Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Meiné začal vykládat o své rodině a zdálo se, že ji má stejně na prd jako my všichni. Rodiny, pchá. "Retard je jako divnej, že jo?" ujistila jsem se pro jistotu. Pak jsem se ale začala zajímat o magie a Meinere mi vysvětlil, že k černé se pojí magie smutno. "Oh? A ty umíš udělat ostatní smutný? Co ta magie všecko umí?" zajímala jsem se a sežrala mu jeho kousek i s navijákem. Navíc když se Thia tvářila tak vážně! Moc jsem toho o magiích nevěděla a navíc s nimi bylo možných tolik věcí, že jsem v tom měla prostě guláš. Pěknej paprikáč.
Jak jsem tak nad tím přemítala, něco mě napadlo. "A Bílá... když ještě měla oko, měla ho bílá? Měla magii radosti?" Zkoumavě jsem se na vlka zadívala. Věděla jsem, že ta Bílá tam někde je. Uvnitř jeho hlavy. Přesně tak to přeci říkal, no ne? Mít vlky v hlavě je snad děsivější než v dírce, brr. Když Thia zmínila Smrt, těkla jsem k ní pohledem. "Smrt? Tak té se můžeme zeptat, až tam půjdeme," navrhla jsem progresivně. Jenže s tím souvisela ještě jedna věc. "Uhmm, neměli... neměli bysme tak domů, když se za bráchou... nedá?" Byla jsem z toho hledání sourozenců nějaká celá nesvá.

Meinere sice vypadal naštvaný, ale nevrčel a nekřičel, takže to bylo pořád dobré. Ale pro jistotu jsem se s ním přestala mazlit a začala si udržovat vzdálenost, ve které bych stačila uskočit. Jen tak kdyby náhodou. "To by zvládla magie vzduchu, ne?" pronesla jsem chytrácky. Tu měla přeci Baghý. Jenže on se netvářil příliš nadšeně, a tak jsem to raději nerozváděla. I když jsem fakticky chtěla.
Thia začala seznamovat Meiného s tím, co se děje v Borůbkové smečce. Snad, snad tam brácha není, napadlo mě a v tu chvíli ve mně trochu hrklo. Situace byla vážnější, než jsem si doteď připouštěla. "Je tam něco zelenýho a hrozně to smrdí," doplnila jsem, aby dostal kompletní informace.
Pak jsem si všimla jeho srsti. Bylo na ní něco jiného, nového. "Oh, kde máš zelený fleky? Takže to nebyly odznaky od Života ale jen bordel od trávy?" vyzvídala jsem. Jestli to byla špína, tak teda pěkně pravidelná špína. Taky bych se chtěla umět tak dobře umazat! Pak jsem si všimla ještě něčeho. Jeho oko bylo úplně černé. Už jsem si nepamatovala, jaké bylo předtím, a tak mi to nepřišlo divné. "Oh jaká magie je podle černých očí?"

//Asgaar

Vyběhla jsem z lesa za Thiou a myslela si, že jde malá Flowy s náma. Nejspíš si to myslela i Thia, protože na ni mluvila, ale malé vlče nikde. No co, není to náš problém. Aspoň mám jistotu, že mi nebude brát Thiu. Navíc jsem jí nabídla, že může jít s náma, a tak jsem měla svědomí čisté. "Nejspíš tam přeci jen bydlí," Aby taky ne. Bylo by divné, aby bydlela na území smečky a nikdo o ní nevěděl, no ne?
Thia mě chtěla varovat, abych dávala pozor, ale než to vůbec dořekla, sklouzla se sama. "Thio!" vyjekla jsem, ale bylo už pozdě, abych mohla nějak pomoct. Thia srazila nějakého vlka a hned na to se ukázalo, že se jednalo o jednoho známého tuláka. "Meiný!" Taky tam byla nějaká další vlčice, ale ta se rychle klidila k odchodu. "Jste v pohodě?" zeptala jsem se, jenže pak mi přišlo, že se ti dva tulí nějak dlouho. "Vy se mazlíte? Já chci taky!" Rychle jsem přiskočila k dvoubarevnému vlkovi a začala se lísat do jeho srsti. Příjemně hřál a to byla příjemná změna po všech těch deštích. "Meiný, objevila jsem spoustu další zajímavých magií!" hlásila jsem mu hrdě.

