Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pořád jsem byla trochu nervózní, ale ty nejhorší pocity ze mě už pomalu opadávaly, jak očekávaný világoš nějak nepřicházel. Místo toho Thia mluvila o nějakém Cynthiánovi. "Cože? Cynthián?" povytáhla jsem obočí zmateně. Dlouho jsem nad tím ale dumat nemohla, protože najednou byla mamka hned u mě a já se k ní vděčně přitulila. A já za to byla úplně neuvěřitelně vděčná. Konečně jsem byla zase s ní. Konečně jsem se mohla cítit jako to malé vlče - v bezpečí a bez starostí - i kdyby jen na chvilku. "Bylo to hrozně rychlý," zašeptala jsem, když řekla, že tomu pořád nějak nemůže uvěřit. Pak se začala omlouvat, že tam se mnou nebyla. Zavrtěla jsem hlavou. Byla bych vděčná, kdyby tam se mnou tenkrát byla, ale nemohla to vědět. Tak nějak jsem to nikdo nevěděl. "Máme rodinu. A zase o kus větší," opáčila jsem.
Když se odtáhla a zeptala se, že jsem šťastná, plaše jsem kývla. "Myslím, že jo," pousmála jsem se něžně. "Byla bych moc ráda, kdybys holky poznala. Teda... jestli chceš." Nebylo nám ale přáno si toho okamžiku dostatečně užít, protože se najednou ozvalo vytí mého partnera. Docela ve mně hrklo. Co když se něco stalo? "To byl Saturnus, měla bych se jít podívat, jestli je všechno v pořádku," pověděla jsem naléhavě. Než jsem se ale otočila na patě, zadívala jsem se na Thiu a řekla: "Zůstaneš někde poblíž? Pak si tě najdu." Naposledy jsem se na ni pousmála a vyrazila. Opatruj se, mami.

//Jižní Galtavar

"Samozřejmě," zazubila jsem se lišácky na Thiu, když říkala, že by přeci nemohla být škodolibá. No jak by se to mohlo stát? Na tlamě mi přitom tančil hravý úsměv. Nemohla jsem si přestat představovat, jak do sebe dva vlci prostě a jednoduše v plné páře naběhli a světe div se... nic se nestalo?
Jenže pak už mě úsměv docela přešel, protože mě čekalo jedno velké přiznání. Znovu jsem nervozitou přešlápla a sledovala, jak Thie padá čelist šokem. V tu chvíli jsem měla chuť začít řvát na celé kolo, že je to apríl a začít se smát, jenže nebyl apríl a ani tohle apríl nebyl a rozhodně by to ničemu nepomohlo. "No...jo," vysoukala jsem se zebe místo toho a skoro to znělo víc jako otázka než odpověď, jak jsem měla hrdlo stažené. Je na na mě naštvaná? Zlobí se? jelo mi při tom hlavou. Měla jsem z toho strach, ale naštvaně Thia rozhodně nevypadala. Spíš zmateně. Jenom to nečekala, to bude v cajku, uklidňovala jsem se a trochu nervózně jsem se zasmála, když nabízela, že za to dáme Saturnovi za uši. "Ne, ne to ne," můj úsměv se při tom konečně uvolnil. "Saturnus je fajn, stará se o ně. Nechal mě u nich v Mechové smečce, když jsem potřebovala. Jen... jen... jsem to nečekala?" Znovu to znělo spíš jako otázka. Hlasitě jsem polkla při vzpomínce na ty první dny, kdy jsem měla chuť prostě utéct co nejdál a nechat to všechno daleko za sebou a osten výčitky se do mě zase jednou zabodnul hluboko. "Jsou dvě, dvě holky. Proxima a Saelind," pokračovala jsem po chvilce ticha, které mi bylo pořád docela nepříjemné, jak jsem si nebyla jistá, jak na to Thia zareaguje. "Obě trochu hnědé a trochu jako já.

