Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jen taková vsuvka, aby se to uzavřelo, od června zase budu aktivně psát klidně i běžte na výlet, když budete chtít, Sheya les pohlídá

Zmizení Proximy ve mně rozhodně nezanechalo takovou paniku jakou by zanechat mělo, naopak jsem se cítila naprosto klidně a plně jsem důvěřovala hlásku, který sliboval, že se dcerka zase brzy vrátí. Jako bych byla očarovaná. Stejným klidem oplýval i Saturn, takže se nakonec podařilo i Saelind přesvědčit, že je všechno v pořádku a že se není čeho bát.
Pak na mě ale přišla únava. Zívání nabývalo na frekvenci a já při jednom zívanci měla pocit, že se mi div neroztrhne tlama. Bylo mi jasné, že s tím nemá cenu bojovat. Moje tělo už nemělo kde brát. A zvlášť ne po zimě a po porodu. Pořádné tukové zásoby jsem si teprve musela vybodovat. Ještě chvilku jsem spokojeně pozorovala Saturna se Saelind, jak si povídají o kouzlech, než jsem se omluvila, že si půjdu na chvilku zdřímnout a ti dva vyvedáci mi brzy zmizeli z očí na obchůzku lesa. Uvelebila jsem se pod strom hezky na měkký mech a stočila se do klubíčka, aby mi bylo teplo. Na chvilku si odpočinu a pak je zase najdu. A nebo pohlídám les, kdyby šli na výlet, napadlo mě. Bylo to na mě nezvykle pasivní uvažování, ale já fakt neměla energii. V momentě, co jsem zavřela očka, jsem taky spala.

Nakonec jsem si hráli v mechu celý den. Užívala jsem si ten pocit radosti, zábavy a toho, jak mě sluníčko a jemný vánek šimrají na kožíšku. Po očku jsem ale každou chvílí sledovala holky, jak pozorují svět kolem sebe a dělají ohromné pokroky. Za chvíli už budou mluvit úplně, prolétlo mi hlavou, protože slovíčka, které vlčata opakovala se pomalu začínala skládat v jednoduché věty. Dokonce i můj útok na Saturna se vydařil a my se oba pořádně pokouleli v měkoučkém mechu. Na tváři se mi usadil spokojený úsměv.
Naši hru nakonec přerušil až příchod Meinereho, který postával mezi stromy a divně se na nás díval. Když jsem na něj zavolala, nereagoval a místo toho byl najednou pryč. Divný, zavrtěla jsem hlavou, ale nehodlala se tím dál zabývat. Jenže podobně jako Meinere najednou zmizela i Proxima a v tu chvíli ve mně cuklo a úplně se mi stáhnul žaludek. "Proximo!" vykřikla jsem a instinktivně rozkročila nohy, abych mezi ně schovala polekanou Saelind. Vrhla jsem úzkostný pohled po Saturnovi, ale v ten moment se mi v hlavě ozval hlas, který mě ujistil, že bude Proxima v pořádku a že se brzy vrátí. Bylo to zvláštní, ale v ten moment jsem jím byla naprosto přesvědčená a úplně se uklidnila. "Bude v pořádku, hned bude doma," pověděla jsem druhé dcerce a pousmála jsem se na ni. "Co bys mezitím chtěla prozkoumat?" zeptala jsem se, ale hned na to zívla. Nějak mě ta hra unavila. Ještě jsem asi po porodu nebyla úplně ve své plné kondici.

