Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Strnulými kroky jsem odhopkala od dveří, jenže když jsem se ohlédla, zavrzání opravdu zvedlo na nohy partu těch zvláštně veselých úhlíkovlků. Ó ne, zaúpěla jsem tiše. Tohle mi totiž mohlo překazit můj plán najít Thiu a zdechnout se, dokud si ten vlk ještě nevšiml, že mu chybí svítící kamínek. Přikrčila jsem se přímo za dveřmi a doufala, že si mě nevšimnou. Třeba na mě zapomněli. Zdálo se to nepravděpodobné, ale mohlo se to stát. Zvlášť když byli tak veselí. Co to asi pijí? Ta voda divně smrděla, je to nějaká lepší voda?
Pohledem jsem sklouzla na druhou stranu mostu, kde byla ta vlčice, co mě nakopla a ta druhá, která k ní byla přivázaná. Proč mě nepřivázali k Thie, aspoň bych ji zase neztratila! Ale to už se zmíněná objevila kousek ode mě. "Thio!" vyhrkla jsem tlumeně, aby mě neslyšel ten vlk za dveřmi. "Podívej co-" Chtěla jsem jí jít hrdě ukázat svůj nový objev, ale to už mě nějaká podivná síla začala smýkat po podlaze. Co to-? Zmateně jsem se porozhlédla, ale pak jsem si uvědomila, že tohle je vlastně docela bezvadný. Až mě to donutilo se zasmát. Umím další magii! Magii ježdění! Tohle vlastně znělo jako ještě větší zábava než chození po sněhu. A navíc jsem uměla další magii. A takhle brzo. Vážně mám talent.
Dveře přede mnou se otevřely, jenže to, co jsem spatřila na druhé straně, mě donutilo přestat se smát. Výraz se mi okamžitě změnil z veselého na znepokojený a pak na ustaraný. "To je přeci sluníčko," pověděla jsem vážně a otočila se na dospělé vlky za mnou, co si o tom myslí. Bílá vlčice za námi zavřela dveře a s hnědou hlídaly dveře. Otočila jsem se zpátky na sluníčko a až teď si toho všimla. Přímo před námi stál bílý zajíc. Ten je divnej, zajíc je přeci hnědej! A vodní zajíc má křídla. Strejda Nori k němu hned vyběhl a začal se ho vyptávat, ale mně se vůbec nelíbil výraz na jeho tváři. Byl takový... zlý. Obrátila jsem se k Thie a na chvíli se přitiskla k jejímu boku. Bylo hrozně příjemný, když tu byla se mnou. "Co když sluníčku ubližuje? Musíme ho zachlánit," pošeptala jsem k ní a pak jsem se s využitím své malé výšky začala plížit ke slunci s tím, že možná najdu, jak ho pustit. Nebo aspoň obejmout, aby mu nebylo smutno. Ty řetězy ho musí bolet. Jenže jak jsem tak šla, najednou jsem se vznesla o něco do vzduchu. Ta síla mě dokonce přetočila břichem vzhůru. Woah. Začala jsem kopat nohama kolem sebe a to kupodivu docela zafungovala a já se tak dokázala obrátit zpátky normálně a dokonce se i trochu posunout směrem kupředu. Pořád jsem byla jako u vytržení, protože já lítala. Sice divně ale přece! Paráda. Sluníčko, už jdu!