Měla jsem ohromnou radost z toho, že Thiu zase vidím. Ale co si budeme, měla jsem i trochu trému z toho, jak jí to všechno povím. Možná by bylo jednodušší to prostě nechat tak, aby to viděla sama? napadlo mě. Bylo to ale srabácký. Přesto jsem ale slova o magické záhadě využila ke změně tématu. I když taky proto, že to znělo ale fakt zajímavě.
Jenže na řešení zásahy nakonec nedošlo a Adiram se rozhodl odejít. Ještě předtím, než tak ale udělal, se naklonil hodně blízko k Thiinu uchu. Skoro až moc blízko. Zkoumavě jsem se na zadívala a povytáhla obočí. Ale? Thia můj pohled možná vycítila, protože hned začala vysvětlovat, co se stalo. Na rtech se mi objevil drobný lišácký úsměv. Každopádně ta záhada byla o tom, že se zase někdo rozpůlil jako tenkrát Meinere. "Divný, že se zase někdo rozpůlil," zavrtěla jsem hlavou, ale možný bylo očividně všechno. "Muselo to ale bejt skvělý, jestli jste si fakt mysleli, že se tím spojí," zasmála jsem se při představě, jak Adiram naráží v plné páře hlavou sám do sebe. No jo, cizí neštěstí bylo holt někdy vtipný.
Pak se ale Thia zeptala, co je nového a jestli je moje nová ozdoba od Saturna. Švihla jsem ocasem a nervózně přešlápla. Pak jsem ale přikývla. "Víš, on už není tak úplně tajnej," řekla jsem váhavě. Měla jsem pocit, že se mi snad každou chvílí musí roztřást hlas, jaký knedlík jsem v krku měla. Jak se takovýhle věci říkaj? V hlavě mi projelo hned několik scénářů, ale ani jeden z nich nezněl přesvědčivě. Zhluboka jsem se nadechla. "Ale sakra," ulevila jsem si. "Víš mami..." začala jsem a zvedla k tmavé vlčici pohled, kterým jsem hltala snad každý její pohyb, jako by mi mohl něco napovědět, "ty už jsi vlastně bába..."

Obě jsme měly radost, že se zase vidíme. Konečně. Připadalo mi, že snad ubehly celé věky od doby, co jsme se naposledy viděly. Tolik se toho změnilo. Radost však vystřídala lehká nervozita, když jsem si uvědomila, co budu muset všechno Thie přiznat. A na malý moment, kdy jsem se Thiy zeptala, jak se má, mi připadalo, že i ona zaváhala. Nebo jsem si to možná jen představovala. "No, tak to jsme na tom dost podobne," opacila jsem se. Spojení divoké měsíce to popisovalo úplně nejlíp. Ale na velká přiznání a vyprávění ale zatím nebyla úplně vhodná příležitost. Za což jsme byla ale tak trochu srabácky ráda.
To už ale moje pozornost padla na třetího vlka, co tu s námi byl. Představil se jako Adiram a hned mi složil kompliment, který se ale úplně tak nepovedl, protože jsme si byly s Thiou podobné asi jako voda a oheň, i kdyz to treba ten vlk myslel dobře. Zašlebila jsem se a z pusy mi vypadlo váhavé díky, než jsem pokračovala: "Já jsem Sheya," opáčila jsem s teatralnim pukrle a širokým úsměvem. Novej kámoš? Byla jsem jsem dost zvědavá, co byl ten vlk zač a proc byl s Thiou. A kde byla Ilenie. Ale moje otázky v duchu přerušila Thia, když začala objasnovst první z nich. "Magickou zahadu?" zopakovala jsem a viditelně při tom zbystrila. To bylo něco pro mě. Jestli tu bylo v otázce nějaké dobrodružství, chtěla jsem se účastnit. "A co jde? Chcete pomoct?" vyhrkla jsem a dychtivě se na oba vlky podívala. Racionálně jsem věděla, že bych tu měla počkat na Saturna, jít do Mechu nebo zkontrolovat Proximu se Saelind, ale nemohla jsem si prostě pomoct.

