Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kiërb (přes Vřesový palouk)

S informací, že by mi Smrt možná mohla vyhovět, jsem se konečně spokojila. Takhle jsem to mohla vyzkoušet a když by to bylo opravdu tak na prd, jak jsem si myslela, pořád tu bylo možné jiné východisko. "Líbit asi nee," zašklebila jsem se, ale koneckonců možné bylo úplně všecko. I když tohle bylo dost nepravděpodobné. "A tebe to baví?"
Na bažinách asi opravdu nebylo o co stát. Mokra a bláta bylo i tak všude dost i tak, takže jsem rozhodně neměla zájem chodit někam, kde se toho válelo ještě víc. Bláto je hnusný. Sníh bylo sice taky takový bláto, ale aspoň tolik nešpinilo. Třeba v horách ještě bude, napadlo mě, protože když jsme odcházely, bylo ho tam ještě mraky. Až tolik, že jsem pořád zapadala od po čumáček.
Thia říkala, že jí tam kousek nohy možná i chybí. Zamračila jsem se. Ta představa byla pěkně ošklivá. "Ulčitě. Budeme tlénovat," řekla jsem rozhodně a snažila se tak rozehnat myšlenky na Thiin chybějící kousek nohy. To mi nahánělo husí kůži. "Jak se poznají zlí v-ci? S Kao byla tžeba sranda. A taky byla cizí," zajímala jsem se. Pak mě ještě něco napadlo. "Jaktože nekousnul radši zajíce? Nebo vodního zajíce? Vždyť v-ci se pžeci nepapají." Pořád mi to nedávalo smysl. Celý ten svět byl zmatený. "Až budu velká, budu tě chlánit. Tak jako ty mě. Zachlánila si mě pžed žekou, co tekla, kam nemá. No ne?" prohlásila jsem sebevědomě a sklouzla se dolů po Thiiném hřebu, jakmile zastavila. "Budeme spát? Ještě je světlo? dotazovala jsem se a po očku si obhlížela okolí. Slyšela jsem hučení řeky, ale tentokrát to nebylo tak děsivé jako předtím. Nejspíš protože teď řeky nebyla tak blízko a já měla pod nohama vcelku pevnou půdu. A možná jsem si postupně začínala zvykat. "Docela jo," souhlasila jsem s Thiou. Zatím jsem ale pořád sbírala odvahu se vydat na nějaký větší průzkum tohohle území.

//Zubří vysočina (přes Zarostlý les)

Můj celkem chytrý plán se bohužel příliš neujal. To pro mě bylo docela zklamání. "Tžeba bych Života přesvědčila. Nebo Smrt. Nemyslíš? Tžeba by to šlo, až budu mít dost kamínků," snažila jsem se to nějak ukecat, abych se na to případně mohla aspoň trochu upnout. I kdyby jen s myšlenkou, že to třeba jednou výhledově bude možné a pak už se nikdy nebudu muset zbytečně smočit. "Zkusím to," rozhodla jsem se nakonec, když mi to Thia pořádně vysvětlila. "Ale když to nepude, tak to nebudem dělat, že ne?" Prostě jsem potřebovala mít nějakou jistotu. Na jednu stranu jsem se to chtěla naučit, ale na druhou stranu jsem rozhodně nechtěla, aby se ten nepříjemný pocit vrátil. Aby se stalo to, co u té tůňky.
Tak divně prý smrděly bažiny. Uložila jsem si do hlavy, že takovým místům se musím vyhýbat a snažila jsem se zapamatovat si i ten zápach. "A ploč tak smjdí?" zajímalo mě. Bylo to, jako kdyby se odtamtud táhl smrad chcípliny. Thia navrhla, že bychom si mohly odpočinout. "Klidně," přikývla jsem. Já sice neměla moc důvod být unavená, ale trochu lenošení mi uškodit nemohla. "Zase tě bojí noha?" zeptala jsem se Thii a opatrně na ni přes její hlavu nakoukla, abych jí viděla do obličeje. "Život žíkal, že mě udělá rychlejší a obratnější, ale že i tak se musí ještě hodně tjénovat. Můžeme tjénovat spolu a až budu velká, chytíme toho, co tě kous. Ten si to odskáče," navrhla jsem a odhodlaně se podívala přímo před sebe. Měla jsem to všechno tak krásně naplánované. Teď už jen trochu povyrůst.

