Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spokojeně jsem vrtěla ocasem a zářila jako sluníčko, protože jsem našla fakt perfektní místo, kam si můžu schovávat poklady. A navíc se i Thie zdálo dobrý a pochválila mě. Narovnala jsem se v sedě a pozorovala, jak tlapou zašoupla kamínek přímo do dírky. A takhle z venku nejde ani vidět, perfektní! Přišoupla jsem se blíž a tlapkou tam zatrkala i zbývající kamínky. Pak jsem se na Thiu usmála. "A je to." Jenže v tom mě něco napadlo. Co když to tady zapomenu? Rozhlédla jsem se okolo a snažila jsem se zapamatovat nějaký výrazný bod, ale na nic vhodného ne a ne přijít. Ale pořád tu bylo ještě jedno řešení. Popadla jsem do tlapky kámen a vyryla tím značku přímo do skály vedle úkrytu. Tak a teď to vždycky poznám! Měla jsem radost z toho, jak jsem to krásně vymyslela, ale i přesto jsem se spokojeně obrátila na Thiu a pro ujištěnou se jí zeptala: "Budeš si to tady taky radši pamatovat?"
Potom už jsem vyrazila na další průzkum hor. Pomalu ale jistě jsme stoupaly směrem vzhůru. Naštěstí se to ale šlo trochu oklikou, a tak převýšení nabíhalo jen postupně a nebralo to tolik energie. A i kdyby, musím trénovat, zařekla jsem se v duchu a odhodlaně stoupala po kamenech dál.
Jak jsme se přesouvaly stále výš a výš, začal se na kopcích objevovat sníh. "On tady neloztál?" podivila jsem se, ale byla pravda, že tu bylo teda o dost chladněji než dole. A hlavně než u ceánu, napadlo mě. "Nikdy jinde už není! A u ceánu bylo horko, jak je to možný?" Zvědavě jsem přitáhla ouška k hlavě a otočila se na černou vlčici. Tušila jsem, že ona bude vědět. Věděla snad všechno. A co nevěděla ona, to věděl Falo. Až budu velká jako oni, budu taky vědět všechno?
Vyběhla jsem a kopec a energicky skočila přímo do sněhu. Byla sranda si s ním hrát. Vlastně mi tak trochu chyběl, i když svět bez něj byl tolik barevný a voňavý. Co bylo ale zvláštní, vůbec jsem se do sněhu nezabořila tak jako prvně. Něco muselo být jinak. Překvapeně jsem se obrátila na Thiu, jako by věděla, co se to děje. "Fíííha, vidíš to? JÁ UMÍM MAGII!" Co jiného by to taky mohlo být, že?

//Pardon, trochu slabší a kratší :D

Trochu jsem se otřásla při informaci, že močály jsou stejné jako bažiny. Vzpomněla jsem si na ten smrad tam z bažin. Ale bydlí tam Saturn s Biancou, slíbila jsem, že se budeme navštěvovat. A i kdyby to tam mělo smrdět, pořád jsem chtěla svému slibu dostát a navštívit je.
Thia mi vysvětlovala, proč byla Lennie ve smečce. Přikývla jsem, ačkoli jsem tomu úplně přesně nerozuměla. A že ji Lennie nemá ráda. Zamračila jsem se. "Dala ti lánu?" zeptala jsem se trochu ustrašeně. Ta představa se mi vůbec nelíbila. Thie nebude nikdo ubližovat! Navíc Thia pořád mluvila o tom, že ji někdo nemá rád. "Já tě mám ráda," pošeptala jsem a jemně se o ní otřela bokem. Chtěla jsem ji ujistit. Tak jako ona vždycky ujišťovala mě. "Pžijdu za tebou," slíbila jsem, "však jsme žíkaly, že se budem chjánit, no ne?"
Ještě chvilku jsme šly dál, když v tom jsem si najednou všimla skalního výklenku. "Podívej!" vyhrkla jsem a tlapkou tam ukázala. Honem jsem se tam rozeběhla. Ve výklenku byla dostatečně velká prohlubeň na hodně velký poklad a navíc to celé bylo víceméně schované pod zemí a za kameny. Ideální místo pro schovku! Zaradovala jsem se a spokojeně švihla ocasem. Hned, jakmile jsem tam doběhla, jsem se zkusmo snažila drahé kamínky zasunout dovnitř.

