Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 12

Ležel jsem na zemi a nemohl se zvednout. Bylo to k zbláznění. Jednu chvíli jste v naprosté pohodě, druhou ležíte na zemi a nemůžete vstát. Necítil jsem v tlapce nic, o to to bylo horší. Necítil jsem pod ní led nebo chladný podklad, nevěděl jsem, že to klouže, než jsem uklouzl. Pomalu jsem se překulil na břicho a začal se zvedat. Lylwelin vykoukla z úkrytu a začala mi pomáhat, ale pak si to rozmyslela. "Jsem v pohodě," broukl jsem a bylo jasně slyšet z mého hlasu, že jsem vytočený. Pochopila to. Olízla mi líc a stáhla se pryč stím, že se jde provětrat. Nechal jsem jí jít. Musle jsem se zvednout sám a štvalo mě, když mě u toho někdo viděl. Nebylo to poprvé, co jsem takhle upadl. Padal jsem od malička. Jako slon v porcelánu. Ale nikdy to nebylo tak pokořující, jako teď s tou tlapkou. Všichni mi hned chtěli pomáhat, jako bych byl úplně neschopný.
Ležel jsem na břiše a snažil se upravit chromou tlapku tak, abych se na zledovatělém podkladu mohl zvednout, jenomže mi to pokaždé podklouzlo. Nadzvedl jsem se pořádně jen jednou, ale zase jsem sjel na zem a ještě se nepříjemně uhodil do čelisti. Rezignovaně jsem se rozhodl poležet a nabrat síly. Mou pozornost si přivlastnilo mírné odkašlání nebo možná křupání sněhu? "Dobrý večer," odvětil jsem malé vlčici a nadzvedl alespoň hlavu, když už jsem se s ní bavil. Vypadala celkem chytře, jako Heather. Usmál jsem se na ni. Narozdíl od ostatních jsem z vlčat nedělal blbečky, tahle vypadala že má všech pět pohromadě a že nechce, aby se k ní ostatní chovali jako k mrněti. "Omlouvám se za svou indispozici madam," dodal jsem k pozdravu s úsměvem. "Mé jméno je Sigy a vaše?" Pokud se vlče považovalo za mladou dámu, bral jsem to s respektem a choval se k ní tak.

//loterie 11

Vykročil jsem ven z nory, ze které bylo celkem problematické se s chromou tlapkou dostat. Cítil jsem jak mi podklouzává vše pod nohama. Země byla zmrzlá a sníh byl skoro všude. Na to, že byla zima, tu ovšem bylo příjemněji, než na jihu, což bylo zvláštní. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se po okolí. Vypadá to tu podivně... Něco mi tu nesedělo, ale nedokázal jsem říct co. Možná to teplo nebo pachy, které jsem cítil kolem. Bylo jich celkem dost. Znovu jsem zastříhal ušima a udělal pár korků dál od vchodu do nory. Sníh byl zmrzlý a slyšel jsem jak někde nad mou hlavou řádí větrná smršť, která musela pocuchat několik kožichů mimo lesy nebo jiné úkryty. Byl jsem celkem rád, že se mi osobně jakákoli nepříjemnost vyhnula, když jsme sem s Launee běželi. Kromě tlapky, mě nic nezdržovalo od opětovného shledání s Lylwelin.
Potřeboval jsem se ale vydýchat. Čerstvý vzduch byl skvělý. Nasál jsem ho do čenichu a na chvilku přivřel oči. Bylo to fajn. Konečně jsem si po skoro roce mohl oddechnout. Lylwelin byla v pořádku, nemusel jsem se trápit tím, že ji musím najít nebo zjistit, co se jí stalo. Něco ve mě ovšem zůstávalo jiné, než dřív. Pořád jsem někde v sobě hluboko mě lkřivdu a hněv, který jen čekal, až si najde svou cestu na povrch. Dřív jsem to tam neměl. Teď ano. A rozhodně to jen tak neodejde. Náhle se mi země pod nohama začala třást. Sníh padal ze stromů a já neudržel rovnováhu. Spadl jsem na zem. "Sigh," vydralo se mi z tlamy. Nedokázal jsem se zvednout. Ležel jsem na zemi a čekal, až ty rezonance zmizí. Pádem jsem si zalehl tlapku. Tu chromou. Necítil jsem na ní ani teplo ani tlak svého těla.

