Gallirea - Příspěvky uživatele

//Děkuji a vítám všechny nováčky! Konečně větší mrňousové než Sheya

Thia mi vysvětlila, že Norimu tak jenom říká. Navíc bílá objasnila, proč Thie říká Legendo. A to vysvětlení se mi fakticky moc líbilo. Bylo to hustý, jak by řekl Ouško. Spokojeně jsem kývla a snažila se tvářit vzdělaně. "Budeš mi taky říkat nějak jinak?" vypadlo ze mě nakonec. Byla jsem zvědavá, co by to tak mohlo být.
Po chvilce Thia našla vchod do jeskyně, která vedla kamsi dolů. "Je to dobrý nápad?" vyjádřila jsem své obavy a s nedůvěrou na podchod hleděla. Návštěva poslední jeskyně nedopadla zrovna ukázkově. Ale zdálo se, že už bylo rozhodnuto. Třeba to za ty ryby bude stát. Nebo jsem v to aspoň doufala. Ale přeci nemohly být tak moc hnusný. Naposledy jsem se ohlédla přes mys dolů, moře pod námi se krásně třpytilo a takhle, když bylo daleko, ani mi ta voda nepřišla až tak zlá. Pak už mě poryv větru odnesl blíž ke vchodu do jeskyně. Dělala jsem poslušně drobné krůčky a kdyby se jeden pozorněji podíval, všiml by si, že to nemám moc pod kontrolou. "Wuuuuu," zahučela jsem do prostoru, jakmile jsem čumák měl bezpečně strčený v jeskyni. Chtěla jsem slyšet, jak parádně se to bude rozléhat.

//Divoká pláž

//Kamenné pole (Ostrá skaliska)

"Vožech?" zopakovala jsem zmateně. Všichni měli přezdívky, kterým jsem nerozuměla. Navíc bílá zase mluvila k Thie. "Proč jí říkáš Legendo?" chtěla jsem vědět. I když vypadala docela zpruzeně a zřejmě nebylo nejlepší to ještě zhoršovat, prostě mě to zajímalo.
Thia tvrdila, že zdá jen jeden druh zajíce. "A co ten vodní, co jsme ho chytaly s Kao?" zamračila jsem se. Byla jsem z toho celá zmatená. "Ale tak zkusíme ryby. Třeba je to dobrý, třeba měl Meinere pravdu. A nevadí, že sou kluzký," přesvědčovala jsem spíš sama sebe. Moje představa nebyla zrovna vábná, ale rybu jsem ještě nikdy v životě neviděla, a tak jsem se mohla plést.
Došly jsme až na kraj toho kamení. Opatrně jsem nahlédla dolů a spatřila, jak se přímo pod námi třpytí vodní hladina. Zdálo se, jako by nikdy ani nekončila. "Woah," vydechla jsem omámeně. Trošku se mi z toho zatočila hlava. Navíc tu hrozně foukalo. "No jo, ale jak se dostanem dolů?" prohlásila jsem prozaicky.

Zdálo se, že nikdo z nás neměl zrovna super tátu. Asi je to normální, usoudila jsem, i když mě to pořád štvalo. Teda, štvalo. Možná trochu víc. Byla jsem napjatá, zvědavá a zároveň smutná a zklamaná, to hlavně. Ale to jsem si odmítala připustit.
Ilenia začala najednou vyvádět, že Thia zachránila její den. Netušila jsem, proč jí tak říká, ale už jsem si na to tak nějak zvykla. Určitě je to její přezdívka. Obrátila jsem svůj pohled k Thie a konečně vylezla z pod jejích nohou, abychom na sebe všichni o něco lépe viděli. "Thia zachránila Sluníčko a dala zajdovi co proto," zasmála jsem se. Vlastně jsem se cítila tak nějak hrdě. Byla hustější než strejda Nori a to on je větší. V tu chvíli jsem si na něco vzpomněla. "Proč vlastně byla ta hnědá s tebou přivázaná?" zeptala jsem se bílé opatrně. A taky ještě jedna věc. "Kam zmizela? A taky strejda Nori. Vůbec jsem je neviděla!"
Thia navrhla, že bychom mohly jít lovit ryby. Nepatrně jsem ohrnula pysky. Na lov jsem se těšila, ale že zrovna ryby? "Méjo je má rád, ale říkal, že jsou kluzký a lepkavý, je to pravda?" dožadovala jsem se odpovědi. "Možná bysme mohly ulovit nějakého zajíce, kolik je jich vlastně druhů?" Znala jsem toho hnědého z lesa, ten byl dobrej, pak toho s křídly, co měl být vodní zajíc a dole v jeskyni byl ten bílý. No kdo se v tom měl vyznat?