Tma ještě zhoustla a už i to mi napovědělo, že ráno asi ještě nebylo. Ráno přece tma odcházela, no ne? Kam vlastně sluníčko večer jde? napadlo mě, ale teď jsme měly důležitější věci na práci než takové filozofování. To mohlo počkat. Energicky jsem Thie přikývla, protože já se rozhodně odpočatě cítila. "A ty?" otázala jsem se jí taky. Když jí bude bolet rameno, zpomalím. Nebudu jako Meinere, umínila jsem si, ale otázkou zůstalo, jak dlouho se toho budu držet. Ale minimálně dokud se mi nerozuteče pozornost jinam, jsem to v plánu měla.
"A pak budem nejsilnější vlčice na celý zemi," zazubila jsem se na ni. Ale to před námi byl ještě pořádný kus tréninku. Budeme ještě silnější než Falo! Wohou. Spokojeně jsem zvedla čumáček k zemi a otočila se na Thiu. "Jo a byli stejně velcí jako já a bylo jich tolik. Ale taky se ztratily, to je divný, ne? Asi nás motýlek zavolal," zamyslela jsem se a pak to se smíchem nechala být. "Lilac je z nějakého lesa a zná se s Nym, pak tam byla Tati a ta věděla, kde je ceán, a sourozenci z močálů. Močály taky smrdí jako bažiny? Protože oni nesmrděli," zajímala jsem se a začala sbírat kamínky do tlamy. Thia mi mezitím povídala o Nym a jejích kamarádech. "Lány elektjukou?" zamumlala jsem přes náklad. To neznělo dobře. Bolí to? Jedna věc mi ale vrtala hlavou. "Poč sou ve smečce vlci, kteourý sou nebeuzpečný?" Takhle se mluvilo opravdu špatně. Ale nějak jsem přece kamínky do úkrytu přemístit musela, no ne? Každopádně na setkání s Nym jsem byla zvědavá. A když bude divná, vyměním ji třeba za Lilac! Tenhle plán se mi líbil. Pořád jsem měla kamarády v záloze. Spokojeně jsem se usmála a dál si to vykračovala víc a víc do hor.

Spokojeně jsem ležela na tlapkách, celá rozvalená, a z kouknu tlamy mi pomalu stékala slina. Takhle dobře se mi dlouho nespalo. Cítila jsem se spokojená a taky mi bylo teplo, skoro jako bych spala v jeskyni u ohně. Nakonec to spaní pokaždé pod jiným stromem taky nemuselo být tak špatný. Tiše jsem zamručela a převalila se na bok tak, jsem se se částí těla úplně natlačila na Thiu a tím od ní kradla ještě víc tepla. Spokojeně jsem se ve spánku usmála. Po chvíli jsem odcestovala dokonce až tak, že jsem málem ležela až skoro postavená na hlavě. Musela to být vtipná podívaná.
Najednou jsem měla šílený pocit, že padám. A i když jsem se v podstatě jen zase skulila na zem, probudilo mě to. Chvíli jsem se dezorientovaně rozhlížela a snažila se rozkoukat, zjistit co kde kdy a pořádně promrkat rozespalá očka. Dokonce jsem si je musela trochu promnout tlapkou, abych se úplně probudila. Pořád ještě ospale jsem zívla a stočila kukadla na tmavou vlčici vedle mě. "Už je láno?" zeptala jsem se zmateně, o to víc, že kolem se rozprostíralo tmavé šero. Vlastně jsem úplně zapomněla, že jsem usnula v poledne. Jak dlouho jsem asi spala? Převalila jsem se na záda a natáhla tlapky do všech stran. Už hezky protažená jsem se překulila zase zpátky a obratně vyhoupla na všechny čtyři. Přišlo mi, že mi Život musel opravdu pomoc. "No jo, musíme trénovat. Jak jsem slíbila Životovi!" vzpomněla jsem si a trochu se zhrozila. Ale vlastně se celý ten výlet dal považovat za trénink, no ne?
Honem jsem udělala dva rychlé kroky a v tu ránu stoupla na kamínek. "Jauvajs," zamručela jsem a koukla se pod sebe. Tam se na mě smál zářivě modrý drahý kámen. "Půjdeme hledat schovku?" vybídla jsem Thiu a v očkách mi zajiskřilo. Bylo toho zase spoustu co dělat. A navíc to zavánělo dobrodružstvím. "Jo a," vyhrkla jsem, "Lilac ze smečky v lese plý zná Nym. A já ne! Myslíš, že už je doma? Ale Lilac taky žíkala, že si mám dát pozol."