//loterie 10

Byl jsem celkem dost unavený. Ten vzduch tady byl skoro bez kyslíku, takže ještě to mne uspávalo. "Asi máš pravdu," řekl jsem s klidem Lylwelin. Nemělo cenu něco řešit. Moje únava byla vysávána i magií myšlenek, kterou jsem pořádně neovládal. Škoda... úmysl....neměla...haru...Budu... omlouvat... něco.... nechtěla. Slyšel jsem v hlavě její myšlenky a nemohl jsem si dovolit na ně nereagovat. Nebo alespoň na část z nich. "Vím, že to není tvoje chyba... Že ses nechtěla někam zašít a zmizet, že to byla nehoda... Ale musíš chápat i mě... Bylo to těžký... kurňa těžký," řekl jsem Lylwelin. Nechtěl jsem jí přidávat, ale potřeboval jsem, aby se přestala litovat nebo mě něco vyčítat a postavila se zpátky na nohy. "To všechno je teď, ale jedno. Potřebuju, aby ses uzdravila a vrátila do formy, pak budeme řešit, co dál," dodal jsem a olízl jí čenich. "Teď si odpočiň, já se půjdu projít, ale pak si tě najdu," řekl jsem s úsměvem. Nehodlal jsem teď řešit, jestli půjde se mnou do nového obrodružství v téhle smečce nebo ne. Bez ní bych tu asi stejně dlouho nevydržel, ale popravdě... Byl jsem starý, chromý a kdo ví, co se k tomu ještě přidá. Neměl jsem už na to být tulákem, na co ona měla síly dost. Neměl jsem na to fyzicky ani psychicky. K čertu, nemohl jsem si ani ulovit něco k snědku, pokud jsem nepoužil magii. Byl jsem sám k ničemu. Potřeboval jsem smečku, abych si připadal důležitě a dobře. Ještě jednou jsem Lyl olízl čelist. "Dobrou noc, lásko," broukl jsem a pomalým krokem zamířil směrem ven z jeskyně. Chtěl jsem se provětrat a zjistit, co se ve smečce děje nového, možná taky poznat pár nových vlků.

//mech

//loterie 9

Lylwelin se mě snažila ujistit, že se do borůvkového lesa můžu vráti a že by se to nějak vyřešilo. "Jak?" zeptal jsem se prostě. Neviděl jsem důvod v tom, jak by hodlala vyřešit problém, že já budu ve smečce, kterou ona nesnáší. "Měl jsem nějaké neshody s Blueberrym a popravdě, jsem se chtěl dát do smečky sem k Launee, ještě než ses vrátila," odvětil jsem jí. Můj přesun k Launee byl domluvený už dávno na kopci u Života a já neviděl důvod nač to odkládat. Kdyby se Lylwelin nezjevila, pravděpodobně bych počkal do jara, než bych se vydal za starou přítelkyní a její smečkou. Takhle se věci jenom trochu urychlily, ale jinak byly stejné podle plánu. Chtěl jsem chvilku ještě cestovat a toulat se, ale sám sem věděl, že to není kariéra pro mne. Navíc už jsem taky nebyl nejmladší a raději bych natáhl bačkory někde, kde by si toho někdo všiml, než uprostřed nějaké neznámé pláně.
Zamyslel jsem se nad celou situací a tím co prvně Lylwelin říkala. Nadzvedl jsem hlavu a přitáhl si kus masa, který mi nabízela. Pokývl jsem hlavou a usmál se na ni vděčně, než jsem se pustil do jídla. "Ale nemusíš se mnou zůstávat ve smečce ani tady. Já zůstávam, jak se rozhodneš ty, je na tobě," řekl jsem trochu chladnějším hlasem. Nehodlal jsem jí nic nalhávat. Já byl smečkový vlk a ona ne. Já kvůli ní vytrpěl už dost, takže jsem se cítil jako ten, co má právo na nějaké pořádné rozhodnutí. A mým rozhodnutím bylo zůstat tady u přátel, ať se ona rozhodne jakkoli. Stejně bych šel jako debil s ní, ale to ona nemusí vědět. Zastříhal jsem ušima.