Celý den nám počasí opravdu přálo, protože sluníčko se postupně sunulo po obloze a celý den svítilo a příjemně hřálo. Až k večeru se kolem něj začaly sbíhat mraky, přesto však sem tak vykouklo a zalilo les krásným zlatavým světlem. Obě vlčata si zkoumavě a na můj vkus dost váhavě prohlížela les. Sledovala jsem, jak jejich velká zlatá očka, rejdí po okolí. Nedokázala jsem si představit, jaké jim to tu asi musí připadat. Už jsem to úplně zapomněla, jaké to bylo. Určitě to musí být super tolik nových věcí! Už jsem si však tolik neuvědomovala, že to musí být taky jistě pěkně děsivé.
K mé hře v mechu se nakonec jako první přidal Saturnus. Vesele jsem se na něj zasmála a přiskočila k němu ve snaze ho povalit a pěkně se tak společně pokutálet v mechu. Ale jestli se mi to podařilo nebo to ustál či se mi uhnul, kdo ví. Když se připojil i Saturnus, překonala váhání i vlčata. Třeba to budou tatínkovi mazánci, napadlo mě, ale tak nějak mi to nevadilo? Byla jsem přesvědčená, že v sobě Saturn nemá ani kapku ničeho zlého. Snad jen občas potřeboval trochu postrčit ven z toho obláčku obav. A to je přesně moje expertíza, ušklíbla jsem se.
Proxima se při hře snažilo opakovat všechna slovíčka, co už se naučila. "No vidíš, jak ti to jde," pousmála jsem se na ni. Už se jí pomalu začínaly skládat věty a dalo se už i docela odhadnout, co se snaží říct. Opravdu rostou jako z vody, napadlo mě. Pocit hrdosti se ve mně ale mísil s jakousi výčitkou - snad jsem tak trochu nechtěla, aby tak rostla? Aby tyhle momenty trvaly navždy nebo aspoň trochu déle. Aby malinké Thia, Ilenie a Launee viděly a mohly se s námi radovat z jejich pokroků. Ale čas jsem zastavit neuměla. Kdo ví, jestli někdo vůbec mohl. "Baví vás hra?"
Všimla jsem si, že Saelind na měchu něco zaujalo. Přiskočila jsem k ní, až se pod námi trochu zhoupnul trh mechu a sklonila hlavu k ní. "Copak tam máš?" A na zemi si tam štrádoval veliký brouk. "To je brouk," vysvětlila jsem a nastavila před něj tlapku tak, že se brouk musel buď vyhnout a nebo ji přelézt a tím mě pořádně pošimrat.
Když jsem zvedla hlavu, Proxima si už mezitím vyrazila na výpravu kus od nás. To se nedá stíhat, pomyslela jsem si, ale dokud jsem měla malou vlčici tak nějak na dohled, neřešila jsem to. Místo toho mě mezi stromy zaujala silueta někoho jiného. "Meinere, ahoj!" zavolala jsem na něj. Vlk se tvářil divně, ale to u něj nebylo zase nic moc neobvyklého a tak jsem nad tím moc nepřemýšlela. Většinou se tvářil divně a pak když bylo třeba, vždy pomohl. "Holky, seznamte se, to je váš strejda Meinere." Sice to tak ve skutečnosti úplně nebylo, ale já měla taky strejdu Noriho a nikdo to neřešil. Rodinu si přece jen mohl každý doplnit těmi správnými vlky.

Venku bylo sice mokro ale krásně. Sluníčko už nabíralo na síle a bylo jasné, že jaro už dávno přišlo a že se s největší pravděpodobností letos už žádný sníh neobjeví. S přivřenýma očima jsem nastavila tvář slunečním paprskům, které se sem dostaly přes koruny stromů, a nechala se na ní pošimrat. Pousmála jsem se. Byl to neuvěřitelně příjemný pocit. A jeden pak nemyslel na to, jak nám blátivá voda čvachtala pod tlapkami.
Saturnus se Saelind byli hned v závěsu za mnou a Proximou. Viděla jsem, jak se vlčata rozhlíží okolo a jak se dívají na věci, které jsem jim ukazovala. Měla jsem radost, že je to zajímalo. Saturn se ptal, jestli se jim les líbí, načež se obě pokusily zareagovat - každá po svém. "Líbí, to je skvělé," pousmála jsem se a pochvalně na ně mrkla. Pak jsem se otočila na Saturna. "To půjde, docela nám to učení jde," pochválila jsem nás. Líp než by mohl kdokoli čekat. Nebo alespoň o sobě jsem měla dost pochybnosti. Saturnus mi na tohle připadal lepší - trpělivější. Kdyžto já byla docela hrr a měla jsem ráda, když věci rychle plynuly a měnily se.
Proxima se pokusila o další slůvka. "Kde?" zopakovala jsem po ní. Tetě, opakovala jsem si v hlavě a snažila se na to přijít. A pak mi to cvaklo. "Kde je teta Bianca?" vyslovila jsem, ale odpověď na tuhle otázku jsem popravdě nevěděla. Otočila jsem se na svého partnera.
Vlčata si prohlížela okolí, ale já na místě příliš dlouho sedět nedokázala. Skočila jsem na mech vedle kamene, až to začvachtalo a pak vyzývavě mrkla na vlčata. "Nebojte, mech vám neublíží. V mechu je sranda. Můžeme si hrát."

