Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Thia nějak nevěřila mé otázce. S očekáváním jsem přikývla. Tak co, tak co? Byla jsem zvědavá. Fakticky hrozně moc. Jenže odpověď, co přišla, mě vůbec neuspokojila. Naopak mi nasadila dalšího brouka do hlavy. "Jak se pozná ten plavý?" zeptala jsem se s přivřenými víčky. Opravdu usilovně jsem přemýšlela. Musím se pak zeptat té paní v úkrytu, ta bude vědět! usmyslela jsem si při vzpomínce, jak se k ní ten vlk tulil. Kdybych neměla takovou hustou srst, určitě bych se začervenala. "Ale to pžeci nevíš, že to nemohl být on," bránila jsem odhodlaně svou teorii. Začínala jsem být už vlastně docela přesvědčená, že to celá má v packách Život. Však byl přeci čaroděj, no ne? Kdo jiný.
Pak už ale přiběhl Falo a hned se zajímal o mně. Byla jsem potěšená. A spokojená, že tu byl další vlk, který se mi věnoval. Navíc Falo, těšila jsem se, až se ho zeptám na magie. Když se ale ptal, kde jsem se tu vzala, utvořila se mi na čele drobounká vráska. "Ztlatila," řekla jsem jednoduše. Nebyla to tak úplně pravda, ale ani tak úplně nepravda. Trochu bezradně jsem se podívala na Thiu. Však ona to za mě určitě vyřeší. Až překvapivě ustaraný výraz vhledem k mému věku ale mou tvář neopouštěl. Natáhla jsem se úplně na špičky a snažila jsem se pohlédnout přímo na Fala, ale viděla jsem mu sotva na špičku čumáku. "Můžu... můžu tu zůstat?" zeptala jsem se opatrně a nejistě se otočila na Thiu. Nechtěla jsem být zase sama. Od té doby, co jsem byla tady, jsem se měla dobře. Všichni si se mnou hráli a navíc... čerstvé maso bylo jednoduše boží. A to teplo!
Pak se ale veliký hnědý vlk začal věnovat Thie. Budu jednou tady takhle moc velká? napadlo mě, když jsem se dívala na jeho tlapy, ale ani tyhle myšlenky mi nevyhnaly trochu trucující škleb z tváře. Ještě jsem měla tolik otázek. Ale čas, co se Falo bavil s Thiou, jsem využila na to, abych si ho pořádně prohlédla. Měla takové divné značky všude po těle. Skoro jako pupínky, ale byly všechny tak symetrické. A hlavně ty barevná peříčka. "Můžu si šáhnout?" vyhrkla jsem ze sebe, ale dřív než mohl zareagovat, jsem po nich natáhla tlapkou. Jen tak jemně jsem do nich šťouchla, protože výš jsem nevyskočila. Cestou zpátky na zem jsem zapadla hluboko do závěje. Se zaprskáním jsem se vyhrabala a na chvíli ulevila poraněné tlapce, která začínala znovu bolet. Jsou parádně jemný, pousmála jsem se a znovu pohledem letmo zabloudila k Falovu uchu. Pak jsem ale zaslechla něco dalšího. Falo Thiu chválil a pak jí k něčemu gratuloval. Nerozuměla jsem tomu. A chtěla jsem to vědět. "Co je dejta?" zeptala jsem se pohotově a skočila tak oběma do řeči.