Písek mě nepříjemné štípal do očí, ale i přes to všechno jsem se snažila udržet si dobrou náladu. Bylo potřeba jednou za čas nebrat ten život tak vážně. Brzy na to ale musel Saturn jít. Domluvili jsme se, že kdyby něco, setkáme se v lese. "Opatruj se," prohodila jsem ještě k němu, když odcházel, ale hned poté mě vítr s pískem donutil odvrátit hlavu a jít se honem rychle schovat někam do závětří.
Chvíli jsem odpočívala, ale sama jsem nezůstala dlouho. Když se mi s větrem do čumák dostal známý pach, okamžitě jsem se vyhodila zpátky na tlapky. Bylo to, jako kdyby někdo vyslyšel má přání. Ani jsem nedokázala napočítat, kolikrát jsem si v posledních měsících přála, aby se mnou byla. "Mami!" vyhrkla jsem radostně, když jsem před sebou spatřila známý tmavý kožíšek a vrhla se k ní se přivítat. Thia sice nebyla sama, ale to bylo v tuhle chvíli vedlejší. Když jsem se od ní odtáhla, malinko nervózně jsem se usmála. Věděla jsem, že jí to všechno budu muset povypravet. Ale kde jen začít? "Ahoj mami, už jsi bába." To nebylo úplně nejšťastnější. "Jak se máš?" vypadlo ze mě místo toho. Až teď se můj pohled zastavil na druhém vlkovi, kterého jsem si zběžně prohlédla. Kdo to asi byl?

//VVJ

Nakonec nebylo zbytí a pro klid duše jsme vyrazili po proudu řeky, kam zmizely holky směrem k moře, kde se údajně měl nacházet Sigy. Nemohla jsem si pomoct a myslet si, že si to Proxima malinko přibarvila, že Saturna třeba zaslechla o něm mluvit a chtěla ho trochu polekat, protože to nedávalo smysl, ale hej... ono nakonec co tady v té zemi smysl dávalo? A když se pak Saturn uklidní... Stálo to za to. "Romantickou procházku s panem alfou, ó, velkým vládcem Mechového lesa?" popíchla jsem svého partnera šibalsky. "Vždycky." Olízla jsem mu nakonec tvář. Ale i tu romantickou procházku se nám rozhodlo pro tentokrát komplikovat počasí. Fičel vítr, který kolem sebe metal písek, takže jsem ho měla za chvíli plné oči. "Třeba se přesouvá blíž, abysme zase mohly skákat z těch pískových kopců," zasmála jsem se. "To by se vlčatům určitě líbilo."
Sice jsem se nad tím bavila, ale na nějaké velké procházení to v tomhle počasí opravdu nebylo, protože písek opravdu nepříjemně šlehal. Naštěstí alespoň jedno ujištění přišlo, když k nám přivál pach naší dcerky s tou její kamarádkou z nedalekého ostrova. "Tak to dobře dopadlo," pousmála jsem se. "Ale nechala bych je tam, není to daleko." A taky si třeba užijou nějaké to dobrodružství, to je taky potřeba pro budování charakteru, pomyslela jsem si chytrácky a přitulila se ke svému partnerovi, který celou dobu stál po mém boku. Připadalo mi ale, že Saturn vypadal zamyšleně. A to, že mu něco vrtalo hlavou, se mi potvrdilo hned vzápětí. "Dobře, počkám tady," přikývla jsem a už si vyhlížela nějaké pěkné zákoutí, kdy bych se schovala před tím pískem. A až to přestane, mohla bych něco ulovit...

Nebylo nám se Saturnem dáno užít si chvilku klidu. Možná jsme byli prokletí. Prokletí k životu v pohybu. Nebylo to zase tak špatný, ale někdy by se taky nemuselo dít nic vážnýho. A místo toho spíš nějaká zábavná dobrodružství.
Saturnus se pořádně nadechl a na podruhé jeho vysvětlení toho, co se děje, začalo dávat smysl. Teda docela. Pořád jsem nechápala, proč by se nějaký Sigy snažil mají spojit s naší malou, kterou ani nemohl nikdy vidět, ale hej... už jsem viděla i divnejsi věci. Jo, dobře. Aspoň to zkontrolujeme. A třeba zjistíme, že se vůbec nic neděje," přikyvovala jsem, když jsem viděla, jak je můj partner nervózní. Že si to treba Proxi vymyslela. Saturn se mi začal omlouvat, že někde dělat zbytečnou paniku. Zavrtěla jsem hlavou. "Stejne bysme meli jit odchytit Proximu s Háti," pousmála jsem se, abych trochu odlehčila chvíli. "A nebo si aspoň udelame rande. A třeba potkáme Thiu, Ileniy nebo Launee." Protože bysme se pak měli vrátit taky do lesa. Obejít hranice, jít na lov a tyhle věci. Být ve smečce bylo někdy zbytečně organizačně složitý.

