Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jsem Launee před sebou. Naklonil jsem hlavu na stranu a pomalu si čistil o sníh tlapky, na kterých byla jednoznačně viditelná krev. Byla to krev od laně, ale i od Elory. Snažil jsem se dostat krev z meziprostoru u chromé tlapky, protože mi bylo jasné, že jinak zaschne a chůze bude s tlapkou ještě nepříjemnější. "Tak jsi mě našla," řekl jsem a šibalsky zastříhal ušima. Netušil jsem, proč by mě chtěla hledat. "Měl bych tě ale upozornit, že jsi na území smečky a tak dále a tak dále... Víš jak, říct to musím," dodal jsem než se vlčice zase nadechla k hovoru. I když mi na borůvkové smečce záleželo pramálo, nechtěl jsem, aby se o mě říkalo, že záměrně nechráním území.
Launee se hned omluvila za to, že vtrhla na území. Usmál jsem se na ni. Vypadala, že jí za zadkem hoří ocas, ale pořád se dokázala soustředit a uznat, že to nebyl úplně nejlepší příchod. Létat? To byla asi ta rána... zajímavé, asi magie. Chtěl jsem se jí na to vyptat, ale to už Launee mluvila a mluvila. Vychrlila na mě novinu, která mě zasáhla. Na chvilku jsem přestal dýchat. Co? Jak? Proč? Hlavou mi výřily myšlenky. "Kde je, přesně?" řekl jsem a můj hlas se zatvrdil. Pokud mě Lylwelin potřebovala musel jsem za ní jít, ale na druhou stranu. Něco ve mě ji oplakalo, mělo za mrtvou a nějak se to nedokázalo vypořádat s tím, že mrtvá není.

//Jeskyně

Vylezl jsem ven a uviděl svou známou. Vypadala celkem nabořeně. Pravděpodobně se sem rozeběhla nebo spadla od někud, ale odkud? Nevěřícně jsem se na ni díval. "Launee, co tu děláš?!" vykřikl jsem trochu omámen. Energii mi sebrala magie a zároveň i na mé podivné náladičce přidala i květina, jejíž vůně se mi vetřela do čenichu. Zastříhal jsem ušima a několika podivnými kroky jsem se belhal k Launee. Vlčice sice stála, ale sníh na jejím kožichu nasvědčoval, že před chvilkou tomu tak úplně nebylo.
Jelikož se ocitla blízko úkrytu něco mi tu nesedělo. Launee byla vždycky hodná a pravidel dbalá, takže by rozhodně jen tak nepřekračovala smečkové hranice. Co by tomu řekla Baghý.... Nebo hůř Aranel, kdyby mě viděla, jak se tu s někým vykecávám u úkrytu... Co je mi vlastně do ní... Hmm... Usmál jsem se mírně omámen na Launee a čekal, zda se dovzím víc o jejím příchodu nebo důvodu, který ji sem dovedl. Pohlédl jsem na chvilku směrem k jeskyni, jestli Elora něco nepotřebuje, ale pak jsem se dobelhal až k Launee. "Rád tě vidím," řekl jsem a mírně ji objal krkem. Byl jsem rád, že ji vidím. Tentokrát sem byl v nějakém lepším rozmaru než naposledy.

Snažil jsem se udělat, co šlo. Noha byla ošetřena a já se pustil do prohlídky Elory celkově. Snažil jsem se pohledem najít, jakoukoli problematickou partii. Na poděkování jsem jen pokýval hlavou a dál to neřešil, snažil jsem se nenechat myšlenkami vlčice rozhodit od práce. Sigy, myslím...myslím, že mám poškozený hrudník. Cítím...cítím tlak na pravé straně kdykoli se snažím nadechnout a...a je možné, že to je ten důvod, proč se mi špatně dýchá. Neuměl jsem je ovládat, takže se do mne zarývaly jako bodáky. Ubíraly mi energii, ale co se dalo dělat. Nemohl jsem to prostě jenom vypnout. "Nevidím na tobě žádné vnější zranění," konstatoval jsem, když jsem po Eloře projel tlapkou od ocasu po páteři až ke krku a párkrát přejel po hrudníku. Necítil jsem, žádnou ránu, zlomenou kost a ani neviděl modřinu. "Pokud je s tebou něco v nepořádku je to vnitřní a s tím nic neudělám. Mohl bych ti maximálně utěšit bolest a mysl," řekl jsem stručně, protože víc se dělat nedalo. Její problém s dýcháním mohl být vnitřního charakteru a s tím jsem nic dělat nemohl. Nebo to taky mohl být psychický pozůstatek šoku a s tím jsem mohl něco dělat ještě méně. Pohlédl jsem na Eloru a čekal, zda bude chtít něco na utišení bolesti a rozbouřené mysli.
Pomalu jsem se rozhlédl. Kousek od nás vyrostla květina z Elysejských polí. Zastříhal jsem ušima a mírně se zaklonil, protože jsem se cítil unavený. Utrhl jsem květinu a nechal Eloru, aby se nadechla. "Tohle by ti mělo pomoct," řekl jsem s úsměvem, který byl trochu zachmuřený. Náhle jsem uslyšel známé vytí. "Půjdu se podívat, co se děje. Hlavně odpočívej, vodu máš tady a případně i kus masa," odvětil jsem vlčici, která byla uklidněna vůní omamné květiny. Pomalým krokem jsem se vydal ven z jeskyně. Byl jsem unavený a omámený.