//loterie 8

Její strach o Flynna jsem nesdílel. Už od malička byl svojský a já věděl, že kdyby zapadl do nějaké díry nebo se na něj něco zřítilo a on nemohl ven, pak bychom se to dozvěděli minimálně chvěním země od toho, jak by na ni řval, aby mu udělala místo a on mohl vyjít ven. Flynn nebyl mozkovnou, ale rozhodně měl víc štěstí než rozumu. Jeho štěstí mne mnohdy až zaráželo. Heather na všechno přijde rozumem, její bratr díky štěstí. Je zvláštní, jak mají oba dva jinou výbavu od přírody na přežití. Mírně jsem se zavrtal čenichem Lylwelin víc do srsti.
"Byl jsem tam skoro pořád, pokud jsem tě nehledal," řekl jsem jí. "Čekal jsem, jestli se tam nevrátíš." Byla to pravda. Borůvkovou smečku jsem nechtěl opouštět, dokud byla šance, že se Lylka vrátí. Jenomže se nevracela. Nebýt Launee asi bych tam nezůstal. Šel bych prostě jinam. "Smečku teď vede Baghý, Blueberry se stáhl do pozadí a Storm zmizel. Betou je Aranel," seznámil jsem ji se změnami ve smečce. Vlčice s křídli mi bude chybět, stejně jako její sněhobílá pravá tlapka. Na chvilku jsem se odmlčel, protože jsem si vzpomněl na modré oči, ve kterých se dalo utopit.
Lylwelin ovšem pokračovala dál o vlčatech. Snad si ani nevšimla pauzy nebo ji brala jako známku únavy, kterou jsem pořád cítil. Vzduch tu byl opravdu nepříjemný. "Netuším... Heather ti bude mít odchod za zlé, Flynn nemá za zlé nikomu nic," odvětil jsem jí popravdě. Nehodlal jsem jí mazat med kolem tlamy. Heather ji hledala a snažila se ji najít, bude jen těžko zkousávat matčin návrat. Bude jistě ráda, tím jsem si byl jistý, ale zároveň jí nikdy úplně neodpustí. Což se asi dalo říct o nás všech.

//loterie 7

Užíval jsem si pocit, který jsem díky Lylwelin měl. Nechtělo se mi jí opouštět. Nechtělo se mi ji už nikdy nikam pustit. Chtěl jsem aby zůstala, napořád. Užíval jsem si její přítomnosti, její pozornosti, její vůně, jejího tepla a jejího hlasu. Nechtěl jsem už nikdy být bez ní. Za poslední rok se toho stalo hodně. Opravdu. Hledal jsem ji s Flynnem a potkal Styx, která na tom nebyla o nic líp než já, ale trochu jinak. Launee přišla o Theriona a já netušil, jak jí pomoct. Zanevřel jsem na Života, který se ukázal jako největší přiz....č, kterého jsem kdy potkal. Všechno se změilo. Ale tohle zůstávalo stejné. Její teplo, její pach, její hlas. Všechno to bylo stejné. Neměnné. Odolávalo to zubu času a všemu ostatnímu. Nehodlal jsem to už nikdy měnit. Chtěl jsem zůstat s ní.
Po chvílích, které trvaly věčnost jsem se mírně odtáhl, ale pořád jsem se s ní mazlil. "Do bůrovkového lesa se už nevrátíme," ujistil jsem ji. Nevěděl jsem, jestli bude chtít zůstat se mnou tady u Launee, nebo zda bude chtít vyrazit někam jinam a hledat štěstí jako tulačka nebo v jiné smečce. Nechtěl jsem, aby se tam musela někdy vracet, když kvůli té smečce jsem ji vlastně ztratil. "Flynn vyrazil do světa, chtěl prozkoumávat kraj i co je za ním," sdělil jsem Lylwelin s čenihcem na jejím kožichu. "Heather říkala, že chce zažít nějaké dobrodružství než se vrátí domů, ale kdo ví jestli se vůbec vrátí... Měla bys ji mimochodem vyhledat, až budeš víc při síle, nesla dost těžce, žes odešla," řekl jsem Lylwelin to, co bylo sice těžké říct, ale slyšet to musela.