Zdálo se, že mrně nebylo ničí a že taky neměla rodinu. "Rodiny jsou na prd, víš? Aspoň ty biologický," přepapouškovala jsem a důrazně na ni kývla. Pořád se mi motala kolem noh a hned jak se objevil ten hnědý vlk, se začala zase třást. Navíc na něj zavolala fuj. Pobaveně jsem se ušklíbla. Tohle vlče nebylo žádná bábovka, ale Castor měl pravdu, že by se jí to mohlo někdy vymstít.
Thia s hnědým něco vybavovala a já se mezitím sklonila k mrněti. Vlastně se mi docela líbilo, že jsem byla poprvé ve svém životě ta velká. A taky ta chytřejší. "Neboj se ho, samci jsou většinou béčka. A navíc nemáš skvrny sex-appealu, nemáš se čeho bát," zašeptala jsem k ní tak, aby to ostatní neslyšeli.
Zdálo se ale, že byl čas jít. A navíc ne do Borůvkové smečky. Zklamaně jsem vydechla, ale popravdě to divné mravenčení v žaludku trochu ustalo. Už jsem najednou nebyla tak nervózní. Chtěla jsem vykročit, ale ta hnědé vlčice se ke mně pořád mačkala. A bála se. Nechtěla tu s ním zůstat. Bylo mi jí líto. "Hele Flowy, chceš jít s náma? Jako ne na furt, ale než si tě někdo vyzvedne?" Tázavě jsem se podívala na Thiu a potom na toho hnědého. Nepůjdeme daleko. Nebo, možná. Měli bysme ji tu nechat, ale když... Rezignovaně jsem se na ni podívala a pak vykročila za Thiou. Bylo jen na malé, co si zvolí. Ale ne že mi budeš krást Thiu, prde. Jak tě předhodím bažině! Dokonce jsem si i pamatovala, kde bažinu hledat. Při minulé obchůzce mi sice hrozně smrděla, ale jednou se mohla potencionálně hodit.

//Kaskády

Na les padla tma a mně chvíli trvalo, než jsem si na to přivykla a viděla zase dobře. Zatímco tohle trvalo, zničehonic se na nás něco vyřítilo z lesa. A to něco byl vlastně někdo, vlče. Poplašeně jsem sebou cukla, když se mě neznámý objekt dotkl. "Co-?" Konečně jsem zpracovala, že to něco je malé vlče, docela malinkaté, dokonce i menší než já, co se mi lísá k noze. "Ehh," vykoktala jsem ze sebe a bezradně pohlédla na Thiu. Tohle jsem opravdu nečekala. Ale dobře, že si vybrala mě, napadlo mě. Taky se mohla tulit k Thie a to by se mi teda ani trochu nelíbilo. Thia byla moje maminka. Jen moje.
To vlče se ale celé třáslo a zdálo se, že má slzy v očích. Vlastně jsem je po chvilce měla v kožíšku společně s tunou bláta a nějakým dalším nepořádkem. "Neboj se, to je jen bouřka, víš?" řekla jsem hned informovaně. Teď už jsem to věděla, takže jsem se mohla vytahovat. "Jsem Sheya a ty jsi? Kde máš... mámu?" zeptala jsem se, protože se za ní nikdo nehrnul. I když teda já měla co říkat. Ale já už mámu mám. A lepší. Rodina je prostě na prd, vzpomněla jsem si na to, na čem se posledně obě moje vychovatelky shodly. Malinko jsem ustoupila, protože mi nebylo moc příjemné, jak se ke mně ta malá cpala, ale zároveň mi jí bylo trošku líto. Ale jen malinko. Ještě aby pak zůstala s náma, to tak.
To už k nám doběhl další vlk a vypadal docela mile. Ta návštěva smečky se nakonec nezdála až tak špatná jako prvně. Třeba nás nesežerou a budeme mít nový kamarády. A vlastně, co když tu bydlí někdo z výpravy? Hned mě to začalo zajímat o něco víc, kdyby se jen ke mně ta malá tak nelísala, mohla bych to utíkat zjistit. "Dobrý den," zopakovala jsem po vlkovi nejistě, "to je tvoje dcera?" Thia hned vysvětlila, jak se věci mají. "Hledám bráchu... vlastně dva," dodala jsem tenkým hláskem. Srdce mi zase začalo bušit. Co když tu doopravdy budou?

