Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Za vodopádem nebylo úplně moc místa, takže jsme tak nějak všichni stáli docela namačkaní, ale i tak jsem nejblíž k sobě měla to vlče. Viděla jsem, jakým pohledem se na svítící broučky dívá, a tak jsem se k ní naklonila a pošeptala jí do ouška: "Jsou hezký, co?" Taky se mi líbilo. Ale nemohli jsme je jen tak obdivovat, bylo třeba taky vyřešit, co s tím naším pamatovákem. Naštěstí se zdálo, že Cinkrlátková se Zeleňákem asi docela vykoumali, co nám světýlka snažila říct, protože jen co jsem to na ně vybalila, na stěně se objevila další zprávy. Hustý, že nám rozuměj, prolétlo mi hlavou. Pak už jsem se ale soustředila na obrázky, co nám ukazovala. Hora. Řeka, Divná koza. Lesejk Smrti. Toho se hned chytli Zeleňák s Cinkrlátkovou, ale já se ještě chvílí dívala na obrazec, než se rozplynul. A jen co Cinkrlátková zmínila tu horu, došlo mi to. "To je Ragar, tam to znám!" vyhrkla jsem energicky. Nevěděla jsem sice jak a proč to tam znám, ale přišlo mi to jako úplně jasné řešení té hádanky. Vysoká hora, hned vedle má lesejk Smrt a ty divný kozy tam taky jsou. Beztak musíme tam," rozvedla jsem svůj myšlenkovej pochod. O jeho správnosti jsem ale nepochybovala. I když by nejspíš bylo chytřejší nechat ostatním prostor to víc probrat a promyslet. Já měla ráda akci a tak jsem vykročila. Ještě mě čekalo překonat ten vodopád. "Jako minule?" nabídla jsem vlčeti. Pak jsem se zhluboka nadechla a prošla přes kmen zase zpátky, abych se mohla rozběhnout na sever. Celé tělo jsem měla napjaté a srdce mi zase bušilo, ale tentokrát jsem se bála o poznání méně. Už jsem totiž věděla, že ta voda mi pro jednou nic neudělá - snad jen namočí kožíšek. I když to taky nebyla zrovna nejpříjemnější věc, zvlášť na cestu do hor.

//Ragar přes Dlouhou řeku

Za vodopádem nakonec nebyla celá jeskyně, ale jen kus vyklenuté skály. Možná by se to přeci jen dalo nějak prolézt v boku a nenamočit se, to teď ale nebylo úplně důležité. Měly jsme to za sebou. Ale i přes to mi srdce stále docela bušilo. "Zvládly jsme to," usmála jsem se na vlče, i když jsem se pořád cítila tak nějak disociovaně - jako by celé tohle procházení vodopádů byl jen sen. Věděla jsem ale, že tenhle stav časem přejde. Zeleňák k nám měl nějaké poznámky, ale já jsem na něj jen hodila pohled a dál to nekomentovala. Cinkrlátková ale byla v pohodě.
Místo toho jsem si začala všímat toho, jak Světýlka na stěně za vodopádem blikají a tvoří obrazce, jako by nám chtěla něco říct. Zamyšleně jsem na to hleděla, zatímco Zeleňák s Cinkrlátkovou špekulovali, co by to mohlo být. To, co navrhovali, znělo docela rozumně. Zvlášť teda, co říkala Cinkrlátková. Cesta k našim vzpomínkám, zopakovala jsem si v hlavě. No vážně to tak vypadalo.
Rozhodla jsem se vzít věci do vlastních tlapek a přistoupila přímo před Světýlka. "Jo, jdem. Chcem naše vzpomínky zpátky," pověděla jsem jim odhodlaně. Ať už to je kamkoli.