//Kamenný mys (přes Ostrá skaliska)

Thia přese mě přehodila svůj ocas a já okamžitě ucítila to její příjemný teplo. Trochu jsem se uvolnila a poslouchala její slova. Když mě ujišťovala, že to není moje chyba, skoro nepatrně jsem přikývla. Proč nás ale dělali, když nás nechtěli? Vrtalo mi to hlavou, ale prozatím jsem se snažila tuhle myšlenku upozadit.
Když mi Thia nabídla, že může být má maminka, hned jsem se rozzářila. "Ano, ano plosím," vyhrkla jsem a jemně se usmála. Hned jsem se jí zabořila do srsti a malinko se v ní počechrala. Cítila jsem se spokojeně. Jako bych najednou úplně přestala myslet na to špatné. Však to teď nebylo důležité, no ne? Ani jsem netušila, kde moji biologičtí rodičové jsou. Navíc se mi moc líbila představa, že by Thia vážně mohla být moje nová maminka. To bude bezva.
Pak se k nám znovu přiblížila Ilenia. Vypadala smutně, skoro tak, že se mi z toho chtělo být taky smutno. Stydlivě jsem se na ni usmála, ale stále jsem zůstávala schovaná hezky v bezpečí u Thiiných tlapek. "Je nejlepší," potvrdila jsem jí její slova. "Na prd?" zopakovala jsem a moc netušila, co si pod tím představit. Ale z toho, jak byla smutná, jsem usuzovala že to taky žádné terno nebylo.
Trošku zmateně jsem tam postávala a snažila se všechno vstřebat, hlavně ty emoce, ale bylo toho na mě nějak moc, abych to všechno dokázala prožít, jak si to zasloužilo. Můj pohled zabloudil na oblohu a tam jsem si poprvé všimla, jak světlá a začíná se rozednívat. "Sluníčko se vrátilo."

Byla jsem zmatená. Jako bych byla znova to ztracené vlče uprostřed noci na sněhu ve vysokých horách. Táta...? Můj táta... Nějak mi to celé nedávalo smysl. Mámu jsem si pamatovala, viděla jsem, jak se vzdaluje jako by to bylo včera. Ale táta? Kde byl? Proč u nás nebyl? Nejistě jsem se podívala na bílou, které se trochu stáhla. Thia už ale byla u mě a vypadala naštvaně. Každý má tátu... zopakovala jsem si v hlavě, jako bych tomu stále nemohla uvěřit. "U-ulčitě?" vypadlo ze mě a najednou mi vůbec nešlo tak dobře vyslovovat jako předtím. Měla jsem v krku divný knedlík a snaila se bojovat se slzami. Chtěla jsem si tím, že mám tátu, být stoprocentně jistá. Jestli jsem měla mít tátu, tak kde sakra byl? Proč s náma nebyl? Třeba by nás máma měla radši! Navíc o něm ani nikdy nemluvila. Proč o něm nemluvila? Co se s ním stalo? Měla jsem tolik otázek a na žádnou z nich neznala odpověď. A nemohly na ně znát odpovědi ani Thia s Ilenií.
Váhavě jsem se otočila na Thiu a opřela se o její zadní nohu. Cítila jsem se tak mnohem lépe a jistěji. Chtěla jsem jim říct, co se stalo. Třeba by to pomohlo. Třeba by věděly, ale nějak jsem to vůbec nedokázala formulovat do slov. Hrozně mi to trvalo. "T-tatínek s náma nikdy nebyl..." zašeptala jsem. Pořád jsem z toho byla v šoku. Byla jsem smutná a naštvaná, že zmizel. Chtěla jsem na něj být naštvaná, protože tak mě to nedokázalo ranit natolik, abych se z toho úplně zhroutila a dostala další panický záchvat. "Asi nás neměl... rád?" odtušila jsem. "Jako m-máma." Vůbec mi to nešlo přes jazyk. Byla už cizí, tak proč bych jí měla říkat máma? Pamatovala jsem si sice, jak vypadala, ale už vůbec ne, jak voněla. "Proč... proč s námi nikdy nebyli další v-ci? Jako ve smečce?" Tohle bylo vůbec poprvé, co mi to začalo připadat divné. Však ve smečce je všechno mnohem jednodušší, no ne?

