Příspěvky uživatele

Tiskla jsem se k Thie a přemýšlela. Bylo toho tolik. Pořádně jsem ani nevěděla, kde jsem. Jakže říkala ty hory? zamyslela jsem a došlo mi, že jsem to už zapomněla. Bylo toho prostě moc. Byla jsem moc unavená to všechno vstřebat. Ale nechtěla jsem už Thiu nutit mluvit. Říkala, že jí to bolí...
Už jsem měla zavřená očka, ale část vědomí mě pořád nutila zůstat vzhůru. Usnout tady mohlo být nebezpečné. A i když mě Thiiono tělo hřálo, sníh zespodu ledil. Už bych se nemusela probudit. Pak se ale ozvalo pořádné vytí. Neslo se po celých horách. Zbystřila jsem. Okamžitě jsem se zvedla do sedu. Tak to je ta smečka? Jak ví, že volají? Jak ví, že to jsou ti správní? Když jsem předtím volala, znamená to, že jsem taky smečka? Měla jsem tolik otázek. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Než jsem se ale nadála, ocitla jsem se v Thiiných zubech. Trhla jsem sebou a úplně ztuhla. Takže mě přeci jen sní? Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem umřít.
Držela jsem oči pevně zavřené, jenže ono se nic nedělo. Vůbec to nebolelo. Po chvíli jsem se je odvážila otevřít. Někam mě nesla. Viděla jsem pod sebou jen tu nekončící bílou hmotu. "Kam... kam deme," vykoktala jsem ze sebe roztřeseně. Ač jsem si to nechtěla přiznat, měla jsem strach. Najednou mě ale položila a na někoho křikla. Všechno to bylo tak rychlé. Zadívala jsem se stejným směrem jako ona a najednou se ze siluety v dálce začala formovat další vlčice. Smečka? pomyslela jsem si nadějně. Ale byla tu jen jedna. Vlčice něco říkala, dokonce něco o smečce, ale vůbec jsem tomu nerozuměla. Snažila jsem se všechny informace zpracovat.
Najednou se ale tmavá vlčice otočila na mě. Říkala, že mě někam vezme a pořád se přibližovala. O krok jsem ustoupila a zasyčela. Na malý moment ta vlčice mohla vidět drobné ostré zoubky. Nechtěla jsem nikam pryč. Nechtěla jsem od Thiy. To už mě ale i tahle vlčice popadla za krk. Nenáviděla jsem to, ale nemohla jsem nic dělat. Svaly už mi postupně vypovídaly službu. Všimla jsem si, že vlčice má něco na krku, co se klimbalo jen kousíček od mé hlavy. Vypadalo to tak krásně! Jenže pak mi došlo, že běžíme pryč od Thiy. Nešikovně jsem se pokusila se v sevření té vlčice otočit. "Thio!" vykřikla jsem a hlas mi přeskočil. Kam to běžíme? Proč? Nechtěla jsem od ní pryč. Přeci jen mě zahřívala celou noc. Ale tahle? Jak jsem jí mohla věřit?

//Moc gratuluji Cynthie k postu a děkuju za milé uvítání Hezky vám kazím smečkový "dresscode" 3:)