//Borůvkový les

Vyčkal jsem než vlčice zmizely mimo jeskyni. Byl jsem rád, že u toho nereptaly... nebo aspoň ne tolik. Aranel byla už dost stará, aby ji došlo proč je posílám pryč. Maeve se aspoň bude cítit důležitě, že pomíhá, i když dělá naprosté nic. Navíc můžou u tůně pomoct té tulačce. Umírám? Co se děje? proletěla mi hlavou myšlenka Elory. "Neumíráš," konstatoval jsem suše. Během ošetřování jsem mohl působit chladně, ale to jen proto že jsem si nechtěl připouštět nic blíž k tělu. Mohlo by to být problematické, kdyby šlo do tuhého. "Zranil tě jelen na lovu a roztrhl ti nohu," vysvětlil jsem jí, zatím co jsem zkoumal její ránu, která se opět otevřela. Sakra! Neměla se hýbat, kdyby ji ty dvě blbky nechaly na pokoji a nejančily kolem, možná by si to neroztrhla. Tiše jsem vydechl naštvání a frustraci, protože moje práce začala nanovo. Naštěstí kopřiva, jitrocel a vše potřebné tu pořád rostlo po posledním zásahu.
"Baghý?""Je v pořádku," odvětil jsem na nevyslovenou otázku. "Momentálně šla řešit některé věci do lesa." Její myšlenky na mne doléhaly a mě přišlo, že mi brzo roztrhnou hlavu na malinkaté části. Nemohl jsem ovšem nic dělat. Musel jsem se soustředit. "Bude to bolet, ale pomůže to," řekl jsem vlčici. "Zkus se nehýbat, jinak to bude horší," dodal jsem ještě, než jsem se pustil do přežvykování kopřivy a dalších bylin podporujících hojení. Hmotu jsem opět z tlamy vyplivnul do čisté rány. Pak jsem ji čenichem rozetřel po ráně a přiložil opatrně jitrocelové lístky, jako "obvaz". Trochu krve, která tekla vlčici po noze, jak se rána otevřela, jsem otřel tlapkou. "Za chvilku by to mělo začít působit," řekl jsem a snažil se nepozvracet z toho, jak mě šíleně pálila tlama. Žvýkat kopřivy nebyl nikdy dobrý nápad.