Pobaveně jsem se zasmála, když Thia pověděla, že tomu vlkovi v případě nutnosti zmaluje řiť. To spojení se mi hrozně líbilo. Zmaluje mu řiť, hihi. Navíc i na okousnutí žížalky jsem dostala povolení. To už byla o něco děsivější představa, ale znovu jsem se zachichotala, když Ilenii nazvala křepeličkou. Hrozně se mi líbilo, jak ti dvě mluvili. Musíme se to všechno naučit, pak budu taky hustá. A Ouško bude koukat! Byl to právě on, kdo mě jako první naučil takový parádní slova. Těšila jsem se, až mu to všechno předvedu v plné parádě. A jak Falovi ukážu magii sněhu. No ten bude čubrnět! Nejmladší magický vlče na Galliree… pod Sluncem! Jo! Odhodlaně jsem se koukla na oblohu na sluníčko, co se pomaloučku začínalo drát na oblohu. Však mi to taky dlužíš. No kdopak pomačkal ty čudlíky? I když to celé byla spíš náhoda a moje nenechavá povaha šáhnout si na všechno, co se mi líbilo, byla jsem na svůj počin patřičně hrdá.
Ještě hrději jsem se vyprsila v momentě, kdy mě Thia začala obhajovat, že nejsem zátěž a že jsem bezva. Nadutě jsem se na bílou podívala takovým tím "tak tak" pohledem. Potěšilo mě, že o mě Thia tak hezky mluví. Má mě ráda! Zářivě jsem se zazubila a honem k ní přicupitala se pomazlit. Pořádně jsem se jí opřela o srst a chvíli se v ní vrtala. Ah, tohle mi chybělo. Hrozně se mi líbilo cítit ten dotyk. To teplo. A od Thiy je to rozhodně lepší než od mámy. Dají se mámy někde vyměnit? To by bylo žůžový. Podívala jsem se na Ileniy, protože se mi zdálo, že ta toho o životě ví hodně. A mohla by vědět i tohle. "Dají se někde vyměnit mámy? Chtěla bych Thiu jako mámu!" vyhrkla jsem energicky a s nadějí se na ni podívala. Musí to vědět.
Pak ale začala hodina sexuální výchovy. Bedlivě jsem poslouchala, ale postupně se můj výraz křivil víc a víc. Propánajána, dospělý jsou divní! pomyslela jsem si dramaticky. Dělali tak divné věci. "Měli by si raději donést vlčata čápem, to zní líp," zhodnotila jsem okamžitě. Jenže Ilenia začala zabředávat do čím dál větších detailů a to už začínalo být přes čáru. Pomaloučku jsem začala couvat pod nátlakem jejího postoje a hlavně jejích slov. To, co říkala, mě děsilo. Proč... Na tváři se mi objevil nešťastný výraz. "T-tatínek? Já mám tatínka?" pípla jsem, když skončila.

// Ostrá skaliska

Zdálo se, že celá ta záležitost se sex-appealem nakonec nebude tak hrozná. Nebo to aspoň Thia tak tvrdila. Na rozdíl od Ilenie. Pečlivě jsem poslouchala a vyloženě si oddechla, když jsem zjistila, že mám hned několik možností, jak se bránit. "Hehe, zavolám a ty dáš Panu Úchylákovi co proto," zasmála jsem se. Ta představa se mi hlavně docela líbila. Thia by tam nalítla jako rytíř v lesklé zboji a všechno by to vyřešila. A vlk by dostal naprášíno. "Muselas to už někdy zkoušet?" zeptala jsem se Ilenie, protože ona přece taky měla ten sex-appeal. Musela už mít zkušenosti.
Co se mi ale zamlouvalo ještě víc, byla druhá sebeobranná možnost. "Takže když mě bude vlk otravovat, mám mu ukousnout žížalku?" ujistila jsem se, jestli jsem to správně pochopila. Tohle bylo důležitý.
Po cestě jsme narazily na další kaluž. Chvíli jsem se na ni nedůvěřivě dívala, ale když se z ní Thia napila, odhodlala jsem taky. Pomalými kroky jsem k ní přešla a váhavě do kaluže smočila tlamu. Jak Thia říkala, takhle voda byla mnohem lepší. Mnohem líp chutnala. Hned jak jsem se napila, jsem do ní skočila celá, až se kapky rozprskly do všech stran. Zářivě jsem se usmála, ale smích mě přešel, když mě Ilenie nazvala zátěží. Oklepala jsem ze sebe vodu a škaredě se na ni povídala. Proč je na mě tak zlá? Chvilku je to s ní sranda, a pak tohle. Pff. Cítila jsem se trochu uražená, ale byla tu ještě jedna věc, která mi vrtala hlavou. "Poč vlastně chtěl vlci strkat žížalku do dírky? Vždyť je to divný, ne?" Sama jsem se při té představě dokonce otřásla.