//Kaskády (přes Vřesový palouk)

//Ježčí mýtina (přes Říční eso)

Poslouchala jsem Thiu, jak povídá o záplavách, a snažila se si to celé dát dohromady. Představa, že by voda měla téct takhle všude možně pravidelně, se mi ale vůbec nezamlouvala. Proč si voda neteče, kde má? Však koryta jsou skoro všude, proč jí to nestačí? Ta je teda hamižná! Zamračeně jsem se dívala mezi Thiiny chloupky za krkem a postupně se úplně přestávala třást. Čím dál jsme byly od vody, tím líp jsem se cítila. Ani ty kytičky jsem si nestihla utrhnout! zalitovala jsem, když mi to do šlo. Ale na to předtím opravdu nebyl čas.
Tomu, co předtím dělala Thia, se říkalo plavání. Dokonce navrhla, že bych se to měla naučit. Našpulila jsem rtíky a zamračila jsem se ještě víc. Představa, že se někde budu máčet ve vodě, se mi teda vůbec nelíbila. Teď, když to ale byla jen vzdálená budoucnost, jsem necítila to nepříjemné napětí jako předtím. "A nešlo by to úplně na vodě? Jako že bych hodina na vlchu?" navrhla jsem s nadějí. To by bylo přijatelné. Navíc bych se té vody nemusela skoro ani dotknout. Doufala jsem, že to půjde, abych se vyhnula plavání ve vodě. Ale měla bych se to naučit... Abychom mohly líp vyrážet na výpravy. Zamyšleně jsem zvedla oči. Byly jsme na takových malých kopečkách a všude kolem byly vidět lesy. Jenže všechny jejich koruny se prohýbaly pod silným větrem a hustým deštěm. Najednou se zdálo, že ten sníh byl býval mnohem lepší než tohle. I když mi mrzl kožíšek. Svět takhle nebyl tak krásný, jak jsem si ho představovala. Ještě když se všude valila voda. Přišlo mi ale, že i před ten nečas cítím takový divný ztuchlý zápach. Nejspíš se linul od močálů. "Co to smldí?"

//Kiërb (přes Zarostlý les)

//Kopretinka (přes Tenebrae)

Tiskla jsem tlapky co nejvíc k tělu, ale pořád jsem cítila, jak se asi do půlky dotýkají vody. Ta voda hučela, a i když to nebylo tak zlé jako přímo v řece, pořád to to tam někde vzadu v hlavě probouzelo ošklivé vzpomínky. Trhaně jsem se nadechla, ale oči jsem pořád držela zavřené, jak nejpevněji to šlo.
A pak najednou jsem tu studenou vodu na svých tlapkách přestala cítit úplně. Nejdřív jsem tomu nevěřila, ale pak jsem se postupně odvážila otevřít nejdřív jedno oko a pak druhé. A opravdu, Thia stála na podmáčené hlíně a ztěžka dýchala. Voda pryč sice nebyla, ale kousek za námi ano. "U-už je po všem?" pípla jsem roztřeseně. Nedokázala jsem se přimět nic udělat. Jenom jsem seděla v trávě, kam mě položila, a lehce se třásla. Naštěstí se aspoň ten třes začínal dostávat pod kontrolu. Proč se tak bojím, Thia se nebojí. Ani Kao se nebojí. Co je špatně? Co je se mnou špatně? Ale ani ty myšlenky ten úzkostný pocit uvnitř mě nevyhnaly. Možná jej spíš podporovaly. I přes napětí jsem se ale konečně přiměla podívat se na Thiu. Zachránila mě, jako předtím. Není se čeho bát! "Z-z-záplavy? To je takle požád? Ploč ta žeka teče ven? Poč ne-není ve svý rýze? Já nechci, aby tekla pyč. Poč se t-t-to děje," drmolila jsem a jak se mi pořád třásla čelist, šlo to hůře než normálně.
To už si mě ale Thia vysadila znovu na záda. Vděčně jsem se přitiskla do její srsti a snažila se tak aspoň trochu zahřát a uklidnit. "J-jo, dál od žek," souhlasila jsem. Tenhle nápad se mi zamlouval. Snažila jsem se dýchat pravidelně a soustředila se na to, ale i tak se mi dech občas na chvilinku zadrhl. Hlavou mi ale vrtala ještě jedna věc. "Jak s-si udělala, še si chodila v té vodě?"