"Opravdu?" zaradovala jsem se a v očkách mi zajiskřilo. Všechno to odpovídalo. Všecičko. Život ji určitě měl rád a tak jí pomohl. Ale pak se nestihli pořádně rozloučit a on jí to neřekl. A proto jí tu nechal dárek. Jo! Pohledem jsem rychle sklouzla k jejímu náhrdelníku. Byl nádherný. Určitě si vzal od Smrti ten nejhezčí kamínek, aby jí ho dal. Dokonce jí ladí k i očím, uvědomila jsem si. Sice jsem na chvilku ucítila takový píchnutí, žárlivost, ale nemohla jsem se na Života zlobit. Thia byla báječná.
Slezla jsem z jejích zad a ve sněhu se převalila na záda. Jaké by to asi bylo taky mít nějakého toho ctitele? napadlo mě. Nosil by mi maso? Nebo květiny? Zahříval by mě? A nebo mi taky dával takové třpytivé dárky? Došla jsem k tomu, že můj vysněný princ jednou bude dělat úplně všechno z toho. A pak spolu budem koukat z hor na hvězdy, jo!
Převalila jsem se na bok a zadívala se na černou vlčici, která seděla naproti mně. Tlapka už mi úplně přestala krvácet. Už to ani moc nebolelo. "Thio, líbí se ti nějaký vlk?" zeptala jsem se nenásilně. Vlčice si ale určitě musela říkat, co to do mně najednou tak vjelo. Když ale já byla tak zvědavá.
Najednou jsem ale uslyšela, jak kus od nás jemně křupe sníh. Rychle jsem se otočila a skoro ve stejný moment byla zase na nožkách. "Falo!" vyjekla jsem. Byla jsem ráda, že ho vidím. Takhle Thia už nebude naštvaná. Pak jsem si ale něco uvědomila. "Fíha, Thio, on běhá po sněhu!" Takhle to muselo znít hrozně absurdně, ale určitě si taky musela všimnout, jak se veliký vlk naproti nám vůbec nepropadal do závějí. Rozhodně ne jako já až po špičku čumáčku. Pořádně jsem si vlka prohlížela, teď, když jsem na to měla konečně čas. Byl opravdu veliký a určitě silný. Navíc měl na uchu takovou hezkou barevnou ozdůbku. Hrozně jsem se jí chtěla dotknout, cvrnknout si do ní. Mohla jsem na ní oči nechat. Já chci taky takovou! Počkat, dostal ji od nějaké vlčice?
Když jsem si Fala dostatečně prohlédla, nemohla mi uniknout ještě jedna věc. "On nemá kláre kamzíků. Asi prohráli," zhodnotila jsem poměrně drze.

Taaak už jsem to jednou trochu naznačovala na discordu, ale ještě jednou tady a pro všechny, co s tím měli tolik práce. Kalendář byl super, fakt moc! Pro mě úžasný zpestření aktuálního stavu a každý den jsem se těšila, co na mě vymyslíte, s čím si budu muset poradit a využít tak aspoň nějako produktivně svou prokrastinaci. Úkoly byly krásně splnitelné z domu, úplně všechny a to velmi oceňuju, protože teď by se nemělo podporovat zbytečné courání. Navíc musím pochválit načasování, protože teď jsem konečně měla pořádně dostatek času (a i motivaci s novým charakterem teda popravdě) se úkolů zúčastnit, rozhodně větší než před Vánoci, kdy se schyluje ke zkouškám, ale nebude kecat i před Vánoci se na pár úkolů čas najít dá :D Na kalendáře se určitě všichni vždycky těšíme, protože přináší štědré odměny a hlavně spoustu zábavy. Ještě k jedné technické věci, oceňuju, že se tentokrát úkoly posílaly do jednoho vlákna, protože to byl minule fakt haluz a musel to být haluz pak i pro ty, co to vyhodnocovali. Snad jen jediný takový nápad, z mého pohledu by mohlo možná víc lidí "nalákat", kdyby se ty nejvíc časově náročné úkoly cílily na víkend, to ne vždy tak bylo, ale tohle berte s rezervou, protože to každý zase samozřejmě vidí jinak.
PS: kdyby se někdo někdy nudil, budou výhledově zveřejněny některé úkoly? Třeba ty obrázkové, jsem zvědavá, určitě tam budou krásná dílka :3
Ještě jednou velké díky všem, kteří si pro nás tuhle akci připravili a věnovali tomu svůj volný čas a speciální díky za štědré odměny pro mou malou vlčici :)

Sheya má k dispozici 38 bodů a prosím o následující odměny:
- speciální vlastnost
- magie emocí
- 9 b = 54 květin, 25 b = 130 kamenů, 4 b = 40 oblázků

