Příspěvky uživatele

< návrat zpět

2/10, post č. 585

2. Chytej vločky na jazyk

O pravdu se mi poštěstilo. Úplně mi zajiskřila očka, když jsem konečně spatřila přesně ten jeden ideální rampouch, na který jsem dosáhla a který byl tak akorát, abych ho mohla cucat. "Johou," zaradovala jsem se a snad rychlostí blesku se přemístila přímo pod strom, abych si rampouch utrhla a okamžitě jsem ho začala cumlat. Studilo to a přišlo mi, že se to snad po celou dobou zintenzivňuje. V jednu chvíli jako by mi málem zamrznul mozek. Až jsem musela zbytek rampouchu vyplivnout a chvilku počkat, než ten divní pocit přešel. Celá jsem se z toho otřásla.
Ani tenhle podivný zážitek mi ale nemohl zabránit užívat si zimy a všeho, co lesa nabízel. Vyrazila jsem tedy dál a jak jsem tak pobíhala po lese a rozhlížela se kolem sebe, něco mě napadlo. To bude sranda, usoudila jsem. Dostala jsem totiž nápad na hru. Chystat vločky do tlamy. Jemný větřík totiž místy rozfoukával nánosy sněhu ze stromů a k zemi se tak každou chvílí pomaloučku začalo snášet několik vloček sněhu. "Tři, dva, jedna," odstartovala jsem si a energicky vyrazila polapit první z vloček. Byla jsem zvědavá, za jak dlouho se mi jich podaří polapit deset. A že to teda dlouho netrvalo. Kdykoli jsem nějakou vločku chytila do tlamy, okamžitě se mi rozplynula na jazyku a tak příjemně mě to na něm štíplo. Bylo na mě naprosto očividné, že mém z téhle dětské aktivity radost. Jenom škoda, že tu nebyl nikdo, s kým byl mohla soutěžit v tom, kdo vloček nachytá nejvíc. To by byla teprve švanda. Ale co se dalo dělat, musela jsem si vystačit.

//Plním kalendář

1/10, post č. 584

4. Obdivuj krásu zimy

Ocitla jsem se v lese. Najednou jsem byla sama a rodinku nechala někde za zády, nejspíš v Mechovém lese. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tohle byl ale jiný les. Plný samých jehličnanů, takže všude kolem krásně vonělo jehličí. A taky na stromy byla radost pohledět, jak na větvích ležely nánosy sněhu a vedle šišek visely dlouhé rampouchy. Je to krásný, pousmála jsem se. Měla jsem zimu ráda, nejspíš proto, že jsem na ni byla z Ragaru zvyklá, a tohle byla opravdová bašta pro oči. Polední sluneční světlo se navíc do sněhových peřin odráželo a všechno kolem mě se tak třpytilo. Zimní pohádka, prolétlo mi hlavou. A navíc ten klid. Byla jsem sice společenská a měla ráda, když se kolem mě pořád něco dělo, ale pro jednou taky zpomalit a užívat si ticha, byla příjemná změna.
Kráčela jsem lesem dál a neustále se kochala kolem sebe. Nikam jsem nespěchala a kolem mě ani nikdo nebyl, takže po mně nemohl nic chtít ani potřebovat. Ideální. Nakonec jsem ale lákání sněhu podlehla a přeci jenom se rozeběhla proti hromadě sněhu a skočila přímo do jejího prostředka. Sníh mě pohltil a já zapadla až po krk do prašanu, až jsem si nebyla jistá, jak se odtamtud dostanu. Musela jsem se začít smát. Mrzelo mě, že jsem to neviděla. To musel být taky pohled k popukání. Pak jsem začala pomalu kopat tlapama a rozhrnovat tak sněhovou hromadu. Šlo to z tucha a trvalo snad věky, takže když jsem se konečně dostala ven, byla jsem celá zadýchaná. Vyskočila jsem z hromady a oklepala se, takže se sníh rozletěl na všechny strany a kdyby tu vedle mě stál někdo další, jistě bych ho kvalitně ohodila. To se ale nestalo, a tak jsem mohla nerušeně popoběhnout dál a užívat si krás tohoto lesa a celkově krásy zimy. Pohled mi padl na rampouchy na stromech kolem. Hledala jsem nějaký, na který byl došáhla. Věděla jsem totiž, že neodolám a nakonec najdu nějaký pěkný, který bych mohla cucat jako zmrzlinu.

