Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 12

Proxima byla fakt jako kdyby jít najednou zničehonic přeplo. Bylo to divný, ale vlčice zároveň byla milá a příjemná a já měla tak trochu obavu, že kdybych do toho moc šťouchala, přijde zase nějaká scéna. Nebo vyplo. To bylo horší. Děsilo mě to. Třeba... třeba už se to nestane? napadlo mě a mohla jsem v to jen doufat. Mezitím Thia s Proximou plánovaly cestu, kudy se tedy vydáme na naši výpravu za Životem... když už jsme se tedy ocitly prakticky na půl cesty. Nebo spíš za půlkou. "To zní rozumně," odsouhlasila jsem plán obejít hory a vzít to sice delší cestou, ale snad v tomhle ročním období bezpečnější. "Tak nás veďte, výletnice Proximo!" zavelela jsem a nechala Proxi, ať vyrazí první. Thia jí ještě připomínala, aby nám dala vědět, kdyby jí byla zima. Věnovala jsem Thie významný pohled a pak jsem pohledem naznačila Proximu. "Divný," pošeptala jsem a myslela tím celou tu její nenadálou změnu nálady. Pak jsem ale vyrazila směrem na obchůzku k Životovi.

//Kopretinka přes Tenebrae

//Loterka 11

Pořád se mě držel nepříjemný pocit, ale snažila jsem se dělat jakoby nic. Jenže když jsem viděla Thiin pohled, byla jsem si docela jistá tím, že mi to nežere. Ale dál se na nic neptala. A já se k tomu taky rozhodně vracet nehodlala. Teď před námi byla jiná výzva. V podobě Proximy. Naštěstí ale přišla k sobě, každopádně to bylo pořád divný, protože nám začala děkovat, že jsme ji sem donesly. Nechala jsem si olíznout čelist, ale v hlavě mi přitom vrtalo, že není ani vylekaná ani nic. Po tom, co se stalo. Po tom, co jsem na ni křičela. Navíc jí Thia nemohla vymluvit to, že sem prostě nedoběhla sama. Vždyť ji musely i bolet nožky! "Co-" začala jsem, ale pak jsem se rychle zase zarazila. CO se to sakra děje?! Byla jsem z toho naprosto zmatená. To, že jsem byla mimo, se mi už taky stalo. Ale že bych si nic nepamatovala? Magie? napadlo mě při vzpomínce na dobrodružství těsně před tím, než jsme se se Saelind vrátili do lesa.
Proxi se začala dožadovat, abychom šly k Životovi, když už jsme byly tady. Povzdechla jsem si. "No, asi můžeme." Stejně jsem nevěděla, co dělat jinýho. Byla fakt zima a o to víc, jak se vzduch zase začal ochlazovat na původní teplotu po tom, co se silnou emocí zmizely i účinky magie. Jít na sever do Mechu teď neznělo jako nejlepší nápad, stejně jako nebyl nejlepší nápad běžet sem. Ale co se dalo dělat. "Jen si nejsem jistá, jak se tam dostanem. Přes hory v téhle zimě jít nemůžem," přemýšlela jsem. Jakmile mi pohled padl na Proximu, vrátil se zase ten divný pocit. Že by to na nás jen hrála? Nebo to z toho šoku všechno vytěsnila? Nebyla jsem si jistá. Místo toho jsem ale nahodila široký úsměv, aby nepojala nějaké podezření. "Budem muset vymyslet nějaký master plán, co navrhujete výletnice Proximo?"

//Loterka 10

Proxima byla úplně mimo. Thia se mě ptala, co si s ní počnem, ale já jsem se nezmohla na víc než na pokrčení ramen. Neměla jsem nejmenší tušení. "Vezmem ji do Mechu?" navrhla jsem jediné řešeni, nebo spíš polořešení, co mě napadlo. Chtělo to nejspíš ale počkat aspoň do rána, až se rozsvítí slunce a bude trochu lépe. Jenže pak mi něco došlo a udělalo se mi špatně. Úplně jsem viděla sebe, jak jako vlče po tmě sama sedím u té řeky. Byla jsem úplně mimo. Úplně... paralyzovaná. A kdyby mě tenkrát nenašel Meinere a nedonesl mě Thie, nejspíš bych tam umřela. Jsem rozbitá. A Proxima je rozbitá po mně.
Thia se na mě otočila a ptala se, co mi je. To mě vytrhlo z vlastní hlavy. "Ehh... nic, nic," zavrtěla jsem hlavou. Snažila jsem se rozehnat ten divný pocit, co se mě držel. Ne, tak to určitě není. Jen se lekla. Nebo jí na chvíli zamrz mozek, snažila jsem se to zlehčit. To už se ale Proxima probrala a jako by vůbec nevěděla, co se stalo. Úplně mě z toho všeho to naštvání přešlo. "Proxi, už nikdy takhle neutíkej, vylekala jsi nás," pověděla jsem tiše, ale naléhavě. A pak se poprvé přitiskla k Proximě, která se druhým bokem tiskla k Thie.