//Ageron

Natěšeně jsem se zatetelila, když Thia souhlasila, že se potom podíváme i za tím Životem. "Poděkování? On ti pomohl?" zeptala jsem se zvědavě. Thia o tomhle kraji věděla snad všechno a dokonce navštívila oba kouzelníky. A Života dokonce dvakrát. Bylo to úplně boží. Třeba jí dal ten kamínek Život. Třeba se mu líbila, když ho navštívila. Ale styděl se a tak jí ho nedal sám, rozvíjela jsem ve své hlavě nové konspirační teorie. A pak že nemá ctitele! A navíc samotnýho Života. To bude super strejda! Nebo snad nevlastní táta? Určitě mě naučí nějaké triky. A budu toho umět víc jako Falo. A chytím kamzíka rychlejc. Všechno to znělo až moc dobře. Se spokojeným úsměvem jsem se zvedla a prohlížela jsem si okolí. Chtěla jsem si hory celé zapamatovat a zjistit, co všechno se tu dá dělat za lumpačiny, jestli jsem tu měla teď bydlet. Thia bude určitě něco vědět. Jak by taky ne. Zatím věděla úplně všecko.
Když se mě Thia zeptala, jestli bych taky chtěla obarvit, váhavě jsem zavrtěla hlavou. "Já nevím," přiznala jsem. Však by za to určitě chtěl kytičky. A to je pak lepší si koupit nějaký kouzla, no ne? "A ty?" vrátila jsem vlčici stejnou otázku. "Ta barvička jako ten kamínek by ti slušela. Ladilo by to k sobě."
Najednou ale Thiin hlas začal znít naštvaně. Poznala jsem, že je něco špatně. Falo a ostatní se ještě nevrátili. Hrozně jim to trvá. Král kamzíků na ně vyzrál. "Ale to znamená, že my je najdem džív, ne?" snažila jsem se zachránit situaci. Kolem nás byl cítit slabý Ouškův pach a ještě jeden, který jsem nepoznávala. "Ale Ouško tu byl," namítla jsem. Bylo to zvláštní, protože šel přeci s nimi. S Falem a tím puntíkatým vlkem. A taky tou vlčicí s kamínkem. Jak že se jmenovala? Jenže byl bylo to správné slovo.

//Z. Galtavar

Sice jsme se blížily mezi stromy, ale tentokrát jsme se vyhnuly tomu lesu, kde bylo sídlo Smrti a přeběhly rovnou do toho svítícího. I tak občas mezi špičkami stromů prosvitl obrys věže. Když jsem nad tím tak přemýšlela, byla zatím vidět ze všech míst, kde jsme zatím byly. Je vidět po celém tom obrovském kraji? napadlo mě. Vlastně bych se tomu ani tak neviděla. Určitě zase nějaká kouzla. Jak se zdálo, tenhle kraj jich byl plný.
Poslouchala jsem vyprávění o Životovi. Ten prý byl mnohem laskavější a bylo u něj dobře. "Už teď se mi líbí," zazubila jsem se a na chvilku si natáhla tlapku dolů po Thiiném boku, aby se mi pořádně dokrvila. Život měl jen jedinou vadu na kráse. A to že bydlel moc daleko. "Až si odpočineme, pudeme se na něj taky podívat? Na to kde bydlí?" zeptala jsem se dychtivě. Doufala jsem, že bude Thia souhlasit. Hory byly sice krásné, ale táhlo mě to prozkoumat celý ten velký svět tam dole. Jenže to jsem sama nemohla. Nezvládla bych to. Ale nejdřív půjdeme za Riv, Falem a Ouškem.
Thia prohodila, že už budeme doma a opravdu už stromy řídly. Navíc se kolem nesl takový pronikavý pach. Tak takhle voní smečka. Pak jsem si vzpomněla na to, co mě zajímalo před chvílí. "Ta paní v úklytu má takové divné fialové značky na čele, jak je to možné? Vždyť sjst nemůže být fialová."

//Ragar

//Neprobádaný les (přes VVJ)

Thia mi vysvětlovala, jak se vlastně věci mají s těmi říkačkami. Ta poslední vlastně dokonce i dávala smysl. Přeci když je vlk vyspaný, víc mu to pálí. To je jasnačka. Zato takhle po celém dni dobrodružství už jsem tak energická nebyla. Uvolněně jsem ležela Thie na zádech a prohlížela si okolí. Vlastně to má i výhody být maličká.
Jak jsme se postupně vzdalovaly od sopky, postupně mě opouštěly ty negativní emoce. Dokonce i ta tlapka se lepšila. Sice to nebylo tak dobré jako ve sněhu, ale už jsem to moc ani nevnímala. Postupně jsme se přiblížily až k tomu lesu, kde bydlí Smrt. Zadívala jsem se na vysokou věž jejího hradu. Jednou... až nasbírám dost kamínků, mi pomůžeš porazit ten kopec, ujistila jsem sama sebe. Když se Thia nebála tu vlčici navštívit, určitě to jednou zvládnu taky. I když teď ještě ne. "Kde vlastně bydlí ten druhý čaroděj? Ten Život? Byla jsi za ním taky?" napadlo mě.
Pozorovala jsem, jak se postupně stromy přibližovaly. Napadla mě ještě jedna otázka. Ale nejdřív jsem počkala, co mi Thia řekne o Životovi.