//Náhorní (přes Mahtae)

Rychle jsem cupitala za Thiou a snažila se jí držet aspoň po většinu času po boku. Jak jsme byly mimo zákryt stromů, déšť byl o to nepříjemnější a já proto nevědomky stále zrychlovala. Naštěstí se další stromy brzy blížily. Nalevo jsem se ani nedívala. Neměla jsem odvahu pohlédnout na řeku. Jistě by byla rozbouřené po té kalamitě. A já nehodlala riskovat s přiblížením jako minule, jednou si zaplavat mi bohatě stačilo.
Naštěstí nás brzy zakryly první stromy a Thia mi začala ukazovat svoje magie. Bedlivě jsem se dívala na zem a čekala, co z té magie země, ale místo bezvadnýho keříku borůvek jako uměl ouško, se nic nedělo. Ale vůbec nic. Už už se mi zvedal koutek a chtěla jsem na její účet utrousit nějakou duchaplnou poznámku, když vtom jsem si všimla, jak se jedno stéblo pohnulo. Přimhouřila jsem oči. Nejdřív jsem si myslela, že to byl jen vítr od té bouřky, ale zdálo se, že tohle bylo celé, co Thiina magie svedla. No tak to je fakt na prd, pomyslela jsem si. Nebylo divu, že byla černá vlčice tak naštvaná. Možná bych jí mohla pomoct, jsem přeci na magie odborník, napadlo mě. A tak jsem hned zalehla a začala trávu hypnotizovat pohledem. No tak se pohni, pohni se, potvoro! nadávala jsem jí v duchu. Moc jsem si přála Thie udělat radost a trochu jí s tou trávou pomoct, ale zdálo se, že magie vůbec nic nedělala. Zklamaně jsem vyfoukla vzduchu čumákem.
Ani další Thiina magie nebyla příliš úspěšná. "Ale až se to naučíš, bude super umět odhánět bouřky," pokusila jsem se ji uchlácholit, ale zdálo se, že to moc nepomohlo. Kdybych ji tak mohla rozveselit, kdyby jen na to byla magie, to by byla bezva! A hned by byla zase spokojená. I teď jsem zkusila svoje štěstí, jen jsem se tentokrát nezaměřila na trávu ale rovnou na Thiu. Představovala jsem si, jak je najednou spokojená a usmívá se. Nic z toho se ale opět nekonalo a když jsem otevřela oči, stála přede mnou ještě víc naprdnutá vlčice. "Asi nejsem takovej odborník, pch," utrousila jsem tiše.
Zdálo se totiž, že jsem se zatoulaly na území smečky. A co hůř ještě k tomu cizí smečky. Přejel mi mráz po zádech, protože tohle nevypadalo vůbec dobře. Nechtěla jsem, aby se na nás nějaký takový Falo začal zlobit. Navíc tu těch pachů bylo opravdu hodně. Snad i víc než dole u vody. "Co budeme dělat?" pípla jsem tiše a instinktivně se přikrčila. Ale Thia zavyla a tak jsem ji napodobila, i když mně to ještě občas trochu zaskřípalo. Ale zlepšovalo se to! Oh, musíme se ohlásit, no jo vlastně. Poslušně jsem si sedla na zadek a čekala co nebo kdo přijde. Třeba budou fajn a nebo budeme muset hodně rychle utíkat. Těkala jsem očima mezi lesem a Thiou.