Měla jsem radost, že si duha taky hraje tak jako my. Třeba by si i hrála s námi! Co mě ale zklamalo, byl fakt, že duha se jíst nedá. "Jak to že ji ale pak mráčky mohly sníst?" hledala jsem hned díry v celé té teorii. A další zklamání přišlo, když Thia pověděla, že se k ní nedá dojít, protože nemá konec. A ušoupat nožky jsem si vážně nechtěla. Stačil ten výlet s Meinerem. Mohl mě vzít na záda, hm. Je na to velkej dost. "A ani když vlk umí lítat? Ani Falo by se k ní nedostal. Však duha je na obloze a tam ulčitě je, i když nevidíme její konec, no ne?" navrhovala jsem a opravdu doufala, že to aspoň takhle klapne. Pak bych se mohla zeptat Fala, jestli už ji ochutnal. A třeba proto má kousek duhy na oušku, no ne? Ta myšlenka se mi moc líbila. Byl by z toho perfektní příběh.
Thie se ten motýl moc nepozdával. A opravdu, motýl byl fakt divný, i když milý. A ještě nám dal kousek pokladu. Jedna věc mi ale trochu vrtala hlavou. "Víš on ztjatil poklad. Ale víš, co je divný? Hledali jsme nápovědy až u ceánu a nakonec poklad byl úplně na začátku! Ten motýlel byl pěkná tlubka. A navíc mě tam pak zapomněl, když ostatní vzal domů," postěžovala jsem si a trošku našpulila rtíky. Nebylo fér, že ostatní vzali ti malinkatí motýlci a nemuseli se ťapat domů pěšky. Naštěstí tam byl Meinere! Protože nebýt jeho, přes řeku bych se nikdy nedostala.
Znovu jsem zívla a pomalounku se vrátila zase pod strom, aby na mě nekapal ten podivný barevný déšť. Líbilo se mi, že i kaluže po něm byly barevné. Rázem mi připadalo pršení o něco veselejší. Takhle by to mohlo být pořád, napadlo mě a s tou myšlenkou jsem pomalounku usnula.

Thia zmínila, že prý v té smečce s borůvkama, mají nějaká vlčata. "Vážně?" vyhrkla jsem a ouška i ocásek mi okamžitě vystřelily přímo vzhůru. Dokonce i srst se mi trochu zježila. Byla jsem nadšená, možná jsem získala první stopu, kde najít sourozence. A navíc i Thia věděla, kde bydlí. "Mají tam Tati, ta je ještě menší než já! Ale tžeba jich tam mají víc." Naděje mi přímo svítila v očkách.
"Světlo si hlaje?" zopakovala jsem fascinovaně. To jsem nevěděla. Ale bylo to super vědět, že i světlo je v podstatě stejné jako my. Jestlipak taky papá? A dokonce i prý mohly mraky sníst duhu. "Ochutnala jsi ji někdy? Je doblá?" vyslovila jsem, co mě zajímalo, a sjela k ní pohledem. Taky bych ji chtěla ochutnat, ale je vždycky tak daleko... Třeba je na to nějaká vychytávka, jak se k ní přiblížit! Falo si za ní může určitě doletět, to musí bejt bombový.
Thiu ale víc zajímal motýlkův prášek. Gecla jsem si na zadek a váhavě se na ni podívala. Vlastně jsem si taky nebyla jistá, co to přesně bylo, protože motýlek na mou otázku, jestli to je taky magie, neodpověděl. Měl moc starostí s pokladem! Šťouchla jsem do stébla trávy vedle mé tlapy a dala se do vysvětlování: "Motýlek na nás nasypal z kžídel takový prášek. Byl všude. Lilac dokonce udělala takovej srandovní zvuk. A pak sme vůbec nebyli unavení. Bylo to jako když se fakt dobže vyspíš. A taky pak nebolely nožky. Asi nějaký kouzlo." Nejistě jsem pokrčila rameny. Ale třeba to Thia znala a tušila, o co se jednalo.