//Ageron

Thia mi vysvětlila, že ty divné věci se prostě jen tak říkají. Nějak mi to pořád nešlo do hlavy. Ale proč? V ten moment už jsem ale neměla čas se na to dál vyptávat, protože všechnu moji pozornost pohltila bolest v tlapce. "Lepší," přikývla jsem Thie. A opravdu to bylo. Chladivý pocit utlumoval to nepříjemné pálení a po chvilce jsem měla pocit, že už to vůbec necítím. Teda aspoň do chvíle, dokud jsem na tlapku znovu nedošlápla. Ve sněhu po mně zůstala krvavá stopa. Vlastně to byla taková značka, že jsem tu byla. Přišlo mi to vtipné.
"Ploč se žíkají věci, co nedávají smysl?" zeptala jsem se, když jsem se dozvěděla, že ani nohy obyčejně prostě neodpadávají. Svět dospělých byl jednoduše divný. O to víc jsem byla zvědavá na tu Nym. Ale třeba bude na prd jako ten kopec, prolétlo mi hlavou. To by bylo teda opravdovský zklamání.
Pak už jsem se poslušně vyškrábala na Thiin hřbet a uvelebila se na něm. Ani mě nenapadlo jít po svých, protože když se moje tlapka dotýkala země, zase začínala pálit. A Thiu to naštěstí nejspíš taky nenapadlo. "My je zapomněly hledat," broukla jsem, když zmiňovala, že nás už možná hledají. Třeba už se vrátil Ouško, pomyslela jsem si s nadějí. Pak jsem si položila hlavu na Thiina záda. Zdálo se mi, že se už toho za ten den stalo hrozně moc. A to bylo teprve poledne. Unaveně jsem vydechla. "Jo..." pípla jsem tiše na její slova. Vlastně teď, když pominulo prvotní naštvání a zklamání a i bolest už jsem tak nevnímala, jsem se začala cítit docela provinile. Naposledy jsem se podívala na vzdalující se sopku a pak si znovu položila hlavo. "Pomiň..."

//Záp. Galtavar (přes VVJ)

Tlapka mě pálila jako čert, ale když jsem ji měla takhle nadzvednutou, nebylo to tak hrozné. Vlastně jsem i trochu se zájmem sledovala, jak z ní občas ukápne troška rudé krve. Byla úplně stejná, jakou měl předtím ten zajíc. Jsme všichni uvnitř tak trochu zajíc? napadlo mě, ale to už o zajících mluvila i Thia. "Zajíci snáší vejce?" otočila jsem se na ni překvapeně se stále ještě navlhlýma očima. Ale už to bylo lepší. Popotáhla jsem a pak v ten moment si to celé uvědomila a sklopila pohled zpátky k tlapce. Thia ke mně přisunula trochu tajícího sněhu, a řekla mi, abych do něj tlapku položila. Poslušně jsem tak udělala, jenže to hrozně zaštípalo. Zatím úplně nejvíc. S bolestivým syknutím jsem ucukla a s trochou výčitek se podívala na Thiu. "Šípe," postěžovala jsem si, ale pak jsem zatnula zuby a tlapku do toho znovu položila. Nejdřív to bylo fakt nepříjemný, až se mi do očí na chvilinku znovu vehnaly slzy, ale nakonec to bylo vlastně docela příjemný. Sníh mi tlapku příjemně chladil. Trochu jsem s ním v něm zavrtěla a nevědomky si tak ránu alespoň trochu vyčistila, takže by mi v ní nemusel zarůst ani žádný štěrk.
"Ona může upadnout noha?" otřásla jsem se znechuceně. Ta představa se mi vůbec nelíbila. A už vůbec ne moje noha! Na její další otázku jsem jen zavrtěla hlavou. Pak jsem dokonce zkusmo došlápla i na zraněnou nožku. Nebylo to moc příjemný, ale zdálo se, že se to vydržet dá. "Bude dobý," zopakovala jsem tentokrát s mnohem větší jistotou. Přeci jen zraněná Thiy a Riv vypadalo mnohem hůř a taky to zvládly. Zvládnu to taky, umanula jsem si. Otočila jsem se na sopku a hodila po ní ještě jeden naštvaný pohled. Pak jsem se obrátila na Thiu. "Pudeme do h-" zarazila jsem se, "domů?"

