Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Thia mi odpověděla, že tohle asi smečka nebyla. Ale byla by to vlastně docel zábavná smečka. Bylo tu tolik super vlků, se kterými byla sranda. Škoda, že v horách nás bylo tak málo. Mohlo to tam být taky tak živé jako tady.
Ilenia se vrhla do zabavování Thiy a ta se tvářila vyloženě spokojeně. Určitě je ráda, že se Nádhera vrátila, však taky byla smutná, když se od nás odpojovala. Ta mezitím pobízela ostatní, aby začali trénovat zpívání, ale spíš tak každý něco říkal a vlastně se ve výsledku vůbec nic nedělo. A šedivá z pláně dokonce protestovala, že tohle zpívat nebude. Naše organizace dost pokulhávala.
Rozhodla jsem se ale vzít věci do vlastní tlapy a něco začít dělat ohledně toho občerstvení. Ať se to stihne. A taky už jsem měla hlad ne že ne. Rozhlédla jsem se okolo, ale Nádhera s Legendou byly právě zaneprázdněné a jediný, kdo vypadal, že by mi teď mohl pomoci, byl ten černý vlk, co přišel jako poslední - RIGEL. Došla jsem k němu a zaklepala tlapkou do jeho kolene. "Hej pane, pomůžeš mi nalovit kachny? Nebo ryby, co bude blíž!" Pak jsem se zamyslela. "Nebo co je nejlepší na takovou oslovu? Máš už zkušenosti?" Určitě už musel mít, však byl taky dospělý!

Zamávala jsem ocasem, když Baghý projevila radost, že mě vidí a strejda mi věnoval názpátek lišáčký úsměv. Naneštěstí mi ale Baghý zase nestihla zodpovědět moje otázky, protože naše pozornost se zase rychle přesunula na něco jiného. Slíbila jsem si ale, že tentokrát si pohlídám, aby tak udělala, než mi zase uteče. Navíc se naše skupina stále rozrůstala. Koutkem oka jsem si prohlédla velkého černého vlka, který se k nám přidal jako poslední. Nebo aspoň zatím.
Všichni mluvili jeden přes druhého a já to popravdě až tak nestíhala sledovat. Navíc mi vrtalo hlavou, proč je tu tolik vlků. Nikde jinde jich tolik nebylo. "Tady je taky nějaká smečka?" zeptala jsem se jen tak do éteru, ale možná moji otázku někdo zachytil. A nebo prostě budem smečka lovecké oslavy, však to by taky šlo. Spokojeně jsem se usmála, jak jsem to pěkně vymyslela a pak se obrátila na Nádheru, která to všechno začala plánovat už o něco konkrétněji. Můj úkol byl vymyslet nějakou zábavu a já vůbec nevěděla co. Navíc se mi nějak nepozdávalo, že by oslava měla být jen v noci. Však v noci se nedalo hrát moc her. "Ne, ne, půjdeme na lov všichni, ať máme hodně mňamek. Lov mi fakt jde, zvlášť na husy! Umíte někdo udělat borůvky?" chrlila jsem ze sebe. "Ah, už to mám!" zarazila jsem se. Vymyslela jsem zábavu. Jsem šikovná, "Když není sníh, tak si můžem hrát na písek!"

//sopka (přes Ainu)