Vtrhla jsem do dveří jako vichřice, jako by mi tam snad ani nemohlo hrozit nějaké nebezpečí. Už samotný hořící ocásek mi připadal šílený, nutno podotknout, že jsem díky němu prozatím vytěsnila hrůzný obrázek ze stěny jeskyně. "Pá-í, pá-í!" kvičela jsem a poskakovala kolem ve snaze, že tím možná plamínek zmenším. Nebo lépe, uhasím.
Jakmile jsem rozrazila dveře, stočilo se ke mně mnoho očí. Co hůř, mnoho očí těch vlků, co sežrali uhlíky. "Sakla," vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě, hned co jsem se zarazila na místě. Jenže hořící ocásek mi nedovolil postávat příliš dlouho. Vlci se naštěstí jen začali smát a vůbec se neměnili na dým jako ti předtím. Ale nesmím se jich dotknout, to bych pak zase udělala vžuuum a byla někde pryč, zauvažovala jsem, ale to byla asi tak poslední myšlenka, než mě bolest v zadní oblasti donutila skočit mezi vlky a zabořit zadek do jejich pití. Jen to zasyčelo a najednou bolest byla pryč. "Uff," hekla jsem tiše, ale srdce mi pořád zběsile tlouklo. Ještě jsem nevstřebala hrůzný obrázek z předtím, kdy do mě ta druhá Sheya skočila a teď, když mě akutně nic nepálilo, se mi to začínalo vracet. Mám ji teď v hlavě? Proč jí padaly zuby? Co se jí stalo? Je to moje sestra? Dvojče? Co tu dělá? Měla jsem tolik otázek, ale na žádnou z nich jsem neznala odpověď.
Jakmile jsem trochu přišla k sobě, honem jsem si uvědomila, že tady bych rozhodně neměla být. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě budou ti vlci v dobré náladě. Jsou tak velcí... Všichni jsou tak velcí, jenom já ne. Byla jsem bezbranná. Se staženým krkem jsem vyskočila ven z kádě, tak tekutina tak divně smrděla, ale nemohla jsem si moc stěžovat, protože mi zachránila ocásek. Ohlédla jsem se, abych si ho letmo prohlédla. Bílá část zůstala lehce ohořelá. "Au."
Už už jsem se chtěla začít plížit zpátky ke dveřím a pak seběhnout dolů po mostě za Thiou, když v tom jsem si všimla něčeho zlatého na krku jednoho z těch vlků. Tak krásně to zářilo. Skoro jako sluníčko. Och, to bude určitě nějaký zářivý kamínek. Jako má Thia! Ta myšlenka mě donutila zastavit. Kdybych... kdybych ho vzala, mohla bych mít taky ozdůbku. Jako Thia a jako Falo. To mi znělo opravdovsky dobře. Opatrně jsem se vrátila k vlkům a snažila se našlapovat co nejtišeji to šlo, až jsem se dostala přímo k tomu s tím zlatým kamínkem. Nesmím se ho dotknout, zopakovala jsem si pro sebe. Popadla jsem do tlamy malý klacík, co ležel vedle a velice pomalu a obezřetně ho provlékla pod řetízek kamínku. Pak stačilo jen vytáhnout klacík co nejvýš, musela jsem úplně až na špičky, a převléknout řetízek vlkovi přes hlavu. Hned, co byl dole, jsem si ho převlíkla přes svůj krk, až to tak zvláštně zašimralo. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv, ačkoli moje srdce tlouklo jako šílené. Kdyby na tohle přišli, nejspíš by mi taky utrhli hlavu jako těm na stěně. Fuj.
Popadla jsem klacík, mohl se ještě hodit, a rozeběhla jsem se zpátky do předchozí místnosti. Už jsem nebyla tak opatrná jako předtím. Chtěla jsem prostě jenom co nejdřív vypadnout. Bohužel, jakmile jsem procházela zpátky do druhé místnosti, dveře jemně zavrzaly. V tu chvíli jako by se ve mě krve nedořezal. Netušila jsem, jestli si mě vlci všimli, ale moc dobře jsem věděla, že je čas vypadnout.

