Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 526; prďolové

Trapná chvilka se ještě zhoršila v momentě, kdy si Saturnus potřeboval odskočit a prostě mě tam nechal. Zůstala jsem tam stát a rozpačitě se dívala z Meinera na Biancu a zase zpátky, než se Meinere rozhodl odejít. "Tak jsme tu jen my," prohlásila jsem a malinko nervózně se na Biancu usmála. Tak nějak jsem nedokázala na jazyku najít žádná slova. Naštěstí se brzy na to Saturnus zase vrátil a sedl si po mém boku. Ihned jsem otočila pohled k němu. Jenže Saturnus nebyl jediným, kdo do úkrytu přišel. Na můj vkus tu bylo už trochu moc plno a nejraději bych vyběhla na vzduch za Meinerem, ale bylo mi jasné, že to nepůjde.
Cítila jsem, jak je moje tělo malátné a když jsem se podívala dolů k tlapkám, rostoucí břicho už se rozhodně nedalo zapřít. Uvnitř jsem už jasně tušila, že to nebude jenom nějaké přecpání nebo magické borůvky, odmítala jsem si ale realitu připustit. Pak mě v břiše ale silně píchlo a z mé tlamy se ozval tlumený sten. "Já... já, půjdu si trochu odpočinout, snad nevadí," vypravila jsem se sebe pevnějším hlasem, než jsem čekala. Moc jsem na nic nečekala a poodešla kousek stranou do úkrytu, kde jsem se mohla schovat za skálu tak, abych měla aspoň nějaké soukromí. Jen, co jsem však dosedla na zem, píchnutí se opakovalo. Silně jsem zaryla tlapy do země pode mnou. Co se to děje? V očích se mi zaleskly slzy. Měla jsem strach. Na tohle jsem nebyla připravená.
Zdálo se, že bolest přicházela v cyklech a jako by snad s každou chvílí sílila. Slyšela jsem tlumené hlasy, ale nebyla jsem se schopná soustředit na to, co říkají. Vlastně na nic kolem sebe. Jen na svůj dech a to, kdy bolest přicházela a zase odcházela. Musím dýchat... To přejde. Prostě nádech, výdech, opakovala jsem si. Přesto mi však s dalším píchnutím unikl výkřik. Zkroutila jsem se na zemi a doufala, že to prostě přestane. Že už to nebude bolet. Nedokázala jsem vnímat svoje okolí. Vůbec jsem tedy netušila, jestli někdo byl u mě nebo ne. "Mami," vydechla jsem tiše. Tak moc jsem si přála, aby tu teď Thia byla se mnou. A Ilenie. Ty by určitě věděly, co dělat.
A pak najednou bolest ustoupila. Povolila jsem se z křeče, ve které jsem byl, a otupěle se rozhlédla kolem sebe. U boku se mi choulily dvě malé kuličky. Instinktivně jsem kolem nich obtočila ocas, aby byly v teple, zatímco mi teprve docházelo, co se právě stalo. Byla jsem v šoku.

// 525

//les

Následovala jsem Saturna lesem a přitom se stále rozhlížela kolem sebe, abych se tu moc nezamotala. Ještě jsem to tu tolik neznala a bylo potřeba si najít mezi stromy nějaké záchytné body pro orientaci. Brzy na to jsme se ale vyloupli u úkrytu. Saturnus si nebyl jistý, jestli v úkrytu někdo bude, nebo kam se vlastně zbytek smečky poděl. "Tak to zjistíme," prohodila a malinko se přikrčila, když jsem se za Saturnem protáhla do úkrytu. Nejprve na nás čekala chodba, než se před námi otevřel samotný prostor úkrytu. Cestou nás provázelo takové příjemné přítmí. Na některých místech ještě dopadalo tlumené večerních světlo z lesa a na jiných tomu pomáhal svítící mech. Na tom mi na chvíli zůstal pohled. Byl to krásný pohled. A taky trochu povědomý. "Je to on," vydechla jsem, ale to už se přede mnou Saturnus zastavil. Došla jsem k němu a trochu se vyklonila. Rozhodně jsme tu nebyli sami, protože přímo před námi stál Meinere a Bianca. Rozhodně to byla on, ale vypadala jinak, než jak jsem si pamatovala. Taky už to bylo času! Tenkrát jsme ještě byly vlčata. "Eeh, ahoj," vypadlo ze mě váhavě. Na tohle setkání jsem úplně nebyla připravená. Cítila jsem, jak na mě jde nervozita, ale nechtěla jsem to na sobě ukázat. Místo toho jsem se sebevědomě usadila vedle Saturna a pohledem přejela z Meinera na Biancu. Měla bych něco říct? Naštěstí se slova chopil Saturnus. Uvědomovala jsem si, že je ale vlastně Bianca alfou. A já tu teď stála v jejím úkrytu a... no, nebylo mi zrovna nejlíp. Snažila jsem se, aby na mě ta nevolnost šla co možná nejmíň vidět, přesto na mě viditelně šla únava.

