Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//co se tu za těch pár dní sakra stalo... :D :D

Jak se dalo očekávat, Nori s Thiou se zase štěrčili. A byla to zábava. Sheya chtěla jednou být jako Thia. Aby měla na všecko odpověď. Tak se jí to líbilo. Měla se od Thiy a Ilenie ještě co učit, ale měla v plánu odkoukat toho co nejvíc. Malá vlčice se usmála. Ta Baghý byla vážně moc milá. A navíc ji poradila, jak najít Maharskou smečku. "Budeš si to pamatovat? Znáš to tam?" otočila se na Thiu, protože sama netušila, kde se Kaskády nachází. Vždyť ani nevěděla, co to je. Snad je to blízko, pomyslela si, protože od té mořské vody měla pořádně vyschlo v krku. A navíc tam pořád zůstávala ta slaná pachuť. A to teda nic moc. Jo, to teda ne.
Baghý s Norim zmizeli dřív, než Sheya stačila zareagovat a tím, že měli dvoujnásobně dlouhé tlapky než ona, nemělo ani cenu se je snažit potkat. Do čumáčku ji navíc udeřil pach Meinera. Tak přece jenom se zase potkáváme, napadlo ji. Moc se ho chtěla zeptat na ty jeho zelené čárečky, jestli je má taky od Života, ale teď na to nebyl čas. Škoda. S Thiou měly důležitější misi. Najít její sourozence.
"Jo, jdeme se podívat. Třeba je to brácha, no ne? A určitě ho poznám, bude vonět jako já! Teda možná. A třeba taky cestou potkáme nějakou vodu. Mám hroznatánskou žízeň, to bys nevěřila!" Sheya rázně kývla a energicky vyběhla za černou vlčicí. Sice byla pořád o hlavu menší, ale už na ni aspoň trochu viděla, ne jak předtím. Nebo nad nimi se ale začalo ošklivě mračit. Nikdy nic takového neviděla. "To nebe je nějaký divný, nezdá se ti?"

//Mahtae jih přes Ústí

Thia mi prozradila, že ví, kde se Borůvková smečka nachází. To znamenalo, že jsme byly o krok blíž nalezení mého brášky. "V-vážně?" vyhrkla jsem ze sebe energicky. "Jo, ráda bych se tam podívala... snad ho poznám," dodala jsem už o něco méně nadšeně. Tímhle už jsem si tak jistá nebyla. Ale Thia se přeci zatím nikdy nemýlila, no ne? Určitě to vyjde. Podle její rady jsem si i kousla do trávy a překvapivě to trochu pomohlo. Nebo spíš trochu víc na rozdíl od toho písku.
Najednou se u nás objevil strejda Nori a nějaká další vlčice. Hrdě jsem se narovnala, když nás oslovil, abych zapůsobila dobrým dojmem. Však už jsem byla taky pořádně velká holka od toho, kdy jsme se viděli na posled. "Strejda Vořech," pozdravila jsem ho výrazně pokýváním a pak se drobně usmála. Na tu druhou taky. Těšila jsem se na jejich střet s Thiou. To znělo jako dobrá zábava. Stejně jako si černá podala zrzouna. A nebo jak se dohadovaly s Ileniou. To bylo taky super. "Nechtěl jsi mě tam nechat, ale nechal!" Dramaticky jsem švihla ocasem. Nechtěla jsem mu to dát jen tak zadarmo. Co kdyby se mi něco stalo? Předtím jsem si to vůbec neuvědomovala. "To jsi jen další chlap padavka?" Vlastně jsem kromě Fala a Ouška žádné lepší neznala. Ta druhá vlčice se mi zamlouvala o dost víc. Byla taková miloučká. "Já jsem Sheya a přišla jsem, když tu byl všude sníh, takový bílý, znáš ho? U nás v horách je pořád. A kdo jsi ty? Ty jsi jeho přítelkyně?" zeptala jsem se zvědavě a na tu vlčici se usmála. Ta se mi líbila. Na Noriho jsem ale vrhla pohled, kterým jsem vlka tak trochu vybízela. Byla jsem zvědavá, co udělá. A co udělá Thia.
Jenže najednou začal vykládat o smečce. Jakmile jsem zaslechla to jméno, trošku ve mně hrklo. "Borůvkové?" zeptala jsem se, jestli jsem se nepřeslechla. Malinko nejistě jsem pohlédla na Thiu. Říkal, že tam teď bude taky bydlet. Vlče? Jako já? Mohl by to být bráška? Cítila jsem, jak mě něco šimrá v žaludku. Byla jsem nervózní. "A Maharskou znáš?" zeptala jsem se. Teď byla ideální příležitost to zjistit. Teď když tu bylo tolik vlků.

