Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Saturn se ptal, jestli jsou hory daleko. "Já nevím," přiznala jsem, "spadla jsem do že...ž-žeky." Cukla jsem pohledem. Vůbec jsem netušila, jak dlouho to trvalo. V ten moment jsem nedokázala vnímat nic jiného než to, aby už to skončilo. A tu zimu. A ránu. Nepříjemně jsem se otřásla a cítila, jak mi trochu zrychlil tep. Možná, možná kdybych šla podél řeky...
Teď na to ale nebyl čas, protože se Bianca ptala na Života. "Život? On byl u vás? Ale jak to, Thia žíkala, že bydlí v písečných holách. Byla jsem u něho na návštěvě!" zamračila jsem se. Určitě si ho s někým pletla. A nebo že by byli dva?
To už se k nám ale přihnaly další dvě vlčice. A zase vlčata. Neměla jsem ale moc možnost nad tím přemýšlel, protože se ten uplakaný motýl rozpovídal. "Já jsem Sheya," prohodila jsem k Lilac a té druhé, aby na mě nemuseli volat jako na hej počkej. Pak už jsem se ale zabývala motýlem. Zdálo se, že se neztratil, nebo ne úplně. Něco ztratil. Musela jsem se ale hodně soustředit, co říká, protože mluvil fakticky divně. A ještě u toho pořád popotahoval. Saturn s Biancou se ho začali vyptávat. "Nebleč, není ti rozumět. Můžeme ti pomoct," navrhl jsem a nejistě se podívala na dva sourozence vedle mě. Dokonce i ty dvě druhé vlčice vypadaly, že se znají. Možná byly taky sestry. Jenom já jsem tu byla sama. Ale Thia by to zvládla. Zvládnu to jako ona! Hlasitě jsem polkla a pak se několikrát nadechla, abych se konečně pořádně zklidnila. To, že se toho najednou tolik dělo, mi pomáhalo zapomenout na nepříjemný incident s řekou. "U nás v holách jsou kameny. A je jich tam fakt hodně," zhodnotila jsem. Navíc by mi tak pomohli najít cestu domů. "Ale měli bysme počkat, až bude zase světlo. Některé žeky na jaže tečou mimo kojýtko. Umíte plavat?"

Ten vlček mi potvrdil, že by měli být ve smečce. Zamračila jsem se. "A poč tam nejste?" Navíc začínal vypadat trochu nejistě. Ztratili se jako já? Ale ne, mluví o smečce. Někde bydlí. Proč s nimi nikdo není? Já šla z hor s Thiou, dokud jsem... nedělala hlouposti. Nervózně jsem popošlápla, ale navenek jsem se snažila vypadala co nejsebevědoměji to šlo. Zdálo se, že ti dva opravdu nebyli zlí. Asi jsem měla štěstí, že jsem zatím potkala jen samé dobré vlky a nebo ty ze smečky. Ale nesmím to podcenit, připomněla jsem si v hlavě. Chtěla jsem se vrátit domů za Thiou živá a zdravá.
I ta malá vlčice byla opravdu milá a dokonce mi oba začali nabízet, ať se s nimi vrátím do jejich smečky. Zamračila jsem se. "Ale já bydlím v holách. Nemůžu jít s vámi. Thia mě hledá. A Falo na mě čeká, chtěl, abych pozdlavovala Života," namítla jsem. V tom jsem si na něco vzpomněla. Jestli mě opravdu udělala obratnější a vytrvalejší, zvládnu to domů. Ráno, až se rozední. Najdu cestu domů. Začínala jsem si tím být čím dál víc jistější. Asi to trochu bylo i tím, že tu byli tihle dva. Dodávala mi to klid. Nebyla jsem sama. A to bylo důležité. "Já jsem Sheya," dodala jsem po chvíli a trochu stydlivě sklopila oči. Najedou jsem měla špatný pocit, že jsem byla tolik odtažitá, navíc jsem Saturnovi málem ublížila a oni mi přitom chtěli jen pomoct. Vyslovit omluvu jsem však nedokázala.
"Já-" nadechla jsem se, ale ten motýl vypadal opravdu zoufale. Nejistě jsem se ohlédla po Saturnovi a Biance. "Nebudou se o vás bát?" Pak jsem se obrátila zpátky na plačícího motýla a udělala několik kroků k němu tak, že jsem se ocitla před ostatními vlčaty. "Ztlatil ses?" zeptala jsem se. To by vysvětlovalo, proč byl tak smutný. A tom jsem věděla něco svého.

