Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nechtěl jsem jim ublížit. Opravdu nechtěl. Chtěl jsem je jenom odehnat. Zkusil jsem k nim vyslat magii myšlenek, ale slyšel jsem jenom podivné hučení a zvuky, které nedávaly smysl. "Hele vy si jděte zpátky na tu svou věc tam a já si půjdu po svých, nechci tu překážet," snažil jsem se vzniklou šarvátku ukldnit. Jak jsem mohl tušit, že oni ve svých uších uslyší jenom vrčení a štěkot. Že moje dobře míněná slova se změní nedorozumněním ve výhružku. Nikdo z nich mne nechápal. Místo toho, aby uhnuli se po mne jeden z nich vrhnul. Klackem na mne zaútočil a já musel jednat. Nepoužil jsem magii, i když to by asi bylo nejefektivnější. Skočil jsem do strany a pak se mu zakousnul do holeně. Ale v tom mne už druhý přetahoval holí po hlavě. Na chvilku jsem měl před očima černo a můj stisk nohy se ještě zesílil. Dvounohá nechlupatá opice kňučela a padla k zemi. Otočil jsem se po té, co mě praštila a skočil jsem po ní. Povalil jsem jí na zem, ale chromá tlapka nemohla dostatečně zatížit jeho pravou přední tlapu. Chyba! Ostrá kamenná věcička mi projela kůží a masem. A pak znovu a znovu. Vyjekl jsem a seskočil. Teď už jsem vrčel. Z těla mi tekla krev. Jenomže to samé se dělo jim. Ten s prokousnutou nohou za pomoci třetího kulhal zpět k onomu podivnému plavidlu. A ten, který mne pobodal měl záda rozdrásaná od písku a jejich ústup hlídal. Na tři jsem měl. Na víc ne. A z jejich volání a posunků mi bylo jasné, že jich tu brzo bude více než dost.
Musím pryč.
Rozhodnutí bylo jasné. Musel jsem se po moři dostat zpátky ke Gallireiským břehům. Bylo jedno, jestli se tam dostanu po svém plaváním nebo jinak, ale musel jsem zmizet. Než jich přijde víc. Už jednou jsem se plavil. Otec a dvě vlčice, když jsem byl mladší, mi pomáhali sjíždět řeku Mahtae a byla to celkem sranda. Měl jsem tedy se sestavováním plavidel celkem praxi. Navíc magie země mi tohle celkem dost usnadnila. Našel jsem dva celkem hezké kmeny, které jsem svázal pomocí lián k sobě. Byla celkem fuška dotáhnout pak klády do moře. Musel jsem si dávat pauzy. Časté pauzy. No tak! Teď to nemůžeš vzdát. Začneš odvykat. Zbavíš se závislosti, pomůžeš Kesselovi s tou smečkou. Udobříš se s tátou a Lyl. Najdeš Flynna a Heather. Taky se stavíš za Saturnem a pomůžeš mu s jeho smečkou. Máš toho tolik, co sis teď naplánoval. Přemlouval jsem sám sebe ke každému kroku. Během toho, co jsem postupoval se stavbou a taháním klád. Bubnování zesilovalo. Nakonec jsem slyšel i hukot. Ohlédl jsem se směrem k řece a uviděl, jak ji překonalo několik plavidel. Na půl tuctu dvounohých a plešatých opic z nich začalo vyskakovat. Vedla je ta opice, která mne bodla. Vlezl jsem do slané vody a málem svůj vor pustil, když se mi sůl dostala do rány. Pálilo to jako čert. Táhl jsem. Byl odliv. Výhra. To zvládnu. Dostanu se na moře a budu v bezpečí. Vysoukal jsem se na vor a začal jednou tlapkou pádlovat pryč. Kolem hlavy mi létaly kameny a klacky. Jeden kámen mě zasáhl do hlavy. Vyplo mě to. Tma. Černo.
Když jsem se probudil, byl ostrov dávno za mnou. Nebyla to sice malá tečka, ale viděl jsem, že dvounohé opice jsou pryč. Teď to zvládnu. Věřil jsem si. Věřil jsem tomu, že se dostanu na druhý břeh. Jenomže jsem začínal ztrácet sílu. Slunce, zranění, vyčerpání. Nemohl jsem už pádlovat. Jedna tlapka chromá, druhá bez energie. Ležel jsem na svém voru na otevřeném slunci. Musím někoho poprosit o pomoc. Pořád jsem věřil ve svou záchranu. Maličká, slyšíš mě? Pokusil jsem se napojit na vlče, jenž bylo nejspíše potomkem Saturna. "Ach... myslela jsem, že jsi pryč? Jsi magie? Nebo přelud... Nebo... co jsi?"
Jsem přítel.
"Aha..."
Neboj neublížím ti, potřebuju jenom, aby jsi řekla otci, že jsem v moři a potřebuju pomoct. Zvládneš to? Nechtěl jsem vlče zatěžovat podrobnostmi.
Slunce pálilo. Vypadnul jsem jí z hlavy. Už jsem ani neviděl břeh. Táhlo mě to k ostrovu nebo ke Gallireiskému břehu, domů, do bezpečí? Nevěděl jsem. Ztrácel jsem popravdě vědomí. Netušil jsem, kde je nahoře a kde dole. Kde je sever nebo jih. Věděl jsem jenom, že potřebuju stín a vodu. Měl jsem popraskanou tlamu a jazyk se lepil na patro jako klouzek. Nedokázal jsem už ani pořádně přemýšlet. Naposledy jsem se rozhodl vyslat svou mysl k malému vlčeti. Potřboval jsem, aby si pospíšila. Kdybych věděl, že už se nikdy nebudu moci vrátit do svého těla, pak bych se možná k tomuhle nesnížil, ale já nechtěl být sám. Chtěl jsem být s někým. Natáhl jsem svou mysl k vlčeti.
Moje srdce přestalo být. Někdy to tak bývá. Žádné hrdinské skonání na konci. Žádná smrt v oklopení přátel nebo rodiny. Někdo umře v boji, za to, za co mu stojí zemřít. Někdo se dožije pokročilého věku a zemře se vším smířený. Já ne. Zemřel jsem tak, jak jsem žil. Moje tělo unášel proud k východu slunce. Kdybych to mohl vidět asi bych se usmál a řekl si, že tohle by stálo za ztvárnění. Tahle oranžovo žlutá barva východu slunce byla moje oblíbená. Jenomže já byl pryč. Bez vzpomínek nebo loučení. Ukončil jsem svou pouť životem tak, jak jsem žil. Bez dlouhých vzpomínek na přátele, bez toho že by mi život proběhl před očima. Občas to tak je. Jednu chvilku jste plní života a pak... poslední vzdech odlétá k nebi a plíce se mění v prach. Tělo na voru unášel proud pryč, stejně jako mě vždycky unášel osud životem. Feťák bez cíle, bez přátel a bez rodiny, který sní o tom, že jednou se z toho všeho dostane a bude zase žít spořádaný život. Slunce vyšlo a vor pomalu zmizel za obzorem.