//Loterie 6

Zavrtěl jsem hlavou. "Nemyslím si, že by byl problém v pacce jako takové. Arcanus říkal, že kdyby to byla zlomenina, nebo špatně srostlé, že by to jeho magie napravila," odvětil jsem. Měl jsem o své tlapce vlastní teorii. Podle ní nesouviselo moje zranění s tlapkou jako takovou, ale spíš s úderem do hlavy, který jsem dostal a zaklíněním levé části těla. Hádal jsem, že mi tlapk přeťal někdy nervové spojení nebo tak něco a tlapka se nemohla pohnout. Kdyby to bylo zlomené, špatně srostlé nebo něco podobného aspoň bych ji cítil, ale já necítil vůbec nic.
Pohlédl jsem Lylwelin do očí. Poslouchal jsem její hlas a doufal, že se dozvím více. Nechtěl jsem ji nutit k mluvení, ale nehodlal jsem ji zastavovat. Nehodlal jsem se s ní hádat. Nehodlal. I když mi její slova přišla zvláštní. Nedůvěřovala mi a proto nic neřekla? Nebo byla jenom tak moc ochotná se podrobit mému názoru, že nic neřekla? Ani jedno se mi nezamlouvala. "Měla jsi něco říct," povzdechl jsem si nakonec. "Celou dobu jsem si myslel, že jsi odešla a že je to moje chyba. Hledal jsem tě celý poslední rok. Vlastně od chvíle, co Heather přišla s tím, že tě nemůže najít. Prošel jsem skoro všechny smečky, došel jsem do hor i k moři. Hledal jsem tě Lyl, vážně... A pak mi život ani nechtěl říct, jestli jsi umřela nebo ne..." v mém hlase byl cítit smutek. Ne zášť, hněv nebo výčitky. Jenom smutek. "Rád bych ti to odpustil hned, protože to vlastně nebyla tvoje chyba... Ale nemůžu. Potřebuju čas," řekl jsem jí upřímně. Nechtěl jsem jí lhát. Nechtěl jsem říct, všechno bude dobré a jako dřív, protože nemohlo být. Potřeboval jsem k ní najít zase cestu a potřeboval jsem na to čas. Nikdo nemohl nic urychlit a já to ani urychlovat nechtěl.
Chtěl jsem být silný a udržet se, ale když se ke mně přitiskla a zeptala se na vlčata. Nešlo to. Naklonil jsem se k ní a začal jí "čumáčkovat", jak by to označil Flynn. Nebylo potřeba nic říkat. Už nikdy, nikdy mě neopouštěj! vyslal jsem Lylwelin do hlavy. Samovolně. Moje myšlneky byly prostě moc silné a já magii neovládl.