//Louka vlčích máků (přes Náhorní)

Thia se mě ptala, jestli mi Život o mých sourozencích pověděl ještě něco. Na sucho jsem polkla, najednou mi nebylo úplně příjemné o nich mluvit. Ani s ní. "Říkal, že jeden je v Borůvkové smečce a druhý v Maharské… ty víš, kde to jde?" Krátce jsem se na ni podívala, pak jsem se ale zase otočila před sebe a soustředila se na písek, po kterém jsme běžely. Cítila jsem se divně. Uvnitř mě se honily pochyby. Měla jsem strach, ač jsem si to nechtěla přiznat. "Já-" vysoukala jsem ze sebe po chvíli, "bojím se, že je nepoznám... nepamatuju si, jak vypadají." Jakmile jsem to vyslovila, jako by se mi rázem ulevilo a ze srdce mi spadlo obří břímě. Ale ani to neřešilo můj problém. Co jen budu dělat?
Před námi se otevřel pohled na moře. Tak zvláštně se vlnilo, ale vál od něj příjemný jemný vánek, takže na chvíli aspoň nebylo takové vedro. Nevím, co je lepší... Jestli tohle, nebo zima. Tohle je to léto? Proto Thia mluvila o plavání? Nebyla jsem si úplně jistá, ale v tlamě už jsem měla pořádné sucho po tom dlouhém běhu. A i mě trochu pálily tlapy od běhu a od rozžhaveného písku. Chtělo si to trochu odpočinout. "Zkusíme tu vodu? Tahle není stojatá."
Váhavě jsem došla až na úplný břeh. Moc se mi nepozdávalo, že se voda pohybuje chvíli sem a chvíli zase tam, ale nakonec mě žízeň a vedro zmohly natolik, že jsem udělala několik drobných krůčků do vody a zabořila do ní čumák, abych se pořádně napila.

"Fuuj," vyprskla jsem to okamžitě a snažila se z pusy dostat i poslední kapičku té odporné vody. Až mě to překvapilo mě, jak byla ta voda hnusná. Chutnala tak nějak divně. Nebyla jsem si jistá, jak to pojmenovat, ale jednu věc jsem věděla víc než jistě. Žízeň teda rozhodně nezaháněla. A co hůř. Teď to bylo horší. Nebo mi to tak aspoň připadalo. "To je teda pěknej humáč," neodpustila jsem si jízlivou poznámku na adresu mořské vody. Celá jsem se oklepala jako bych se tím snad mohla zbavit té nepříjemné chuti, ale v tlamě mě i potom pálilo. Ještě nikdy jsem nezažila, že by voda pálila. A to jsem o řekách nikdy neměla valné mínění, ale tímhle ti to teda to moře pěkně zkazilo. I když vypadalo krásně. Vyplázla jsem jazyk a pooběhla kousek okolo. Třeba to pomůže. "Poč e to tlak husný?" zašišlala jsem přes jazyk na Thiu. Pořád jsem tomu nerozuměla. A co hůř. Měla jsem ještě větší žízeň, ale tady nebylo jak jinak se jí zbavit. A neměla jsem úplně odvahu znovu zabořit čumák do oceánu. Ten si to u mě teda pěkně podělal. Z tlamy se mi rozlily sliny, které se za každou cenu snažily vyplavit slanou chuť z mé tlamy, ale já tak přicházela o další a další vodu. Žízeň mě zmáhala a zářivě čistá voda v tomhle perném dni lákala čím dál víc. Nakonec jsem to nevydržela a ještě jednou namočila svůj čumáček do vody a váhavě se napila. Třeba to tentokrát bude lepší. Třeba jsem jen měla divnou chuť v puse. Ale nebylo. Ani o píď. "Eh, fuj, bleh. Pořád je to humus." Nedalo se svítit. Muselo to z mé tlamy ven. abych hned nepadla žízní. A tak jsem z posledního zoufalství prostě olízla písek. Kupodivu to pomohlo, i když mi pak jednotlivá zrnka ještě dlouho křupala mezi zuby.