Ležela jsem pod keříkem schoulená do klubíčka a koukala do země. Usilovně jsem se snažila vymyslet co dál, ale chvilkami jsem měla trochu výpadky, kdy jsem si až příliš vybavila, co se vlastně stalo. Ten strach se ale o něco zlepšoval a panický záchvat už jsem měla pod kontrolou. Nebo jsem si to aspoň myslela. Ale i uvnitř jsem se cítila o malinko lépe, už mě to nesvíralo, jako by mě to mělo rozmačkat, už to jenom tlačilo. Moje situace ale vůbec nevypadala dobře. Mezitím padla úplná tma a já věděla, že teď už nemá smysl nic víc než čekat do rána. Třeba se to mezitím vyřeší samo. Jen kdyby nebyla taková zima!
Najednou jsem ale uslyšela tiché kroky a hned na to se přímo před mnou hlavou objevil cizí čumák. Vylekaně jsem sebou trhla a okamžitě byla na nohách, ani jsem netušila, kolik energie v sobě ještě mám. Varovně jsem zasyčela a ohnala se po tom vlkovi tlapkou, ale zdálo se, že on byl ze mě podobně překvapený jako já z něho. Navíc za ním postávala ještě vlčice a oba byli stejně malincí jako já. Vlčata? Za normálních okolností bych si jistě chtěla hrát, ale tihle byli cizí a já byla sama. Mohli být nebezpeční. Netušila jsem však, jak to mám poznat, protože bříško už mě tlačilo i předtím a nebylo to nebezpečnými vlky.
Ten vlk na mě začal mluvit a vypadal docela přátelsky, ale já se nepřestávala nejistě krčit připravená se kdykoli rozeběhnout pryč. Nemuseli tu přeci být sami. "Co tu děláte vy?" obrátila jsem jejich otázku a oba si prohlížela. Ač jsem se opravdu snažila, i tak měl můj hlas nádech nejistoty. "Ploč ste v noci venku? Máte být ve smečce." Zamračila jsem se. Bylo to celé zvláštní. Hledá mě Thia? Co když má strach? Při té myšlence přes můj obličej přejel smutný výraz. Musela jsem natočit hlavu na stranu, aby to ti dva neviděli. Chtěla jsem dál vyzvídat, co jsou zač, ale už jsem si konečně všimla motýla, co tu už notnou chvíli poletoval a naříkal. Bylo to zvláštní ale najednou mi ho začalo být hrozně líto. Co když se taky ztratil? Ten vlček se ho hned začal vyptávat. Odvážila jsem se přejít k nim blíž a hrdě se napřímila. Nechtěla jsem vypadat jako nějaký béčko, i když jsem se vůbec necítila dobře. A už vůbec ne sebevědomě. Ale to oni nemuseli vědět. "Jak se jmenujete?" zeptala jsem se a pak chvíli váhala, jestli se taky představit. Celá ta situace byla zvláštní.

