Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// OBJEDNÁVKA aneb povinná výbava na Styx family
ID - V01/síla/1*
ID - V01/rychlost/4*
ID - V01/vytrvalost/2*
ID - V01/obratnost/5*
ID - V01/taktika lovu/3*
aneb doplnit všechno v rámci vrozených vlastností.

Celkem tedy 15* za 75 květin, v mém případě 43 pomněnek, 27 kopretin a 5 vlčích maků.

//Narrské kopce (post 80)

Pomalu jsem pečlivě pokládala tlapku za tlapkou a postupně jsem se propracovávala nahoru. Tlapky se mi do navlhlého písku docela bořily, ale rozhodně to nebyla taková otrava jako, když jsem se až po čumáček bořila do velikých závějích v horách. Ale když je tam tak krásný výhled, zasnila jsem se při vzpomínce na pohled na daleké lesy a pláně. Gallirea mi připadala tak neuvěřitelně veliká, ale přes to jsem ji chtěla prozkoumat úplně celou a zjistit, co všechno nabízí. S Thiou.
Naposledy jsem se po ní ohlédla, ale to už se mi ztrácela z dohledu, jak jsem mizela uvnitř písečných kopců. Pousmála jsem si, ale hned potom jsem si musela přechytit květiny, která jsem nesla v tlamě, protože mi začaly vypadávat. Cítila jsem uvnitř sebe takové zvláštní napětí. Byla jsem zvědavá. Jaký asi bude? Bude hezký? Velký? A silný? V hlavě se mi začalo rodit vyfantazírovaná představa nádherného laskavého vlka. Viděla jsem, jak stojíme s Thiou uprostřed hor a on k nám běží. Pak se zastavil, usmál a podal Thie její svítící kamínek.
Najednou se kolem mě kopce jako by zavřely atmosféra tohohle místa se úplně změnila. Vlastně byla částečně podobná té u Zříceniny, ale zároveň byla jinačí, mnohem příjemnější. Takhle voní magie? napadlo mě a zvědavě jsem se rozhlédla okolo. Nikoho ani nic jsem kolem ale neviděla. Jen občas nějaké keře, ale jak jsem stoupala, začalo i jich ubývat. Tak tady bydlí Život? Vždyť tu nic není. Zamračila jsem se. Nechtělo se mi tomu věřit, ale na druhou stranu by si to Thia přeci nevymyslela. Zvlášť když už tu sama byla.
"Haló?" zkusila jsem zkusmo zavolat. Nebylo to nějak hlasitě, ale i přes to se můj hlas chvilinku nesl kopci. Boží! Zazubila jsem se, až jsem několik květin vytrousila. Zkusila jsem zavolat ještě jednou, ale to už se přímo přede mnou objevil most. Zvědavě jsem přeběhla až k němu a zhruba uprostřed něj si sedla. Už mě bolely nožky a potřebovala jsem si trochu odpočinout.
"Vítám tě u mě," ozval se najednou medový hlas. Polekaně jsem sebou trhla a chtěla se honem zvednout na nožky a začít utíkat, pak jsem ale zvedla pohled. Přímo proti mě stál nádherný vysoký vlk s běloučkou srstí, která vypadala jako vata. Cítila jsem uvnitř silné nutkání se k němu rozběhnout a zabořit si tvář do jeho měkoučké smrti. Na břiše měl veliký fialový pruh, který se mu táhl až k ocasu a koukal na mě velikýma zářivýma očkama. "Neboj se maličká," pověděl znovu tím líbezným hlasem. Pustila jsem lehce oslintané květiny a váhavě si ho znovu prohlédla. "Ty si Život?" vypravila jsem ze sebe tenkým hláskem. Měla jsem trošku strach, ne že ne, ale s tímhle vlkem bylo tak dobře. Jako by mě opouštěly všechny starosti. Na přechod přes řeku už jsem úplně zapomněla. Vlk s úsměvem přikývl.
"To je dobže," vyhrkla jsem ze sebe najedou suverénně a vyskočila na tlapičky, "jdu za tebou. Mám důlešitý úkol. Mám tě pozjavovat od našeho Fala. Bydlí v horách a má kžídla, pamatuješ si ho? Pjý ste kamarádi." Život se znovu usmál. "To je od tebe hezké, maličká. Jistě, že si Faliona pamatuji. Znám všechny vlky tady v kraji." Přeměřila jsem si ho nevěřícným pohledem. "Fakticky všecky? I mně?" Život znovu přikývl. To musí být nějaké další kouzlo!
Rychle jsem pohledem přejela okolí, abych se ujistila, že všude kolem byl jenom písek. "A ty fakt bydlíš tady? Jako tady tady?" Přišlo mi, že tu nic nebylo. I když to tu bylo hezké a příjemné. Ale s porovnáním se sídlem Smrti byl Život teda docela břídil. "Bydlím uvnitř tamté skály, vidíš ji? Někdy tě tam vezmu, ale dnes ne. Však jsi ale taky přišla kvůli něčemu jinému, nemám pravdu?"
Snažila jsem se pohlédnout za Životova záda, ale přes jeho veliké tělo jsem toho moc neviděla. Jen kopec. Svými slovy mi ale vnuknul do hlavy jinou myšlenku. "No jo," trklo mě. Rychle jsem se zohnula a posbírala do tlamy všechny ty kytičky, které jsem předtím tak narychlo položila. "Pžinesla jsem ti květiny. Plý je máš rád. Ale nejsou všechny pro tebe, abys věděl. Nějaké dej Thie jako dárek ," prohlásila jsem důležitě. Život se na mě se zájmem podíval. Spokojeně jsem zamručela a v očkách mi zajiskřilo. Tak teď se to dozvím. Drobnými krůčky jsem přeběhla až k němu a položila před něj květiny. "Máš Thiu rád?" zeptala jsem se přímo. Už jsem nemohla dál čekat. "Já mám rád všechny vlky," odpověděl neurčitě. To mi ale nestačilo. "Ale ne ne, Thia našla v horách dálek. Byl od tebe?" Vyzvídala jsem zvědavě. Při čekání na jeho odpověď jsem až zadržela dech. "To je tajemství." Zklamaně jsem vyfoukla všechen ten zadržovaný dech. Úplně mi poklesla ramena. Tahle odpověď mi ani trochu nestačila, ale tušila jsem, že lepší už nedostanu.
"Gallirea poslední dobou není úplně bezpečná, můžu tě něco naučit, aby ses lépe ubránila," začal jiné téma. "Vážně?" vypadlo ze mě téměř okamžitě. Jak jsem tak stála těsně u něj, už jsem neodolala a zabořila se mu čumáčkem přímo do jeho nadýchané srsti. Byla tak měkká a voňavá, jak jsem si ji představovala. "Děkuju," pípla jsem tiše a pak od Života rychle odcupitala. "Ano, za tvůj dárek. Naučím tě být rychlejší a obratnější, ale i přesto budeš muset ještě sama hodně trénovat," apeloval. Rozhodně jsem přikývla.
"Měla bych jít, Thia na mě šeká dole, taky tě bude chtít vidět. Ona tě má asi láda, víš. Nezapomeň na květiny!" připomněla jsem mu a úsměvem se rozběhla pryč od něj. Hrozně se mi nechtělo, ale Thia čekala. A já se za ní musela vrátit. Chyběla by mi.
"Počkej, maličká. Ještě jedna věc," ozval se Život. Překvapeně jsem se za ním ohlédla. "Tvoji sourozenci jsou na živu. Hledej a jednou je najdeš. A teď běž." Z toho, co řekl, jsem byla celá zmatená. Ale poslechla jsem ho a vyběhla po pěšince zpátky za Thiou. Cítila jsem se spokojeně a zmateně zároveň. Život je fakticky bezva. Jedním jsem si ale byla jistá a to tím, že sem se ještě vrátím. Teď už vím, proč ho každý má rád!

