Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Jedlový pás

"To ti vůbec nevěžím," oponovala jsem jí pobaveně. "Ulčitě by sis hrála moc." Kdo by taky ne? Kdybych něco takového uměla, určitě bych neodolala. A dělala si s tím z ostatních šprťouchlata, to prý byla sranda, jak říkal Ouško. A s počasím by to šlo ještě líp než když se třese s horou.
Když ale Thia říkala, že neví, jak to přesně u Smrti funguje, zamračila jsem se. To mi kazilo plány, že bych tam mohla najít Taenu. Nebo ostatní... Přejel mi mráz po zádech. Zvedla jsem hlavu k obloze a prohlížela si chvíli mraky, abych na to nemusela myslet. "Jen duše?" pípla jsem překvapeně. "A co se stane s tělem?" Tohle nebylo zrovna to nejlepší téma pro malé vlče, ale mě to zajímalo. Vlastně to bylo dost důležité. "A když... když si tam byla, viděla si tam nějaký duše?" Ani jsem nevěděla, jak si takovou duši představit. Vypadala jako vlk, nebo byla oválná? Zelená nebo průsvitná?
Pak jsem si úplně položila hlavu na Thiiny záda. Sluníčko se mezitím úplně přehouplo za obzor a všude kolem už byla jen úplná tma. Vlastně jsem si to teď ani nemohla pořádně prohlížet. Ale byla jsem docela unavená, a tak mi to ani tak nevadilo. Chvílema mi hlava dokonce klimbala. Spát se mi sice úplně nechtělo, ale takhle se úplně uvolnit nebylo na škodu.
Jakmile se ale černá vlčice zmínila o neobyčejném kopci, zbystřila jsem. Hned jsem zvedla hlavu a narovnala se. "Jako kouzelný kopec?" Tenhle kraj byl vlastně samá záhada. Jestlipak v horách má taky něco magické schopnosti? Třeba otevírající se skály. To by byla sranda. Při představě, že bych tam ale taky mohla hezky pěkně uváznout uvnitř, se mi ten nápad přestal pozdávat. "Co ten kopec umí?"

//Aina

Thia mi pověděla, že je to velký i uvnitř. Přeměřila jsem si stavbu, ale takhle zase tak rozlehlá nevypadala. Ale zdání mohlo klamat. Třeba to je i podzemí! Nějaký tajný chodby a tak, fíha, to musím jednou prozkoumat! Zatetelila jsem se a narovnala přitom ocásek směrem vzhůru. "A to jsi šla tam dovnitž, i když může být nebezpečná? Věděla jsi, že ti neubjíží?" zeptala jsem se zvědavě. "Ale počasí může ovládat jen pžíloda," namítla jsme hned vzápětí. Ale co když jde, aby vlk zakázal přírodě dělat sníh? Nebo jí řekl tak hele to ne, už je moc horko, už stačilo. Při té myšlence jsme se zasmála. Představa, že mi Thia komandovala přírodu se mi docela líbila. Mohly bysme zrušit sníh! Poskočila jsem a jednou tlapkou kopla do roztíkající se závěje.
Thia rozhodla, že si ještě uděláme malý výlet. Přikývla jsem, ale uvnitř jsem byla trochu rozpačitá. Co když to nezvládnu? Našpulila jsem pusu. To nepřicházelo v úvahu! Naštěstí Thia moje dilema vyřešila vyhodila si mě na záda. "Fíha!" vyjekla jsem a užívala si ten výhled, který se mi teď naskytl. Přišlo mi, že vidím snad všechno, co les nabízel. Jendou ho obsadíme a uděláme si tu smečku místo Smrti. Pak jsem se ale vděčně opřela o její zátylek a začala při tom výletě taky trochu odpočívat. Stačilo, co všechno musela pojmout hlava.Ty barvy, vůně, nové informace...
"Ty Thio," řekla jsem po chvíli zamyšleně, "ta Smlt si bere vlky, co umželi k sobě do žíceniny?" Trochu nejistě jsem se ohlédla za tou věží. Ještě stále byla vidět skoro jako bychom byly přímo u ní. "Ale bere si jenom ty, co už fakt měli umžít, že jo?" Chtěla jsem se ujistit. Však co když si vzala taky mou sestru a já bych ji tam uvnitř mohla najít a zachránit?