//Kierb přes Tenebrae

//Loterka 9

Byla jsem naštvaná a vyděšená a to obojí najednou. Uvnitř mě se míchaly všechny možné divné pocity a mysl mi udržovalo víceméně klidnou jenom to, že jsme se neustále pohybovaly. "Proximo!" volala jsem dál po okolí, i když mě z toho už hrdlo bolelo. Thia vyslovila to, co jsem už věděla. Že to celý byla blbost. Ale copak ji můžem hlídat 24 hodin děnně? Přišlo mi, že už byla dost velká na to, aby měla trochu rozumu.
Stmívalo se už předtím, a když jsme zapadly do hustého lesa, padla v podstatě hned tma. Do háje! Štěstí se na nás ale usmála a stopy nás konečně dovedly k místu, kde Proxima stála. No sláva! Ze srdce mi spadl obrovský kámen a všechen ten strach teď nahradil zase vztek. "Proximo, co to bylo?! Když nevim, kde jsem, čekám a ne že poběžim co nejdál! To už nikdy nedělej!" vyhrkla jsem na ni a jak jsem byla naštvaná, podvědomě jsem magií ohřívala vzduch kolem nás.
Proximu jsme sice našly živou, ale něco bylo divně. Všimla si toho Thia a když jsem se na vlče dívala, musela jsem uznat, že to vypadalo jako by tam ani nebyla. Zadusila jsem v sobě nával vzteku, který se ze mě pořád chtěl drát ven, ale stálo mě to hodně úsilí. Pořád jsem byla napjatá a celá zaťatá, ale Thiin zmatený pohled mě znepokojoval. "Já nevim, asi je z toho v šoku," zhodnotila jsem. Byla sama v zimě a ve tmě. Pak se to ve mně ale celé zhouplo a já zbělela. Na něco jsem si vzpomněla.

//Loterka 8

//Mahar přes Jezevčí les

Nemohlo to být lepší. Šílená zima, dobrej fičák a ztracený vlče. No úplná pohádka. Zatracenej tvrdohlavej mezek, čertila jsem se a vlastně vší tou agresí zaháněla ten obrovský strach, který by se mě jinak zmocnil. "PROXIMO! PROXI!" neustávala jsem ve volání, až mě za chvíli začal docela krk škrábat, jak jsme u u toho ještě běžely a dýchaly ledový vzduch. Po dceři ale nikde nebyly památky. A v jednom místě se k ztratila stopa. Sakra! Snad jsme ji nepřešly, napadlo mě v jednu chvíli. Začala jsem se zběsile rozhlížet kolem, ale pak se stopa přeci jen našla. "Já nevim," odvětila jsem Thie úplně bezradně. Rozum mi to nebral. "Když nevíš, kam jdeš a je takhle, proč bys běžel dál?" zavrtěla jsem a z mého hlasu bylo znát rozrušení. "Až ji najdem, tak ji osobně přetrhnu," prohlásila jsem rezolutně, i když uvnitř jsem až tak odhodlaná nebyla. Přeci jenom, k tomu všemu začala padat tma. Jestli ji najdem... Proximiny stopy vedly do lesa, kde se snad přeci jen dalo nějak rozumně schovat. A zdálo se , že i vítr začal docela polevovat. Tak že by aspoň nějaká dobrá znamení?