Trošku jsem se zakuckala po tom, co jsem zkoušela výt. Trochu mě pálilo hrdlo. Navíc jsem měla žízeň. Ale žádná voda nikde nebyla. Ta bílá hmota... studí, zauvažovala jsem a trochu si nabrala do tlamy. Zastudilo to, ale potom se ta trochu změnila na vodu a ochladila mi krk. Jakto že je ta voda bílá? Bylo mi to divné. Ale to teď nebylo důležité. Thia vypadala, že má radost a říkala, že snad přijdou. A nebo že si poradíme samy. Podařilo se mi to? Ale ne ne, zvládnu to lépe. Znovu jsem se pořádně nadechla. A pak se znovu ozvalo vytí, které se spíš než vytí podobalo chrčení a pištění. Ale bylo to hlasité. Dost na to, aby se zvuk klidnýma horama nesl dál a dál snad k uším té smečky.
Thia mě vyzvala, abych šla spát. Pomalu jsem se k ní vrátila a znovu se natiskla k její srsti. To teplo! Bylo to krásné. Jenže pak jsem si všimla, jak Thia vypadá smutně. O něčem přemýšlela. Musí to bolet, když jí někdo kousl... Proč by to ale někdo dělal? vrtalo mi hlavou. Do mysli se mi přikradla nepříjemná vzpomínka. Když jsem naposledy nedávala pozor a v noci usnula, tak ráno... Zavrtěla jsem hlavou. To už se nestane. Odhodlaně jsem se podívala na Thiu. "Já budu hlídat," pověděla jsem. Cítila jsem se sice hrozně unaveně, ale nechtěla jsem, aby to dopadlo jako minule. Navíc kdyby ona umřela, už by mě neměl kdo zahřívat. Já nechci umřít. Položila jsem si hlavu na tlapky. "Oni pžijdou..." pošeptala jsem do tmy. Pořád jsem sice netušila, kdo ti oni jsou, ale ona vypadala, že jim věří. A tak nějak podvědomě jsem tomu začala věřit taky. Nic moc jiného mi nezbývalo. Měsíc zaléval okolní krajinu příjemným světlem a všude kolem to zářilo. Možná, možná jsou ostatní také tam někde...

Thia mi vysvětlila, že smečka je společenství vlků. Pokývala jsem hlavou, jako že jí rozumím. Jenže kde ti vlci jsou, když je tu ta smečka? Rozhlédla jsem se okolo. To jsem ale zapomněla, že je všude kolem jen bílo. Jenže Thia byla velká a ti ostatní mohli být taky velcí. Třeba tam někde jsou. Schovaní, vyvodila jsem.
Její srst tak příjemně hřála. Už jsem sebou ani necukala. Ani když kašlala. Už jsem opravdu věřila, že se mi nic nestane. Přesně jak slíbila. Měla jsem hlavu vykroucenou nahoru, abych na ni trochu viděla a mohla si ji prohlížet. Pořád mi říkala pískle. Nerozuměla jsem tomu. Vždyť se přece jmenuju Sheya! Dlouho jsem u toho ale myšlenky neudržela. Její tělo plné zranění bylo teď zajímavější. Kdo jí to udělal? Přitulila jsem se ještě blíž k ní, aby mezi námi neunikalo žádné teplo. "Někdo tě kous?" zeptala jsem se a opravdu jsem se snažila všechna slova pořádně vyslovit. Jenže někdy to bylo tak těžké!
Thia pověděla, že si odpočineme. To znělo dobře. "Tak joo," odsouhlasila jsem a lehla si přesně jako ona, s hlavou položenou na packy. Co se teď bude dít? Nechá si mě? Nebo mě ráno pošle pryč? Přijde ta smečka? Jací budou? honilo se mi hlavou. Bylo toho na mou malou hlavinku moc. Už už se mi klížila očka, když v tom Thia znovu promluvila. To mě probralo. Výt? přemýšlela jsem. Ach ano, to umím! To už jsem dělala! Vzpomněla jsem si. Vyskočila jsem na tlapky poměrně energicky, které se pode mnou trochu podlomily. Musela jsem zpomalit. Podívala jsem se na Thiu odhodlaně. "Zkusím to." Trochu jsem od tmavé vlčice poodstoupila, ale pořád tak, abych se mohla hřát o její ocas, a odkašlala si. Pak jsem zvedla hlavu k obloze. Měsíc krásně svítil. Takhle jsme to dělali, vždyť to umím, opakovala jsem si v hlavě. Byla to jedna z mála věcí, kterou mě máma učila. Pak jsem se nadechla a zavyla. Nebo se o to alespoň pokusila. Moc jako vytí to sice neznělo, ale nějaký hluk to způsobilo. "Myslíš, že pžijdou?" otočila jsem se na Thiu. Ani jsem vlastně nevěděla, kdo ti oni jsou. Ale ona tvrdila, že nám pomůžou. Co když přijdou špatní?