//Mahtaë

Najednou jsem ucítila náraz. Leknutím jsem sebou cukla a prudce otevřela oči. Jenže to tentokrát nebylo nic nebezpečného. Břeh! došlo mi. Honem jsem se chytla nejbližší větve a pevně se do ní zahryzla. To mi pomohlo vydrápat se až ven z vody. Skončilo to. Úlevně jsem se svalila do trávy, kde jsem zběsile vdechovala vzduch do plic, ale ještě nebyl úplný konec. Celé moje tělo bylo v křeči a silně se třáslo. "Nenenenene," opakovala jsem tiše. Neměla jsem v hlavě nic jiného než to, co se stalo předtím. Voda, zima, samota, strach. Silně jsem se drápky zaryla do svého boku, až z něho začala téct krev, ale mě to vůbec nebolelo. Hledala jsem nějaký pevný bod, aby ten nepříjemný pocit uvnitř zmizel. Jenže on se jen stupňoval.
Trochu se mi podařilo uklidnit až po dlouhé době. Zatlačila jsem nepříjemné vzpomínky na minulost zase hlouběji do hlavy, ale tělo se mi pořád třáslo. Věděla jsem ale, že musím něco dělat. Navíc začínala padat hrozná tma a mě byla zima, jak jsem měla celý kožíšek mokrý. Roztřesené tlapky mě pomalu nesly hlouběji do pláně a hlavně dál od řeky. Kdybych nebyla tak rozrušená, možná bych poznala, že už jsem tu byla. A že bych možná trefila zpátky, ale v tomhle stavu jsem nemohla pořádně přemýšlet. Byla jsem jen malé, ustrašené vlče. Navíc osamocené. "Thio, kde jsi?" pípla jsem tiše a snažila se zatlačit slzičky hrnoucí se mi do očí. Tušila jsem, že bych na sebe neměla moc upozorňovat, ale měla jsem hrozný strach. Nechtěla jsem být sama. "Je tu někdo?" Schoulila jsem se pod nebližší keřík a snažila se zahřát. Poletujícího motýla jsem si vůbec nevšimla. Co budu dělat?

//VVJ

Jakmile jsem zpracovala prvotní šok a uvědomila si, že jsem spadla řeky, bylo už pozdě. "THIO, POMOC!" zaječela jsem, ale černá vlčice už mě nemohla ani náhodou slyšet. Naštěstí mě proud nestahoval dolů a já se tak mohla chvílema nadechnout. Plácala jsem tlapkama kolem sebe jako šílená. Hrozně jsem se třásla. Voda byla ledová a já měla strach. Cítila jsem zase tu hrůzu, jako když jsem viděla, jak se moji sourozenci ztrácejí v dálce. "NE!" vyjekla jsem a nabrala si tak trochu vody do tlamy. Hrozně jsem se rozkašlala. Pomoc, pomoc, pomoc. Bylo to hrozné. Nenenene. Zavřela jsem oči a jen čekala, co se stane. Nemohla jsem nic dělat. Úplně stejně jako když jsem ztratila své sourozence. Thio, Falo, Ouško, kde jste? Jenom jsem se modlila, aby to přestalo.