//loterie 5

"Nešlo," prohodil jsem. "Arcanus se snažil a napravil ji aspoň tak, že ji můžu mírně ohnout v kotníku, (//nevím jak se tomu říká u psů/vlků?) ale víc toho ani on nesvedl. Prý je tam něco pokažené uvnitř, co napravit nejde," dodal jsem na vysvětlenou. Za strýcem jsem byl ohledně tlapky dvakrát. Poprvé to pomohlo, tlapka už nebyla tak nepohyblivá, ale pořád jsem v ní neměl cit. Při druhé návštěvě strýcova magie nedokázala už vůbec nic. Aspoň se snažil, což je víc, než se dá říct o jiných. Ani jsem si nebyl jistý, že Sklieth třeba zaznamenala, že jsem zraněný.
Naslouchal jsem jejím slovům, který se hnala jako voda ze srázu. Někdo musel prorazit nějaký podzemní vodní proud a ten se teď dral k povrchu a nešlo ho zastavit. Věděl jsem, že bych Lylwelin neměl skákat do řeči. Musel jsem jí nechat, aby se vypovídala, aby řekla co má na srdci a to do posledního slova, které vyslovit chtěla a měla. Mluvila a mluvila. Cítil jsem, že mne přemáhá únava, ale snažil jsem se udržet vzhůru. Nehodlal jsem usnout. Tohle bylo důležité.
Když domluvila vypadala smutně. Nedivil jsem se jí. Přišla o vyrůstání vlastních vlčat o to, jak začali objevovat svět i o to, jak se rozhodli vydat za dobrodružstvím do různých krajů Gallirei i mimo ně. Přišla o hodně času. "Proč jsi nic neřekla?" zeptal jsem se bez smutku nebo zášti v hlase, ale s podivnou naléhavostí. Mrzelo mne to. Kdyby mi řekla, že jí borůvková smečka nevyhovuje, šel bych hledat jiné místo, kde bychom mohli žít. Kdyby se zmínila jenom slůvkem, pohledem nebo jakkoli. Jenže ona nic neřekla. Kdybych aspoň ovládal tu magii myšlenek tak dobře, jako to umí strýc... k čertu, nemusela by ani nic říkat a věděl bych.

//loterie 4

"Ne, už jsem řekl," odvětil jsem jí a přenesl váhu tak, abych si mohl lehnout na zem. Přeložil jsem si tlapky přes sebe a chromá se mi nepříjemně zkroutila do nenormálního úhlu. Mě to nebolelo, ani mi to nezpůsobovalo nepohodlí. Neměl jsem v tlapce cit a tak to prostě bylo. Ostatním to ovšem mohlo být na pohled nepříjemné. Měl jsem polštářky vytočené ven od těla, což nebylo normální. Položil jsem si na zkroucené tlapky hlavu a tiše jsem oddechoval. Bylo mi vedro, jak se tu vydýchával vzduch, takže každý závan větru od vchodu jsem vnímal jako osvobození a úlevu. Nechtěl jsem ovšem odcházet od Lylwelin. Nehodlal jsem jí tu nechat, dokud nebudu mít jistotu, že příjemně spí.
Pravděpodobně byla nakrknutá. Cítil jsem to. Netušil jsem proč, však ten naštvaný jsem tu měl být já. Ona mě opustila. Ona opustila svoje vlčata. Hodila mi je na krk a odešla. "Kde jsi vůbec byla?" Nedalo mi to. Musel jsem se zeptat. Sice jsem sám říkal, že chci počkat až si odpočine, ale nešlo to. Otázka sice zněla kde, ale bylo jasně cítit, že chci hlavně vědět proč. Proč opustila bezpečí smečky, proč mě opustila, proč se na všechny vykašlala, když to konečně začalo klapat. Proč? Pohlédl jsem na vlče a vlka, kteří byly kousek od nás. Musel to být Satrunus, pamatoval jsem si ho z Maharu. Jeho sestra Bianca, by tu taky někde měla být. Starší vlk ukazoval vlčeti magie, poznal jsem to podle závanu teplého vzduchu. Bylo dobře, že se bavili a neposlouchali nás, nepotřeboval jsem další posluchače, stačila mi Lylwelin.