//Plním kalendář

//Mecháč

14. Ohřej se u gejzírů

K válení sudů se nikdo nepřidal. Nudaři, prolétlo mi hlavou. Dál jsem to ale neřešila a místo toho se oklepala od sněhu a zavelela k zahájení výletu. Všude bylo plno sněhu a bylo ale vážně mrazivo, zvlášť takhle po ránu. Už jsem se těšila, jak si trochu ohřejeme kosti. Otočila jsem se přes rameno, jestli ostatní jdou. Hned za mnou cupkala Saelind a podle jejího výrazu vypadala spokojeně. Pousmála jsem se. Za Lindou šel i zbytek, takže jsem usoudila, že už to s Proxi bude nejspíš v pohodě. Však by když tak zase brečela, ne? Nebyla jsem si úplně jistá, jak tyhle věci fungovaly a představovala jsem si všechno tohle s výchovou hrozně jednoduše, i když to tak úplně nebylo. Ale já jako vlče byla docela otloukánek. Teda dokud nedošlo na překračování řek. Ale to mi Thia vždycky pomohla, i když už jsem byla poměrně velká a určitě taky těžká.
"Už tam budem!" zahlásila jsem prakticky, jen co jsme vyšli z lesa. Bylo to vážně kousek. A hned to bylo znát i na vzuchu kolem. Byl rakový vlažnější a vlhčejší. Ale bylo to příjemný. Joo, prohřejem kosti. Pěkně jsem se při té myšlence protáhla a pak si sedla na kraji pole, abych počkala na ostatní. Přeci jenom jsem měla ve zvyku chodit docela rychle a minimálně vlčatům se mohlo jít v tom všem sněhu o dost hůře. "Ale dávejte bacha, kam šlapete. Až se udělá bublinka, za chvílí pak ta voda vyprdne a je pořádně horká," pověděla jsem znalecky. Netrpělivě jsem se rozhlížela kolem sebe, muselo to přijít každou chvíli. No, musí se nechat, že to bylo naprosto ideální místo, kam vzít vlčata. Možná jsem to trochu nedomyslela. Přesto mi na tváři hrál spokojený úsměv. Byla jsem ráda, že jsme byli na výletě a ještě k tomu celá rodina! Takhle se dělaly vzpomínky.

11. Blbni ve sněhu

Saelind nakonec uhlíkem zmalovala i Saturna. Jak jsem ji sledovala, cukaly mi koutky, ale udržela jsem se nesmát. A Saturn to vzal taky sportovně. Sranda bude, až se to budem snažit dostat dolů, napadlo mě. Ale zase tolik mi ta trochu špíny nevadila. A navíc jsem měla plán, jak se efektivně očistit. Proxima už vypadala rozhodně lépe, za což jsem byla upřímně ráda. Moc mi toho sice nepověděla, ale zdálo se, že si chvíle s kamarádkou užila. Saturn byl trochu zmatený z mých plánů jít k prdící vodě. "No jasně, je to kousek, to musíš poznat," navázala jsem na Thiu.
A pak jsem začala stavět hada. A ostatní se ke mně přidali. Bylo to hrozně fajn si takhle užívat společný čas. Smála jsem se a poskakovala kolem. Jen co se Saelind přidala ke stavbě, byl celý had celý černý. A pak hadovi přibyla taky květinka. Musela být magická, ale krásná to teda byla! "Ten se nám teda vyvedl," zasmála jsem se a zvedla pohled k Saturnovi, kterému jsem věnovala mírný úsměv. Jenže to jsem si všimla, že se Proxima drží trochu opodál. Střelila jsem k ní rychlým pohledem. "Taak, užovku už máme a teď můžeme dát závod ve válení sudů! Schválně kdo jich nakoulí nejvíc," vyhlásila jsem a tak nějak doufala, že se i Proxi zapojí. A že jí to bude bavit. Tohle přece musí každýho bavit. Mě to teda bavilo. A to jsem ani vlče nebyla. "Začínám," prohlásila jsem a hned sebou plácla a začala se koulet kolem, celkem asi pětkrát. Přitom se mi docela dobře podařilo okoulet uhlíkové fleky do sněhu. Trochu se mi z toho ale zamotala hlava. Vyskočila jsem na tlapky a oklepala ze sebe sníh. Chvilku jsem počkala, co ostatní a taky než se mi přestala točit hlava, než jsem zahlásila: "Tak vzhůru na výlet, bando?" Mít je tady takhle skoro všechny bylo vážně bezva. Škoda jen, že tu nebyla Ilenie. A Saturn by taky určitě rád viděl Biancu a Launee. No a Meinere! Ten by z tohohle všeho byl hrozně nadšenej. Do určité míry jsem ho ale taky brala jako rodinu.