//Kopretinka (přes řeku)

Chápavě jsem přikývla, když mi vysvětlila, že na takováhle individua si budu muset zvyknout. Ale že je jich tolik. Popravdě mě to i trochu překvapilo. Navíc to skoro všechno byli vždycky samci. Asi jsou fakt divní. Tak nějak jsem vlastně znala jen dva normální samce... a jedno vlče. A to bylo sakra málo.
Radostně jsem poskočila, když Thia souhlasila, že půjdeme na výlet k vodě. "Myslíš, že tam taky bude tak foukat jak tam nahoře?" zeptala jsem se, protože tam, kdy jsme byly s Ilenií na ryby, byl ten vítr fakt síla.
Jakmile se mě zeptala na Života, malinko jsem znejistěla. Uhla jsem pohledem a chvíli jen hypnotizovala cestu přede mnou. Blížily jsme se k takové té dlouhatánské pláni. "Ptala jsem se ho na jeho rodinu, ale choval se trochu divně. A pak taky mluvil o sourozencích... že tu jsou bráchové a o ségře nic nevěděl." Vážně, poznala bych je ještě vůbec?

//Mušličková (přes Náhorní)

//Narrské kopce (přes Tenebrae)

Ačkoli jsem se s Thiou otočily k odchodu, ten vlk za mnou ještě něco zavolal. Ještě naposledy jsem se na něj zamračila. Proč by mě měla předhazovat šakalům, blbečku, pomyslela jsem si, protože kdyby to chtěla udělat, už by to dávno udělala, dokud jsem byla ještě mrně, které unesla. Vlastně jsem ani nevěděla, co přesně ti šakali byli, ale znělo to badass.
Natočila jsem hlavu, abych viděla na Thiu. "To byl ale podivín," zhodnotila jsem Zrzouna. Vlastně jsem ani nestihla zjistit, co přesně po mně chtěl, protože Thia se od Života vrátila ještě dřív, než to vyslovil. "Nepůjdeme se podívat na oceán, když už jsme tady? Byla jsem tam s vlčaty, tady si to pamatuju," nadhodila jsem. Potřebovala jsem si ještě urovnat, jak naložím s novými informacemi o mé rodině, které mi Život poskytl. A tam na pláži se dobře relaxovalo.

//Louka vlčích máků (přes Ohnivé jezero)

Ten vlk se do nás začal navážet, takže se mi honem rychle zasejc přestával líbit. Nezachránila už to ani ta zajímavá srst. Navíc mě obtěžoval ten déšť a to mi na náladě nepřidávalo. Viděla jsem, jak je Thia rozzlobená. Její srst se úplně naježila a to i přes to, jak byla slepená od deště. Navíc k tomu všemu ještě varovně vytyčila ocas. Pokusila jsem se její postoj napodobit. Jasně že mě bolelo bříško, tohle je ten vlk, na který si musím dát pozor! napadlo mě a já jsem do něj upřelo oči.
"Tatínka nepotřebujem," odsekla jsem tomu vlkovi. Navíc to byla pravda. Na co by nám byl? Kdybychom potřebovaly něco, co bychom samy nezvládly, měly jsme v zádech Fala. A to byl ten nejsilnější vlk, jakýho jsem znala. A navíc uměl tolik magií. Nikdo by se mu nemohl rovnat. Spokojeně jsem se zakřenila a věnovala zrzounovi vítězný úšklebek. Důrazně jsem přikývla Thie, že si vystačíme samy. "Přesně tak. Navíc máme smečku!" Švihla jsem ocasem. Ten vlk měl ještě poznámky o tom, že dospělí rodiče nepotřebují a že by mít je za zadkem bylo otravné. "Pořád lepší než být sám."