Poslouchala jsem, jak mi Thia vynadala, že jsem tam neměla chodit. Sklopila jsem ouška a i ocas jsem měla stažený mezi půlkami. Měla jsem sto chutí namítnout, že to přeci celé mělo smysl, ale neměla jsem odvahu. "Ale... lávovlk," pípla jsem přeci jenom a v mém hlase bylo znát obrovské zklamání. Jako když se dítěti rozbije oblíbená hračka.
Ještě trochu jsem se odtáhla, aby mi Thia rozhodně neviděla do tváře. Musela jsem rychle mrkat a zamačkávat slzy. Všechno to stálo za stranou belu. A to to na začátku vypadalo tak dobře. A k tomu všemu zklamání se ještě přidalo to nepříjemné pálení v tlapce. Připadalo mi to, jako bych ji stále měla na tom ostrém kamínky, ačkoli už dávno byla zvednutá ve vzduchu. Koutkem oka jsem se podívala pod sebe, kde už se začínala tvořit maličká loužička krve, spíš to byly jen obarvené kameny smísené s pískem, ale na první pohled to vypadalo vážnější než to bylo.
Thia po mně chtěla, abych jí to zranění ukázala. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem usoudila, že nic lepšího s tím sama stejně neprovedu. Třeba zarazí to pálení, zadoufala jsem. Opravdu to bolelo. Radši jsem ani nechtěla zkoušet na to došlápnout. I když to bylo jen škrábnutí, jako vlče jsem měla ještě nízký práh bolesti. Za to může ten blbej kopec! Rozmrzele jsem na horu zavrčela. Však já ti ještě ukážu.
Váhavě jsem k černé vlčici natáhla zraněnou tlapku, aby se na ni mohla pořádně podívat. Stále jsem se ale vyhýbala očnímu kontaktu. Byla jsem příliš hrdá na to, abych dobrovolně ukazovala porážku. A ještě s kopcem" Po chvilce jsem tlapku zase stáhla k sobě, protože jsem v té krkolomné pozici začínala ztrácet balanc. "Bude dobý," kuňkla jsem tiše něco mezi oznamovací větou a otázkou.

Dozvěděla jsem se, že se magie projevují, když je vlk hodně smutný nebo hodně naštvaný. To by nemusel být takový problém. Naštvat jsem se uměla docela snadno. Teď už jen být velká! Musím hodně jíst, usoudila jsem. To se mi jako plán líbilo, protože lov zajíce mě fakticky bavil. Jen jsem si nějak nepřipouštěla, že jsem to tak úplně nezvládla sama. Vlastně jsem přispěla jen minimálním procentem.
Jenže ačkoli jsem byla opravdu odhodlaná, ani to mi na pokoření sopky nestačilo. Seděla jsem na jedné vyvýšenině na srázu a střídavě smutně a střídavě naštvaně koukala pod sebe a zase směrem k vrcholu obaleným lehkým oparem. "Houpej, houpej kopec!" mudrovala jsem a tlapkou dupadala do kamení, které se postupně kutálelo dolů. Thia na mě zespodu hulákala a když jsem se konečně přiměla k tomu podívat se na ni, byl jsem překvapená, jak jsem vlastně už vysoko. Trochu mě to znejistělo, ale pořád jsem se sebou bojovala, jestli se vrátit, nebo to ještě zkusit. Jenže unavené svaly už mi dost protestovaly. "Až budu větší, pžekonám tě!" hudrovala jsem. Byla jsem rozhodnutá, že se jednou na ten vrchol vyškrábu. A pak získám svýho lávovlka. A nebo najdu lepší kopec. A budu mít klacíkvlka, nebo kytkovlka, nebo... mlhovlka. S tím posledním by vlastně mohla být dost sranda. Třeba by se ním dalo chodit skrz na skrz.
Se sklopenými oušky jsem začala opatrný sestup dolů. Měla jsem trochu strach, i když jsem si to odmítala přiznat, ale asi ještě větší strach jsem měla z toho, co řekne Thia. Vypadala fakticky naštvaně. Takhle rozzlobená určitě ještě nebyla. Ale... lávovlk.
Pomalu jsem klesala dolů a docela se mi to i dařilo, i když podstatně pomaleji než nahoru. Když se vlk tolik nesoustředil, šlo to všechno mnohem líp. Ale tak nějak jsem uvnitř neměla odhodlání rozeběhnout se přímo dolů. A neměla jsem na to ani sílu. Až kousíček nad Thiou mi najednou podklouzla tlapička a s vypísknutím jsem se poslední metry svezla dolů. Jenže se mi přitom o nějaký štěrk trochu rozřízla tlapa. "Au," vydechla jsem potichu a nohu nadlehčila. Sklonila jsme hlavu na stranu a odmítala se na Thiu podíval. Mezitím mi z tlapky ukapávaly drobné kapičky krve.

