Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Nemyslím si, že bych na něj v brzké době narazil, pokud sám nepřijde někam na hranice. Celkem se ale obávám, kde se schová přes zimu," prohodil jsem trochu vážnějším tónem. "Možná se po něm pravda půjdu podívat," zamumlal jsem si spíš pro sebe, ale netušil jsem jestli to splním. Nevěděl jsem, co teď sám se sebou na tož, abych šel hledat Kessela. Musel jsem se nejdříve vypořádat sám se sebou a pak jsem mohl jít zase zachraňovat jiné. Pustil jsem tedy na chvilku přítele z hlavy a zaměřil jsem se na Baghý a to co mi chtěla ještě sdělit. Nechtěl jsem ji moc otravovat, potřebovala si odpočinout a podle zvuků vytí, které ke mně dolehly z venku, ji i někdo hledal. Ale zase by se o to mohl postarat někdo jiný ze smečky ne?
Její zaskočení muselo být poměrně velké, protože jsem cítil z jejího hlasu, že nečekala, že na ni budou přehozeny všechny možné povinnosti. "Neidvím se tomu, že tě to zaskočilo, ale podle mého názoru neměl jinou možnost. Sám už to nezvládal a Storm je už moc starý na to, aby mohl někomu s tak laxním přístupem k povinnostem krýt záda," řekl jsem celkem drsné závěry na hlavu bývalé Alfy. Popravdě mi bylo jedno, co si o tom Baghý pomyslí. Svůj názor jsem nehodlal kvůli nikomu měnit. "Nechci ti radit, ale měla bys udělat něco s rozdělením smečky, abys toho pak neměla tolik a nesemlelo tě to tak jako Blueberryho," dovolil jsem si jí poradit. I kdyby o radu nestála, musel jsem jí to říct. Mrzelo by mě kdyby opakovala stejné chyby jako mé bývalé Alfy a že s neschopností Alf jsem měl bohaté zkušenosti.

Nehodlal jsem jí její nýzory rozporovat, i když jsem si o nich myslel svoje. Nevěřil jsem na to, že by bohové dávali někomu magie jen tak, nebo že by je kladli do cesty vlkům jako nástrahy. Spíš jsem si prostě myslel, že za všechny různé magie může genetika. Dokud ovšem budou bohové tvrdit, že něčemu rozumí víc než mi, budeme jim všichni nuceni lézt do zádelí a to se jim evidentně moc líbilo. Život toho byl dokonalým důkazem. Pokud po něm někdo něco chtěl, byl samé úsměvy a poklonky, ale pokud jste chtěli nějakou informaci bylo mu to evidentně zcela někde pod ocasem.
Na Baghý jsem jenom pokýval hlavou a dál to nerozváděl. Nebyl jsem asi úplně nejlepším společníkem. Ne na rozumluvu o magiích. Magie mi přišly až moc nebezpečné a tak jsem se jim vyhýbal a to i v konverzacích. Jeden nikdy nevěděl, co ten druhý ovládá a zda se mu nenípe v hlavě nebo něco jiného. Zákeřného. Doufám, že jediný kdo se tu někomu motá v hlavě jsem já. Pohlédl jsem na Baghý, ale nevypadala, že by mi viděla do hlavy. Elora byla mimo a Aranel podle všech charakteristik spala. Mělce oddechovala a užívala si klidu. Jak jsem jí záviděl.
Její rada, abych navštívil svého starého přítele se mi zamlovala, ale netušil jsem, kde bych ho mohl hledat. A ani jsem netušil, zda bych mu spíše nepřinesl zklamání, že jsem pohořel ve všem, v čem pohořet šlo. Na Baghý jsem se ovšem usmál. "Zvážím to," prohodil jsem. Její slova, že by chtěla abych odešel až po zimě jsem respektoval. Bylo mi jasné, že strach o mne není úplně jediným důvodem, proč mne přemlouvá. Každá smečka potřebovala na zimu každou tlapu a to i když byla chromá. "Zůstanu tedy do jara a pak uvidím," povzdechl jsem si, ale zastříhal jsem šibalsky ušima, aby věděla, že to neberu nijak špatně. "A jaké máš vůbec plány se smečkou?" otázal jsem se trochu uvolněnějším tónem. Z nějakého důvodu mi bylo trochu lépe, než když jsem do úkrytu vkročil.

