Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chtěla jsem pryč. Hrozně moc. Co nejdál odsud. Abych už to neviděla. Už žádnou vodu. "Thio, plyč," zašeptala jsem znovu tenkým hláskem. Doufala jsem, že to zařídí. Znovu na mě mluvila. Tentokrát jsem slyšela, jak říká moje jméno. Opřela jsem se trochu o její nohu. To, jak mě hřála, bylo příjemné. Trochu mě to rozptýlilo. Thia říkala, že tu není nic, co by mi ublížilo. Ale to nebyla pravda. Byla tu ta voda. Bázlivě jsem koukla tím směrem. Chtěla jsem něco říct, něco namítnout, ale nakonec se mi slova zadrhla v krku.
Thia opakovala, že můžeme jít pryč, ale že se musím uklidnit. Ale to jsem nemohla, ne dokud jsme byly takhle blízko toho místa. Z dálky bylo krásné, ale... "Prosím," zaškemrala jsem znovu. Bylo mi už o něco líp. Čím dál jsme byly od jezírka, tím klidněji jsem se cítila. Thia dál mluvila, její hlas byl klidný a zněl příjemně. Říkala, že by kohokoli, kdo by se na mě pokusil šáhnout, roztrhla jako hada. "Ale voda nede loztrhnout," pípla jsem tiše. Hlavou mi vrtalo, proč mě vlastně chce chránit. Jsem už taky smečka? Jak se to pozná? Vždyť mě jenom našla v tom bílém, ve sněhu. Ale ta myšlenka byla příjemné.
Udělala jsem znovu několik kroků dál od jezírka, ale pohledem jsem ho stále hypnotizovala. Jako by snad na mě mohlo skočit. Však taky skočilo. A pak studilo. Zatáhla jsem Thiu za nohu. "Plyč," zopakovala jsem ještě a pomalu závějí couvala mezi stromy.

//Ageron

Thia mě téměř doběhla. Cítila jsem její přítomnost kousek za sebou, ale nemohla jsem odtrhnout oči od toho jezírka. Vodní plocha byla sice z většiny zamrzlá, ale na některých místech se přeci jenom hladina trochu houpala. Hlavou mi proletěl krátký flashback.

Viděla jsem vlčici, jak stála vedle mě. Vlastně jen její tlapky. Měly hnědo-béžovou barvu, takovou jako já. Usmála jsem se a chtěla se rozeběhnout za ní, jenže v tu chvíli mě něco silně popadlo za krk. Vykřikla jsem. Netušila jsem, co se děje. A zároveň to bolelo. Hrozně, hrozně moc. Zavřela jsem oči. Pevně. Jako by to snad mohlo něco vyřešit. Pak jsem ucítila ledovou vodu. Znovu jsem vykřikla. Hrozně to studilo. Nechápala jsem to. Proč jsem ve vodě? Proč, proč, proč. Mami!

"Ne, ne, ne..." naříkala jsem a pomalými krůčky couvala dál od břehu jezírka. Cítila jsem, jak mi tluče srdce. Hrozně jsem se bála. Nechtěla jsem zase do vody. Už ne. Už nikdy. Odcouvala jsem až tak, že jsem zády narazila do Thiiné nohy. Něco mi říkala. Slyšela jsem její hlas, ale nedokázala jsem moc rozeznat jednotlivá slova. "Poď plyč," zaškemrala jsem. Chtěla jsem jen vidět svítíce mech, takhle jsem si to nepředtsavovala.