//Gejzírové pole

18. Uplácej sněžného hada

Dusila jsem v sobě sníh, když Saelind šla taky pořádně uhlíkem popatlat i Thiu. A ještě si navíc rafinovaně vybrala snad nejsvětlejší místo na jejím kožíšku, aby to štěstí šlo pořádně vidět. Chytrá holka, pochválila jsem dcerku v duchu, a ač jsem se fakt snažila, když se na mě Thia tak vážně podívala, na tlamě se mi objevil široký úsměv. "Tak a teď nám to krásně ladí. Budem mít štěstí a ještě každej pozná, že patříme k sobě," okomentovala jsem naše zmatlání zvesela. Navíc to ještě čekalo Saturna a možná i Proximu.
Thia si místo s prdící vodou pamatovala, i když měla podmínku, že tentokrát už nebudeme vyvádět nic s kůrou. Asi bych si zrovna tenhle zážitek už taky nepotřebovala zopakovat. "Není to daleko," pověděla jsem, ale to už byl Saturnus a Proxima na dohled.
A něco bylo špatně. Snažili jsem se plačící Proximu uklidnit společně se Saturnem a taky Saelind a najednou se nám to zničehonic povedlo. Jenže Proxima najednou odsekla až jsem sebou cukla kousek stranou. Když vyslovila matinko, projel mnou takový zvláštní pocit. Vyměnila jsem si tázavý pohled se Saturnem, který se na mě taky významně díval. Co je? Takovou jsem ji neznala. Něco bylo jinak. Ale nedokázala jsem úplně pojmenovat co.
No a nejlepší řešení problémů bylo prostě od nich odvést pozornost, no ne? "Jak ses měla? Byla jsi s kamarádkou?" vzpomněla jsem si na Háti. Thia se Saturnem se mezitím představili a Thia se představila taky Proximě. Když si Saturnus všiml, jak je Saelind zmazaná, vrátil se mi na tvář lišácký úsměv. "Přinesla ti dárek," uvedla jsem ho do situace a doufala, že si pro něj Saelind schovala ten nejmazavější uhlík. Pro štěstí.
"Zrovna jsme s Thiou řešily, že bychom se mohli jít společně pak ohřát od té zimy k té prdící vodě, co myslíš?" nadhodila jsem Saturnovi. "Ale nejdřív si toho sněhu musíme trochu užít. Kdo jde stavět sněžného hada?!" vyzvala jsem svou rodinku a začala shromažďovat sníh na kupku, abych z něj mohla začít tvarovat dlouhou hadici. Pěkně dlouhýho a zakroucenýho hada, bude epickej. Možná jsem z toho sněhu nakonec měla ještě větší radost než naše dcery. Kolem byl samý prašan, takže mi ten had nijak moc skvěle nedržel a vypadal trošku divně, ale to mi nemohlo zkazit vibe.