//Náhorní plošina

Zjistila jsem, že se oba jmenují Meinere. Kdyby aspoň jeden Meinera a ta druhá Meinera, když už ne Neremei. Tohle bylo faktický divný. Už už jsem se nadechovala, že něco namítnu, ale dospěláci se začali bavit svých věcech. Trochu teatrálně jsem vydechla a chvilinku je poslouchala. Brzy mě to ale začalo přestávat bavit a postupně jsem ztrácela zájem. Vůbec se mi nevěnovali.
Chvíli jsem tam jen tak postávala, než jsem začala ťapat tam a zpátky. Nějakou dobu jsem dokonce poskakovala kolem Thiiného ocásku, abych na sebe upozornila. Ale marně. Nebavilo mě to. "Chmm," zamručela jsem si pro sebe. Pořád jsem nerozuměla tomu, proč se Meinerové chtějí tak urputně spojit zase v jednoho, protože takhle přeci mohli být na dvou dobrodružství zaráz! Ale to nebyl můj problém. Jenom jsem nechápala, proč se mu Thia tolik snaží pomoct. Tenhle není smečka! Nebo snad jo? Svět nebyl tak jednotvárný, jak jsem si ho prve malovala, a pomalounku se mi začaly slepené dílečky informací ve světle nových poznatků zase rozpadat. Měl nějaká pravidla, ale byla děsně vágní.
Když mě přestalo bavit tápat po tajemství Gallirei, jemně jsem packou šťouchla do Thii. "Pudu se podívat tam, jo? Nudím se," pověděla jsem jí a pak koutkem oka koukla na oba Meinere. "Nazdal Meinerové." Jemně jsem se pousmála a pak pomalounku vyběhla za dobrodružstvím.
Nejspíš jsem se vzdálila víc, než bych měla, ale najednou jsem stála na místě, kde jezero ústilo v řeku. Trochu roztřeseně jsem došla až na kameny ke kraji. Thia se nebojí, zvládnu to! Snažila jsem se obalamutit, ale hrozně jsem se bála. Už zase jsem cítila ten nepříjemný pocit uvnitř. Chtěla jsem udělat krok zpátky, ale najednou mi podjela tlapka a já spadla do vody. "WAAAAA-" A pak už me vzal proud.

//Mahtaë

Černej pověděl, že je to přesně naopak. Zamyšleně jsem se podívala z jednoho na druhého. "Jako že ty seš Meinere a ona je Neremei?" To by i dávalo smysl. Ale jestli fakt byli sourozenci, jejich rodiče neměli vůbec žádný nápady. Spokojeně jsem se zaculila, jenže Thia mi hned zkazila radost, protože to takhle vůbec nebylo. Naopak znamenalo, že nejdřív byl jeden a pak až dva a ne dva sourozenci slepený. To mě trochu zklamalo. Škoda.
Ten Černej s Bílou se pořád předháněli, kdo z nich nám bude blíž a kdo z nich bude mluvit. I když teda ten Černej vždycky jen něco zabručel. To Bílá se mi líbila mnohem víc. I když neměla oko. Když jí ho někdo vyškráb, proč si ho tam zase nezaškrábne? Ztratila ho? přemýšlela jsem a u toho jen napůl ucha poslouchala, co tam oni řeší. Zdálo se, že Černýmu se nelíbí být na dvě půlky a Thia se snažila vymyslet, co s tím. Měla dokonce i jeden návrh a to mě zaujalo. "Když nasbíláme kamínky, můžeme Smlt uplatit," vložila jsem se do diskuze, ale byl tu jeden háček. "Jenže nebude vám pak smutno? Však si takle můšete hját, to není špatný. Lepší než být sám. S Thiou sme taky dvě."

Když jsem se dozvěděla, že jim nějaký vlk vydrápnul oko, nepříjemně jsem se ošila a nahlas polkla, ale přes ten déšť to nebylo slyšet. Fuj. Ta myšlenka byla hrozná. Proč by to někdo dělal? Thia se ptala, jestli jim to udělala Smrt. Vážně jsem se na ni podívala a chvilku váhala, jestli to vyslovit. "Co když to udělal ten, co tě kous?" vypadlo ze mě nakonec, ale můj hlas se tak podivně chvěj. Pak jsem se obrátila zpátky na Bílou, protože ta mluvila rozhodně víc, než ten Černý. "Bojí to?"
Tak nějak jsem si začala dávat dohromady, že ti dva jsou vlastně jeden, ale moje malá hlavinka to zpracovávala jenom pomalu. Navíc mě trochu zklamalo, že to nejsou partneři. To mi kazilo výzkum. Jsou to brácha se ségrou, co srostli? napadlo mě. Dospěláci začali řešit, že v tomhle určitě musí být nějaká magie. Zamračila jsem se. Taková magie se mi vůbec nepozdávalo. Nebylo to tak super jako borůvky, motýlci a lávovlci. Nechtěla jsem se rozpadnout na dvě půlky. Vlk řekl, že se jmenuje Meinere. Nedůvěřivě jsem si ho přejela pohledem. "Oba? Oba stejně?" To se mi nějak nezdálo. I kdyby měli být jeden. Ale vždyť teď jsou dva! Váhavě jsem se podívala na Thiu, jestli jí to taky připadá divné, ale ta se jen představila. "Já se menuju Sheya a sem z hol," pověděla jsem důležitě a trošku se přitom natřásala. Líbilo se mi takhle se natřásat. "A vy ste soulozenci?" vyřkla jsem nahlas svou předchozí myšlenku. "A pak ste srostli? A občas se můžete oddělit, když se na sebe naštvete? Já nevím, jestli bych chtěla být napůl, ale aspoň bych je takhle neztlatila. Ale být na pět by bylo b-bý. Teda... na štyry."