Poočku jsem sledoval Eloru, která pořád ve svém deliriu napínala a uvolňovala svaly. Bylo mi jasné, že mladá vlčice se z toho nevzpamatuje jen tak. Aranel se rozhodla utábořit na druhé straně jeskyně, pravděpodobně se potřebovala prospat. Vypadala až moc unaveně, ale jako by jí ta únava slušela. Měl bych si s ní pak promluvit. Obrátil jsem pozornost zpátky k Baghý, která dál pokračovala v naší konverzaci a tím ji v podstatě udržovala při životě.
"Hmm," broukl jsem na její poznámku ohledně vážnosti mé rodinné situace. Jak vážnější by to mohlo být? Nevědět, co je s ostatními bylo snad horší, než kdyby byli mrtví... Nic dalšího jsem na to, ale neřekl. Nehodlal jsem se dál pouštět do těchto nepříjemných vod. Tiše jsem něco nesrozumitelného zabručel.
Její další slova mne měla uklidnit, ale netušil jsem proč. Cítil jsem, že vlčice je unavená a tak jsem nějak nechápa, proč si s píše nejde naše nová Alfa lehnout a vyspat se, než aby se tu obtěžovala semnou. "Magie jsou stejně zvláštní," odvětil jsem. "Sám jich mám víc, ale ovládám dobře jenom jednu," dodal jsem trochu zamyšleně. Moje teorie byla, že každý vlk má nějakou dominantní magii, podle které se mu zabarví oči. Ti, co mají očka žlutá, nemají žádnou dominantní, proto se rodí s možností ovládat více magií, ale zároveň žádné neporozumí tak snadno jako ostatní své vrozené. Já věděl, že mám po rodičích zem, ale kde se vzala voda, myšlenky nebo ty divné problémy s počasím. To jsem netušil. Štvalo mě to.
"Nepřijde mi, že by Borůvková smečka byla rodinou," vypálil jsem jí hned do tváře, protože to byla pravda. Většina vlků se tu neznala a když už se znali, tak se jen přetvařovali. Nebo tak jsem to ve své poměrně stále zakalené náladě vnímal, i když skrze tmavé mraky chmur už prosvítalo trochu slunce. "Tak jsem to nemyslel, promiň," řekl jsem následně, protože mi bylo jasné, že se to Baghý dotkne. Ona tuhle smečku očividně milovala, takže jsem počítal s tím, že se jí moje poznámky na účet celé "rodiny" dotknou. "Já popravdě nevím... Nevím, co bych měl dělat. Chtěl jsem odejít kvůli Blueberrymu, ale když je teď pryč, tak netuším, co bych měl udělat," dodal jsem.