Souhlasně jsem přikývla na to, že společně najdeme nějaké místečko, kam si budu moct schovávat kamínky. Tak jsem měla jistotu, že to bude opravdu dobrá schovka a navíc kdybych náhodou zapomněla, kde je, pořád by to věděla Thia. Ideální. "Jestli projdeme celou Gallireu, ujčitě je najdeme," prohlásila jsem moudře. A stejně tak sourozence... Vzpomněla jsem si. "Pjý je nějaká smečka v močálech a lese, kde rostou bolůvky. A ještě Lilac bydlí v nějakým lese na A a to už sem zapomněla. Tžeba tam budou sourozenci, co myslíš? Půjdeme se tam pak podívat?"
Thia začala vyprávět o Ziwym. Nejdřív jsem tak nadšeně přikyvovala, ale když zmínila, že už tady není, poklesla mi ramena. Několikrát jsem váhavě otevřela pusu a pak ji zase zavřela, zrovna tak jako Meinere. "Umžel?" zopakovala jsem nakonec tenkým hlasem. Neměla jsem ráda, když se mluvilo o smrti. A už vůbec ne, když kvůli tomu ještě Thia byla smutná. Stáhla jsem ouška k hlavě a jemně do ní šťouchla čumáčkem. Snažila jsem se, aby to vypadalo povzbudivě. Ona neměla být smutná. Byla velká a neporazitelná. A nevěděla všecko. Přesně tak! Taková byla pro mě. A přesně tak by měla být pro všechny. "Ulčitě nás hlídá obě. A asi ho ani nechytila Smlt a žije v tom lesíku a má se tam dobže," chrlila jsem ze sebe s rozpačitým úsměvem.
To celé ale přerušil barevný déšť. Dokonce ani Thia ho ještě nikdy neviděla. Fascinovaně jsem se rozhlížela. Pak jsem se ale zamračila. "Myslíš, že mláčky snědly duhu?" vyslovila jsem svou předchozí domněnku. Hned na to jsme ale znovu zívla. Jenže kdo by spal, když se pořád něco dělo? "Potžebovala bych motýlkův prášek."

"Hmm a víš o nějakém tady v holách? Moc to tu ještě neznám. A do úklytu pžeci chodí každý," namítla jsem a koutkem oka se na ni podívala. Třeba bysme si mohly schovávat kamínky na stejné místo a udělat z toho dvojtě super tajný místo. To se mi líbilo. Pro sebe jsem se zachichotala, ale pak jsem zvážněla, když jsme začaly mluvit o Meinerovi. "Být sám je nuda," zhodnotila jsem, "ale tžeba už se jenom stydí za někým přijít, když je dlouho sám, no ne? Měly bysme ho ještě někdy navštívit. Jako Kao, aby ji nebylo smutno," vzpomněla jsem si i na druhou tuláckou kamarádku.
Od mrtvolky zajíce jsem se plouživým tempem vydala za Thiou. Každou chvílí se mi křivila tlama zíváním, ale věděla jsem, že ještě hned tak neusnu. Byla jsem sice unavená, to jo, ale mozek to celé dobrodružství potřeboval ještě z několik různých úhlů zpracovat a rozšířit. "Věděla si, že motýlci mluví?" nadhodila jsem
Položila jsem se vedle Thii a bokem jsem se opřela o ten její. Cítila jsem, jak mě to místo hřeje a spokojeně si položila hlavu na tlapky. "Ziwyho?" zvedla jsem se a otočila se na černou vlčici, "kdo to je? To je další v-k ze smečky?" Byla jsem zvědavá. Odkud mě zná?
V momentě, kdy jsem ale otočila hlavu zase zpátky před sebe, jsem si všimla něčeho zvláštního. Z nebe zase padala voda, to už jsem viděla, ale tentokrát byla jiná. Barevná. Jako kdyby snad plakaly na obloze květinky všech barev. "Fíha, vidíš to?" Zcela fascinovaně jsem si prohlížela barevné kapky. Pak mě napadlo ještě něco. Vyběhla jsem z úkrytu stromu a pohlédla tam nahoru. Musela jsem mhouřit oči, aby mi voda příliš nepadalo do očí. Co jsem ale nečekala bylo, že na obloze poletovaly i mráčky, které byly za normálních okolností šedivé, duhově barevné. "To je tady ja jaže normální?" Protože když si na jaře mohly téct řeky, kam chtěly, proč by mráčky nemohly sníst duhu?