//Zubří vysočina (přes Říční eso)

Thia mi potvrdila, že jsme medvědy setřásly. Jenže společně s ním i Kao. "Nebuď smutná," pověděla jsem konejšivě a drcla do ní čumákem. "Běžela naholu. A to je po cestě domů, no ne? Ulčitě ji pak najdem." Byl to sice ambiciózní plán vzhledem k velikosti byť jen severní části Gallirei, ale nemožný taky nebyl. A toho jsem se držela. A brášky se ségrou taky najdeme. Až jim ukážu Thiu, budou nadšení! Spokojeně jsem zavrtěla ocáskem.
Jenže ten klid a spokojenost netrvali moc dlouho. Řeka nejenomže byla blízko, ale ona se i blížila. Proč teče sem? pomyslela jsem si a úskostlivě se otočila na Thiu. Neměla by sem téct. Však měla svoje koryto. Proč se roztahuje? Jenže pohled na Thiu mě vůbec neuklidnil. Vůbec nevypadala tak v pohodě jako předtím. Dokonce zněla nejistě. Nevědomky jsem se začala třást. Co je špatně? Proč je to špatně? Chtěla jsem se rozeběhnout pryč, ale řeka už byla skoro u nás. Podmáčela půdu ještě víc a způsobila to, že teď už se v hlubokém blátě dalo jen sotva hýbat. "Thio, co budeme dělat?" zanaříkala jsem zoufale. Jak jsem si teď přála, abych se bývala rozeběhla nahoru za Kao. I když to bylo k řece. Ale co když byla teď ve stejné situaci?
Najednou jsem se ocitla ve vzduchu a aspoň na chvíli se ocitla mimo dosah vody. To však netrvalo dlouho a za chvilku jsem ji znovu cítila na svých tlapkách. Přikrčila jsem je k sobě co nejvíc a celá ztuhla. Zavřela jsem oči a tiše naříkala. Thia mě zachrání. Stejně jako předtím. Nesmím se bát!

//Ježčí mýtina (přes Tenebrae)

//Medvědí jezero (přes Středozemku)

Reakce na osud

Utíkala jsem jako splašená. Kao mě vyděsila. Když se bála ona, muselo to být vážně. Vždyť byla přeci tak veliká! Slyšela jsem ale Thiu, jak na mě volá. To mě donutilo zpomalit. Pořád jsem však cítila všechen ten adrenalin. "Thio!" Zapřela jsem se předníma tlapkama a o to bláto zastavila, ačkoli jsem se zabořila pořádně hluboko. Blé. Znechuceně jsem nadzvedla jednu tlapku, pak jsem se ale otočila. Thia už byla těsně za mnou a zdálo se, že za námi nic dalšího neběží. "Setžásli jsme ho?" zeptala jsem se s nadějí.
Pak jsem se podívala před sebe. Ani jsem nevěděla, jak se to stalo, ale tlapky mě donesly zpátky na tu louku, kde bylo tolik bílých kytiček. "Vidíš je? Možná bysme měly ještě nějaké natjhat," navrhla jsem Thie a usmála se. Na medvěda jsem pomalu začínala zapomínat. Můj obrat pozornosti se zdál skoro až neuvěřitelný. Skočila jsem mezi květiny a chvíli se v nich poválela. Tak jsem ze sebe dostala aspoň trochu bláta, krve a peří. I tak jsem ale vypadala pořád jako strašidlo. Spokojeně jsem natáhla vůni těch květin, ale jakmile mi kápla jedna obrovské kapka přímo na čumáček, celá jsem se ošila a tiše zavrčela. "Teď by se hodilo, kdyby ti šlo ovládat počasí. Udělala bys sluníško a bylo by."
Pak jsem se překulila na bok a vyhoupla se zpátky na tlapky a vzhlédla. Něco ale bylo divně. Jinak než předtím. "Thio?" pípla jsem nejistě, "ta žeka je nějako víc blízko."