//loterie 3

Upadl jsem do příjemného bezvědomí, protože jsem neměl už na nic energii. Nevnímal jsem svět, neměl jsem sny. Prostě jsem už jenom nemohl fungovat a moje tělo se vyplo. V podstatě mě vyčerpali všichni ostatní. Kdybych aspoň používal magii pro sebe, mohl bych být naštvaný na sebe, ale takhle jsem nemohl být naštvaný na nikoho. Elora byla zraněná a potřebovala pomoct, pak Aranel a její rýma, do toho jsem musel pomoct Baghý, na závěr pochod za Lylwelin a pomoc jí. Popravdě jsem si začínal připadat, jako holka pro všechny a pro všechno. Přestávalo mě to bavit. Opravdu mě to přestávalo bavit. Dřív... dřív bych ani nezpochybňoval to, že všem pomáhám, ale problém je v tom, že to bylo dřív. Teď jsem si uvědomoval, že mě většina vlků jenom využije a odkopne jako použitou kožešinu. Podobně to udělala i Lylwelin ať byla teď zraněná, jak chtěla. Vůbec nemusela odcházet z území smečky...
Pomalu jsem otevřel oči a hned se nadzvedl, protože jsem cítil jak pod sebou Lylwelin drtím."Díky," řekl jsem a zvedl se do sedu. Točila se mi halva a pořád jsem byl unavený, ale už se mi to nechtělo ležet. Bylo tu moc vlků a zároveň celkem dost vydýchaný vzduch. "Měla by sis odpočinout," řekl jsem Lylwelin a pohladil ji tlapkou po čele. "Počkám až usneš a půjdu se projít," řekl jsem a trochu si poposednul, abych nepřenášel váhu na chromou tlapku. Hlavu jsem měl jako střep. Už se mi tu nechtělo vysedávat, šel bych rovnou, ale nechtěl jsem tu Lylwelin nechávat samotnou. Sice si za svůj stav mohla sama, ale teď nebyl zrovna prostor na to jí něco vyčítat. Navíc mi bylo jasné, že když odejdu bude to brát jako nějakou strašnou tragédii a ne jenom jako holý fakt, že v noře není skoro žádný kyslík. "Co hlava?" zeptal jsem se.

//loterie 2

Lylwelin se neochotně posadila. Byl jsem za to rád, protože jsem si konečně mohl uvolnit svou vlastní chromou tlapku, která potřebovala už uvolněníní. Kdybych na ní stál ještě chvilku, asi by to se mnou seklo. Navíc jsem sám pociťoval, že jsem dost utahaný. Vyléčení Elory, promluvení si s Baghý a pak ještě pochod sem na sever, to všechno mne připravovalo o jakoukoli energii, kterou bych mohl využít, abych se pořádně udržel na nohou. Zatím jsem přežíval jen díky adrenalinu, ale i mě bylo jasné, že dlouho bez odpočinku nevydržím. Musel jsem ovšem nejdřív pomoci Lyl, která se konečně vyjádřila, že jí bolí hlava. "Zkusím ti vyčarovat nějakou bylinku, ale pak si budu potřebovat lehnout. Nemám už moc energie," vysvětlil jsem jí a trochu jsem tak odsunul možné protesty nebo snahy o nějaký hlubší rozhovor, na který jsem rozhodně neměl náladu. Byl jsem totálně vyšťavený, unavený a zmatený. Popravdě jsem se chtěl spíš jít v klidu sám projít, jenomže touha pomoct Lyl přebila i moje sobecké nutkání někam zmizet. Ze země kousek od vlčice vyrostla kopretina řimbaba. Byl to trs malinkatých kytiček, které měly úžasnou moc, že dokázaly celkem úspěšně eliminovat bolesti hlavy. "My pomůžeme od bolestí, od migrén a od starostí," trilkovaly květinky a já myslel, že mě z nich začne hlava spíš bolet a z toho jejich zpěvu. "Sněz je, pořádně rozžvýkej květy a za zhruba hodinku by ti mělo být líp," řekl jsem Lylwelin a cítil jsem, jak pomalu sjíždím k zemi. Magie si vybrala svou daň a moje energie klesla do nebezpečných nížin. Ani jsem necítil kdy se moje tělo dotklo země.