//Západní Galtavar

Na všechny ty věci ohledně smeček jsem jen souhlasně zamručela. Ono to asi byla fakt lepší, když kolem byly ostatní vlci, co by když tak mohli pomoci. Ale jedna věc mi pořád vrtala hlavou. Proč teda máma nebyla v nějaké smečce? Vždyť by nám pomohli. Neměli ji ve smečce rádi? Všechny tyhle úvahy byly ale na mou malou hlavu už moc. A navíc jsme teď stály před tím hradem.
"Žícenina," zopakovala jsem a nesouhlasně mlaskla, když se mi to opravdu nepodařilo vyslovit. Některá slova byla tak těžká. Thia mi vysvětlovala, že to byla nejspíš nějaká stavba z kamení, která spadla. Pohledem jsem vyjela až úplně na samotný vrcholek té věže. "Ta musela být pěkně vejká," zhodnotila jsem to. Asi proto se Smrti líbí. Z té věže toho taky musí plno vidět.
Poslouchala jsem všechny ty věci o Smrti, které mi ale trochu naháněly hrůzu. Zvlášť to, že Smrt mohla být opravdu zlá. "Ale jen na žlé vlky, še jo?" ujišťovala jsem se. Pak jsem se podívala na její bok. "Tžeba na toho, kdo tě kous. Tomu to ulčitě vytmavila," pokračovala jsem přesvědčeně a dívala se přitom na Thiu. "A ty... ty už's ji viděla? Tu kouzelnici?"
Když navrhla, že už půjdeme pryč, vůbec jsem se nebránila. Tohle místo bylo sice fascinující a zajímavé, ale měla jsem z toho tady takový špatný pocit. Ale dobré bylo, že sem na nás nemohla, prý. Začala jsem se pohybovat směrem pryč od zříceniny, ale pořád tak, abych na ni viděla. Kdyby se cokoli změnilo, abych mohla hned reagovat. Ostražitě jsem nastražila ouška a poslouchala zvuky okolního lesa. Když už jsme byly dostatečně daleko od toho místa, otočila jsem se na Thiu. "A čo je tady blízko zajímavýho?" Do hor se mi ještě nechtělo, ale na druhou stranu jsem si taky nebyla úplně jistá, jak dlouho ještě vydržím ťapat. Ale když si odpočinem. No když už jsme tady!

Válela jsem se na zádech a tlapkama nataženýma nahoru do vzduchu. Dívala jsem se na ně a pak na oblohu nad námi. Mezi hustými korunami stromů prosvítaly poslední paprsky měsíce, ale už začínala být pořádná tma. A taky o něco chladněji a na promočený kožich to nebylo úplně ono. Jenže tady bylo tak hezky a vůbec nikam se mi nechtělo. Převalila jsem se na bok a zadívala jsem se na Thiu, která ležela vedle mě. "Všichni v-ci bydlí ve smečce?" zeptala jsem se znenadání. Vrtalo mi to hlavou. Já se narodila přece jenom v díře, se sourozenci. Ale nebyl tam žádný Falion, který by se o nás staral. Jen máma. Ale tady zatím všichni bydleli v horách. A že jich asi bylo hodně. To nás smečka nechtěla?
Když mi Thia řekla, že to není daleko, ulevilo se mi. Nechtěla jsem si to přiznat, ale už mě zase docela bolely nohy. "Tak dobře," přikývla jsem. Ta představa nosit se na zádech byla vlastně docela lákavá. Mohla jsem tak vidět mnohem víc věcí a mnohem lépe, než odsud zespodu. Vyhoupla jsem se tedy na nožky a podstatně rychlejší krom než Thia jsem ji následovala.
Po chvilince jsme byly na místě. Mělo to tu takovou zvláštní atmosféru. Přejel mi mráz po zádech a trochu bojácně jsem ucouvla. Ale Thia tam odhodlaně stála, a tak jsem se umínila, že to taky zvládnu. Zhluboka jsem se nadechla a dohopsala i ten poslední metr k jejím tlapám. To místo bylo děsivý. Vlastně jsem si ho představovala úplně jinak. Ona je ta kouzelnice zlá? Měla jsem z toho taky tak špatný pocit, že jsem si nedokázala představit Smrt jako fajn vlčici. Ale to její sídlo. To bylo super. Jak je to vůbec možný? Zkoumavě jsem zírala na ruiny hradu olezlé mechem a pak taky na vysokou věž. Tu jsme viděly tam ze shora! Přišlo mi, jako by se v dálce na tom hradu něco lesklo. Kamínky?
Nevědomky jsem se přikrčila a podívala se na Thiu. "Je to jiný než jeskyně," pošeptala jsem tiše. Jako bych se snad bála, že by to mohla ta Smrt slyšet a mohlo ji to naštvat. "Tohle taky umí kouzla? Jsou kouzla zlá?" Pohled mi znovu padl na zbytky zříceniny. "Ploč bydlí na tak škaledým místě?" Byla přece kouzelnice. Mohla si vybrat mnohem hezčí místa. Jako třeba Falo, ten vybral jeskyni s krásným výhledem! Znamená to, že je silnější než ona? Ale ne ne, to byla hloupost. Vždyť všichni přeci říkali, že si koupil kouzla od... ní.