//Úkryt

Pomalým krokem jsem mířila z úkrytu zpátky do lesa. Snažila jsem se jít co nejvíc opatrně, abych s Proximou moc neházela a nějak jí neublížila. Navíc mě trochu štípaly oči z toho, jak dlouho jsme byli schovaní v přítmí úkrytu. Než jsem vylezla z úkrytu úplně, ohlédla jsem se ještě za sebe, jestli jde i Saturn. A opravdu, držel se hned kousek za mnou a Saelind nesl s sebou. Když jsem je takhle viděla, nemohla jsem přestat myslet na to, jak bylo vlče oproti mému partnerovi malinké. S tím jsem navíc měla pocit že i křehké, ačkoli její předchozí pokusy s chůzí napovídaly něco jiného. Instinktivně jsem ale ještě o něco málo povolila stisk na Proximině krku. Pamatovala jsem si, že mě takhle Thia nosila, ale neměla jsem tušení, jak moc můžu chytit, aby to dcerku nebolelo. Snad by si nějak řekla.
Pak už jsme se ale ocitly mezi stromy. Začínal pěkný nový den, ale všude kolem bylo neuvěřitelně mokro a některé keře byly i polámané. Ve všech prohlubních byly blátivé kaluže. Když jsem došlápla na mech, byl úplně nacucaný vodou. Co se tu stalo? napadlo mě váhavým pohledem jsem se otočila na Saturna. Snad ne povodeň? Možná z toho, jak tál sníh? snažila jsem se tomu přijít na kloub a rozhlížela se kolem. Kromě mokra ale les vypadal v pořádku, a tak jsem se nakonec přeci jen odhodlala položit Proximu na jeden z kamenů, aby neseděla rovnou v mokru. Nechtěla jsem, aby nastydla, ale namočení bylo možná nevyhnutelná. Přeci jen mě to i teď táhlo jít si hrát do kaluží. Až sluníčko ještě trochu vystoupá, pomůže tomu a bude teplejc. "Tak a jsme v lese. V Mechovém lese. Váš domov," prohlásila jsem. "Tadyty velké věci okolo to jsou stromy, ty menší keře a tohle je mech," vysvětlovala jsem a tlapkou při tom ukazovala na jednotlivé věci. Snažila jsem se mluvit pomalu, abych vlčata nepřehltila, protože musela být celá paf ze všech těch barev a vjemů okolo. Sama jsem cítila, jak mě nové podněty nabíjely energií. "A tadyten les patří tatínkovi a vaší tetě Biance," dodala jsem a se zářivým úsměvem se otočila na Saturna. Celé mi to přišlo tak trochu neuvěřitelné.

//536

Byla jsem ráda, že si Saturnus aspoň ten kousek masa vzal. Potřebovali jsme oba být plní sil. Ještě že se chystá léto a ne zima, došlo mi, protože v opačném případě by všechno bylo ještě mnohem těžší. Příroda to ale asi měla nějak ošéfované. Vlčata mezitím prozkoumávala úkryt a zkoušela, co jim všechno jejich drobné nožky dovolí. Hned bylo vidět, že se Saelind má k větší aktivitě než Proxima. Ta se zdržovala v naší blízkosti a když šla prozkoumat Saturna, musela jsem se pro sebe pousmát. Byl to na jednu stranu zvláštní ale také hezký pohled. Jak byla oproti Saturnovi maličká!
Naše pokusy, jak přimět vlčata říct ještě něco, ale nebyly moc úspěšné. Nebo aspoň ne nijak slyšitelně. Doufala jsem ale, že to opakování některých slovíček brzy k něčemu bude. Jak se vlastně vlčata učí mluvit? Docházelo mi, kolik jsem toho vlastně nevěděla. Pak ale Saturnus vymyslel, že bychom s ránem mohli vyrazit ven. "To zní dobře," přikývla jsem a nejspíš na mě bylo vidět, jak jsem se zatetelila. Už jsem se těšila na změnu prostředí a taky na čerstvý vzduch. To už asi nebude žádný sníh, napadlo mě, protože když jsme šli do úkrytu, už tál a mezitím muselo uběhnout spoustu času. Vlčata ale vypadala naprosto zmateně. Když však Proxima přikývla, bylo to pro mě jasné znamení, ačkoli Saelind zívala. Výborně. Když tak se prospí venku někde na mechu. "Tak jdeme ven," prohodila jsem a popadla Proximu, které ke mně byla nejblíže, za kůži na krku. Předpokládala jsem, že Saturn pomůže Saelind, protože i kdybych obě možná ještě unesla, jak byly malinké, bylo by to zbytečně kostrbaté. Pak jsem pomalu vyrazila k východu. Nespěchala jsem, chtěla jsem, aby si naše oči nějak rozumně zvykly na jasné ranní světlo.