//Tak končí – aspoň doufám – naše komedie. Zlo prohrává a dobro žije. Vám, paní, vidím, se slza v oku blyští,že chodí to tak pouze na jevišti. V životě našem opáčně to bývá –tam dobrák úpí, vrch má duše křivá. - Jára Cimrman

Snažil jsem se napojit na Saturnuse. Moje mysl ho hledala. Nemohla ho najít. Nebylo to jednoduché. To divné buch, buch, buch. Rezonovalo mi v hlavě a blížilo se, ale já si s tím nedělal starosti. Kdo to taky mohl být. Maximálně nějaký strom, padající k zemi nebo kameni, jenž se valily ze skály na zem. Nevěnoval jsem tomu pozornost a spíše se zaměřoval na vlastní snažení. Použití téhle magie bylo celkem složité, ale ne nemožné. Uměl jsem to. Už jsem to párkrát zvládnul. Chtěl jsem se napojit na někoho konkrétního. Na Saturna. Nejprve jsem polemizoval, jestli neodchytit mysl Bianci, ale pak jsem si řekl, že Saturnus bude spíše vědět kde jsem a jak se odsud dostat. Bylo mi jasné, že jsem na ostrově a že dostat se z něj nebude jednoduché. Mohl bych použít magii vody, ale nebyl jsem si jistý, jestli to vůbec půjde. Vyslal jsem své myšlenky. Snažil jsem se napojit na Saturnuse, ale jeho mysl se mi vždy vysmekla. Jako by byla až moc daleko. Ucítil jsem mírné polechtání mysli někoho, kdo mu byl podobný. Musela to být Bianca. Kdo jiný by sdílel se Saturnusem stejnou myšlenkovou vlnu, stejnou barvu myšlení. Sledoval jsem okolí. Viděl jsem Saturnuse, viděl jsem i nějaké vlče a pak vlčici. Jenže jsem byl sám malý.
Kdo jsi? slyšel jsem nezřetelný hlásek toho někoho, komu jsem se tak násilně nacpal do hlavy.
"Já jsem Sigy, hledám Saturnuse."
Tátu? Takže Satrusnus měl potomky. Mírně jsem se usmál.
"Mohla bys mu sdělit, že jsem na ostrově a..." Najednou jsem zaregistroval bouchání, jenž bylo opravdu blizounko. Jenom kousek ode mne. Nemohl jsem se na něj nesoustředit a na chvilku mne to vykoploz hlavy malého vlčete. Byl jsem jako poblouzněný, energii jsem skoro žádnou neměl. Najednou se ke mně něco hnalo spolu s tím bušením. Byla to bezsrstnatá dvounohá věc. Vypadalo to jako podivná opice, kterou někdo nepřikryl do srsti. Kolem hlavy mi prosvištěl klacek. Co to sakra je?! Uskočil jsem, ale bylo mi jasné, že tahle parta dvounohých zvířat mne nepustí. Ukazovali na mne a poskakovali. Všichni měli klacky v předních tlapkách. Evidentně jsem se dostal na území někoho, kdo se nechtěl pouštět do přátelské diplomacie. "Tak pojďte!" zavrčel jsem a pokusil se skočit po tom nejbližším. Byl jsem na cizím ostrově a evidentně jsem nebyl hostem, kterého by cizinec chtěl na svém území mít. Zuby zacvakali, klacky proletěly vzduchem. Pustil jsem se do útoku.