//Ragar

"Uff," hekala jsem a dál se drala sněhem i přes Thiiono volání. Nějak jsem si neuvědomovala to, že na mě vlastně volala, že jdu špatně. Ani jsem to v zápalu boje moc neslyšela. Sestup z hor byl podstatně náročnější, než jsem čekala, ale nehodlala jsem se jen tak vzdát. V jeskyni jsem načerpala nějaké síly a tak jsem prostě pokračovala - celá od sněhu a moc jsem nevěděla, kam se to vlastně řítím. Ale to mi nemohlo zabránit. Svítící mech, to musím vidět! Jen jestli opravdu existuje. Co když ho nenajdeme? přemítala jsem a jen rychlým pohledem zkontrolovala, jestli jde Thia za mnou. Zase ztratit jsem se nechtěla. Mají teplo a jídlo. A je s nima sranda. Usmála jsem se. A taky Falo určitě ví, kde je hodně kamínků.
Spokojená s tím, že jsem zahlédla černý kožich, jak mě následoval, jsem běžela dál. A v momentě, kdy jsem měla už tlapky úplně zamotané, jsem se zastavila. Popravdě, už jsem moc nemohla. "Thio!" houkla jsem, abych na sebe upozornila. Tlapkou jsem si udusala sníh před obličejem, abych aspoň něco viděla. Páni! Přede mnou se otevřel výhled na nádherné jezírko. Všude byl led a rampouchy a v denním světle všechno tak krásně zářilo. Skoro jako Thiin přívěšek. "Našla sem to!" vykřikla jsem radostně. Pak jsem se ale zamračila. "Jenom ten mech asi zamrz." To mě zklamalo. Byla jsem i trochu naštvaná. Zvlášť po takové cestě.
Ale nakonec mi to stejně nedalo a rozeběhla jsem se blíž. Naklonila jsem se až na samý okraj, abych tam dobře viděla. Jenže místo něčeho supr tam byla voda. Brr. Celá jsem se naježila a ustrašeně couvla. "Ne, ne, ne..."

Schovávala jsem se pod kopečkem sněhu a byla opravdu spokojená, jak jsem to krásně vymyslela. Tohle byla geniální schovka. Tady mě nenajde! pomyslela jsem si lišácky. Když Thia začala volat moje jméno, můj samolibý úsměv se ještě rozšířil. Zafungovalo to. Opravdu nevěděla, kde jsem. Taky volala, kde jsem. To ne, mě nenachytáš. Tak snadno se neprozradím. Zavrtěla jsem trčícím ocáskem. Vůbec jsem si neuvědomovala, že mi kouká ven. A jak šel na bílém sněhu krásně vidět.
Jakmile začala Thia dramaticky naříkat, nevydržela jsem to a začala se pod vousy hihňat. Už už jsem si myslela, že mám opravdu vyhráno, když nad mou hlavou najednou zmizel. Překvapeně jsem vzhlédla, až mě ostré sluníčko donutilo přivřít oči. "Ale schovám! Můšeme to zkusit znova. Jen nejdžív ty." Zazubila jsem se na ni a vyskočila ze závěje. Měla jsem na sobě sníh nelapený snad ze všech stran. Musela jsem vypadat jako vlčecí sněhulák. Vlčulák!
Vyběhla jsem ze sněhu na už vyšlapané místo a chtěla se hned po hlavě hrnout do další blbosti, jenže vtom mě něco napadlo. "Kde sou tak dlouho? Ploč požád plyč?" zamračila jsem se. Zdálo se to už jako věčnost, co Ouško odešel. Navíc, teď jsme měly něco, co jsme mu mohly ukázat. Ten by záviděl! "Poď je hledat! A cestou tžeba najdeme mech," vyhrkla jsem ze sebe a na nic jsem nečekala. Tak nějak napůl jsem hopkala a napůl se kutálela obrovskýma sněhovýma závějema dolů.

//Jezero Nä'hi

"Pžíšela?" zbystřila jsem. V tem moment jsem přestala dělat cokoli jiného. Tohle bylo důležité. "Kde... Kde bydlí?" dožadovala jsem se vědět. Možná bych se na ni mohla taky jít podívat! No jo! Když ji Thia popisovala, už jsem vesele poskakovala kolem. "Velká. Zubatá. A svítí," vydechla jsem. "A ty si ji polazila? Jako hada?" zasvítila mi očka. Na Thiu nikdo nemá. To už by byla třetí, koho porazila. Měla jsem takové štěstí, že jsem narazila zrovna na ni. Co když si myslela, že jsem taky příšera? A šla mě porazit? Zahihňala jsem se pod vousy.
Pak ale přišel na řadu svítící mech. "Mech nesvítí," zavrtěla jsem hlavou nesouhlasně. To je jí muselo zdát! Ale ona říkala, že je kousek. A jsem se rozhodla, že tomu dám šanci. "Pudem se tam podívat?" Při zmínce o blechách jsem se otřásla. Ale kouzelné blechy zněly jako zábava. "Copak by udělaly mně?" zauvažovala jsem nahlas. Určitě by to bylo super. Jako ten vlk, co mluvil tak divně. Ale pořád bych tak mluvit nechtěla. "A zůstalo mu to?"
Když jsem Thiu ohodila sněhem, hned mi to oplatila. Zahihňala jsem se a pak mě něco napadlo. "Nedívej se," intruovala jsem ji. Načež jsem skočila zpátky do závěje. Chvilku jsem se v ní vrhala, než jsem se dostala do místa, které vypadalo tak trochu jako iglů. To je ono! zaradovala jsem se. Přikrčila jsem se pod sníh a spokojeně si pomyslela, že takhle mě nenajde. Jenže to by mi nesměl trčet ocásek ze sněhu.