Jak jsem si myslela, kamínek byl opravdu tím, který se dal dobře vyměnit za magické schopnosti. Nadšeně jsem poskočila. A že mi jich motýlek dal několik. "Našli sme poklad," zopakovala jsem, co už jsem předtím ve svém nesouvislém vyprávění řekla. "Schovat? A kam se dávají takové kamínky?" vyzvídala jsem zvědavě a hned už se rozhlížela kolem, co kdybych náhodou nějakou supráckou schovku našla. Znalecky jsem pokývala na to, co je dluh. Sice dluh mohl být v podstatě cokoli, ale znala jsem takhle další nové slovíčko.
To už se ale Meinere měl k odchodu. Trochu zklamaně jsem vysoukla vzduch, protože jsem z něj i přes opravdu velkou snahu nevytáhla žádné pořádné dobrodružství, a že jich musel mít, když spal každý den jinde. A ani jsem nezjistila, co všechno ještě umí. Však taky říkal, že je magický přeborník! A taky hroznej tajnůstkář, zamrmlala jsem si pro sebe. Zamávala jsem mu tlapkou a chvíli ještě koukala, než zmizel mezi stromy. Doufala jsem, že ho ještě uvidím. Moc toho sice nenamluvil, ale vzal mě domů. "Myslíš, že je mu smutno?" zeptala jsem se váhavě a koutkem oka se podívala na Thiu. Na tohle mi vlastně vůbec neodpověděl.
To už se ke mně sklonila a začala mi čechrat srst. Zářivě jsem se na ni usmívala. "Já taky. Bylo mi... smutno," přiznala jsem tiše a pak na ni energicky skočila. "Joo. mám hloznej hlad!" O tom taky svědčilo to šílené kručení v břiše. Hladově jsem se pustila do zajíce, kterého ke mně Thia přitáhla tlapou. Jakmile jsem se najedla, začala jsem hned zívat. Ale úkryt byl hrozně daleko a mně se už rozhodně nikam ťapat nechtělo. "Zkusíme taky jednou spát pod stlomem?" navrhla jsem. Vlastně jsem byla zvědavá, jaké to je.

Naštěstí se Thia ke Smrti nechystala. Nebo aspoň ne teď. To se mi ulevilo a mohla jsem to prozatím pustit z hlavy. Oh. Teda až na jednu věc. Tlapičkou jsem kamínek od motýlka přistrkala k Thia a tázavě se na ni podívala. "Sou tohle ty kamínky, co má láda Smjt?" zeptala jsem se zvědavě. Byla jsme si tím téměř jistá. Ale bylo lepší být si úplně jistá, abych jednou nešla ke Smrti se špatným kamením.
Meinere byl překvapený z mého dotyku. Rychle jsem se stáhla, co kdyby se náhodou naštval. Ale spíš to vypadalo, že moc emocí nemá. Měl by radost, kdybych mu přinesla tu rybu? zauvažovala jsem se. Ale jak říkala Thia, výlet k řece bych si taky prozatím radši odpustila. Nebo klidně prozatím navždycky. Pít se dalo i z kaluže. A to bylo tak ideální množství vody. "Co znamená dlužíš?" zeptala jsem se na ujištěnou, abych věděla, co že to po mně Meinere chtěl.
To už se ale Thia zeptala, kde jsem Meinera našla, nebo spíš on mě. Energicky jsem se na ni otočila, jako bych úplně zapomněla na svoje bolavé tlapky. Ale měla jsem za sebou veliké dobrodružství. "Tam na tý velký trávě, jak se jde k Životovým kopečkům. Hledali jsme tam s ostatníma motýlkův poklad. A pak všichni zmizeli, vzali je motýlci domů, ale Néra nezvali. A pak mi pomohl pžes žeku. Ale ta už tekla, kudy má. Věděla jsi, že Néro umí udělat kamínky? Pjý by svedl i borůvky jako Ouško," vykládala jsem nesouvisle podivný příběh, který zněl, jak bych právě prožila trip na lsd.