Vlčice vedle sebe rozložila dlouhá křídla. Celkem teatrálí na můj vkus, ale na mne to dojem nedělalo. Viděl jsem vlka, co měl křídla jako netopýr a uměl létat. Viděl jsem vlčici, co jí po těle rašila pírka. Viděl jsem toho hodně, abych se naučil nekomentovat to, co nestálo za komentování. Naslouchal jsem tedy tomu, co mi Baghý chtěla říct.
Samozřejmě se musela zeptat na to, co jsem očekával. Neptala se přímo na rodinu, ale více v obecnosti. "Lylwelin je nejspíš mrtvá a Život se chová jako pán všeho tvorstva, který se.e duhu a na nás ostatní z vysoka kašle," zabručel jsem tichým hlasem, aby mě neslyšela Aranel a Elora. Pokud tohle Baghý nestačilo jako naznačení, že se o věci nehodlám bavit, pak už asi nic. Bylo sice hezké, že se mi snažila pomoct a nabídnout rámě na vyplakání, ale já neplakal. Teď už ne. Vločka začínala pomalu tát.
Její slova měla umírnit mé rozhořčení. Z nějakého důvodu jsem se přestával cítit nakrknutě a její slova jsem přijal. "Mám na to cit. Květiny ke mně mluví, ale stejně si všichni myslí, že se mi to jen zdá a jsem blázen," odvětil jsem jí, aby si nemyslela, že jsem nějak extrémně nadaný. Všehcno to byla práce květin, které mi říkaly, co mám dělat. Občas tu byla moje invence, když bylo potřeba srovnat zlomenou tlapku, ale i tak to bylo jen tím, že mě to někdo dřív naučil. Já na tom měl zásluh pramálo.
Její další slova mě potěšila a namé tlamě se rozlezl samolibý úsměv. "To je výborná zpráva," řekl jsem s nadšením, které jsem nijak neskrýval. "Gratuluju. Popravdě už bylo načase, aby táhnul," dodal jsem. Aspoň mu budu moct rozbít držku a nebudu se muset obávat, že po mě půjde celá smečka. "Ty se na to navíc hodíš. Ostatní tě mají rádi a vzhlíží k tobě." Pohledem jsem zaletěl k Aranel a Eloře. Bílá vlčice vypadala trochu jinak. Zavrtěl jsem hlavou a pohledem se vrátil zpět k Baghý. "Popravdě... Chtěl bych odejít," řekl jsem s mírným povzdechem. Sám jsem si nebyl jistý, když mi sdělila nové informace, zda pořád odejít chci. Launee mi nabízela místo u nich ve smečce, ale byl bych tam šťastný? Budu vůbec někde šťastný?

Elora vytuhla jako špalek. Těžko říct, zda to bylo vyčerpáním, ztrátou krve nebo jen omdlela, ale aspoň se její zranění mohla v pořádku hojit a nemusel jsem přemýšlet o tom, jak vlčici případně znehybnit. Aranel a Baghý vypadaly obě celkem dost z trhaně. Nedivil jsem se jim, taky jsem byl vyčerpaný, ale snažil jsem se působit v pohodě, abych jim umožnil odejít, pokdu by potřebovaly něco jít někam řešit. Aranel vypadala dost ustaraně o Eloru a tak jsem svou pozornost obrátil k Baghý, která se ujala slova. Zůstával jsem ležet na svém místě kus od ní, ale mírně jsem se natočil, abych lépe slyšel, co chce hnědá vlčice říct.
Slova chvály jsem přešel jenom pokývnutím. Nebylo za co děkovat. Někdo se narodil jako bojovník, jiný jako lovec a někdo rozuměl kytkám. Bylo to prostě tak. "Jerry je v pohodě," dodal jsem ještě směrem k Aranel, abych ji ubezpečil, že vlčeti nic nehrozí a mírně se na ni usmál, než se ke mně přiblížila Baghý, jenž očividně stála o mou společnost. Naklonil jsem hlavu na stranu, abych naznačil, že ji poslouchám. Neřekl jsem ani slovo. Nehodlal jsem rozhovor začínat, protože mi bylo jasné, že povede jenom k otázkám, kde mám rodinu a že se nestarám o vlčata. Bylo mi z toho k naštvání akorát. Na čenichu mi přistála sněhová vločka, která se začala pomalu rozpouštět, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Musela si dát holka práci, aby doletěla teplou jeskyní až ke mně, tak proč bych ji ještě smetával.