Thia mi nakonec pomohla husu dorazit, ale to mi vůbec neubíralo na spokojenosti, že jsem tu husu prostě dostala. Nějak mi nedocházelo, že to vůbec nebyla moje práce. Měla jsem prostě dobrý pocit. "Tak jaký to bylo?" zeptala jsem se Kao spokojeně. Však ona tu byla odbornice na lov vodních zajíců, musela pořádně vědět, jak na to. Pak se Thia pokusila vzletět, jenže se to vůbec nedařilo, a Kao to komentovala."Má, ale jen na kžídlech. Asi ho má Thia špatně. Nebo je moc těžká," zhodnotila jsem poměrně drze, i když mi to špatné nepřipadalo.
To už se přece mnou ale objevil flák čerstvého masa a já nemohla odolat. Už se mi hrozně sbíhaly sliny. Čerstvé maso tak krásně vonělo. Hladově jsem se do něj zakousla a hned jsem kromě bláta, peří a vody byla ještě taky od krve. Jeden by se mě mohl klidně leknout. Moc jsem neposlouchala hovor vlčic kolem. Vůbec jsem se nemohla od masa odtrhnout, dokud nebylo celé ve mně. Byla jsem jak hlasový sup. Pak jsem se spokojeně olízla a ještě zašilhala po zbytečku masa, který ležel před vlčicemi. Naštěstí jsem se ale ovládla. I když to bylo zatraceně těžký. Zajíci jsou dobrý v jakýkoli formě! Doufám, že je jich víc druhů. Třeba nějaký horský zajíc, abysme ho měli doma rovnou před čumáčkem. To by se mi líbilo. Umanula jsem si, že se musím Fala zeptat hned, jak se vrátíme.
Když se mě Kao zeptala, jakou mám magii, hned jsem se k ní natočila a trochu zklamaně svěsila ouška. "Thia žíká, že jsem ještě moc malá. Že kouzla pžijsou, až budu stejně velká jako vy. A to už bude ujčite bjzo, to vím!" pousmála jsem se a hrdě se vypjala, abych byla co nejvýš. I tak jsem jim sahala sotva do půl tlapek. "A až budu velká, naučím se léčit, abych mohla Thie oplavit lameno," vysvětlila jsem svůj plán. Byl to zatím jediný plán, kterého jsem se úplně striktně držela. Na té louce, jak jsme po ní šly, byly ještě nějaké květiny. Měly bysme je posbírat, než se pokazí, vzpomněla jsem si.
Najednou ale Kao vykřikla. Poplašeně jsem sebou cukla. "M-medvěd? Co to je?" vykrhla jsem ze sebe, ale vlčice vypadala opravdu vyděšeně a už utíkala pryč. "Kao, poškej!" zavolala jsem za ní, ale ona už běžela přímo k nedaleké řece. A to se mi teda vůbec nepozdávalo. Rychle jsem pohledem sklouzla k Thie, než jsem se rozeběhla na druhou stranu než písková vlčice. Co nejdál od řeky. Teď už sice nebyl žádný sníh, ale tlapky se mi bořily do lepkavého bláta a to bylo snad ještě mnohem horší.

//Kopretinová louka (přes Středozemku)

Chechtala jsem se nahlas tak dlouho, až jsem se začala zakuckávat. Pomalu mi docházel kyslík a to mě donutilo se postupně trochu zklidnit. Ocásek mi však stále lítal ze strany na stranu a koutky se co chvíli zvedaly a někdy jsem se musela i pod fousky uchechtnout. To, jak vodní zajíc šel Kao po ocásku, bylo prostě k popukání.
Když na mě ale obě vlčice zavolaly, cuklo to se mnou a konečně jsem vyrazila. Viděla jsem, jak Thia téměř okamžitě popadla husu a dostala ji pod sebe. Ta se ale mrskala jako šílená a chvílemi mi přišlo, že ani nevím, co se děje. Váhavě jsem se zhoupla v tlapkách, ale když mě Kao povzbudila, vyrazila jsem huse po krku. Nesmím váhat, připomněla jsem si v duchu a se soustředěným výrazem se přikrčila a skočila přímo po huse. Ta mě několikrát praštila křídly, až jsem ze sebe vydala něco mezi zavrčením a zakňučením, ale nakonec jsem se přeci jen přehoupla až ke krku a zakousla se do něj. Moje tlama však pořád nebyla dost velké a dost mi z ní husí hrdlo klouzalo. Ještě jak sebou šila. Blbej pták! Tlapičkou jsem se pokusila se zapřít a víc jsem zabrala, ale sotva jsem huse prokousla kůži. To už jsem ale cítila na jazyku krev a to mi dodalo odvahu. Mám ji! Stiskla jsem ještě víc a u toho pořádně vrčela, ale i tak to nebylo dost, aby to huse přelomilo vaz.
Jakmile se vodní zajíc přestal hýbat, což rozhodně nebyla moje práce, vítězoslavně jsem zvedla hlavu celou od krve a pořádně se napřímila. Chtěla jsem si srovnat tlapky vedle sebe, aby to lépe vypadalo, ale najedou jsem ťápla přímo do kaluže. "Fuj." Uskočila jsem zděšeně, když jsem si uvědomila v čem stojím. I když ta kaluž teď byla plná krve a bláta a vlastně to byla spíš kaluž špíny než vody. Byla tu ale jedna věc, která mi přišla v tenhle moment ještě důležitější. Mohlo to být nějaké další slovo a já bych to nikdy nevěděla. Nebo něco hrozně důležitýho a já bych to propásla. A to teda ne. "Co je fašílka?" Podívala jsem se na Thiu, která byla úplně celá od bláta a tak na ni peří krásně drželo. "Zkus to. Jde ti lítat?" vybídla jsem ji zvědavě a na vodu zase úplně zapomněla. Ještě pořád jsem se nedostala k tomu prohlédnout si jezero. Na rozdíl od řeky bylo ale poměrně klidné, což případně hrálo v můj prospěch.