//Narrské kopce

//Ježčí mýtina

Thia se mi snažila vysvětlit, jak přesně ta poušť vypadá, ale z jejích slov jsem byla akorát tak víc zmatená. "Co jsou hadi? Velboud? Jako kráva? Co je kráva? To je dluh kamzíka?" mračila jsem se. Tohle bylo na mě moc nových věcí najednou. Už jsem si ani nebyla jistá, jestli bych je byla schopná teď hned znovu reprodukovat. Navíc s těma kytkama v tlamě se hrozně špatně mluvilo. Hůř než normálně.
Byla jsem spokojená, když se Thia do trhání pustila taky. Asi to byl opravdu dobrý nápad. S hrdostí jsem se napřímila a sebejistě vykročila do těch divných kopců. Tady nebyly takové ostré kameny jako na tom kopci na severu, ani nebyl tak prudký. Ale i tak byl výstup náročný. Když se Thia zastavila, na chvilku jsem si taky sedla, abych si odpočinula. "Ale není to daleko, še ne?" zamumlala jsem přes stonky květin, které začínaly být trochu oslintané. Pohlédla jsem na vrchol mezi ty kopce a pak ještě jednou krátce na Thiu. Ale vypadala klidně a asi to, že jsem chtěla jít sama, ničemu nevadilo. Jaký asi bude? Zvědavě jsem vykročila dál. Te(d se ukáže, kdo měl pravdu.