Thia mi pověděla, že důležitější je to, co má vlk v hlavě. Souhlasně jsem pokývala, i když jsem tomu až tolik nerozuměla. Takže je dobrý mít hlásek v hlavě? A když je jich tam víc, je to lepší? Asi? Bylo to trošku matoucí, ale už nebyl čas se v tom víc babrat, protože hned na to jsem se dozvěděla, že sex-appeal smrdí. Eeeh. Ilenia začala vykládat, že se sex-appeal pozná podle teček. Začala jsem si znovu se zájmem prohlížet ty její, abych si je zapamatovala a poznala je i na ostatních. No co kdyby mi náhodou nesmrděli. Doufala jsem však, že tentokrát mě nekopne.
Když však zmínila, že mám taky sex-appeal značku, dost hlasitě jsem se zhrozila. "To ne," zaúpěla jsem, avšak zdálo se, že bude ještě hůř. Můj sex-appeal byl prý velmi silný a budu to mít těžký. Při jejím vyprávění se mi obličej křivil do čím dál tím víc zhrozenějšího výrazu. Vyděšeně jsem se podívala na Thiu. "Já nechci, aby mi někdo něco strkal do dírky... Co mám dělat?" pípla jsem tiše. Vůbec to pro mě nevypadalo dobře. Musím se mít na pozoru a vyhnout se všem vlkům, u kterých mě bude bolet bříško a kteří budou smrdět. A hlavně chlapům, i když jsem si neuměla představit, jak by mi třeba Saturn nebo Falo ublížili. Ale ten bílej Poblión ten by nebezpečnej bejt mohl!
Po menší nehodě Thia rozhodla, že je načase jít hledat vodu jinam. Zdálo se, že nám ji totiž nikdo nepřinese. "Ten sex-appeal je teda pěkně k ničemu," zhodnotila jsem. Vyběhla jsem za černou vlčicí a mezitím si vrývala do hlavy, že musím dávat pozor, co vlastně piju. "A jak se pozná, že je to močka? Nebo že je ta voda zkažená?"

//Kamenné pole

Bílá vlčice mi byla představena jako Ilenia. A navíc mi bylo doporučeno, ať ji moc neposlouchám. To se mi zamlouvalo, ale jen do doby, co se začalo hovořit o sex-appealu. To mě totiž náramně zaujalo. Znělo to jako něco hrozně cool. To bude Ouško koukat, co jsem se všecko ve světě naučila! Se zájmem jsem se naklonila blíž k Ileniy a skenovala ji pohledem. "Husičko?" zopakovala jsem. "Ale ta je přeci k jídlu a Thia není k jídlu!" vzpomněla jsem si. "Thia je požádná vlčice!" prohlásila jsem bojovně a postavila se po jejím boku a důležitě se propnula, ačkoli jsem oběma vlčicím sahala sotva po břicho.
Ilenia mi začala vykládat o tom, co všechno může být sex-appeal. Abych pravdu řekla, zůstala jsem z toho jen lehce šokovaně stát. "To je nechutný! Kdo by se chtěl nechat olizovat, eeeh. A ještě k tomu aby šel někdo do tebe! Méjo má v hlavě Bílou a prej ji furt slyší, to je divný, co?" zhodnotila jsem a se zakroucením hlavy se rozhodla, že ten sex-appeal není zas taková pecka a nejspíš ani není o co stát. Otočila jsem se na Thiu a zářivě se na ni usmála. My totiž žádný sex-appeal neměly, nebo jsem to aspoň tak zhodnotila. "Aspoň nás nebude nikdo cizí olizovat, to je vlastně suprácký. Jak se vůbec ale pozná, že ho někdo má? Smrdí? Nebo má nějakou značku?"
Jenže pak mi začalo být nevolno. Mohlo se zdát, že to je z barvitého vyprávění Ilenie, jenže to všechno způsobila zkažená voda. "Já-" vyhrkla jsem, ale musela jsem se zarazit. "Je mi... divně," dokončila jsem, ale v ten moment už jsem se hnala za nejbližší keřík. Tam jsem vyprázdnila celý obsah střev. Nutno říct, že to sice trochu zapáchalo, ale notně se mi ulevilo. Vyběhla jsem zpoza keříku, ale co čert nechtěl, v bříšku mi to znova zažbluňkalo a tentokrát jsem ani nestihla odběhnout. Aspoň že to už ale bylo všechno. Honem jsem odběhla co nejdál od toho nadělení. Už mi bylo skoro dobře, ale jeden problém přetrvával. "Mám žízeň. Když máš ten sex-appeal, nemohl by ti někdo donýst vodu místo olizování?" zeptala jsem se Ilenie poměrně nevinným hláskem. Nemyslela jsem to nijak zle.