Ta bílá přišla blíž k nám a pověděla, že tu vlastně byl a je pryč, ale to Thie nestačilo. Moc jsem nerozuměla tomu, co říkají, ale fakt, že bílou nebolelo bříško mě docela uklidnil. Měla jsem tak aspoň částečnou jistotu, že se znova nestane to co předtím. Je docela milá, napadlo mě, když jsem si ji znovu prohlédla. Ale bez toho oka vypadala pořád trochu strašidelně. Nehodlala jsem proto ustoupit dál od Thiiné nohy.
"Nehoda? Jaká nejoda? Co je nehoda?" vyzvídala jsem a pořád si oba zvědavě prohlížela. Ten černý posedával kousek dál a vůbec nic neříkal. "Jak můžeš pžijít o oko?" To mě znepokojovalo. Rozhodně jsem nechtěla přijít o to svoje. "Co se stalo?"
Odvážila jsem se poposunout na stanu, abych na toho černého líp viděla. Pak jsem dokonce udělala i několik drobných krůčků dopředu, ale samozřejmě tak, aby nás pořád dělil pořádný kus cesty. Musela jsem být opatrná. Ne všichni vlci jsou tu hodní, zopakovala jsem si. A tihle byli divní. I když to mě zároveň fascinovalo. Líbilo se mi, jak jsou si podobní a zároveň tolik odlišní. "To je tvoje paltnelka?" zeptala jsem se černého. Vlastně by to i potvrzovalo mou teorii, že vlci jsou ňoumové a samice se o ně musí starat, protože tenhle tu jen tak seděl a čekal, co bude. Je nějakej smutnej. Soustředěně jsem pohledem přejela zase na bílou a vrátila se k Thie. "Jak se menujete?"

//Východní Galtavar

S klukama to bylo těžký. S tím se dalo souhlasit. Zvlášť když na ostatní zvraceli! Ale Falo byl jiný, pomyslela jsem si, nebo taky nějakou vlčici pozvracel? Musela jsem se ho zeptat. Tohle mě začínalo zajímat. A Ouško, vlastně! A pak tu byl taky ten flekatý v jeskyni, jak se tulil k té s klikyháky od Života. To bylo materiálu! "Takže kluci postě nejsou tak chytlý?" shrnula jsem Thiina slova. "To je pak ale vlšice musí hlídat, aby nedělali houposti. A Poblijóna neuhlídaly. Však o někom mluvil, pamatuješ?" To mě zaujalo dostatečně na to, abych si nevšimla, jak se přímo před náma rozpůlil vlk. Taková škoda.
"Houbičky?" zopakovala jsem nejistě. Nebyla jsem si úplně jistá, o čem to mluví. Jaký houbičky? Je to něco jako borůvky? Je to taky tak dobrý? "Ne, jen peží," prohlásila jsem rozhodně. Žádný houbičky jsem neviděla. To by mě zajímalo. Leda že by Poblijónům náklad byl jedovatej. Fuj. Nad tou myšlenkou jsem se znechuceně otřásla, ale to už jsme se ocitly přímo před dvěma vlky. Jeden byl bílý a druhý černý. Byli úplně odlišní. Thia se jich na něco ptala, ale tomu jsem moc nerozuměla. Zase nějaký dospělácký řeči. Zamračeně jsem pohlédla na černého a pak hned na tu bílou. A to jsem se zamračila ještě víc. "Netlačí tě bžíško?" zeptala jsem se ji. Poblijón byl taky bílej. A jednou stačilo. Navíc jsem ze sebe pořád nedostala ten smrádek. Ani déšť bohužel nepomáhal. Pak jsem si ale všimla ještě něčeho. Poplašeně jsem sebou cukla a udělala několik kroků dál za Thiu k jejím zadním nohám. "Co máš s okem?"

