bral jsem to jako zlepšení, protože už aspoň dokázala vyřknout svoje potřeby a nemusel jsem se tak obávat, že je někde zraněná a nemůže to říct. Po zběžném pohledu vypadala celkem dobře, možná potlučená, ale jinak fyzicky nezraněná, což byl rozhodně velký plus. Sám jsem netušil, co bych s ní dělal kdyby byla zraněná nějak vážně. V téhle písčité zemi nerostlo nic a ani já bych tu nebyl schopný vypěstovat květinu, která by jí pomohla. Odtáhla se ode mě a lehla si k louži vody.
Vlčice mluvila o své rodině, kterou potkal stejný osud jako tu mojí. O sourozencích jsem toho moc nevěděl, o matce ještě méně. Jediný, koho jsem čas od času zaznamenal, byl otec a s tím jsem si neměl moc co říct. Chápal jsem její smutek, sám jsem zažil rozpady smeček hned několikrát. Vykřikla několik vět a pak se zhroutila v dalším záchvatu pláče. Chvilku jsem čekal v tichosti. Popravdě jsem nevěděl, co mám dělat. Instinktivně jsem se natočil a pohladil vlčici po zádech tlapkou. Bylo to chabé gesto, ale nic jiného jsem dělat nemohl. Musel jsem jen čekat, než ji to přejde. Proč vlastně? Měl bych ji tu nechat a jít... Zaletěl jsem pohledem k planinám a řekám kolem, ale nezvedl jsem se. Zůstal jsem se dět na zemi vedle Launee a trhaně jsem chromou tlapkou hladil její záda. Měl bych říct, že to bude dobrý, ale ono to dobrý nebude. Nehodlal jsem se vrátit k zajetým kolejím a mazání medu ostatním kolem tlamy, jen abyse cítili líp. "Není to prokletí a nejsi neschopná," odvětil jsem. "Slyšel jsem, že jsi odvedla smečku z Maharu někam na sever, to by neschopný vlk neudělal. Mohla ses na ně vykašlat, ale vzala jsi je jinam, do bezpečí," řekl jsem klidným, ale pevným hlasem. "Možná, že na Theriona toho bylo hodně, ale aspoň víš, co se s ním stalo," dodal jsem možná trochu hruběji, než jsem chtěl. "Rozhodně to ale není tvoje vina. Nezodpovídáš se za rozhodnutí ostatních, byť si můžeš myslet opak." Znělo to jako bych tím ujišťoval i sám sebe. Nenesl jsem zodpovědnost za to, že Lylwelin odešla nebo co se s ní stalo. Za to nesli zodpovědnost jiní. Mohl za to Blueberry tím, že ji líp nepřijal stejně jako zbytek borůvky. Mohl za to Život, který mi odmítl říct kde je. Mohla za to i Lylwelin sama, protože se tak rozhodla. Mohli za to ostatní, ale rozhodně jsem za to nemohl já.

Launee zakuňkala "promiň" a pak se pokusila zvednout, načež se zhroutila zpátky na můj kožich, jako bych byl nějaká suprová pohovka z veverčí kůže. Dřív by mi to nevadilo, byl jsem rád v kontaktu s ostatními, ale teď mě to divně vytáčelo. Popravdě nikdo se o mě takhle neopíral od dob, kdy byla vlčata ještě malá a neuměla chodit. A to jsme ještě všichni věděli, kdo z nás je živý a kdo mrtvý. Mírně jsem zatřepal hlavou, abych vyhnal vzpomínky zase do tmavých koutů na okraj mého vnímání, tam mohly zůstat zašité do konce mých dní.
I když mi blízkost vlčice nebyla úplně po srsti, neodtáhl jsem se. Psychická změna ze mě rozhodně neudělala prvotřídního debila, abych si neuvědomoval, že když se odtáhnu spadne znovu na už tak dost potlučený čenich. Zaměřil jsem svou energii na přivolání vody z řeky, která tekla nedaleko. Trvalo to několik minut, ale podařilo se. V jamce vedle nás se objevila voda. Zhluboka jsem vydechl, protože jsem soustředěním zatajil dech. Voda byla divně kalná, neuměl jsem magii ovládat dokonale, takže ani voda nevypadala dokonale, ale svému účelu posloužit měla. Vlčice začala mluvit o tom, že je prokletá. "Pff, na mě už nic skočit nemůže," odvětil jsem jí celkem ležérně a s naprostým nezájmem v hlasu. Nebyl to nezájem o její osud, ale to že mlela naprosté výmysly. Na prokletí ani nic podobného jsem nevěřil, na špatný osud, hloupá rozhodnutí nebo životní náhody ovšem ano. "Měla by sis umýt čenich," prohodil jsem k Launee, která až s náboženskou úctou koukala na svoji vlastní krev, která se mísila s pískem na zemi.

Sledoval jsem Kayu a její prdelku jak odchází, kdo ví kam. Pravděpodobně zpět do Borůvkového lesa, ale s její vyřídilkou mohla taky skončit v něčím žaludku nebo tak něco. "Chmmm," povzdechl jsem si jenom, protože jsem absolutně neměl páru, co se svým životem dělat dál. Život prohlašoval, že mám Lylku oplakat a smířit se s tím, že o jejím osudu nic netuším. Jenže já už ji oplakal několikrát a nepomohlo to. Nejhorší bylo to vědomí, že netuším. A byl tu někdo, kdo tušil, ale já s tím nemohl nic udělat. "Dementní svět," zašeptal jsem do věttru.
Za mnou se odehrávalo drama vlastního ražení. Uslyšel jsem drolení písku a pak podivné kodrcavé zvuky, v poslední vteřině jsem se otočil, abych viděl, co se děje. Řítila se na mě koule chlupů. Nebyl už čas uhnout, takže jsem se jenom zaryl do písku a doufal jsem, že náraz ustojím. Hrklo to ve mě, když se o moji tělesnou schránku zastavila jiná. Tiše jsem zavrčel a přejel pohledem vlčici, která vypadala jako, že se jí zhroutil svět. No to jsem ještě potřeboval k všeobecný radosti. Něco mi říkalo, že mi vlčici z kopců skopnul sám Život, aby mi zabránil dělat nějakou neplechu. No pokud si myslí, že mě nějaká ubrečená fena zastaví, tak se plete.
Pohlédl jsem na vlčici a konečně rozpoznal její zbarvení. Když se usadil písčitý prach a já se mohl konečně nadechnout pořádně, ucítil jsem že oči mne nepletou. "Launee?" otázal jsem se tichým hlasem, jako bych se obával, že se vlastním chvěním a brekem vlčice rozpadne na písčitou hroudu. Nechtěl jsem do ní šťouchat, kdyby byla víc zraněná, ale taky jsem se jí nechtěl na nic ptát, protože jsem ani pořádně nevěděl na co. Instinktivně mě napadl dotaz, zda je v pořádku, ale to podle pachu krve a breku evidentně nebyla.