Po důkladnějším obhlédnutím okolí jsem si všimla kaluže s vodou. To bylo něco, co jsem zrovna potřebovala. Žíznivě jsem vylemtala několik velkých loků té špinavé vody a vůbec neřešila, že by mi to taky nemuselo udělat dobře. Teď mi to pomohlo a to bylo to hlavní. Obrátila jsem se zpátky na Thiu, která říkala, že je po králíkovi. "Umžel?" zeptala jsem je pro jistotu a pohledem sklouzla k zasypanému vchodu do jeskyně. Na chvíli to vypadalo, jako by mi to bylo i líto, než jsem prohlásila: "To je dobře, aspoň už nebude krást Sluníčko!"
Jenže pak se začala řešit druhá Sheya. S vysvětlením Thiy jsem se docela spokojila, ale i tak mě děsila ta vzpomínka, jak jí vypadávali zuby. Proč by někdo dělal tak ošklivou iluzi? Fujky, fujky. Byla bych úplně spokojená, kdyby mi nezačala ta bílá plést hlavu. "C-cože? A kde jsem já?" nechápavě jsem vyhrkla. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Já že bych byla ve své sestře? Eeeeh. Jako v Meinerovi. Já nechci. Pomoc. Oběhla jsem na místě kolečko a trochu panicky sebou házela. Třeba jí tím vyhrkám. Jenže pak jsem se zastavila a hodila po Ileniy podezřívavý pohled. "Ty si ze mě děláš legraci!" obvinila jsem ji. "Nejdřřřív mě kopneš a pak mě bulíkuješ," pokračovala jsem až s přehnaným důrazem na ř, jak jsem ho chtěla správně vyslovit, aby to příliš nepodkopávalo, co jsem říkala.
Naštvaně jsem se zamračila a uraženě jsem si sedla na bobek. Nebudu jí věřit, byla to iluze, jak říkala Thia. I když teda pěkně ošklivá. Brr.
Zarmouceně jsem tak seděla a špulila rtíky, jenže pak bílá vyslovila něco, co mě zajímalo. Zbystřila jsem a cukla uchem a chvíli se snažila se překovávat, i když mě pak zvědavost překonala. "Co je sex-appeal?" vyslovila jsem. Tuhle odpověď mi za to předtím dlužila, no ne?
Najednou jsem ale začala zelenat a cítit se trochu malátně. Hrozně mě rozbolelo bříško, jako bych měla prasknout. Nafoukla jsem se a snažila se ten nepříjemný pocit potlačit, ale nějak se mi to nedařilo.

Klopýtala jsem po schodech na horu a urputně se soustředila na to, že je musím pravidelně střídat, ale tlapičky se mi tak pletly, že to začínalo být pomalu ale jistě nemožné. Musím, já nechci umžít. Za to by ani Sluníčko nestálo! Pokusila jsem se přidat do kroku, jenže to bylo spíš mentálně, protože jsem neustále zpomalovala. Už už jsem viděla světlejší místo na konci chodby, ale zdálo se mi, že se tam nikdy nemůžu dostat. Nebo aspoň ne včas. Strom nad námi se bortil čím dál rychleji a kusy kamenů mi padaly pod nohy. Když se utrhl jeden extra velký, vyjekla jsem. Naštěstí mě minul. Cítila jsem, jak mám v tlamě úplné sucho. Přišlo mi, jako by to sucho úplně pálilo. Musím... ještě kousek.
Pak jsem ucítila ostrou bolest za krkem a najednou se ocitla venku. Co-? Byla jsem zmatená a lehce dezorientovaná a tomu vůbec nepomohlo ani to letmé světlo, které mě na moment oslepilo. Pořád bylo šero, ale rozhodně už nebyla taková tma jako předtím. Ležela jsem na zemi a lapala po vzduchu. Připadalo mi to, jako bych ho nemohla lapit dostatek. Těžko jsem sípala, a když jsem chtěla promluvit na Thiu, vůbec to nešlo. Ozvalo se jen chrčení. Taky tu byla ta, co mě nakopla, jenže já neměla sílu vůbec nic dělat. Jen jsem odevzdaně ležela a doufala, že někde poblíž bude voda.
Po chvilce jsem se otočila na zapadající vchod za námi. Bylo to, jako by se vůbec nic nestalo. Jako by se mi to jen zdálo, ale tak to být nemohlo, protože ta bolest v krku byla opravdová. Všichni ostatní už zmizeli, ale ta bílá tu s náma zůstávala. Navíc jsem před očima pořád viděla tu vlčici, co by klidně mohla být moje ségra. Chtěla jsem se na to Thiy zeptat, ale nevěděla jsem, jestli můžu před tou druhou. Třeba nebude tak špatná. Přesto jsem si ale přehnaně dramaticky sedla na bok, do kterého mě nakopla a tiše sykla. Hodila jsem na ni významným pohledem.
"Co se ssstane s tím zajícem?" zeptala jsem se stále ještě chraplavým hlasem. Protože ten tam zůstal. "A... a..." zarazila jsem se a zadívala se pod sebe. Měla jsem pocit, že mám knedlík v krku. "Byla tam vlčice, úplně jako já, streda Nori žíkal, že by to mohla být moje ségra, ale já si ji nepamatuju. A pak jí vypadaly zuby. A skočila na mě a pak zmizela. Je v mé hlavě jako má Meinere Bílou?" Při té vzpomínce jsem se znovu otřásla. Byla tohle zlá kouzla?