//Vrchol

//Středozemní pláň (přes Tenebrae)

Najednou Thia prohlásila, že támhle bydlí Život. Překvapeně jsem zvedla hlavu a zamžourala přes ten déšť do dálky. Najednou už tam nebyla jen nekonečná pláň, ale taky takové divné žluté kopečky uprostřed ničeho. Byly mnohem menší a plošší, než t v horách, ale za to kýčovitější. "Vážně tady?" ujistila jsem se. Chtěla jsem si být stoprocentně jistá. Páni, má tam nahoře taky takový hrad jako má Smrt? Nebo bydlí v písku? Nebo dokonce pod ním? Počkat, co když má písečnej bunkr. Hned jsem si to začala představovat, pak jsem se ale zarazila. "Takže takhle vypadá pouš?" Bylo to to, o čem mluvil Falo? Že je to žlutý a nic tam není? Jen občas keřík? Proč by tam ale bydlel život, když umí čarovat a udělat si vodu a kytičky?
Počkat kytičky. Zarazila jsem se a ohlédla se zpátky na ty malinké rostlinky, na které jsem prvně poukazovala. Už je to kousek, to zvládnu! Celkem obratně jsem se i za chůze svezla z Thiiných zad a rozeběhla se ke kvetoucímu paloučku. "Natlháme mu nějaké!" Doběhla jsem až na místo a energicky se svalila mezi květiny. Převalila jsem se ze strany na stranu a do jedné zkusmo tlapkou šťouchla. Květina se zakymácela a mně se na tváři usadil rozverný úsměv. Všechno tady bylo tak barevné a hezké, i když pršelo. Natáhla jsem do čumáčku okolní pachy. "Voní," vydechla jsem a do tlamy utrhla první květinu. A pak další a další, než jsem měla dost.
Jakmile jsem už měla tlamu plnou květin, podívala jsem se na Thiu. "Můšu jít k Šivotovi první?" zeptala jsem se podstatně méně srozumitelně než normálně a spiklenecky na ni mrkla.

//Narrské vršky

//Náhorní plošina

Usadila jsem se na jejím hřbetu. Vlastně se mi docela ulevilo. Pohodlně jsem se zavrtala a rohléžela se kolem po nekonečné rovině. "Pudeme se tam na jih podívat?" zeptala jsem se. "Pži pžíštím výletu," dodala jsem honem, protože teď už by toho asi bylo moc. A to jsme pořád ještě ani nedošly k Životovi. A ještě k tomu nás čekala cesta zpátky do hor. Škoda, že si Život neprohodil žíceninu se Smrtí, to bysme ho měli co by kamenem dohodil.
Jenže mě čekalo ještě jedno nemilé překvapení. Další řeka. "Další?" vyslovila jsem s obavami. Ale co se dalo na plat. Jednou jsme se tam rozhodly jít a musela jsem to vydržet. "Ale už poslední, že jo?" zakňourala jsem prosebně. Pak jsem si hlavu schovala do Thiiné srsti a pevně se jí chytla. Možná byl jednu chvíli můj stisk skoro až příliš pevný, ale byla jsem ještě malá a tak jsem zase tolik ublížit nemohla. Tentokrát to bylo za námi mnohem rychleji a celkově to bylo o něco lepší. Pustila jsem zadržený dech a vyhrabala se zase do sedu, abych viděla. Před námi a vedle nás se rozprostíraly další louky, ale tentokrát byly jinačí, hodně barevné. "Thio, podívej, kytičky!" zvolala jsem nadšeně a honem na ně ukazovala tlapkou, ačkoli to ona nemohla vidět. Nasbíráme je pro Života!

//Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

//Mahtaë

Držela jsem oči pevně zavřené. Snažila jsem si namluvit, že když se na to nebudu dívat, bude to jako kdyby tam vůbec žádná řeky nebyla. Jenže opak byl pravdou. A já slyšela to hrozivé burácení tající řeky. Měla jsem všechny svaly stažené a stále se trochu třáslo. A pak najednou, najednou to přestalo. Už jsem neslyšela zvuk tekoucí vody a taky náhle ucítila, jak se moje tlapky dotkly země. Ještě chvíli jsem váhala, než jsem se odvážila otevřít oči. Ale když jsem uslyšela Thiin hlas, pomaloučku jsem je rozlepila. Váhavě jsem se rozhlédla kolem, ale opravdu už tu žádná řeka nebyla. Oklepala jsem ze sebe vodu, abych už na sobě po ní neměla žádné známky. "Dobý," odpověděla jsem tiše Thie. A opravdu, bylo to lepší. Přestala jsem se třást a i svaly jsem se přiměla o něco povolit. Ale ohlédnout se za sebe na řeku jsem ještě nedokázala. "Poď pyč," požádala jsem ji pořád trochu tenkým hláskem a váhavě jsem udělala pár prvních kroků co nejdál od řeky.
"Už trošku bojí," přiznala jsem a znovu zastavila. Navíc vozit se na zádech bylo mnohem lepší. Měla jsem tak perfektní rozhled do kraje. Jak to asi vypadá tam seshora, když Falo lítá? Jako tam v horách? Zamyšleně jsem se rozhlédla. Tam z vrchu tyhle pláně nevypadaly tak velké a nakonec, když jsem stála přímo tady, vypadalo to, že tahle pláň nemá konec ani začátek. Páni. A to už ještě nebyly žádné traviny, ve kterých bych se úplně ztratila. Jak je tenhle svět veliký. Začínala jsem pochybovat a svém předchozím odhodlání ho vidět úplně celý. "Tak nahože, v horách, tak vidět vidět celá zem? Nebo jí je víc?"

//Středozemka

//Z. Galtavar (přes Cedrový háj)

Ani Thia nevěděla, jestli bude umět magii ovládat hned, nebo jestli potom bude muset uplatit Smrt. Bylo to celý nějaký složitý a zmatený. "To neumí oba obojí?" zamračila jsem se. Byli to přeci čarodějové. A jestli uměli takové věci, proč je neuměli všechny? Asi by pak za Smrtí nikdo nechodil, napadlo mě a té myšlence jsem se pod fousky uchechtla. Smrt byla vlastně pořádně mazaná. Takhle si to pojistila. Asi by jí tam bylo smutno. Vlastně jsem si ji doteď představovala jako někoho úplně jiného, už jen kvůli té atmosféře tam u jejího bejváku, ale co když to byla úplně normální vlčice? No jo, ale to by přece nesbírala dušičky. Byla jsem z toho už akorát celá zmatená. Pořád jsem měla tolik otázek. A čím víc odpovědí jsem dostávala, tím víc dalších otázek se objevovalo. Nikdy jsem neměla dost. Ale to nebylo mnou, to jen svět toho měl tolik, co bylo potřeba pochopit a naučit se. A ačkoli jsem opravdu chtěla a docela se i snažila, nešlo to všechno jen tak hnedka.
"Šlahounem po tlamě?" zasmála jsem se. Ta představa byla kouzelná. "Koho bys švihla? Fala ne, viď?" Byla jsem zvědavá. Tohle znělo jako nějaká rošťárna. Thia opravdu nevěděla, kterou magii si vybrat, ale ani já nebyla moc ku pomoci. Moc jsem si ještě nedokázala představit, co všechno takové magie umí. "Když ti nedá obě, nasbíláme pak hodně dalších kytiček," navrhla jsem. Koneckonců, zatím stále ani žádné nerostly, ale to se mohlo velmi brzy změnit. Navíc čím dál jsem byli od hor, ubývalo sněhu, až tu nebyl téměř žádný.
To už se ale blížila řeka. Už jsem slyšela ten hukot. Zhluboka jsem se nadechla a znepokojeně se podívala na Thiu. Určitě musela vidět paniku v mých očích. Ale snažila jsem se být silná a nedat se. "Dobže," odsouhlasila jsem téměř neslyšně. Pak už jsem jen cítila, jak mě zvedá do tlamy. Zvedla jsem pohled a přímo před námi uviděla tu hroznou spoustu vody. Tlumeně jsem vykřikla a napevno zavřela oči. Držela jsem jen tak zavřené po celou tu dobu. Cítila jsem, jak mi jemné kapičky dopadají na kožíšek, ale snažila jsem se na to nemyslet. Když na to nebudu myslet, nebude to. Nevědomky jsem se začala třást, ale pořád jsem se statečně držela.