Vůbec se mi nezamlouvalo, že bych měla projít skrz vodopád. Ani v nejmenším. Uvnitř mě mě sžíral nepříjemný pocit jen jsem na to pomyslela. Měla jsem strach. Dokonce takový, že mě ani nenaštvalo oslovení Zeleňáka, které bych si jindy rozhodně nenechala líbit. Slyšela jsem, jak vlče říká, že nejspíš neumí plavat. "Neboj, nějak to vymyslíme," uklidňovala jsem vlčici. Kdo ví pro jsem měla potřebu ji chránit. Možná za to prostě mohl ten vodopád a to obrovské množství vody. Těkala jsem pohledem kolem sebe a snažila se vymyslet něco, co bychom si mohli počít. Napadalo mě prostě jít za Čerňákem, nejít nikam nebo to prostě nějak obejít...? Ale dal se vůbec vodopád obejít?
Než jsem to však stihla zjistit, Zeleňák nechal vyrůst strom přímo do vodopádu a i s Cinkrlátkovou po něm přešli jako by se nechumelilo. Nemůže to bejt tak zlý, když to jen tak prošli, ne? Snažila jsem se celou věc zracionalizovat. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. "Tak jo, to zvládnem taky," rozhodla jsem a vyskočila na kmen. Jen co se ho ale moje tlapky dotkly, rozbušilo se mi srdce. Nemůže to bejt tak zlý. "Klidně se mi schovej pod nohy," nabídl jsem vlčí slečně. Přeci jenom nebylo úplně počasí se máchat ve vodě. A ještě kdoví jakou měla ta voda sílu. Tak jo, snažila jsem se sama sebe nabudit, než jsem konečně vykročila. Měla jsem to sice za sebou za chvilku, ale srdce mi bušilo jako bych právě uběhla maraton. Seskočila jsem z kmene a divoce ze sebe vodu oklepala. Ideálně aby nezbyla ani kapička.

//Miluju, jak na skoro každé osudovce, kam Sheya jde, je něco s vodou xD

Trochu jsem se nafoukla, když Zeleňák na můj dotaz odpověděl úsečné "proč by tu jinak byly". No co já vim. Ale dlouho mi to nevydrželo a já to prostě pustila z hlavy. Místo toho jsem nemohla odtrhnout oči od vodopádu. A toho, jak byl v ranním světle krásný. Skoro jako kdyby teklo slunce, napadlo mě a při té myšlence jsem se pousmála. Jenže to jsem si zrovna všimla, jak se vlče přiblížilo ke kraji vody a pořádně ve mně hrdlo. "Pozor," vyhrkla jsem na malou vlčici a udělala k ní několik tak rychlých kroků, že za normálních okolností bych jich stihla půlku. Ačkoli vlče pořád stálo v bezpečné vzdálenosti, uvnitř mě mě sžíral nepříjemný pocit a srdce mi leknutím bušilo tak, že snad muselo přehlušit i ten vodopád. Možná jsem měla jít za netopejrama, prolétlo mi hlavou. A já vlastně ani netušila, proč z toho vodopádu tak vyvádím. Zvláštní pocit.
Jenže to už se před vodopádem objevily bludičky a najednou v něm zmizely. Skoro to vypadalo jako by nás nabádaly, ať jdeme za nimi. Ale to by byl hrozně blbej nápad, zhodnotila jsem pohotově. Jenže to už se světýlka objevila znovu a dokonce zformovala šipku, takže už nemohlo být pochyb, že chtějí, abychom prostě šli za nima do vodopádu. Rezolutně jsem zavrtila hlavou. "Noup, nene, uhm uhm, to je hrozně špatnej nápad, asi si tu srandu nevědění nechám," opáčila jsem v reakci na Cinkrlátkovou. Není to vlastně tak špatný. "A nebo prostě půjdem za netopejrama a zkusíme štěstí znova, třeba Čerňák na něco přišel." To už ale světýlka zase zmizela ve vodopádu jako by nás popoháněla. Ani trochu se mi to nelíbilo. Vůbec ne. Něco mi ale říkalo, že se tomuhle skvělýmu zážitku nevyhnu. Že se těmhle věcem většinou vyhnout nešlo. "Nebo kdyby to šlo aspoň nějak vobejít, třeba podíl skály," zapřemýšlela jsem nahlas.