Zapřela jsem se o páčku plnou silou a ona se s lupnutím pohnula. Překvapeně jsem hekla a seskočila zpátky na všechny čtyři. Vzápětí se ozvalo vrzaní, které pustilo Noriho a zároveň vytvořilo most směrem dolů. Za Thiou! Spokojeně jsem se zakřenila na strejdu, který mě chválil, jaká jsem šikovná. To se mi líbilo.
Najednou se ke mně ale začala přibližovat moje druhá půlka a tak divně se na mě dívala. "Počkej, počkej, můžeme být dvě, jo? Však to nevadí, budeme si hlát, no ne?" snažila jsem se ji přesvědčit a pomalu couvala. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Ale ani trochu. A pak druhé Sheye začaly padat zuby. "Aaa," vykřikla jsem a zděšeně nadskočila. Couvala jsem dál dozadu, ale už skoro nebylo kam. Zoufale jsem se ohlédla na Noriho, ale ten jen tak stál na druhé straně. Zmetek. Moje druhá půlka po chvilce už neměla žádné zuby a jen tak divně klapala tou prázdnou tlamou. "Prosím, počkej, stůj," žadonila jsem a můj tón postupně přecházel do lehce plačtivého. Netušila jsem, co si počít. "Thio! Falo! Ouško! POMOC!" zavolala jsem ale to už na mě ta druhá Sheya skákala. Zavřela jsem oči a pevně se přitiskla na stěnu.
Když jsem je znovu otevřela, to druhé vlče už tu nebylo. Co se to-? Byla jsem zmatená a vystrašená. To už jsem ale ucítila podivný smrad. Svraštila jsem nos a znechuceně se otřásla, jenže pak jsem zjistila, že ten smrad jde ze mě. Navíc strejda začal říkat, že hořím. Cože? Nejistě jsem se ohlédla na svůj ocásek, ze kterého plápolal plamínek. (//Charmander yaaay :D) "Já hožím," zopakovala jsem nevěřícně, ale můj obličej se postupně začal zabarvovat panikou. "Hořřřřříííííím." Ani jsem nemohla mít radost, že se mi poprvé podařilo vyslovit ř pořádně.
Začala jsem ocasem švihat jako šílené a pobíhat kolem dokola. "Pá-í pá-í pá-í!" Několikrát jsem se zatočila kolem dokola a pak se to i splašeně pokusila zfouknout, ale vůbec nic z toho nepomáhalo. Pak jsem si všimla divných chodem, které tu předtím úplně nebyly. Neměla jsem moc čas je zkoumat a poměrně nelogicky se vrhla do té z nich, ze které jsem cítila vodu, vstříc svému největšímu strachu.

Strejda Nori začal vyprávět o tom, co se těm vlkům asi mohlo stát, ale to, co říkal se mi vůbec nezamlouvalo. Zhnuseně jsem se otřásla. Že jim někdo ublížil? Ale proč by to dělal? A když začal povídal o vlkovi bez hlavy, nedokázala jsem se tam už ani podívat. Dělalo se mi z toho špatně od žaludku. Co když... co když ten, co to namaloval, bude chtít udělat to samé i mně? Nebo Thie? Těkla jsem pohledem k Norimu a na moment zaváhala. Když ho tu nechám, třeba to udělají jemu a ne nám, zdánlivě nevinné myšlenky na moment zabloudily k něčemu mnohem horšímu. Ale ne, nikdo nesmí umžít. Už ne. Cítila jsem, jako bych měla srdíčko až někde v krku, jak se mi ztěžka dýchalo. Musíme co nejrychleji pryč!
Když strejda zmínil, že tou páčkou možná přivolám Thiu, nakoplo mě to. Takhle by to šlo. Zvládnu to, dodávala jsem si na odvaze a přikrčeně se blížila k chatrnému mostíku. Jenže hned, jak jsem na něj stoupla, se nechutně zakymácel až jsem málem přepadla. V krku jsem udusila tlumený výkřik a se strachem v očích se ohlédla na černého vlka. Potřebovala jsem trochu dodat kuráž.
Pak jsem se podívala pod nohy a velice opatrně nahlédla z mostu dolů. "Thio!" vyhrkla jsem nekontrolovatelně a až potom mi došlo, co jsem vlastně provedla. Okamžitě jsem zalehla na kývající se most a doufala, že si mě nikdo nevšimne. Nebo spíš nikdo krom Thiy. Naštěstí se můj hlas tak podivně rozléhal po celé jeskyni, takže ani když se stínovlk ohlédl, nedokázal určit, odkud to vlastně přišlo. Thia, Thia, je tu! Nadšeně se mi začal vrtět ocásek ze strany na stranu. Měla jsem silné nutkání se na nějakou páčku vykašlat a běžet za ní. Na nic jiném mi teď vlastně nezáleželo, ale co čert nechtěl, Thia stála o pár pater níž a rozhodně to nevypadalo, že bych se k ní teď mohla dostat lepším způsobem než prostě skočit dolů a tam se rozplácnout. A do toho se mi teda taky zrovna nechtělo.
Najednou se ale na druhé straně objevilo další vlče. Vlče na hraní! napadlo mě, než jsem si uvědomila, že vypadá úplně přesně jako já. "A-ale já nemám dvojče. Moje sestla vypadá jinak. Určitě... nebo že by?" namítla jsem Norimu, ale čím déle jsem se na vlče na druhé straně dívala, tím méně jsem si byla jistá. Co se to děje? Byla jsem celá zmatená a vystrašená, pak jsem si ale vzpomněla, jak Nori pověděl, že páčkou možná přivolám Thiu. Třeba jí to dostane sem. Navíc mě zajímalo, proč na druhé straně stojí další já. "Proboha, já se rozpůlila jako Meinere. Jen to ne," zhrozila jsem se tiše a chvíli na druhou stranu nevěřícně zírala. Nechtěla jsem, aby někdo okupoval moji hlavu. Stačil tam ten jeden hlásek. Naštěstí ale Thia věděla, co si s rozpůlením počít. Potřebovala jsem se k ní jen dostat. A tak jsem několika vratkými kroky dostala na druhou stranu a rychlým skokem se zapřela o páčku, aby mě moje druhá půlka nestačila zastavit.