Procházel jsem se podél řeky. Byla celkem divoká a já potřeboval trochu toho klidu. Nemusel to být klidn nijak závratný, ale na tomhle místě jsem zjistil něco zajímavého. Začal jsem pomalu střízlivět z omamné vůně květin. Bolela mne tlapka, vystřelovalo to až k páteři. Jenže jsem neměl úplně náladu na to si pomoci a trochu ulevit bolesti. Všechno kolem bylo až moc úžasné, abych se sjel. Nechtěl jsem si to připouštět, ale stal se ze mě feťák. Troska. Měl jsem šílené plány na to, že si udělám smečku, ale nebyl jsem ani schopný něco ulovit. Neměl jsem rodinu. Neměl jsem pořádně ani smečku nebo přátele. Vzpomínal jsem na svůj život, který mne provedl spoustou smeček a různých problémů. Ne, že bych se někdy něčemu záměrně vystavoval, ale život to tak chtěl. Nikdo mě nechtěl a nepotřeboval. Nebo momentálně ne, jako sjetýho feťáka, kterej si bez svojí dávky nedokáže představit další den. Byl jsem závislej. Čuchal jsem ty kytky pořád. Ale až tady v tý nádheře jsem si to uvědomil.
Došel jsem po proudu až k moři. Poznal jsem, že je to ta slaná voda, protože byla všude, kam až oko dohlédlo. Na malinkatou chvilku jsem zahlédnul na druhém konci v zapadajícím světle slunce zem. Musel to být můj rodný kraj. Poznával jsem zubatou horu v povzdálí, dokonce jsem viděl i podivné vrcholky Ragarského pohoří. Seděl jsem v písku a sledoval noční oblohu. Věděl jsem, že mi tu nic nehrozí. Ale v dálce jsem slyšel zvuky. Nepříjemné dunivé zvuky. Nevěděl jsem, co to je, ale přicházelo to ze západní části. Přemýšlel jsem. O životě a o všem. Musím se vrátit do smečky. Mech mě potřbuje. Potřebují léčitele a potřebují někoho, kdo by jim pomáhal. Saturnus potřebuje někoho o koho by se mohl opřít. Bianca taky... Teď když Therion není a Launee je kdo ví kde... Věděl jsem, že budu muset přestat fetovat tu kytku. Už nikdy k ní nesmím přičichnout. Úkryt musím zavalit kamenem a nechat ho navždy schovaný i se svou zahrádkou. Budu pěstovat květinky v mechovém lese. Budu tam mít svou vlastní zahradu. Uvažoval jsem o tom, co udělám. Ale nejdřív bylo potřeba dát informace Saturnovi. Kde jsem a jak se mám dostat zpátky? Třeba by to mohl vědět.