//loterie 1

"Já zůstanu rád a když pro mne najdeš nějakou práci, budu ti zavázán ještě víc," sdělil jsem Launee. "Děkuju," dodal jsem ještě, než se celá moje pozornost obrátila na pacientku, která nevypadala vůbec dobře.
Nevěnoval jsem pozornost moc okolí. Odchod Launee mne tedy nechal klidným, protože jsem si ho nevšiml. Stejně tak jsem si nevšímal malého vlčete a vlka, kteří se o něčem bavili. Jeden jim tu umírá a jim to přijde asi normální... Co se jí mohlo stát? Horečku nemá, ale v pořádku se mi taky nezdá. Něco tady není v pořádku, ale co.Pohledem jsem nenalezl žádné velké zranění. Viděl jsem jen pár odřenin, které měla Lylwelin na hlavě a tlamě. Nic vážného, ale vyžadovalo to, aby zůstala v klidu ležet. Lylwelin se ovšem rozhodla hrát tvrďačku a místo, aby se nějak vyjádřila k tomu, na co jsem se jí ptal se začala zvedat. "Nezvedej se," řekl jsem jí, když se celou svou vahou přenesla na mě. Měl jsem co dělat, abych nás udržel stát. Chromou tlapku jsem položil na zem a snažil se ji aspoň používat jako berličku, když už nic jiného, abych se nepřevážil na bok a nespadl i s Lylwelin na zem.
Bylo příjemné ji mít takhle blízko. První moje myšlenka byla na to ji odstrčit a přinutit si lehnout, ale moje tělo reagovalo naprosto opačně a spíš se k ní víc přitáhlo. Byl to reflex. Vybudovaný za tu dobu, co jsem ji znal. Nakonec jsem překonal vlastní slabost těla a mírně se odtáhl. "To vyřešíme potom, teď se musíš uzdravit," zašeptal jsem jí do ucha a snažil se ji navést alespoň do sedu. "Co tě bolí?" zeptal jsem se znovu, tentokrát milejším tónem hlasu. Je tu děsně vydýchaný vzduch. Bylo tu moc vlků a vzduch byl těžký, rozhodně nic příjemného pro někoho nemocného.

//Za launee

Následoval jsem vlčici, která měla vůdcovství v sobě. I když si to Launee možná neuvědomovala bylo v ní něco, co bylo hodno následování. "Novou Alfou je tam Baghý," sdělil jsem jí novinku. "A Betou je Aranel," při vyslovení toho jména mi mírně klesl hlas. Aranel, bělostná a příjemná, přátelská a vždy usměvavá Aranel. "Blueberry už to nezvládal stejně jako Skyl tenkrát, akorá si uvědomil, že je potřeba smečku předat Alfě, která to zvládat bude," dořekl jsem a pomalým korkem následoval vlčici. Sám jsem už nemohl. Tlapka mne bolela a já doufal, že se brzo zastavím. Nemohl jsem už ale dělat více pauz, musel jsem pomoct Lylwelin.
"Rád bych se zeptal, jestli tu případně můžu s Lylwelin zůstat. Byla chyba tě tenkrát nechat v Maharu a odejít, měli jsme počkat a jít se tebou rovnou sem," řekl jsem jí. Nerad jsem byl v téhle pozici. Nerad jsem opět měnil smečku. Jenomže jsem věděl, že do Borůvky už se nevrátím a pod Launee bych se aspoň mohl cítit trochu bezpečněji. Nehodlal jsem už být tulákem. "Umím celkem dobře léčit, takže bych vám mohl být v tomhle prospěšný. Pokud máte vlčata můžu je naučit něco málo o světě, ale nezvládnu lovit nebo bojovat kvůli té tlapce," dodal jsem upřímným hlasem. Nechtěl jsem před Launee něco zatajovat, pakliže se rozhodovala o tom, že si mne pustí do své vlastní rodiny. Věděl jsem, že tahle smečka je její rodina a nechtěl jsem je nijak ohrozit.

Sešli jsme do místního úkrytu a já ucítil velice známý pach Lylwelin. Úkryt byl poměrně prostorný. Viděl jsem v něm vlka, malé vlče a Lyl, která ležela na zemi. "Zdravím," pozdravil jsem vlka a vlče a moc nečekal na další pobídky. Musel jsem zjistit, jak na tom Lyl je. Celkem nevybíravě jsem se procpal až k ní, kde jsem si beze slova sedl na zem a začal ji zkoumat. Položil jsem jí tlapku na čenich, ale nezdál se teplejší než normálně možná trochu. Ani jsem ji nepozdravil, ani jsem se na ni neusmál. Celkově mě pohltila starost o pacienta a to, co mu je. "Bolí tě něco? Hlava? Břicho?" Pomalu jsem tlapkou zkoumal její hlavu, jestli na ní není nějaký kousanec nebo otok.