Jak se zdálo Thia tu vlčici s puntíčky znala. Úlevně jsem si oddechla, ale to už do mě něco strčilo, až jsem se zakymácela. "Heeej," postěžovala jsem si, ale na to to moc rozpatlávat nebyl čas. Najednou se černí vlci, ke kterým jsem se rozhodně nechystala ani bez Thiina varování, vypařili úplně a zbyl po nich jenom bílý dým. "Proboha, snědli moc uhlíků!" stihla jsem ještě vykřiknout, než mě cosi čaplo.
Přišla jsem k sobě až po nějaké chvilce a jen pomalu otevřela očka a dezorientovaně se rozhlédla okolo. Co se stalo? Byla jsem celá zmatená a navíc se mi moc nedařilo zaostřit a všechno mi připadalo rozmazané. Co jsem ale poznala bylo, že jsem se najednou ocitla úplně někde jinde. Motýlkův teleport se zpozdil? napadlo mě. Ne, ne... Tak to nemohlo být, protože hned vedle mě stál ten černý vlk, který s námi předtím stál venku a něco Thie povídal. Co bylo ale horší, Thia tu nebyla. "Thio!" vykřikla jsem úzkostlivě. Kde je? Co se s ní stalo? Co se stalo se mnou?
Všude kolem byla hrozná spousta barviček. Jenže vůbec nebyly tak hezké jako barvičky tam na louce. "P-poč tam je tolik krve? Lozžísli si tlapku o kamínek?" ptala jsem se Noriho a najednou se mi vůbec nedařilo vyslovovat věci správně. Srdce mi přitom divoce tlouklo. Tady se mi vůbec nelíbilo. Já chtěla Thiu! A domů! Odvrátila jsem hlavu od ošklivé stěny a vyplnila vlkoho přání tím, že jsem ho kousla. Jenže to bylo možná malinko víc než štípnutí, protože jsem pořád neměla moc odhad, jakou mají moje čelisti sílu.
Naštěstí Nori se zdál poměrně klidný a to mě malinko taky uklidňovalo. Ví, jak odsud? Je dospělý a větší než Thia, skoro jako Falo a ten velký hnědý vlk u Nym, určitě to ví! Těkla jsem očima ke škvíře, o které mluvil. "A bude tam Thia? Kde je Thia?" pípla jsem nejistě. Jenže jsem neměla až tak moc na vybranou a tohle rozhodně nebylo nejhezčí z míst, na kterém se dalo odpočívat.
Váhavě jsem tedy zamířila k mřížím a s přikrčením je podlezla. Šlo to poměrně hladce. Jak jsem byla venku, rozhlédla jsem se kolem. Hned vedle byla další cela a v ní ty dvě. Jenže Thia nikde. Kde je? Pohledem jsem zamířila k vratkému mostu, o kterém mluvil Nori. Vůbec se mi to nepozdávalo. Navíc jsem tam i zahlédla jednoho z těch divných vlků s uhlíky. "A k čemu je tamta páčka?" zeptala jsem se na poměrně důležitou otázku. Pořád jsem byla na světlou vlčici naštvaná za to, jak mě nakopla, ale vidina záchrany Thiy mě nutila tu zůstat a nerozeběhnout se na nechráněnou druhou stranu. Musím ji zachránit, tak jsme si to slíbily! připomněla jsem si a i když stále váhavě jsem nakonec zamířila k mostu. Co jen budu dělat? Nesmí mě vidět ten vlk, zase by mě čapnul. A s tou myšlenkou jsem se pomalu plížila blíž a blíž k mostu vedoucímu na druhou stranu.