//Rozkvetlé louka

//Mobil post tak těžko říct, jak to dopadne, ale frčíme

Pozorovala jsem Zeleňáka, jak vytváří břečťan, který se Cinkrlátkové omotával okolo tlap a mela z toho radost, jako bych sama byla ještě malé vlče. Jestli tohle není pro Čerňáka důkaz magie tak už nevím co, pomyslela jsem si a po očku koukala na vlče, co na to říká. Muselo se jí to líbit, no ne? Komu by se to nelíbilo. A hned potom přišla další show v podobě motýlka, který tam rozhodně neměl co dělat. Zklamaně jsem vydechla, protože já podle všeho měla očí zlaté, což mi ani trochu nepomohlo zjistit, cože to jen umím. A něco se předvádí blbě.
Pak už nás ale zaujaly světlušky. Ostatní tak nějak většinou souhlasili se směrem, co jsem si vybrala, teda až na Čerňáka. Trochu mě mrzelo, že se odporuje, i když byl trochu nevrlý. Ale na druhiu stranu prozkoumá něco dalšího, když my nic nezjistíme. Následovala jsem světýlka a až když jsem u nich byla docela blízko, zjistila jsem, že to jsou vlastně takový světýlkový broučci. Usmála jsem se. Byla to opravdu podívaná. "Vypadá to jako by nás někamvedli," prohodila jsem. "Myslíte, že nás vedou za tím, co ukradlo naše vzpomínky?"
To už se před námi ale ukázaly vodopády. Znala jsem to tu, ale netušila jsem proč a s kým jsem tu byla. Ale i tak to tu bylo hezký. "Ale je to takhle docela sranda... něco vědět a netušit proč." Koukla jsem směrem k vodopádům, pohled na něj byl rozhodně něco, já si ale udržovala bezpečnou vzdálenost.

//Pardon, příště mě když tak klidně kopejte, úplně se mi to vypařilo

Pobaveně jsem se ušklíbla, když Zeleňák tvrdil, že je já a Cinkrlátková podotkla, že v tom bude asi zmatek, protože ona je taky já. To bude dobrá partička, pomyslela jsem si. Černý vlk začal s přednáškou, že magie neexistuje, ale já jsem věděla, že nemá pravdu. Ale naštěstí se ho ostatní nechytli a Zeleňák dokonce navrhl, abychom zkusili svoje magie. "No jo, třeba pak v nás něco přeskočí a vzpomenem si," okomentovala jsem a přejela svoje tlapky pohledem. Žlutá a fialová... Cinkrlátková se ptala, jakou barvu mají její oči. "Fialová, to budou iluze," pověděla jsem znalecky a pak pohledem znovu zadumaně sjela ke svým tlapám. Taky mám fialovou... ale takovou divnou? To vlče bylo na magii příliš malé, ale Čerňák měl oči rudé. "Rudá... beztak oheň." Jenže tu zbývala jedna velká záhada... co jsem měla za magii já? "Hele a jaký mám oči já?" zeptala jsem se vlků okolo a doufala, že mi tu záhadu pomohou objasnit.
Ačkoli jsme se skupinově dohodli, že je potřeba něco dělat a ne tu jen tak stát, nemohli jsme se dohodnout tak úplně co nebo kam jít. Vtom jsem si ale všimla něčeho divnýho, co nejspíš náš problém docela řešilo. Mea divnýho. "Hele!" upoutala jsem pozornost vlků okolo a tlapkou ukázala nejdřív na roj netopýrů, pak pavouků a nakonec takových světýlek. Světýlka navíc mířila k vodopádu a tam jsem to znala. "Ty pavouci a netopýři se mi nelíběj, ale šla bych okouknout ty světýlka. Dete někdo taky?" Tak nějak jsem doufala, že aspoň jeden se mnou půjde, nepřišlo mi úplně chytrý se oddělovat, když jsme nikdo neměl o ničem tušení, ale byla jsem odhodlaná jít případně i sama. Netopýři a pavouci budou špatná magii. Světýlka by mohla bejt dobrá, obhajovala jsem si svoje rozhodnutí a vykročila směrem za rojem bludiček.