//Mahtae sever

Proxima se ke mně přitulila, že by se plavat naučit chtěla. I když to řekla úplně potichoučku, její zájem mě zahřál u srdce. "To víš, že jo broučku," broukla jsem na ni. Jenže na tu plavací lekci bohužel nakonec nedošlo, což mě mrzelo. Saturnus se rozeběhl po stopách Saelind do našeho lesa a Proxima se ho vydala doprovodit. "Tak to plavání později," přislíbila jsem ji. Všechno je to hrozný zmatek, pomyslela jsem si, když jsem si uvědomila, jak hrozně rychle čas letí a že jsem zdaleka ani nestíhala všechno to, co jsem chtěla ty malé naučit a zkusit s nimi. A taky je ukázat Thie. A tak jsem zůstala u rybníka jen s těmi cizími vlčaty. A úplně upřímně, jenom kvůli těm jsem se s plaváním přemáhat nehodlala. A tak jsem si mezitím aspoň párkrát kousla do zbylého masa, aby se nezkazilo.
Saturnus s Proximou se mezitím vrátili, ale to ten pravý zmatek teprve začínal. Saturnus totiž nenesl vůbec dobré zprávy. Nějaký vlk ze smečky prý byl někde v moři a potřeboval pomoc. "Cože?!" vyhrkla jsem. "Ještě jednou a pomalejc." Nedávalo to moc smysl, ale Saturnu vypadal, že je to pro něj ten Sigy hodně důležitý. Proxima s Háti si mezitím začaly hrát, ale teď nebyl čas je řešit. Byly dost velké, aby si nějaký čas vystačily samy. "Když půjdeme po proudu řeky, dostaneme se k moři," navrhla jsem svému partnerovi. Byl to navíc i stejný směr, kterým zmizela Proxima. Jen jsem se v rychlosti otočila k Ómorice se slovy: "Pojď s námi, jestli chceš, nebo se vrať domů," řekla jsem jí. Byla jsem připravená vyběhnout se Saturnem směrem na západ, kdyby chtěl.

Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného než na to, že jsem měla nedostatek kyslíku. Mohla jsem jen doufat, že vlčata tentokrát nic nevyvádí. O to víc, když zase jedno přibylo. Kašlala jsem, až mě z toho v plicích pálilo, ale to momentálně nebyl můj největší problém. Naštěstí mi pomohl Saturnus, který mi dal herdu do zad a najednou ejhle, už jsem se nedusila. Ztěžka jsem zalapala po dechu a když se všechno už dostatečně zklidnilo, pousmála jsem se na svého partnera. "Už je to lepší, díky." Moc jsem nechápala, jak se mi to mohlo povést takhle vdechnout vodu, ale asi se nebylo čemu divit v tom všem zmatku.
Naštěstí se ale začalo všechno uklidňovat a to včetně bouřky. Místo ní přišlo krásné letní počasí. Teda, ne tak úplně všechno, protože vlčata měla očividně nekonečné zásoby energie. "Ahoj," pousmála jsem se Riki, zatímco nás Háti představovala. Ty dvě vlčice toho teda namluvily plno, skoro až moc, až jsem si chvílema přála, aby se ta jejich máma taky objevila, zatímco Proxima byla poněkud zamlklejší. Jemně jsem do ní postrčila čumákem a pošeptala jí do ucha. "To může být nová kamarádka." Pak jsem si sedla a tak napůl se opřela o Saturna a využila tu chvilku klidu si jen tak odpočinout. Zaslouženě.
Brzy na to ale začala Háti zpívat a já se tak trochu chytla její hry. "Každý pirát ale musí umět plavat, kdyby se jeho bárka potopila! Chcete se to naučit?" napojila jsem na to se širokým úsměvem, který ale tak trochu skrýval mou nejistotu z nadcházející aktivity. To zvládnu.