"Nechat zmizet ocásek by taky šlo?" podivila jsem se. Vlastně jsem nad tím doteď nepřemýšlela. A vlčí mráček by se mi líbil. "Nebo by se mohly nechat koukat jen oči a někoho tak vystrašit, to by byla sjanda. A víš, co ještě Ouško umí? Umí dělat maliny a bolůvky a sou hrozně dobý. Ale potom seš celá modrá. Znáš bojůvky, Kao?" zeptala jsem se a zvědavě zastříhala ušima. Byla jsem zvědavá, co všechno se ještě dozvím. "Byl jiný?" narážela jsem na toho čaroděje, "ale byl to taky v-k? Nejsme pak ale všichni čajodějové. Já už tomu nejozumím," povzdechla jsem si dramaticky.
Pak ale přišel na řadu lov husy. Odhodlaně jsem přikývla Thie na její otázku, jestli to chci zkusit. Jasně že jo! Vlastně jsem si jezera doteď nevšimla. Celou tu dobu se moje pozornost soustředila na jednu z vlčici. "A když si měla peží, mohla si pak taky lítat? Jako husa?" Hlavu jsem naklonila lehoučce na stranu a zvědavě se na ni podívala. Taky jsem koutkem oka zkontrolovala Thiu, co na celou tu věc říká. "V holách bydlí ještě Nym, ale je větší než já. Musím si před ná dávat pozoj," předrmolila jsem, co mi řekli Thia s Falem. Navíc se na tom shodli oba a tak to prostě zaručeně musela být pravda. Asi už jí nebaví si hrát. To s ní je pěkná nuda! Protože i Thia si se mnou hrála a to byla dospělá. S Thiou to bylo prostě žůžo. Spokojeně jsem se usmála a zamávala ocáskem ze strany na stranu.
"Dobže," odkývala jsem strategii, kterou Thia vymyslela a pomaloučku sklouzla z jejích zad. Obrovské rákosí mě úplně schovalo, co ale bylo horší, ani já jsem pořádně neviděla. Čekat a pak skočit, jako na zajíce. Však je to jen vodní zajíc. To bude hračka! To už mě ale vyrušila hlas Kao. Vyskočila jsem zpoza rákosí a uviděla, jak vlčice utíká před naštvanou husou. "Vodní zajíc loví Kao!" vykřikla jsem a začala se chechtat. Přišlo mi to hrozně vtipné. Asi by to nebylo tak srandovní, kdyby husa lovila mě nebo Thiu, ale takhle jsem si prostě nemohla pomoct. Vůbec jsem se nemohla přinutit rozeběhnout se.