Byla jsem spokojená s tím, co mi Thia řekla o zkoumání Gallirey. Sice jsem neměla až tak úplnou představu, jak to všechno bude fungovat, ale už teď jsem se těšila. I přes to všechno, co se mi stalo, jsem svět pořád viděla přes jakési růžové brýle. Musel být přece taky dobrý. Třeba to tady je jiný. Když umí kouzlit!
Thia mě napínala s těmi tajemstvími. To se mi vůbec nepozdávalo. Zamračila jsem se a už poněkolikáté nespokojeně našpulila rtíky. Dokázala jsem za den vystřídat několik nálad. A někdy se měnily z minuty na minutu. "No taak..." pobídla jsem ji. Snažila jsem se na svém obličeji nedat znát natěšení, jenom naštvání, ale ocásek mě jistě musel prozradit. "Tak uš povídej." Obešla jsem kolečko a pak se zastavila. "Nikomu to nežeknu!" Gecla jsem si na zadek a s očekáváním se na ní dívala. Možná Ouškovi...
Thia mi vyprávěla, kde se narodila. Netušila jsem, kde je Zelený les, ale zdálo se, že ona taky ne. "Já se narodila v díže," zazubila jsem se na ni, abych ji potěšila. Taky jsem netušila, kde byl můj domov. Už jsem si to moc nepamatovala. Jenom vodu. Brr. "Jsou jako ty, Ouško a Falo? Ti vlci dole?" Tak trochu jsem o nich referovala, jako by měli být jiní než já. A co když jsou? "Já nezakopnu," řekla jsem sebejistě. Proč bych taky zakopávala o vlka? Nejsem nešika. Nojo, ale co kdy někdo zakopne o mě? To navíc bylo kvůli mé velikosti mnohem pravděpodobnější. Proč jsem vlastně menší? Nerozuměla jsem to. Svět byl tak složitý. A navíc toho bylo tolik.
Balancování se mi dařilo jenom chvilinku. Pak jsem se začala houpat a najednou jsem měla pocit, že pod tlapkama nic nemám. Se zapištěním jsem zapadla do závěje. Tentokrát jsem ale nebyla naštvaná, jen mi to přišlo hrozně vtipné. Začala jsem se smát na celé kolo. Oh. Něco mě napadlo. Utichla jsem a začala se blížit sněhem po kraji jeskyně. Pak jsem vyskočila a s hromádkou na hlavě nahodila trochu prašanu na Thiinu srst.

Potvrdila mi, že svět je veliký. Vlastně obrovský. Takže je takový, jak odsud vypadá. Jestlipak bude i tak zářivý? usmála jsem se při pohledu na krajinu pokrytou sněhem. Takhle mi vůbec nevadil. Dokud jsem se v něm nemusela brodit. "Můžeme být plvní, komu se to podaží," prohlásila jsem odhodlaně a vrhla krátký pohled na vlčici vedle mě. "Posbíláme včesky kamínky." Natáhla jsem před sebe tlapičku a snažila se ji vyšponovat co nejvíc. To zvládneme.
"Ani Šivot se Smltí je neznají?" reagovala jsem pohotově. "Poškat," zarazila jsem se. Něco mě trklo. "Ty znáš nějaká tajemství?" Naježila jsem se a ocas mi začal lítat ze strany na stranu. Chtěla jsem vědět všechno. A něco, co zavánělo dobrodružstvím, o to víc. Když mě ale Thia napomenula, stáhla jsem se raději dál od okraje. Stejně už zase nesvítilo sluníčko.
Chvilinku jsem se pohledem zastavila na jejím novém kamínku. Měl stejnou barvu jako její oči. To nemůžu být náhoda, to musí být dárek! Já ho najdu, usmyslela jsem si paličatě. Pak jsem se protáhla a poskočila blíž k vlčici. Musela jsem se hodně zaklonit, abych na ni viděla. "Ty si se tady nalodila?" zajímalo mě. Byla jsme s těmi otázkami neoblomná. "Znáš tu hodně vlků? I tam dole?" Říkala přeci, že tam byla.
Dlouho jsem v klidu nevydržela, než jsem začala pobíhat po okraji jeskyně. Pak jsem se pokoušela i balancovat jen na dvou tlapkách. Brala jsem to jako výzvu, že nesmím spadnout.