Bylo pozitivní slyšet, že magie už většinou dělá to, co po ní vlk chce. Horší to ale prý bylo na začátku, což mě zrovna čekalo. To mi jen potvrdilo, že na zkoušení nějakých kousků budu muset ještě chvilku počkat na vhodnější čas a místo. A taky až mi bude lépe. Pořád jsem si připadala tak nějak malátně a nechtěla jsem to zbytečně pokoušet. Měla jsem takové tušení, že bych si tím pokoušením totiž moc nepomohla. Tohle totiž nebyl takový ten pocit, kdy víte, že to prostě nějak přechodíte, když zatnete zuby. Byl jiný... neznámý.
A ač už jsem teď normálně šla a přitom jsme navíc se Saturnem skotačily na mechu, nemohla jsem se zbavit toho pocitu, že se mi v žaludku něco hýbe. Nechtěla jsem na to myslet, ale zároveň se na to úplně přestat myslet nedalo. Co se mi to děje? Když jsem však viděla spokojený, veselý úsměv na Saturnově tváři, nechtěla jsem ho nahradit tím ustaraným výrazem, a tak jsem o svých pochybách raději mlčela.
"Budu váš vrchní hodnotitel mechu," zasmála jsem se, jsem zamířili k jejich smečkovému úkrytu na další obhlídku. Les jsme totiž už měli docela prochozený. Držela jsem se pár kroků za Saturnem, abych se dokázala vždy včas zorientovat, když změnil směr. "Myslíš, že tam někdo bude?" zeptala jsem se, když už jsme ale byli na prahu úkrytu. Raději bych, kdybychom zůstali jen my dva. My dva v úkrytu na magickém mechu. Kdo ví, co by se pak mohlo stát. Na tváři se mi mihnul rozverný úsměv.

//úkryt

//Loterie 28

Pozorně jsem poslouchala, když mi Saturnus líčil, jak on sám ovládá svou magii. Snažila jsem se vrýt si do paměti každý detail, abych to pak sama mohla vyzkoušet, až mi bude lépe. No... a taky ideálně až nebudu někde, kde bych mohla něco důležitého zničit a nebo někomu důležitému ublížit. "A vždycky vítr udělá, co ty chceš? Nepostaví si někdy hlavu?" loupla jsem po něm zvědavě pohledem. Čím víc o tom povídal, tím větší nutkání jsem měla něco s magií vyzkoušet teď hned. Prostě ji vzbudit nebo tak něco. Třeba by se stalo něco cool. A nebo by si postavila hlavu. Magie mě fascinovala. Ale i moje normálně ne příliš promýšlející risky já i nyní mělo takové tušení, že by to teď ale opravdu nebyl dobrý nápad. Ne teď, když mi nebylo dobře a když jsem byla na území cizí smečky a navíc s magií, o které téměř nic netuším.
Jakmile se mi udělalo o něco lépe, uvítala jsem rozptýlení a hned vyskočila na tlapky s tím, že bychom mohli jít dál zkoumat les. Saturnův les, napadlo mě, když jsem se rozhlédla kolem. Ta myšlenka byla hrozně zvláštní a donutila mě mírně se zachvět. "Je mi líp," přikývla jsem energicky v momentě, kdy Saturn začal mít obavy. Nebyla to tak úplně lež, ale pravda taky ne. Cítila jsem se rozhodně líp, ale pořád jsem si připadala tak... divně malátně. A unaveně. Nejvíc mi však dělalo starosti to břicho, i když jsem to dokázala dobře skrývat. Dieta, prostě bude dieta, rozhodla jsem se.
Jenže v ten moment, kdy jsem to absolutně nečekala, se pode mnou zhoupla zem. S tím se zhoupnul i můj žaludek a znovu se mi udělalo trochu šoufl, který jsem musela trochu prodýchat. Brzy mi však došlo, odkud vítr s tím vlněním vane. Otočila jsem se na Saturna a vesele se na něj usmála. "Upsík, jakpak se to asi mohlo stát?" připojila jsem se k jeho hře, "máte tu ale podivné a neposlušné mechy, pane alfo!"
Saturnus mi však dal nabídku, které se neodmítala. Dýchalo z ní rozptýlení, poznání něčeho nového a zajímavého a taky možný odpočinek někde hezky v teple. "To by bylo fajn, schválně jestli je to fakt ten stejný mech," prohodila jsem a pak počkala, než mě Saturnus dojde, i když jsem byla napřed tak o dva kroky. Netušila jsem však, kterým směrem jít dál teď, když naše vycházka dostala nový cíl.