//Nějako směr mušličkovka? :D

Nemohla jsem tam stát moc dlouho, ale mezitím se obloha úplně zšeřila. Vlastně byla úplná tma a do toho všeho okolní krajinu bičoval déšť. A to už nebylo vidět vůbec nic, když nesvítily ani hvězdy s měsícem. Otráveně jsem švihla ocasem, když v tom se u mě objevil nějaký vlk. Vůbec jsem si ho v tom šeru dřív nevšimla. Polekaně jsem sebou cukla, ale honem se to snažila zakrýt, aby to neviděl. I když pravděpodobně pozdě. Princezno? To se mi líbilo. Jen kdyby se u toho netvářil tak divně. Něco uvnitř mi říkalo, že tohle není správně. Bolí mě bříško?
"Já-" vyhrkla jsem ze sebe, ale to už se naštěstí na kopci objevila Thia a honem se do něj pustila. Pobaveně jsem se ušklíbla. "Fuj, smraďochu!" přidala jsem se k ní, i když popravdě naše srsti nemohly být o moc voňavější v tom všem dešti a blátě. Nenápadnými krůčky jsem přecupitala na půlku černé vlčice. "Utekla jsi Životovi? Nebo si tě nechtěl nechat?" zajímala jsem se a pak pohledem těkla zpátky na zrzouna. Jeho kožíšek byl vlastně docela zajímavý a hezký. Ale je to smraďoch. "A kde máš ty maminku?" vybafla jsem na něj, i když mě to popravdě docela zajímalo. Byli všichni praví rodičové na prd? Prostě na Thiu nikdo nemá!

//vrchol

Začala jsem sbíhat zase dolů. Tlapky se mi bořily do mokrého písku. Cesta dolů mi kvůli tomu přišla ještě o něco náročnější než ta nahoru. Navíc jsem měla plnou hlavu těch řečí, co měl Život. Kdepak asi jsou ta místa? Najdu je? Opravdu tam moji sourozenci budou? A co je nejdůležitější... poznám je? Popravdě mi z toho šla docela hlava kolem. Bylo toho na mou malou hlavinku asi skoro moc. Naštěstí jsem měla Thiu a věřila, že ta mi pomůže. A třeba je nakonec najdem i bílou, napadlo mě. Zastavila jsem se až na místě, kde jsme se s černou vlčicí rozdělily, ale zarazilo mě, že tam ještě nebyla. Asi se zdržela. Třeba jí Život balí, hihi. Ta představa mi přišla vtipná. Puberta začínala působit. Schovala jsem se pod kamenný převis, aby na mě tolik nepršelo a tam se rozhodla čekat na mou společnici.