13. Kouluj se s jiným vlkem

Jak jsem měla radost, cítila jsem se plná energie. No prostě dobře. Jenže jsem taky nedokázala postát na místě dýl jak tři vteřiny, takže jsem se neustále vrtěla. Usmívala jsem se, když Linda s Thiou plánovaly, jak nás mamka bude chodit navštěvovat. To znělo vážně fajn. A pak celá ta věc s uhlíkem. Musela jsem se tomu jednoduše smát. Saelind byla vážně zmazaná jako malý čertík. Alo co, trocha špíny je pro charakter, usoudila jsem. Byla jsem ráda, že to brala sportovně. S těma uhlíkama jsme to taky pěkně ušily na Saturna. Jenže jsem to nemohla nechat jen tak. "Hele a víš, co bys ještě měla zkusit?" ponoukla jsem dcerku, "jestli ten uhlík vůbec dokáže obarvit babičky srst, když je tak tmavá. Taky potřebuje štěstí," převrátila jsem pohotově její nápad a hned poté se zazubila jako největší neviňátko.
Začaly jsme plánovat, kam se vydáme v létě a všechno to znělo neuvěřitelně skvěle. Nemohla jsem se dočkat. "Jo, poušť," odkývala jsem pohotově. Takže tak se to jmenuje? Bylo toho ještě hodně, co jsem sama nevěděla. Ale jak se zdálo to, že Thia ví snad úplně všecko, nebyl jen můj dojem jako malého vlčete. Je fakt hustá. No a pak jsem dostala ten nápad. "A ty kosti si vlastně můžem ohřát už teď! Pamatuješ na tu prdící vodu, jak na ní Ilenie letěla na prkně?" obrátila jsem se na Thiu. "Najdem zbytek a můžem vyrazit na výlet," prohlásila jsem a spiklenecky mrkla na Saelind.
Už byl čas se taky trochu začít hýbat, protože začínala být fakt zima. A taky sněhu začínalo přibývat. Ale na pohled to bylo fakt pěkný. Několikrát jsem poskočila na místě, oklepala se a pak vyrazila za Thiou. A zbytek jsme záhy našli. Jen, co jsem v dálce uviděla, připravila jsem si drobnou sněhovou kuličku, kterou jsem vzápětí hodilo po Proximě tak, že se jí trocha sněhu nalepila z boku na kožíšek. "Sněhová bitva!" Jednu podobnou jsem vyrobila i pro Saelind. "Ahoj!" pozdravila jsem zvesela Saturna s Proximou. Jenže to už jsem poznala, že něco bylo špatně. Velmi rychle mi úsměv ztuhnul, když jsem si všimla, jaké má moje druhé dcerka slzy jak hrachy. A je po srandě. "Co se stalo?" zvedla jsem zmatený pohled na Saturna a pak přikročila k Proximě a starostlivě si ji přitáhla k sobě. "Bolí tě něco?" zeptala jsem se jí a olízla jí zbytky sněhu od koule z kožíšku. "Ty jsi teda vyrostla, ráda tě vidím. A přivedla jsem návštěvu - tvou babičku," pověděla jsem vlčeti a pak se obrátila na zbývající dva dospělé. "A vy se taky konečně poznáváte. Mami, to je můj partner Saturnus."

6. Naplánuj si letní dovolenou

//Sopka

Saelind si to moje bydlení v Mechu přebrala trošku jinak, než bych chtěla. "Eeeh," vyhrkla jsem ze sebe a hodila očkem po Thie, jestli mi pomůže, ale na jejím obličeji se místo toho úšklebek. "To úplně ne. Nebo můžete přijít k nám do lesa!" zachránila jsem to nakonec. Nebo aspoň co se dalo. Snad. Na tohle je ještě malá! Jenže taky rostla jako z vody, takže za chvilku už zas tak mladá být nemusela.
Než jsme s Thiou stihli vyřešit, co byl Zeleňák zač, stihla se dcerka pořádně zmatlat. Nejdřív jsem se lekla, když ke mně naběhla, že má pro mě dárek, pak jsem se ale musel začít smát. "Děkuji! A dáš dárek taky taťkovi?" navrhla jsem pohotově a v očích mi zajiskřilo. Věděla jsem, že budu muset Saelind pak opucovat, ale nejdřív jsme mohly nechat zmatlat taky taťku. A pak už jsme všechny vyběhly vstříc prvním stromům Mechového hvozdu. Těšila jsem se na Proximu a Saturna a taky na to, že se všichni takhle sejdem. "Jsme domaaa!" zahulákala jsem do lesa mezi prvními stromy. Kolem byl Saturnův pach dobře cítit, ale nebyla jsem schopná přesně určit, kam vedl, ať jsem krčila nosík, jak jsem chtěla. Proto jsem místo toho zavyla. Třeba nás uslyší.
Thia nadhodila, že se možná uložili k zimnímu spánku. To dávalo smysl. "Třeba jsou v úkrytu," pokývala jsem. Ale ještě chvíli jsem vyčkávala. Přeci jen nás třeba mezitím slyšeli. Mezitím jsem se otočila k Thie a Saelind. "Teda to je zima," vydechla jsem teatrálně. "Už aby bylo léto, to můžeme vyrazit na nějaké pořádné dobrodružství, víte, kam byste chtěly?" fantazírovala jsem. "My s taťkou našli takové obrovské moře písku a byly tam taky obří pískový kopce. Tam byla švanda a taky pořádný teplo," líčila jsem. "Tam by se dalo jít na dovolenou." Mezitím mě ale něco napadlo. Docela nedaleko tu bylo jedno místo, kam by se dalo jít ohřát už teď. Tlama se mi pomalu začínala krčit do ooh.