//Loterie 26

Snažili jsme se přijít na kloub tomu, jakou magií jsem vládla. Magie nám to ale rozhodně neulehčovala, protože se vždycky tak náhodně vyloupla a vše bylo tak rychlé a nenadálé, že se to špatně hodnotilo. "Mám ráda přírodu," pousmála jsem se, když Saturnus vyvodil, že by vyrůst borůvky mohla zvládnout magie země. Ale měl pravdu i s tou další věcí, tak nějak všechno dohromady to prostě nesedělo. "Možná je to nějaká speciální magie sebezáchovy... pro dobrodruhy," sdílela jsem svou předchozí myšlenku se smíchem. Byla to nejspíš blbost, ale to nevadilo. Saturnus nakonec usoudil, že se to prostě časem nějak samo vysvětlí. Pokývla jsem, přesto jsem však byla uvnitř sebe aspoň kousínkem netrpělivá. Měla jsem ráda záhady, ale tohle mě opravdu zajímalo. "Jak vlastně ovládáš vítr?" zeptala jsem se nakonec a zvědavě k němu těknula očima. Kdybych to udělala stejně... možná by mě to magii pomohlo líp uchopit.
Saturnus mi pak začal povídat o místních magickém mechu. "A umíš taky dělat vlny?" vypadlo ze mě a strakatý vlk určitě nemohl přehlédnout plamínky, které se mi rozehžnuly v očích. Myslela jsem na to, jaká zábava by mohla být skotačit na magických vlnách měkoučkého mechu, skákat v něm a nechat se houpat.
Jenže něco takového muselo počkat, protože se mi brzo na to udělalo nevolno. S mírným zamračením jsem přikývla, když se Saturnus přeptal na to, že se mi něco hýbalo v žaludku. Byl to taková zvláštní pocit. Nedokázala jsem to úplně popsat. Cítila jsem takové jakoby jemné šťouchnutí... a pak zase nic. A za chvíli znovu. Jakmile se Saturnus podivil, že to s tím bizonem je přeci už dávno, donutilo mi to sklouznout pohledem k mému vyvaleném břichu. Bylo větší... to se nedalo zapřít. Nesmím tolik žrát, napomenula jsem se v duchu. Nechtěla jsem být tlustá. Celé to ale bylo pro tuláka podivné. Přesto jsem si ale nechtěla připustit, že by mohlo být něco špatně. Nebo jinak. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, a tak jsem se hned chytila Saturnových slov, že mi určitě bude zase brzy dobře. "Vlastně už mi je líp," vyhrkla jsem a doprovodila jsem to zářivým úsměvem. "Nedoprojdeme si les?" navrhla jsem, protože se nám procházka jaksi... ehm, přerušila. Vyskočila jsem na nohy a malinko zatáhla svoje rozhodně ne tlusté břicho, aby nešlo tak vidět. Pak jsem se natáhla k Saturnovi a věnovala mu láskyplné olíznutí. Bylo těžké se od něj odtáhnout a odtrhnout z něj oči. Potřebovala jsem ale nějaké rozptýlení.

