Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Náhorní plošina (přes Mahtaë)

"Magie země?" vyhrkla jsem hned, jakmile mě položil. Otřásla jsem ze sebe kapičky vody a hopkala za ním. Zřejmě se rozhodl, že nemá cenu zastavovat a i já chtěla být brzy doma, ale kvůli svým krátkým tlapkám jsem mu chvílema nestačila. "Takže taky umíš vyrobit bolůvky?" zeptala jsem se zvědavě. Jako Ouško. A byly fakticky dobrý. Taky bych to chtěla umět... Ale já chtěla umět spoustu věcí. A úplně nejvíc umět vyvolat lávovýho kamaráda. Teda, vlastně až po léčení. Chtěla jsem vyléčit Thie její rameno. A málem bych na to zapomněla!
Napůl jsem běžela za dvoubarevným vlkem, ale nedovolila si příliš stěžovat, protože mě tu taky mohl nechat a popravdě už jsem moc neměla šajna, kde to vlastně jsem. Tady jsem ještě nikdy nebyla. A tak jsem se zvědavě rozhlížela okolo a snažila se krajinu zapamatovat. Ale bylo to zatraceně těžký. Všude jen stromy a květiny a všechno se to pletlo. I když teda ty květiny byly krásné, ne že ne. Pousmála jsem se a pak se pohledem vrátila na Meinera. "Ty si byl taky u nás ve smečce?" zeptala jsem se, když mi prozradil, že to tam zná. Přišlo mi to zvláštní. Ale ještě jsem tu smečku až tolik nechápala. Jen že je to společenství vlků a Falo nás má chránit. Jo a taky Thia byla delta a to je vlk, kterému vůdce víc věří, opakovala jsem si v duchu.
Snažila jsem se držet tempo, ale už mě zatraceně pálily tlapičky. Možná jsem si trochu otevřela ten škrábanec ze sopky. A navíc mi v bříšku začínalo hlasitě kručet. "Máš jád zajíce?" navrhla jsem nevinně. "A nebo vevelky?" Tím už jsem vyčerpala okruh zvířat, které jsem znala, ale doufala jsem, že se toho Meinere chytí. Počkat, uvědomila jsem si, když jsem si vzpomněla na krále kamzíků. "A co kamzíky?" Fakt moc jsem si přála, aby taky dostal hlad. A při jídle bysme si mohli na chvilku odpočnout! Jsem génius.

//Úzká rokle

Černý Meinere mi vysvětlil že, že ta Bílá není v jeho bříšku ale spíš v jeho hlavě. Zkoumavě jsem si ho prohlédla. Jak pak se asi dostala do jeho hlavy? To je hustý. Mít kamarády v hlavě mi přišlo cool, pak vlk nebyl nikdy sám a mohl si hrát kdy buď. Ale pořád to nebylo tak cool jako Rivin lávovlk. To byla teprve pecka. Pořád jsem taky takového chtěla, ale proto jsem musela najít lepší sopku. Protože ta na severu se vůbec nechtěla naštvat. A to jsem se fakticky snažila! Třeba budou ostatní o něčem vědět, napadlo mě, protože Tati znala ceán, sourozenci močály a Lilac uměla hledat poklady. "A slyší nás? Ty si s ní povídáš? Může povídat i ona? Je to plostě divný, ale hustý," zhodnotila jsem znalecky.
Chápavě jsem přikývla, když mi vlk vysvětloval, co znamená hráblo. Další zajímavý slovo, jako hustý, co říkal Ouško. To si musím zapamatovat, nakázala jsem si v duchu. A dokonce Meinere souhlasil, že mě vezme přes řeku. Dneska jsem měla prostě štěstí. Nejenže jsem získala nějaké zářivé kamínky, ale možná taky našla způsob, jak se dostat domů. Poslušně jsem se vydala na Meinerem a maličko ztuhla, když mě najednou chytil do zubů. To nic, to nic, připomněla jsem si, abych z toho neměla takový záchvat, jako když mě popadla ta s kamínkem. Navíc už mě docela bolely nožky a nehodlala jsem sebou moc cukat, aby si to Meinere nerozmyslel, a já nemusela hezky přeskákat řeku po svých. To by nebyl pěkný zážitek.
"Hustý, to je magie kamenů?" zeptala jsem se zvědavě. Každý tady uměl nějaké fígle, jenom já ne. Vlčat jsem se nezeptala. Třeba by věděli, kdy je vlk dost velký, aby uměl kouzla. Však motýlek byl menší než my a nějaké uměl. A to nebylo vůbec fér. Díky tomu, že jsem celkem okupovala svou mysl jinými věcmi jsem se přes řeku dostala bez větších potíží. Touhle cestou jsem se dopídila až k další otázce. "U nás nebydlíš, ty bydlíš taky v mošálech, nebo u ceánu? A nebo v lese? Nebo bydlíš pokaždý pod jiným stolemem jako Kao?" Byla jsem zvědavá. A chtěla jsem toho zjistit, co nejvíc. Navíc když jsem se soustředila na jiné věci, strach zůstával schovaný uvnitř a nedral se tolik na povrch. "Já bydlím v ho-ách, tam jak je svítící les!"