Přikývla jsem, že si o Falovým magiích potom budu muset popovídat s Falem. Ale jednu novinku jsem se přeci jen dozvěděla. Uměl na sebe vzít podobu jakéhokoli zvířete. V tom mě napadla dokonalá konspirační teorie. "Co když je Falo klár-ehm král kamzíků a jen na sebe zval podobu v-lka?" Vykulila jsem oči. Byla jsem překvapená, že ta myšlenka vlastně fungovala. Honem jsem se podívala na Thiu, abych zkontrolovala, co na to říká. Je to chytrý.
Ale o Thiiných kouzlech už jsem se nic moc zajímavého nedozvěděla. Zklamaně jsem vydechla. "A nejsi zvědavá?" zeptala jsem se vzápětí. "Jak takový věci vlastně zistíš?" Nad tím jsem do teď nepřemýšlela. Když ti Smrt někdy prodala něco jiného, jak jsi mohl vědět, co vlastně umíš? A jak to poznám já, až budu velká? To mě trápilo. "Thio, jak si poznala, še umíš dělat věci, co nejsou?"
Můj úžasný plán vylézt až na samotný vrchol sopky se Thie nějako nepozdával. Nafoukla jsem tváře a tak trochu trucovitě se šklebila. "Jo, naholu," potvrdila jsem a pak pohledem postupně vyjela až na horu na špičku kopce. Ani pořádně nebyla vidět a to už se rozednilo. Naprázdno jsem polkla. Možná... To už ale Thia říkala, že to nezvládneme. To mě nakoplo a umínila jsem si, že to na just udělám. "Tak koukej," vypravila jsem se sebe důležitě a už na nic nečekala. Rozeběhla jsem se přímo proti svahu a na dvou výšku poměrně rychle stoupala blíž k vrcholu. Pak už mi ale začal plandat jazyk z pusy a taky už nožky nechtěly běžet tak rychle. "Už nemůžu," vydechla jsem mezi lapáním po dechu. Gecla jsem si na zadek přímo ve svahu a jen smutně koukala směrem vzhůru. "Houpej kopec."