Thia namítala, že mi nožky neupadnou, ale jak to mohla vědět? Mně teda rozhodně přišlo, že by upadnout mohly. A možná by to bylo i lepší. Aspoň by to nebolelo. Ale v tom, co říkala, měla pravdu. Vlastně jsem mu nepoděkovala. Překvapeně jsem se na něj otočila a zamrkala slzy, aby další netekly. Co bych měla udělat? Váhala jsem. Vůbec jsem si nebyla jistá, ale jak se zdálo, ani on ne. Jen tak otvíral a zavíral tlamu, až to bylo srandovní. Jako by mu uletěly včely.
Dokonce i Thia si toho všimla. "Ty půjdeš ke Smlti?" zeptala jsem se překvapeně a vážně se na ni podívala. Nechtěla jsem, aby tam šla. Měla jsem strach. Však taky jestli si tam nechávala duše vlků! Co kdyby si tam nechala i Thiu? Tak to teda ne.
Thia vlkovi nabízela, co by pro něj měla udělat. "Néro má jád lyby," pronesla jsem znalecky. "Plý nejí kamzíky." Třeba by mu nějaký ryba udělala radost. Jenže co s tím, kdež tady u nás v horách se jim nelíbí? A do vody jsem teda rozhodně lézt znova nehodlala. Ani abych mu udělala radost. Ale poděkovat bych mu měla. Když to říkala Thia, usoudila jsem a jen co jsem si trochu utřela soplíky jsem k němu váhavě udělala několik kroků. Když jsem se přiblížila posledně, mluvil něco o nějakém návrh, čemuž jsem vůbec nerozuměla. A tentokrát jsem si musela ověřit, že se nebude dít nic divnýho. Jakmile jsem doťapkala až k němu, rychle jsem se čumáčkem zabořila do jeho hrudníku. Trvalo to jen malinkou chvilinku, než jsem se znovu odtáhla a s respektem se vzdálila, než jsem se odvážila vzhlédnout až nahoru k jeho oko. "Děkuju, žes mě vzal domů."

Meinere mi řekl, že ryby žijou ve vodě, jako by to snad byla ta nejsamozřejmější věc na světě. "A jak tam dýchaj?" Pořád se mi to nepozdávalo. Kdo by žil dobrovolně ve vodě? A proč by to dělal? "A není jim tam zima? Voda je pěkně studená, brr," namítala jsem. Já vodu teda rozhodně ráda neměla. Stačilo, že tekla kam nemá. A ještě pravidelně. Takovej bordel!
Bohužel ani Meinere ještě nestačil procestovat celou zemi. Přesto jsem se ale svého snu nehodlala jen tak lehko vzdát. Aspoň budem fakticky první! A každý kousek budem moct procestovat s někým jiným, kdo to tam zná. Kousek s Kao, s Meinerem a pak třeba i s ostatníma z močálů a z lesů. Všechno jsem si to krásně malovala, ačkoli jsem vlastně vůbec netušila, kde Kao je a kde se nacházejí močály a ten les na a, kde žila Lilac.
Meinere začal říkat divný věci. Otočila jsem se na něj a zmateně si ho prohlídla. "Nabídka na co?" zeptala jsem se nechápavě. Nerozuměla tomu. Já jsem mu nic nenabízela! Je zmatenej. Třeba na něj zrovna mluvila Bílá a teď je zmatenej, heh. Ta myšlenka byla vlastně docela vtipná.
To už se ale z lesa ozvalo volání mého jména. S cuknutím jsem se po hlase obrátila. Thia,Thia, Thia. Nadšeně jsem poskočila, ale uvědomila jsem si, že jsem byla vlastně dost nervózní. Co když se bude zlobit? Nebo co když jí fakt hráblo? "Thio!" neudržela jsem se a vyjekl, jakmile na mě podruhé zavolala, a ocásek se mi rozutíkal na všechny strany. Zabořila jsem se čumáčkem do její srsti a úlevně vydechla. Vnímala jsem její vůni a její teplo a najednou jsem úplně zapomněla na bolavé tlapičky. Všechno bylo tak, jak má. Cítila jsem, jak se mi po tváři začalo koulet několik horkých úlevných slz, ale nikdo je nemohl vidět, protože jsem byla schovaná u Thii v kožíšku.
Jakmile jsem se trochu uklidnila, jen maličko jsem se odtáhla a otočila se na dvoubarevného vlka, se kterým Thia mluvila. Vidění jsem měla trochu rozmazané a od nosu se mi táhla dlouhatánská nudle. "Néro mě vzal pžes žeku," pověděla jsem. Opravdu moc mi pomohl. Ale nemohla jsem si odpustit jednu věc. "Ale šel hlozně rychle a teď mě pálí nožičky," zažalovala jsem. Ale v konečném výsledku o to vůbec nešlo. "Vzal mě domů." Zářivě jsem se usmála, až mi nudle odkápla na zem.