Vlčice se vybavovaly o dýmu a o tom, zda někde hořelo nebo nehořelo. Moc mne to nezajímalo stejně jako putování malé vlčice s nějakou jinou vlčicí. Sledoval jsem proto spíše východ, který začal být pokrytý sněhem. Poměrně táhlo, ale naštěstí do nitra jeskyně se vítr nemohl dostat. Bylo by to šílené, kdyby začalo ještě do toho všeho foukat. Pohled mi padl na Eloru, ale ta spala jako princezna a ani se nehnula. Bylo to tak dobře, protože jsem věřil, že probuzení by ještě nebylo vhodné.
Malá vlčice vypadala, že se zase rozbrečí, když mi říkala svoje jméno. Tušil jsem proč, protože jsem zaslechl ústřižek jejích myšlenek, ale nehodlal jsem se do tohohle teritoria pouštět. Nerad bych otvíral něco, co nejsem schopen sám uzavřít. Tiše jsem poslouchal, když mne a mé psolečnice vytrhl z konverzace hlas. Otočil jsem hlavu, abych uviděl Eloru, která přerývaně dýchala, rozšířené zorničky hledaly nějaký záchytný bod a z hrdla se jí vydral protáhlý prosebný hlas, který si žádal vyslyšení. Zachytil jsem její pohled. "Hlavně ne..." než jsem stihl cokoliv udělat nebo říct, strhla se obrovská smršť. Aranel i Maeve se svorně vrhly k Eloře, čímž jí rozhodně nepomáhaly. Obě dvě se snažily vlčici uklidnit, ale mě přišlo že ji spíše více a více znervózňují.
Pomalu jsem se zvedl na všechny tři. "Potřebuju, abyste došly k tůňce a vylovily od tamtud oranžové ovoce! Určitě jí to pomůže! No tak na co čekáte běžte, já se o ni postarám!" křikl jsem velice horečnatě na Aranel a Maeve a doufal jsem, že se pohnou obě dvě. Potřeboval jsem je zaměstnat, aby neokouněly, nepřekážely a hlavně, aby neotravovaly pacientku nesmyslnými výlevy nebo dotazy. Jelikož mi bylo jasné, že Aranel se nevyzná v léčení, neb to sama zmínila, a Maeve byla moc mrňavá, aby se v tom vyznala, doufal jsem že prostě vyrazí a chvilku jim to potrvá, než ovoce najdou. Mezi tím jsem si udržoval odstup. Nechtěl jsem Eloře přitížit tím, že jí budu z okolí vydýchávat kyslík nebo že se na ni bude mačkat ještě dalš vlk s nepříjemnými a naprosto demntními otázkami a výlevy. Eloře teď bylo jedno, zda je v úkrytu nebo zda je v pořádku, podle toho, co jsem viděl byla velice vysílená a vyděšená, potřebovala aby ji nikdo nerušil a ne ji někdo prudil. Nechápu, že tohle vlčicím nedochází. Sám jsem byl vyděšený z jejího prudkého probuzení, ale uměl jsem se uklidnit a zachovat si klid. Přivřel jsem oči a zaměřil jsem se na Eloru. Věděl jsem, že bych neměl, ale musel jsem zjistit, co jí je a to nejméně invazivním způsobem. Přenesl jsem se do její hlavy, zatím co moje tělo zůstávalo stát opodál. Cítil jsem bolest v noze a podivnou horkost. Všechny emoce ke mně ovšem doléhaly zastíněné, jako za listovým keře. "Eloro," promluvil jsem v hlavě mladé vlčice. "Potřebuju, aby ses uklidnila a zhluboka dýchala. Hlavně nemluv, pokud budeš něco potřebovat zamysli se nad tím, uslyším to." Odpoutání byl poměrně nepříjemný pocit, kdy jsem už neviděl strop, ale zase jsem hleděl na Eloru. Bolela mě z toho hlava a bylo mi na zvracení, ale překonával jsem to.

Aranel nezněla nijak nadšeně z toho, že došlo k jmenování některých vlků od funkcí nebo možná z nějaké jiné infromace, kterou jsem ji sdělil. Její věta zněla celkem dost chladně na to, jak milou vlčicí byla a obsah věty byl celkem dost rázný. Jen jsem nakrčil čenich a zastříhal ušima, ale víc jsem to nekomentoval. Byla to věc mezi ní a Baghý a do toho jsem se rozhodně motat nechtěl. "Nevím, Borůvková smečka není nic pro mne," dodal jsem. "Uvidím až přejde ta vánice venku, ale pak bych nejraději vyrazil po novém roce hledat otce nebo tak něco, a kdo ví zda se vrátím... Budu to muset Baghý říct," shrnul jsem ještě plány svého odchodu. Nechtěl jsem to urychlovat, ale zase jsem nechtěl být přes zimu přítěž. Sice by to pro mne byla krutá zima, ale lepší než se tady vyvalovat a konzumovat potravu smečky. Mohl bych pomoct s tou tulačkou a pak bych měl zmizet.
Maeve mě mírně otravovala, ale něco ve mně tu otravnost odvádělo na druhou kolej, takže mi její brebentění, natahování a podobné výlevy přišli spíše roztomilé, než cokoliv jiného. Celkově mi přišlo že obě vlčice jsou nějakým způsobem roztomilé a přátelské. Aranel samozřejmě ještě hezky vypadala a voněla, což jednoho nutilo zaměřovat častěji pozornost jinam, aby nenastalo nechtěné faux pas. Nehodlal jsem být za úchyláka... zase.
Zastříhal jsem ušima a pohlédl na mladší vlčici, která údajně potkala mého syna. Tvrdila, že se nic nestalo, ale tvrdila to tak divným tónem hlasu, že se mi to nelíbilo. Nehodlal jsem na ni ovšem naléhat. "Flynn se ještě nevrátil, ale s jeho toulavou povahou hádám, že šel hledat matku," řekl jsem stroze. Z mého hlasu bylo jasné, že se mi o tom nechce moc mluvit. Flynn byl na Lylwelin závislí, dokonce i víc než Heather, která ovšem oznámila, že půjde prozkoumávat svět a já jí v tom nehodlal bránit. "Jmenuju se Sigy," odvětil jsem ji na její otázku ohlendě mého jména. Více jsem to rozvádět nehodlal.