//Kaskády (přes hvozd)

"Poblijón, hihi," zašťuřila jsem se. To se mi líbilo. Rozhodla jsem se, že mu tak budu říkat. Tak pěkně to šlo přes jazyk. Dál jsem poslušně cupitala za Thiou a ani vůbec nepřemýšlela, že by mě měly bolet nožky. Tak nějak jsem v hlavě pořád něco měla a na tohle prostě nebyl čas. Chvíli jsem se soustředila na déšť, chvíli na hopsání do bláta a nějakou chvilku jsem se prostě rozhlížela okolo. Zdálo se, že všude kolem je plno vlků. "To sou všichni na výletě, nebo nemají domov jako Kao? Poč vlastně nemá domov? Vždyť je to lepší, ne?" vyzvídala jsem. Měla jsem pocit, že jsem v dálce zahlédla bílý kožíšek. Pozor Poblijón! projelo mi hlavou. Bylo to jako by se mi v ní rozsvítil varovný majáček.
Thia říkala, že mi to bude muset nejspíš znova umýt. Bez přemýšlení jsem přikývla. Dala bych cokoli, aby ten smrádek zmizel. Smrdí jak bažina! Proč papal bažinu? V tom jejich lese jsou takový čuňata, ještě že my papáme zajíce! Hrdě jsem se napsala, cítila jsem uvnitř sebe pýchu na svůj nový domov. Dobře jsem si vybrala! I když to tak nějak osud vybral za mě. "Poč sou kuci takový?" ptala jsem se dál. Pak jsem se zamračila. "Taky tě už nějakej poblinkal?"

//VVJ

Patizón se chytil na můj plán a já se jen spokojeně usmála. Vůbec se nebránil. Ani v nejmenším a tak jsem ho mohla v budoucnu pěkně využít. Naivka, zazubila jsem se na Thiu. Určitě na mě bude hrdá. To už se ale bílý vlček rozeběhl zase pryč a zmizel stejně rychle, jako se tady objevil. "Myslíš, se to zvládne, když se uhodil?" vyjádřila jsem letmo své obavy, ale zase tak moc mi ho líto nebylo. Jenže by mě znova poblinkal, kdybychom šly s ním.
Poslušně jsem vykročila za Thiou, která prohlásila, že nás tu nic dobrého nečeká. Přikývla jsem a jen tiše cupitala za ní. Chvílema jsem si krátila dlouhou chvíli skákáním do kaluží bláta, ono už to stejně mému vzhledu nemohlo uškodit a ještě ke všemu to byla fakticky zábava. Co mě ale pořád znepokojovalo, byl ten slabý zápach, který se pořád nesl z mé srsti. "Thio, poč to požád smjdí? Jak nechci smjdět jako bažina! Co mám dělat?" postěžovala jsem si a vážně se na ni zadívala. Trápilo mě to. Ale věřila jsem, že ona bude vědět, co s tím. Tak jako vždycky.