//Mech

//535

Saturn souhlasil, že by si měl na chvilku odpočinout, protože vlčata určitě budou jako pytel blech. "Aspoň bude veselo," namítla jsem s úsměvem. Já měla ráda, když se kolem něco dělo, když byla změna a dobrodružství. A rozhodně jsem nehodlala vlčata vést k tomu, aby jen seděla a čekala, až skončí den. To by byla přeci nuda. Saturnovu odpočinku ale nebylo úplně dáno, protože se zdálo, že je pořád něco potřeba a on kolem mě a vlčat pořád běhal a staral se o nás. Mám štěstí, pomyslela jsem si.
Jen, co se můj partner vrátil s masem, hladově jsem se na něj vrhl. I vlčata se do něj pustila s docela velkou vervou a dařilo se jim maso žvýkat. Měla jsem z toho radost. "V pravý čas," prohodila jsem k Saturnovi v návaznosti na naše předchozí spekulace. Když se Saturn strachoval, jestli jsem měla dost, nebyla jsem sice úplně plná, ale ten kus masa hlad zahnal už dostatečně. Proto jsem přikývla, protože jsem měla takové tušení, že kdybych se jen zmínila, že mám ještě byť jen malinkatý hlad, nic by si sám nedal. Musíme mít oba dost sil, pomyslela jsem si, protože už teď se vlčata hemžila kolem.
Pak se ale Saelind zakuckala a ve mně to tak nepříjemně trhlo až se mi rozbušilo srdce. Instinktivně jsem do vlčete drcla, aby kus masa sklouzl tam, kam měl, což se naštěstí stalo. Hrudník se mi ale pořád divoce vzdouval. Netušila jsem totiž, co bych dělala, kdyby se Saelind dál dusila. Snad by Saturn věděl, ale nechtěla jsem na to už ani pomyslet. Když vlčata dojedla, měla tlamy celé od krve. Oběma holkám jsem tlamu olízla, abych je očistila a pak se otočila na Saturna. "Najedl ses aspoň trochu?" optala jsem se, ale bylo mi jasné, že to žádná sláva být nemohla. Fakt budeme muset brzo z úkrytu, došlo mi. Ale na jednu stranu jsem se i dost těšila, já nerada byla na jednom místě moc dlouho. Toho se zřejmě taky chytla Saelind, protože začala znovu pobíhat po úkrytu, až se z toho zakymácela a bylo z toho její první slovo. "Bác! První slovo," vydechla jsem otočená na Saturna. Proxima si mezitím Saturna pořádně prohlížela a oťapkávala. Pousmála jsem se. Bylo hezké je takhle vidět. Došlo mi, že vlastně nemám tušení, kdo byl můj biologický táta. Ale na tom teď nezáleželo. Chtěla jsem to vědět, ale měla jsem teď Thiu a Illeniu. A to bylo lepší než kdejaká pravá máma s tátou. "Táta," pověděla jsem pomalu a jasně a ukázala při tom na Saturna, doufajíc, že to vlčata zopakují. Nebo si to aspoň zapamatují. Pak jsem ukázala na sebe. "Máma." Jen co jsem to vyslovila se mi ale nepříjemně stáhlo hrdlo. Pořád jsem s tím nebyla úplně vyrovnaná a měla o sobě obrovské pochybnosti, ale nechtěla jsem, aby si toho vlčata nebo Saturnus všimli, a tak jsem pokračovala. "Proxima," pokračovala jsem a položila při tom tlapku malému vlčeti, co sedělo spořádaně u mého boku, na hrudník. Nakonec jsem ukázala na druhé vlče, které se tak nenápadně s každým dalším průzkumným kolečkem vzdalovalo. "Saelind."

//534

Užívala jsem si klid těch chvil, kdy jsme tu jen se Saturnem leželi přitulení, úkryt sami pro sebe a naše dcery přitulené k teplu našich boků. Vůbec nic nás nerušilo a vlastně to vypadalo jako by se svět zastavil. Snad by mi to tak i připadalo, kdyby ale vlčata tak rychle nerostla. Až se z toho točila hlava. Nenechala jsem si obavami, starostmi o budoucnost a pochybnostmi o sobě nechat zkazit tuhle chvíli a místo toho si pro jednou prostě jenom užívala ten hřejivý pocit, co mě naplňoval. A blízkost mého partnera.
Brzy na to ale byla ta klidná chvilka narušená - tentokrát ale příjemným překvapením, protože se vlčata začala škrábat na tlapky. Okamžitě jsem se natáhla, abych mohla Saelind jistit při prvních vratkých krůčcích a Saturnus se hned natáhl taky, aby pomohl Proximě. Na tváři se mi rozlil široký úsměv. "Výborně holky," vydechla jsem a s úsměvem se podívala na Saturna, než jsem zase začala dávat pozor, aby si Proxima se Saelind nenatloukly. Jejich první krůčky byly dost kostrbaté a nejisté, ale s každým dalším pokusem se jim do tlapek dostávala jistota. A já byla přesvědčená, že se nestihnu ani nadát a budeme je se Saturnem nahánět po celém lese. Ještě že je všude ten měkoučký mech, pomyslela jsem si a byla vděčná za to, že jsme byli v tomhle lese, kde nic moc nehrozilo. Ale možná se ještě budeme divit - vlčata jsou vynalézavá. Ale to byla taky starost náležící budoucnosti. "Za chvilku jim nebudeme stačit," obrátila jsem se k Saturnovi vesele.
Ten se ale začal otáčet kolem jako by něco hledal. "Co co bylo?" zamračila jsem se, protože já si ničeho nevšimla. A ani když jsem se rozhlédla kolem sebe, nic divného tu nikde nebylo. Když se to ale Saturn rozhodl nechat plavat, přestala jsem se tím taky zabývat. Nejspíš se mu něco zdálo. Však taky musel být po tom všem unavený. A ještě k tomu měl smečku, o kterou se musel starat. "Měl by sis taky chvilku odpočinout, než nám utečou ven," poznamenala jsem a s láskou ale taky mírnými obavami mu olízla čenich.
Když Saturn přinesl maso, chvilku jsem se jen dívala na Proximu a Saelind, jak si ho nedůvěřivě prohlíží a očichávají. "Je to dobrota, tahle," pověděla jsem a názorně jim ukázala, co s masem na kousku, co Saturn přinesl mně. Nebyla jsem si však jistá, jestli maso zvládnou samy požvýkat nebo jim budeme muset pomoct. Nechala jsem to však na vlčatech, aby si to samy zkusily. Mezitím jsem se hladově ládovala. Měla jsem opravdu neuvěřitelný hlad a neustále žízeň. Než jsem však stihla dohltat úplně všechno, došlo mi, že si Saturn nenechal nic pro sebe. "Počkej a co ty?" zarazila jsem se a přistrčila k němu alespoň tu trochu, co zbyla. Musel taky něco sníst. Zvlášť, jestli jeden z nás bude muset brzy hlídat a ten druhý lovit. Kdybych už aspoň uměla ovládat tu magii, bylo by to jednodušší.