Když mě Thia pochválila, rozzářila jsem se o to víc. "To si piš. Budu ten nejlepčí lovec na celé Galliree," řekla jsem rezolutně. Byl to dobrý plán. Být dobrý lovec se vyplatilo, protože pak vlk neměl prázdné bříško. A jsme rychlejší než oni. A to jich tam šlo tolik! prolétlo mi hlavou a spokojeně jsem konečně povolila všechny svaly a chvíli odpočívala.
Dlouho mi to ale nevydrželo a jakmile mě Thia vybídla, zahryzla jsem se do šťavnatého masa zajíce. Hladově jsem hltala a ani maso moc nežvýkala. Byla to ta nejlepší dobrota, kterou jsem kdy měla. Čerstvé masíčko bylo nejlepší a ještě teplá krev mě příjemně hřála v žaludku. A nejspíš tomu ještě napomáhal ten dobrý pocit, že tentokrát jsem se o to zasloužila sama. Hlasitě jsem polkla, ale pak mi pohled na moment utkvěl na Thie a jejím zranění. Podívala jsem se na zbytek zajíce a ještě si kousek utrhla, ale tak, aby uvnitř ještě zbyly nějaké vnitřnosti. Zbytek jsem tlapkou přisunula k tmavé vlčici. Je velká, musí mít větší hlad. Má přeci větší bříško, no ne? zauvažovala jsem nad něčím, co se zdálo být na první pohled logické. Navíc byla zraněná a já ne. "Ať nabeleš sílu," zopakovala jsem větičku, kterou mi předtím řekla.
Odtáhla jsem se od zajíce a olízla si krev ze špičky čumáku. Na celém zbytku tlamy a částečně na náprsence a tlapkách mi ale zůstávala a pomalu lepila srst k sobě. To jsem ale neviděla. Gecla jsem si do sněhu a na chvíli se rozvalila na zemi. Bylo to příjemné a osvěžující. "To byla ale fuška," zhodnotila jsem lov. Ale takhle z plným žaludkem se válelo mnohem líp.
Pak se Thia zeptala, jestli se chci jít podívat, kde Smrt bydlí. "No jasně," vyhrkla jsem nadšeně. Pak jsem se zarazila. "Ale je to bjízko, še jo?" Nechtělo se mi už jít někam moc daleko. Stačila už jen ta představa, že se zase budeme štrachat tam nahoru do jeskyně. Vtom mě něco trklo. "No jo, my nenechaly nic Riv a lávovjkovi." Ale holt měla smůlu. Měla jít s náma.