//V. Galtavar (přes Východní hvozd)

Thia říkala, že většina kluků je takových. Znechuceně jsem se otřásla. Byla jsem opravdu ráda, že jsem nebyla kluk. Žádnýho kluka nepotřebuju, ještě aby na mě blinkal. Už jsem chápala, proč Thia nechtěla Života. Co když se bála, že si na ni taky ublinkne?
Ten Patizón začal koktat a hrozně se omlouvat. Vypadal hrozně nešťastně, úplně jako hromádka neštěstí. Už jsem nebyla naštvaná, ale pořád ještě znechucená. Už mě to k němu netáhlo tak jako předtím. Nechtěla jsem se ani přiblížit. Ale na druhou stranu mi ho bylo trošku líto. "Myslíš, že je nemocnej? Jak se to pozná? Co když si jen myslí, že jsme špatný v-ci a začalo ho bolet bžíško?" napadlo mě. Koutkem oka jsem si ho znovu prohlédla. Co když je všem vlkům jako sníh prostě špatně? Ta myšlenka se mi vůbec nelíbila. Rozhodla jsem se, že si na takové budu dávat větší pozor. Patizón chtěl pomáhat, ale Thia ho odbyla. "Až ti bude dobže, můžeš nám ulovit zajíce," navrhla jsem vítězoslavně, to byl dobrý plán. On se mohl cítit líp a my by si naplnily žaludky výborným čerstvým zajícem. "A pak si lormyslím, jestli ti odpustim," prohlásila jsem důležitě a trochu se napjala, abych svým slovům dodala na váze. Bylo to sice lehce divadelní představení, ale takhle jsem z toho mohla aspoň trochu profitovat. Horší bylo, že můj kožich, ač čistý, pořád trochu smrděl. Eeeew.

//Kratší, slabší, ale už to píšu podruhé. Pardon :D

Ten vlček byl nějakej divnej, jako by mu uletěly včely. Na druhou stranu se mi ale i docela líbil. Měl takovou krásně běloučkou srst, úplně jako sníh. Škoda, že jsem teď tak upatlaná, zalitovala jsem na moment. Mohla jsem tu vodu aspoň trochu využít, tak už přišla až k nám. Třeba to byl osud! Život mi dával znamení za ty květiny, zahihňala jsem se pro sebe. Ten vlček začal něco říkat, ale vůbec jsem mu nerozuměla. Mluvil o nějakých cizích vlcích a ještě k tomu páté přes deváté. "Počkej, poškej," skočila jsem mu do toho, ale Thia mu nejspíš rozuměla, protože mu začala odpovídat. Zklamaně jsem vydechla, když řekla, že si ho nemůžeme nechat. Dokonce i on se tomu bránil. Asi jen dobře, beztak je to nudař. Vůbec nemá smysl pro dobrodružství, ohrnula jsem nad ním nos. Jen kdyby nebyl takový fešák!
Jenže zmatený fešák. Dokonce se zdálo, že ani pořádně neví, jak se jmenuje. "Nedělej tajnosti," pobídla jsem ho a obešla ho kolem dokola. Třeba by si hrál. Třeba se stydí. Jako Život. Dávala jsem mu ještě další naději. Thia mu nabídla, že ho doprovodíme domů. Třeba si tam vzpomene, jak se jmenuje. Natěšeně jsem zavrtěla ocáskem, jenže ten úsměv mě zase hezky brzo přešel.
Patizón nepatizón se začal tváři divně, už předtím se tvářil divně, ale teď začal být úplně bledý. "Šejomlad? Smltí ty bažiny, pžeci," dělala jsem důležitou, protože tuhle informaci jsem si do hlavinky uložila jako jednu z posledních. Jenže to už ten vlk začal dělat divný zvuky a najedou jsem měla na tváři takovou nechutně lepkavou hmotu. A ještě ke všemu hrozně páchla. "Bleee," vydechla jsem znechuceně a jen viděla, jak kousek toho smradlavého hnusu odpadl na zem. V tu chvíli se mi taky natáhlo a vyklopila jsem další dávku hned vedle. Slyšela jsem, jak Thia něco křičí, ale připadalo mi to jako z dálky. Cítila jsem se tak hrozně divně. Naštěstí jsem pak ucítila několik doteků a ten humus z mé srsti začal pomalu ale jistě mizet. Vůbec jsem se nebránila, jen jsem se modlila, aby už to bylo všechno pryč. Najednou mi voda nepřipadala až tak špatná. Proč to tak smrdí? To je horší než bažina! Zamračeně jsem stála a jen poslušně držela, aby to Thia mohla dostat co nejvíc dolů. Pak jsem se na ní vážně podívala. "Sou všecky kluci takhle divní?" zeptala jsem se jí vážně. To by vysvětlovalo to, proč se tak bránila tomu ctiteli. Pak jsem se otočila a koutkem oka zahlédla toho Patizóna. Najednou mnou projel neuvěřitelný vztek. Přiběhla jsem zase k němu a přísně se na něj podívala. "Seš padlej na hlavu?!" reprodukovala jsem, co jsem předtím zaslechla od Thii. Pak jsem se na ni vážně otočila. "Ale co když je divnej, protože fakticky spadl na hlavu?"