//Loterie 24

Ládovala jsem se borůvkami a v ten moment vůbec neřešila, kde že se vzaly. Když jsem skončila a ta příšerná chuť byla konečně ukojená, měla jsem celou tlamu modrou. Ale musela jsem nejdřív vidět, jak se na mě Saturnus vesele culí, než mi to došlo a trochu jsem se očistila. Šlo to ale ztěžka a téměř s jistotou mi někde nějaké modré flíčky zbyly. Aaah, to byla dobrota, pochvalovala jsem si v duchu. Nahlas jsem to ani říkat nemusela, protože na celém keříku nezbyla jedna jediná borůvka.
Celá ta podivnost s neočekávaným objevením borůvkového keříku v nejvíc příhodnou chvilku začínala mít jediné racionální vysvětlení. Magie, moje magie, zopakovala jsem si prozatím stále jen v duchu. Nikoho jiného jsem tu s námi totiž necítila a Saturnus taky ne. Ani na žádnou podivnost, která by naznačovala, že se blíží nějaké další dobrodružství se to netvářilo. "Magie, musela to být magie... Možná jak jsem na ty borůvky dostala tak strašlivou chuť, tak se to prostě stalo... Stejně jako tenkrát v písku," zauvažovala jsem nahlas. Ale co to bylo za podivnou magii? Magii splněných přání? A proč přicházela jenom když se jí zachtělo. Byla to jedna velká záhada. Zmateně jsem zamrkala, ale byla jsem tak nějak smířená s tím, že na to zatím asi ještě nepřijdeme. Ale když se bude objevovat víc a víc, přijdem na to... A možná se konečně naučím, jak magii vyvolat cíleně. To by se taky hodilo. Zaujala mě však ještě jedna věc, co Saturnus zmínil. "To zdejší mechu umí? Je taky magický?" podivila jsem se. To znělo zajímavě.
Jenže to už se mi udělalo špatně a Saturnus byl vmžiku u mě. Nejdřív jsem se o něj jen opřela a snažila se tak nějak vzpamatovat. Žaludek jsem měla jako na vodě a opravdu jsem nechtěla zvracet všechny ty borůvky. To by byla škoda. Musela jsem to nějak rozdýchat. "Jsem v pohodě, jen... je mi nějak divně," pověděla jsem a u toho zhluboka dýchala, "jako by se mi něco v žaludku hýbalo..." Nedokázala jsem ten pocit úplně popsat. "Asi jsem ty borůvky neměla tak hltat," zasmála jsem se, ale přesto jsem stále ležela na místě a moc to s nějakými velkými pohyby nepokoušela. Pozorný vlk by si jistě všiml drobně vzdouvajícího se bříška. To nakonec zaujalo i mě. "Hehe a nebo to je ten bizon. Třeba jsem se tak přejedla, až se tam k němu ty borůvky nevejdou," poukázala jsem na svůj vyvalený pupek a na tváři mi hrál rozverný úsměv.

//Loterie 22

Den kolem nás plynul klidně a nerušeně jako voda v řece. Mezi stromy navíc občas vykouklo sluníčko, jehož paprsky nás příjemně pošimraly na srsti. Užívala jsem si to teplo a ten pocit, když mi sluneční paprsky dopadly na tvář. Až jsem z toho musela přivřít oči, jak byly intenzivní. Sníh kolem nás rychle tál. Skoro tak rychle, jako tenkrát v té sněhové bouři padal. Bylo to zvláštní pozorovat, jak je z tvrdého zmrzlého sněhu tak rychle břečka, ze které pomalu ale jistě odtékají potůčky vody. Za chvíli všechno vykvete, napadlo mě.
Saturnus prohodil, že už se Meinere umí spojovat a rozpojovat docela kontrolovaně. "Vlastně ani nevím, jak to nakonec vyřešili," přiznala jsem. "Ale můžem se ho někdy zeptat," navrhla jsem a už se těšila z potenciálu vtipné historky, kterou tato otázka mohla přivodit. Saturnus byl ale celkově nějak rozpačitý z toho povídání o dobrodružství. Nedokázala jsem moc přečíst, co si tak mohl myslet. "Rozhodně, nejzvláštnější patálie si vlka najdou sami," pokývala jsem hlavou. Thia by rozhodně mohla vyprávět. Ta na to měla největší expertízu.
Pak jsem ale dostala tu děsnou chuť na borůvky. Prostě jen tak, zničehonic. Ten pocit byl ale tolik intenzivní. Saturnus už začal vymýšlet, co s tím udělat, a já se na něj vděčně usmála. Když jsem ale hlavu natočila zpátky před sebe, čekalo mě jedno velké překvapení. Borůvky. Když však Saturnus vyvrátil, že by to byla jeho práce, byla to ještě větší záhada. Začala jsem se zmateně rozhlížet, ale les byl stále tak klidný jako před chvilkou. Nic nenaznačovalo žádné podivnosti. Pak ale Saturnus naznačil, že by to mohla být moje práce. "Já? Ale jak?" Vůbec jsem si neuvědomovala, že bych něco takového udělala. Moje magie...? Nedokázala jsem nad tím přemýšlet ale moc dlouho, protože jakmile šok odezněl, vrátila se zase ta šílená chuť na borůvky. A tak jsem se na ně prostě bez rozmyslu vrhla. Oh, mňam, labužila jsem si, až jsem snad musela mít celou tlamu modrou.
Když jsem s borůvkami skončila, chtěla jsem se ještě trochu protáhnout, než bych se vrátila si zase zpátky lehnout k Saturnovi. Ale jakmile jsem udělala prvních pár kroků, zhoupnul se mi žaludek a udělalo se mi hrozně špatně, až jsem z toho celá zezelenala. A tak jsem raději nic nevyváděla a hned se zase uvelebila. Možná byly zkažený? A nebo taky ne.