Nejistě jsem čekala, co bude, protože jsem rozhodně pomačkala víc čudlíků, než bych měla. Ale když oni tak pěkně blikaly. A navíc, blbě se v tom trefuje, mizerný lítání, musím se naučit od Fala to lepší, přemítala jsem, až jsem uslyšela zajícův křik. Tentokrát to nebyl žádný zlověstný křik a bylo poznat, že zajíc je v koncích. Thia mu dala co proto, hihi, zachichotala jsem se pro sebe, jenže v ten moment už se otevřelo pár dveří, ze kterých vylítli uhlíkoví vlci. Jenže najednou se začali vypařovat. "Fuuj," zaskučela jsem tiše a znechuceně obrátila pohled přímo na Sluníčko. Na moment mě jeho záře trochu oslepila, ale jakmile jsem se rozkoukala, všimla jsem si, že jeho řetězy začaly povolovat. Zachránila jsem ho, pomyslela jsem si a hrdě se napjala, i když to nejspíš vůbec nebyla moje zásluha. Sluníčko se vyprostilo ze svého vězení a okamžitě vylétlo zpátky na oblohu. "Tak se tam měj hezky!" zavolala jsem ještě za ním.
Pak jsem už ale s žuchnutím dopadla na zem. "Jauvajs," zanadávala jsem a tlapkou si promnula zadek, na kterým se mi už pod srstí zabarvovala modřina. Co bylo ale horší, bylo to, že na nás začal padat strop. Na moment jsem záviděla Sluníčku, že si jen tak vylétlo a trochu mu vyčítala, že nás tu nechalo. Taky nás mohlo za záchranu svézt. Ale to už u mě byla Thia. "Já tu nadělám nic. Teda jenom mačkám na čudlíky. Ale oni tak bezvadně blikaly! No povídej." Demonstrativně jsem chtěla zmáčknout ještě na něco, ale už jsem na pultík nedosáhla. Jenže to už se všichni rozeběhli pryč. Na moment jsem zabloudila pohledem k Thie, ale velmi rychle mi došlo, že i my musíme hezky rychle vypadnout, pokud to nechceme zůstat na pořád. A to jsem teda nechtěla.
Rozeběhla jsem se po schodech, jenže jsem neměla tak dlouhé a silné nožky jako ostatní a velmi často jsem o rozpadající se schody brkala a navíc jsem podstatně zaostávala za ostatními. Měla jsem srdce až v krku a jazýček vyplazený daleko z tlamy, abych mohlo lépe lapat po vzduchu. "Uff. uff…" Ale už to bylo jen kousínek. Jenže já už fakt nemohla.

Drazí spolusmečkovníci,

s požehnáním naší alfy vám přináším neherní oddechovku. A o co půjde, ptáte se? Tak jdeme na to.

Vaším úkolem bude poznat podle následujících 10 popisků jednotlivá území Gallirey, úryvky jsou převzaty přímo z popisu území knih, tak to když tak můžete v případě nejistoty "zkonzultovat" tam. Ale žádný CtrlF!

1. Lastury z jedné strany hedvábné, z druhé hrubě rýhované, mívají různé barvy, od bílé přes béžovou až k vzácnějším černohnědě žíhaným. V písku rostou jen občasné trsy ostrých travin nebo roztroušené keříky s nažloutlými listy; na větších balváncích odpočívají při rozbřesku a stmívání hvězdice a krabi. Před parnem a sluncem však tito živočichové prchají zpět do vody a pod skály, které pobřeží také lemují.

2. Co se týče fauny a flory, je pohoří velmi bohaté a bujaré. Samozřejmě v období zimy zde jen těžko budete hledat i jen náznaky všelikých barevných kvítků a rostlinek, ale vězte, že pokud sem zavítáte během jara, zklamáni nebudete! Na úbočích a sedlech rostou silné houževnaté stromy, které se s narůstající nadmořskou výškou naopak zmenšují. Zhruba od poloviny hor se tu tyčí vesměs jen zakrslé borovice a přizpůsobivé, kompaktní keře.