//Úzká rokle (přes Stepní pláň)

"Já nejsem tlustá," postěžovala jsem si a na chvilku trochu nafoukla tlamičku. Navíc představa, že mě už Thia nebude nosit přes řeku a budu muset sama se mi ani trochu nezamlouvala. Vlastně jsem z toho celkově měla takový trochu zvláštní pocit, ale když Thia řekla, že už tu vlastně byla, trochu jsem se uklidnila. "Co znamená blázen?" vyzvídala jsem, abych si udělala o tom Newlinovi představu. Zatím byli Thiini kamarádi super. Teda Kao byla super a Meinere sice moc nemluvil, zato toho ale hodně umět. Však já to z něj vytáhnu! "Už by to chtělo sluníčko, takhle není vidět. Nebyla vidět ani ta žeka a to není dobrý. Jinak bych běžela jinam," pousmála jsem se, i když zpočátku tak nějak nejistě.
Jenže najednou se ozvala divná rána a já sebou prudce trhla. "M-možná bysme měly jít na výlet někam jinam, tady je divně..."Nejistý pocit se ještě násobil a navíc jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje. Celá nesvá jsem se otočila na Thiu, ale to už jsem zaslechla hlasy vlků. To je ono, to oni nás sledují! Doběhla jsem k nim o něco blíž a oči mi padly na jednu z nich. "Thio podívej, jakou má krásnou slst," vydechla jsem nadšeně a sledovala puntíky Illenie. Pomáhalo mi to se nesoustředit na to všechno kolem. Tak nějak jsem měla hned lepší pocit, když jsme byli u nich. Že jsme tu nebyly samy, ale žádná hitparáda to tedy nebyla.
Pak jsem si ale všimla něčeho divného. Kousek od nás popocházeli nějací vlci a hlídali jeskyni. Ale co bylo zvláštní, vypadali úplně jinak než ti tři vedle nás. A než vlci ve smečce. A Ouško a Kao a Meinere. Dokonce i Život vypadal jinak ale tak nějak líp. Jo, rozhodně líp. Uvědomila jsem si, co mi na nich připadá tak jiné. "Poč se jim kouří z pusy? Snědli uhlíky?" směřovala jsem otázku k Thie, ale tak nějak aby ji slyšeli i ostatní. No co kdyby náhodou věděli něco víc. Sice jsem se tu necítila dobře, ale zase jsem byla pro každý dobrodrůžo. A pak bych měla co vykládat Nym. Ta bude koukat! Zvědavě jsem koukala na ty vlky a snažila se nahlédnout až za ně, ale zároveň jsem se držela co možná nejblíž Thie. Pak jsem si ale všimla, jak vzadu v hoře něco probliklo. "Ukradli lávovlka!" zhrozila jsem se. Riv ho sice neměla ráda, ale já jo. Musíme ho zachránit. Jen tak na prázdno jsem se zhoupla na nohách, protože mě napadla ještě jedna věc. "A nebo sluníčko!" hrozila jsem se znova.