//Loterie 20

Nový den přinesl oblevu. To, že se výrazně oteplilo, se dalo poznat už z prvních ranních paprsků. Mráz definitivně polevil a to, že se blížilo jaro, už bylo cítit i ze vzduchu. Voněl tak nějak... jinak. Víc zemitě. Jistě se brzy objeví i první jarní květiny, sněženky a bledulky, ale zatím tady v lese pořád ležela vrstva jen pomalu tajícího sněhu. Chránil ho stín zdejších stromů. Obrátila jsem se k Saturnovi a znovu se s ním jemně pomazlila. Připadala jsem si pořád tak neuvěřitelně krásně. Jako by to celé byl jenom nějaký moc hezký sen, ve kterém neexistovala žádná nepříjemná realita každého dne. A snad, jako by nám přál i samotný osud, se na nás nevalila ani žádná kalamita a ani žádné neočekávané dobrodružství. Prostě jsme si mohli jenom užívat klidu, blízkosti toho druhého a poslouchat poklidné zvuky lesa. Dokonce ani nikdo ze smečky nic nepotřeboval na to, že se tedy teď stal Saturnus alfou. Možná tu nemají takový matláky, jako jsme měli my v Ragaru, ušklíbla jsem se. Jedna věc mi ale připadala podivná. Pořád jsem se cítila tak nějak unaveně a to i přes to, že jsme tak dlouho odpočívali. Nepřikládala jsem tomu ale žádnou větší váhu. To jsem ještě netušila, že ve mně rostou dva nové životy. I když kdybych se zvedla, možná už by to pro pozorné oko mohlo začít být maličko vidět.
Začali jsme vzpomínat na naše společná dobrodružství. "Nevypadal zákeřně, asi to byl fakt jen omyl," zhodnotila jsem. Navíc se nic nestalo, takže takhle zpětně z toho zůstala už jen zábavná historka. "Docela jo," pokývala jsem, když zmínil, že už Meinera znám dlouho. "Jednou mu taky Thia pomáhala, když se rozpojil na dvě půlky a nevěděl, co s tím," vzpomněla jsem si a při té myšlence vyprskla smíchy. To byla další vtipná historka, i když tenkrát to bylo taky trochu zvláštní s tím, že před námi najednou stáli dva úplně odlišní vlci. Ale co už, divný věci se tu na Galliree stávali. A vždycky to nakonec nějak dopadlo. "Jen tak se do něčeho přimotat zní jako definice toho nejlepšího dobrodružství!" zasmála jsem se, když Saturnus začal pochybovat o své dobrodružnosti. Navíc i když často pochyboval, musel v sobě mít alespoň malinkatou dobrodružnou část. Přeci by se mnou jinak nešel skákat z pískových kopců, no ne?
Bylo to hrozně fajn takhle vzpomínat a bavit se o zážitcích. Zničehonic jsem ale dostala úplně neskutečnou chuť na borůvky. Ten pocit mě úplně pohltil. "Mám příšernou chuť na borůvky," obrátila jsem se na Saturna, abych si postěžovala, ale v tu chvíli zapracovala magie a přímo před námi zpoza sněhu vyrazil drobný keřík borůvčí. Zůstala jsem na to vyjeveně zírat, když jsem se otočila zpět. "Huh, to ty?"