//Západní louka (přes Mahtaë)

Mou nadšenou náladu trochu pokazila ta strohá odpověď. Malinko mi sklaplo. Takže to je Černej? Bílá by mi určitě pomohla. Ale však vidím bílou, on ji snědl? Nejistě jsem si ho přeměřila pohledem. Jenže kdyby ji snědl, nebyla by přece venku, no ne? "Kam vlezla? Je tam uvnitř?" zeptala jsem se zvědavě a tlapkou ukázala na Meinerovo bříško. Třeba se stydí. A proto mluví Černej. Meinere byl těžce matoucí, ale mnohem důležitější je, že aspoň trochu tušil, kde Thia byla. A taky byl velikej. Ideální kombinace.
"Co znamená hláblo?" zareagovala jsem okamžitě se starostlivým tónem v hlase. Nechtěla jsem, aby se Thie něco stalo. A už vůbec ne kvůli mně. Usnula jsem pohledem a snažila se vymyslet, jak z toho ven. Dokonce i Meinere si myslel, že bych měla jít domů. Na chvíli jsem hodila očkem k řece a pak se nejistě podívala na vlka přede mnou. "Já bych chtěla, ale..." zaváhala jsem a na druhý pokus začala trošku jinak. "Umíš pžejít žeku? Potžebuju na djuhou stranu."

Tati mi pověděla, že prý v Borůvkovém lese vědí, jak se dostat do hor. "Vážně?" zasvítila mi očka. Já bych si nejspíš taky vzpomněla, problém ale nastával jak se dostat přes řeku na druhou stranu. A taky jak dojít tak daleko. Navíc jsem pomalu ale jistě začínala mít hlad. Chtělo by to zajíce, nebo aspoň vodního zajíce, napadlo mě, až jsem si z toho musela olíznout čumáček.
"Menuju se She-ya," zopakovala jsem Tati pečlivě, abych si byla jistá, že všechno správně vyslovím. Pořád mi to dělalo docela problémy, ale postupně se to začínalo zlepšovat. To už Tati ale najednou začaly taky brát motýlci. "Počkej," vyjekla jsem, protože jsem chtěla jít s ní, abych s Borůvkami našla svoje hory. No alespoň zamávat jsem ji stihla.
Hned jakmile hnědá vlčice zmizela, rozeběhla jsem se za Meinery. Opravdu jsem spěchala, až se mi trošku pletly tlapky. Dokonce tak, že jsem malinko vrazila do jeho hrudníku. "Oh," vydechla jsem a omluvně se usmála. Pak jsem honem zvedla oči. "Meinerové!" Byli to opravdu oni. Teda, byl z nich jeden. A tak nějak... na dvě půlky. "Fíha, kde je dluhá půlka?" vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě. Vlastně to bylo docela legrační. Netušila jsem, jestli na mě začne mluvit Bílá, nebo Černej. Vzrušující. Magie tu byla vážně všude. Thia jim pomohla se slepit," napadlo mě. A pak mi to došlo. Nojo, Thia. Kdepak je? Nenápadně jsem obhlédla velkého žíhaného vlka, ale černou vlčici jsem nikde neviděla. Trochu mi poklesla ramena, ale pořád jsem cítila ohromné nadšení. "Kde je Thia? Je s váma?" dožadovala jsem se vědět a mluvila na vlka jako na oba. Nejdřív mi tvrdili, že jsou dva a teď byli jeden. Bylo to matoucí.