//Tůňka

Dorzil jsem do jeskyně, kterou si pro svůj pobyt vybrala Baghý, Aranel a Elora. Poslední jmenovaná ovšem nevypadala vůbec dobře. Nehoda na lovu? Naklonil jsem hlavu na stranu. Moje nadšení, že bych tu nalezl umírajícího Alfu této smečky, se trochu vypařilo, ale nahradil ho strach. Mladá vlčice musela trpět a pravděpodobně zranění nebylo nic příjemného. Cítil jsem ve vzduchu krev. Sice jsem se trochu zatvrdil, ale ani já jsem nemohl být jako z kamene, když jsem viděl mladou vlčici, jak trpí. Navíc když jsem si ji pamatoval, jako malé vlče, které jsem do smečky v podstatě dovedl já.
Udělal jsem několik belhavých, ale na mne docela rychlých kroků směrem k vlčicím. "Uhněte," zavrčel jsem místo pozdravu, protože mi bylo jasné, že rychlost je tu důležitější než nějaké přehnané zdvořilosti. Které to byly... Které... Zaměřil jsem pozornost na zranění, která na sobě Elora měla. Nevypadalo to pěkně.
Pohlédl jsem na hlínu kousek od nás. Baghý a Aranel jsem nevnímal. Byl jsem ve svém pracovním nastavení a v tomhle ohledu jsem tak nějak ignoroval kohokoli kolem sebe. Ze země vyrašil jitrocel, kopřiva a řebříček. Všechny rostlinky okamžitě začaly volat: "My pomáháme! My pomáháme!" Mírně jsem zamrkal, protože si na mně magie a nesení té polomrtvé před chvílí vybíralo svou daň. Utrhl jsem jitrocel a položil několik lístků přes sebe. Vytvořilo to podivnou jednotnou vrstvu. Pak jsem se sehnul a utrhl kusy kopřiv a řebříčku. Kopřiva mne nepříjemně pálila, když jsem ji kousal společně s řebříčkem na podivnou kašičku. Tlamu jsem měl v jednom ohni, ale co se dalo dělat.
Naklonil jsem se nad zranění vlčice a vyprskal jí kašičku na ránu. Mohlo to působit zvláštně nebo divně, ale já věděl, co dělám. Tohle jí pomůže a na tom záleželo. Že to může na vlčice působit nechutně nebo podivně mě netrápilo. Pomalu jsem přes její zranění a kašičku, která pokrývala celou ránu a srst kolem, nakladl jitrocelové lístky, abych tak ránu i s mastí zakryl.
"Hotovo," prohodil jsem velice unaveným hlasem. Myslel jsem, že padnu. Tlama mě pálila, tlapka mě bolela, záda jsem měl jako by mne přběhlo stádo kamzíků. Hodil by se spánek, masáž a trochu toho masa, ale bylo mi jasné, že ani jednoho se nedočkám. Uviděl jsem trochu vody a bez okolků jsem se napil, abych vodu pak vyplivl do rohu úkrytu. Potřeboval jsem se zbavit toho pálivého pocitu v tlamě a nechutného pachu. Udělal jsem pár kroků od vlčic a sesunul se na zem, abych se mohl aspoň na chvilku uklidnit a odpočinout si. "U tůněk je nějaká polomrtvá tulačka. Přinesl jsem jí tam s Jerrrym, kdyby se vám chtěla dělat charita," řekl jsem suše a pohledem přejel z Baghý na Aranel a zpátky. Pak jsem se pohledem zasekl na Eloře. Položil jsem si hlavu na tlapky a sledoval ji. "Pohlídám ji," prohodil jsem unaveně, aby si vlčice mohli jít případně po svém. Bylo mi jasné, že Baki jako lovec půjde za masem z lovu, aby ho rozdělila společně s naší Alfou. Kde vůbec jeho velkomožnost je? Aranel zase byla až moc hodná, takže mi bylo jasné, že hned poběží za tou polomrtvolou u tůněk a malým zachráncem.