//Zlaťák

Thia se mi sice snažila vemluvit, že by od Smrti chtěla spíš některé věci objasnit, ale já už dobře věděla, že u Smrti nic jiného než koupit nejde. Nebo aspoň pokud chtěl vlk vyjít ven živý a ideálně vcelku. "Ty máš ještě nějakou další magii?" podivila jsem se. "Kolik jich vlastně umíš? Vždyť už jsi jako Falo." Ale plán brzy někoho švihnout šlahounem se mi zamlouval. "Poblióna, až ho příště potkáme! A nebo strejdu Vořecha, aby na tebe příště neskákal. A nebo... Nym, až tě příště bude zlobit," navrhovala jsem zvesela. Sice pořád bouřilo, ale moje nálada se už podstatně zvedla. Snad jen kdybych neměla tak mokrý kožíšek. A tak škrvklý žaludek jako bych týdny nejedla, ale já přitom vůbec neměla hlad. Byl to zvláštní pocit.

//Asgaar

Po té, co Baghý s Norim odešli, si Thia oddechla. Mně to přišlo jako trochu škoda, ale co se dalo dělat. Moje otázky mi budou muset zodpovědět později, nebo to bude muset udělat někdo jiný. Přikývla jsem Thie na to, že bychom měly vyrazit. Však se už taky zase stmívalo. Další den v háji a my byly pořád tady. Na druhou stranu mi to ale až tak nevadilo. Byl jsem hrozně nervózní z hledání sourozenců a snad o to víc, čím více se ten okamžik pravdy blížil. Co když já je poznám, ale oni mě ne?
Poslušně jsem vykročila za černou vlčicí a poslouchala, co říká. Když zmínila Smrt, trochu mi zasvítilo v očkách. "Jo? A co si od ní chceš koupit?" zajímala jsem se. Už jsem se Smrti nebála tolik jako dřív, zřejmě za to mohly dvě velmi příjemné návštěvy u Života. "Je pravda, že barva očí souvisí s magií?" Vlastně ten výlet domů nezněl až tak špatně. Ještě bych se pár dní vyhnula svému cíli. Vůbec jsem nechápala, proč jsem byla tak nervní.

//Náhorní

Se zájmem jsem čekala na to, co mi Nori odpoví. Mezitím se mě ale Baghý zeptala, zda už jsem našla své sourozence. Jen jsem zavřela hlavou. "Ještě ne, venku jsou ty hloupé kroupy a nedá se cestovat," postěžovala jsem si a plácla tlapkou do bláta, až se rozestříklo po okolí. Naštěstí netrefilo žádného vlka.
Thia s Norim se chvíli hašteřili, ale nakonec jsem se dočkala dlouho očekávané odpovědi. Strejda se začal vytahovat s magií předmětů. "Jo? A co taková magie umí?" povytáhla jsem obočí se zájmem. Třeba kdybych pak šla k Životovi, mohla bych si vybrat, co budu umět, no ne? Nebo že by to bylo předurčené?
Baghý mi ale prozradila ještě něco. A to že ona umí ovládat magii vzduchu. "To umíš dělat vítr? Nebo umíš někomu upřít vzduch?" Tohle mě zajímalo. Bylo toho tolik nového. Ta vlčice na pláni uměla dělat iluze, ale to jsem znala. Pak při oheň a teď ještě předměty a vzduch. Navíc jsem znala magii země no a přeci já sama uměla magii sněhu. Co všechno asi umí? Jen chodit po sněhu, nebo i nějaký vyrobit? To by bylo super, pak by nám nebylo takové horko jako včera! Ale dostalo se mi ještě jedné zajímavé informace. "Magie souvisí s barvou očí?" zeptala jsem se. To mě nikdy nenapadlo. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu, ale to už vlci měli naspěch. Zklamaně jsem vydechla, protože se mi nedostalo všech odpovědí, co jsem chtěla znát. Ale i přesto jsem jim zamávala. Baghý byla fajn. A s Norim zase sranda. I když to byl Vořech.