Se spokojeným úsměvem jsem následovala obě vlčice, ale postupně se mi ztrácely z dohledu, protože na mě běžely nějak moc rychle. Ilenia nějak moc spěchala a přitom hulákala, že se přestěhujeme a všichni. Co ji to popadlo? Ale jako by ta dobrá nálada byla nakažlivá, taky jsem se nemohla přestat usmívat. I když ne tak moc přitrouble. Jenom trošičku. A i když už jsem vlčice neviděla, pořád jsem je mohla následovat po pachu, byla to teď vlastně docela hračka. A navíc přestávalo být tak nesnesitelné vedro, už jsem se potila jen trošku.
Když jsem doběhla za Nádherou a Legendou, byli u nich už i další vlci. Ta, jak jsme ji potkaly při bouřce, strejda a Baghý. "Baghý! Neřeklas mi, co všecno ta magie vzduchu umí!" zahulákala jsem už z dálky místo pozdravu. Na Noriho jsem se jen lišácky usmála.
Pak jsem ale zaslechla něco zajímavého. "Oslava?" Ocásek i uši se mi okamžitě napřímily. Cože? Co to slyším? "Budeme dělat oslavu!" znělo to jako zábava. "Ale na pořádný oslavě musí být taky něco k snědku. Máme celou noc na to to nachystat," začala jsem to hned plánovat. Vesele jsem přitom vrtěla ocáskem. Bude zábava.

//Mahtae

Nádheřiny odpovědi nebyly vůbec přesvědčivé. To první si nejspíš z fleku vymyslela a to druhé mi naopak zase nic neříkalo. "Jo a jak poznáš, jak často je úplněk?" zeptala jsem se poněkud nešikovně, protože takhle jí hned muselo být jasné, že moc netuším, která bije. Thiina odpověď mě však potěšila. Vypadalo to, že jsem měla dobrou šanci, že si u té zlé vlčice něco pořídím. Ještě aby ne, když půjdu do toho jejího strašidelnýho domu. Co když tam fakt ukrývá dušičky?
Najednou mě do čumáku udeřil pach síry. Zvedla jsem oči a všimla si, že tady už jsme jednou byly, ale vtom hned začala Thia jančit, proč jsme sem lozily. "Sopka? Lávovlk?" spojila jsem si asociačně. Nadšeně jsem poskočila. Pořád jsem svého lávovlka chtěla i přes to minulé fiasko. Ale když jsem se zahleděla až úplně na vrchol, kam se stejně moc nedalo dostat, vůbec se mi tam štrachat nechtělo. Byl tu hrozný hic a štěrk pod tlapama šíleně pálil. Jednoduše to nebylo to nejlepší místo na bytí přes vlnu veder.
Jenže z myšlenek mě přerušila Nádhera, která na nás něco volala. Nejdřív jsem se lekla, že se jí zase něco stalo, ale pak jsem si všimla, že má hlavu strčenou v nějaké díře. Docupitala jsem až k ní a taky se tam zadívala. Dole byla vidět taková divná červená hmota, která se hýbala a bylo tam ještě navíc hrozný vedro. A taky kouř a smrad. Hned jsem se rozkašlala a začala se dusit. Fuj. Vyndala jsem hlavu ven a zalapala po čerstvém vzduchu. Ale Ilenia tam měla hlavu strčenou a notnou dobu déle a taky podle toho dopadla. Byla hrozně veselá a plácala nesmysly. Chtěla jsem se jí začít smát, že se pomátla, ale cítila jsem se najednou hrozně dobře. Ale to už se vlčice rozeběhly zase dolů ze sopky. "Hej, hej, hej, počkejte na mě! Já tu nechci bydlet, je tu vedrooooo!"

//VVJ

//Šakalka

Ilenia se začala hned durdit, že nemá vyzkratovaný mozek a začala mě pobízet, ať se teda začnu vyptávat. "Ne ne, všechno si nepamatuješ, třeba to o tom blesku, ha," namítala jsem hned pohotově. Když mě však pobídla i Thia, ať jí vyzkouším, nenechala jsem se dlouho přemlouvat. "Víš proč maj některý vlci žlutý oči a jiný ne?" začala jsem ji hned zkoušet. Zároveň to byl taky trochu výzkum a ověření, jestli Sigy nekecal. I když toho asi o magiích věděl dost, když ovládal blesky. "A taky... za jak dlouho bude zase sníh?" Tohle mě taky zajímalo, protože ten hic byl takhle za pohybu téměř nesnesitelný. Vlastně se mi takhle hra líbila čím dál víc, protože jsem mohla zjistit mnoho zajímavých věcí nenásilnou cestou. A kdyby kecala, Thia ji určitě setře. Byla jsem tak spokojená z toho, jak jsem to pěkně vymyslela, že jsem si ani nevšimla, jak se ty dvě k sobě mají.
Když Thia zmínila Smrt, obrátila jsem se k ní a trošku přidala do kroku, abych se dostala aspoň na úroveň jejích boků. "A myslíš, že mi taky něco prodá? I když jsem malá? Mám doma v horách přeci schovaný ty kamínky."