//Náhorní plošina

Na chvíli mě zarazilo, že by Život mohl být na dvou místech najednou, pak mi ale došlo, že jsem za tu chvilku, co jsem tu byla už viděla tolik divných věcí, o kterých by se mohlo tvrdit, že nejsou možné, a přesto se děly. Bylo to vzrušující. Mnohem víc než tam za horami. Tam odkud jsem přišla. Kde byl hlad, samota a zima. Trochu jsem se otřásla, ale snažila jsem se nedat na sobě znát, jak mě to rozhodilo.
Naštěstí Thia hned přišla s něčím, co mě naprosto rozptýlila. "Magii?" ujistila jsem se, že jsem dobře slyšela. To už by byla druhá, ne třetí, nebo čtvrtá? Nějak jsem se k tomu nemohla dopočítat. Ale co vlk nadělal, však si ani Thia nebyla jistá, jestli to počasí opravdu umí ovládat, nebo ne. Odmávla jsem to tedy tlapkou. Co bylo ale mnohem zajímavější, bylo to, mezi kterými magiemi vybírala. V očích mi zajiskřilo. "Můžu ti vyblat magii? A to plostě pžijdeš a hned ji budeš umět? Jako hned tak?" Názorně jsem k tomu všemu zašermovala tlapkou. To už se mi v hlavě ale zrodila jedna chytrá myšlenka. "Když umíš ovládat zemi, můžeš si pak pěstovat další kytičky a vyměňovat je za schopnosti?" Rošťácky jsem se na ni podívala. Pokud by to bylo takhle, asi by nebylo co řešit. Ale pžeci není Život takhle hjoupý. Zamračila jsem se. Takhle snadné to asi nebude. "Ale ohněm se dá zahžát. A to je v zimě skvělý," došlo mi. Obě magie měly něco do sebe. Hlavinka se mi začínala vařit z celého toho uvažování, která z nich je lepší. Ale nechtěla jsem Thiu zklamat. Nakonec jsem ale přes to rezignovaně vydechla. "To je těžký. A nemůžeš mít obě?" Hodila jsem po ní významným pohledem. To by přece bylo úplně nejlepší. A navíc by pak byla neporazitelná. Jako Falo.
"Pžes řeku?" pípla jsem nejistě a najednou ve mně nebyla téměř žádná dušička. Nebo jen úplně malinkatá. Trochu jsem se přikrčila. Ale já chci za Životem! Musíme ho pozdravovat od Fala a... a... Hlasitě jsem polkla, ale i přes to udělala první nejistý krok.

//Mathäe (přes Cedrový háj)

//Ragar (přes Ageron)

Život nám prý nikam neuteče. "A to ho baví bejt požád doma?" zeptala jsem se nejistě. To vůbec neznělo jako zábava. Jo, bylo to sice pohodlné, ale koho by to bavilo? A ještě celý život! Pro sebe jsem se zasmála svému polovtipu. Pak mi ale něco začalo šrotovat. "Myslíš, že byl někdy docela tak maličký jako já?" Vlastně by to byla docela vtipná představa, potkat mocného čaroděje, který by byl právě tak prťavý. Ne, ne, menší. A pak by ho někdo málem zašláp. Chudák. Vzpomněla jsem si na to, jak mě Thia upozorňovala, že tu mimo hory můžu narazit na divný a možná i zlý vlky. Začala jsem si proto dávat větší pozor, abych do nikoho nevrazila.
Pečlivě jsem pokládala jednou tlapku za druhou a chvilkama se i pro zkrácení dlouhé chvíle pokoušela chodit elegantně. Vlastně to byla taková nenásilná hra. Zároveň jsem ale byla přesvědčená, že se tak učím být velká. Abych mohla ovládat magie. Když se mě Thia zeptat, okamžitě jsem po ní střelila pohledem. Zorničky se mi rozšířily. Projel mnou takový příjemný pocit hrdosti. Potřebovala mě. Samolibě jsem si olízla čumáček a nasměrovala ho o trošku výš než obvykle. "Ladu? A s čím?" Zajímalo mě to, hrozně moc, ale nechtěla jsem si pokazit hrané dekórum. Aspoň na tu chvilinku.
Pak mě ale trkla ještě jedna věc. Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem. Tady už jsem to nepoznávala. Najednou už jsem se necítila vůbec tak sebejistě. A navíc tu nebyl takový suprácký výhled jako v horách, takže by se tu jeden akorát tak ztratil. "Thio, víš, kam dál?"