//Borůvkový les

Došel jsem z lesa přímo k tůňce. Při průchodu lesem mi však neuniklo, že se na lovu muselo něco stát. Něco nepříjemného. Měl bych se tam jít podívat? Třeba Blueberry konečně exnul? Ale ten na lovu nebyl... škoda... Došel jsem k tůni a pomalu poklesl k zemi, abych pak vlčici setřásl na zem. Jestli ji náraz na zem bolel nebo ne, mi bylo tak nějak jedno a ani jsem to nezkoumal. Mohl bych použít své magie a porozhlédnout se po nějaké léčivé bylině, ale popravdě... nechtělo se mi pro tuhle vlčici hnout víc ani tlapkou. Měla tůňku na dosah, aby mohla v klidu pít, a ležela na celkem příjemném prostranství. Víc už mne tedy nezajímala.
Pohlédl jsem na Jerryho. "Jdu zkontrolovat ostatní, co se vrátili z lovu. Nechoť mimo území smečky, ale to už ti někdo určitě řekl," prohodil jsem nezaujatým tónem. "Kdyby si tahle nějak dovolovala nebo ti chtěla ublížit, klidně ji kousni nebo zavolej o pomoc. Tuláci jsou nevypočítavý, tak si od ní drž odstup. Pokusím se sem někoho poslat," dodal jsem ještě s mírným povzdechem a pak jsem bezeslova k vlčici odešel. Záda mne bolela a každý krok byl utrpením, ale možnost vyříkat si to s Bluem na smrtelné posteli mě poháněla dál. A jenom ta možnost, že už není mezi námi mne naplňovala radostí. Pokud to odnesl někdo jiný, tak uvidíme...

//Les nebo úkryt (specifikuji později)

//Pff bylo mu nabídnuto postavení s ženou k tomu? Bylo? Nebylo! Takže na něj nekoukej!

//Smrkový les

Dotrmácel jsem se se Sunstorm na zádech až do našeho lesa. Vypadalo to tu celkem děsivě, protože se tu všichni motali jeden přes druhého. Rozhodl jsem se, že vlčici nepoložím v lese, ale že ji nechám ležet u tůňky. Má tam vodu a pokud se o ni někdo bude chtít starat má tu možnost. Kráčel jsem tedy směrem přes les. "Auuuuuuuuuuu," zavyl jsem hlasem, který trhal uši snad každému, kdo ho slyšel. Můj hlas nebyl příjemný, zpěvný ani nic podobného. Výt jsem neuměl a bylo mi to v celku i jedno. Dřív jsem se za svůj hlas styděl, teď tomu bylo jinak. "Položím tě u tůně... Agh... Pak ať se o tebe stará, kdo chce," procedil jsem skrz zaťaté zuby protože vlčice začala těžknout. Mrtvá váha se prostě táhne špatně a navíc, když je někdo chromí jako já.
Pohlédl jsem na Jerryho. "Skvělá práce," usmál jsem se na něj, protože se mu povedlo nás dovést zpátky k domovu. Doufal jsem, že vlčeti aspoň trochu vynahradím lov, který vlčice svou vlastní tupostí zkazila. Měl jsem na ní pivku, takže jsem se ani nehodlal obtěžovat se svou vlastní magií, abych jí nějak pomáhal. Pokud měla umřít, nechť umře. Já se o ni starat odmítal.