Zjistila jsem, že zajíci se musí hledat přes pach. Rozhodla jsem se teda, že si ho musím pořádně očichat, až ho chytíme. Abych ho příště taky našla. Ale jen když to bude dobrý. Jinak budu radši hledat veverky.
Pak už jsme ale šly na věc. Přikývla jsem Thie. Byla jsem připravená. Trochu jsem se zhoupla na pokrčených tlapičkách, protože mě svaly začínaly pálit. Ale byla jsem rozhodnutá, že to vydržím a nepohnu se, dokud se zajíc nerozběhne. Žaludek mi každou chvíli tiše škvrčel a nechat zajíce upláchnout by znamenalo další dny bez jídla. A to teda ne!
Očkama jsem těkala mezi stromy a čekala, kdy se zajíc rozeběhne, ale pořád jen tak pohupkával a okupoval něco ve sněhu kolem. Pak se ale za ním něco objevilo. Bylo to větší než já. Málem jsem vyjekla, než jsem si uvědomila, že to určitě dělá Thia svýma kouzlama. To už si ale lišky všiml i zajíc a rozeběhl se na útěk.
S Thiným výkřikem jsem sebou trhla a vyskočila ze svého úkrytu. Zajíc se lekl a stočil se přímo do koridoru, kde číhala černá vlčice. Jak jsem skočila do sněhu, maličko jsem zapadla a to mě zbrzdilo. Každopádně zajíc mi utíkal, i když jsem pak běžela naplno. Je opravdu rychlý! odfrkla jsem si a zaťala ztuhlé svaly ve snaze je co nejvíc rozpohybovat. Zvládnu to.
Najednou zajíc ležel přímo přede mnou na zemi. Všechno se to stalo tak rychle. Honem jsem na něj skočila a cvakla zuby. Ostré tesáky mu projely srstí jako žiletky, ale můj stisk nebyl dostatečný na to, aby způsobil něco víc než jen tržnou ránu. Vrčela jsem a snažila se stisknout víc, ale zajíc sebou pořád mrskal. Cítila jsem na jazyku krev a hned se mi začaly sbíhat sliny jako šílené. Hlad, hlad, hlad, hlad.
Když bylo po všem, hrdě jsem se narovnala a celá od krve se zazubila na černou vlčici. "Zvládla jsem to, Thio!" vyhrkla jsem zadýchaně. Měla jsem hroznou radost. Chytila jsem svého prvního zajíce! A i když to nebyla tak úplně moje zásluha, radost mi to zkazit nemohlo. Plán jsem přeci vymyslela já. Spokojeně jsem se tlapkami opřela do zajíce a unaveně vydechla. Vzalo mi to překvapivě hodně energie. Ale ten pocit uvnitř mi zase hezky rychle dobíjel baterky. To by Ouško koukal! Podívala jsem se na Thiu. "Jsme hustý."

//Ragar

Capkala jsem poslušně za Thiou a rozhlížela se okolo. Kopce se pomalu zplošťovaly a i stromy se měnily a začínaly být vyšší a větší. Tenhle les tak nějak jinak voněl. Ale hrozně hezky. Zhluboka jsem se nadechla a natáhla jeho vůni pořádně do čumáku, abych si ji užila a i zapamatovala. Thia mi říkala, že zajíce běžně chytí. "Vážně? Tak to si ulčitě stjáááášně rychlá," zazubila jsem se na ni. Taky chci být taková! Znovu jsem se zamračeně podívala na tvoje krátké nožky. Ale možná, možná že tentokrát byly už o ždibíček delší. Brzo budu velká, zaradovala jsem se, protože jsem ještě nevěděla, že být velká není zas ta moc o co stát. To už vám ostatní nenosí jídlo, nenosí vás na zádech... ale na druhou stranu být velká znamenalo možnosti. S Thiou budem určitě první, kdo oběhne celou tu Gallireu.
Mrzutě jsem našpulila pusu, když Thia prohlásila, že bych sama zajíce asi neulovila. Pch, to ještě nevíš, co zvládnu! Energicky jsem skočila na větvičku, až pode mnou s lupnutím praskla. Bylo to podivně uklidňující. Svítící mech tu sice nebyl, ale zato tu prý sídlila Smrt. "Ta kouzelnice?" zbystřila jsem. "Kde bydlí? Půjdeme pak za ní? Plosííím," žadonila jsem a rozhlížela jsem se po okolí. Pak mi ale došlo, že jsem zatím nenašla vůbec žádné kamínky. A že by mě stejně nic nenaučila. "Ale nejžív musíme na kamínky, našla si nějaký místo, kde je jich hodně?" zeptala jsem se nenásilně doufajíc, že z černé vlčice vytáhnu další užitečné indormace.
To už jsme ale našly zajíce. Prý. "Kde?" zamračila jsem a znovu se rozhlédla kolem. Nikde jsem ho neviděla. Je ušatý, soustřeď se. To poznáš. Nikde jsem ho ale neviděla až do chvíle, kdy mi ho Thia ukázala. "Jak si ho našla? Jak se hledá zajíc?" Určitě v tom byly nějaké triky, o kterých jsem nevěděla. Proto mi to nešlo. Přesně tak. Na to, jak jsem byla malá, už jsem byla pořádně nabubřelá.
Když mi ale Thia pověděla, ať ji dobře poslouchám, nastražila jsem ouška. Tohle znělo důležitě. Přesně podle instrukcí jsem se přikrčila za hromádku tajícího sněhu, až jsem do něj maličko zabořila čumáček. A teď už se nesmím hýbat, to zvládnu! Podívala jsem se na Thiu a přikývla, že rozumím. "To zvládnu, levou zadní!" Demonstrativně jsem pozvedla zadní nožku, než jsem si uvědomila, že se vlastně nemám hýbat. "No jo, safla," zabručela jsem si pro sebe jedno ze slovíček, které jsem se naučila, když jsme našly Riv a lávovlka. Kdepak asi je? Třeba by nám pomohl!