//úkryt

Po krátkém zato vydatném odpočinku jsem vyběhla ven z úkrytu. Měla jsem plné bříško a zároveň spoustu elánu a natěšení na dlouhou cestu na jih. Byl čas na další výlet. Na další dobrodružství. Vlastně až po chvilce jsem se ohlédla, jestli jde Thia vůbec za mnou. Vypadala pořád rozespale a celkově se tak nějak plahočila. Takhle by to nešlo. "Honem," pobídla jsem ji naléhavě a hlavně to na kratičký moment vypadalo, že tomu tady šéfuju já. To, že to tak rozhodně nebylo, se ukázala při mém prvním zapadnutím do závěje. Co hůř, do mokré závěje. A k tomu všemu mi ještě provokativně káplo přímo na čumáček. Odfrkla jsem si a vodu ze sebe hned setřásla.
"Falo je hjozně super," začala jsem líčit dojmy, které jsem Thie předtím nestihla sdělit, protože jsem hned odpadla, "a dokonce umí i léčit, nebo aspoň tlochu. Tžeba to jednou budu umět líp. Viděla si ty znaky? Měl je i na kžídlech. A navíc trochu zážily. Ale ne tak hezky jako tvůj kamínek." To jsem ji přece musela hned ujistit. "Taky má takovou ozdobičku na uchu, vidělas ji? Tady ji má sloro každý, dokonce i nějaká vlčice se zlatým pírkem. Myslíš, že jednou taky takovou naj-dostanu?" Však tyhle věci byly přece od ctitelů, no ne?
Trochu jsem si tentokrát cestu ulehčovala klouzáním se po sněhu. Takhle dolů to šlo o poznání lépe než nahoru. Než jsem se nadála, pohltily nás stromy toho svítícího lesa, který ale zase nesvítil. Měly jsme minule asi štěstí. I když, my ho vyhrabávali, co když se musí vyhrabat? Na to teď ale nebyl čas a svítící mech musel počkat na jindy. A pak začaly stromy řídnout a moje tlapičky pomalu ale jistě bolet. Ale ještě jsem to chtěla vydržet. Nejsem přeci bábovka!

//Z. Galtavar (přes Ageron)

Moc jsem si neuměla představit, co je to ten písek, ale znělo to, že na té poušti toho zase až tak moc nebylo. Vlastně to asi nude tak zábavné, jak jsem si představovala, ale když Falo zmínil, že Život bydlí taky na hromadě písku, zpozorněla jsem. "Kopec?" kvíkla jsem a rychle se podívala n Thiu. Nechtěla jsem, aby mě porazil další kopec. A už vůbec ne na cestě za Životem! Abych si lépe představila ten písek, přirovnal ho Falo k mému kožíšku. Ohlédla jsem se dozadu a snažila se dohlédnout na svůj ocásek, až jsem se zatočila kolem dokola, abych si ujasnila barvu. Šlo to i jednodušeji, ale v ten moment mě to nenapadlo.
"Jasně," odpověděla jsem na jeho další otázku energicky. Soutěže zněly dobře. Chtěla jsem umět všechno, co uměli dospělí. Sice jsem věděla, že to nepůjde tak jednoduše, ale byla jsem odhodlaná, že se to jednou všechno naučím. Až budu mít delší nožičky!
Zvedla jsem hlavu k obloze, ze které se začal znovu snášet sníh. Otřásla jsem se, když mi vločky začaly padat přímo za krk a tam hned tát, jak bylo už příliš teplo. Studilo to. Hrozně, hrozně moc. Ale na sníh jsem hned zase zapomněla v zápalu nadšení z toho, že nás Falo pustil za Životem. Musíme se ho ptát? Minule jsme se neptaly, když jsme šly za svítícím lesem. Ani k sopce, zauvažovala jsem, ale asi se to tak dělalo, když to Thia udělala. Třeba to mělo nějaký mechanismus, na který časem přijdu.
"Jo, budu ho pozdlavovat," souhlasila jsem. Pak mě něco napadlo. Zamyšleně jsem pohlédla na velkého hnědého vlka. "Můžeš jít pžeci s náma, esli chceš," nadhodila jsem něco, co se zdálo jako jasná věc. No ne? Podívala jsem se na Thiu. "Še jo?" Pohlédla jsem dolů z hor, ale výhled už nebyl zdaleka tak hezký jako předtím, jak se zatáhlo, viditelnost se značně zhoršila a navíc do toho všeho padal sníh. A to už prý měl zmizet. Teď ho bude zase víc, trochu otráveně jsem kopla do jedné ze závějí. Chtěla jsem už vědět, jaký je svět bez něj. I když měl taky něco do sebe. Byl výborný na hry! Ale zvědavost byla tentokrát silnější.
"Ale nejdžív bysme se měli podívat, jestli to je oplavdu klár kamzíků," navrhla jsem s očekáváním. Pomaloučku jsem začala šlapat nahoru k úkrytu, tam už jsem cestu znala. Rozměklý sníh ale pro mě představoval hodně náročnou překážku.