Naslouchal jsem hlasu Aranel, který se vám vryl do vaší mysli ani jste netušili jak. Její hlas se dobře poslouchal, hezky se nesl a příjemně vlnil, tam kde se vlnit měl. Prostě se to hezky poslouchalo. Její slova jsem na jednu stranu vnímal, ale na druhou to byla jen abstraktní slova. Spíše mne zaujal její hlas. Neznamená to ovšem, že bych netušil o čem mluví. Věděl jsem to a s některými věcmi jsem moc nesouhlasil. Osobně jsem netušil, proč Baghý přijala nějaké vlče na zimu. Bylo to až moc riskantní. Dřív bych to přešel a bral jako normální věc, ale s postupem času, věku a zim jsem si i já uvědomoval, jak může být nebezpečné živit další hladový krk. "Bylo by moudré to s ní probrat," řekl jsem a kývl hlavou. Měli by probrat nejen nově příchozí vlky, ale i funkce a jejich obsazenost. Dávalo to celkem smysl. "Baghý říkala, že by ráda za ochránce dala Tati, protože na to má povahu. A na pozici lovce dala Awaraka a toho němého vlka," sdělil jsem Aranel novinky, které jsem od Alfy sám věděl. Co se týkalo nováčků netušil jsem nic a ani jsem tušit nechtěl.
Informace o mém odchodu nesla klidně a odměřeně. Přesně jak jsem to u ní čekal. I kdyby měla na srdci tisíce poznámek a reakcí, nikdy by neřekla nic, co by šlo proti mému vlastnímu záměru. Aranel, co jsem ji poznal, měla spoustu přednostní a klid, přátelskost a pozitivita k ní patřili jako teplo k ohni. "Odejdu," řekl jsem rozhodně. "Hledal jsem domov. Po rozpadu Klímové smečky jsem doufal, že ho naleznu v srdci tuláka, společně s Coedenem jsme toho tenkrát procestovali spoustu, ale mě něco pořád táhlo ke společnosti ostatních. V Narvinijském lese jsem doufal, že najdu druhý domov, ale smečka zanikla než mohla pořádně vzniknout. Mahra nikdy nebyl pořádným soudržným domovem a popravdě ten pocit domova nemám ani v Borůvkovém lese," vysvětlil jsem jí. "Neber si to zle, vím že jste tu všichni jako rodina, ale já do ní prostě nezapadám," dodal jsem omlvuným hlasem, protože jsem jí nechtěl působit bolest. Omluvně jsem se na ni i podíval. Měla tak hezký úsměv.

Taktně jsem se ohlížel a nevnímal vlčici, která se nám tak nezdvořile vedrala do rozhovoru. Pak se ovšem zeptala na mého syna a to mne donutilo se na ni podívat. Její věta zněla v pořádku, ale něco mi na ní nesedělo. Něco mi napovídalo, že to není jen pohopouhý zájem. "Naposledy jsem ho viděl v Narvinijském lese nebo kousek odtamtud. Měl v plánu se jít trochu toulat, ale kde je teď to netuším," odvětil jsem vlčici. "Stalo se snad něco?" zeptal jsem se se zájmem, ale nijak přísně. V podstatě jsem předpokládal, že se jenom potkaly jako vlčata a ona ho teď hledá jako dobrá kamarádka. To ji šlechtilo... pokud to tak ovšem bylo.
Aranel vlčici uklidňovala a ta si zase sypala popel na hlavu. Řečičky vlčic mě nikdy moc nebrali. Většinou se snaží obviňovat nebo naopak očišťovat v případech, kdy to není úplně nutné. Tiše jsem tedy sledoval Eloru, zda je v pořádku.