//Útočiště via teleportační lístek

Puf a byl jsem v naprosto neznámem prostředí. Chvilku jsem se rozhlížel kolem, ale bylo jasné, že nejsem vůbec tam, kde jsem to znal. Byl jsem na místě, které mi zůstávalo ukryto. Neznal jsem ho. Nikdy jsem tu nebyl. Nikdy. A to bylo co říct, na někoho, který prochodil vlastně celý kraj... Tedy skoro celý, když jsem to tady nepoznával. Mírně jsem se nakrčil. Nelíbilo se mi to tu. Nechtěl jsem se pouštět do hlubin lesnatého porostu a tak jsem se rozhodl, že se podívám spíše k místům, kde byla slyšet voda. Šel jsem opatrně a sledoval místní rozmanitou floru. Bylo to tu zajímavé. Velké stromy se tyčily k nebi, jenž nebylo skoro vůbec vidět. Kmeny byly porostlé podivnou směsicí lián a květů, tak barevných, že mi z nich skoro až vytryskly slzy do očí. Nebyl jsem úplně odhodlaný se nějak extra nutit do prozkoumávání místní flory, ale když už jsem tu byl. Magie mi rozezněla v uších spoustu květinkových hlasů. Spoustu jsem jich neznal, ale některé jsem poznával. Věděl jsem k čemu květinky slouží, co dělají. Ty nejvíce barevné byly nejvíce nebezpečné a tak jsem si od nich začal hned držet větší odstup. Musím se dostat zpátky ke Kesselovi a pomoci mu s tou smečkou pro staříky.
Teplo si vybíralo svou daň. Byl jsem pomalý. Už mi nešlo prodírat se porostem tak snadno, jako dřív. S každým krokem jsem cítil, že nejsem úplně ready na nějaké velké zákroky. Kdyby na mě něco zaútočilo, měl bych celkem problém. Jazyk se mi lepil na patro. Voda byla ovšem stále silně slyšitelná a já ji za chvilku měl spatřit. Jednalo se o obří řeku, která oddělovala tuto část pevniny od druhé. V řece jsem viděl podivné tvory, kteří vypadaly jen jako dvě očka na podivném kmenu. Nechtěl jsem riskovat bližší seznámení se, takže jsem se rozhodl neplavat na druhou stranu. Naštěstí. Kdybych věděl, že jde o krokodýly, ani bych o skoku do vody neuvažoval. Kdybych do ní skočil, asi bych se z toho řečiště už nikdy nedostal. Pomalým krokem jsem začal následovat tok řeky, protože řeka vždycky musí někam téct.

Chtěl jsem Kesselovi pomoci se založením útočiště pro všechny důchodce. Vážně jsem chtěl. Jenže to vypadalo, že si pro mne osud připravil něco mnohem významnějšího. A jiného. Zrovna jsem byl uprostřed připravování místa. Čistil jsem ocasem podlahu a pečoval o květiny v záhoncích. Kessel usnul, nedivil jsem se mu, taky bych se nejraději šel někam vyspat. Jenomže najednou jsem se začal cítit divně. Něco nebylo v pořádku. Cítil jsem to v kostech. A že já jsem toho už zažil mnoho. Byl jsem z toho unavený. Z tohohle světa a všeho kolem magie. Chtěl jsem už klid a odpočinek, ale najednou puf a byl jsem pryč. Zůstalo po mě jenom trochu prachu od hlíny, kterou jsem zrovna zametal.

//Teleportační lístek směr Papouščí ostrov

"Život je..." pronesl jsem a přidal poměrně silné slovo, které bylo neslušné a urážející. "Když jsem ho potřeboval, když jsem po něm potřeboval odpovědi, tak mi je nedal a kvůli němu jsem tam kde jsem. Neřekl mi, že Lyl žije, když jsem si myslel, že zemřela nebo ode mě utekla. Ale ani mi neřekl, co se s ní stalo, takže jsem se nemohl posunout, je to jeho chyba, že to dopadlo tak jak to dopadlo," zabručel jsem dost drsně. Neměl jsem místního boha rád. Neměl. Kessel to možná nepochopí, jako to nepochopí ostatní, ale já to tak měl v sobě. Naštěstí květinka z Elysejských polí mě dostala do lepší nálady, takže jsem nebyl úplně nakvašený.
Pohlédl jsem na Kessela, který se rozhodl, že můj plán je dobrý. "Nemyslím si, že bych mohl pohnout skálou," pronesl jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli bych zvládl něco s celou skálou. "Mohl bych ji možná nechat rozpadnout na menší kousky, které půjdou odstranit snadněji, když budeš chtít. Ale to bys musel uhnout," pronesl jsem se zamyšlením v hlase a sledoval skálu. Byl jsem opojen květinkovou vůní a těšil jsem se, že se z toho konečně budu moci odprostit pomocí nějaké akce.