//úkryt

Thia říkala, že jim to vytmavíme. Moc jsem si neuměla představit, co teda budeme dělat, ale to se dalo vyřešit za běhu. Její úsměv byl nakažlivý a tak jsem se nakonec taky zazubila a přikývla. "Lozhodně."
Vylezly jsme ven z úkrytu, kde už začínala padat tma. Vůbec nebyl vidět ten překrásný výhled jako minule. Zklamaně jsem vydechla, ale na druhou stranu to mělo i výhody. "Takhle se jim dobže schováme. Zvlášť ty." I když jednu vadu na kráse to naše maskování mělo a to byl Thiin přívěšek. Aspoň se mi neztratí, usoudila jsem, protože chvílema s tmavými stíny v horách dost splývala.
Thia se na veverky moc netvářila. Vůbec jsem nechápala proč. Však byly dobré. A odzkoušené. Poslouchala jsem, jak popisovala toho zajíce. "A ty ho chytíš, když je tak jychlý?" zastřihala jsem ouškama zvědavě. Já teda moc lovit neuměla, maximálně nějaké broučky a larvičky. Jídlo najít bylo mnohem jednodušší. I když ne tak spolehlivé. "Myslíš, že bych to taky chytla?" dožadovala jsem se vědět. Představa, že bych ulovila zajíce, který byl rychlý a obratný, se mi líbila. Mohla bych se tím výborně chlubit.
Pokračovaly jsme dolů z kopce. Tentokrát už šlo klouzání o něco hůř, protože byl sníh víc mokrý a šlo míň vidět, ale pořád jsem si tak mohla čas od času zkrátit cestu. Jdeme na druhou stranu než předtím, uvědomovala jsem si v momentě, kdy Thia prohodila, že jdeme pryč z hor. "A bude tam taky nějaký svítící mech? Nebo něco podobného?" To by bylo super. Třeba v tomhle lese budou mít něco nového. Něco co nám pomůže chytit jídlo.

//Jedlový pás

Riv se zebe dostala, že se o lávového kamaráda nežádala. Takže ho dostala? Já chci taky! Poskočila jsem na místě a očkama těkla z tvora na Thiu a pak zpátky na šedivou vlčici. "Smlt ti ho dala jako dárek? Nebo Život?" dožadovala jsem se vědět. Když to zjistím, taky takového jednou možná dostanu. A taky bude mávat, zasnila jsem se.
Ťapala jsem poslušně dál nahoru, ačkoli se mi už opravdu nechtělo. Naštěstí nám lávovlk připravoval cestu a nezapadala jsem vůbec do sněhu. Dokonce to i hřálo. Podívala jsem se pod tlapky a tam bylo něco takového zelenohnědého. Co to je? Zkoumavě jsem se na to podívala. Thio, jak to že je tenhle sníh zelený?" A nestudí. A není ho tolik. "Je to taky nějaká odlůda?" chtěla jsem vědět. Třeba má i sníh víc odrůd jako ten mech. Některé svítí a jiné ne a některý sníh studí a tenhle zase ne. To by dávalo smysl.
Riv se opírala o Thiu a obě vlčice vypadaly, že melou z posledního. Znovu jsem se podívala na svoje kraťoučké nožičky. Až budu velká, pomůžu jim! Teď jsem jim pomáhal aspoň tím, že jsem tak nějak odtušila, že na moje výlevy o bolesti tlapek není nikdo zvědavý. Však mě taky nikdo nekousl.