Mezitím se pořádně vyjasnilo. Dokonce už ani nebyla taková zima, i když nejspíš pořád mrzlo. Rozhlížela jsem se na svět pod námi. Celý širý svět. Dokonce se na chvilku i protrhaly mraky a vykouklo sluníčko. Sněhové závěje se tak rozzářily. "Wooa," vydechla jsem fascinovaně. Jak je možný, že tady vidíme celý svět? Proto tu Falo a smečka bydlí? Je opravdu svět takhle velký? Dá se vůbec proběhnout celý? Zírala jsem dolů a snažila se to všechno pochopit. Thia říkala, že se krajina jmenuje Gallirea. "Gallilea," zopakovala jsem jako papoušek. Tohle znělo důležitě. Měla bych si to pamatovat.
Poklesla mi ramena. Thia říkala, že neví, jestli tam moji sourozenci jsou. A i kdyby byli, ta země je obrovská! To nikdy nemůžu obejít... Podívala jsem se na své maličké nožky. Stačil jeden drobný krok a zase bych zapadla do závěje až po uši. Já už chci být velká! Thia mi povídala, že s rodinama je to někdy těžký. To tedy jo! Však její rodila byla přeci taky pryč. Když řekla, že se o mě postarají, trochu mě zahřálo u srdce. To teplo tam v jeskyni se mi líbilo. Navíc měli jídlo. Podívala jsem se na vlčici vedle mě a trochu se usmála. Ještě jsem nebyla připravená jí říct, co se stalo, ale věděla jsem, že jednou budu. A třeba je společně najdeme.
Poposunula jsem se na úplný kraj kamene a sedla si na tlapky tak, abych se mohla nahřívat ve světlu slunce, kdykoli prokouklo. Byla tu ale ještě jedna věc, která mi vrtala hlavou. Naklonila jsem se k Thie. "A ty uš si tam byla? Tak dole?" zeptala jsem se a kývla hlavou. "Jaký je svět? Je oplavdu taky velký? Je jiný než na dluhé stlaně?" Zvědavě jsem zastříhala ouškama. "Viděla si ho celý?"

Fantazírovala jsem, jak ta příšera asi mohla vypadat. Měla velký zuby. A drápy. A taky veliký oči. Fíha. Určitě. Thia je boží! Nadšeně jsem poskočila a hltala každé slovo, které Thia řekla. Když prohlásila, že na ní si nepřijde, energicky jsem kývla. Až budu velká, budou se mně taky bát hadi! Usmyslela jsem si a snažila jsem se na špičkách tlapek vytáhnout co nejvýš. Pak jsem elegantně propnula hlavu.
Thia si vrátila přívěšek zpátky na krk. Tentokrát se už žádný had neobjevil. Sice mě to trochu zklamalo, pak jsem si ale uvědomila, že už se určitě bojí. Protože by ho Thia znovu porazila. "Je supláckej," zazubila jsem se na ni. Přívěšek na jejím krku slabě zářil. Takhle ji najdu i v noci! Pomalinku jsem došla drobnými krůčky až k ní a tlapkou do kamínku jemně drcla. Hrozně mě to lákalo. "Ale měly bysme zjistit, od koho je." Vypadala jsem odhodlaně. Znělo to jako dobrodružství. Jak bych takovou šanci mohla zahodit?
Sklonila jsem hlavu k zemi a začala čenichat po okolí. Třeba tu zůstane pachová stopa, pomyslela jsem si s nadějí. Ale ani když jsem obešla celý námi vyšlapaný ovál, nic jsem neobjevila. Co když ho někde ztratil? Zamračila jsem se. Ale ne ne, to by se pro něj určitě vrátil. Tohle je dárek. A od ctitele. Kdo jiný dává dárky? Krátce jsem se ohlédla na Thiu, než jsem pokračovala.
Ještě chvíli jsem pobíhala sem a tam, než jsem se znovu vyškrábala na okraj jeskyně. Už se rozednívalo. Chtěla jsem se otočit na Thiu, ale vtom se můj pohled zasekl na světu pod náma. Byl tak obrovský! Zalapala jsem po dechu. Nic takového jsem nikdy neviděla. "Co je tam dole?" zeptala jsem se tiše. Pak jsem trochu posmutněla. "Myslíš, že tam jsou...?"