//NIC NEKUPUJI, PLNÍM VLA

//Narrské vršky

Chvíli jsem ještě seděla dole v písku a čekala, než jsem se vydala nahoru za Thiou. Trochu mě totiž popudilo, jak kolem nás strejda Nori jen tak proběhl a ani nepozdravil. To byl teda strejda pěkně na houby. Asi už to bude fakt jen Vořech. Ta myšlenka mi vykouzlila drobný škodolibý úsměv na tváři, ale to už jsem se šplhala nahoru za Životem. Cestu jsem si moc dobře pamatovala z minula na to, jak jsem byla malá. Setkání se Životem bylo jednoduše výjimečné a nezapomenutelné.
Už teď jsem cítila, jak se mi dobrý pocit vlil do žil a to tu ještě vůbec nebyl. Ale už jsem se blížila k tomu krásnému mostu a tak nějak tušila, že gallirejský bůh už o mě dávno ví. Minule taky věděl. A odchytl si mě dřív, než jsem stačila nakouknout do té jeho jeskyňky. Třeba budu mít tentokrát víc štěstí, napadlo mě.
Ale to už najednou sám Život stál přímo přede mnou. Jako by se zjevil z čistého nebe. "Živote," usmála jsem se na něj a okamžitě se uvolnila. Cítila jsem se při něm taaak dobře. V hlavě mě však pořád pálila ta otázka kvůli které jsem přišla. Bílý vlk jen tak vyčkával, i když už pravděpodobně dávno věděl kvůli čemu jsem přišla. "Potřebovala bych radu, kde hledat svoje sourozence. Říkal jsi přece, že tu někde jsou. Ale ten kraj je tak obrovský," postěžovala jsem si a prosebně jsem se na něj zadívala. Přitom jsem jemně pohodila ocasem. Život se usmál. "Ale jistě, rodina je důležitá. Však za ni už považuješ i Thiu, ne? Tvoji bráškové jsou v Borůvkové a a Maharské smečce," pověděl jako by se nechumelilo. Prostě mi to jen tak řekl. "A sestra?" dožadovala jsem se odpovědi, ale on jen nejistě pokrčil rameny. "Ani já nevím všechno, bohužel..."
Chvíli jsem jen vstřebávala nově nabyté informace. Teď, když jsem věděla, jak se ty smečky jmenují, už jsem si byla jistá, že je s Thiou najdeme. A brzy. Ještě se mi ale nechtělo od Života jít pryč. "A co ty? A co tvoje rodina? Máš nějaké sourozence?" vyzvídala jsem. Život se znovu pousmál. Připadalo mi, že jsem s každým dalším jeho úsměvem šťastnější. "Mám sestru na severu, ale o té už víš, ne?" Přikývla jsem. Ale chtěla jsem vědět víc. "A co zbytek tvé rodiny?" Jen se tak tajemně usmál. Nebyla jsem z toho moudrá. Vůbec jsme z toho nebyla moudrá.
"Měla bys už jít, tvoje rodina na tebe čeká," pobídl mě. Nechtělo se mi, ale měl pravdu. A tak jsem se nakonec vydala stejnou cestou zpátky. Všude kolem mě se vznášel silný pach mé adoptivní maminky.

//Narrské vršky

//PS: bez nákupu to taky musí mít kilometr? :D

//Doplňuji přechod na vrchol

//Ježčí mýtina

"Musí to bejt hrozná otrava bejt tam tak dlouho sám," souhlasně jsem mlaskla. Vlastně jsem si to vůbec neuměla představit. My s Thiou pořád někam běhaly a navíc u nás doma bylo taky pořád plno vlků, takže nuda se nám vyhýbala. "A proč je vlastně furt tam nahoře? On nemůže na chvíli odejít? Je zakletej?" s každou další otázkou zněl můj hlas o něco víc nadšeně. Tohle znělo jako dobrá záhada. Kdepak má asi rodinu?
Mezitím jsem doběhli skoro až k určenému místu a před námi se začal objevovat písek. O to hůř se šlo. Naštěstí byl písek vlhký od těch dešťů, takže se přeci jen o něco míň bořil. Potěšilo mě, že si Thia vybrala Ileniu. Vlastně jsem tu bílou vlčici taky začala mít docela ráda. A bez ní... no trochu mi chyběla, ne že ne. Švihla jsem ocasem a v tu chvíli se mi do čenichu dostal známý pach. "Hele byl tu strejda Nori!" vyhrkla jsem a zarazila se. Vořech, haha.

//Středozemka (přes Tenebrae, ne Kierb, sorry :D)

Sluníčko se vyhouplo vysoko na oblohu a kdyby nebyly takové mraky, jistě by nám pěkně svítilo na cestu. Takhle se to ale spíš tvářilo na déšť. Brr, otřásla jsem se při té myšlence. Voda mi byla stále nepříjemná. A obzvlášť ta přímo v kožichu.
Thia začala mít pochybnosti o naší návštěvě Života. "Eeeh, nechat?" Trochu jsem znejistěla. Ta představa se mi ale vůbec nezamlouvala. No jo, však jí Život dal dárek. A byl to její nápadník, vzpomněla jsem si. Kvůli tomu dobrodružství a bílé jsem na to úplně zapomněla. "A komu bys raději říkala drahá, Životovi nebo bílé?" zeptala jsem se a naklonila hlavinku na stranu. Moc dobře jsem věděla, jak je to záludná otázka, ale byla jsem opravdu zvědavá na odpověď.