//úkryt

Vlčice mi odpověděla, že se toho nechytá. To mi nic moc neřeklo. Tak pálí nebo ne? Asi nepálí? Zamračila jsem se. Proč dospělí mluvili tak složitě? Pořád jsem si to tak prohlížela. Fascinovalo mě to. Ani Thiiono varování mi nemohlo zabránit. Ale nedotkla jsem se toho, na to to bylo horké. "Co je to škvalek?" Najedou se láva pohnula a vystrčila něco jako tlapu. Vypadalo to, jako kdyby mi tvor mával. "Ono je to šivý! Thio, Thio, podívej, on mává!" vykřikla jsem nadšeně a začala poskakovat kolem závěje nezávěje. V ten moment jsem odpustila Riv, že jsme kvůli ní museli tak brzo ze svítícího lesa. Zamávala jsem mu zpátky. Přísahala bych, že se na mě lávový-asi-vlk usmál. Rozzářeně jsem se podívala na šedivou vlčici. "I tohle můžeš umět za kamínky?" zeptala jsem se zvědavě. Bylo by to báječný mít taky takového kamaráda. Taky si takového pořídím. A budeme si hrát! Ale já budu mít takového, co nepálí. Abysme se mohli mazlit.
Vlčice se o něčem bavily, ale vůbec jsem je neposlouchala. Ten tvoreček byl mnohem zajímavější. Ta Gallirea je super. Je tu takových věcí, zasnila jsem se. Falo s křídly, ouško, co uměl udělat borůvky, Thia s její motýlek, svítící les a teď tohle. Bylo toho prostě tolik. Jeden se nikdy nenudil.
Zaslechla jsem, jak Riv říká, že musíme do úkrytu. Podívala jsem se nad nás. Ještě to bylo pěkně daleko a navíc jsem měla sníh nalepený všude po srsti. Ach jo, bolí mě nohy. Teatrálně jsem vzdychla. Nechtělo se mi. Ale na druhou stranu tam nahoře bylo teplo a měkko. A ti dva, co se mají rádi a černá vlčice vzadu! Thia se na mě otočila a ptala se mě, jestli to zvládnu sama. Zněla ustaraně. Trochu jsem sklopila uši. Pak ale dodala, že když to zvládnu, budu fakt hustá. Tentokrát už jsem věděla, co to znamená. Ouško mě to už naučil. "Tak jo," zazubila jsem se a vyrazila vstříc závějím. Po očku jsem se však pořád otáčela na lávovlka.

"Do prdele," zapakovala jsem ještě jednou. To mě bavilo. To slovo šlo tak hezky přes pusu. Navíc Thia vypadala jako by ní hrklo. Co to znamená? Je to něco špatného? Nakonec pověděla, že to bude naše tajné slovo a že ho ostatní nesmí znát. "Oh. Tajné slovo? Tak jo!" vyjekla jsem natěšeně a pohledem rychle zkontrolovala šedivou vlčici, jestli stále spí. A spala. To bylo dobře. Takhle nemohla vyzradit naše tajné slovíčko. Do pldele! Snažila jsem se vzpomenout i na ta ostatní slovíčka, která předtím použila, ale vůbec se mi to nedařilo. Taková škoda, mohly jsme mít víc tajných slov! No jo, musíme se potom domluvit, co budou symbolizovat! Zamávala jsem ocasem a rychle hodila očkem po černé vlčici.
Najednou se ale šedivá pohnuta, teda spíš přímo vyletěla. Poplašeně jsem sebou cukla a hned se naježila. Ublíží nám! Zavrčela jsem. To už se ale pod ní objevila taková hnědo-oranžová hmota. Sálalo z ní horko, ale ne takové to příjemné, jen to nepříjemné. Thia mě tlapkou odstrčila o kousek dál. Kdyby tam neudělala, nejspíš by se mě hmota dotkla. Pálí, pálí, pálí. Pak se ale Riv uvolnila a omluvila. Vypadalo to, že ji taky trápí tlapka. "Taky bojí?" zeptala jsem se. Ale ta divná hmota pořád nemizela. Zvědavě jsem k ní natáhla tlapku a chtěla si na ní sáhnout. Pokaždé, když jsem se přiblížila už moc blízko, jsem bolestivě sykla a ucukla. Nerozuměla jsem tomu. "Tebe nepálí?"
Riv se nás zeptala, jestli umíme léčit. "Ještě ne, ale jednou to umět budu," prohlásila jsem hrdě. Pořádně jsem se napjala, aby mě viděla. Byla jsem jí sice sotva do půl tlap, ale to mi nemohlo zabránit tvářit se neohroženě. Thia se začala ptát, co se stalo. To mě taky zajímalo. Taky ji někdo kousl? A mě nikdo nekousl. To nejsem dobrá?