"Nevím," zapochyboval jsem o jejích slovech. "Už si někdy slyšela o tom, že by někoho jen tak napadl medvěd? Většinou si hledí svého pokud jim někdo nekrade kořist nebo je v zimě nebudí. A pokud jí vyprášil kožich někdo z tuláků, tak pak si za to asi taky mohla sama. Vypadala dost dodělaně, abych pravdu řekl a kdybych ji nedotáhl sem, tak by zimu určitě nepřežila." Mírně jsem zavrtěl hlavou. "Snad nebude jenom další krk na živění a dá se rychle dopořádku. Možná se tam stavím až se mi bude chtít jít ven," řekl jsem trochu drsněji než jsem zamýšlel. Popravdě se mi do toho sněhu a ledu venku vůbec nechtělo. Navíc k vůli nějaké mindě pindě, která se svým chováním dostala do nějakého maléru a teď aby kolem ní všichni poskakovali pomalu po dvou.Možná by jí pomohl nějaký ten jitrocel taky, nebo bych mohl zkusit použít měsíček...
Její další otázka byla zajímavější. Pořádně jsem nevěděl, co bych jí měl odpovědět. Mírně jsem se ztrácel v její vůni a očích. Obojí mě tak divně šimralo, ale už jsem byl dost starý na to, abych nevyváděl kvůli každé prkotině. "Asi odejdu ze smečky," řekl jsem razantně. Do teď jsem nebyl přesvědčený, ale postupně jsem se silněji a silněji rozhodoval pro odchod. "Slíbil jsem Baghý, že počkám, než skončí zima, ale hádám že půjdu dřív," odvětil jsem silným hlasem, který si nepřipouštěl kompromis. Musel jsem se rozhodnout a já si uvědomoval, že to rozhodnutí musí přijít teď. Od Baghý jsem dostal propustku v podstatě na hned, takže kdybych se zvedl a odešel nejspíš by ji to mrzelo, ale nezasáhla by. Chtěl jsem to ovšem dát vědět i Aranel, protože z Borůvkové smečky byla jedinou s kým jsem se zvládl dlouhodoběji bavit a koho jsem považoval za přítele.
Než stihla naše debata dospět k závěru, už brečela dospělá vlčice Aranel na bílý kožich. Pravděpodobně byla ještě hormonama rozházená, ale už přeci jen měla mít nějakou tu dospělou sebeúctu a nebulet jako malé vlče před cizím členem. Odvrátil jsem taktně pohled k Eloře a nechal ty dvě, aby si to vyříkaly.

Aranel mi vyprávěla o tom, jak se jim lov dařil nebo spíše řečeno nedařil, protože dopadl tak, jak dopadl. "My z lovu nic neměli, protože jsme našli zraněnou tulačku. Chtěl jsem jí tam nechat, ale Jerry vypadal, že ztropí scénu, když ji necháme jako žrádlo medvědům, takže jsem ji odtáhl k tůňce," prohodil jsem nezaujatě. Nijak mne nezajímal osud oné tulačky, která vypadala, že nedožije rána. Mohla být už taky mrtvá a dobře jí tak. Neměla se pouštět do křížku s čímkoli, co ji takhle zrychtovalo. "Tuláci si poslední dobou myslí, že můžou všechno, ale když se něco nevydaří očekávají, že se o ně smečky postarají. Začíná mi to celkem vadit," řekl jsem bílé vlčici a pokračoval dál v jídlu. Vlčici se možná můj názor nebude zamlouvat, ale já si ho prostě vytvořil na základě různých událostí. Vlčat tu bylo několik a všechna bez rodičů, což mě popravdě vytáčelo. Jak mohl někdo opustit vlastní vlčata? Proč? Takhle to dopadalo, když si tuláci mysleli, že jsou nejlepší na světě.
Náhle se jedno z těchto vlčat vyřítilo do úkrytu. Bylo mi jasné, že to není potomek nikoho z místních, prtože nemělo pach, který bych poznával a zároveň ani nebylo nikomu podobné. Pohlédl jsem na Aranel stylem "vidíš?", jako bych chtěl podpořit svá slova a domněnky o tulácích. Vlče se vrhlo k Aranel jako své tetě, což bylo pro tyhle sirotky normální. Sirotky? Však to ani nejsou sirotci, jenom jejich rodiče jsou naprosto dementní, že si je pořídí a pak je nechají frnknout. Dál jsem nic neřkel a jen přežvykoval maso, nechával jsem Aranel aby se mohla přivítat s vlčetem.