//Smečka 3/4 - pohovořit se zakládajícím členem

Kývl jsem hlavou. Štěstí bylo jenom kousíček od nás všech, ale zároveň nám bylo ukryté. Stejně jako tenhle úkryt. Schovaný za vodopádem vydržel spoustu let nedotčený. Nikdo ho nehledal a nikdo nenašel. Až když jsem ho potřeboval já, tak si mě našel v podstatě sám. A mohla za to moje nepozornost, kdybych tenkrát neuklouznul, tak bych ho nikdy nenašel... Moje neschopnost pohybovat se rovně byla občas k zbláznění, ale někdy mi moje nešikovnost pomáhala. "I kdyby ne štěstí, tak bych řekl, že někdo prostě chtěl, abych ho našel," podotknul jsem s mírnou poznámkou mezi řádky, že hovořím o našich bozích. "I když doufám, že Život v tom tlapky neměl," dodal jsem už otevřeněji.
Kessel vypadal, že se mu to tu líbí. Byl jsem rád. Pokud budeme zakládat smečku, je tu pro ni všechno, co budeme potřebovat. Schovaný úkryt, dobrá poloha blízko vody, spousta světla a tepla. Navíc taky ryby se daly lovit poměrně snadno. Nádherné místo pro dožití a prožití posledních let. Díky vůni květiny z Elysejských polí, jejíž květ jsem vyčuchal jak jen to šlo, jsem byl v uvolněné a povznesené náladě. Zorničky se mi roztáhly a já byl naprosto v rauši. Nijak mě nezajímalo, že tu uvažuju o nějaké smečce. Prostě jsem se chytil toho, co říkal Kessel. Neuvažoval jsem o záporech smečky, jen o tom, že chci něco vytvořit. "Tahle květina rostla v polích... Pomáhá mi na bolesti tlapky," prohodil jsem omámeně a mírně cvrknul do květu, než jsem se zachichota. Pak už mou pozornost plně pohltilo vnímání toho, co Kessel říká. Sedl jsem si a kýval. Měl poměrně dobré plány. "Mohl bych trochu zatáhnout strop a pak bych mohl pomoci vykopat díru... Nebo můžeme nejdřív vykopat díru, mohl bych stáhnout kořeny a udělat něco jako vycpávku z kořenů a mechu? Nebo bych mohl použít jenom ty kořeny, aby se to celé podepřelo. Jenomže do tohohle se nedá hrabat... Jde trochu odhrabat v tom výklenku na spaní, co používám teď, ale těžko číct, kam až se to půjde prokopat," mlel jsem páte přes deváté a rozhodně jsem s tím nehodlal přestávat. Účinek květiny ve mně probouzel toho společenského vlka, kterým jsem byl dřív. "Hele mohl bych tohle zkusit trochu zastínit, aby tu kořeny vytvořily menší strop, ale támhle to nechat volné, aby sem mohlo slunce a vítr... No a ty bys mohl pak zkusit vykopat kus té hlíny, třeba to půjde a prokopeš se trochu dál a nebo taky narazíme na skálu a bude to totálně v háji, protože to bychom pak museli řešit co dál a jestli vůbec mít tohle jako úkryt, když se tu nepůjde pořádně ani vyspat a tááák," houknul jsem a pomalu se postavil na všechny čtyři.

//Kaskády - 2/4 pohovořit se zakládajícím členem

V kročil jsem do svého úkrytu, který nebyl úplně prostorný. Jeden se musel protáhnout úzkou chodbou, aby se vůbec dostal do místa, které bylo tou hlavní obytnou částí. Hlavní nevýhodou byla absence stropu, ale i to se dalo zařídít. "Našel jsem ho náhodou, potřeboval jsem nějaké tiché místo pro Lylwelin a vlčata, a najednou se tu objevilo tohle... Byla to náhoda... Možná jsem měl prostě jenom štěstí," prohodil jsem a mírně pokrčil čenich. Netušil jsem, jak bylo možné, že se mi povedlo úkryt schovaný za vodní masou najít. Nebylo to nic snadného, ale ani to nebylo to nejtěžší, co jsem kdy udělal. Těžkých věcí jsem ve svém životě měl moho, ale to jsem teď nechtěl řešit. Tlapka se opět ozvala o slovo, to jsem řešit musel. Nebylo zbytí, odkládat to již nešlo.
Svižným krokem, který k mému zranění jako by nepatřil, jsem přešel místnost a nadechnul se z plných plic omamné vůně květiny z Elysejských polí. Trochu jsem jí musel pomoci, abych vytvořil květ, ale jinak už rozkvetla sama. Tentokrát se mi povedlo, že vůně nezaplavila celý úkryt. Všechn se zdálo pohodové a mírumilovné. Bolest zase zmizela. Všelék zafungoval. Rozšířili se mi zorničky a já se teprve teď podíval na Kessela a úkryt kolem. Vypadalo to tu tragicky. "Bude to chtít trochu vylepšit, ale mohl bych použít magii země a udělat tu strop, nebo pokud máš nějaký lepší nápad?" pronesl jsem. "Taky bych klidně svoje záhonky přesunul ven, aby tu bylo více místa pro vlky, pokud budu mít někde nějaké místo... A moc nečuchej k téhle té kytce," dodal jsem, abych ho nějakým způsobem varoval před účinky tétot květiny. Nevěděl jsem jakou by měl reakci a nechtěl jsem to ani zjišťovat. Spíš jsem doufal, že mi bude důvěřovat a bude mě poslouchat. Jenže jsem si nemohl být ničím jistý. Třeba si natruc postaví hlavu a s tím bych nic neudělal. Mírně zasněně jsem se usmál a lehl jsem si na zem. Bylo to tak hezké, když jednoho nic nebolelo a neřešil svět. "Jestli se nám to povede, konečně budeme mít domov," zamrmlal jsem.