Ležela jsem schoulená na zemi a dívala se na trs trávy přímo přede mnou. Pomaloučku jsem přicházela k sobě, ale srdíčko mi pořád tlouklo jako šílené a uvnitř mě stále nemizel ten nepříjemné pocit. Tyhle stavy poslední dobou přicházely častěji, než bych si přála. A to jsem se s nimi snažila tak urputně bojovat. Ale nešlo to. Něco uvnitř mě bylo špatně.
Najednou se ale ozval hlásek jenom kousínek ode mě. Poplašeně jsem sebou trhla a vyskočila na tlapky. Naštěstí mi nic nehrozilo. "Tati!" vydechla jsem úlevně. Honem jsem zamrkala, abych zatlačila slzičky. "Já-já se bála, že ste všichni zmizeli. I motýlek byl fuš," přiznala jsem. Tlapkou jsem jemně šťouchla do kamínku, který se ke mně přikutálel. "Líbí. Plý se dají vyměnit za magické schopnosti," pokusila jsem se trošku zamluvit to, v jakém stavu mě právě našla. Chtěla jsem být ta silná a neohrožená. Ale nějak se mi to nedařilo. Pořád jsem byla jenom malé, ustrašené vlče, které se ztratilo. Aspoň, že tu jsou ostatní, taky se zatoulali... Její další otázka mi ale vzala malinko vítr z plachet. "Já-já se ztlatila. Spadla jsem do žeky. Nevím kde je," vydechla jsem odevzdaně. Nebylo proč lhát. "Ale vím, že bydlím v holách a ty najdu, no ne?" dodala jsem po chvilce a sedla si vedle hnědé vlčice. Zadívala jsem se na stejné místo, kam se dívala ona. "A kde vlastně bydlíš ty?" zeptala jsem se zvědavě, protože sourozenci byli z močálům, Lilac z nějakého Asgaburského lesa, ale u Tati jsem to nepostřehla. "Někde u ceánu?" napadlo mě, protože toho o něm hodně věděla.
Jak jsem se tak dívala s Tati do sluníčka, všimla jsem si siluety vlka u řeky. Jenže ne tak ledajaké. Toho už jsem viděla, uvědomila jsem si. Jenže vlk byl k nám zády, a tak mi to nedošlo hned. Jenže jakmile se k nám lépe natočil, hned jsem si to uvědomila. "Meinerové! MEINEROVÉ! TADY SEM!" křičela jsem, ačkoli vlk tam byl očividně jen jeden a ne dva jako předtím. Určitě ví, kde je Thia!

//Moc děkuji za milou akci a rozhodně hlasuju za pokračování :D Kamínky poprosím taktéž do safírů a ještě jednou poprosím osuda o "nepovedený teleport". A předem říkám, ten brutálně dlouhej post číst nemusíš :D

//Louka vlčích máků

Lilac, jak se zdálo, Nym znala. Ale podle jejích slov jsem o moc moudřejší nebyla. Malinko jsem znejistěla, ale když říkala, že to s ní nesmím vzdát, přikývla jsem. Zkusím to, ale budu si dávat pozor. Jak říkala Thia. Navíc ostatní souhlasili, že bychom se mohli ještě vídat. A kamarádit se. A podnikat dobrodrůža. A to bylo žůžo. Nemůžu se dočkat, až to všechno povím Thie! V tom mě ale píchlo u srdce. Kde vůbec je? Má o mě strach? Najdu ji? Najdu naše hory? Ta nejistota mě pomalu ale jistě sžírala.
Naštěstí jsem ale se svýma myšlenkama nebyla zanechána příliš dlouho. Jak motýlek zavelel, rozeběhli jsme se všichni za ním na naši poslední etapu v cestě za pokladem. Už byl tak blízko. Doběhli jsme na místo, kde jsme se předtím všichni sešli. Všimla jsem si, jak je tam rozhrabaná hlína. Navíc nás motýlek pobídl, ať hrabeme. Na nic jsem nečekala a přiložila tlapky k dílu. Saturn se pozastavil, jak je možné, že jsme si toho nevšimly předtím. "Asi jsme tlubky," zasmála jsem se. Pak jsem tak vševědoucně dodala. "A navíc byla tma." A taky to mohly ty kytičky přemístit. Když už si z nás dělaly takový šprťouchlata s těmi hloupými básničkami. Svou poslední domněnku jsem ale nahlas neřekla.
Společnými silami jsme poklad konečně vyhrabali. Byl to pytel plný kamínků. Ale takových zářivých. Fíha, tohle jsou ty kamínky, co má ráda Smrt? Tak krásně zářily, ale pořád nebyly tak okouzlující jako ten, který na krku nosila Thia. Tomu se nemohlo nic rovnat.
Motýlek byl celý šťastný, že se jeho poklad našel. Zářivě jsem se usmála. Přišlo mi to hezké ho vidět šťastného a ne celého utrápeného. A navíc jsme tomu pomohli my! Cítila jsem hrdost. "Děkuju, motýlku," usmála jsem se na něj a tlapkou k sobě přihrnula kamínky, které mi daroval. Vymění mi je Smrt za nějakou schopnost? uvažovala jsem. To už ale motýlek prohlásil, že bychom se tu neměli potulovat sami a nabídl nám, že nás vezme, kam budeme chtít. Chtěla jsem ještě něco říct Biance a Saturnovi, ale najednou se kolem nich vyrojilo hejno motýlků a pak puf, byli pryč. Nestihla jsem jim ani zamávat. To už se ale motýlky objevili hned u mě. "Chtěla bych... chtěla bych za Thiou," pošeptala jsem a zavřela oči. Doufala jsem, že až je znovu otevřu, bude tam. Že budu u ní. A všechno bude zase dobrý. A naučím se plavat, slíbila jsem si. Však přece říkala, že bych to měla umět, no ne?
Jenže když jsem otevřela oči, stála jsem pořád na stejném místě. Jenom s tím rozdílem, že nikdo nikde nebyl. "Motýlku?" zavolala jsem zkusmo. Nepovedlo se to? "Satulne! Bianco!" Jenže se nikdo neozýval. "Lilac, Tati, kde jste?" Začínala jsem znít zoufale. Rozhlédla jsem se po okolí. Srdce mi začalo tlouct rychle. Kde jsou všichni? Kam zmizeli? Proč tu pořád jsem? Uklamal mě motýlek? Co je se mnou špatně? Proč nejsem u Thiy? Proč? Proč? Proč?
Cítila jsem, jak se uvnitř mě něco stahuje. Šel na mě další panický záchvat. Ale tentokrát jsem ani nebyla u vody. No jo, voda! Najdu cestu! Najdu! Najdu! Rozeběhla jsem se přímo k řece a snažila se nemyslet. Naštěstí už svítalo a já tak aspoň trochu tušila, kde právě jsem. A viděla jsem řeku. To je ono, to je ono! Doběhla jsem až k ní, jenže byla stále divoká. Už ne tolik. Ale nemohla jsem se dostat na druhou stranu. Domů. Za Thiou. "Co budu dělat, co budu dělat...." Začínala se mi točit hlava. Energie mi z těla přímo odtékala, jako by ten motýlkův prášek přestal úplně působit, a nahrazoval ji jenom takový nepříjemný prázdný pocit. "Thio! Thio! Tady jsem! Pomoc! Thiou!" zařvala jsem do prázdné pláně, ať mi přeskočil hlas. Ona přijde. Určitě přijde. Najednou jsem měla rozmazané vidění. "THIO!"