//Vodopády

Jestli jsem předtím doufala, že se zmatení prostě po chvilce rozplyne a já najednou zas budu v obraze, nějak mě to začínalo přecházet. Protože se náhlé procitnutí zřejmě nekonalo a já zůstávala jen dál zmateně stát tak trochu opodál všem ostatním... no prostě jako kůl v plotě. Ale sakryš. Naštěstí jsem ale nebyla zmatená jediná, protože jak se probouzeli ostatní, ani oni netušili o moc víc než já. Tmavý vlk se zeleným ocasem se ptal, jestli se známe a já jen zavrtěla hlavou že ne. Vůbec nikoho z nich jsem nikdy neviděla. Ale to nebylo tak zlý. Horší bylo, že jsem si nějak nemohla vzpomenout, odkud jsem přišla já. A čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mě akorát bolela hlava a nic víc. "Sakra dobrá párty," zasmála jsem se poznámce tmavé vlčice s cinkrlátkem. Pak mi to ale nedalo. "Ale je to nějaký divný, ne? Že si fakt vůbec nikdo nic nepamatujem." Pohledem jsem sjela zmatené pohledy všech okolo. Jediné celkem spokojené vypadalo to vlče. "Nebo?" Třeba přeci jen někdo z nich v paměti vydoloval, co jsme tu sakra mohli dělat s partou cizích vlků. Ale celý se mi to nějak nezdálo.
"Asi bysme měli zkusit přijít na to, co jsme tu chtěli dělat, ne? Co takhle se rozdělit a jít to tu prozkoumat? Třeba něco najdem," navrhla jsem asi tak jediný plán, který jsem aktuálně byla schopná vymyslet. "A nebo je v tom nějaká magie. Beztak je v tom magie!" prohlásila jsem nakonec docela rozhodně. Vždycky je v tom magie... Nedokázala jsem si to úplně vysvětlit, ale tímhle prohlášením jsem si byla docela jistá.

Černý vlk se rozhodně neměl k tomu, že by ty kytky byly jeho dílo. Dokonce to snad vypadalo, že se urazil. Co mu je? zamračila jsem se, ale místo toho jsem opáčila logicky: "Třeba magií?" Jeho odfrknutí mě ale docela nakrklo, takže když jsem měla pocit, že se na mě nedívá, vyplázla jsem na něj dětinsky jazyk. Saelind se už ale mezitím ptala, jestli to hle je babička. Rezolutně jsem zavrtěla hlavou že ne. "Děje se něco divnýho, možná něco s magií. Ty kytky by tu už neměly být takhle na podzim," vysvětlila jsem dcerce a znovu se rozhlédla kolem ve snaze tedy přijít na to, co se tu stalo. I když teda už ne v rekordním čase.
Místo vysvětlení ale přišel další cizí vlk. Moc jsem mu ale nestačila věnovat pozornost, protože jsem vzápětí spatřila, jak se k nám ženě Thia. "Hele, tohle je babička! Jmenuje se Cynthia, ale říkej jí klidně Thia," vyhrkla jsem zvesela a hned tlapkou instruovala Saelind, kam se koukat. Thie jsem na přivítanou věnovala veselý úsměv a při tom, když malou oslovila pískle, jsem se něžně usmála, jak mnou projela vlna emocí a vzpomínek.