//Ageron

Drala jsem se sněhem dál a dál zpátky do hor. To je otrava! Dolů to bylo mnohem lepší. Proč to nahoru nejde samo? Věděla jsem, že jedna cesta by tu byla. A navíc poměrně pohodlná. Ale to bych přiznala svou slabost a to jsem nehodlala dopustit. Ne vyspaná a najedená. Zvládnu to. A Thia bude koukat. Musím být statečná, aby... Zbytek myšlenky jsem spolkla.
Najednou se před námi objevila cestička a Thia se na ní napojila. "Deme za tou vlšicí?" optala jsem se, i když mi to bylo poměrně jasné. Stopy byly příliš čerstvé na to, aby mohly patřit někomu jinému. Ledaže by zase nějaký kouzla. Třeba ufovlci, hihi. Tím se moje pozornost znovu vrátila k svítícímu mechu. Přemýšlela jsem o tom, co říkala Thia. "Mech má víc odrůd? Jak se to pozná? Však je všechen zelený, ne? Jaktože mech jinde než tam nesvítí?" chrlila jsem ze sebe věci, na které ani ona nejspíš neznala odpovědi. teď už se mi šlo podstatně lépe. I když sem tam jsem se stejně propadla, když sníh nebyl dostatečně uducaný, nebo když jsem nedávala až tolik pozor. Což bylo často.
Najednou se Thia znovu ozvala, ale tentokrát zněla jinak... prosebně? Překvapeně jsem zamrkala. Nechápala jsem, co se to dělo. Nejspíš jsem hned neuposlechla první z jejích příkazů a vykoukla prozkoumat, jak se věci mají.
Před námi ležela na zemi šedivá vlčice s kráááásně chundelatým ocasem. Takový chci taky! Otočila jsem se na ten svůj, ale nepařilo se mi ho zahlédnout. Několikrát jsem se za ním otočila, ale pořád nic. Asi takový nemám, usoudila jsem zklamaně. Pak mě něco napadlo. Ale třeba si ho taky koupím za kamínky a kytičky! Thia ale začala něco sypat. A zněla fakt naštvaně. Překvapeně jsem na ní zírala a pak se znovu otočila na tu šedinou. A něčeho si všimla. Taky spí?! Co s tou smečkou je? Zavrtěla jsem hlavou. No jo ale proč spí na sněhu? Vždyť studí. Thia se Riv snažila vzbudit, ale moc se jí to nedařilo. "Do pldele."

Stejně jako zářil mech okolo, svítila i moje očka. "Dost hustý," odkývala jsem Thie energicky. Byla jsem jako Alenka v říši divů. Bylo to tu nádherné. Fascinovaně jsem se rozhlížela kolem sebe. Jako v pohádce... Podívala jsem se na Thiu, tlamu jsem měla lehounce pootevřenou. "Jak je to mošný? Taky kouzla?" zeptala jsem se. Potřebovala jsem to vědět. Co kdybych taky jednou mohl umět něco tak krásného? Usmála jsem se. Na vodu jsem teď úplně zapomněla.
Tenhle moment ale brzy přerušil neznámý pach. Z uvolněného postoje jsem okamžitě přešla v bojovný. Zpevnila jsem svaly a začala se ostražitě rozhlížet kolem. Nemohla jsem tušit, kdo to bude. Ne všichni vlci museli být tak fajn jako Thia. Černá vlčice ale říkala nějaké jméno. Že mě nesežere. "Ty ji znáš?" optala jsem se nedůvěřivě. Neměla jsem ráda cizí vlky. Mohli být nebezpeční. Ať už to byl kdokoli. Když ale Thia vysvětlila, že ta Riv-něco je smečka, secvaklo mi to. "Aha," přikývla jsem. Pořád jsem ale úplně nerozuměla, jak poznat to, kdo je smečka, kdo je návštěva a o koho se nesmí zakopnout. Jak mám vědět, jestli se Falovi líbili? Celý tenhle svět byl jednoduše příliš složitý. Ale věřila jsem, že tomu jednou přijdu na kloub.
Thia už se chtěla vrátit zpátky do hor. Nechtělo se mi ještě se škrabat zase nahoru - to už nebude taková zábava jako cesta dolů a navíc se mi tu moc líbilo. "Ještě nee," zaškemrala jsem, ale ona vypadala opravdu odhodlaně. Zklamaně jsem vydechla a trochu mi povysla ramena. "Zvládnu!" prohlásila jsem odhodlaně. Jistěže to zvládnu. Zabejčeně jsem nakrčila čumák a vyrazila za ocasem tmavé vlčice. Každou chvíli jsem sice zapadla po uši do hluboké závěje, to mi ale nemohlo zabránit. "Já ti dám, sněhu!"