//533

Já i Saturnus jsme tápali. Vůbec jsem netušili, jak tyhle věci chodily, ale ani jeden jsme nechtěli udělat něco špatně nebo něco propásnout. Nakonec se ale Saturn vytasil s myšlenkou, že by naše dcery přece nedělaly něco, na co by nebyly připravené. "To je fakt," pokývala jsem souhlasně hlavou, "zbylo ještě nějaké maso z lovu nebo musíme jít něco sehnat?" zeptala jsem se. Měla jsem si vzít víc toho buvola, napadlo mě, ale těžko bycha honit. Navíc by se mi to blbě táhlo.
Když jsem zmínila, že bych tu chtěla obě mamky, Saturn mi navrhnul, že bychom je mohli jít brzo hledat. Otočila jsem k němu pohled a pousmála jsem se na něj. Nechápala jsem, jak mohl vždycky na všechno myslet a vždycky se snažit, abych měla cokoli, na co si jen vzpomenu. Znovu jsem pocítila takové to příjemné zašimrání v břiše jako v lese. Věděla jsem, že Saturn se bude snažit snést modré z nebe nejen mně, ale i našim dcerám. Měly štěstí. Bezděčně jsem se tlapou dotkla hvězdy houpající se na mém krku.
Uvelebila jsem se zpátky k Saturnovi a přitulila se k němu. Konečně jsem si dovolila přestat myslet na různé obavy a jistoty a užívat si jenom ten okamžik tady a teď. Jemné mechové světlo v úkrytu, teplo mého partnera a tiché oddechování vlčat. Saturn mi pověděl, že je tohle to nejbláznivější, co si kdy mohl představit a to včetně obří mluvící žížaly. Vesele jsem se zasmála. Ale svým způsobem měl pravdu. Kam se hrabal zákeřný zajíc, co chtěl ukrást slunce? Když ale jeho hlas zvážněl, otočila jsem se na něj a dlouze se zadívala na jeho tvář. "Rodina," zopakovala jsem po něm a pousmála se. Na Saturnově tváři se ale také zračily obavy. Myslí, na to, co já? napadlo mě. Myšlenky jsem však číst nedokázala. "Zvládneme to," pošeptala jsem mu a něžně olízla jeho tvář. V momentě, kdy jsem se odtáhla, jsem však periferně zaznamenala pohyb. Okamžitě jsem se otočila, abych spatřila, jak se Proxima se Saelind pokoušejí poprvé postavy na nohy. "Podívej, podívej!" vyhrkla jsem a dloubnula přitom tlapkou do Saturna, abych získala jeho pozornost. Pak jsem se natáhla k Saelind a jemně do ní postrčila čumákem ve snaze jí trochu pomoct. "Výborně, už to skoro je," pověděla jsem a měla z toho najednou opravdovou radost.

//532

Biance mi najednou připadala taková skleslá, když přišla řeč na ztrácení se. Nejistě jsem se otočila na Saturna, ale z jeho tváře jsem nebyla schopná vyčíst nic víc než jen drobnou rýhu na čele, která se mi tam vytvořila, když usilovně přemýšlel. "Určitě budeš super teta," opáčila jsem Biance a pousmála se na ni a byla jsem ráda, že jsem úsměv zahlédla také na její tváři. Pak už se ale šedivá vlčice vydala pryč, ale ještě předtím nám pověděla, že bude na blízku, kdybychom něco potřebovali. "Děkujeme," zavolala jsem za ní, ale to už vlčice mizela ve vchodu do úkrytu.
Dlouze jsem vydechla a na moment zavřela oči, ale jen, co jsem tak udělala, začaly se mi hlavou míhat divoké myšlenky. A já je chtěla potlačit, takže jsem hned navázala další hovor o tom, jak se starat o vlčata, v čemž rozhodně ani jeden z nás expertem nebyl. I když Saturn pořád víc než já. "Myslíš, že to poznáme?" zapochybovala jsem. "Připadá mi, že rostou snad každý den, je to až neuvěřitelný! Tak abysme něco neprošvihli." Možná jim zkusit dát maso, však to mlíko taky nemůže být tak dobrý a mám z toho pořád žízeň. Tyjo, maso bych si taky dala, prolétlo mi hlavou. Vlčata ale stále spokojeně spala. A tak jsem se mohla zvednout, protáhnout se a trochu se projít po úkrytu. Začínala jsem tu mít tak trochu ponorku, nebyla jsem zvyklá takhle dlouho setrvávat na jednom místě. Trochu mě to znervózňovalo. Ale teď to nešlo jinak... ne kvůli vlčatům. Našim vlčatům... O které se nevím, jak starat, bezva, neodpustil si jízlivý hlásek v mé hlavě. Všechny tyhle nové věci byly hrozně komplikované. Jak jsem jen mohla vědět, co všechno dělat? Však na to nás nikdo nepřipravil. "Přála bych si, aby tu byla Thia s Ilenií," vydechla jsem a koukla na Saturna. Věděla jsem, že ani jeden z nás se teď prostě nemůžu sebrat a jít je hledat, ale tak nějak jsem se cítila lehčí, když jsem to řekla nahlas. Zavrtěla jsem hlavou a naposledy přešla po úkrytu, než jsem se vrátila zpátky k Saturnovi a uvelebilo se vedle něho. Poprvé za celou tu dobu jsem si dovolila vypnout a jenom se o něj opřít, otočit se na něj a dívat se na jeho tvář. Tak nějak mě to uvnitř zahřálo a já se pousmála. "Je to bláznivé, co?" vydechla jsem. "Já... já jsem ráda, že tu jsi se mnou... s námi," dodala jsem nakonec, "nevím, co bych jinak dělala."