Nechal jsem pracovat Aranel s její magií. Vypadalo to, že vlčice svému umění rozumí znamenitě. Zastříhal jsem ušima a čekal. Kdyybych nebyl k ničemu, tak bych to zvládl sám. Bylo to k vzteku mít magie a neumět je používat. Aranel začala čistit opatrně ránu. Voda odnášela nejen zbytky léčivé pasty, ale i krev a nečistotu, která na ráně zaschla. "Výborně, děkuju," řekl jsem, když Aranel dokončila své vodní dílo. Teď byla řada na mně, abych nějak vymyslel, co dál. Něco mi říkalo, že léčivá pasta už nebude třeba, protože krvácení ustalo. Na ráně se utvořil hezký škraloup, který znemožnil dalí krvácení. Pravděpodobně bude stačit jenom ránu zakrýt, aby do ní nic nepadalo a uvidíme.
Aranel odešla pro něco k jídlu. Nechal jsem kousek ode mne vyrůstá pár další listů jitrocele, které byly velké a rozhodně nevypadaly přirozeně. Byl jsem rád, že jsem si trochu dáchnul a nabral energii. Tohle sice nebylo nic náročného, ale jeden nerad plýtval energií z posledních zdrojů. Utrhl jsem lístky a opatrně je naskládal na ránu, abych ji oddělil od ostatního světa. Skryl jsem postupně všechny části zranění a i blízké okolí, aby byla menší šance, že se rána zanítí. Mezitím se už vracela Aranel. Bílá vlčice přitáhla nejprve kus nohy z uloveného zvířete. Vypadalo to na srnčí nebo jelení maso. Pak se bílá vrátila s několika kusy vnitřností a masa. Její bílá srst, chytla krvavý nádech. Pokýval jsem hlavou. "Děkuju," řekl jsem a utrhl si kus masa z nohy jelena, abych se mohl najíst. Nejlepší kousky jsem nechával pacientce až se vzbudí.
Lehl jsem si na zem kousek od Elory a začal trhat a překousávat maso v tlamě. "Jak vůbec šel lov?" zeptal jsem se Aranel, protože mne začalo zajímat, co se stalo. Nebyl jsem zvědavec, ale chtěl jsem nějak obnovit konverzaci. Vůně ostružin byla naprosto všude.

"Hmm," zabručel jsem a pohlédl na Aranel, která nabízela pomoc. Její modrá očka těkala mezi mnou, zbytky vody v kaluži a Elorou. Jasně, voda. Uvědomil jsem si, že vlčice ovládá magii vody a pravděpodobně o dost lépe než já. "Mohla bys prosím vykouzlit trochu vody tady? Nebo kdyby to šlo, mohla bys vodu pomalu nechat téct po ráně, ale nevím jak moc svou magii ovládáš," řekl jsem. Rozhodně by bylo lepší, kdyby voda tekla po noze zraněné přirozeně, ale pokud to nepůjde jinak byl tu i plán B. Pomalu jsem začal sumdávat jitrocelové lístky a pastu z nohy Elory. Vypadalo to, že se rána pomalu zacelila. Jitrocel byl nacucaný krvý a pasta páchla jako tři týdny nemytý zadek, jak se krev mísila s bylinkami. Bylo to nechutné a zápach se nesl z rány. "Hmm." Nevypadá to tak špatně, takže to asi nebude otrava nebo zánět. Můžeme jen doufat, že to zranění nebude mít dlouhodobé následky. Nerad bych Eloře odděloval od těla končetiny, ale bylo mi jasné, že pokud noha začne zapáchat poté, co ji pořádně očistíme, bude to problém.
"Máš pravdu," řekl jsem Aranel na její upozornění, že zbytek by mohl sežrat víc, než by bylo nutné. Všichni tady byli celkem nenažranci, pokud jsem si dobře vzpomínal na zásoby, které nikdy neexistovaly. "Pokud tam půjdeš, bylo by dobré vzít nějaké vnitřnosti. Játra nebo tak něco, jsou nejvýživnější," dodal jsem něco, co už asi sama věděla, ale byl to prostě takový zvyk. Jeden pořád někomu něco vysvětluje, že mu ani nedojde, že by to ostatní mohli dávno vědět.