//Tůňka

Sledoval jsem vlčici, která mi byla úplně volná. Dřív bych kolem ní poskakoval jako kolem největšího zbýdačeného tvorečka, ale teď... prázdno. Byl to až neuvěřitelně uvolňující a osvobozující pocit. "Přece by mě tu nenechal. Nenechal by mě tu přece zemřít. Zemřít znovu... Určitě takový není," slyšel jsem její hlas ve svojí hlavě. Něco nesrozumitelného mlela a mě z jejích myšlenek, které mě dotěrně otravovaly a z jejího hlasu málem začala bolet hlava. Jasně, že bych jí tu nechal chcípnout. A hned... Mohl bych jí zkrátit utrpení. Bez smečky a podpory se z tohohle rozhodně nevylíží. Stačilo by jen trochu zakroutit hlavou nebo jí překousnout tepnu a bylo by. Z myšlenek na to, jak nejlépe vlčici připravit o život mne vytrhl až Jerry.
"Nikam nejdeš," řekl jsem mu autorativním hlasem, který ani nepřipouštěl možnost neuposlechnout. Rozhlédl jsem se kolem. Cítil jsem pachy ostatních, kteří opouštěli les. "Doufám, že jsi spokojená, protože kvůli tobě jsme přišli o možnost sledovat lov," procedil jsem skrz zuby směrem k vlčici. Pak jsem ale poklekl přednímik zemi a nasunul si tělo vlčice na záda. Když jsem se zvedal musel jsem zatnout zuby. Moje chromá tlapka se zaryla do země a i když jsem v ní neměl žádný cit od lokte k rameni mi vystřelovala ostrá bolest, jak nebyla noha zvyklá na zátěž. "Jerry, teď mužeš ukázat, že jsi schopný člen smečku. Jdi před náma a upozorňuj mě, kdyby něco bylo na cestě," řekl jsem klidným hlasem, který ovšem prozrazoval, že se potýkám s větší zátěží a námahou než bych chtěl. Kdybych cestou zakopl, nebo něco podobného, už bych vlčici na záda nedostal. "A ty sebou nemel," nařídil jsem vlčici varovným hlasem. Kdyby hodlala dělat nějaké vylomeniny neměl jsem problém ji shodit na zem a nechat chcípnout, což už, jak jsem doufal, pochopila.
Pomalým krokem jsem se začal šourat směrem k borůvkovému lesu. Bylo mi jasné, že pokud nám někdo může pomoci, bude to právě někdo v lese. Dával jsem si velký pozor na to kam šlapu a následoval jsem vedení malého vlčka před sebou. Nebe se začínalo pomalu zatahovat a mě bylo jasné, že s nocí bude cesta ještě nebezpečnější.

//Borůvkový les přes Mahtae sever

"Až ti bude rok, tak se budeš moci k lovu přidat," odvětil jsem Jerrymu na jeho otázku. "Do té doby nemáš dost zkušeností a jen bys překážel," dodal jsem ještě, abych ho varoval. Pomalu jsem se vydal směrem, kde mohlo být nebezpečí. Tam jsem nalezl onu vlčici.
Jerry samozřejmě neposlechl a místo toho, aby sledoval lov a učil se, zamířil za mnou. Sice si myslel, že ho nevidím, ale byl cítit. A i kdybych ho necítil, jeho blížké myšlenky mne šimraly v hlavě. Stejně tak myšlenky vlčice. "Jak chceš být dobrým lovcem, když ani nehodláš sledovat ostatní při lovu a učit se z jejich počínání?" zeptal jsem se malého vlčka, když jsem ho lokalizoval v trávě. Pohlédl jsem na něj celkem přísně a můj hlas zněl káravě a zároveň zklamaně. Nehodlal jsem ho ovšem víc peskovat. Nebyl moje vlče. Nebyl dokonce ani vlčetem smečky, na které by mi nějak záleželo. A navíc jsem se potřeboval zbavit vlčice před sebou.
Pohlédl jsem na ni. Vypadala, že má nejlepší dny za sebou. Jsem ale stále na tom ostrově a nebo jsem zpět na Galliree? Evidentně neměla všech pět pohromadě, ale dožadovala se vody. Nechtěl jsem jí pomáhat. Vodu jsem sice měl ve svém repertoáru magií, ale neuměl jsem ji pořádně ovládat. Nemohl jsem jí nijak pomoci. Vypadala dost vysíleně. Popravdě to měla asi fakt za sebou. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. "Z jaké jsi smečky, koho máme zavolat?" zeptal jsem se místo odpovědi na její prosbu o vodu. Vodu jsem neměl a byla daleko, jediné co jsem mohl udělat bylo sehnat někoho, kdo ji znal. Navíc mohla být nebezpečná, každý kdo dostal takhle přes čenich si o to pravděpodobně říkal.