//sopka

//Midiam

Následovala jsem obě vlčice, i když po celou dobu několik krůčků za nimi. Celou tu dobu jsem očima skenovala Ilenii. Vypadala dovopravdicky zmateně a navíc se každou chvílí potácela. Lehce jsem povytáhla obočí, protože nám tu tvrdila, jak už je všechno dobrý, ale určitě to tak nebylo. Navíc byla hrozně popletená, nebo spíš si to... nepamatovala? Mou domněnku dokonce Thia vyjádřila nahlas. "To určitě ten blesk, vyzkratoval jí mozek," prohlásila jsem vzdělaně. Ale jo, co by to taky jinýho bylo? Vlastně magie blesku zněla docela na prd, co dobrýho asi uměla? Akorát tak strašit a ubližovat. A možná tak si trochu posvítit, ale to stejně jen na hrozně krátkou dobu. Prostě byla na prd, ale pořád asi ne tak na prd jako ta nefunkční Meinerova magie smutku. Takhle aspoň fungovala, ne že ne. I když do Nádhery by se trefovat nemusela. Zato magie iluzí, to už bylo jiný pošušňáníčko, ale vlk musel být chytrý, aby ji dokázal pořádně využít ve svůj prospěch. No jo, co kdyby někdo prokoukl, že ty věci nejsou vopravdický? Jak by se pak Thia ubránila? Zavrtěla jsem hlavou. To neznělo dobře. Prostě mi z toho pořád vycházela nejlíp magie země. Vlk si mohl nechat růst maliní a borůvčí kdykoli jen chtěl a cpát se nima do sytosti a když ho někdo štval, nebo ohrožoval, prostě toho někoho švihnul liánou. Ideální. Kdy se to Thia asi konečně naučí? Chtěla jsem to vidět. Fakt moc. "Thio, jak to jde s liánama?" zeptala jsem se úplně mimo mísu. Ale na druhou stranu odlehčení mohlo nám všem akorát tak prospět.

//Mahtae sever

Stála jsem tam s plnou tlamou vody, ale ten vlk říkal, že bych ji Nádheře vůbec neměla dávat, dokud je v bezvědomí. Jenže ona už nebyla. A Thia souhlasila s tím, že jí ji můžu dát. Srozuměně jsem přikývla a opatrně jsem došla až k čumáku Ilenie, kde jsem vodu pustila prakticky až do její pootevřené tlamy. Žvýkala předtím nějaké květiny, které jí natrhala Thia, takže jí to muselo bodnout. "Budeš... v pohodě?" zeptala jsem se vlčice váhavě. Už trochu komunikovala, ale pořád nevypadala úplně dobře. Mžourala okolo a jen tak rozplácle ležela. Ale teď už jsem si byla celkem jistá, že to přežije. A tak jsem se začala pomalu uklidňovat.
Ileniina bezmoc ale brzy zase zmizela a ona se začala stavět na nohy. Sice pořád tak trochu vrávorala, ale spěchala honem pryč. A Thia proti tomu nic nenamítala, a tak jsem jen vyběhla za nimi. Pryč odsud. Pryč od toho vlka. Usmála jsem se na Thiu, když mě pochválila, že jsme ho hezky kousla. "Měla jsem ho ňafnout víc, jestli to vážně udělal." Ale umět vyrobit jen tak blesk z čistého nebe? Co je to za ošklivou magii!