//531

Moje nejistota ohledně toho, kde teď budu já i vlčata žít, se brzy rozplynula díky laskavosti obou alf Mechové smečky. Budu mít smečce co vracet, napadlo mě, ale to byly starosti, které mohly teď počkat. "Díky," pousmála jsem se na Biancu, když mi pověděla, že nabídka, že tu můžeme zůstat, nemá žádnou lhůtu. Můžu jim pomoct lovit... nebo hlídat hranice... nebo něco, jen co to půjde, pomyslela jsem si. Něco se snad vymyslí. Snad něco, kdy bych nemusela být vázána na to sedět tu v lese. Nebo aspoň ne na stálo. Ale všechno mělo svůj čas. Když Saturnus poznamenal, že jsme přeci rodina, trochu ve mně hrklo. Bylo zvláštní nad tím takhle přemýšlet, ale vlastně... to byla pravda. Jsme rodina, pomyslela jsem si a trochu se mi při tom zatočila hlava při pomyšlení na to, jak se to všechno tak rychle vyvinulo. Ještě před nedávnem bych si něco takového nepředstavila ani v tom nejdivočejším snu. Osud měl někdy zřejmě jiné plány. Thia mě zabije, došlo mi a při tom uvědomění se mi trochu zatrhnulo. Už je babča, prolétlo mi však hlavou dál a můj koutek se zkroutil do pobaveného úsměvu při představě, co na to asi řekne.
Byl však čas se věnovat zase vlčatům. Dát jim jména, nakrmit a nechat je spát. Saturnus a Bianca se bavili o nějakém ztraceném vlčeti, ale já moc nevěděla, o co jde. Při pohledu na na vlčata a myšlence, že by se mohla prostě ztratit, mě sevřel nepříjemný pocit. "Naučíme je brzy cestu do lesa a pak nikdy nezabloudí," prohlásila jsem rozhodně a povzbudivě se usmála na Biancu. "Mají super tetu." Nechtěla jsem, aby se s nimi Bianca bála trávit čas. Však rodina byla základ. Při tom jsem znovu pomyslela na Thiu a Ileniy. Nejraději bych je běžela najít, pro jednou jsem i tušila, kde začít, protože, když jsme se loučily, měly namířeno strávit zbytek zimy na ostrov a zima teprve končila. Tenhle plán ale musel ještě aspoň nějaký čas počkat.
Bianca se měla k odchodu. "Asi teď nic není potřeba," odtušila jsem a rozhlédla se kolem sebe. Obě vlčata spala, usnula jen co se napila. "Děkuju," zašeptala jsem ještě jednou směrem k sivé vlčici. Pak jsem se otočila k Saturnovi. "Měli bychom je taky vzít ven? Dát jim maso? Nebo ještě ne?" nadhodila jsem. Možná jsem byla předčasná, ale připadalo mi, že vlčata rostou a sílí snad každou vteřinou. Navíc jsem měla potřebu neustále něco dělat a nad něčím přemýšlet, nechtěla jsem úplně zpomalit, protože jsem měla strach, že by mě úplně zaplavily všechny ty různé nové pocity.