Vlčice naštěstí odešly. Kývl jsem na rozloučenou hlavou a provázel je pohledem, dokud nezmizely mezi stromy. Neobešlo se to bez průpovídek, ale rozhodně to bylo lepší, než kdyby ohrožovaly smečkový lov. Pohlédl jsem na Jerryho. "Během lovu je důležité, aby smečku nikdo nevyrušoval. Někteří tuláci by mohli stádo poplašit nebo by se k lovu chtěli přidat, to by ovšem znamenalo, že budou chtít i kus kořisti," vysvětlil jsem mu, aby chápal, proč jsem vlčice poprosil, aby si daly odchod. "Hlavní je chovat se slušně a situace se vždy nějak vyřeší," dodal jsem ještě a pak jsem pomalým krokem zamířil k vyšší trávě. Byla na malém kopečku, ze kterého bychom mohli dobře vidět na lov. Zalehl jsem na něm a počkal, než se Jerry přidá.
"Támhle je stádo," naznačil jsem čenichem. "A támhle jsou naši, vidíš jak se schvávají proti větru? Je důležité se neprozradit dřív, než už je moc pozdě, aby stádo uniklo," vysvětloval jsemu mu dál. "Taky si všimni, jak nikdo nestojí támhle tím směrem, protože tam poženou stádo. Je důležité se sehrát, aby pak někdo nepřišel o život ušlapáním od vyděšených zvířat." Sledoval jsem skupinu vlků z Borůvkové smečky, jak se pomalu připravuje na útok. Bylo to celkem fascinující. Sám jsem nelovil dlouho a mrzelo mne to, ale s chromou tlapkou bych jen překážel.
Náhle se k mým uším donesla slova. Nebo spíše jedno slovo. "Zůstaň tady," sykl jsem na Jerryho o pomalu se odplížil zpátky z kopečka. Někde tu byl další vetřelec. Tenhle les nebyl očividně nejvhodnější volbou pro lov. Pomalu jsem se rozhlížel a hledal původce onoho zvuku. Nakonec jsem ho našel. Byla to vlčice (//Sunstorm), která seděla dost sklesle za jedním křovím. Vypadala celkem vyřízeně, ale to mi bylo putna. Dřív bych se zajímal a nabízel přehnanou pomoc, teď tu byl každý za sebe. Sjel jsem ji pohledem. "Mohla bys být potichu, loví tu smečka, tak abys nevyplašila kořist," řekl jsem vlčici, která už to stejně asi měla za sebou.

Sledoval jsem Baghý, která se ujala slova jako první. Samozřejmě, že přijala nabídku a hodila mi na krk to vlče. Neměl jsem se nabízet, ale co už. Pohlédl jsem na onoho Jerryho. "Postarám se o něj, ale jestli nebude poslouchat, tak ať si ho klidně stádo udupe," řekl jsem klidně. Dřív by mi leželo blaho vlčete na srdci hodně, ale teď... Jsem konec konců učitel, ne nějaká chůva. Pokud se vlče rozhodne vzít čáru někam do prkvančic, nechť tak učiní. Baghý dál mluvila o chodu smečky. Přejel jsem pohledem všechny zůčastněné. Z jejích slov jsem pochopil mnohé. Jelikož to navíc byla její slova a ne Blueberryho došlo mi, že se událo několik změn od té doby, co jsem smečku opustil. Pohlédl jsem na Baghý. "Až dolovíte, chci s váma mluvit," řekl jsem jí a Aranel. Když už je očividně novou betou, bylo by fajn ji u toho rozhovoru mít. "Tak pojď ty kuličko chlupů," broukl jsem směrem na Jerryho a pomalu se začal od skupinky vzdalovat. Nehodlal jsem se s vlčetem lovcům plést pod tlapky ani nic jiného. Rozhodl jsem se, že si najedeme místo někde kousek od nich, aby dobře viděl a mohl se tak, co nejlépe učit.