//Narrské vršky

//Křišťálový lesík (přes Náhorní)

I Thia si všimla, že se Ilenie chovala nějako divně, ale tvrdila, že to zvládne a že si ji zase brzy najdeme. A tak jsem to pustila z hlavy. Však byla velká, ne? A dospělí to vždycky nějak zvládnou. Tak nějak instinktivně jsem mířila asi jedinou cestou, co jsem si pamatovala, protože tudy se běželo k Životovi. A to jsem věděla moc dobře, protože jsem se s tím vytahovala před ostatními vlčaty. Kdepak asi jsou? Tati bydlí u borůvek, no ne? A Lilac v lese. A sourozenci v močálech? Nebyla jsem si tím ale vůbec jistá. Thia by to však měla vědět. Ale teď potřebovala rozveselit a já měla plán. "Poběž, podíváme se k Životovi, třeba tam zase bude Kao!" To by mělo zabrat. S Kao byla přeci taky zábava. A aspoň bez bílé nebude ticho a nuda.

//Ježčí mýtina (přes Kierb)

//Smrkáč (přes Mahtae)

Thia se mi sice snažila vysvětlit, jak se věci mají, ale já z toho začínala mít v hlavě docela guláš. Už jsem moc nechápala, jak rozlišit, kdy se drahý říká partnerovi a kdy jen tak ze srandy a tak podobně, ale nechtěla jsem vypadat nevzdělaně, a tak jsem jen s chytráckým "áhá" výrazně přikývla. Předpokládala jsem, že to mou neznalost dokonale zakryje. Jak by taky nemohlo.
Najednou se ale bílá začala zdráhat a že s námi nepůjde. "Ale-" zaprotestovala jsem, ale víc jsem nestihla, protože ona vypadala hrozně zarputila a taky teda trochu smutně. Na ten její ksicht bych jí neskočila ani já. "Ale najdeš si nás pak v holách, když se nepotkáme, že jo?" chtěla jsem se ujistit a z nějakého důvodu se mi to r úplně nepovedlo vyslovit a sklouzlo spíš k l. Stáhla jsem uši k hlavě a svěsila ocas. "Tak zatím," pokusila jsem se na Ilenii zvesela zvolat, aby nebyla smutná ještě víc. Nějak se mi to celé nepozdávalo. A popravdě jsem si úplně neuměla představit cestování bez ní. To určitě nebude taková zábava. A navíc jsem si na ni už zvykla. Ach jo... "Ty Thio? Nevypadala nějaká smutná?" zeptala jsem se a krátce na mámu pohlédla.

//Středozemní pláň (přes Náhorní plošinu)

//Jdeme někoho urazit?

//Ragar (přes Ageron)

Moje prosby naštěstí padly na úrodnou půdu, i když se to Thie zprvu tak úplně nepozdávalo. Nudím se? Nudím. Trochu jsem stáhla ouška k hlavě. Je naštvaná? Pak ale souhlasila. Asi ji to taky nebavilo. Tak to by bylo, pomyslela jsem si a spokojeně mlaskla. Pak jsem se s očekáváním podívala na Ilenii, jestli jde taky. A to se povedlo rovněž. Paráda. "Proč si říkáte drahá? Drahé je přeci to, za co chtějí Život se Smrtí moc kamínků? Jste prodejné?" zeptala jsem se a očekáváním švihla ocasem. Zase se něco přiučím. Thia mě vždycky učila samé super a užitečné věci, ale Ilenie byla ta prvá na uličnictví a tyhle věci a to mě teď náramně zajímalo. Asi se blížila puberta.
"Půjdeme na jih, jak se jde k Životu. Třeba už si to pamatuju!" vyhrkla jsem v odpovědi na Thiinu otázku. "A třeba cestou narazíme na nějaké magické dobrodružství. A nebo na Meiného. A nebo na moje sourozence..." Při poslední větě mi trochu sklaplo. To ale naštěstí netrvalo dlouho.

//Křišťálový lesík (přes Mahtae)