Thia přikývla. Vypadalo to, že přemýšlí. Hlásek v hlavě mi podsouval, že určitě přemýšlí, jak se mě zbavit. Nemohla jsem věřit nikomu. Ani mámě. Pak se zeptala, jestli mi je zima. Váhavě jsem přikývla. Slunce se schovalo za hory a zase začínalo být ještě hůř. Naštěstí pod závějí toho bílého aspoň nefoukalo. Zadívala jsem se na místo vedle ní, kam ona koukala. Uvnitř jsem bojovala sama se sebou. Přikrčila jsem se blíž k zemi a maličko se poposunula blíž k vlčici. Pak jsem ale znovu zaváhala.
Thia dál mluvila. Tak tiše, že jsem ji sotva slyšela. A pak zase ten kašel. Cukla jsem sebou. Smečka? Co je to? Nerozuměla jsem jí. "Smečka?" zopakovala jsem tázavě. Co to pro mě znamenalo? Bylo to důležité? Netušila jsem, co dělat a co si myslet. Znala jsem jen naši noru a pak... řeku. Zavřela jsem oči. Thia dál mluvila. Zdálo se, že má obtíže. Když mě znovu vyzvala, pomaličku jsem došla až k ní. Nemám co ztratit. Přikrčila jsem se k jejímu břichu. Její srst byla tak příjemně jemná a hřejivá. Stále jsem se třásla, ale začínalo to být lepší. Pak jsem ale vzhlédla nahoru na ni. Thia chrčela a s těžkostí dýchala. "Bojí?" zeptala jsem se opatrně. Stále jsem se snažila být ostražitá. Ale to teplo. Bylo to tak příjemné!

Vlčice se na mně dívala. Pomalu se začínalo stmívat, ale díky té bílé pěně bylo pořád trochu vidět. Jakmile ale ta černá promluvila, projel mi mráz po zádech. Nehodlala jsem se ale pohnout. Měla jsem strach, netušila jsem, kde jsem, ale neměla jsem sílu dál utíkat. Nakrčila jsem se a stále ji pozorovala. Vlčice pořád ležela. Snažila se mě uklidnit, že mi neublíží. Nevěřila jsem jí. Však jsem ji viděla poprvé. Navíc i máma... Co když mi ale opravdu neublíží? Vrtal mi v hlavě hlásek. Potřebovala jsem pomoc. Věděl jsem to. Byla jsem příliš slabá na to ulovit něco k jídlu a mršin v kraji moc nebylo. To ta hmota!
Vlčice mi něco řekla. Moc jsem tomu nerozuměla. Možná její jméno? "Thi-a," zopakovala jsem roztřeseně a poslední samohlásku v podstatě vydechla. Stále jsem si udržovala svou vzdálenost. Ale vlčice pořád jen ležela. Pomalu jsem začínala věřit, že mě opravdu nesežere. Pokaždé, když se rozkašlala, jsem sebou cukla. Jako by mi mé tělo říkalo TEĎ, teď zaútočí. Ten zvuk byl opravdu nepříjemný. "She-sheya," vysoukala jsem ze sebe. Tak mi říkala máma. Máma... Před očima jsem viděl, jak nás bere do zubů a hází do ledové vody. Bezděčně jsem znovu zavrčela - nebo se o to aspoň pokusila. "Pžišla sem... od vody," odpověděla jsem na její otázku. Mohlo to ale znamenat cokoli. Při té vzpomínce jsem se otřásla. Nechtěla jsem na to myslet. Už nikdy. Chtěla jsem jen teplo a spát. Všechno to tak hrozně bolelo. "Kde...?" vydechla jsem a podívala se na ni. Třeba mi pomůže. Třeba není zlá.