//Ragar přes Sviští hůrky

Jak jsme scházely dolů z hor, začínalo kolem být o něco přijatelnějc, i když pořád dost zima. A to se ještě zhoršovalo s tím, jak pomalu zapadalo sluníčko. Mechový lesík ale už pomalu začínal být na obzoru, takže už jsem se mohla začít těšit. "My to ani jinak neumíme," pobaveně jsem se ušklíbla na Thiu nazpátek. A byla to pravda. My dvě byly hotovej magnet na divný magický věci. Ale musela jsem si přiznat, že ač to někdy nebylo vtipný, vlastně mě to bavilo. Saelind se podivila, že jsem celou dobu nebydlela v Mechovém lesíku a já se nad tím musela pousmát, přišlo mi to roztomilé. Zavrtěla jsem hlavou. "Vlastně tam bydlím docela krátce. Předtím jsem taky bydlela všude možně s babičkou a za taťkou chodila jen na návštěvu," zazubila jsem se na dcerku. Pak se můj pohled na chvilku zastavil na sopce, kolem které jsme běžely. Projel mnou nepříjemný pocit při vzpomínce, jak jsme před sopkou utíkali a nevěděli, co se stane a nestane. Nemohla jsem se nepozastavit nad myšlenkou, jestli bysme stihly utéct, když jsme teď takhle blízko. To jsem se ze sebe ale pokusila setřást. "Cítíš, jak to tu trochu smrdí?" zeptala jsem se Saelind. "To je z té hory - sopky. Může být nebezpečná, když se z ní čoudí, ale teď spí. Podle ní vždycky najdeš cestu domů, kdyby ses někdy ztratila," vysvětlila jsem a doufala, že si to dcerka zapamatuje.
Pak už přišla řeč na to, co provedl Zeleňák. Natočila jsem uši k Thie a pořádně ji poslouchala. Jenže to, co říkala, se mi vůbec nelíbilo. Čím víc toho o Zeleňákovi říkala, tím víc jsem se mračila. Už jsem moc dobře chápala, proč mu nechtěla pomoci. Nedivila jsem se. "Srab," počastovala jsem ho. Jenže tenhle srab teď věděl, kdo jsme. A taky že jsme ho neváhaly hodit přes palubu. Snad si nevzpomene, že hodlal pachtovat se Smrtí. Třeba se fakt polepší? Možná jsem si to snažila vsugerovat, abych na to nemusela myslet. Ale to už jsme opravdu byly jen kousek od Mechového lesa. "Kdo se těší na tátu?" vyhrkla jsem hravě na Saelind a rozeběhla se k lesu o něco rychleji jako bych závodila, ale pořád tak, aby dcerka pohodlně stačila.