Pak už ale bylo prázdno a tma. Vzbudila jsem se na zemi a chvíli se tak naprosto dezorientovaně koukala kolem sebe, kde bylo plno dalších vlků a dokonce i vlče. Co jsou zač? Nejblíž mi byla taková tmavá vlčice s fialovým cinkrlátkem na krku. A co se držela za tlapku s nějakým dalším vlkem. Ježíš, co jsem to narušila. Radši jsem se otočila na druhou stranu. Ale počkat... co jsem vlastně já zač...? Nějak jsem si nemohla vzpomenout. Projel mnou nepříjemný pocit, ale snažila jsem se to na sobě nedávat znát. Ne dokud jsem netušila, co jsou zač ti kolem mě. Co kdyby toho nějak využili? Všude kolem bylo plno uschlých květin a kolem nás snad ze všech stran lesy. Vlastně jsem ani moc netušila, kde právě jsem.

//Jižní Galtavar přes Smrkáč

Měla jsem myšlenky jenom na Thiu. Ta bude koukat. No a co řekne Saelind, bude se jí babička líbit? A Proxima, škoda, že tu není! Ale třeba bude někde blízko, jelo mi hlavou, že jsem si ani nevšimla, že mě jakási tajemná vůně donutila odbočit dál od řeky a místo toho jsem se ocitla uprostřed louky. Uprostřed rozkvetlé louky. Počkat... COŽE?! Konečně jsem se zastavila a můj pohled se nemohl odtrhnout od rozkvetlých květin všude kolem. Ale jak to? Však listy už padaj, za chvíli bude sníh! Nechápala jsem to, ale nějaká tajemná síla mě táhla blíž a blíž až jsem se ocitla kousek vedle nějakého vlka.
To mě trochu vylekalo a já sebou překvapeně cukla, protože jsem si ho všimla až teď. "Ehh, ahoj, to ty?" zeptala jsem se ho a čumákem kývla k rozkvetlým květinám. Možná je to jeho magie. Tak a záhada by byla rozluštěná! A jak rychle. Ale něco mi říkalo, že to tak jednoduché nebude.

//Můžu drze zabrat místo i pro Saelind, která by případně dorazila později?

//Pardon, že skáču, ale mizím na osudovku

Raději jsem už to, že si naše dcerka myslela, že jsou Dyorové dva neřešila, protože očividně tu stál jen jeden. No a jak se zdálo, bylo to další ztracené vlče. Jako já, uvědomila jsem si a tak zvláštně se mi při tom stáhl žaludek. Zvedla jsem hlavu k Saturnovi a věnovala mu dlouhý pohled, než jsem se k němu naklonila a tiše pověděla: "Necháme si ho? To zvládnem." Bylo mi vlčka líto a upřímně jsem věřila v tom, že mému partnerovi taky bude. Možná ještě víc. Měl zlaté srdce.
Dyor se zajímal o mé odznaky na srsti. Překvapeně jsem k nim sjela pohledem a pak se ale usmála. "To je od magie. Ale jestli u nás budeš bydlet, budeme mít ještě dost času si o tom povyprávět," zazubila jsem se na něj a spiklenecky mrkla. Pak jsem se obrátila k Saturnovi s Mitsuem. "Tak jestli už není nic potřeba, na chvilku bych ještě odběhla. Je tu kousek Thia," vysvětlila jsem a tak trochu jako na trní popošlápla. Chtěla jsem se za ní vrátit. Ještě jsme si toho měly tolik co říct. A pak mě něco napadlo. "Chtěla bys poznat babičku?" obrátila jsem se k dcerce a jemně do ní drcla čumákem. Snad tam ještě bude. Na nic moc víc jsem nečekala a rozklusala se zhruba směrem, kde jsem Thiu nechala.