Cítila jsem chlad, ale ne ten nepříjemný, takový ten svěží, jako byl ten u nás v horách. Otevřela jsem oči. "Thio?" zamumlala jsem první, co mi přišlo na mysl. Honem jsem vyskočila na nožky a rozhlédla se. Byla jsem uvnitř skály a kousek ode mě spala Riv. A ta vlčice s fialovým klikyhákem. Musím se jí potom zeptat! vzpomněla jsem si. Ale někdo tu chyběl. Poplašeně jsem sebou cukla, ale to už se černá vlčice objevila ve vchodu do úkrytu. "Thio!" vypískla jsem a cítila jsem, jak mi do očí vrkly slzy. "Thio!" Rozeběhla jsem se k ní a zabořila jí čumák do její měkké srsti. Kdybych byla větší, určitě bych ji převrhla. Cítila jsem, jak se uvnitř mě něco uvolňuje. Natáhla jsem do čumáčku její vůni. Voněla jako domov. A najednou bylo všechno, jak mělo. "Já-já nechtěla. Omlouvám se. Já-plomiň. Neposlechla sem. Bála jsem se. Já-" vzlykala jsem do její srsti, ale ona kolem mě jen přehodila svou tlapku. Vůbec nic neříkala a nechala mě, ať se uklidním. Zhluboka jsem dýchala. "Plomiň mi to... už to neudělám," pípla jsem po chvíli. Cítila jsem, jak zase začínám pořádně vnímat okolí. A měla jsem takovou radost, že ji vidím. Už jsem ji nikdy vidět nemusela.
"Že láska kvete jenom na jaře a jenom v květnu? Ale kdeže! A že nemáš ctitele a nechceš za něho mít Života, to vůbec nevadí. I tak můžeš dostávat lásku. Mám ráda svoje sourozence, ale víš, koho mám ještě radši? Tebe. Když jsi mě našla, byla jsem osamocená a ustrašená. Bála jsem se, že mi ublížíš, ale teď už vím, že to by si ty nikdy nedovolila. Chráníš mě a kdykoli jsem s tebou, je mi dobře. A stejně jako ty dohlížíš na mě, budu já dohlížet na tebe. A tak se nám nikdy nic nemůže stát. Chyběla jsi mi!"
Podívala jsem se na ni nahoru a viděla, jak se usmívá. Po tváři se mi skoulela osamocená slza, ale tohle už nebyla slza smutku, nýbrž radosti. Zvládla jsem to. Dostala jsem se domů. Našla jsem Thiu. Nebo ona možná našla mě? Ale na tom teď nezáleželo. Hlavně, že jsme tu byly spolu. Váhavě jsem se odtáhla, skoro jako bych se bála, že když ji pustím, prostě zmizí. Ale i když jsem tak udělala, byla tam. A usmívala se. Švihala jsem ocáskem ze strany na stranu a usmívala se na ni. Měla jsem jí toho tolik co vyprávět. A motýlkovi. A pokladu. A kamarádech. Už už jsem se nadechovala.