//Stříbřitý převis

Byla jsem ráda, že se Thie ulevilo. Takhle budeme moci vyrazit dřív na nějaká další dobrodružství a podniknout další výpravy. A ať to bude, co to bude, tentokrát to dostanu, ne jak ten kopec! Odfrkla jsem si a zkusila se napřímit, abych stála ta hezky rovně a hrdě jako Falo a Thia. Ale moc mi to nešlo. Po chvilce jsem se znovu přestala soustředit a elegantní postoj šel do háje. Dokud jsem si ho znovu neopravila.
Zaujatě jsem poslouchala, jak Falo vypráví o tom, jak procestoval celou zemi. Tak přeci jenom někdo byl všude! Ale počkat, to pak s Thiou nebudeme první! Ta myšlenka mě malinko naštvala, ale jen malinko a fascinace někým tak zcestovalým to překonala. Přesto jsem malinko zapochybovala. "Úplně všude? Jako všude všude?" Popošlápla jsem a hodila krátký pohled po Thie, abych viděla, co na to říká ona. "Páni," vydechla jsem uznale. "Ale co je pouš?" zopakovala jsem trochu nepovedeně. Ale opravdu jsem se snažila. Jen mi to ještě někdy opravdu nešlo. Některá slova byla prostě těžší než jiná. To nebylo mnou! Chtěla jsem to umět jako ostatní, ale někdy to ode mě prostě znělo... jinak.
Falo mi pověděl o Nym. "Je s ní slanda? Bude si se mnou hlát?" vyzvídala jsem pro mě nejpodstatnější informace. Ale podle toho, co říkal, byla ta Nym pěkně divoká. Mám se jí opravdu bát? Mám si dávat pozor? Nejistě jsem se podívala na černou vlčici. Však by si to ale nevymyslela.
Už se pomaloučku začínalo rozednívat. S námahou jsem se vyškrábala na skálu hned vedle nás a potichu bolestivě sykla, když jsem se o poraněnou tlapku upřela příliš velkým tlakem. Pak jsem ale zvedla hlavu a zadívala se do probouzející se krajiny. "Pujdeme tam," ukázala jsem tlapkou kamsi na jih, úplně mimo sídlo Života. "Musíme se zeptat Života, esli dal Thie dájek. A navíc mu chce poděkovat," osvětlila jsem a pohledem vybídla Thiu, aby mi to celé potvrdila. Protentokrát jsem vynechala svou historku o ctiteli. Potřebovala ještě další výzkum.