//Mecháč

Sealind se prostě zabejčila, že Zeleňákovi musíme pomoct a že mu rozhodně nemůžeme ublížit nebo ho prostě a jednoduše někde nechat, jak se stará jako dospělák, kterým bezpochyby byl. I když si možná nic nepamatoval jinýho nepamatoval. Nemohla jsem to ale mít dcerce za zlé. Dost jsem v jejím chování viděla Saturnovu dobrotu. Asi se to dědí? napadlo mě. Ale mohlo to být taky pěkně nebezpečné, což se malé snažila vysvětlit Thia. "Určitě k tomu má babička důvod, potom nám to vysvětlí," obrátila jsem se na vlče. Zeleňák argumentoval, že přeci nebyl jenom přítěž, když nám celou dobu pomáhal. "To sice ne, ale stejně nevíme nic víc, když světlušky i pavouk zmizeli," zopakovala jsem. Zeleňák ale nakonec prohlásil, že ví, co dělat. Když se loučil se Saelind a prohlásil, že se ještě uvidí, trochu mě zamrazilo. Snad ani ne... Věřila jsem Thiině úsudku, že by neodepsala někoho jen tak. Vůbec se mi to nelíbilo, ale nechtěla jsem nějakou scénou věci ještě zhoršovat. Dívala jsem se za vlkem, jak se vzdaluje, a neměla z toho vůbec dobrý pocit. Jestli byl opravdu nebezpečný, tak teď věděl, kdo jsme a že k sobě patříme. A hlavně ví o Saelind.
"Jo, půjdeme," chytla jsem se Thiina návrhu a pomalu se rozešla závějemi sněhu směrem dolů. Počasí se mezitím docela zbláznilo. Nejspíš už natvrdo přišla zima. A tohle nebylo zrovna nejlepší místo, kde jsme ji mohly trávit. "Nečekala bych, že se dostanem do Ragaru takhle... po tom všem," prohodila jsem k Thie a mírně se při tom ušklíbla. Pak jsem se obrátila k Saelind. "Byly jsme tu totiž s babičkou ve smečce, když tu ještě byla," vysvětlila jsem dcerce. Následovala jsem Thiu směrem k Mechovému lesu, ale než jsme opustily hory, ještě jednou jsem se ohlédla a pořádně se s nima rozloučila. Přeci jen... jednou to byl domov. První domov... Pak jsem ale vykročila do aktuálního domovu, kde na mě nejspíš čekala partner a druhá dcerka. "Co byl zač?" zeptala jsem se Thiy, když už jsme byly dost dole na to, abychom si mohly povídat, a ne se soustředit na to kam šlápnout.

//Sopka přes Sviští hůrky

Na tváři mi problesknul něžný úsměv, když Saelind prohlásila, že Thia nevypadá jako babička, že je mnohem hezčí. "Že? Je to mladice!" zazubila jsem se na vlče.
Byla už jsem pomalu na odchodu, ale Saelind se zasekla a chtěla Zeleňákovi pomoct. I na mě trochu zapůsobila jeho slova a cítila jsem se i tak trochu nalomená mu pomoct, i když ne tolik, abych šla proti rozhodnutí Thiy. Znala jsem ji a věděla jsem, že musela mít sakra dobrý důvod. Joo, kolikrát ta už jen tak nezjištně pomáhala zachránit tuhle zemi, pomyslela jsem si. Měla by za to dostat korunu. Místo toho se jejím směrem ale valily spíš další a další problémy. Poslouchala jsem, co má Thia na srdci a pohledem přitom těkala ze své rodiny na Zeleňáka. Nic jsem přitom neříkala. A pak mě něco napadlo a na tváři mi přitom bleskl drobný úšklebek, než jsem zase dokázala nahodit neutrální výraz.
"Upřímně stejně nevím, jak ti pomoct," obrátila jsem se na Zeleňáka. "Můžeš to třeba využít k tomu, že budeš tentokrát lepší," navázala jsem na Thiu. "A nebo se zkus poradit s Životem, jinak nevím," pokrčila jsem rameny. Na chvilku jsem se odmlčela. "Leda ho trefit bleskem a buď se mu rozsvítí, nebo to bude aspoň švanda," uchechtla jsem a hodila výmluvný pohled po Thie. Věděla jsem, že to svede. Jednou nás to ještě s Ilenií málem trefilo. No co by se mohlo pokazit, že? Dokonalej plán.