//Kopretinová louka

Zasmála jsem se Thiinému nápadu, že by Kao mohla umět pálit bubliny z pldej… zadku. Byla to legrační představa. Zároveň mi to ale připadala jako hrozně pitomá schopnost. Je to vtipný, ale není to hustý! A děsivý. A ne zase tak užitečný. Ne, zase tak super to prostě nebylo. Asi ji Smrt ošidila a vzala si kamínky za tohle. Na to si musím dávat pozor, zamyslela jsem se a rychle se podívala na Kaom která se začala vyptávat na Fala. "Ulčitě. Falo umí skoro všecko. A Ouško umí nechat zmizet svoje ouško, proto Ouško," vysvětlila jsem trochu nesmyslně, ale jak jsem se snažila zapamatovat s zaregistrovat všechno co říká, nestíhala jsem nad tím moc přemýšlet.
Thia se mě šeptem zeptala, jestli budu chtít sourozence potom hledat. Příliš jsem neváhala a přikývla. "Život žíkal, ať je hledám. Měla bych je najít, aby se jim nestalo to, co Tae…" Hlas se mi trošku zlomil a na chvíli jsem zaváhala. "Myslíš, že našli taky nějakou smečku? Mohli by být dokonce v holách!" plánovala jsem a nálada se mi zase o něco pozvedla.
Pak Kao začala vyprávět. Její příběh byl zajímavý a tak jsem nastražila ouška a ze svého sedátka ji pozorovala. Úplně jsem zapomněla, kam to vlastně jdeme. "Ta světlá v-čice tos byla ty, še jo? Když umí dělat vodu, ty umíš dělat vlnky, no ne?" dožadovala jsem se vědět. "A ten čaloděj, to je něco jako Život a Smlt? On je další?" Byla jsem zvědavá a tále předvědčená, že světlejší vlčice musela být Kao, i když to s koncem příběhu znělo čím dál víc nelogicky. Musí to být ona. Jak jinak by ten pžíběh znala? Trošku jsem si poposedla a nenechavě malinko cvrnkla Thie do ouška. "Já sem ulovila zajíce," odpověděla jsem Kao hrdě. To bylo lepší než nějaká žába. Ani jsem nevěděla, co to je. Co když je to dobrý a budu vypadat jako bábovka? "Zajíc je moc dobý, lepší než vevelky," snažila jsem se to zamluvit. Pak mě však napadla ještě jedna věc. Taková, ze které jsem se mohla dost naučit. "Co musí vk všecko umět, aby mohl takhle cestovat sám?" zeptala jsem se zájmem a střídavě koukala na Kao a na Thiu.

//Narrské kopce (přes Tenebrae)

"Lagalská," zopakovala jsem po Thie a i po Cynthii jméno naší smečky, jenže se mi to moc nedařilo. Zkusila jsem to ještě jednou, ale dopadlo to dost podobně. Pak už jsem se naštvala a nechala to být. "Falo se stalá o smečku. A víš co, má křídla! Ouško by řekl, že je hustej," vysvětlila jsem Kao důležitě. Nebyly to pro ni nejspíš ty nejpodstatnější informace, ale mi to tak připadalo.
Thia ale poznamenala, že pjdel je přeci naše tajný slovo. "Nojo, já zapomněla," vydechla jsem zhrozeně. Jak jsem mohla! V duchu jsem si slíbila, že si budu tentokrát dávat větší pozor. "Na zadek," opravila jsem se tedy s tím, že mi na tváři pořád setrvával poťouchlý úsměv. "Bublinková palba?" zbystřila jsem, "Boží!" Nadšeně jsem se narovnala na Thiiných zádech a rozhlížela se okolo. "Potžebujeme proutek. Umíš už nějaký vyrobit? Kao, ukaž mi bublinkovou palbu! Je to nějaký kouzlo?" dožadovala jsem se. "Kao a znáš nějaký histolky o kouzlech? Povíš je? Viď že jo?" vyzvala jsem pískovou vlčici. Byla jsem celá nadšená do nového dobrosdružství.
Čím víc jsme se ale blížily k vodě, tím víc moje nálada klesala. Zase jsem se zklidnila a položila se Thie na zádech. Zamyšleně jsem se dívala na vodu. Ještě pořád byla daleko, a tak jsem se zase tolik nebála, ale i tak jsem v sobě cítila nepříjemné napětí. "Thio?" broukla jsem tiše, skoro neslyšeně, tak, že to Kaleo nemohla slyšet, "Život žíkal, že tu někde jsou... bláškové a ségja."

//Medvědí jezero (přes Středozemku)