//Rozkvetlé louky (přes Smrkáč)

Mitsu i Saturnus byli nejen podle všeho ale taky podle jejich slov v pohodě. Ulevilo se mi a na krátký okamžik se natiskla na svého partnera tak pevně, jako by to byl snad poslední okamžik, kdy bych ho měla vidět, než jsem se zase odtáhla a věnovala mu letmý úsměv. "Docela válíme, co?" prohodila jsem pro jeho uši. Mitsu se nabídl, že losici odtáhne do lesa a já v tu chvíli byla fakt ráda, že jsme si nakonec vyměnili role, jestli měl takovou sílu. Protože kdybych tam byla já... mohlo to taky dopadnout jinak. Zavrtěla jsem hlavou, abych rozehnala tyhle myšlenky. Byly otravné. Dřív, když šlo jenom o mně, jsem se neměla. Ale teď se furt draly na povrch. Nebudu o sobě pochybovat, jsem přeci b-o-ž-í, pokusila jsem se sama sebe trochu nahypit.
Mezitím k nám přiběhla naše dcerka a společně s ní i její kamarád... Dyor. "Ahoj," pousmála jsem se na oba a s dcerku přivítala olíznutím po tváři. Pak jsem se obrátila k Dyorovi. "Já jsem Sheya," zazubila jsem se na něj. Myšlenky jsem ale měla poněkud jiné. Panebože další vlče? Kde jen se berou? Od té doby, co se docela znanedání narodila ta naše, se začala vlčata objevovat snad úplně všude. Háti, pak Omórika a teď Dyor. Dva Dyorové? Povytáhla jsem překvapeně obočí a poněkud ustaraně se na dceru podívala. "Zlatíčko, tady je ale jenom jeden Dyor," pověděla jsem jí klidně, ale uvnitř jsem tak úplně klidná nebyla. Má něco špatně s očima? Zase nějaké magie? Co se to zas kruci děje? Moc dobře jsem věděla, že nic není nemožné. Vyměnila jsem si rychlý pohled se Saturnem a pak se otočila na Mitsua v naději, že rozsoudí, kolik vlčat vidí on.

Když jsem se uklidnila natolik, aby mi to zase začalo přemýšlet, nasála jsem do čenichu okolní pachy, a tak zjistila, že jsem Saelind ani toho dalšího nemohla nahnaným stádem ohrozit, protože se jejich pach nesl z druhé strany. Dost se mi ale ulevilo. Být máma je hrozná fuška, zavrtěla jsem hlavou a nabyla jsem nový respekt pro Thiu, že to se mnou tak zvládala. A že já jsem nebyla zrovna vlče, co jeden najde tam, kde ho nechal. Nebyla jsem koneckonců taková ani v dospělosti. Některý věci se holt nemění. Když jsem se otočila zpátky k dění lovu, ležela už losice na zemi a nehýbala se. U ní stáli Saturnus s Mitsuem a z dálky vypadali v pohodě. Chtěla jsem se ale ujistit, a tak jsem přidala do kroku, abych doběhla až k nim.
"Jste v pohodě?" vyhrkla jsem na ně, ještě jsem ani nebyla úplně u nich. I z blízka vypadají v pohodě, pomyslela jsem si, než mi pohled padl na mrtvou losici. "Teda to je kus, to bude hostina," zazubila jsem se na oba vlky. Saturn ale chtěl s Mitsuem mluvit o novinkách ve smečce, a tak jsem na chvíli zmlkla, aby měli prostor. Mitsu neví, že Saturn je alfa? napadlo mě. Tak to asi nemá šajn ani o mně a o vlčatech. Na to ale byl čas. Mezitím jsem si olíznutím opravila srst. Saturnus pak ještě zavolal na naši dcerku a jejího kamaráda... kamarády? Ale ale, tak to bude čas na sexuální východu od babičky Thiušky, zazubila jsem se pro sebe, když můj pohled padl na Saelind obklopenou hned dvěma dalšími vlčaty.