//Hadí ocas
1/4 - Najít vhodné místo pro úkryt

Nesl jsem náš velice zajímavý náklad směrem k úkrytu. Byl to sice můj úkryt, ale teď už se dalo říct, že je to náš úkryt. Procházel jsem se po kaskádách a snažil se s nákladem nezakopnout. Popravdě jsem doufal, že se mi nesmekne tlapka a nikam nespadnu. Měl jsem být inteligentní a měl jsem prostě ten úkryt vykopat v nějaký díře vedle řeky. No, ale tam by se asi zatopil... Ale tohle lezení po kamenech není nic pro staříky... I když... Rozhlédl jsem se kolem. Lepší místo na bydlení tu asi stejně nebylo. Úkryt byl v prostředku kaskád. Bylo to celkem dobré místo. Nemohl se k němu dostat žádný predátor, který by si šel nalovit ryby nebo se napít. Zároveň bylo schované i před zraky vlků, kteří by se mohli snažit vystopovat a ublížit jinému. Bylo to prostě vhodné místo. Navíc teď už bylo pozdě bycha honit.
Naslouchal jsem hlasu Kessela. "Máš pravdu," řekl jsem nadšeně. "Podle mě by se služba mohla hodit každému. A pokud jde o to cestování, to že budeme mít místo, kam se můžeme vždycky vracet je rozhodně lepší, než nemít se kam vrátit ne?" prohodil jsem. "A jako staroušky nás stejně nikdo nebude moc postrádat, pokud se rozhodneme na měsíc zmizet nebo tak... Nechtěl bych, aby se někdo cítil nějak povinnován cokoliv dělat nebo se jakkoli omezovat. Přeci jen náš věk nás omezuje už dost," zasmál jsem se huronsky a došel s kořistí na zádech až k úkrytu.
"Pohleďte," pronesl jsem váženým hlasem, jako bych mu ukazoval nějakou nadpřirozenou věc. Voda se jako mávnutím kouzelného proutku rozestoupila a my jsme tak mohli s naprostou lehkostí a suchým kožichem projít dovnitř. "Je to ukryté tak dobře, že to zatím nikdo sám od sebe nenašel. O tomhle místě ví moje rodina, pak o něm ví Launee a pár vlčat, která tu našla úkryt, když ho potřebovala," vysvětlil jsem a pak vkročil do chodby, která vedla až k mé nádherné zahrádce. "Bude to tu potřebovat trochu úprav, ale s trochou magické pomoci, by to tu mohlo fungovat ne?" pronesl jsem.

//Útočiště

//Klimbavý les

Následoval jsem Kessela. Byla to tíha, ale já to skoro necítil. Tlapku jsem zarážel do země, jako by to byla nějaká hůl, která mi může pomci. Měl jsem sílu. Na to kolik mi bylo. Funěl jsme, ale postupoval. Pomalu, ale jistě. Navíc jsem přemýšlel nad tou smečkou. Že bych konečně našel nějaký smysl ve vlastním životě? Možná bychom mohli nabízet i pomoc nemocným vlkům nebo tulákům, kteří nemají kde hlavu složit. Nemusíme se specializovat jenom na pomoc důchodcům. Můžeme nabízet i ostatním smečkám pomocnou tlapku nebo když budou chtít něco vědět... Taková smečka starších a moudrých. Pohlédl jsem na Kessela. "Všechno je v pohodě," zafuněl jsem. "Už tam skoro jsme, tak by to nemusel být takový problém to už donesu," dodal jsem ještě na jeho nabídku zastavení.
"Popravdě přemýšlím. Pokud se usadíme v Kaskádách, mohl bych rozjet svůj obchod s léčivými květinkami ve velkém. Mohly bychom směňovat léčivé rostliny za kousky úlovku nebo rovnou učit nové léčitele. Sdělovat mladým vlkům zkušenosti a vychovávat pro ostatní smečky dobré vlky. A za to bychom mohli chtít jneom něco k snědku, co myslíš?" navrhnul jsem. Nevěděl jsem, jak se na to bude tvářit, ale mě se to zdálo jako dobrý nápad. Učení mi chybělo.