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

//Loterka 7

//Narvinij

Thia váhala, jestli Proximu necháme jít samotnou, ale nakonec se nechala přesvědčit. A neměla se nechat. Já ale byla přesvědčená, že je to dobrá lekce. "Aspoň jí ty móresy přejdou," řekla jsem. Jenže jestli jsem počítala, že se vlče zastaví, jen co zjistí, že za ní nejsme, šeredně jsem se přepočítala. Daly jsme Proximě chvilku náskok, než jsme vyrazily za ní. Jen, co jsme opustily hustý les, opřel se do nás silný vítr a nebylo to teda absolutně nic příjemnýho. "Totální hnus," odsouhlasila jsem Thie a musela jsem docela hulákat, abychom se v tom větru přes občasné silné poryvy dobře slyšely.
Rozhlížela jsem se kolem a myslela si, že každou chvíli někde uvidím Proximu, jenže to se nestalo. A brzy mi to začínalo být i dost divný. Tak kde je? Výraz obličeje se mi začal mračit, jak mi pomalu docházelo, že to asi nebyl zrovna nejlepší nápad nechat malé vlče dramaticky odkráčet do zimní vánice. To se nemohla prostě zastavit? Bože můj! Byla jsem naštvaná. Fakt že jo. Jenže jak Proximu Thia začala volat, to naštvání se přeměnilo na úzkost. Co když se jí fakt něco stalo? "PROXIMO!" začala jsem hulákat do okolí. Co když už jí nenajdem? Zaplavil mě fakt nepříjemný pocit. A pak Thia našla stopu. Kývla jsem a rychle vyrazila tím směrem. "Proximo!!" Jen počkej, až tě najdem.

//Kierb přes Jezevčí hájek

//Loterka 6

Fakt jsme se s Thiou snažily to Proximě vymluvit, ale momentálně se to zdálo jako nemožný úkol. A navíc jsme tím ještě taky zabily děsnýho času, protože už svítalo a my místo toho, abychom dávno byly u vodopádů a možná na půl cesty do Mechu, pořád ještě stály zmrzlé na místě. Rezignovaně jsem si povzdechla, když Proxima prostě prohlásila, že půjde klidně sama. Nebyla jsem křičecí typ, i když by to v téhle situaci možná pomohlo, protože moje dcerka si to už kráčela kamsi pryč. Navíc ještě kdo ví kam. Sama jsem si přesně nebyla jistá, co tam je. Zase tak dobře jsem tyhle končiny neznala. Zdálo se, že se Thia chtěla vydat hned za Proximou, ale já měla lepší nápad. Tak si to aspoň zkusí. "Počkej," naznačila jsem Thie, "trochu bych ji v tom nechala pokoupat." Aby si trochu zkusila tu nejistotu. "Chvilku bych počkala, aby měla pocit, že jde sama, a pak vyrazila po jejích stopách," vysvětlila jsem. A přesně to jsem udělala. Počkala jsem asi tak dvě minuty, než jsem se Proximě dozajisté ztratila z dohledu, a až pak vyrazila po jejích stopách. Však co by se mohlo stát? Měla jsem radost, jak jsem tu lekci pěkně vymyslela. Asi nebude tak těžká!

//Mahar

//Loterka 5

Začínala jsem z toho postávání docela mrznout, a tak jsem musela neustále přešlapovat, abych se udržela trochu v tempu a teple. Vopravdu to nebyl nejlepší čas na vejletování, to jsem musela uznat i já, ač jsem vejletování milovala. V jeden moment jsem měla pocit, že Proximu na vodopád nalákáme, ale to jsem se šeredně spletla, protože moje dcerka si dokonce vzpurně dupla a pak si sedla a dala nám viditelně najevo, že nikam nejde. Poplašeně jsem hodila pohledem po Thie v nevyřčené otázce, co mám dělat? Tohle bylo nový. Ještě nikdy ani jedna z holek takhle neprotestovala. A já absolutně netušila, co s tím. Pomoc, jak se vychovávaj vlčata? Na moment mě zaplavil nepříjemný pocit při vzpomínce na první dny, kdy jsem vlastně žádná vlčata nechtěla, a najednou mi přišlo, že to možná mělo nějaký důvod. Neuměla jsem někoho vychovávat.
Naštěstí situaci zachránila Thia, která Proximě navrhla, že si to teda zkusíme někam vyjít. "Škola života?" pozvedala jsem obočí, ale v podstatě jsem nic nenamítala. Někomu by to možné přišlo kruté, ale upřímně... stejnak mě nenapadalo lepší řešení. "Přesně tak," podpořila jsem Thiin proslov. "Na ten výlet určitě půjdeme, ale teď není dobrá doba," dodala jsem. Doufala jsem, že to zabere. Protože jestli ne... no, jednoduše plán B byl zatím v procesu. Prosím, nezasekni se. Mrzne mi zádel.