Najednou se vlčice rozplynula. A přímo přede mnou byla zase jen tráva a prach. A za mnou se neslo pravidelné šumění řeky. Ten pocit klidu okamžitě zmizel stejně rychle jako se objevil.

Tati se ptala, jestli mi dovolí být takhle daleko od smečky. "Jo," přikývla jsem, "Falo, ten nás chlání, žíkal, že nejsme jeho vězni. A dokonce mi dal i úkol Života pozdravovat," líčila jsem nadšeně. "Jenže jak byla ta velká voda... zatoulala jsem se," vydechla jsem nakonec a trochu mi sklaplo. Naštěstí se ale Lilac začala vyptávat na hory a na Nym. "Jo, Nym u nás bydlí. Ty ji znáš?" vyhrkla jsem zvědavě. "Ještě sem ji neviděla, plý hodně cestuje. Jaká je? Bude si hját?" vyzvídala jsem. Tohle mě opravdu zajímalo. Třeba už si s Lilac hrála. A nakonec to celé nebude tak zlý.
"Život má lád plý všechny kytičky. Hlavně ty barevné," vysvětlila jsem Biance. Tohle se mi líbilo. Být takhle středem pozornosti a ještě vypadat chytře. Ještě že mě toho Thia tolik naučila! děkovala jsem ji v duchu. Jenom jsem trošku záviděla Lilac, jak krásně vyslovovala. To se mi ještě zase tak moc nedařilo. "Co kdybychom chodili na výlety společně? Můžeme se i navštěvovat doma!" navrhla jsem energicky. Ten prášek od motýla nejspíš ještě působil. Navíc tohle znělo fakticky jako zábava. A procestujeme celou tu velkou zemi. Až kam jde z hor vidět. A třeba... třeba v těch smečkách najdu taky své sourozence...
Jakmile jsme všichni pověděli nějakou básničku, nebo aspoň pokus o básničku, protože v téhle disciplíně byli zaručeně nejlepší Saturn s Biancou, kytičky začaly zpívat. Napjatě jsem zaryla drápky do země a čekala, co nového se dozvíme. Ta písnička, co květinky zpívaly, byla opravdu hezká. Ale co bylo ještě důležitější, motýlek už nebyl vůbec tak smutný! Spokojeně jsem se usmála a vyběhla za ostatními. Díky motýlkovi jsme našli ten nejhezčí poklad. Přátelství.

//Náhorní plošina

//Zrádcův remízek (přes Náhorní plošinu)

Lilac nás pochválila, že jsme dobrý tým. Zářivě jsem se na ni usmála. Jasně že jsme byli dobří. My byli dokonce nejlepší tým hledačů pokladu. Šlo nám to všechno krásně od tlapky. A navíc to s ostatníma byla taky docela zábava. Škoda, že taky nebydlí v horách, posteskla jsem si, ale pořád jsem měla naději, že ta Nym nebude tak strašná. I když o tom pochybovala nejen Thia ale i Falo. A to už bylo divné.
Pak ale Tati zapochybovala, jak to tu celé můžu znát. Hodila jsem po ní trochu ublížený pohled. Vždyť já si to přeci nevymýšlím! Nemůžu za to, že je nikam nevzali. Trochu rozmrzele jsem si pro sebe zabručela, pak jsem se to ale rozhodla ostatním vysvětlil, abych tu nebyla za lhářku. A ještě k tomu neoprávněně. A navíc se na to ještě i Biance zeptala. "Thia mě vzala na výlety, abych se tu vyznala. U nás z hol jde vidět celá Gallirea!" prohlásila jsem důležitě a nenápadně se co nejvíc vytáhla, protože přeci velcí vlci měli vždycky větší důvěru a respekt. Sbílali jsme tu kytičky pro Života. Má je moc jád!" Snažila jsem se obhájit. Ale byla jsem připravená i na situaci, že by mi pořád nevěřili. Ale pak co je mi do toho. Jejich blbost. "Svět je supel, teda až na tu hloupou holu."
To už jsme ale dorazily na místo poseté červenými květinami. Vypadalo zase jinak než minule. To tu rostly bílé květinky. A nebo to snad bylo na té vedlejší louce? Šťastně jsem se vrhla mezi ně a se smíchem jsem do nich šťouchala tlapkou. Doufala jsem, že se ostatní přidají. To ale najednou promluvily. Leknutím jsem sebou trhla a nedůvěřivě se na květinu podívala. Od kdy kytičky mluví? Další magie? Je to tu samá magie? Se zájmem jsem sledovala motýla, jak s rostlinami vyjednává. Pak po nás ale červené kytičky začaly chtít básničku.
Saturnovi a Biance to šlo a hned ze sebe nějakou vypravili. Já ale žádnou neznala. "Eeeeh," trochu zahanbeně jsem sklopila hlavu. Pak mě ale něco napadlo.
"Kytičky, kytičky, nedělejte tajnosti,
ať náš motýlek nemá takové starosti," řekla jsem zkusmo. Byly to sice jenom dva verše, ale naštěstí tu byli ostatní, co pověděli pořádnou básničku a z tohohle mě zachránili. Však já se ukážu v jiných věcech. Protože Život svoje slova dodržel a opravdu mě naučil být rychlejší a obratnější. Jednu červenou květinku jsem si nenápadně utrhla. To abych měla pro Života na příště.