//kaskády

"Žil... Byla tam smečka... Maharská, tak se jmenují i ty močály. Rozpadla se... Nebo spíš přestěhovala... Teď je na severu v lese... Močál nebyl nikdy dobrým místem pro život. Na ten pach si jeden zvykne. Dokonce si zvykneš i na neustálé čvachtání a hledání cestiček se zdá po čase velice snadné. Ale ten hmyz... To ti nikdy nepřestane vadit," postěžoval jsem si jako opravdový staroušek. Mírně jsem se nakrčil, aby mi mohl hodit na záda tu část úlovku, kterou si společně odneseme. Nebyla to žádná závratná váha, ale rozhodně to nebylo ani peříčko. Dřív bych možná s hrdou hrudí nesl kus úlovku, ale teď jsem se nahrbený spíše sunul. Váha se mi pozvolna rozkládala po hřbetu, jak se nakláněla kořist. Po chvilce bylo všechno srovnáno a na svém místě. "Perfektní," řekl jsem.
Pomalým krokem jsem pak zamířil po boku Kessela směrem k louce. Doufal jsem, že v případě, že by můj náklad padal zasáhne a přitáhne ho zpátky na moje záda. Zatím to ovšem vypadalo dobře. Mě se dokonce i šlo dobře. Sice jsem šel opravdu hodně, ale fakt hodně, pomalu. Na druhou stranu jsem měl jistotu že náklad nemůže spadnout na zem.

//Za Keksíkem

Byla to ňamka. Jedl jsem pomalu a ukázněně. Nikde ani kapičku krve. Vždycky jsem se uměl stravovat. Dneska jsem si navíc dal opravdu záležet. Nechtěl jsem před Kesselem vypadat jako nějaý neurvalec. Mírně jsem se usmál, když mi popřál dobrou chuť. Byl jsem rád, že jsem ho potkal. Tohle mi připomínalo staré dobré časy. Kdy jsem měl rodinu a všechny nohy použitelný. Kysele jsem se ušklíbl. Tahle zahořklost se ve mne usazovala a rozrůstala se víc a víc. Nikým nepozorována a neodháněna. "Můžu tam pěstovat co budu chtít, takže stačí říct, co bys chtěl," pronesl jsem klidně mezi sousty.
Když jsem dojedl, olízl jsem si čenich a pomalu se postavil na všechny čtyři. "Když to vezmeme po louce kolem močálů, tak bychom tam mohly být docela i rychle. Nechce jít skrz močál, což by se mohlo zdát jako mnohem rychlejší cesta. Nerad bych tam někde zakopnul a utopil se. Navíc nést tamtudy jídlo je nepříjemnost... Vím to, žil jsem tam," prohodil jsem. Byla to už doba, co jsem žil v Maharských močálech. Kolik smeček jsem vystřídal a nikde jsem se necítil doma. Nikdy a nikde. S nikým. Jenom s Kesselem mi to připadalo jako dřív. Blížilo se to domovu, ale taky to nebylo úplně ono. Mírně jsem se nahrbyl. "Můžu si hodit kus na záda, když mi s tím pomůžeš a pak to budeš přidržovat. Sice nejsem úplně stabilní, ale sílu mám pořád velkou," navrhnul jsem.

Mírně jsem se zakymácel, když jsem povolil sevření magie, ale to bylo všechno. Energii už mi tolik neubíralo používání magií, jako tomu bylo dříve. Navíc moje vrozené magie byly vždycky jednodušší ovládat. Myšlenky, na druhou stranu, to byla úplně jiná. Pomalým krokem jsem se začal kulhavě přibližovat ke Kessovi a mrtvému daňkovi. "Nerad lovím magií, ale co se dá dělat," pronesl jsem jenom dutým hlasem. Chyběl mi ten pocit nahánět zvěř, zakousnout se do ní a čistě ji skolit. Ona proti mě, já proti ní. Nikdo neměl žádnou magickou výhodu. Všechno bylo přirozené. Jenže s mou neschopností běhat, to šlo dohromady jenom hodně špatně. Musel jsem tedy trochu rezignovat na svoje sny a přání. Některé věci prostě nešlo změnit. Kdybych byl na dobré straně s Životem, tak by mi třeba pomohl on, ale tomu jsem nevěřil a nechtěl jsem ho už nikdy vidět. Ne potom, co udělal s Lylwelin. Co mi nic neřekl a nechal mě tak na vážkách...
Zastříhal jsem ušima a pak se zakousl do masa. Měl jsem opravdu velký hlad, takže jsem se moc nezdráhal v tom se najít. Kessel byl tak hodný, že mě nechal najíst se prvního. Já si myslel, že je zdrženlivý, protože já jsem tu ten chromák, i když on je tu starší. Netušil jsem, jaký svádí vnitřní boj. Odtáhl jsem si kus vnitřností a masa k sobě a pustil se do jídla. "Občas mi lov chybí," povzdechnul jsem si mezi sousty.