//Loterka 4

S tím jihem jsem si naběhla opravdu solidně, protože Proxima se toho chytla a vypadalo to, že tam vážně chce. Dokonce měla i docela dobré argumenty a nenechala se oblbnout mojí historkou o zapadnutí a být jen o maličko lepší počasí, možná bych se nechala přemluvit. Jenže ona byla fakt zima. Vlezlo a nepříjemno. A něco mi říkalo, že se to jen tak nezlepší. A to něco to nejspíš říkalo i Thie, protože začala Proxi vysvětlovat, jak se věci mají. A měla u toho takovou přirozenou autoritu, že jsem měla nutkání prostě zmlknout a hltat její slova jako malé vlče. Kterým jsem v určitých ohledech ještě pořád byla. Nebylo spíš takovým mladým dospívajícím, který si chtěl žít po svém, ale o spoustě věcí neměl absolutně žádné tušení, jak fungují.
Thia navrhla, že bychom se mohly jít podívat na nedaleké vodopády. Naštěstí zamrzlé. Ty nezamrzlé byly do jisté míry děsivé, ale takhle... mohlo to být krásné, no ne? "Co myslíš, Proxi? To by nemuselo být špatný, ne?" nadhodila jsem. "Nebo co bys chtěla krom toho jít teď na jih?" Starší vlčice navrhovala, že by vyrazila hned ráno. "Možná bych pomalu šla hned, mám pocit, jako by mi přimrzaly chlupy k sobě, jaká je zima," zasmála jsem se a začala alespoň tak popošlapávat na místě, abych se víc zahřála.

//Loterie 3

Thia nebyla zrovna nadšená, že jsem vytáhla historku s dvořením Života. Já si ale nemohla pomoct, bylo to prostě příliš cool. A takový cool věci se musely přenášet na další generace. Jednou se o ó mocné Thiu budou třeba pět ódy!
Když se Thia dostala zase zpátky na povrch zemský, zamířily jsme do lesa se trochu schovat před tím nic moc počasím. Proxi se zajímala o jih a já jí pověděla o tom, že přesně tam bydlí Život. A to jsem si jó naběhla, protože samozřejmě vlče začalo žadonit, abychom se tam za ním vydaly. Co taky jinýho, že. Taky bych chtěla. "Nooo..." začala jsem váhavě hledat cesty, jak z toho ven. Přitom jsem se po očku dívala po Thie, jestli mi nějak pomůže. A opravdu, Thia začala argumentovat tím, že na to není teď počasí. S tím jsem souhlasila, ale napadl mě ještě jeden způsob. Přeci jen, kdyby to Proximu nepřesvědčilo, i když to trochu hraničilo s emociálním vydíráním, to já ale moc nedokázala rozlišit. "No a taky jsme tátovi řekly, že půjdeme k těm norám, tak bysme měly zůstat blízko," dodala jsem. "Přeci nechcem, aby tam taky někam zapad a zasek se, až nás půjde hledat a my byly v čoudu," zazubila jsem se. "Ale až bude líp, tak tam určitě pudem, to si piš," přislíbila jsem pohotově. A vlastně jsem se na to i těšila. U Života bylo vždycky krásně. "Napadá vás, co dělat mezitím jinýho?" nadhodila jsem.

//Loterka 2

Nebylo úplně jisté, jestli Thia i Proxima mluví o stejné vlčici, co znal i strejda Vořech, ale zdálo se mi to dost pravděpodobné. Ledaže by se tu procházela ještě třetí vlčice s křídly. Ale co, taky možnost, usoudila jsem nakonec, takže se záhada musela odložit na neurčito. Proxi se mezitím zajímala o bohy a já se jí vůbec nedivila. Bylo to fascinující a vzrušující. Thia jí oba bohy představila, ale opomněla jeden hodně důležitý detail. "Ale zato Život, ten měl tady na naši babičku jeden čas crush, dokonce jí dal i dárek, ten přívěšek, co má na krku," dodala jsem a spiklenecky na vlče mrkla.
Jenže o pár momentů později se už objasnila jiná záhada. Thia našla nory, které jsme hledaly, i když dost nekonvenčním způsobem. Když jsem se přestala smát, vypravila jsem ze sebe: "Chceš pomoct?" Narvala jsem hlavu do díry, abych zhodnotila situaci a jak moc velkej problém to bude. Ale to už jsem viděla jen Thiin zadek, jak vlčice mizela dál v tunelu a brzy na se o kousek dál prohrabala na povrch. Jistě by to tu byla docela dobrá zábava prokopávat se tunely, jen kdyby nebyla taková zatracená zima, jen co se vlk zastavil na místě. Skoro jako by mi mrzly chlupy na těle, napadlo mě. A tak jsem souhlasně přikývla, když Thia navrhla, že přesuneme naše pozice do lesa. "Vlastně se směrem na jih jde k i Životovi, ale to je dost daleko na to, jak je nepříjemně," napadlo mě, když se Proxima tolik zajímala o jih. Mohly jsme ji aspoň něco naučit ohledně nabytých zkušeností orientace po Galli. Měla jsem radost, že jsem své dceři konečně sdělila něco, co jsem považovala za důležité.