Chvilinku na to, co jsem se připojila k trhání kůry, mi Saturn šlápl na nohu. Překvapeně jsem vyfoukla vzduch z tlamy, ale naštěstí to nebolelo, protože byl ještě lehoučký. Na jeho omluvu jsem jenom zavrtěla hlavou, abych nemusela pouštět kůru.
Jakmile se připojily i Tati s Lilac, kůry byla hned dole. Překvapením z toho, jak to najednou šlo lehce, jsem málem přepadla na záda a musela udělat několik neobratných kroků, abych to ustála. Ne jako Saturn. Haha, nešika, zasmála jsem se v duchu, ale nahlas jsem to nekomentovala.
To už se ale ozvala Tati a zněla opravdu znechuceně. Překvapeně jsem k ní pohlédla a až teď si všimla brouků, které z kmene vypadaly. "Fuuuj," vyhrkla jsem znechuceně a rychle sebou cukla, abych od toho svinstva byla co nejdál. I ostatní vlčice reagovaly podobně, jenom Saturnovi se ty brouci líbili. A dokonce je i bránil! Nedůvěřivě jsem nakrčila čumák a raději se od něj nepatrně vzdálila. Já teda nechtěla, aby mi něco běhalo po čumáčku. Radši bych to zašlápla.
Jakmile jsem se ale přestala zaobírat s brouky, zvedla jsem oči a všimla si, jak na tom kmeni jsou další značky. "Nápověda," vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě, ale to už ji motýlek začal číst.
Jako první s návrhem přišla Bianca. "Jo, jo," přikyvovala jsem, "Dyž pudeme tudma, jsou tam kytičky. Tam to znám. Sbílala jsem tam kytičky plo Života!" vyhrkla jsem nadšeně. Navíc bych pak byla jen kousek od jeho kopců. A mohla bych ho navštívit. Aby mi řekl, kde je Thia. Však přeci ví všechno, no ne?

//Louka vlčích máků

//Mušličková pláž

K mému zklamání motýlek můj geniální plán, jak se dostat domů, poněkud narušil. Zklamaně jsem svěsila ramena, ale nic jsem neříkala. Však já na to pak přijdu sama. Jen co to dořešíme. Byla jsem rozhodnutá. Už jsem jednou našla domov a nehodlala jsem to takhle blbě ztratit. I když jsem se musela přiznat, že při představě, že budu muset sama překročit tu divokou řeku, ve mně byla jen maličkatá dušička.
Motýlek nás zavedl pryč z pláže. Teď už jsem neviděla přímo na velkou vodu a cítila jsem se mnohem lépe. Navíc na nás motýlek nasypal nějaký prášek, díky kterému jsem se cítila zase plná energie. "Boží, to je nějaká magie?" zeptala jsem se zvědavě. Takováhle schopnost by se určitě hodila.
To už nás ale motýlek vybídl k hledání dalších nápověd. A že tu byly hned dvě místa vhodná k prozkoumání. Saturn se hned vrhnul ke kmenu a následovala ho i jeho sestra Biance. "A pokud to tam nebude, můžeme zkusit ten kámen," navrhla jsem energicky. Možná jsem ji po tom prášku měla tak nějak až příliš. A to se i podepisovala na mém psychickém rozpoložení. Jakmile nás Saturn vyzval, ať mu jdeme pomoct, krátce jsem mrkla na Lilac a Tati, než jsem se rozeběhla ke kmenu. Postavila jsem se hned vedle Saturna a omylem do něj jemně drcla, než jsem se dostala až k odchlípnuté kůře, kterou jsem popadla do tlamy. Tlapkami jsem se zapřela částečně o zem a částečně o kmen. A pak jsem zatáhla. Přišlo mi, že kůra o něco povolila, ale ještě to nebylo dost. "Lifak, Fati, pofoc," zažvatlala jsem přes kůru. Už chyběl jen kousínek.