Byla jsem trochu zklamaná, že ani Falo si nemyslel, že měl svou ozdůbku od ctitelky. Navíc Thia tvrdila, že její kamínek od Života rozhodně být nemůže. "To nemůžeš vědět," ohradila jsem se zarputile. "Musíš se ho zeptat." Navíc to prý byl Falův kamarád. "Vážně?" poskočila jsem při jeho příběhu. Takže je tu krásný vlk, co nosí dárky od ctitelů, boží! Kde ho nejdu? Tohle znělo jako další dobrodružství. "Zlaté pežíčko?" zopakovala jsem lehce pochybovačně. "Takového ptáška jsem ještě neviděla!"
Pak už jsme pozorně pozorovala Falova křídla. Chystal se léčit Thiu. A pak že to neumí! Falo umí všechno. Cítila jsem uvnitř takovou zvláštní hrdost. A taky pocit bezpečí. Dokud budeme tady, nic se nám nestane. Falo nás ochrání. Jenže svět tam venku byl taky strašně moc lákavý, i když, jak říkala Thia, mohl být nebezpečný. Celé se to muselo nějak vyvážit. Na Falových křídlech se objevily takové flíčky, které měl všude na těle. Jenže tyhle tak slabě modře zářily. A v té tmě to celé ještě hezky vyniklo. Bylo to krásné. Ani jsem si to neuvědomovala, ale zadržovala jsem celou dobu dech. Je tu snad něco, co v tomhle světě nejde? uvažovala jsem. Přišlo mi, že tu bylo možná všechno. Když vlk chtěl a dostatečně se snažil. Magie byla úžasná věc. Nemohla jsem se dočkat, až zjistím, jaké koluje ve mně. Teď už jen trochu povyrůst!
Pomaloučku jsem v nestřeženém okamžiku přešla k Falovi a vděčně se opřela o jeho nohu. Byla jsem ráda, že pomáhá Thie. Když jí bude líp, budeme moct vyrazit za Životem! Určitě se na ní těší. Pak jsem se odtáhla a znovu chvíli pobíhala kolem obou vlků. "Lepčí?" zeptala jsem se Thiy. Pak se ale můj pohled obrátil zpátky na hnědého vlka. "Plocestoval jsi celou zemi, když umíš lítat?" zeptala jsem se ho a otočila se, abych se podívala tam dolů. Jenže teď ve slabém světle měsíce nešlo vidět skoro nic. Třeba byl první, kdo to procestoval celé. Byla tu ale ještě jedna věc, která se mi kradla do hlavinky. "Znáš Nym? Jaká se?" ptala jsem se, abych se ujistila, že si na ni mám opravdu dávat pozor, jak říkala Thia.

Hrozně se mi ulevilo, když Falo řekl, že tu můžu zůstat. A navíc, jak dlouho budu chtít. Moje ouška se hned napřímila a ocásek rozvrtěl. Falo se mi líbil čím dál víc. Tolik toho uměl a navíc byl tak milý. Je každý vůdce takový? Poskakovala jsem všude kolem a prohlížela si svůj nový domov, na který znovu padla noc. Pořád tu bylo dost sněhu, ale už se tolik netřpytil, jako předtím. Znamená to, že jsem teď taky smečka? napadlo mě a rychle se podívala na oba vlky, kteří řešili ty svoje dospělácký věci. Zněly sice důležitě, ale nedokázala jsem tak dlouho udržet pozornost. Ne když toho kolem bylo tolik. Spokojeně jsem zamručela, když se Falo trochu sklonil, abych došáhla na jeho ozdůbku. "Máš ji taky od ctitelky? Jako Thia? Dostala ji od Šivota. To je kouzelník. Znáš ho?" Vážně jsem se na vlka podívala. Tohle byly důležitý informace. "Chceme se jít pak podívat, kde bydlí. Až nebude tojik bílé-sněhu," vzpomněla jsem si, že vlastně už vím, jak se to jmenuje, "už sme koukaly na žíceninu, plý tam Smrt schovává duše vlků, byl jsi tam? Ujčitě, še jo?" chrlila jsem jednu otázku za druhou.
Pak jsem se dozvěděla, co to znamená delta. Chvíli jsem se zamyšleně dívala do sněhu a dloubala do něj škrábnutou tlapkou, než jsem přikývla. To, že Thia - delta, je někdo, komu se věří, se mi líbilo. "Thia je moc hodná. Našla mě v holách," povídala jsem, "hlozně hřeje a navíc umí dělat věci, co nejsou!" Nadšeně jsem poskočila při vzpomínce na barevného motýlka. Jenže pak jsem si vzpomněla ještě na něco. "Vlátí se Ouško?"
Dlouho mi ale posmutnělost nevydržela, protože Falo najednou zamával křídly. Cítila jsem, jak mě ovál silný proud a trochu jsem se zakymácela. "Fíha!" Snažila jsem se vytáhnut co nejvíc, abych si i na ně mohla šáhnout, ale tentokrát to pro mě bylo opravdu moc vysoko. Pak jsem si ale uvědomila ještě něco. Jeho křídla jsem už viděla, ale když přišel, neměl je. "Jak to dějáš?" zajímala jsem se. Pomaloučku jsem přeběhla k Thie. "Thia žíkala, že kouzla se dají koupit za kamínky a kytičky. Našel jsi jich hodně? Víš, o nějakým pulovým místě?" Pomaloučku jsem pohledem vyjela po černé vlčici, než jsem se znovu obrátila na Fala. "Až budu velká, chtěla bych umět léšit. Aby Thiu nebolela tlapka."

Sheya is in! :D