Vlčice se představila jako Maple a prozradila nám, že má jako vrozenou magii ohně. "Oh," vydechla jsem fascinocaně. Umět ovládat oheň znělo nebezpečně. Jaké všechny schopnosti asi existují? pomyslela jsem si zvědavě a pohodila ocasem. Maple už ale musela jít a my s Thiou se chystaly taky běžet někam schovat, když v tom se nám najednou začala řítit tmavá silueta. Instinktivně jsem se přikrčila a přivřela oči. Cítila jsem, jak mi projel vánek srstí. Když jsem oči znovu otevřela, Thia ležela na zemi a na ní někdo cizí. Zavrčela jsem a rozběhla se k ní, ale brzy jsem si všimla, že tmavý vlk byl strejda Nori. A jak jsem si ho tak přihlížela, všimla jsme si, že má tmavé hnědé oči. "Ty taky umíš magii iluzí?" vypálila jsem na něj. Moc mě to zajímalo. Ve smečce takovou magii nikdo neuměl. Myslela jsem si, že Thia je jediná, ale dneska už jsme potkaly hned dvě vlčice, co tohle uměly. Zvláštní. Brzy za černým se objevila Baghý. Na tu jsem se vesele usmála. Čekala ji stejná otázka. Ale to hezky všechno popořadě.

//Mobilpost :c Jinak ještě prosím vydržet jeden post, ať se nám počítáte oba

Zklamaně jsem vydechla, když mi This potvrdila, že vlčata moc do hor nechtějí. Škoda. A přitom byly hory tak krásné. Moc se mi líbily, ale sedět pořád a kupce být nemohla. A tak bylo ideální mít někde doma, ale za to se moct potulovat a poznávat svět. Ještě že to Falo dovolí.
Les nás sice trochu ochránil od toho praštěného počasí ale pořád to nebylo vončo. Chtělo by to jeskyni. A zrovna jsme měli štěstí, protože se u nás objevila vlčice, která o jedné věděla. Jen ji neuměla najít. "Ahoj, já jsem Sheya! Nebydlíme tu ale jeskyně by se šikla. Nemám ráda kroupy. Jsou na prd," povedla jsem a hned se zamračila. Obloha se znovu rozsvítila a ozvala se rána. Vlčice se zajímala o Thiin náhrdelník a Thia zas o ten její. "Tyhle dárky umí magii?" zeptala jsem s nevěřícně. To bylo něco pro mě. Teď jsem nějakou svou ozdůbku chtěla o to víc. Pak jsem vzhledla vlcici do očí a všimla, že mají stejnou barvu jako ty té vlčice předtím. "Oh, ty taky umíš dělat iluze?" vyzvídala jsem.

//Pardon, mobilpost z dálnice. Also kdo jste na pc, je to víc než 10 řádků? Dík :D

//Náhorní plošina

Celé dobité jsme nakonec přeci jenom doběhly pod skryt prvních stromů. Ale i přesto nebyl tenhle jindy hezký lesík dostatečně hustý, aby nás před lijákem ochránil úplně. Obloha tak nepěkně hučela. Vůbec se mi to nepozdávalo. Doufala jsem, že to burácení už brzy skončí. Navíc čas od času se kolem nás problesklo a já vždycky úlekem nadskočila. Vůbec se mi to nelíbilo a tak jsem se taky pořádně mračila. "Co jsou ty zvuky? Už přestanou?" zeptala jsem se Thiy pořád se staženým ocasem. Modlila jsem se, aby přestaly. A to co nejdřív. Nebyl jsem žadnej srabík, ale to lekání bylo hrozný. A ta promáchaná srst, ze které kapalo taky. Jak by se teď hodil smečkový úkryt. A Ouško, co by zapálil oheň. Kdepak vůbec je?
Z myšlenek mě vytrhla Thiina otázka na Lilac. Natočila jsem na ni ouška. "No, jen trochu. Zachraňovaly jsme spolu motýlkův poklad, hodně moc toho věděla, je super! Byla tam i další vlčata jako já. Proč nejsou taková ve smečce? Máme jenom Nym," trochu posmutněle jsem vydechla. Navíc mě mrzelo, že jsem si neměla čas s Lilac víc popovídat. A vyzvědět v kterém že to lese má smečku! Abych ji mohla navštívit. Thia rozhodla, že bysme se teď někde moc neměly toulat a když tak tak jen v úkrytu. "To... jo," přikývla jsem. Měla pravdu. Tohle počasí byl na cestování pech. Ach jo.