Thia se začala hrozně chechtat, že jí to tady rozhodně nějaký ctitel nemohl nechat. "A ploč by ne," namítla jsem a našpulila rtíky. Byl to dobrý nápad, to nepochybně. A navíc o něm nemusela vůbec vědět. Proto byl přece tajný, no ne?
Když si ale kamínek začala nasazovat na krk, zatajila jsem dech. Úplně jsem se napnula a zaťala všechny svaly. Tak co bude, co bude? Skoro jsem ani nemrkala. Sice jsem byla vnitřně připravená, že se něco vyvede - vždyť to přeci Thia říkala, proto si dávala pozor - to, co následovalo jsem nemohla čekat ani v nejmenším.
Jakmile vlčice vyjekla, škubla jsem sebou. Zrychlil se mi tep a začalo mi bušit srdce. "HAD? HAD! Kde?!" vyjekla jsem. Zuřivě jsem se rozhlížela kolem sebe. Vlastně jsem ani moc nevěděla, co hledám. Ale Thia jančila to dokonale podněcovalo paniku i ve mně. Začala jsem couvat dozadu a několika rychlými kroky překonala poslední pár vyšlapaných centimetrů. Pak jsem zapadla do závěje. Už po druhé během několika minut. A zase až po uši. Tentokrát se však dalo nahoru vyškrábat podstatně hůř než předtím. Ale aspoň mě to zchladilo. Doslova.
Když jsem se vyškrábala ze sněhu, Thia už taky nevyváděla. Ležela na sněhu a zrychleně dýchala. Opatrně jsem se k ní přiblížila. Řetízek ležel na zemi a stále slabě svítil. Nikde kolem ale nic nebylo. Byla jsem zmatená. A pořád trochu vyblbnutá. Tak kde je?! Nechápavě jsem se rozhlédla a pak se podívala na Thiu. "Kde je? Už jsi ho polazila?" zeptala jsem se zvědavě. Určitě. Je velká a silná. A toho, kdo ji kousl, taky porazila. Nějaký had nemá šanci!
Navlékla jsem přívěšek na tlapku a přešla s ním až k ležící vlčici. Tam jsem ho položila tak, aby na něj dosáhla. "Tohle ti spadlo," pověděla jsem nevinně. Opravdu jsem si myslela, že tu byla nějaká příšera a ona ji porazila. Byla taaak statečná. Nedočkavě jsem popošlápla. "Jaký byl? Byl silný?!" To je taková škoda, že jsem spadla do toho sněhu! Mohla jsem ho taky vidět!