//Loterie 17

Leželi jsme se Saturnem uprostřed lesa na studeném sněhu, ale to mi v ten moment vůbec nevadilo, protože jsme byli bok po boku. Tulila jsem se k němu, aby se naše těla dotýkala co nejvíc, abych co nejvíc cítila jeho přítomnost a teplo. Dávalo mi to takový hřejivý pocit doprovázený pocitem jistoty. Na tváři se mi usadil drobný něžný úsměv, který se tam stále a stále držet. Bylo mi dobře. Jako už dlouho ne. Možná jako snad nikdy nikdy ne. Cítila jsem se tak uvolněně, že jsem brzy zase zívla. Spát se mi však nechtělo. Spíš jsem se cítila tak příjemně vláčně. Byla to taková zvláštní směsice různých pocitů, dohromady však tvořily dokonale opomíjivý koktejl. Kéž by se čas zastavil... I kdyby jen na chvíli...
A možná osud přeci jen moje přání vyplnil. Saturnus mi pošeptal, že takhle můžeme zůstat, jak dlouho budu chtít. Zatetelila jsem se a malinko se natočila, abych se čumákem mohla zavrtat v jeho huňaté srsti na krku. Sice mě trochu do čenichu šimrala, ale mnohem víc byla příjemně měkká a hezky voněla. Stejně jako on... Nějaký čas jsme moc nemluvili, ale to vůbec nevadilo. Nebylo to totiž žádné tíživé ticho doprovázené nejistotou, ale spíš to příjemné... klidné. Takové, které si vlk užíval. Zaposlouchala jsem se do zvuků les - šumění stromů, praskání větviček a občas se ozvalo i nějaké to zvíře. Kromě toho se ale zdálo, že jsme tu sami.
To už ale Saturnus opět promluvil a začal vzpomínat na naši výpravu s motýlem léta zpátky. Vlastně se to zdálo až neuvěřitelně dávno. Souhlasně jsem přikývla, že si vzpomínám. "Tam jsem tebe a Biancu poprvé poznala," zavzpomínala jsem. Byli jsme tenkrát jenom malá vlčata. Teď jsme byli mnohem větší, ale taky starší a možná moudřejší? Pch, to jo, zasmála jsem se v duchu. Ale zkušenější jsme byli rozhodně. A taky ještě jedna věc byla nyní jiná. Teď jsme byli spolu. Při té myšlence jsem se pousmála. Pak jsem se ale otočila zpátky na Saturna. "Jak jste pak tenkrát zmizeli, motýl mě tak tak trochu zapomněl. Ale naštěstí mě pak našel Meinere a vzal mě domů," prohodila jsem. Bylo fajn takhle mět na co vzpomínat. Mít společné zážitky. "Byla to ale legrace! A navíc jsme ten poklad našli," zazubila jsem se. "Jsi prostě rozený hledač pokladů a zachránce Gallirei, ó velký alfo, prostě ti bylo souzený, že se do naší dobrodružný rodiny hodíš," zasmála jsem se zvesela, přesto jsem se nijak neotahovala od Saturnova boku.

//Loterie 15

Užívali jsme si ty momenty, které patřily jenom nám. Nikdo a nic nám je nemohlo vzít. Jako by svět kolem nás ani nebyl. Vnímala jsem, jak je Saturnus blízko mě. Jak mě jeho srst šimrá na boku a jeho horký dech dopadá na můj krk. Všechno působilo tak... správně. Jako by to tak opravdu mělo být. A tak jsem se i cítila. Ale bylo těžké uchopit jenom jeden pocit, protože jich teď ve mně vířilo plno. A když se mě Saturnus zeptal, jestli jsem v pořádku, na tváři se mi znovu objevil drobný úsměv, než jsem přikývla. Užívala jsem si tenhle zájem. A i když pak už bylo po všem, lehla jsem si vedle Saturna a přitulila se k němu co nejblíž. Potřebovala jsem cítit jeho teplo. Chtěla jsem ujistit, že se cítil stejně jako já a že to všechno opravdu bylo správné. Že to nebyl jenom chvilkový pocit chtíče. A takového ujištění se mi dostalo, když mě čumákem pošimral na krku a pověděl, že to bylo hezké. "Bylo..." zašeptala jsem tiše, tak tiše, jak to bylo jenom pro jeho uši. A to ačkoli vedle nás nikdo nebyl. Natočila jsem hlavu a olízla ho po tváři, než jsem se znovu uvelebila. Cítila jsem se unaveně ale dobře. Příjemný pocit ve mně překypoval, ale ještě jsem nebyla připravená čelit novému dni. "Můžeme tak ještě chvíli zůstat?" vyslovila jsem tiše. Jako bych se snad bála, že slovy naruším tu intimitu mezi námi. Přála jsem si, aby tenhle okamžik trval navždycky. Aby jsme tu mohli jen tak ležet jeden vedle druhého a užívat si vzájemné přítomnosti napořád. Aby se čas zastavil a nikdy to neskončilo.

Jemně jsem zatahala za přívěšek, abych k sobě přitáhla Saturna blíž a on se opravdu nechal. Byli jsem si k sobě tak blízko jako nikdy dřív. Opatrně jsem vymotala tlapku z jeho přívěšku a na malý moment zadržela dech. Pohledem jsem se stále vpíjela do jeho očí a volnou tlapkou přejela po jeho husté srsti na krku, než jsem ji stáhla zpátky na zem. Nemohla jsem přestat vnímat, jak na mě jeho váha vytvářela mírný tlak. Ne tolik, aby to bylo nepříjemné... právě naopak. Bylo to tolik nové. A tak lákavé. Roztřeseně jsem vydechla a plně se oddala tomu najednou tolik silnému pocitu lásky, touhy a očekávání smíchaným s nervozitou z něčeho nového. Užívala jsem si četné polibky, které mi Saturnus věnoval, a s láskou mu je oplácela. V tuhle chvíli pro mě neexistovalo vůbec nic jiného než on. Jako by se celý svět zastavil.
Jakmile vyslovil moje jméno a ta slova, na tváři se mi vytvořil drobný úsměv. Předchozí ostych jako by najednou byl pryč. Cítila jsem, že tentokrát to dokážu vyslovit. Že tentokrát to chci vyslovit. Že chci, aby to Saturnus věděl. Nejlépe aby to věděl celý svět. "Miluju tě," řekla jsem něžně a věnovala svému partnerovi dlouhé olíznutí. No a pak... jsem se nechala strhnout sílou okamžiku a všemi těmi emocemi, kterých jsem byla plná. Užívala jsem si ty chvilky, kdy jsme si byli tak blízko a kdy celý svět patřil jenom nám.