//Jezero Na'hi

Rozhlížela jsem se okolo a poslušně ťapala za dvoubarevným vlkem. Byla jsem sice docela zvyklá chodit, ale tlapky už mě vážně šíleně pálily. Chvílema jsem si zarývala zoubky do tlamy, abych trochu rozptýlila tu bolest. Naštěstí už jsme se vážně blížily, protože tady jsem to dokonce poznávala. Kopce se postupně začaly zprudčovat a ačkoli už padala tma, věděla, jsem že jsem doma. Uvidím Thiu! Očka mi nadšením zasvítila a to mě motivovalo trochu přidat do kroku. Aspoň tak, abych Meinera neztrácela z dohledu. Je větší než Thia. I Falo je větší než Thia. Budu jednou velká jako oni? Nebo jako Thia? A nebo zůstanu takhle? To poslední se nezdálo pravděpodobné, protože i za ten krátký výlet jsem se o kousínek vytáhla. Ale zatím to moc nemělo na nic vliv. Pořád jsem nikam nedošáhla, všechno bylo daleko a moc hluboko.
Meinere mi vysvětlil, jaký ty ryby vlastně jsou. Při jeho slovech jsem se znechuceně otřásla. Moc jsem tomu nerozuměla. "Tak proč je jíš, když nejsou dob-ý?" nechápala jsem. To já bych teda něco takovýho nesnědla. Zvlášť jestli to smrdí! Přes zajíce, husu a kamzíka už jsem úplně zapomněla na mršiny veverek, kterými jsem se živila, než jsem přišla sem. Ale to už bylo dlouho. A teď jsem měla nový život. "Lyby nemaj rádi hojy?" Rozhodla jsem se, že ačkoli toho moc nenamluvil a bylo fakt těžký se od něj něco dozvědět, že ho nevynechám ze své salvy otázek. Však od Kao jsem se dozvěděla tolik supráckejch věcí. A on toho taky musel hodně vědět. "Prošel si už celou Gallireu? Celou, až kam jde vidět?" zeptala jsem se. Otočila jsem se do kraje, jako předtím, ale zatím jsme byli příliš nízko, aby šlo něco pořádně vidět jako od úkrytu. Škoda.
Vlk mi nakázal, abych si sedla a zavyla a tak jsem tak udělala, i když to vytí bylo pořád trochu pochybný. A to už znělo mnohem míň jako kňourání, než když jsem se o to snažila posledně. Chvíli jsem jen tak seděla a čekala, přesně jako říkal, ale když se nic nedělo, velmi rychle mě to přestalo bavit. Moje pozornost se nedokázala dlouhodobě udržet na jedné věci. Podívala jsem se na Meinereho a nenápadně se přesunula trochu blíž. "A není ti někdy smutno?"