Prohlíže jsem si velice opatrně končetinu Elory, abych ji mohl případně nějak ještě pomoci. Mělo by se to později pořádně vyčistit a vyměnit, ale to až se případně probudí. Noha byla podle mého názoru v pořádku, nedošlo k žádnému velkému poranění kostí, jenom tkáň měla celkem poničenou. Možná tam bude mít i celkem nehezkou jizvu, ale s tím se nedalo nic dělat. Kdybych uměl lépe ovládat vodu, ránu bych vyčistil a znovu ovázal, tím by byla větší pravděpodobnost, že se noha zacelí bez jizev. Jenže kdybych se snažil kromě země používat cíleně jinou ze svých magií, mohl bych taky vytopit celý úkryt nebo přivolat nějakou tu ránu z hůry, což neznělo úplně dobře. Zastříhal jsem zamyšleně ušima.
Z přemítání o vhodnosti a nevhodnosti metod, které bych měl použít na nohu pacientky, mne vytrhl menší hluk. Neotáčel jsem se, protože jsem věděl, že je to Aranel. Nikdo jiný v jeskyni nebyl, takže to nebylo ani tak těžké uhodnout. Musela se probudit a vstávat. "Baghý šla do lesa zkontrolovat, co se děje," vysvětlil jsem jí a dál si prohlížel nohu vlčice. Nechtěl jsem se na Aranel dívat. Prostě nechtěl, protože jsem věděl, že by to nebylo nejlepší. Cítil jsem vůni ostružin, vody v lesní tůňce a slabounký závan orchidei, jak se vlčice zvedla ze svého pelechu a vykročila ke mně. "Bylo by to lepší, kdybych to mohl nějak vyčistit," odvětil jsem suše. Tak trochu jsem se za svou vlastní neschopnost styděl. "Maso jí určitě přijde vhod, ale nemyslím si že by byla schopna jíst až se probudí. Podle všeho momentálně není nikdo doma," řekl jsem s mírným úsměvem, protože jsem neslyšel žádné myšlenky, které by ke mně doléhaly od Elory. Bylo to dobře, protože já myšlenky neuměl filtrovat. Nevěděl jsem jak je přivolat cleně nebo jak se jich zbavit, někdy to šlo, někdy ne. Otočil jsem se mírně na stranu, abych stál bokem k Eloře, ale i k Aranel. Dál jsem ovšem pohledem zkoumal bezvládnou vlčici na zemi a přemýšlel jsem co s ní.

Baghý se ukázala jako rozumná Alfa, škádlivá, ale zároveň přemýšlející do budoucna. Bylo jasné, že smečka Betu potřebuje a po boku Aranel, by to mohl dělat v podstatě kdokoliv. Mrkl jsem na sněhově bílou vlčici. "Uvidíš, třeba se k ní někdo nachomítne," řekl jsem s úsměvem a obrátil svou pozornost zpět k nové Alfě. Nehodlal jsem její názory ohledně Tati zpochybňovat. Hnědou vlčici jsem si ohodnotil naprosto stejně jako Baghý.
Pokud šlo o němého vlka jen jsem pokýval hlavou. "Pokud ho někdy uvidím, zeptám se ho," řekl jsem s úsměvem. Měl jsem nějak dobrou náladu, což rozhodně nebylo typické. Nebo to nebylo typické posledních pár měsíců. V podstatě jsem pořád jenom brečel kvůli Lylwelin a nebo jsem byl naštvaný na svět kolem, který mi bránil v tom ji najít. Pocit klidu a harmonie byl pak něco velice zvláštního po tak dlouhé době. "Jak budeš chtít a potřebovat," odvětil jsem jí na funkci léčitele. Netušil jsem, co by taková funkce obnášela, ale pokud bych se pro ni hodil... Navíc se mi nechtělo už tahat s vlčaty. Bavilo mě je učit, ale skoro žáné nebylo tak chytré jako Heather nebo poslušné jako Flynn. S kývnutím jsem nechal Alfu odejít po jejích pochůzkách.
Sám jsem složil hlavu a usnul...

Spánek to nebyl dlouhý, ale vydatný. Opatrně a potichu jsem se zvednul, abych nevzbudil ani jednu ze spících vlčic. Pomalu jsem se zvedl až na všechny tři a zašel jsem k Eloře. Opatrně jsem ji začal kontrolovat, ale vypadalo to, že usnula. To bylo to nejlepší, co jsem si mohl přát. Alespoň ji nic nebolelo a nevrtěla se, takže pasta mohla v klidu působit.