//Borůvka

Klopýtal jsem za Launee. Co když Lyl někdo opravdu unesl nebo něco horšího a já jí to vyčítal, že odešla. Co když za to nemohla? Ve sněhu se více a více projevovalo to, že nemůžu běhat a celkově, že moje pohyblivost není nejlepší. Na chvilku jsem se zastavil. "Promiň," prohodil jsem k Launee a začal kroutit tlapkou, abych si ulevil od bolesti. Chtěl jsem jít rychleji nebo běžet, ale nešlo to. Měl bych něco říct i Baghý... Měl bych... Mohl bych to... Zkusím to... Soustředil jsem se na svou Alfu a přítelkyni. Přivřel jsem oči a pak je otevřel. Stál jsem u jezera se spoustou jiných členů smečky. "Baghý?" oslovil jsem opatrně vlčici v její hlavě. "Omlouvám se, že tohle dělám, ale... Našel jsem Lylwelin. Nemůžu čekat do konce zimi. Omlouvám se, že váš takhle opouštím, ale kdybys potřebovala, přijdu. Sigy," řekl jsem hlasem, který se občas stišil do šepotu, jak jsem s magií neuměl pořádně pracovat. Znovu jsem zavřel oči.
Když jsem je znovu otevřel jezero zmizelo. Neslyšel jsem smích bývalých členů smečky a cítil jsem se ztuhle a unaveně. Pro Launee jsem musel jenom prostě stát ve sněhu a rozdýchávat rychlý pochod. Jenomže moje vědomí se díky magii přeneslo jinam a tělo jelo na autopilota. Cítil jsem, že jsem ztratil dost energie, ale přesto jsem se vydal na další pochod sněhem. "Nemám to tam rád," odvětil jsem suše. "Není to domov a bývalá Alfa u mne spadla na dno." Kráčel jsem dál za Launee. "Mohl bych mít otázku, než dojdeme za Lyl? zeptal jsem se přítelkyně a snažil se udržet krok.

//Za Launee

Tiše jsem naslouchal Launee a moc jsem tomu nerozumněl. Lylwelin byla údajně zraněná, ale to samé tenkrát říkala Heather. Je v jeskyni a spí. Nemůžu ji probudit, co budeme dělat? Když jsem pak do jeskyně přišel, byla Lylwelin pryč. Opustila nás... Ucítil jsem Aranel, která procházela kolem nás. Měl jsem pocit, že bych měl zůstat. Přeci jenom tady mi bylo celkem dobře. Blueberry už nebyl Alfou. Baki mě měla ráda. Aranel tak pěkně voněla a vypadala. Pohledem jsem zaletěl k bílé vlčici, která procházela kolem nás. "Na tu rýmu, by ti pomohl rýmovník," řekl jsem jí s úsměvem a jako na povel, vedle mojí tlapky vyrostlo několik květinek rýmovníku. "Stačí utrhnout lístky a čichat k nim, mělo by to pomoci," dodal jsem ještě radu a jako by mi bylo úplně jedno, co říkala před chvilkou Launee usmál jsem se na bílou vlčici.
Jenomže to už Launee mluvila o odchodu. Evidentně potřebovala pomoct a já se vyznal. Elora je v pořádku a Aranel má snad jen rýmu. Stejně jsem chtěl odejít ne? "Dobře, půjdeme," řekl jsem Launee. "Stejně jsem měl v plánu tuhle smečku opustit, tak proč nejít rovnou," dodal jsem na vysvětlenou. Její věta, byla spíše rozkazem, než otázkou. Nic jsem na to neříkal. Nebyl jsem ani rád ani nerad. Lylwelin jsem oplakal a její odchod jí nikdy neodpustím, ať se stalo cokoli. Nevěřil jsem tomu, že by ji někdo napadl. Měla smečku a rodinu, nechala mě a vlčata na pospas. To jí nikdy neodpustím. Naznačil jsem cestu čenichem a kráčel směrem ven z lesa.

//za Launee