Měla jsem ze shledání takovou radost, že jsem na moment zapomněla, že mě na hlavě ještě trochu šimraly pavučiny. Zato ale Saelind se pavučiny ani trochu nelíbily a dožadovala se koupele. Ale na koupání se tady v ragarských horských pramenech byla poněkud zima. Naklonila jsem se k dcerce a olízla jí mezi ušima, kde se jí jedna pavučina přichytila. "A nebo můžeš zkusit válet sudy ve sněhu, to by mohlo taky zabrat," navrhla jsem. A navíc to byla ještě švanda. To jsem moc dobře věděla ze svých vlčecích let, kdy jsem tady na těchhle svazích blbla s Thiou.
Jenže naši idylku trochu narušovalo to, že Zeleňák si jaksi nevzpomněl. Ten má teda sakra smůlu, pomyslela jsem si a bezradně jeho směrem pokrčila rameny, protože jsem netušila, jak se to mohlo stát a co s tím. Bylo mi ho vlastně i líto, když jsem viděla, jak je bezradný. Jenže se ukázalo, že Thia Zeleňáka znala a očividně ne moc v dobrém. Překvapeně jsem se na ní podívala, když jsem viděla, jak je její tělo najednou v pozoru. Co provedl? Byla jsem si jistá, že k tomu Thia musela mít nějaký důvod. Nejistě jsem se na Zeleňáka podívala a i sama se trochu napjala. "Dobře," přikývla jsem a na moment se zamyslela, kde bych tak Saturna měla hledat. Když jsme se naposledy rozdělily, plánoval s tím mladým táhnout ulovenou kořist do lesa. Ooo, bude dlabanec, došlo mi. "Nejspíš v lese," utrousila jsem a pak se rozešla ze svahu dolů. Předtím jsem ale věnovala ještě dlouhý pohled Zeleňákovi. Nedokázala jsem si dost dobře představit, jaké to muselo být. Být jediný.

Celá zaujatá tím, jak se pavučina krásně leskla, jsem jí bez rozmyslu prošla. Jenže to mě nějak nenapadlo, že se mi celá nalepí na obličej. "Pffr," vyprskla jsem, abych pavučinu dostal aspoň z tlamy, i když mě šimral celý obličej. Musela jsem se z toho celá ošít. Mezitím za mnou prošli i ostatní. Vlče sice trochu nedobrovolně, ale Zeleňák ho prostě popadl a protáhl ho za náma. Nebyla to zrovna nejšetrnější metoda, až mi bylo vlčete líto, zato ale byla efektivní. Jakmile jsme byli všichni obalení pavučinou nad druhé straně brány, s očekáváním jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Tak co teď? Nebyla jsem si jistá, co přesně čekat. To nám totiž ani pavouk ani světýlka nevysvětlili.
Jenže celé to rozpomínání bylo nakonec jednodušší, než jsme nejspíš všichni čekali, protože v jednom okamžiku jsem nevěděla nic a v tom druhém jsem najednou věděla. "Mami!" vyhrkla jsem a přiskočila k černé vlčici. V určitém ohledu jsem byla ještě sama vlče. Pak se ale moje pozornost rychle obrátila na vlče. "Zlato, jsi v pořádku? To je babička." V očích mi přitom zajiskřilo. Měla jsem radost, že se ty dvě konečně měly šanci potkat. Pak můj pohled od Saelind vystoupal k Zeleňákovi. "A tebe... Tebe pořád neznám," prohlásila jsem a krátce pohledem střelila ke Thie. Třeba bude vědět? Ona měla známostí docela dost. "A ten černej? Znáte ho někdo?" zeptala jsem si, když jsem si vzpomněla na vlka, který se od nás jako jediný oddělil.

Pavouk mě překvapil, až jsem si z toho sedla na zadek. Nebyla jsem ale jediná. S úsměvem jsem pozorovala vlče, jak se polekalo a běželo se schovat za Zeleňáka. Mezitím jsem prostě jen seděla na sněhu. Sice mě to studilo do zadku, ale bylo to příjemný odpočinek. Však jsem si taky šlápli celej ten kopec, pomyslela jsem si. A nutno podotknout, že docela v tempu. Zeleňák mezitím začal na pavouka mluvit. Vůbec neztrácel čas, což bylo asi docela chytrý, protože bysme tu stejně asi nic nevykoukali. K Zeleňákovi se hned přidala Cinkrlátková, kterou zajímalo, jestli pavouk neví něco o našich vzpomínkách. S očekáváním jsem pavoučka pozorovala. Nejdřív se nic nedělo, snad jako by nám nerozuměl. A sakra, co když to není on, napadlo mě. Možná přeci jenom světlušky myslely něco jiného a květina s pavoukem na sněhu nebyla dost neobvyklá. Pak se mi ale zdálo, jako by pavouček přikývl těsně před tím, než začal splétat velkou pavučina. Ta se tak tak krásně třpytila ve světle zapadajícího slunce, navíc se sněhem v kulise, že mě to vylákalo a já udělala několik kroků k ní. "Podívejte, jak se krásně třpytí," pousmála jsem se. Možná to byla past, ale pavučina mě k sobě tak lákala, že jsem ní za chvíli prošla.