3. Největší jezero celého vlčího světa se pod oblohou odráží jako věrné zrcadlo. Čistá voda, která se často pod sluncem jeví jako modravě tyrkysová, sahá od jednoho břehu k druhému a každá vlnka musí urazit velkou vzdálenost, pokud si umane cestovat. Díky větru také někdy vznikají vlnky mnohem silnější, než byste tu čekali, a to i bez přičinění magie vody či větru - samotná příroda si své překrásné jezero hýčká. Jeho břehy lemují oblázkové, travnaté, písčité i hlinité pláže, záleží na tom, z které strany k jezeru přijdete.

4. Stromy začínají vyrůstat blíže u sebe, některé se dokonce prorůstají navzájem a tvoří neskutečné napodobeniny schodů a lesních altánků. Půdy, na kterou by se dalo šlápnout, kvapem ubývá. Uprostřed hvozdu také přibývají jehličnaté stromy, které celému místu dodávají trochu strašidelný vzhled, ale na tom mají zásluhu hlavně visející lišejníky a další cizopasné rostliny, které ze stromů visí jako pentličky. Terén při okraji hvozdu je rovný, avšak čím dál kráčíte, tím více se povrch začíná neznatelně zvedat, dokud netvoří jakési předhůří obrovských skal.

5. V těch největších výšinách, na samotných vrcholcích, najdete za jakéhokoliv ročního období nemalou vrstvu sněhu. Avšak pokud se rozhodnete cestovat tak vysoko, musíte mít jistou dávku odvahy, rozvážnosti a rozumu (a možná taky štěstí). Povídá se, že tu žije pár irbisů horských, nebo chcete-li levhartů sněžných, ovšem je to zpravidla téměř nemožné je spatřit, neboť jsou nesmírně plaší.

6. Samotná púšť sa rozlieha až za horizont a tak obyčajný vlk nie je schopný povedať, aká veľká v skutočnosti je. Piesočné kopce sú zradným miestom, kde by vlčia labka mala dávať veľký pozor. Jeden zlý krok a vlk sa skotúľa po stráni duny a len veľmi ťažko sa mu podarí sa vyškriabať naspäť. Predsa len zrniečka piesku pretekajú pomedzi pazúriky.

7. Les sice neohromí svou velikostí, jeho dominantou jsou ale vlčí máky, které tu rostou opravdu všude. Kvetou velmi brzy a velmi pozdě také odkvétají. V jistých měsících se tento les mění na červené moře a je silně prosycen typickou makovou vůní. Díky květům je les oblíbený nejen mezi vlky a lasičkami, hlavní složkou místního jídelníčku, ale i mezi hmyzem.

8. Už ako z názvu vyplýva, jedná sa o územie, ktoré tvorí prevažne rovinatý povrch. Je pokrytý trávnatým porastom rôznych druhov tráv, preto sem veľa krát zavítajú bylinožravce z neďalekých lesov. Povrch sa tu mení podľa jeho lokácie. Keď sa priblížite viac k už spomínaným lesom, pastviny sú zelenšie a vyzerajú ako normálne lúky.

9. Jak ze jména můžete odvodit, jedná se o hustý les obsahující útlé smrky, které však už na první pohled nevypadají příliš zdravě. Jehličí se sice pravidelně obnovuje a jen těžko najdete větve stromů holé, ale na jejich povrchu často naleznete plíseň či jiné vady na kráse. Navíc se nad lesem téměř neustále sbíhají temná mračna, a tak bouřky nejsou výjimkou a zlámané větve jakbysmet. Právě onen depresivní dojem z této scenérie přinesl oblasti její název.

10. Jedná se o les převážně smíšený a nenajdete zde žádné prudké svahy, celý les je vlastně taková placka. Nikdo neví, jak dlouho tu je, ale na první pohled se zdá opravdu starý. Na ten druhý už je úplně jasné, že je tu už od pradávna. Neprotéká tudy žádná řeka, ale přesto se jedná o úrodné území, které uchvátí svou rozmanitostí. Zastavují se zde různé druhy zvířat za účelem odpočinku.

A bonus pro fretky: Poznejte z následujících 3 úryvků příběhů vlků ze smečky, o koho se jedná.

1. Keď lovil, žiadna korisť mu nikdy neutiekla. Bol jednoducho stelesnením rýchlosti a flexibility, to ako potichu aj pri rýchlom behu na sneh našľapoval, mu mnohokrát zachránilo krk. Pri svojom prvom love na väčšie stádo kamzíkov, na ktoré si trúfol kvôli zúfalstvo z nedostatku potravy, ho obkľúčila jedna veľká svorka vlkov, všetko samcov a medzi nimi len jediná vlčica. Bolo vidieť že to ona je Alfa.