//Bude to asi dost chaos, ale nemám moc času a nechci to nechávat do neděle, tak pardon předem a kdybych něco pomotala tak kopejte :D

Proxima byla v pořádku. Živá a dýchala. Mně se ale pořád nepříjemně stahovalo hrdlo a v žaludku mi ležel obrovský balvan. Sledovala, jak Proxima zvrací a za malý moment i Háti, ale ani teď jsem se nedokázala ani pohnout. Naštěstí se malé nedávily a Saturnus byl ve střehu. Co bych bez něj dělala, napadlo mě. Při myšlence na to, že jsem úplně ztuhla a kdyby tu on nebyl, možná by se Proxima utopila, mě polil studený pot a vlna výčitek. "Naučíme je plavat," vypravila jsem ze sebe konečně rozechvělým hlasem po tom, co Saturnus holkám vysvětlil, že jenom ryby dokážou dýchat pod vodou a otřel se o mě. Byla jsem ráda za to, že stojí tak blízko a jemné otření mu oplatila.
Mezitím, co se všechno tohle dělo se nad námi rozzuřila pořádná bouřka, před kterou jsme nestačili otéct. Teda kromě Saelind, která se s prvními hromy rozeběhla do lesa. Sledovala jsem ji pohledem, až do momentu, kdy opravdu zmizela mezi stromy. Pak jsem přikročila k Proximě s Háti, které se mezitím radovaly z toho, že nakrmily rybičky zvratkami. A do toho se k nám blížilo ještě další vlče a hulákalo na celé kolo. To už stačí, pomyslela jsem si a zbytek myšlenek se mi z hlavy vytratil při řevotu příchozího vlčete. Pořád jsem byla rozhozená z toho všeho předtím. "Proxi, br-" nadechla jsem se, abych Proximě řekla, jak moc se mi ulevilo, že je v pořádku, ale místo toho, aby mi slova šla z tlamy, šlo mi něco do tlamy. A to něco byla trochu vody z cákance z rozbouřeného jezera, kterou jsem bohužel v tom šoku vdechla. V plicích mě to nepříjemně zatlačilo a v tu ránu jsem se začala dusit a divoce kašlat. Ten kašel ale vůbec nepřestával a já začínala dost nepříjemně pociťovat, jak mi rychle docházel kyslík. Nejspíš jsem potřebovala pořádnou herdu do hřbetu nebo možná malý zázrak. Neměla jsem vůbec čas zaobírat se rozlítanými vlčaty nebo neuvěřitelným smradem, který se tu zničehonic rozlinul.

Přivítala jsem se s Proximou a Saelind, ale ani jedna se neměla příliš do hovoru. Asi mají hlad, napadlo mě. Pořádná flákota vždycky všechno spravila. Zato malá Háti byla nejspíš mazaná všemi mastmi, protože mi vždycky tak šalamounsky odpověděla a navíc v jejích očích poskakovaly snad všechny jiskřičky světa. Nedostala jsem sice žádné užitečné odpovědi, ale ta malá se mi líbila. Měla v sobě takový správný drajv. To budou mít holky super kamarádku na zkoumání světa, napadlo mě. Rozpovídala se taky o té své zkoušce, že prý je to zkouška odvahy. Naklonila jsem hlavu na stranu a se zájmem ji pozorovala. "Teda! A můžeme se přidat?" zeptala jsem se. A popravdě to nebyla ani hra, opravdu mě to zajímalo a chtěla jsem tomu přijít na kloub.
Pak už byl ale čas dát se na lov. Saturn byl odhodlaný lovit kachny a já nakonec jen poslušně přikývla a dala se za ním. S nepříjemným pocitem jsem opatrně našlapovala do vody. Ví to vlastně? zapřemýšlela jsem, když jsem pozorovala jeho oháňku, jak se kolébá nad vodou z jezera. Nebyla to věc, kterou bych se zrovna chlubila. Ale možná jsem měla. A to, že jsem to říct měla, se projevilo hned vzápětí, kdy Háti zahučela do vody a já úplně ztuhla neschopná pohybu. Cítila jsem, jak na mě jde panický záchvat. Věděla jsem to. Nebylo to poprvé. V uších mi hučelo a já vůbec nedokázala vnímat, co se děje kolem mě. A věděla jsem ale taky, co dělat, aby to nebylo tak špatné. Zhluboka a kontrolovaně jsem dýchala a v duchu si neustále opakovala, že jdeme lovit kachny. To mi pomáhalo odpoutat pozornost od sebe. Netušila jsem, co se přesně stalo, ale najednou ta kachna byla přímo přede mnou, což mě vytrhlo z transu, jen se natáhnout a chňapnout. A to jsem přesně udělala.
Pak ale do vody zahučela i Proxima a ta se tentokrát ne a ne vynořit jako Háti. Než jsem však stačila jakkoli zareagovat, Saturnus to měl pod kontrolou. Proběhla jsem vodou zpátky na břeh, abych mohla zkontrolovat, jestli je Proxima v pořádku. Srdce mi pořád rychle tlouklo, žaludek jsem měla nepříjemně stažený a já se snažila zakrýt, jak moc se mi při každém kroku třásly tlapky. V hlavě jsem viděla jednu myšlenku naprosto čistě. Musíme je naučit plavat.