//Narvinij

//loterka 1

Poslouchala jsem debatu Proximy a Thiy ohledně magií a při tom kráčela dál. Jen, co jsme se dostatečně vzdálily od prdící vody, začalo přituhovat. Navíc ještě foukal vítr a byla fakt zima. Nic moc příjemný zážitek. Tak akorát se tu nachladit. Já ani Thia jsme na nějaký nemoci moc náchylný nebyly - přeci jen se asi projevovalo to lítání po Ragaru a všechno to toulání, ale těžko říct, jakou imunitu měla Proxima. Ze zadumání mě vytrhla až zmínka o nějaké vlčici s křídly. "Cože, vlčice s křídly?" zopakovala jsem překvapeně. Pak jsem se ale musela zachihotat krutě upřímnému hodnocení mé dcerky. A jak se zdálo, Thia o tom věděla něco víc. A že se prý o to muselo žádat bohy. "Vždycky jsem si myslela, že Falion je jediný vlk s křídly, nikdy jsem jiného neviděla. To jsou ale teda divný vychytávky," zasmála jsem se. Ale tak nějak mě to... no nepřekvapovalo. Na to už jsem viděla hodně divných věcí. "Teda ale musí to být tam zvrchu výhled. I z hor je krásnej. Až bude lepší počasí, mohly bychom někam vyšplhat," navrhla jsem další plán na výlet.
Thia souznila s tím, že jsou povinnosti na prd. Mohla jsem se aspoň utěšovat tím, že nebyly moje. Nebo ne tak docela, i když se mě taky dotýkaly. Naštěstí měl Saturn pro moje toulavý tlapky docela pochopení a nevyčítal mi, že jsem se od porodu v lese moc neohřála. Nebo aspoň ne nahlas, došlo mi. Jenže to už jsme se začaly poohlížet, kde jsou ty nory, ke kterým nás můj partner poslal. Proxi zajímalo, co je dál na jihu. "Měl by tam být les, pak taková dlouhá řeka, další les a pak poušť," shrnula jsem velmi nahrubo a místo svého pracovního názvu "moře písku" už poprvé použila nově nabyté slovíčko. "Možná bysme se mohly do jednoho z těch lesů schovat," nadhodila jsem, po tom, co se mi studený poryv větru opřel do boku. Jenže to už se všude kolem rozeznělo pořádné nadávání. Hned jsem taky zjistila, odkud vítr vanul, protože Thia byla docela solidně zapadnuté ve sněhu. Nemohla jsem si pomoct a vesele se zasmála. "Myslim, že jsi jednu tu noru našla."

//Gejzíry

Proxi se zajímala o magie a já se zájmem naslouchala, jak vyzpovídává Thiu. Jenže v tomhle věku ještě moc odhadnout, jakou magii umí, moc nešlo. "A někdy se to těžko poznává i pak, o tom něco vím," prohlásila jsem. "Ale tvůj táta umí dobře ovládat vítr, tak třeba to s Lindou budete mít po něm," pousmála jsem se. To by nebylo špatný. Možná lepší než ta moje chaos magie. Ani ti ostatní vlci neměli páru, přemítala jsem nad naším nedávným dobrodružstvím, kde jsme ztratili paměť. Odkud jsem se vyloupla, že to nikdo nezná? Bylo by stokrát lepší, kdybych měla prostě iluze jako Thia... Ale tak tomu bohužel nebylo.
Jenže pak už Saturnus musel jít a Saelind se po chvilce rozhodla, že půjde za ním. "Tak dobře," odkývala jsem jí a když se kolem mě ochomýtla, rozloučila jsem se s ní olíznutím. Saturn už byl sice pryč, ale les byl na dohled, navíc Linda mohla běžet po jeho stopách, a tak se nemělo co stát. To nic neměnilo na to, že mě pořád štvalo, že jsme nemohli jít všichni. A to, jak jsem byla nafouknutí, na mě okamžitě poznala Thia. "No jo," utrousila jsem, "pořád povinnosti, však to znáš." Bylo sice fajn mít se kam vrátit a mít kde v teple spát, přesto ale něco na tom tuláckým životě bylo prostě vzrušující. A ta volnost.
Proxi se zajímala, kam vlastně jdeme, ale to mi nebylo vlastně tak úplně jasný. "Táta říkal něco o norách, ale jak se to pod tím sněhem pozná, to teda moc nevím," ušklíbla jsem se a zmateně se rozhlédla kolem. Neznala jsem to tu. Ale bylo to to správný místo, co říkal Saturn? No kdo ví. Navíc tu bylo o dost chladněji, jak jsme se vzdálily od prdící vody.