Thia měla hrozně naspěch a popravdě se v tomhle počasí nebylo čemu divit. Ew, kroupy. Ty byly teda pěkně na prd. Mnohem horší než sníh. Sníh byl aspoň hezký, ale tohle? No k čemu to bylo dobrý? Počasí se zbláznilo! Byla to však hrozná škoda, protože jsme na sebe s Lilac neměly vůbec žádný čas. A tak jsem jí aspoň zamávala ocáskem na pozdrav. "Příště pokecáme," zazubila jsem se na ni a vesele poskočila, no brzy mi ale zase sklaplo, protože jsem dostala pořádnou ránu do boku od velké kroupy. Au, budu mít modříny.
Než jsme však s Thiou odběhly, dozvěděla jsem se od šedivé vlčice, že ovládá magii iluzí. "Páni, tak to už jsi druhá! To je ale náhoda! Thia ji umí taky. Bomba!" Hrozně moc jsem se chtěla vykecávat, ale bohužel nebyl čas. To počasí nám jednoduše nepřálo. "Taky bych chtěla umět magii iluzí! Ale já bych je chtěla umět všechny! Jako Falo," zahulákala jsem ještě na vlčici přes silný déšť. Pak už ale byl čas se běžet schovat. A náhodou před námi byl les. To vypadalo jako dobré místo. Rozhodně lepší než holá širá pláň, co vedla k Životu.

//Zlaťák (za Maple I guess a když budem rychlý, zítra do 18 můžem sfouknout Sigyho v Maharu :D)

//Mahtae jih

Jen stěží jsem slyšela Thiin hlas, který na mě volal, že je to bouřka. Začalo totiž hrozně fičet a já skoro nic neslyšela. Navíc jsem musela mhouřit oči, jak byl vítr silný a tahal s sebou všechen prach snad z celé Gallirey. Fuj. Ale mělo to výt ještě horší. Spustil se silný déšť a zanedlouho ještě takové studené tvrdé kuličky. "Au, au, au, co je zas tohle?!" zapištěla jsem a snažila se schovat aspoň trochu pod Thiu, ale už se to dost míjelo účinkem, jak jsem povyrostla. Jak jsem si teď přála, abych byla zase mrně. Snad poprvé za celou dobu. No možná podruhé, minule když mě bolely nohy.
Počasí se zdálo být téměř nesnesitelné, když v tom se před námi objevily další vlci. A vlastně, jednu malou vlčici jsem znala. "Lilac!" vyhrkla jsem a nadšeně švihla ocasem. To mě ale brzy přešlo a já ho zase stáhla hezky mezi nohy a uši přitáhla k hlavě, protože ty kuličky byly teda pěkně pitomý. A tvrdý. Zlatý sníh v zimě oproti tomuhle. "Musíme se schovat!" Jau, jau, jau. Pak jsem zvedla oči k té šedivé vlčici. "Jé, ty máš stejný oči jako já a to ani nejsme příbuzný! Jak je to možný? Řekni, jakou umíš magii? Budu umět stejnou?" Téměř jsem křičela, ale přesto jsem si nebyla jistá, co všechno ta vlčice slyšela. Ten déšť hrozně hučel. A navíc mi začínala být zima. A to bylo co říct po tom vedru. Neměla jsem utíkat, Thia by určitě našla lepší cestu.

//Mušličková pláž

Utekly jsme od všech těch vlků, co se najednou vyloupli u moře. Moc jsem tomu nerozuměla. Když jsme přišly, nebyl tam žádný a teď? Skoro jako by tam měli nějaký sraz. A co když jo. A nás nepozvali, ach jo. To jim beztak nakukal strejda Vořech, že s náma není sranda. Našpulila jsem pysky, ale štrádovala si to dál za Thiou.
Snad poprvé v životě jsem ráda viděla řeku. S tím mořem jsem si teda dala. Ještě v tom vedru. Malinko rozpačitě jsem se přiblížila ke břehu, ale žízeň mě přemohla a já s chutí zbořila hlavu do vody. To byla ale úleva. Mraky nad náma však stále černaly. A najednou se obloha rozsvítila a pak se zase zhasla a ozvala se rána. "Váá, co to bylo?" vypískla jsem, "neměly bysme se schovat od řeky pryč?" Měla jsem jednu nemilou vzpomínku na bleskové záplavy. A tak jsem na nic nečekala.

//Náhorní