Běžela som po lese a užívala si krásneho slnečného dňa. Vietor len tak príjamno fúkal a čechral mi srsť. Bol to naozaj krásny deň. Uživala som si ho plnými dúškami. S úsměvom na tvári som proběhla okolo jednoho stromu, keď som zrazu zbadala, ako sa na zemi niečo zalosklo. Rýchlo som zastavila a pozerala sa tam eště raz. A naozaj tam niečo bolo. Zvedavo som nakrčila ňufák (//tohle slovo žeru :3 :D od 2011) a pomalúčku cupitala bližšie.
Priamo predo mnou ležal malinkatý kamínok. Ale nebom to len tak ledajaký kamienok, bola u něco naviazoná ružička. Že by darček od ctitela? zaiskrilo mi v očiach. Rýchlo som popadla kamienok do papule a spokojně se usmievala. Srdce mi zrazu tlúklo nějako rychlejšie. Cítila som sa ako keby mi v brušku tančili maličkaté motýliky. Já mám ctitela!
So šťastným úsměvom som sa narovala a pohlédla medzi stromy. Zrazu se tam v krovia niečo šustlo. Zvedavo som naklonila hlavu na stranu a pohledom skenovala ten krík. A naozaj z tama náhlo vyběhohl vlčík. Ctitel? Prečo utieka preč? Na viac som nečakala a rozbehnula som sa za ním. "Počkaj predsa!" kríkla som na něho, ale to už bol dávno preč. Zklamano som svěsila ramona a chvíli sa snažila vydýchať. Potom sa mi na tváti opať rozlil spokojený úsmev. "Však nabudúce ťa chytiem," slúbila som si.

//Uff, tohle bylo asi těžší, než by mělo, ale tak first time :D

Hned jak jsem zavolala, byla u mě Lilac a chválila mě, že jsem dobrá. Spokojeně jsem se na ni zazubila. Nestačila jsem se ani nadát a už tu byli úplně všichni a hlavně taky Lilac stačila skočit do díry. "Poške-" ale na to už bylo pozdě, "ale jak se dostaneš ven?" Opravdu usilovně jsem se snažila vymyslet, jak to zvládnout, aniž bychom ji museli tahat za ocásek, kdy bychom jí ho mohli také utrhnout, jak podotkla Bianca, ale Tati měla naštěstí lepší nápad. Společně se Saturnem začali hrabat až nakonec vyhrabali dostatečnou díru, aby se Lilac mohla vyškrábat.
Hned jsem se k ní měla a zvědavě se snažila nahlédnout na kůru, až jsem do ní jemně drcla čumákem. Měli jsme štěstí, protože to byla ta správná kůra a motýlek ji poznal. Spokojeně jsem se zatetelila a s jedním ouškem sklopeným naslouchala, jak četla, co na ní bylo napsané. Muselo to být v nějaké motýlovské řeči, protože já bych to teda přečíst neuměla. Proč to není v obrázcích? Bylo by to jednodušší. Ale snad by nás motýlek nebalamutil. Však i tu kůru jsme nakonec našli.
Potom, co motýlek dočetl nápovědu, jsem jen zamračeně stála a přemýšlela. Šla mi z toho hlava kolem. Nejenže to bylo v té jeho divné převrácené řeči, ale asi to byla nějaká hádanka. S nadějí jsem se podívala na ostatní, abych si vyslechla s čím přijdou. Saturn vypadal ztraceně, ale zato jeho sestřička měla nějaký nápad. "To by šlo. Ale jestli umžela, pak bude u Smrti, no ne?" navázala jsem na její plán. Thia přeci říkala, že si tam schovává duše. Ta ve své Zřícenině. A navíc... pak bych byla skoro doma. To by bylo boží. Trošku mi zasvítila očka, protože jsem právě přišla na výbornou možnost, jak zmanipulovat ostatní, aby mi pomohli přes tu divokou řeku na druhou stranu, abych se dostala domů. Paráda. Těkla jsem očima po ostatních a pak se zadívala na motýlka. "Vím, kde Smlt bydlí. Je to hned u lesa, ktejý v noci svítí!"