//Úzká rokle

Meinere tvrdil, že toho moc neumí. Přivřela jsem očka a nedůvěřivě si ho prohlédla. Kecá! usoudila jsem vzápětí. "To je pěknej kec," osočila jsem ho poměrně drze. Až jsem se trochu lekla, protože co kdyby ho to náhodou naštvalo? Co pak? "Umíš dělat kameny, možná borůvky a umíš se rozpůlit," dodala jsem pohotově, abych předchozí prohlášení aspoň maličko zmírnila. Ještě jsem ho potřebovala. Pořád jsem nebyla doma, i když už hory začínaly být na dohled. Skoro doma.
Jakmile jsem zaprotestovala a sedla si, naštěstí zastavil. Úlevně jsem si vydechla a vítězně jsem se na něj usmála. Měla jsem radost, že jsem dosáhla svého. To už se ale skláněl, aby se napil. Vzpomněla jsem si na svou žízeň a přihupkala k němu. Znamenalo to ale, že jsem se musela přiblížit k jezírku a to nebylo dobré. Nejistě jsem naprázdno polkla a chvíli váhala, ale ta žízeň byla přeci jen silnější. Zavřela jsem oči a rychle se k vodě sklonila. Okamžitě se mi začal zrychlovat tep, ale zároveň přestávala to nepříjemné pálení. Hned jak jsem byla hotová, jsem se vzdálila co nejdál a sedla si bokem k jezírku. Tak jsem na něj periferně viděla, ale zároveň jsem se na něj nemusela dívat moc. Tak.
Meinere pověděl, že mý rád ryby. "Lyby?" zopakovala jsem tázavě. "Jak vypadají? Jsou doblý?" To asi byly, jinak by na ně nechodil. Ale chtěla jsem se o nich dozvědět co nejvíc. A Meinere na ně musí být přeborník. Než jsem se ale stačila vzpamatovat, už byl zase na cestě. "Aleee," zaprotestovala jsem, ačkoli vlk nevypadal, že by hodlal zastavit. A v momentě, kdy už jsem ho skoro ztrácela z dohledu, jsem si tím byla stoprocentně jistá. "Počkej!" houkla jsem za ním a přes zatnuté zuby se za ním rozeběhla. Krátký nohy jsou hloupý, postěžovala jsem si v duchu.

//Domů <3

//Západní louky

Meinere chvíli váhal, než pověděl, že by borůvky asi mohl vyrobit. Trochu mě ta odpověď zklamala, protože zase skoro nic neřekl. S Thiou tohle bylo jednodušší, ta všechno hezky vysvětlil, ale Meinere mluvil hrozně málo. Třeba ho bolí zuby, napadlo mě. To by bylo docela smysluplné vysvětlení. "A co ještě umíš?" chtěla jsem vědět a zvídavě u toho naklonil hlavu na stranu.
Terén začínal být čím dál tím víc nepříjemný, protože všechny ty kamínky se bolestivě zařezávaly do tlapek. A navíc to klouzalo. Sice to nebylo tak na prd, jako by tom kopci, ale už to k tomu nemělo daleko. "Uuuf," hekla jsem a snažila se zatnout zuby. Brzo budem doma. S tou myšlenkou jsem si ale uvědomila, že mě čeká ten velký výšlap do hor. A to se mi teda ani trochu nechtělo. Dolů to šlo mnohem líp.
I mnou další otázku Meinere odbyl. Našpulila jsem rtíky a pokusila se s ním aspoň na pár vteřinek srovnat krok, abych se mu mohla podívat... do oka. Trochu jsem se otřásla, protože jsem na to už tak nějak zapomněla. Ale už mě to neděsilo jako předtím. "A co máš jád?" vyzvídala jsem. Třeba poznám něco novýho, to by bylo boží! A pak bych Thie mohla vyprávět. "Co jedí vlci jako ti? Naše smečka plý chodí na kamzíky, ale musí jich být víc. Jak to děláš? Chodíte s Bílou?"
Zadýchaně jsem se zastavila a na chvilinku si sedla. "Už nemůšu," postěžovala jsem si a snažila se nejen polapit dech, ale i odlehčit tlapičkám. Navíc jsem začínala mít žízeň, takže mi jazyk nehnutě visel z tlamy.

//Jezírko