Zvědavě jsem poslouchala, co mi Thia říkala, a opravdu se snažila se na to pekelně soustředit. Tohle bylo důležitý. To jsem si uvědomovala i já. "Špatný pocit? Jako když tě tlačí bžíško? Nebo když vidím žeku?" ujišťovala jsem se, jestli jsem to správně pochopila. A když bude nějaký vlk divný, určitě mu uteču. Život přece slíbil, že mě udělá rychlejší. A taky budu hodně trénovat.
"Jasňaška," odkývala jsem Thie její návrh. To, že se budeme chránit navzájem, se mi líbilo. Znamenalo to, že spolu budeme pořád. Abychom se mohly chránit. Vesele jsem se na ni zazubila, pak mi ale výraz ztuhl a já se zamyslela. "Jako kamaládi? A nemohla bys být moje máma?" navrhla jsem poměrně nevinně. Vlastně jsem to ani pořádně nepomýšlela, ale Thia byla ten nejbližší vlk, kterého jsem měla. Navíc jsem se s ní cítila tak dobře. Bylo to jasný.
Chvíli jsem jen tak posedávala a zkoumavě si prohlížela les kolem, když v tom se ozval cizí hlásek. Trochu jsem sebou škubla. Je to nějaký zlý vlk? napadlo mě, ale vůbec jsem necítila, že by mě tlačilo bříško. Asi to nebylo ono. Zamračeně jsem se zvedla a s čumáčkem u země následovala svůj nos. Daleko jsem ale nedošla a přede mnou se objevil bílý vlček. "On vypadá jako sníh!" vyhrkla jsem a nadšeně poskočila. Takového vlka jsem ještě neviděla. Byl sice větší než já, ale rozhodně ne tak velký jako Thia. Vlček ale vypadal smutně. "On se zlatil?" zeptala jsem se a nejistě pohlédla na Thiu, jako by to snad mohla vědět. Ostražitě jsem přiskákala až k němu a aspoň několik prvních kroků jsem se snažila, abych se pohybovala elegantně. Dlouho mi to ale nevydrželo. "Víš, že vypadáš jako sníh?" promluvila jsem k němu a o malinko se odtáhla, kdyby náhodou byl jeden z těch zlých, o kterých mluvila Thia. Ale to, že nebyl dospělý, se mi zamlouvala. Mohl by být můj kamarád! Spokojeně jsem zamávala ocáskem a ohlédla se na Thiu. "Necháme si ho?" žadonila jsem. Pak jsem se otočila zpátky na něj. "Já sem Sheya, jak se menuješ? Přátelsky jsem se na něj usmála, ale i tak to mohlo vypadat trochu děsivě, protože jsme s Thiou obě byly hodně od bláta, trochu od peří a maličko od krve. Ale za to mohlo všechno to dobrodrůžo.