//Tak aspoň takhle krátce :)

Šedivý vlk se představil jako Mitsurugi. Moc ráda bych ho poznala více, zvlášť když byl ze smečky, ke které jsem teď díky osudu taky patřila, ale neměli jsme na seznamování moc času. Snad ho bude potom víc, pomyslela jsem si, ale to už jsem se myšlenkami přesunula k plánovanému lovu. Jala jsem se trochu jiné role, než jakou mi Saturn nejdřív přisoudil, ale já si byla jistá, že to takhle bude lepší. Nebyla jsem pořád stoprocentně fit a velkou sílu jsem zrovna neměla ani v těch lepších chvílích.
Naštěstí jako naháněč jsem byla úspěšná. Podařilo se mi odtrhnout losici od stáda tak, aby mířila k oběma vlkům, ale zbytek už byl na nich. Já musela ještě nasměrovat zbytek stáda tak, aby Mitsua a mého partnera za okamžik zvířata nerozmetla na kopytech. Když bylo po všem, zastavila jsem se a několika rychlými nádechy a výdechy se prodýchla, abych se byla schopná znovu pohnout. Viděla jsem, jak Saturn s Mitsuem zápasí s losicí, ale byla jsem teď příliš daleko, abych jim pomohla. Kdyby se jim něco stalo, pomohl by snad jen zázrak. A nebo nějaký další podivný kousek mé podivné magie. Rozeběhla jsem se k nim. Cestou se mi ale do čenichu dostal pach naší dcerky doprovázený ještě jedním dalším. Na moment ve mně hrklo. Snad jsem nenasměrovala stádo k nim. Otočila jsem se a rozhlížela se za stádem. Nikde jsem ale dcerku neviděla a to bylo doufám dobré znamení.

//Omlouvám se za přeskočení a za mobilpost, ale nejsem si jistá, jak to se mnou v nasledujících dnech bude, tak klidně pak zase přeskočte mě. Manipulace povolena :)

Ulevilo se mi, když jsem se dozvěděla, že se o nic tak akutního nejednalo. Důležité to ale přesto bylo, a tak jsem byla ráda, že jsem na volání přeci jen doběhla. Zásoby na zimu byly nutné, zvlášť pro ty naše prcky. Kdyby šlo jen o nás, nějak bychom si poradili. "Půjdu s tebou," kývla jsem rozhodně na svého partnera a následovala ho. Nebyla jsem si však jistá zbývajícím plánem, protože jsem si moc dobře uvědomovala, že nejsem zrovna silák. "Já vám toho losa naženu, to bude lepší." Podívala jsem se jim do tváře, abych si byla jistá, že mě slyšeli, než jsem se od vlků trhla a obezřetně se dostala na svou pozici z druhé strany záda. Letmým pohledem jsem zkontrolovala situaci a po krátkém kývnutí už na nic víc nečekala a vyrazila mezi stádo. Měla jsem strach, skoro jako když jsem lovila poprvé, ale tentokrát jsem si věřila, že to ve zdraví zvládnu. Že to vsichni zvládneme. Nadbíhala jsem stádu, vrčela a štěkala tak, aby se losice odtrhla od zbytku stáda a zamířila přímo do míst, kde jsme nechala oba vlky.

//Mahtae sever

Vyrazila jsem směrem, odkud se ozvalo Saturnovo vytí. Spěchala jsem, protože jsem si nebyla jistá, co přesně se dělo. Našel toho Sigyho? Potřebuje pomoct? Stalo se něco holkám? Nebo smečce? Běžely mi v hlavě všechny varianty. Přece by nevolal jen tak. Mrzelo mě, že jsem Thiu nechala za zády a nemohla si jí pořádně užít, ale můj partner volal a já hodlala jeho volání vyslyšet. To jsme si přece slíbili.
Netrvalo dlouho a zahládla jsem ho uprostřed široké pláně ještě s jedním vlkem. Trochu jsem zvolnila, protože oba vypadali v pořádku a já se potřebovala trochu vydýchat. Přeci jen se na mém těle ten porod nějak podepsat a já musela ještě něco naběhat, abych byla zase tak fit jako dřív. "Saturne, co se děje?" vpadla jsem na něj s otázkou hned, jak jsem doběhla k oběma vlkům. Pak můj pohled střelil k druhému vlkovi - šedivému s fialovými odznaky. Nějaké magie? Toho jsem nepoznávala. "Ahoj, já jsem Sheya," představila jsem se krátce, než se můj pohled vrátil zpátky s Saturnovi.