"Ty neznám," odpověděla jsem Kao a tázavě se otočila na Thiu. Třeba bude ona vědět. Zatím věděla úplně všechno. Vlastně jsem se zarazila už u samotného faktu, že smečky mají jméno. To mi zatím nikdo neřekl. "Jak se menuje smečka u Fala?" zeptala jsem se zvědavě. Jak to, že mi nikdo neřekl jméno? Nebo si to jen nepamatuju? Zamračila jsem se a snažila jsem se ze své paměti vydolovat co nejvíc, ale moc se mi to nedařilo.
Když mě Thia okřikla, stáhla jsem uši k hlavě a sklopila hlavu. Podobný tón hlasu měla, když jsem se snažila vyšplhat na kopec. Neúspěšně, nutno podotknout. Trochu mě to vylekalo. Okamžitě jsem tedy přestala opakovat větičku po Kao. Pak už se ale začal řešit nás návrat. Kao se už se hned chtěla vydat dál a dokonce udělala už i několik kroků. Já ale zůstávala stát poblíž Thii. "Co jsou bobli?" zeptala jsem se zamračeně. Představa, že budeme někde u řeky a navíc dělat divný věci se mi vůbec nelíbila. Prosebně jsem zamrkala na Thiu: "Vezmeš mě, pjosím."
Hned, co Kao vytáhla květiny, se spokojeným úsměvem jsem se podívala na Thiu. Opravdu nezapomněl! Takže jí je chtěl dál. A teď to bude naše tajemství, jak říkal! Můj úsměv se ještě rozšířil a ocásek se začal vrtět ze strany na stranu. Thia ale vypadala naštvaná. To mi zmrazilo úsměv. Má ráda jinýho vlka? Vždyť ale říkala, že.... Nebo...? Její další věta mi ale vykoulila další úsměv na tváři, tentokrát trochu zlomyslný. "Sešvihat zadek! Udělej to. Aspoň si to vyzkoušíš, no ne?" začala jsem černou vlčici nabádat. Znělo to jako náramná zábava. A navíc bych viděla další magii. Nejsem zlá, je to výzkum. Zazubila jsem se a nevinně zamrkala na Thiu. "Na pjdel!"

//Kopretinová louka (přes Tenebrae)

Ta vlčice jako já se představila jako Kaleo. "Kao," zopakovala jsem a spokojeně zavrtěla ocáskem. Něco tomu chybělo, ale takhle se to dalo snadno vyslovit a navíc i dobře zapamatovat. Začínalo těch vlků už být tolik. Nikdy předtím jsem jich tolik na jednou místě neviděla. Vlastně jsem nikdy žádného jiného neviděla kromě své rodiny, než jsem přišla sem. Je jich tu hodně, určitě kvůli sbírání kamínků a kytiček. Všichni chtějí mít co nejvíc. Ale já v tom budu lepší. Teda, Falo bude nejlepší, pak Thia a pak já. A nikdo si na nás nepřijde. Spokojeně jsem mlaskla a začala se soustředit na hovor zrovna ve chvíli, kde se řešilo, že se Thie líbí Život. Navíc se toho Kao chytla a začala to opakovat. "Thie se líbí Život," poopravila jsem ji, ale její dobrá nálada byla docela nakažlivá a tak jsem to několikrát zopakovala. Stejně jako ona. Navíc Thia se začala chovat divně a byla to docela sranda.
"Jo, deme domů," potvrdila jsem Kao, "Falo na nás čeká. Nemohl jít s náma, plý má moc práce. Kde ty máš smečku? Si taky z hoj?" Byla jsem zvědavá. Thia přeci říkala, že je tu smeček několik. Jakpak asi vypadají? Jsou stejná? Pořád jsem si neuměla úplně představit, co je to ta smečka a jak funguje, ale už jsem věděla, že deltě vůdce víc věří a to byla právě Thia. Krátce jsem se na ni ohlédla, když navrhovala, že by Kao mohla jít s náma. "Kidně." Vlastně to byla další možnost, jak se svést na něčích zádech. To neznělo tak špatně. A třeba znala nějaké super historky. "Bobži? Co to je? Počkat, žeka?" zarazila jsem se a trochu se otřásla. Ta představa se mi přestávala líbit. Opatrně jsem ucouvla dál od vlčice. K řece jsem rozhodně jít nechtěla. To už pro dnešek stačilo!
Naštěstí jsem se brzy rozptýlila schovanou květinou. Zvědavě jsem přikročila k Thie a čmuchala jí kolem tlapek. Pak se přidala i Kao. "Něco tam má," broukla jsem směrem k ní. Natáhla jsem po Thiiném ocásku tlapku, jenže Kao byla rychlejší a vytáhla květinu. "Jee, to ti dal Život?" zazubila jsem se na Thiu. Pak jsem se posadila a pro sebe si zamrmlala. "Nezapomněl."