//Děkuji za milou osudovku nejvíce by se mi hodily květiny

Jak jsem tak stoupala výš a výš, čím dál míň se mi chtělo mluvit. A pak i myslet a snažit se přijít na to, proč a jak to tu znám. Prioritu mělo dýchání a hlídání toho, kam šlapu. Věděla jsem totiž moc dobře, že se tu na to musí jít opatrně. Ale naštěstí se zdálo, že moje tělo vědělo, co dělá. Možná víc než já sama. Tak nějak jsem se zahloubala do sebe, že jsem skoro až zapomněla, že jdou ostatní taky. Když jsem si to uvědomila, trhla jsem sebou a zastavila, abych na ně počkala. Zdálo se, že vlče už mlelo z posledního. Naštěstí mu pomáhala Cinkrlátková. Ale přeci jen, její srst už měla takový lehce našedlý tón, kdo ví, kolik jí mohlo být. Možná měla sama problémy. Na moment jsem se zastyděla, že jsem se tak nechala unést a vůbec na ostatní nebrala ohledy. Měla bych tu malou vzít, napadlo mě a už jsem se to chystala vyslovit, když se můj dech uklidnil dost na to, abych mohla zase pohodlně mluvit. A nebo by to mohl udělat Zeleňák... Ale než přišlo na cokoli toho, moji pozornost upoutala kytka přímo před náma. Kytka na horách. Kytka ve sněhu. No prostě to bylo celý divný. To musí být ono. "Hele!" vyhrkla jsem a hned se nahrnula ke kytce, abych ji očichala. Byla mi povědomá. Zvlášť ta její vůně. Něco mi to říkalo. Jenže to už z květinky začala něco lézt. "Eeeh," vyhekla jsem a jak jsem překotně couvala, abych mi to zvířátko nevlezlo na čumák, sedla jsem si do sněhu. Ze zvířátka se vyklubal pavouk. A ten mi taky rozhodně nepřišel, že by se tu měl jen tak procházet po sněhu.

//Vodopády (přes Dlouhou řeku)

Můj nápad se shledal s úspěchem a vypadalo to, že všichni společně zamíříme do Ragaru. "Tak jdem?" Navíc Cinkrlátková to tam taky znala, což mě utvrdilo v tom, že to musí být to správné místo. Je možný, že jsme tam někdy byly spolu? napadlo mě. Jestli to byla pravda nebo ne, jsem ale nevěděla. Ale třeba nám to mohla říct světýlka.
Společně s malou vlčicí jsme překonali vodopád a pak už jsem na nic nečekala a rozeběhla se proti proudu řeky. No a kromě toho taky docela intenzivně do kopce, takže to nebylo nic příjemného. Na úpatí hor už jsem byla tak zadýchaná, že jsem se musela na chvilku zastavit a pořádně se prodýchat. Vzduch kolem už byl dost studený, takže mě z běhu docela pálilo na plicích. Jak jsem se ale rozhlížela kolem, nemohla jsem si nevšimnout, jak mi to tu bylo všechno neskutečně povědomé. Rozhodně jsem tu byla. A ne jednou, přemýšlela jsem. Pak můj pohled ale pomalu vyjel na vrcholy hor, ke kterým to odsud bylo ještě docela daleko. "Myslíte, že až úplně nahoru?" vyslovila jsem do pléna. A ač jsem doufala, že mě třeba přesvědčí, že to není třeba, něco mi říkalo, že mě to nejspíš nemine. I když třeba budou světýlka milosrdný. Nebyla jsem si jistá, jestli se na tu úplně nejvyšší špičku dá vůbec dostat. Nebo jestli náhodou ne jen jednou za život. Ale o pořádný kus výš to ještě šlo. A tak jsem vyrazila, i když už podstatně pomaleji, protože jak šel vlk výš a výš, začal se objevovat první sníh a celé to začalo docela klouzat. Po chvílí už jsem se do sněhu docela bořila.