//Loterie 14

Ležela jsem na zemi v závěji sněhu, zatímco se nade mnou se svítáním probouzel nový den. Z prvotního šoku ze sražení jsem se vzpamatovala vcelku snadno a vlastně celá ta situace nakonec byla vtipná. Zvlášť když se Saturnus začal starostlivě omlouvat. "Však nejsem z cukru," zasmála jsem se. Však to ani taková rána nebyla, spíš jsem to nečekala a ještě navíc na tom ledu... no prostě jsem to neustála. Ale bylo to hezké, že se tak staral. Zahřálo to. Zároveň jsem se cítila trochu nervózní. Ale byla to jakási jiná nervozita než ta nesmělá předtím. Nedokázala jsem to vysvětlit. A ani jsem nechtěla. Chtěla jsem si prostě jenom užívat tuhle hezkou chvilku na plno. A tentokrát bez postrkování, klouzání a jiné prchlavé zábavy. Tentokrát v klidu. A naplno.
Brzy na to se ale veškeré moje myšlenky rozplynuly do ztracena, když jsem se vzájemně zadívali do očí. Slyšela jsem, jak Saturnus vyslovil moje jméno a zareagovala tichým "hm?", ale cokoli, co mi jen mohl chtít říct, bylo vmžiku zapomenuto. A popravdě já na to velmi brzo zapomněla taky. Stačilo jen jedno váhavé olíznutí, brzy následované druhým, tentokrát rozhodnějším. Příjemně mě to olíznutí zašimralo na čenichu a ta senzace pokračovala snad po celém těle, ale nakonec se ten zvláštní pocit usadil v podbřišku. Spokojeně jsem zamručela a olíznutí mu znovu oplatila. Pak jsem pomalu vzhlédla a znova se zadívala do jeho očí. Tlapkou jsem si přitom pohrávala se Saturnovým přívěškem, za který jsem nakonec jemně zatahala. Chtěla jsem, aby mi byl blíž. A nebylo v tom tentokrát jenom to, aby mě zahřál. Potřeboval jsem, aby byl blíž. Tlapku jsem přitom měla stále zamotanou do jeho přívěšku.

Klouzání se po ledě byla sranda. Vlastně jsem se dobře bavila. A nemusela jsem přitom myslet na nic, o nic se nestarat a prostě si jen užívat dobře stráveného času. Na něco jsem však myšlenky vytlačit nedokázala... nebo spíš na někoho. Na Saturna. A než jsem se nadával, ten dotyčný už se řítil směrem ke mně. Koutky mi vystřelily nahoru do širokého úsměvu. Měla jsem radost, že se nechal ukecat a že se ke mně ke klouzání přidal. A dokonce ani nic nenamítal. Že bylo to mohlo být něco nebezpečného nebo tak něco. Zkazila jsme ho. Nemohla jsem si při té myšlence pomoct od škodolibého úsměvu.
Jenže než jsem se nadála, byl už Saturnus trošku moc blízko. Jelo to na tom ledu vážně rychle. A než to můj mozek zpracoval, bylo už příliš pozdě. Nestačila jsem už uhnout, něco udělat. Prostě jsem se nechala srazit a pak jsme oba s žuchnutím zapadli do závěje. Znovu jsem se ocitla pod Saturnem, ale tentokrát jsem se ani nehodlal snažit se vymanit. "Hej co to bylo?!" ohradila jsem se na oko uraženě, ale to už jsem se přitom zase smála. Tohle jsem přinejmenším nečekala.
Překvapení však brzy nahradil ten prazvláštní pocit. Zarazila jsem se a dlouze se zadívala Saturnovi do očí, zatímco jsem stále jen tak ležela v závěji. Pak jsem se natáhla a věnovala mu na tvář jedno olíznutí.