//Šakalka
//Nějaký plán na úkoly, nebo na to prdíme? :D

Všechno se to dělo příšerně rychle. Vůbec jsem nestihla sledovat, co se zrovna kolem mě děje. Vlci pobíhali sem a tam a snažili se Ilenii pomoct, ta se ale pořád nehýbala. Byla jsme zmatená a vůbec netušila, co si počít. Chtěla jsem moc pomoct, ale netušila jsem jak. A tak jsem se jen snažila držet Sigyho dál. A kupodivu se mi to dařilo a on vůbec neprotestoval. Pustila jsme jeho ocas, ale pořád se na něho skarene dívala. Aby si to když tak rozmyslel, kdyby se chtěl rotěběhnout k Nádheře. Tak už byla Thia s Awnay a něco tak dělaly. Moc jsem však neviděla co. Citila jsem, jak se třesu. Všechno uvnitř mě bylo nepříjemně stažené. A pak se Ilenie pohnula. Žije! blesklo mi hlavou, až jsem škubla celým tělem. "Vodu," vykrhkla jsem, zatímco Thia chystala nějaké bylinky. Rozklepaně jsem naběhla do toho místa, kde jsem předtím pila, a nabrala jí do tlamy, co jsem unesla. Hned na to jsem se vrátila k Nádheře a cekala na vhodný okamžik, kdy bych jí to mohla dát. Cekala jsem, co mi ostatní řeknou. Celý svět se točil.

Ten vlk mi na mou otázku vůbec neodpověděl, zato černá vlčice ano. Představila mi svoje rodiče a dokonce mluvila i o svém bratru a jeho... vlčici? Hihí. Kdypak já asi budu mít vlka? Najdu nějakého, co za to stojí? Asi to není taková sranda, když jsou Thia s Ilenií pořád samy. Ach jo. "A jací jsou? Jsou divní? Nebo super?" vyzvídala jsem od vlčice, protože Sigy mě pěkně odignoroval. Asi je fakt divnej, proto jsou Thia s Ilenií tak naštvaný. Eh. Jenže ještě jsme nemohly odejít, ačkoli mě vlčice vyzývaly. Tohle pro mě bylo důležité.
Awnay vůbec nepochopila, o čem to mluvím, když jsem se jí ptala na Ouška. "No Ouško přeci! Má zohnuté ouško a umí ho nechat zmizet. A taky umí udělat borůvky. Byl s námi přeci v jeskyni, byl s tebou, přeci. Tys to zapomněla?" chrlila jsem na ni a přitom ji hltala pohledem, čekajíc, co o něm vlastně teda ví.
Najednou se ale na obloze objevil blesk, který mě donutil zavřít oči a o několik kroků ucouvnout. A to mě vlastně zachránilo, protože i tak jsem do tlapek dostala jemné vibrace. Stála jsem jinak moc blízko Ilenii. Ta to ale zchytala. Ozvala se rána a zachroptění. Když jsem otevřela oči, chvíli jim trvalo, než si zase přivykly na normální porci světla. "Co-?" Jenže to už Ilenie ležela na zemi, srst jí doutnala a vůbec se nehýbala. "Nádhero!" vykřikla jsem chvilku po tom, co se Thia pohnula. Ta běžela k ní. "Co ti je? Ne-neumírej." Měla jsem strach. Vážně se mě zmocňovala panika. Bála jsem se Smrti a o tom víc, že by si měla vzít další moje blízké. Thia se ohnala po Sigym. Může za to on? Ublížil jí? Neměla jsem čas nad tím přemýšlet a sama jsem nic neviděla. Honem jsem skočila vlkovi pod nohy, aby se k Ilenii nemohl dostat. Je zlý. Ublížil jí. Moje srst se naježila a vycenila jsem na něj zuby. Neměla bych proti němu šanci, to jsem moc dobře věděla, ale musela jsem něco udělat. Jsem ale rychlá, trénovala jsem, jak říkal Život, určitě ho nějak zaměstnám! Propletla jsem se mu pod tlapami a zakousla se mu přímo do špičky ocasu. Doufala jsem, že tím dám čas Thie se postarat o Ilenii.