//Ageron (přes Dlouhou řeku)

Thia mě nakonec přeci jenom dohnala a já ucítila plácnutí po zádech. A mám ji, uvědomila jsem si, každopádně teď jsem i přes svou soutěživost musela chvilku počkat. "Však ji zase dostaneš," zazubila jsem se na ni a hravě zamávala ocasem. K mé radosti souhlasila, že můžeme jít na další výlet. "Boží," vyhrkla jsem přesně jak mě naučil Ouško a spokojeně se zatetelila. "Požád se něco děje. Na Galliree je zábava," pousmála jsem se. Tohle mě bavilo. Bylo tu tolik vlků. A tolik co dělat a objevovat. A to jsem ještě zdaleka neviděla všechno. "Ale teď musíme pžejít tu řeku, dáme si při hře pauzu, jo?" navrhla jsem krátkodobé příměří a doufala, že na něj Thia přistoupí a trochu mi pomůže. Nebo ideálně mě vezme na záda.
Za řekou ale čekala další neznámá krajina. "Bylas tu někdy?" zeptala jsem se Thiy zvědavě. V dálce se rýsovaly takové menší kopce, rozhodně ne takové jako u nás doma, ale taky byly pořádné. Třeba taky budou mít sníh, napadlo mě, ale jedna věc mi tak nějak nehrála. "Poč je pořád taková tma?"

//Ostrá skaliska (přes Stepní pláň)

//Ragar

Se smíchem jsem běžela dál a dál a ani jsem nezaregistrovala, že jsem už dávno seběhla z našich hor do svítícího lesa. "A nechytíš!" vybízela jsem Thiu a jen spěšně se ohlédla přes rameno, jestli ještě pořád náskok stačí. Byla jsem potěšena při zjištění, že zatím pořád jo. I když se ztenčoval. V jednu chvíli jsme dokonce předběhli Nym s hnědým vlkem.
Orientace v té hrozné tmě byla poměrně složitá, ale naštěstí jsem už tenhle les aspoň trochu znala. To se ovšem nedalo říct o řece, která následovala. To je ta stejná řeka jako když jsme šli s Meinerem! došlo mi. Hned jsem se zastavila, protože s neopatrným pobíháním kolem řeky už jsem měla dost špatnou zkušenost. Kecla jsem si na zadek a chvíli to vydýchávala, než jsem se začala rozhlížet dál. "A nepudem rovnou na výlet když už sme tady?" navrhla jsem nevinně, ačkoli to nejspíš muselo vypadat jako dokonale promyšlený plán.

//Úzká rokle (přes Dlouhou řeku)

//Omlouvám se Nym a tedy přeskakuju druhý pokus :D

Velkému hnědému vlku se asi moc nelíbilo, jak jsem se přiblížila. Jakmile jsem uviděla jeho ostré zuby, trochu jsem sebou cukla a honem se zase vzdálila. Jen tak pro jistotu. Je přece smečka, neublížil by mi. A navíc tu byla Thia, ta by mě ochránila. I když jsem si teda nebyla tak jistá, jestli by velkého vlka přeprala. Ale ona by si určitě poradila! Raději jsem ale přikývla na vlkova slova a dál se na nic neptala, ačkoli mě to zajímalo.
Zdálo se, že s Nym mají opravdu na zpět. A tak jsme si opravdu nemohly hrát na sníh. Což byla fakt škoda, ale co se dalo dělat. "Uvidíme se a pak mu budeš vyplávět o velkém výletu!" zavolala jsem za ní, když se začala vzdalovat za hnědým vlkem. Zůstaly jsme tady s Thiou samy. "Nebyl na mě zlá," zhodnotila jsem hned a naklonila hlavu na stranu tak, abych se na ni mohla podívat, "tžeba mě bude mít aspoň trochu ráda a budeme si hrát."
Na chvilku jsem zaváhala, protože byla už tma, ale nakonec mi to nedalo. Měla jsem hravou náladu. Postupně jsem se přiblížila k Thie a jemně ji plácla do tlapy. Udělala jsem si menší náskok, než jsem zavolala: "Máš ji!" Se smíchem jsem se začala klouzat dolů ze svahu po sněhu a v momentě, kdy sněhová pokrývka zmizela, jsem se rozeběhla dolů. Ani jsem si nevšimla, že už jsem na úpatí.