Nadšeně jsem pozorovala malý zářivý kamínek, který našla Thia. Přešla jsem k němu co nejblíž, abych si ho v matném světle měsíce mohla co nejlépe prohlédnout. Takže takové kamínky se Smrti nedávají, poznamenala jsem si v duchu. Ne když mají řetízek. Thia se mě ptala, jestli je ten kamínek jiný, než ten, co měla ta vlčice předtím. Popravdě, předtím jsem si ho nestihla tak pečlivě prohlédnout, jak byla tma a byla jsem vystrašená. A než jsem se vzpamatovala, ležela jsem zase na zemi. A pak ta vlčice utekla. Kampak vlastně šla? "Je hežčí," zazubila jsem se na Thiu. Chtěla jsem, aby měla radost. A navíc, opravdu se mi líbil víc. Tenhle zářil.
Netrpělivě jsem přešlápla z tlapky na tlapku. Těšila jsem se, až si ho Thia nasadí, ale ona pořád váhala. Pročpak pořád váhá? Vždyť kámen není nebezpečný! Nenápadně jsem se rozhlédla po okolí. No co kdyby tu někde byl nějaký další. "Tžeba ti ho donesl tajný ctitel," pověděla jsem Thie svou domněnku. Nojo, třeba má nějakého vlka jako ta vlčice s klikyhákama. A ani to nevím. A nebo to neví ani ona. Třeba se ten vlk stydí! Zvažovala jsem všechny možnosti. A nebo jí to donesl jako omluvu ten, co jí kousl. Koutkem oka jsem se podívala na vlčici nade mnou. Už jsem se nadechovala, ale nakonec jsem se rozhodla, že jí to nebudu připomínat. "Nesmí bojet," pošeptala jsem si pro sebe.
Thia mi vysvětlila, proč pořád tak čeká. Tiše jsem zamručela. Chtěla jsem namítnout, že by přece tu magii určitě porazila, ale když řekla, že o tom má nějaké historky, moje pozornost se zase přenesla úplně jinam. Dobrodružství! Oči mi zasvítily a koutky tlamy se rozšířily v úsměv. Ani mi nevadilo, že mi na hlavu padal další sníh. Navíc to začínaly být čím dál větší kousky. "Budeš mi o tom povídat?" Pak jsem se zarazila. Vzpomněla jsem si na její kašel. "Až ti bude líp..." vydechla jsem a pohledem znovu sklouzla na zářivou věcičku v jejích tlapách. Dostanu někdy taky takový? Od ctitele? Hihi.
Thia se nakonec odvážila si řetízek nasadit. Napjatě jsem ji sledovala. Čekala jsem, že se něco stane. Vlastně jsem v to i tak trochu doufala. Byla by sranda. Bude blesk? Nebo se otřese hora? Ale ne ne, to umí Ouško, kamínek přece takové věci neumí. Na chvíli jsem přestala dýchat.

//úkryt

Thia mě hned začala ujišťovat, že mi přece neuteče. Pochybovačně jsem se na ni podívala. Moje nohy nebyly ani z poloviny tak dlouhé jako ty její, takže by stačilo pár dlouhých kroků a už bych se mohla dívat jen na špičku jejího ohonu. Naštěstí ale opravdu neplánovala utíkat někam daleko. Seskočila jsem z jeskyni dolů do sněhu a zabořila se do závěje až po špičku uší. Naštvaně jsem zavrčela. Nic jsem neviděla a navíc to tak hrozně studilo. Už už jsem chtěla začít nadávat, když v tom Thia promluvila a to zaujalo mou pozornost.
Pokusila jsem se vyškrábat trochu výš, abych měla vystrčený zpoza sněhu aspoň vršek hlavy a aspoň něco viděla. Moc mi to ale nešlo. Zatracená bílá hmota! Já chtěla vidět, co tam Thia má. Hrozně, hrozně moc. "Co jsi viděla?" vyzvídala jsem, protože mi do zorného pole neustále lezl sníh. A pak mě něco napadlo. Prolezla jsem závějí až k Thie, kdy už to bylo trochu vyšlapané. Konečně jsem viděla! Ale na hlavě mi pořád zůstávala hromádka sněhu. Trochu jsem se otřásla, ale nepodařilo se mi ze sebe dostat všechno. Thia přehrabovala sníh před námi. Co tady hledá? Naklonila jsem hlavu na stranu. Viděla snad nějaké kamínky a hledá je, aby si mohla koupit další kouzla?
Přistoupila jsem o pár drobných krůčků blíž, abych si to tam mohla lépe prohlédnout. Thia ale najednou vykřikla. Trochu jsem se lekla a cukla sebou, než jsem si uvědomila, že mi nic nehrozí. "Co? Co tam máš?" dožadovala jsem se to vědět a drala jsem se dopředu k jejím tlapkám.
Když se mi to konečně povedlo, uviděla jsem zářivý fialový kamínek. "Ten je klásný," vydechla jsem bezděčně. Prohlížela jsem si ho a hrozně se mi líbilo jak slabě zářil. "Našla jsi kamínek pro Smrt?" zeptala jsem se zvědavě. Ale počkat, ta vlčice předtím ale taky jeden takový měla a na krku. Je tenhle nějaký lepší než jiné kamínky? Určitě, je tak krásný! Podívala jsem se na Thiu a čekala, co řekne. Ale ona si kámen stále jen prohlížela. "Ploč má žetízek? Je to takový kámen, jak měla ta vlšice pžedtím?" hrnula jsem ze sebe a moc se mi nedařilo vyslovovat jednotlivá slova, jak jsem spěchala. "Tžeba ti ho tu někdo nechal jako dárek!" Nadšeně jsem poskočila a pohledem hltala vlčici přede mnou.