//Loterie 12

Jak se zdálo, svítící mech v místním úkrytu opravdu pocházel z Ageronského lesa. "Je to dobrá náhoda," pokývala jsem zvesela. Navíc mech sloužil i praktickým účelům, protože díky němu v úkrytu už nebyla taková tma. "Je to vlastně dost chytrý," zhodnotila jsem a pochválila tak toho, kdo tohle vymyslel. Mně by asi nic takového nenapadlo. Nebo jsem aspoň nikdy nepřemýšlela nad přenášením věcí z jiných území natož nad přesazováním rostlin. "Někdy bych se na to ráda podívala. A taky tě někdy vezmu do Ageronu na návštěvu. Vlastně bychom mohli i do hor," nadhodila jsem. Když jsem nad tím tak přemýšlela, nebyla jsem tam hrozně dlouho. Naposledy... když jsem hledala Thiu a místo ní našla prázdné hory s podivnou přítomností smrti. Při té myšlence jsem se malinko otřásla. "Ale nejdřív ten ostrov, to je priorita," dodala jsem pak a důležitě pokývala. To musel vidět. Chtěla jsem, aby to viděl. Zvlášť když je to teď rodinná schovka, pomyslela jsem si. A on už teď byl tak nějak rodina. No ne?
Když však přišel čas na otázky ohledně našeho vztahu, oba jsme viditelně znejistěli. Bylo to pro nás tolik nové. Jakmile ale Saturnus prohodil, že pak je všechno v pořádku, cukly mi koutky a konečně jsem dokázala odtrnout pohled od země a podívat se mu do očí. "Je to v pořádku," pověděla jsem, ale to už mi drobný šibalský úsměv přešel ve veselý smích. Znělo to divně, děsně divně. Snad ještě divněji než moje předchozí otázka. Ale to nevadilo.
Smích mě ale přešel, když mě Saturn jemně olíznul na tváři. Znovu jsem pocítila tu elektrizující senzaci, která mi prošla snad celým tělem. Rychle jsem mu olíznutí oplatila, ale jsem jsem udělal pár rychlých kroků a s tím posledním se dlouze sklouzla po ledě, který se tady v lese utvořil. Otočila jsem se a vyzývavě mrkla na Saturna, jako bych ho pobízela, aby udělal to samé. Můj pohled krátce zabloudil k obloze, na které už se znovu rýsovaly hvězdy a mezi nimi byla i Jitřenka. Čas tu se Saturnem tak rychle plynul. Stočila jsem na něj pohled, na jeho strakatou srst a blankytné oči a na chvilku z hlavy nemohla vyhnat myšlenku na to, jak mu to slušelo. A v ten moment tu byl znovu ten zvláštní příjemný pocit...

//Loterie 11

Saturnus nakonec souhlasil, že bude přeci jen lepší na cestu na ostrov využít tajnou chodbu, protože si aspoň nezmácháme kožíšky. Energicky jsem přikývla a byla jsem na sebe pyšná, jak se mi chvilkovou slabost povedlo rozdýchat a zakrýt.
Když však přišlo na mou otázku ohledně magie, začal zapírat. Nebo spíš mlžit. Jenže jeho široký úsměv ho prozradil a jeho tajemnost neměla naději. "Ale jo," pokývala jsem na něj přesvědčivě. Tohle velice příhodné fouknutí příjemného větru s tím širokým úsměvem rozhodně nemohl zakrývat. Busted.
Saturnus se rozpovídal o tom svítícím mechu, co mají u nich ve smečkovém úkrytu. Nejdřív jsem tomu nevěnovala přílišnou pozornost a spíš se představovala, jaké to asi musí být super, ale když jsem se nad tím, co mi řekl, pořádně zamyslel, začalo mi to šrotovat. "Počkej, les na severu?" ujistila jsem. To místo mi něco říkalo. To místo jsem znala. Tak jak jsme ležely s mamkama v úkrytu, než se smečka rozpadla, došlo mi. S překvapeným výrazem jsem se na Saturna otočila. "Ten les znám! To musí být Ageron! Les pod horami, Falion ho zabral pro Ragarskou smečku krátce před tím, než se rozpadla," vzpomínala jsem. "Ten mech je nádherný. A takhle v úkrytu to musí být žůžo," vydechla jsem s úsměvem. Vlastně by mě nenapadlo ten mech nikam přenášet, ale vystlat tím úkryt, aby v něm bylo věčně příjemné tlumené světlo, bylo vskutku geniální.
Pak ale přišla řeč na tu mezi námi zatím nevyřčenou otázku o tom, jak to mezi námi teď tedy vlastně je. Hned mě přepadla taková jakási plachost a nejistota. Ale ne ta nepříjemná. Spíš takové to... očekávání? "Já bych taky chtěla," pípla jsem tiše, když Saturnus znejistěl. V ten moment mi ale přišlo neuvěřitelně náročné zvednou oči a podívat se mu do očí. Prostě jsem se styděla.