Měla jsem výbornou náladu. Vlastně jsem se s ní už vzbudila, ale ještě ji navíc podpořilo, že se mi povedlo najít rodinku takhle rychle. A že všichni vypadali v pořádku a spokojení. Přivítala jsem se se Saturnem a pak už svou pozornost otočila na Saelind, která se mi ochomítla kolem nohy. "Holky moje," vyhrkla jsem. Pořád mi to znělo malinko zvláštně, nereálně, ale začínala jsem si na to už zvykat a radovat se z toho. "Ráda vám vidím. Taťka vás vzal na výpravu?" zeptala jsem se jí a mateřsky olízla Saelind mezi ušima. Pak jsem se popošla k Proximě, abych se stejně mohla přivítat i s ní. "Kam ses předtím vydala?" zeptala jsem se jí.
Pak už ale přišel čas na to vyřešit, kdo je to další vlče, protože jsem si byla docela dost jistá, že moje není. Zato ale bylo hooodně podobně strakaté jako Saturnus. A navíc o něco starší než naše holky. Divný. Proxima nás hned začala představovat a já si nemohla pomoct a pomyslet si, jak ale roste jako z vody, že už takové věci umí a zná. Háti mi ale naprosto vyrazila dech, když doplnila Proximu na vlče naprosto dospěláckým způsobem. "Taky tě ráda poznávám," pousmála jsem se na ni široce. Jestli je Saturnova, necháme si ji? Překvapilo mě, že by mi to vlastně ani tak moc nevadilo. Představa vlčat byla zpočátku děsivá, ale teď když už tu ta prťata byla tak dvě nebo tři? To už nehrálo takovou roli. Saturnus se to nejspíš po mém významném pohledu pokusil dovysvětlit, ale stejně jsem i přes jeho snahu nebylo moc moudrá. Zkoušku? Svoje zmatení jsem se na sobě ale pokoušela nedat znát a místo toho jsem se otočila přímo k Háti. "A jakou zkoušku podstupuješ? Nějakou zajímavou? Je to nějaké dobrodružství?" vyzvídala jsem se zájmem a taky se snahou celou tu podivnou situaci pochopit. A taky zjistit, čí teda vlastně je.
Jenže byl čas obstarat něco k jídlu. "Jo, taky mám hlad," přikývla jsem. Pak jsem ale dost zaváhala. "Kachny? Nepůjdeme radši na zajíce?" vypravila jsem ze sebe a s mírným zamračením sledovala vodní hladinu. Už jsem z ní neměla takovou hrůzu, ale představa, že bych do ní měla skákat a ještě k tomu dobrovolně se mi ani za mák nelíbila. Ale Saturnus vypadal přesvědčený se do toho pustit. "No tak dobře," přikývla jsem nakonec a váhavě vstoupila prvních pár krůčků do vody. Vnímala jsem totiž přítomnost vlčat a nechtěla jsem před nimi vypadat jako naprosté selhání. Bude to v pohodě. Však co by se stalo. Thia mě plavat naučila, přesvědčovala jsem sama sebe. Nestihla jsem však udělat zase tolik kroků, když jsem viděla, jak Háti skáče do vody a noří se do ní. V tu chvíli jako by se mi na moment zastavilo srdce, než se divoce rozbušilo, když se vlče vynořilo. Hučelo mi v uších a já se v ten moment nemohla ani pohnout a zůstala jsem stát po kolena ve vodě jako zamražená. Snažila jsem se se zklidnit a hlavně to na sobě nedat příliš znát. Kachnu, kachnu, jdeme lovit kachnu, opakovala jsem si.