//Ageron

Já zkusím tipnout Taenarana, protože má poslední dobrou samé pěkné akce :D A jestli to je nápad někoho jiného, tak se neurazte a chválím za kreativitu :)

//Já bych hrozně ráda přihlásila Sheyu, ať má taky trochu trauma, ale musím počkat, jestli je Cynthia in! :D Jinak limit den by měl být no problemo

Trochu zklamaně jsem vydechla, když ten velký hnědý vlk pověděl, že ty značky nemá od Života. Počkat, ale vtom případě se dají získat i jinak? A nemusí se za ně platit? Naklonila jsem hlavu na stranu a zvědavě se k němu přiblížila, ale zase ne příliš. Pořád jsem si udržovala nějakou rezervní vzdálenost pro případ neočekávaných událostí. "A jak si je teda získal?" ptala jsem se se zájmem, ačkoli vlk příliš nevypadal, že by si chtěl povídat. Třeba je jako Meinere, jenom ne tolik a tak je ve smečce, napadlo mě a vlastně to i docela dávalo smysl. Spokojeně jsem se zatetelila, jak jsem na to krásně kápla.
Jak se zdálo, Thia s Nym opravdu nebyly tak dobré kámošky. Dokonce to potvrdil i ten hnědý vlk. Jenom jsem moc nerozuměla, proč to Nym předtím říkala jinak. Možná by chtěla aby byly? To mi ale pořádně nedávalo smysl. A navíc jsem věřila Thie. Musím se jí zeptat, proč ji vlastně Nym nemá ráda!
Nym si bohužel nechtěla hrát na sníh, měla něco na práci. Zklamaně jsem svěsila ouška, ale jak povídala dál, zase se mi pomalu narovnávaly. "Doblodrůžo, vážně?" zopakovala jsem nadšeně. "To zní skvěle. Budeš mi pak o něm vyplávět?" zaprosila jsem. Chtěla jsem slyšet nějaké dobré historky. A Nym už toho musela mít pochozeného hodně, když byla o tolik větší. A třeba i ví něco o motýlkovi, když je taky vlče! napadlo mě a já si v duchu poznamenala, že se jí potom budu muset zeptat, až nebudou mít tolik naspěch.
"Znám Lilac, ta je z lesa. A taky Tati od bolůvek. A sourozence z močálů. S Thiou se za nimi půjdeme někdy podívat, jestli s nimi nebydlí i moji soulozenci," zopakovala jsem a tak trochu si to tím i opakovala, abych nezapomněla, kde ostatní vlčata hledat. Potom jsem se s očekáváním poohlédla po Thie, jestli naše plánované dobrodružství potvrdí. A taky musím trénovat lovení zajíců a vodních zajíců. A naučit se plavat, i když ještě pořád není moc teplo, no ne? Netušila jsem však, o kolik se to ještě změní. Ale zatím mi horko rozhodně nebylo.

//Hlasuji za tuhle edukativní pohádku. Hezky vystrašit a pak nebudou mladí blbnout! :D

Oblázky už k tobě letí :)