//530

Pomalu jsem začínala vstřebávat, že jsem se tak znenadání stala matkou. Ta myšlenka už nepřinášela jen šok, ale taky jakousi podivnou něhu, kdykoli jsem se na dvě malá vlčata podívala. Respekt však nade mnou pořád visel. Bude to dobré, zopakovala jsem si v duchu Saturnova slova. Netušila jsem, jestli budu dobrá máma, ale chtěla jsem to aspoň zkusit. Však když jsem pomyslela na Thiu, to nejdůležitější pro mě vždycky bylo, že byla se mnou. Že jsme spolu zažily dobrodružství a měly na co vzpomínat.
Bianca celou situaci vzala snad ještě lépe, než v co jsem mohla doufat. Nezlobila se, naopak mi říkala, že to nevadí. Drobně jsem se na ni pousmála. Měla stejně laskavé srdce jako její bratr. Když se zeptala na to, kde bydlím, hrklo ve mně. "Já... já vlastně nebydlím nikde. Smečka v horách se rozpadla," přiznala jsem a nejistě dloubla tlapou do země. To muselo vypadat. Tulačka s vlčaty, která nemá kam jít. Připadala jsem si tak nějak na obtíž. Stáhla jsem uši blíže k hlavě, ale v momentě, kdy Bianca vyslovila, že bych tu mohla zůstat, zase jsem je našpicovala. "Vážně by to nevadilo?" chtěla jsem se ujistit. "Aspoň dokud nepovyrostou..." dodala jsem a pohledem přejela dvě drobná vlčátka. Když jsem viděla, jak hladově pijí, něco mi říkalo, že teď se od nich oddělit nemůžu. Alespoň dokud jim nevyrostou tesáky. Nakonec se můj pohled zastavil u Saturna.
Pak jsme se dali do vymýšlení jmen a popravdě to bylo těžší, než by si jeden dokázal představit. Jak se vůbec vymýšlí jméno? Co když nebude to správné? Vlastně jsem si ani nedokázala vzpomenout, jestli mě pojmenovala Thia nebo to prostě... tak nějak bylo? Zavrtěla jsem hlavou, abych rozehnala myšlenky a začala se znovu soustředit na vymýšlení druhého jména. "Proxima a Saelin...." zopakovala jsem nahlas doufajíc, že tě to jednoduše půjde líp. Bianca se vymýšlení jména zdráhala. A tak jsme se tam jen tak po sobě koukali a snažili se na něco přijít. A pak to najednou přišlo úplně samo. "Mám to... Saelind," vyhrkla jsem a vůbec poprvé se charakteristicky široce usmála. Měla jsem radost. A když jsem pohlédla na vlče... bylo to přesně ono. "Proxima a Saelind."

//529

Jen, co jsem poprosila o vodu, Saturn někam odběhl a za chvíli se vrátil s kupkou sněhu. Zmateně jsem pozorovala jeho počínání a měla jsem pocit, že snad ani nestíhám sledovat, jak rychle se o všechno postaral. Byla jsem za to ale vděčná. Brzy na to jsem ucítila teplý závan větru a hned na to začal přede mnou sníh tát. Na nic jsem nečekala a hned se napila, než měla vůbec voda šanci se vsáknout do země. To mi pomohlo. Měla jsem najednou pocit, jako bych snad díky vodě mohla myslet jasněji. Podivný tíživý pocit respektu ze zodpovědnosti - zodpovědnosti za někoho dalšího - mi však zůstal. Nechtěla jsem si připustit, že už tu se mnou možná zůstane. Na to jsem ještě nebyla připravená. Postupně jsem však začala přijímat to, že nemůžu utéct. Že to vůči vlčatům není fér. Že jsou... moje. Saturn bude dobrý táta... a já prostě budu... pomyslela jsem si.
Z myšlenek mě vytrhla slova Bincy. Otočila jsem k ní hlavu a jemně se usmála nad jejími milými slovy. "Díky," vydechla jsem. "Mrzí mě... mrzí mě, že ses to dozvěděla... takhle," dodala jsem a myslela to opravdu upřímně.
Saturnus se mezitím ujal vymýšlení jmen. Obě holčičky, dopakovala jsem si v duchu a obě vlčata si přitáhla blíž k boku, aby se mohla napít. Všechno to bylo tak nějak instinktivní... ne že bych nějak moc věděla, jak se to dělá. O tom podle všeho mnohem víc věděl Saturnus. Kdyby tu nebyl on ani Bianca, netušila jsem, co bych si počala. Možná bych opravdu utekla. "Proxima..." zopakovala jsem si tiše jméno, které vlčeti dal a zůstala se na malou kuličku dívat, zatímco pila. Opravdu to jméno znělo hezky, šlo hezky přes jazyk. Zbývalo ale ještě vymyslet jméno pro druhé vlče. Nejistě jsem těkla pohledem mezi Saturnem a Biancou, ale měla jsem pocit, že bych se měla aspoň pokusit něco vymyslet, i přes to, že v mé hlavě bylo naprosté prázdno. "Sa..." začala jsem. Připadalo mi hezké, že by jméno začínalo stejně jako to Saturnovo. "Sael... Saen... Saelin," říkala jsem zkusmo doufajíc, že něco z toho mi prostě bude připadat správně. Jako že to tak mělo být. Ale to se bohužel nestalo. Zamračila jsem se, zatímco jsem usilovně přemýšlela. "Něco tomu chybí..." Zvedla jsem pohled k Saturnovi a Biance a doufala, že je třeba něco napadne.