Byli jsme doma v našem úkrytu a choulili se k sobě. Vedle mě leželi všichni moje bráškové a sestřičky. Venku bylo sice chladno, ale tady jsem se cítila dobře. Teplo. Bezpečí. Domov. Pak se ale máma zvedla a někam odešla. Mami, kampak jdeš...? Mami...?! Nenechávej nás tu. Zoufale jsem se podívala na svou sestru. Taena se na mě usmívala. Pak jsem ale pohledem sjela níž a tam se na mě šklebila ošklivá krvavá rána. Tae! Sestřin úsměv se začal rozplývat...
Cítila jsem, jak se mě něco nebo někdo dotklo. S trhnutím jsem se probudila. Jakmile jsem rozlepila oči, uviděla jsem, jak vedle mě leží veliká černá vlčice s fialovýma očima. Poplašeně jsem ucukla a neobratnými pohyby se snažila dostat dál od té vlčice. Pak jsem ale narazila do té bílé hmoty a trochu mi jí spadlo za uši. Pohledem jsem hypnotizovala tu vlčici. Z hrdla se mi vydral slabý zvuk podobný zavrčení. Ublíží mi? Vycenila jsem své drobné zoubky. Neměla jsem sílu před ní utíkat, ale nehodlala jsem se jen tak vzdát. Tlapky se pode mnou třásly a zdálo se, že se každou chvíli sesunu zase k zemi. Ale moje odhodlání se zračilo v mých očích.
"Kdo s-si," vysoukala jsem ze sebe. Ještě jsem neuměla pořádně vyslovovat a navíc mi drkotaly zuby. Přišla mě zachránit? Pak můj pohled sklouzl níž z jejích očí na její tělo. Na rameni jí mezi srstí prosvítala ošklivá jizva. Ublížil jí někdo? Cítila jsem se tak zmatená a unavená. Zároveň jsem ale nepřestávala ukazovat svoje zoubky. Třeba jí to odstraší!

//mimo Gallireu

Pozorovala jsem bílou hmotu pod svýma tlapkama a odevzdaně ťapala dál. Nevěděla jsem, kam jdu, ale věděla jsem proč. Musela jsem se schovat a najít nějaké jídlo. Za každou cenu. Přežít.
Mé drobné tělíčko se třáslo. Byla hrozná zima. Navíc mé tělo nechránil téměř žádný tuk. Cítila jsem se tak slabá. Každý krok stál obrovskou dávku odhodlání. Ještě jeden, a pak další, a ještě... Tlapky pode mnou se třásly a vypadalo to, že mě každou chvílí neudrží. Ale zatím jsem stále šla.
Soustředila jsem se na pohyb tak moc, že jsem si skoro nevšimla, kam jsem se to dostala. Ocitla jsem se někde v horách, ale ta bílá hmota kolem mě byla tak vysoká, že jsem skoro nic neviděla. Věděla jsem, že hory pro mě neznamenaly nic dobrého - byla tu zima a nikde nic moc živého - ale neměla už jsem sílu je nikudy obcházet. Zvládnu to, zařekla jsem se odhodlaně a možná spíš trochu bláznivě. Podivné ale bylo to, co jsem cítila. Něco tu přeci jen žilo. A vonělo to podobně jako máma a jako sourozenci. Ale nebyli to oni.
Při dalším kroku se pode mnou podlomila tlapka. Spadla jsem do té bíle hmoty. Ani to nebolelo, jako bych spadla do vaty. Jen hrozně studilo. Tak hrozně se mi chtělo spát. Mami... kdepak jsi? Zavřela jsem oči. Zdálo se mi, jako bych viděla svou malou sestřičku...

//Kdopak mě adoptuje?