//Nym takový vypočítavý taktiky :D

Smutně jsem klopila ouška a odmítala se podívat vzhůru. Mrzelo mě, že to kouzlo tak rychle pominulo. Sice jsem nejspíš objevila magii sněhu, ale neuměla jsem ji používat. A to mě štvalo. Ale já na to určitě přijdu, zakousla jsem se vnitřně na tu myšlenku, že doopravdy budu nemladší vlče, které něco takového dokázalo.
To už se na mě ale Thia vrhla se sněhovou koulí. Překvapeně jsem se zakuckala, ale téměř okamžitě se přidala na její hru. Zachmuřený výraz v mé tváři nahradil široký úsměv. Sklopila jsem hlavu, aby se mi z ní sesypal sníh, kterým jsem to schytala, ale to už jsem si pod sebou tlapkou nahrnovala kuličku na odplatu. "Podívej!" vykřikla jsem a tlapkou ukázala kamsi vedle mě a přesně ten krátký moment jsem využila k tomu, abych si Thiu trefila koulí. Aspoň do plecí, na trefu až do obličeje jsem ještě neměla sílu. Vesela jsem se zasmála a oběhla ve sněhu kolečko. Na magie jsem už úplně zapomněla.
Jenže naši hru přerušil příchod velikého hnědého vlka. Instinktivně jsem se stáhla blíž k Thie, ale ten vlk nevypadal nebezpečně a navíc byl tady takhle vysoko v horách. Ten bude taky smečka. Je to ten Nymin kamarád? napadlo mě a mou domněnku hned potvrdil příchod dalšího vlka. To bude Nym! Jenže vlče Nym vlastně už nebyla úplně tak malá. Vlastně byla větší, než jakou jsem si ji představovala. Překvapeně jsem na ni zírala, ale jakmile začala mluvit a ozval se docela přátelský tón, musela jsem se usmát. Třeba s náma bude hrát na sníh! "Ahoj," vyhrkla jsem a pohledem sjela z ní na toho velkého vlka. Měl na tobě takové zvláštní zelená čáry. "Páni, ty sou taky od Šivota?" zeptala jsem se a opravdu se snažila všechno vyslovovat správně, abych se neztrapnila, a jen těžko bojovala s nutkáním jít si zelené odznaky prohlédnout zblízka.
Pak jsem se pohledem vrátila k Nym. "Oh, chceš si hját s náma na sníh? Lilac žíkala, že s ní sis hrála! Bude to sranda!" navrhla jsem jí hned energicky, jenže ona začala mluvit o tom, že je kamarádka s Thiou. To mi nějak nesedělo. Zmateně jsem se ohlédla na Thiu a čekala, co na to řekne. Však ji nemá ráda, ne?

Spokojeně jsem se zašťuřila, když Thia slíbila, že si to místo taky bude pamatovat. Tak a teď už se není čeho bát. Navíc mi objasnila, jak je možné, že tam dole bylo takové teplo a tady na vrcholcích pořád ležel sníh. Chápavě jsem přikývla. Přišlo mi to vlastně docela super. Takhle jsme mohly mít sníh kdykoli jsme chtěly a navíc kdybychom ho už nechtěly, mohly jsme dolů o oceánu. Je to oceán, O-ceán, zopakovala jsem si pro sebe, i když to pak vyslovit byla další věc. Další výzva. Ale chtěla jsem se naučit říkat všechno správně a už to tolik nekomolit. Jde to pořád líp a líp, už brzy budu umět říct všechny slova!
Když jsem však zůstala stát přímo na sněhu, nebo možná spíš těsně nad sněhem, překvapeně jsem zírala na svoje nožky, které se ne a ne zarýt do závěje. Čím déle jsme na to zírala, tím větší jsem měla radost. Je tohle ta magie? Bude to moje magie? HUSTÝ! Co všechno to umí? Chtěla jsem o tom vědět všechno, ale zatím jsem ani netušila, jak se to stalo. A jak se zdálo, ani Thia moc netušila. Ještě jsem přeci nebyla velká! Jsem talent, pomyslela jsem si a oběhla na sněhu kolečko. "Já nevím. To samo. Ale je to skvělý, nemyslíš?" chrlila jsem ze sebe a užívala si tu lehkost s jakou jsem se teď ve sněhu pohybovala. "Magie sou boží," vydechla jsem nadšeně a lehla si na neporušený sníh. Takhle bez ťápot byl ještě zářivější a hezčí než kdy dřív.
Najednou se ale sníh pode mnou propadl a já zapadla po hlavě do závěje. "Oh," vypadlo ze mě, když jsem se hrabala ven. Pokusila jsem se ze sebe setřást všechen ten sníh, ale i tak mi malá kupička mezi ušima zůstalo. "Ono se to vyplo," pošeptala jsem zklamaně a svěsila ouška.