Sopka spala fakt hodně tvrdě. A proto se nesmí spát moc dlouho, pomyslela jsem si umíněně. To totiž nikdy nevěstilo nic dobrého. Thia řekla, že už mu možná lávovlci došli. Zamračila jsem se. Tak to teda ne, to by nešlo. Vážně jsem se na kopec zadívala a pohledem ho přímo vyzývala. "Jeden mu ulčitě zbyl," opáčila jsem odhodlaně. Nehodlala jsem si smířit s tím, že už by na mě nezbylo. Větší problém byl, jak kopec donutit, aby si nás všímal. Naštvat horu to není jen tak. Vlastně jsem si myslela, že to bude jednodušší. Sopka nejspíš byla pořádný flegmatik.
"Klár-" zarazila jsem se. Znělo to nějak jinak, než když to před chvílí říkala Thia. Odkašlala jsem si a zkusila to znovu. "Kjál. Kláj. Kráj. Král!" Zaradovala jsem se, když se mi to konečně podařilo. "Falo je kouzelnej, má pžeci křídla. A je i nejsilnější?" zeptala jsem se zvědavě. Vážně mě zajímalo, co všechno umí. Takhle jsem si mohla pořádně ujasnit, co jsem chtěla umět já. Ale už teď jsem měla jasno nad dvěma věcma. A to léčení a pak taky vlastního lávovlka, i kdyby neměl být z lávy. Aspoň by nepálil. Vlastně takový lávovlk z kytiček by byl mnohem lepší. "A ty, ty umíš dělat věci, co nejsou, a ještě něco? Tžeba tě Smlt naučila něco jinýho než ovládat počasí. Tžeba to popletla," uvažovala jsem nahlas. Pak jsem se zarazila. Vzala jsem do tlamy menší kamínek a pokusila se ho vyhodit nad sebe. Kámen vyletěl asi metr nade mě ale pak zase spadl dolů. Zamračila jsem se. "Kamenem ho asi nikdo nesundá. Leda nějakýma kouzlama," zhodnotila jsem a pokrčila rameny.
Došly jsme až na samé úpatí sopky. Pozorovala jsem, jak se vracel kamínek, do kterého kopla Thia. Taky jsem to zkusila, ale ten můj nevyletěl zdaleka tak daleko. Soustředěně jsem kopla do druhého a ten se vyšplhal o kousilínek výš než ten předchozí. Spokojeně jsem si odfrkla. "Hej holo!" zkusila jsem znovu upoutat kopcovu pozornost. A zase nic. Thia se mě ptala, jaký mám plán. Nechtěla jsem ji zklamat a tak jsem usilovně přemýšlela. "Asi musíme úplně naholu. Jestli je huchej," vypadlo ze mě nakonec. Ale až s postupným rozedníváním jsem uviděla, jak špatný a ambiciozní je to plán, protože ten kopec rozhodně nebyl nějaké tintítko. Ale přeci to teď nevzdáme, ne?

Ten král kamzíků byl nejspíš pěkná potvora. Jedna věc mi však neseděla. "Když je tustý, tak ho pžeci musí někdo hned chytit," namítla jsem a od přemýšlení se mi vytvořila vráska na čele. Ale třeba byl tak chytrý, že ani nepotřeboval být rychlý. A byl tak mazaný, že si dokázal obstarat dost jídla, a proto byl tlustý. To by zase smysl dávalo. Svět je složitej, povzdechla jsem si pro sebe a kopla do malého lávového kamínku, který se tak odkutálel o kousek dál. Počkat! Vyhoupla jsem se na nožky a hned pro kus horniny běžela. Vzala jsem ho do tlamy a donesla před Thiu. "A tyhle Smrt taky sbí-á, i když nesvítěj?" zeptala jsem se zvědavě. Pokud ano, bylo by to hned vyřešené. Protože těchhle tu bylo spooooousty.
Pak už jsem se ale na sebe snažila strhnout pozornost té divné hory - sopky. Opravdu jsem se snažila, ale vůbec nic se nedělo. Byl jsem napůl zklamaná a napůl naštvaná. Myslela jsem si, že to půjde snáz. "Nedělá vůbec nic," postěžovala jsem si Thie. Zamračeně jsem se dívala na kopec a vyzývala ho pohledem. Však já na to přijdu. Thia se mě ptala, proč tu na sopku hulákám. Věnovala jsem jí takový ten "vždyť to je přeci jasný" pohled. "Pžeci aby mi taky vyplivnul lávovlka. A ten můj by nezmizel." Hrdě jsem se narovnala a vyhrbila hrudník co jen to šlo.
"Už to mám!" vykřikla jsem vzápětí. "Musíme blíš. Je starej a h-uchej." To byl celkem ucházející plán. Pohledem jsem zkontrolovala Thiu, co si o tom myslí, a pak jsem pomalým krokem vyrazila k sopce. Nebylo kam spěchat. A taky popravdě, moc jsem mi chodit nechtělo a takhle to celé bylo méně bolestivé. A líp se u toho přemýšlelo. Tak.
A opravdu se mi v hlavě kromě geniálního plánu na získání nového kamaráda začalo rodit něco dalšího. "Falo je takovej klár hor, že?" zazubila jsem se. "Ostatní ho taky nemůžou ulovit, když má kžídla."