//528

Pohledem jsem visela na Biance, zatímco mi to v hlavě šrotovalo. Myslela jsem na to, co se právě stalo, co to znamenalo a co to všechno přinese do budoucna. Přála jsem si, aby tu byla Thia s Ilenií a já mohla zase být jenom to malé vlče, co pobíhalo za nimi a dělalo to, co ony. Zároveň jsem však měla strach z toho, jak by zareagovaly. Zlobili by se? Vzpomněla jsem si na to, jak si chtěly Saturna proklepnout, než jsem odcházela. No a teď... se stalo tohle. Znovu jsem pomyslela na to, že bych prostě zmizela. Vypařila se, až by se nikdo nedíval. Ale když se můj pohled přesunul na ta dvě malá bezbranná vlčata, nemohla jsem. Sama jsem jsem zakusila, jaké je to být bez mámy, a ač mi z té doby moc vzpomínek nezbylo, věděla jsem, že kdyby se mě tenkrát v horách Thia neujala, nebyla bych tu. Při té myšlence se mi nepříjemně stáhlo hrdlo.
Slyšela jsem, jak vedle mě Saturnus mluvil. Jeho slova mi ale splývala v jedno a já se na ně dokázala dostatečně zasoustředit až v momentě, kdy se mě ptal, jestli něco nepotřebuju. "Vodu prosím," řekla jsem a plaše sklonila pohled. Co si musí Bianca myslet? Nemohla jsem přestat myslet na to, že byla alfa a že by mě odsud mohla úplně jednoduše vyhodit, zvlášť po tom, co se stalo. A co bych pak dělala? Ostrov s kokosy byl odsud příliš daleko. Pohledem jsem těknula k Saturnovi, který mi olíznul tvář a začal se starat o vlčata. O naše vlčata. A vypadal, že ví, co dělá, zatímco já tam jen tak seděla jako opařená. Bianca se strachovala, jestli tu nepřekáží. "Zůstaň tu, prosím..." vypravila jsem ze sebe tiše. Dokud tu byla, nemohla jsem ani utéct ani panikařit. Její přítomnost mi pomáhala to všechno ustát. Zároveň jsem chtěla mít jasno, co se mnou bude. Raději dřív než později.
Přitáhla jsem k sobě druhé vlče a jemně ho začala očišťovat. V tlamě mi zůstávala podivná pachuť krve, zatímco jsem s údivem pozorovala, jak srst vlčete přechází mezi barvou mého a Saturnova kožíšku. Zaplavil mě podivný pocit, ale částečně... příjemný? A taky strašidelný. "Měli bychom... asi bychom jim měli jim dá jména," vyslovila jsem náhle. Vlčata potřebovala jména, no ne? Ale jak by se měla jmenovat? Vůbec nic mě nenapadalo. Na tohle jsem absolutně nebyla připravená. Ani jsem na to nikdy nepomyslela.

//527

Byla jsem v šoku a jen pomalu si uvědomovala, co se právě stalo a co to znamenalo. Jako by mi únava a bolest zamlžovaly uvažování. Nasucho jsem polkla a jednu věc si konečně uvědomila naprosto jasně - to, jak obrovskou žízeň jsem měla. Z toho podivného rauše mě vytrhl až hlas mého partnera, který mě konejšil, že jsem to zvládla. Zvládla? V tu chvíli jsem sebou poplašeně cukla a začala se rozhlížet kolem sebe, až můj pohled padl k mému boku, kde zpoza mého ocasu vykukovala dvě maličká hnědá vlčata jako kombinace mně a Saturna. Ta podoba se nedala zapřít. Na moment jako by se svět zastavil a můj mozek to konečně dokázal zpracovat. Vlčata... jsem máma?!
Ta myšlenka mě vyděsila natolik, že se mi silně rozbušilo srdce. Ale já nechci být máma! Chtěla jsem přeci cestovat a užívat si života a ne se někde vázat. Měla jsem chuť začít křičet, ale z hrdla mi nevyšla ani hláska. Místo toho promluvila Bianca a já si až teď uvědomila, že tu je. Střelila jsem k ní pohledem, krátce se podívala na Saturna a pak se obrátila zase k Biance. V ten moment mě napadlo, že bych mohla prostě utéct. Že by se o vlčata smečka postarala. Že by jim tu bylo beze mě líp - však co jsem jim já mohla nabídnout? Toulavé tlapky?
Jenže moje vyčerpané tělo mi nedovolilo se pohnout ani o píď. "Já-" pokusila jsem se říct, ale hlas se mi přitom zlomil. Co bych měla říct? Nedokázala jsem zformulovat souvislou větu. Vnímala jsem jenom ten obrovský strach a nejistotu, co na mě leželi jako obrovský balvan. Kolem byl stále cítit štiplavý zápach krve po porodu, i když vše šlo poměrně snadno. Netušila jsem, co bych měla dělat. Umýt se? Umýt vlčata? Vůbec jsem netušila, jak se takové věci dělají. Na to jsem nebyla vůbec připravená! Můj pohled zůstal viset na Biance, jako by snad ona mohla vědět, co dělat. A pak jsem uslyšela Saturna říkat, že bude všechno v pořádku a poprvé si dovolila připustit, že by to tak možná mohlo být. My... jako rodiče?