//Pod to se podepíšu, Savi :)

Hrabala jsem se sněhem. S každým krokem to šlo čím dál pomaleji. Začínala jsem být opravdu vysílená. Naštěstí se nade mnou objevila Thia. Tentokrát mi už nevadilo, že mě popadla za krk. Ani jsem necukla, nesyčela a neukazovala zuby. Byla jsem jen vděčná. "Děkuju," pípla jsem tiše. Říkala, že úkryt je blízko. Takže se jdeme schovat? Někam jako doma? Bude tam teplo? přemýšlela jsem a v hlavě už se mi tvořil obrázek příjemné jeskyně, kde plápolal jemný plamen a na zemi ležely kožešiny. A pak máma přinesla jídlo. Ano, spokojeně jsem se usmála.
Ta vlčice před námi vypadala podrážděně a pořád hrozně spěchala. Nechtějí co tu? Co když mě ta smečka vyžene? Na kratičkou domu mnou projela úzkost. Pak jsem se ale trochu uklidnila. Ne, ne, to přece říkala, až po tom dalším volání. Nemůžu za to já! Opravdu jsem tomu chtěla věřit. Měla jsem strach, co se mnou bude. Nevěřila jsem ostatním, ale zároveň bez jejich pomoci jsem byla ztracená. Trochu jsem fňukla, ale jen tak tiše, aby to nikdo neslyšel. Nechtěla jsem, aby si Thia myslela, že jsem strašpytel.
Pokračovaly jsme dál za tou vlčicí s tím krásným kamenem na krku. Jakže se jmenovala? Pomalý houpavý pohyb mě uspával. Snažila jsem se zůstat vzhůru, ale nakonec se mi oči přeci jen zavřely.

//úkryt (?)

Stisk černé vlčice byl pevný. Nemohla jsem se ani pořádně otočit. A Thiu jsem začínala ztrácet z očí. Slyšela jsem jen její volání. Ale víc nic. Podívala jsem se nad sebe na vlčici, která mě nesla. Nevypadalo to, že by mi chtěla ublížit. Proč ale tak rychle běží pryč? Od Thiy? Tohle dělá ta smečka? Snažila jsem se vyvodit si co nejvíc informací, ale pořád se mi to úplně nedařilo. Když v tom jsem se najednou ocitla na zemi. Překvapeně jsem zamrkala. Ta vlčice zase začala něco říkat. Většina z toho, ale pro mě byla prázdná slova. Haruhi? Starling...? Co je to sníh? A lavina? Tolik jsem toho neznala.
Thia se k nám pomalu blížila. Takže na ni čekáme? pomyslela jsem si nadějně, ale to už ta druhá vlčice zase vykročila dál. Zmateně jsem se na ni podívala. Mám jít za ní? Váhala jsem v duchu. Ale zdálo se, že asi ano. I Thia šla nejspíš za ní. Jenže byl problém, že jsem zůstala zapadlá k v té bílé hmotě. Závěje byly pro moje drobné tělíčko příliš vysoké. Šla jsem podél vyšlapaných stop, ale moc nevěděla kam. Možná jsme tam měli zůstat ležet? napadlo mě. Stále ani nikdo neřekl, kam vlastně jdeme. Prý za smečkou, ale jak se pozná společenství vlků, jak říkala Thia? Brodila jsem se závějí dál do kopce. Poslední síly mi rychle ubíhaly, ač jsem si předtím trochu odpočala. Z dálky jsem nemohla být vůbec vidět a taky jsem sama nic neviděla. Naštěstí svému čumáčku jsem věřit mohla. Bude Thia v pořádku? napadlo mě, když jsem zaslechla její kašel. To, že se ozvalo další vytí, jsem ignorovala. Teď už jsem věděla, že to volá smečka.