//Zdravíčko, moc děkuji za milé přivítání Lovu se ráda zúčastním a Sheya se taky může ujmout nějaké funkce, jestli by se vám pro ni nějaká hodila či by vám nějaké nejvíc pomohla Ohledně smečkových akcí, já bych nejvíc brala nějaké oddechovky - hledačky, křížovky, puzzle, fotoakce nebo cokoli jiného pohodového :D Mějte se krásně a hezké léto i vám

//Mech

Mazala jsem si to po čuchu po stopách své rodiny přímo k velkému jezeru. Ještě skoro od lesa jsem se na chvilku zastavila a musela obdivovat, jak se jezero krásně lesklo od zapadajícího sluníčka. Byl to krásný pohled. A taky se mi už takhle z dálky podařilo zahlédnout drobné siluety u vody. "Ha, mám vás," zaradovala jsem se. Nakonec to hledání nebylo až tak hrozné. S dobrou náladou a plná energie jsem se rozeběhla dolů. Napadlo mě, že by mohla být sranda na ně vybafnout, ale neměla jsem kapacitu se tam teď nějak nenápadně plížit.
"Ahoj, co tu vyvádíte?" vyhrkla jsem jsem na ně už z dálky a přímo přitom zářila energií. Ten spánek mi fakticky bodnul. Teď už jsem byla zase jednou připravená na cokoli - i kdyby oběhnout celý svět. Ale teda svačina by před tím bodla. Přiběhla jsem až k Saturnovi a dlouze se s ním pomazlila na přivítanou. Nemohla jsem si pomoct. Pak jsem se obrátila ale k vlčatům a věnovala se i jim, než můj pohled padl na jedno vlče, které ale nebylo naše... nebo? "Ale! Kdo nám to tu přibyl?" spustila jsem na strakaté vlče (Háti) zvesela, než jsem věnovala bombastic side eye Saturnovi. Měla bych něco vědět?

Spala jsem jako zabitá a ani se mi nic nezdálo. Nebo jsem si to aspoň po probuzení nepamatovala. Přesně takový nerušený spánek moje tělo potřebovalo jako sůl. A hodlalo si ho užít dosytosti. Když jsem se vzbudila, byla jsem úplně dezorientovaná v časoprostoru a trvalo mi nějakou dobu, než se mi podařilo vůbec rozlepit očka a zjistit, čí jsem, kde jsem a co se stalo. A ten měkkoučký mech, na kterém jsem ležela, celé to vstávání ještě ztěžoval. Široce jsem zívla, ale v tu chvíli mě zapadající sluníčko pošimralo na čumáčku a já z velkého zívance ještě pšíkla. No to jsem musela vypadat! Hotová princezna, heh, ušklíbla jsem se a s tou myšlenkou jsem se konečně přinutila zvednout a přinutit tlapky spolupracovat. Rozhlédla jsem se po lese, ve kterém panoval naprostý klid. Ale pro jednou bylo taky všechno v pořádku a nedělo se nějaké velké drama. To je dobře, pomyslela jsem si. Ale na můj vkus tu bylo až moc ticho a až moc nuda. Navíc tu nebyla ani moje rodina a to znamenalo jediné - čas je jít hledat! Naštěstí jejich pachy v lese ještě pořád byly znát, což mi velmi výrazně pomohlo nabrat ten správný směr. Beztak nebudou daleko.

//VVJ