//Vřesoviště

"Bohužel žádnou tůňku tam nemám, ale zase na kaskádách je vody dostatek. Takže když si vybereme nějaký jezírko, tak ho můžeme klidně vydávat za studnici moudrosti," zasmál jsem se. Chvilku jsem měl takový divný hřejiví pocit směrem ke Kesselovi, ale byl to jen záchvěv a najednou byl pryč. Koukal jsem se kolem. Tenhle les vypadal celkem zajímavě. Byl hezky stavěný a dokonce mi připomínal domov. "Nepřipomíná ti to tu náš les? Tenkrát ještě když jsem byl mrně?" zeptal jsem se svého učitele, rádce a přítele. Bylo to tu pěkné, klidné a uvolněné. Popravdě nemít úkryt v kaskádách, tak bych se možná usadil tady. Nádherné místo. Čenich mi zaujala spousta pachů, ale hlavně jeden. Daňci. Pohlédl jsem na Kessela, jenž se ujal slova o lovu. "Proč ne... Můžu ti pomoci magií země, pokud bude potřeba, ale jinak lovit nemůžu," řekl jsem s klidným hlasem. Už jsem si zvykl na to, říkat ostatním o své neschopnosti lovit. Dřív mne to trápilo. Teď už tolik ne.
Mluvíme li o neschopnosti, moje tlapka už začínala opravdu pekelně bolet a táhnout. Cítil jsem, jak mi při každém kroku vystřeluje ostrá bolest do žeber. Nebylo to nic příjemného, takže jsem doufal, že uovíme něco co nejrychleji a pak se jednodušše vydáme do mého úkrytu, kde už na mne čekala květina z Elysejských polí. Při vzpomínce na její pach jsem se mírně zatřásl.
Uviděl jsem stádo. Nebylo moc daleko. Kývl jsem hlavou na svého společníka. Použil jsem magii země, abych vytáhl kořeny stormů a jedno z mohutnějších zvířat jsem zachytil. Kessel ho musel jenom doběhnout a ukončit tak jeho trápení. Stahoval jsem smyčku z kořenů, co nejtěsněji kolem těla daňka.

//Loterie
Dusot

Následoval jsem Kessela, který se promenádoval předemnou, protože já jsem opravdu byl pomalejší než on. Ne, že bych se nějak obával toho, že bych mu nestačil. Snažil se jít poměrně pomalu, abych mu stačil, což jsem oceňoval. Nebyl jsem úplně rychlý, ne kvůli tlapce, ale protože se mi šlo po sněhu špatně samo od sebe. Celkem dost to klouzalo, ale naštěstí jenom v lesech a ne na pláních a loukách, které jsme procházeli teď. Usmál jsem se na Kessela, když mluvil o nejmilejších. Pak mluvil o tom, že by rád pomáhal i starším a ne jenom mladým. "Podle mě by to byl dobrý nápad. Mít nějaké místo, kde můžeme společně pomáhat a kde mohou staří dožít, ale mladí najít zase všechny vědomosti, které potřebují..." pronesl jsem se zamyšlením v hlase. Opravdu by to šlo? Mohli bychom mít smečku? Já a Kessel... Proč ne. "Mohl bych ti to ukázat hned, jak ulovíme něco k snědku," navrhnul jsem. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli by se ono místo Kesselovi tak moc líbilo, ale já to tam zbožňoval. Navíc to bylo i dost bezpečné, díky vodě. Věděl jsem, že bez magie vody by se k nám nikdo nedostal a i s ní by to měl hodně těžké. Kdo by nás chtěl napadnout? Medvědi... Věděl jsem, že s medvědy si poradíme.
"Opravdu bys do toho šel? Založit si na starý kolena smečku, jako dva staří mládenci?" uchechtl jsem se. Nikdo sice neříkal, že bychom to museli nějak moc řešit, ale mě bylo jasné, že i smečka plná starých a zkušených bude potřebovat nějakou tu podporu vedení a někoho na koho se budou moci všichni spolehnout. Kessel byl na tuhle roli perfektní. Byl chytrý, zkušený a vyřazovala z něj snaha pomáhat všem ostatním. Měl takovou přirozeně milou auru. Každý mu musel věřit. Usmál jsem se na něj. Docela by mne to i bavilo. Být jako levá tlapka Kesse. Pomáhat mu a léčit ostatní. Dalo by mi to smysl. Konečně.

//klimbavý les