2. „To jsme moc nevychytali,“ zachichotala se Tena. Bratr jí nijak neodpověděl. „Neříkej mi, že tě otec nakazil tou svou vážností,“ rafla ho do ucha. „Víš, začínám si uvědomovat, že říká pravdu. Ostatní vlci chodí na lov a chrání území. A my? Pro otce jsme jen zátěží.“ Tentokrát se jeho sestra nezmohla ani na slovo. Otočil se na ni se zoufalým pohledem. „A situaci nikterak neulehčuje přítomnost těch dvounožců.“ Zjevně ho to opravdu trápilo. „Tak pojď,“ pobídla ho. „Jdeme to prozkoumat.“

3. Rodiče však jejich zbarvení příliš nezkoumali. Tohle měl být jejich šťastný den. Místo toho se pro ně 9. září stalo jednou z nejhorších vzpomínek, jaké kdy získali.
Vlčata rostla jako z vody a brzy začala nemotorně pobíhat po jeskyni. Jak Aidero předpokládal, již v takto raném věku Esme vyzařovala mnohem lepší charakter i schopnosti než XXX.

Hotový seznam vašich odpovědí nebo klidně i tipů posílejte mně do vzkazu s předmětem "akce ragar". Pošlete klidně i jen neúplný seznam. A protože je úkol poměrně jednoduchý a chci to vyhodnotit dřív než 1. na pár dní zmizím, posílejte jej do 26.6. 23:59. Budu se těšit na vaše odpovědi, tak to koukejte zkusit a odměna vás nemine.

Sheya, pod záštitou Fala

Se širokým úsměvem jsem kopala nohama kolem sebe a tak nějak se pohybovala kupředu. Sem tam jsem se packou odrazila od něčeho kolem, nebo se na chvíli dotkla země. Lítám nějak jinak, než jak lítají ptáčci. Jsem moc těžká? Zauvažovala jsem, ale na větší rozvádění té myšlenky jsem čas neměla, protože už jsem byla skoro u Sluníčka.
Na první pohled jsem si nevšimla ničeho, čím bych ho mohla dostat z těch řetězů. Ani jsem nedokázala určit, kam až ty řetězy vedou, jak mizely přímo pod sluneční hmotu. Sluníčko tak zvláštně pulzovalo. Natáhla jsem k němu tlapku a chtěla ho pohladit, ale čím víc jsem se k němu blížila, tím víc to pálilo. a těsně u něj už to pálilo moc. Se syknutím jsem cukla. Na chvilku mnou projela silná vlna strachu, protože jsem teda rozhodně nechtěla začít znova hořet a navíc kdyby se tak stalo, už jsem se nemohla vrátit do té místnosti se smradlavou vodou, protože se mi na krku stále kolébal ukradený klíč. Ten vlk bude určitě naštvaný, jéje.
Jak jsem tak na Sluníčko koukala, bylo mi ho čím dál tím víc líto. Ale já to tak nehodlala nechat. "Nic se neboj, já ti pomůžu," slibovala jsem mu šeptem. Měla jsem tu výhodu, že ostatní dokonale zaměstnávali králíčka a navíc i hlídali dveře a tak jsem mohla nerušeně poletovat kolem dokola. Už se zdálo, že nic užitečného v místnosti nenajdu, když v tom jsem si všimla takového zvláštního pultíku. Něco tam bliká, musím to zkontrolovat, došlo mi. Červená barva mi jasně signalizovala výstrahu a to bylo něco pro mě. Dobrodružství.
Odpíchla jsem se od země a jedním dlouhým skokem se přesunula až k pultíku. Bylo na něm hrozně moc čudlíků. "Na co pak asi jsou?" pošeptala jsem zvědavě, ale ostatní byli moc daleko na to, abych se s nima o tom mohla poradit. Slyšela jsem jen, jak strejda Nori něco říká, ale moc jsem mu nerozuměla. "Oh, zkusím to," rozhodla jsem se. Přeci jsem Sluníčku slíbila, že mu pomůžu. Zaměřila jsem veškerou svou pozornost na veliký blikající čudlík. Proč pak tak asi bliká? A postupně k němu klesala. Jenže kvůli popletené gravitaci jsem se tak úplně netrefila a zmáčkla kvůli tomu hned několik menších čudlíků. Oh, safkryš. Trochu z hrůzou jsem se rozhlédla, ale to už jsem znova klesala k desce s blikajícím čudlem. Tentokrát to zvládnu jak nic. Zatla jsem zuby, jako by mi to snad v něčem mohlo pomoct a plnou vahou došlápla na velký čudlík, který se tím zasunul víc do desky. Tadá, pomyslela jsem si vítězoslavně.