//Ragar

Rozhlížela jsem se okolo a snažila se najít ten svítící mech. Nějaký sice prorůstal na kmenech stromů, ale to nebylo ono. A navíc nesvítil. Ale Thia mě ujistila, že jsme správně. Chtěla jsem jí hned skočit do řeky, že to teda asi těžko, protože nic nesvítí, ale ono hned dodala, že musíme počkat na tmu. Aha, secvaklo mi. Asi svítí málo. Že jde vidět jenom v noci. Teď svítí tamto. Zaklonila jsem hlavu a pohlédla nahoru na oblohu. Mezi korunami stromů sem ale dopadalo jen málo slunečních paprsků.
"A kdy bude tma?" zeptala jsem se netrpělivě. Nechtělo se mi čekat. Čekání byla nuda. Několikrát jsem přešlápla z tlapky na tlapku a pak obešla kolečko. "Bude blzo?" Proč to tak dlouho trvá? Byla jsem zvědavá. Jaké to asi bude? Jak to, že nějaký mech svítí? Ten v jeskyni nesvítil.. Thia vedle mě začala odhrabovat to bílé ze země. "Co to děláš?" naklonila jsem hlavinku na stranu. Pak jsem si ale všimla, že pod vrstvou sněhu vykoukla troška mechu. Podobného, jako byl předtím v jeskyni. "To je ono!" zaradovala jsem se.
Zvesela jsem se pustila do odhrabování sněhu. Brala jsem to jako hru. Čas díky tomu letěl jak voda. Ani jsem si nevšimla, že už se pomalu začalo stmívat. "Woah..." vydechla jsem fascinovaně. Opravdu svítil. "To není mošný!" Koutky tlamy se mi rozjely do stran. Jsou to další kouzla? Jsou tu kouzla všude? Zavrtěla jsem ocáskem. Tahle země se mi začínala líbit.
Najednou jsem ale ucítila cizí pach. Nakrčila jsem čumák a natáhla do něj znovu okolní vzduch. Tentokrát jsem se víc soustředila. Závan byl sice slabý a bylo jasné, že se nám ten někdo obloukem vyhnul, ale fakt, že tu byl někdo, další, cizí, mě znepokojil. Vyskočila jsem pořádně na tlapičky a zaujmula bojovou pozici. "Někdo tu je," informovala jsem černou vlčici. Ta to ale jistě už věděla.

//Jezero Nä'hi

Když Thia vyslovila to slovo, trochu jsem neskočila. Nechtěla jsem si to přiznat, ale měla jsem panickou hrůzu z vody. Stačilo aby jí bylo jen trochu víc než louže a už jsem se cítila špatně. A ještě rychlá voda... Otřásla jsem se. Stačila ta představa.
Thia ale nakonec opravdu souhlasila, že už půjdem. Ulevilo se mi, ale úplně uvolnit jsem se nedokázala. Svaly jsem měla napjaté a byla jsem neustále připravená na útěk. Nebo alespoň pokud o něj. Stále jsem těkala očima kolem sebe jako bych kontrolovala, jestli se jezírko nepřibližuje. Ale naštěstí zůstávalo na místo. Thia se nebála? Nemyslí si, že je voda špatná? přemýšlela jsem.
Konečně nás pohltily stromy. Byly vysoké a husté a aspoň trochu nás chránily od studeného větru. Teď, když už byla voda daleko za náma, jsem se konečně úplně uklidnila. Už to bude dobrý. Přikývla jsem si sama pro sebe. "Lepčí," vydechla jsem a očima mrkla na Thiu. Byla jsem ráda, že tu je. Cítila jsem se lépe. Vlastně cestování teď už nebylo tak smutný. Už to nebylo jen přežít. Ale byla to i zábava.
Rozhlédla jsem se kolem. Říkala, že je v lese? napadlo mě. A my teď byly v lese. Jenže tu nic nesvítilo. Zamračila jsem se. Přeci by si to nevymyslela! Ohlédla jsem se na Thiu. Jsme ve správném lese? Tam nahoře jich bylo vidět několik, zauvažovala jsem. "Víš, kde je ten mech? Tady?"