Sjel jsem po vlčici pohledem. "To možná nejsi, ale rozhodně vypadáš líp než já," odvětil jsem šibalsky. Možná jsem ani nemínil nějakou tu jizvu nebo bílejší kožich, ale spíš to, že Baghý vypadala mohutně, statně a naplňovala ostatní pocitem jistoty. Já na druhou stranu vypadal medvídkovitě, křechce a pochroumaně. Kdybych byl trochu víc zaměřený na sebe, asi bych si postěžoval na svůj vzhled, chromou tlapku a hnusnou jizvu na čele, ale nebyl jsem jedním z těch sebecentrických vlků, takže jsem nic neříkal. Ale v hloubce jsem to cítil. Ten osten mírné žárlivosti na všechny, kteří se ze zubem času, útrap a všeho zlého vyrovnaly lépe než já.
Pohled mi zabloudil znovu ke spící Aranel, ale jenom na chvilku. Maličký okamžik a byl jsem zpátky u Baghý. "To pláčeš na špatném hrobě Alfo," prohodil jsem šprýmařsky. Pokud by někdo měl dělat Aranel partnera, rozhodně bych to nebyl já. Ona byla až moc hodná, milá, přátelská, společenská, vlastně to všechno, co jsem já byl dřív, ale ne teď. Navíc byla pořád hezká, upravená a elegantní. Já byl jako slon v porcelánu od narození. Ona byla vším, já nebyl nic. A takhle se to dalo popsat na milion způsobů. Rozhodně to bude mít Baghý těžké, pokud chce Aranel někoho najít.
Nastražil jsem uši a poslouchal. "Tati je celkem nabručená, ale to u ochránce potřebuješ. Myslím, že by jí to i šlo, pokud k ní bude někdo s trochu mírnější náturou, aby ji případně krotil a usměrňoval," odvětil jsem popravdě. Hnědá vlčice byla výraznou osobností už jako vlčátko. V té době jí jeden mohl dát případně přes čumák, teď by musel někdo opratě utahovat silněji. Informace o vlkovi, který nemluvil, mne zaskočila. "Toho znám," řekl jsem s klidem. "Ale myslím, že se jmenoval jinak. Byl celkem zaskočený, že s ním můžu mluvit. Hádám, že to nemá jednoduché," dodal jsem.

"Uvidíme, třeba máš pravdu a ukáže se tu sám," odvětil jsem Alfě na její slova a pokýval hlavou. Bylo mi jasné, že následujících pár měsíců se naše Alfa nebude moci vypravit za nikým. Smečka bude potřebvoat nějakou tu reorganizaci, aby ustála krutou zimu. Věřil jsem ovšem tomu, že v tlapkách Baghý bude všechno klapat jako na drátkách.
Ohledně osudu starého vlka jsem nic netušil. Věděl jsem ovšem, že pokud někam odešel a dlouho se nevrací, může to mít přesně to vysvětlení, které Baghý naznačovala. Někdy prostě musí odejít, aby se mohli v klidu vydat na další pouť. "To mě mrzí, ale pokud nastal jeho čas," dodal jsem s povzdechem. Nikdy jsem nebyl úplně truchlivým typem. A s věkem se to jenom stupňovalo. Bral jsem smrt v pozdním věku jako součást života, který nějak začne, plyne a končí. Co jsem ovšem neakceptoval byla smrt předčasná nebo nejasná. Přesně jak tomu bylo u Lylwelin.
Novou Betou tedy byla bílá vlčice, která tak krásně voněla ze svého koutku v jeskyni, kde spala. Přejel jsem jí pohledem a mírně mi zacukali koutky, ale nic jsem neříkal k jejímu vzhledu nebo povaze. Nikdy jsem si nevšiml, jak je hezká... "Vybrala jsi dobře," odvětil jsem Baghý. "Aranel je opravdu... výjimečná," dodal jsem po chvilce a pohledem se vrátil k Alfě. Doufal jsem, že na mém pohledu nepozná poměrně zmatené pocity, které jsem v sobě sám měl. "Čím víc ochránců tím lépe, na hranicích je potřeba dávat si záležet. Navíc poslední dobou se tu údajně pohybují různá pochybná individua," řekl jsem s mírným kývnutím hlavy. Na otázku a jméno vlka jsem zakroutil hlavou, netušil jsem o koho se jedná.