Odkráčel jsem od skupinky následován Jerrym, nebo v to jsem aspoň doufal. Moc nebyl čas na to to řešit, jelikož k nám dokráčeli nějací tuláci. Nebo ne nějací, jedno byla očividně dcera Arcanuse. Cítil jsem strýcův pach dost silně na to, abych si vzpoměl, že se má dceru tohoto věku. "Zdravím," řekl jsem přísným hlasem, protože dvě návštěvnice ani nepozdravily a začaly něco prozpěvovat. Ta neznámá byla dokonce i drzá, že mi panovačně naznačovala, že něco chce. "Poklad nemám, ale můžu ti dát pár výchovných facek, když se neumíš evidentně chovat," dodal jsem klidným a chladným hlasem. Nebylo v něm nepřátelství nebo zloba, byl v něm jen podivný klid a varování.
Pak jsem pohlédl na dceru Arcanuse. "O mohyle nevím, ale dřív tu pobývala Smrková smečka," řekl jsem na její dotaz, který byl o poznání slušnější než rozkazy její kolegyně. "Rád ti o nich někdy povím, až se zastavím za tvým otcem v Asgaaru, ale momentálně bych vám byl vděčný dámy, pokud byste se vydaly trochu dál. Borůvková smečka tu plánuje lov a já přislíbil, že se postarám o vzdělávání tady mladého pána v oblasti lovu," vysvětlil jsem jim s úsměvem a mírně se na rozloučenou poklonil. Nečekal jsem, že se vlčice nějak dlouho zdrží, když jsem jim naznačil, aby zase šly o dům dál.

Už vám někdy někdo řekl, jak je to otravné, když si na vás každý štěká? Copak jsem nějaký hej počkej. Tiše jsem zavrčel, ale zvedl jsem se ze svého úkrytu. Baghý zněla poměrně dost naléhavě, jako by se snažila upoutat pozornost celého lesa. Pomalým krokem jsem začal po čichu a po zvuku ťapkat jejím směrem. V terénu to bylo celkem náročné a já byl hodně rád, že se nemusím trmácet daleko.
Uviděl jsem nejen Baghý, ale i její doprovod. Vypadalo to, že se borůvková smečka připravuje na lov. Proč mě volají. Vždyť Baghý ví, že lovit nemůžu. S nabručeným pohledem jsem se pomalu ubíral směrem ke společnosti vlků, kteří nasákli smradem borůvek. Přejel jsem celou skupinku, ale Blueberryho jsem neviděl. To bylo jediné štěstí, protože kdybych ho zahlédl asi bych mu vytmavil čumák rovnou bez crcání. "Zdravím," řekl jsem tichým a hlubokým hlasem. Ti co mě znali mohli tušit, že se něco stalo. Za normálních okolností bych k nim přiskákal s vrtícím ocasem a s úsměvem od ucha k uchu. Teď jsem je ovšem nezahrnul úsměvy ani všetečnými dotazy. Pohlédl jsem na Baghý, Aranel a zbytek. "Potřebujete pomoc?" zeptal jsem se a ostentativně nadzvedl chromou tlapku, abych jim připoměl, že jsem totální lempl bez užitku. "Než vypadnu, tak bych vám mohl aspoň pohlídat mrňata," dodal jsem při pohledu na vlče, které se zjevilo u Baghý.

Blbou náladu umocňoval i fakt, že to tu začínalo víc a víc smrdět. Ne, že bych si nějak extra stěžoval, ale nebylo to ani nic příjemného. Trochu jsem se začal obávat, že pokud tady budu vysedávat, tak bych se mohl ještě něčeho nadýchat. Netušil jsem teda čeho, ale rozhodně to nemohlo být, podle mých vlastních zkušeností nic dobrého. Měl bych se vrátit do borůvky a nějak si to vyřídit s Blueberrym, než nás tady všechny zadusí ten smrad. I když jsem si ovšem myslel, že bych měl vyrazit, tělo se zvedat nechtělo. Probral jsem se ze spánku před nějakou chvilkou a pořád jsem ležel rozvalený pod svým keřem. Bylo to příjemné.
V dálce jsem cítil Kayu a nějaký další pach, který patřil pravděpodobně někomu z Borůvky. Nehodlal jsem se k nim přidat, nebylo proč. Kaya měla očividně svoje plány ve smečce tupců, ať už to byl jakýkoli plán. Já v tom plánu neměl svoje místečko a to mi popravdě ani trochu nevadilo. Takže jsem se za ní a tím s kým byla nehnal. Zůstával jsem ležet pod svým keřem a přemýšlel jsem o tom, co bych mohl provést.