Asi to nebylo zrovna nešťastnější místo pod sluncem na výlet pro vlčata, co jsem mohla vybrat. Ale co se dalo dělat. Aspoň tu bylo teplo. No ne? Ale vlčata jevila zájem o Thiu a já z toho měla radost. Trochu ve mě ale hrklo, když vlčice mluvila o magiích. No jo, magie, to byl takový můj love hate relationship. Vždycky mě neuvěřitelně fascinovaly a chtěla jsem jich hrozně moc umět, ale nějak se mi zároveň nedařilo jim přijít na kloub. Ale nějakou jsem uměla. Jen nikdo nevěděl jakou, protože pokaždý dělala něco jinýho. A většinou ne tak úplně kontrolovaně.
Thia se ale rozpovídala o našem dobrodružství s Ilenií. "Potřebovala získat sklíčko do jednoho závodu. A ten závod jsme nakonec vyhrály," dodala jsem zvesela. Ráda jsem na tyhle akce vzpomínala. Byla to zábava. A tenhle další výlet bude určitě taky zábava, pomyslela jsem si.
Jenže Saturna volala povinnost do lesa. Svěsila jsem uši a už už si chtěla povzdechnout, když v tom se navrhlo, že tam přece nemusíme všichni. To jsem zase ožila. "Tak jo a nebo si nás tam pak najdi, když to nebude na dlouho," odkývala jsem svému partnerovi a olízla mu čelist na rozloučenou. "Tak teda na jih, jak říkal táta?" nadhodila jsem a otočila se na Thiu a vlčata. Pomalu jsem ale už vyrazila. Doufala jsem, že jdu správným směrem, protože jsem si nebyla úplně jistá, co přesně hledám. Taky vymyslí výlet a hned má práci, ach jo. Štvalo mě to, ale věděla jsem, že mu to nemůžu vyčítat. To by nebylo fér.

//Kopce Tary

//Mobil post, omluvám se za překlepy

S očekáváním jsem těkala mezi bublinkama, které se tu mezitím vytvořily. Už to muselo každou chvilkou začít. Cítila jsem, jak se ve mně tvoří napětí, ale takové to příjemné. Očekávání. Obrátila jsem sena svou rodinu, abych se na ně usmála. "Už to každou chvíli bude," pověděla jsem a ani to nestihla pomalu dorict a první gejzír vystřelil. S očima na vrch hlavy jsem na to koukala. Byla to fakt podívaná. Hustý, jakou ma priroda silu, pomyslela jsem si obdivně. A pak sena nás sneslo trochu příjemné teplé vodní tříště. Otočila jsem se na své dcerky a čekala, co na to řeknou, jenže ony byly obě takové... vyplesknuté. Viditelně mi poklesla ramena. Co je? Nechapala jsem, co je spatne. Saturnus začal holky uklidňovat a Thia vyprávěla o Ileniy. Toho jsem se chytla. "Jo, to bylo bezva dobrodružství. Kdyz se dava pozor, muze to byt i super zabava, neni se cehi bat," pokračovala jsem a možná místo vlcat i tak trochu přesvědčoval svého partnera. Ten ale navrhoval, že půjdeme jinam. "Tak dobře," odsouhlasila jsem. Nebyla jsem z toho úplně extra nadšená, ale taky to bylo nové místo, které jsem neznala. Urcite se tam bude dat najit nejaka zabava! usvedcila jsem sebe sama. Jenže v tu chvíli se z lesa ozvalo něčí vytí a bylo očividné, že ten někdo volá Saturna. Nebo Biancu, ale ta nejspíš nikde, aby to mohla slyšel, nebyla. Natočila jsem uši k lesu a pak se obrátila zpátky na zbytek. "Chcete tam jit zpatky?" nadhodila jsem.