Hned, jak si mě vlčice všimla, se její tlama roztáhla do širokého úsměvu. Nemohla jsem si pomoct a usmála se tady. Bylo to nakažlivé. Vypadá jako já, třeba je to starší ségra, napadlo mě, ale ta myšlenka nezněla moc logicky ani mně. Ale bylo by to žůžový. Ta vlčice pak spustila a hrozně moc mluvila. A rychle. Začínala jsem se trošku ztrácet. "Ne ne," zamračila jsem se a zavrtěla hlavou, "hledám Thiu, ne Cynthiu." Byla jsem o tom úplně jisto jistě přesvědčená. "Thia mě našla, zachlánila," zdůraznila jsem, "je čerlá a má svítící kamínek na krku. Ten je od Života, víš. Schoval jí ho jako dálek, protože ji má rád," vysvětlovala jsem trpělivě. Vlastně mi vůbec nevadilo, že je ta vlčice cizí. Postupně jsem se uvolnila a sedla si na zem. Ze všeho toho chození a pobíhání mě hrozně pálily tlapičky. Škoda že tu není sníh, pomyslela jsem si, když jsem je před sebe natáhla. Teď by se hodilo. Hezky bych si je do něj strčila, nejdřív by to štípalo, ale pak by se to hned zlepšilo. Jak mě to Thia naučila. "Jak se vlastně menuješ?" zeptala jsem se vlčice.
Víc už jsem ale nestihla, protože se k nám připojila hledaná vlčice. "Thio!" zaradovala jsem se. Než jsem ale stačila zareagovat víc, ta vlčice jako já začala znovu mluvit. Říkala toho hrozně moc. Ale většině jsem moc nerozuměla. Ona zná Thiu? Zamyšleně jsem přejela pohledem z jedné na druhou. Chvíli jsem je poslouchala, pak mě ale přestalo bavit, že si mě moc nevšímají. Musím se toho naučit víc o světě, aby si se mnou taky povídaly.
"Život? Život je bezva!" vyhrkla jsem a ocásek mi začal švihat ze strany na stranu. "Je krásný. A vypadá jako sníh u nás v holách. A má tak měkoučkou sjst, víš to? Nedivím se, že se ti líbí," lišácky jsem se usmála na černou vlčici. "Dokonce mě plý něco naučil, ale že musím hodně trénovat. A... A ptala jsem se ho na ten dálek, ale dělal hjozný zajnosti. Asi se stydí," hrnula jsem ze sebe a jen kouknem oba mrkla po té druhé vlčici, co na to říká. Potom jsem ale na moment znejistěla, když jsem si vzpomněla, jak se zmínil o mých sourozencích, ale nic jsem o tom neříkala. Necítila jsem se úplně jistě, když tu byla ta další vlčice. "Budou lijány? Bezva! Koho švihnem? Nym?" navrhla jsem. Jestli je opravdu taková, zasloužila by si to. A navíc by to bylo sranda. Spokojeně jsem se zazubila, pak jsem si ale všimla, jak se něco usilovně snaží schovat. "Co to máš pod ocáskem?" zeptala jsem se zvědavě a přikrčeně se k ní natáhla čumáčkem. Zapomněl Život na ty květiny?

//vrchol

Hlava se mi vařila od všeho toho přemýšlení a stejně tak mě už začínaly od písku pálit tlapky. Moji sourozenci tu někde jsou? Nebo proč o nich mluvil? Nechápala jsem to. Byla jsem celá zmatená. Možná Thiu bude vědět, napadlo mě. Ale jestli tu někdy opravdu byli. Měla jsem o důvod víc prošmejdit celou Gallireu a najít je. "Thio?" zavolala jsem zkusmo a můj hlas se zase chvíli nesl po okolí. Ale marně. Asi tu ještě nebyla. Vrátila jsem se teda poslušně na místo, kde jsme se rozdělily a tam si sedla a byla rozhodnutá, že počkám. Určitě tu za chvilku bude.
Pak jsem si ale všimla nějaké vlčice kousek ode mě. Poplašeně jsem sebou cukla. Kdo to je? zamračila jsem se a přejela ji pohledem. Vlastně vypadala docela jako já. "Hej hej!" rozhodla jsem se na ni zavolat. Mohla přeci něco vědět o Thie. Třeba už proběhla a já čekala na špatném místě. "Neviděla si Thiu?" zeptala jsem se jí poměrně odvážně. Muselo to vypadat poměrně vtipně, když se tak malinké vlče dožadovala odpovědi o někom, koho ta vlčice nemusela ani znát. Pořád jsem si ale udržovala bezpečnou vzdálenost. Když tak uteču. Třeba mě fakticky Život něco naučil. Měla jsem těch kytiček natrhat víc.