//Zrádcův remízek

//Náhorní plošina

Běželi jsme za motýlem kamsi k vodě, kterou popisovala Tati jako ceán. Představa toho, že dobrovolně běžím někam za vodou se mi ani trochu nezamlouvala. Ale přeci jsem nemohla být jediná bábovka, když všichni vyrazili. A slíbila jsem to motýlovi. Krátce jsem po něm hodila očkem. Jen tak se třepotal kousek před námi. Jestli pak se Falo taky takhle třepotá, nebo lítá jako ptáčci? napadlo mě, ale nebyla tu Thia, aby mi na mou otázku odpověděla. A ostatní bydleli někde jinde, v močálech a taky v nějakém lese. Počkat, oni bydlí v bažině? Zamračila jsem se a nakrčila čumák. Jenže sourozenci rozhodně tak nesmrděli. Asi to byla jiná bažina.
Doběhli jsme až k tomu ceánu. Už z dálky jsem slyšela jeho šumění a cítila, jak se trochu takové prášivé vody dostává až na nás. Ceán byl sice krásný, ale dost se mi ulevilo, že jsme zastavili ještě poměrně dost daleko od něj. Motýlek začal vysvětlovat, co to vlastně hledáme. Saturn měl poměrně dobrý dotaz a já jen pozorně poslouchala, co všechno se ještě dozvíme. Jakmile se všichni rozeběhli, že půjdeme hledat, rychle jsem se ozvala: "Já půjdu tamhle!" Spokojeně jsem rychle odběhla na druhou stranu od ceánu. Měla jsem radost, jak jsem to krásně vyřešila. Dokud jsem se k ceánu nemusela přiblížit, věřila jsem si, že to zvládnu. Musím to rychle najít a běžet domů. Co kdyby tamta řeka taky tekla kam nemá? Krátce jsem pohledem střelila na sever. A nebo ceán? Jejku, jen to ne.
K čumákem přikrčeným k zemi jsem rejdila po zemi. Byl tu takový podobný písek jako měl Život ve svých kopcích, ale tenhle byl přeci jenom o nějako jiný. Takový hrubší a občas se mi něco trošku zapíchlo do tlapičky. "Šivot má lepčí písek," zhodnotila jsem si pro sebe. Najednou jsem si ale něčeho všimla. Na spodku díky, do které jsem málem zahučela, jsem viděla kousek kůry. Jenže byl otočený na špatnou stranu a já tak neviděla, jestli na něm něco je. Mám poklad, prolétlo mi hlavou a v těle jsem okamžitě pocítila takové příjemné napětí. Jenže kůra ležela moc hluboko a já se sama za žádnou cenu nemohla dostat dolů a pak zase nahoru. Otočila jsem se za sebe a viděla ostatní, jak pobíhají podstatně blíže ceánu. Ne, za nimi jsem jít nechtěla. "Hej, něco sem našla!" křikla jsem na ně nakonec. Třeba motýlek svou kůru pozná a nebo budem hledat dál.

Motýlkovi se očividně ulevilo. Byla jsem ráda, protože konečně už nebyl tak smutný a dokonce i svůj brekot dokázal zklidnit. Navíc Lilac prý měla zkušenosti s hledáním pokladů a to pro nás znamenalo, že bychom mohli být schopni motýlkovi rychle pomoci a pak bych mohla rychle vyrazit hledat Thiu. To by šlo. Poslouchala jsem motýlka a rozhlížela se kolem. Už se začínalo rozednívat a já tak konečně začínala trochu rozpoznávat, kde vlastně jsem. Tudyma jsme běžely s Thiou za Životem, došlo mi. A kdybych dokázala dojít za ním, určitě mi pomůže. Nebyla jsem ztracená. Nebo alespoň ně úplně. Cítila jsem, jak se to tam uvnitř mě trochu povoluje.
Najednou k nám ale přihnal nějaký ošklivý šedý vlk a tvrdil, že je nás táta. Tak to teda ne. Zamračila jsem se a s odporem si prohlížela jeho ošklivé jizvy. Dbala jsem na to, aby mezi námi byla pořád dostatečná vzdálenost. "Měli bychom zmizet, bolí mě bžíško a Thia žíkala, že když potkáš vlka a začně tě tlačit bžíško, je to zlý vlk." Navíc Saturn dokonce dodal, že je opravdu nebezpečný. Oh. Hodila jsem rychle pohledem po ostatních a pak se rozeběhla za nimi. Držela jsem se o něco blíže Saturna a Biancy, protože jsem je stihla stačila trochu poznat. Motýlek navíc pořád zrychloval a víc a víc lamentoval. Asi se bál. "Neboj se, najdeme tvůj poklad!" křikla jsem po něm, když totiž takhle lamentoval, mluvil čím dál víc rychle a já jsem mu pak pořádně nerozuměla. Ať si Tati říkala co chtěla, mluvil špatně. "Jestli je oplavdu zlý, musíme tlénovat a pak ho pojazíme. To říkal Život. Že můžeme být rychlejší a objatnější."

//Mušličková pláž