//Aina

"Nee," zašklebila jsem se, když to celé začala přetáčet, že jsem to byla já. "Lohzodně ne," řekla jsem rázně. Já bych takhle přece nesmrděla, no ne? Když mi potvrdila, že to opravdu jsou prdy kopce, nadšeně jsem poskočila. Přišlo mi to hrozně vtipný. Do dneška jsem vlastně vůbec nevěděla, že by kopce mohly prdět. Co když prdí i jiný věci? Když vodí maso, tak co když si jen prdlo? Znechuceně jsem nad tou myšlenkou nakrčila čumák a rozhodla se, že příště si jídlo musím nejdřív radši pořádně pohlédnout.
Sopka prý chrlí ven takové lávovlky jako byl ten předtím. Taky by mi mávali? Jakmile se Thia zmínila, že možná i tohohle vyplivla sopka, zbystřila jsem. Vlastně by to dávalo smysl, protože Riv říkala, že ho nechtěla a u Smrti si ho nekupovala. No já bych si ho klidně nechala, když ho nechce.
V momentě, kdy si Thia lehla jsem seskočila a sedla si vedle ní. Byli jsme v nějakým lesa, ale tenhle byl zase jiný než ty dva předchozí. Každý les je tady jinačí? Všude kolem se válely takové divné kameny a pořád to tu trochu smrdělo. Navíc nad námi se tyčil ten prdící kopec. Položila jsem si hlavu na tlapky a chvíli si jen tak pro sebe něco pobrukovala a dívala se mezi stromy. "Klár kamzíků? Co je to?" nastražila jsem ouška a natočila se k černé vlčici.
Pak mi to ale nedalo a pomaloučku jsem se odplížila od našeho stanoviště. Já chci taky lávovlka. Daleko jsem nedošla, jen k samému úpatí té sopky. "Hej kopče!" zařvala jsem na horu, abych upoutala její pozornost. Chtěla jsem ji naštvat. Aby mi taky vyplivla ohnivého kamaráda. Bude se jmenovat Bóďa. Spokojeně jsem se zašťuřila, pak ale můj výraz opět ztvrdl. Musím ho naštvat, připomněla jsem si. "Jo ty, holo, pěkně sjdíš! Je to fakt hůza! A-a a taky máš ošjivý kameny!" Poskakovala jsem tu mezi stromy a snažila se ztropit co největší randál.

//Západní Galtavar

Poslouchala jsem, jak se těla po smrti postupně rozloží a vrátí se přírodě. To bylo vlastně docela hezký. A jako odpověď dostačující. Třeba tu někde je. V stromech kolem, napadlo mě a jemně jsem tlapkou šťouchla do větve stromu kolem kterého jsme procházely. Duše prý asi ani vidět nejsou. Začala jsem si je představovat jako takové neviditelné kapky. Pak mi to ale přeci jenom nedalo. "A není na to magije?"
Znovu jsem si na chvilku položila hlavu, ale můj odpočinek netrval dlouho. Najednou jsem uslyšela takový divný šplouchnutí. Nejdřív jsem sebou trhla rozhlédla se před sebe, ale před námi byla všude jen hlína smíchaná se sněhem. "Ty si šplátja do bjáta?" zeptala jsem se rošťácky. Byla jsem ráda, že se nesu. Vyválet se v tom jsem fakt nechtěla.
Najednou to tu začalo tak divně smrdět. Znechuceně jsem nakrčila nos. Ty sis pldla?" obvinila jsem Thiu. Smrad ale neustával a jak mi bylo vysvětleno vzápětí, měl ho na svědomí ten kouzelný kopec. "Ten kopec si pldnul?" podivila jsem se. Jak si může kopec prdnout? To vypustí do trávy a ta to pak nechce čichat a pustí to dál. Beztak. Ale jak to, že prdí, když spí? "Spí stovky let?" zopakovala jsem s podivem. Vlastně jsem si tak dlouhou dobu ještě vůbec nedovedla představit. Vlastně žádný takový úsek. Ještě jsem úplně nerozuměla konceptu času. Jenom, že někdy je světlo a někdy zase tma. A když je tma, tak se spí. "Fakt? A kdo tu sopku naštve? Urazí ji někdo?" Vlastně jsem k tomu kopci před námi začínala mít docela respekt. Nejenže hrozně smrděl, ale jestli taky vrhal divnej oheň. "Poškat, takovej oheň jako lávovlk? On ho ten kopec spolknul?" zhrozila jsem se a hodila po kopci naštvaný pohled. Tak to teda ne, moje kamarády jíst nebudeš.

//Neprobádaný les