//Post o počasí, nečtěte :D

Koukla jsem nahoru na oblohu. Počasí bylo stejně zmatené jako já, když jsem se snažila pochopit, jak to vlastně je s těmi magiemi. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Nejdřív byla taková kalamita a teď už si zase hezky vysvítalo sluníčko. Zdálo se, že to bude další den doslova na padnutí. Jeden takový už jsem zažila a ten mě donutil udělat tu zásadní chybu a to napít se z moře. Vůbec se mi nelíbila, že by měl přijít další takový den, kdy bude vzduch jen tak stát na místě a hřát mi kožíšek. A do toho to pálivé sluníčku! Fujky. Naštěstí už jsem byla poučená a věděla jsem, že stejnou chybu jako minule neudělám. Aspoň nějaké pozitivum to mělo. Naštěstí teď bylo pořád časně ráno a tak ačkoli už sluníčko svítilo, pořád ještě mi nerozpalovalo kožíšek až do nepříjemna. Zatím. Vzduch se ale ani tak moc nepohnul a ani ten letmý vánek, co mi čechral srst to nespasil. Ach jo, kdo se v tom létu má vyznat. Jednou svítilo a pak se zase stáhly mračna a lilo jako z konve. Jako včera a to k tomu dokonce byla ještě ta bouřka a kroupy. Bouřka se mi vůbec nelíbila. Zvuky, které vydávala, mi naháněly hrůzu a to samé ty šílené záblesky přes celou oblohu. Sice tak svítily na cestu, ale uměla jsem si představit lepší způsoby, jak by se něčeho takového mohlo dosáhnout. A kroupy? Ty už stály vůbec za houby. Byly by sice super na hraní, ale to by nesměly tak strašně třískat. Pořád jsem od nich měla ne jednu modřinu. Pamatovala jsem si, že špatné počasí v zimě bylo jednoduše lepší. Sice vlk mrznul, ale zato se zase nedělo tohle. Vůbec nepršelo a taky nebyly žádné pitomé bouřky. A záplavy. A vůbec všude bylo vody míň. Když se zatáhlo, nepadala voda, ale sníh. A se sněhem se dalo perfektně si hrát. Kdypak se asi zase vrátí ta zima? Bude ještě? Minimálně teď by se rozhodně hodila, protože mi byl šílený hic. Až se mi z toho lepila srst. Fujky.

Zklamaně jsem vyfoukla vzduch z nozder, když ta černá vlčice přiznala, že magii lásky neovládá. Nůďo. Zato ale ovládala opravdu drsnější magii, magii ohně. "A už jsi někoho spálila?" vyzvídala jsem dál. Druhý vlk, Sigy, zato uměl magii země. Ta se mi líbila. Ta se mi moc líbila. "A umíš taky udělat borůvkový keřík?" vybídla jsem ho. A vlastně bych se to nejraději dozvěděla názornou ukázkou, ne že ne.
Když se na ni vlčice oboří, kde má rodiče, zamračeně jsem se ni podívá. "A kde je máš ty?!" Však taky Thia byla hned kousek za mnou. Ještě jsem ale od Sigyho nevyzvěděla všechno, co mě zajímalo. A tak jsem se ho rozhodla dál vyzvzpovídávat, ačkoli už se s ním Ilenie s Thiou pořádně dohadovaly. "A ty máš taky rodinu na prd?" zeptala jsem se ho na rovinu. Byl to prostě jednoduchý průzkum a zatím teda v neprospěch rodiny. Ale třeba existuje někdo, koho mají rádi, no ne? Jednou to muselo přijít.
Když jsem však zaslechla jméno Awnay, překvapeně jsem se na vlčici otočila. Byla to ta, co s námi tenkrát v zimě byla v úkrytu a já ji vůbec nepoznala. Ale co bylo ještě důležitější, odešel s ní přeci Ouško! "Kdepak je? Kde je Ouško?" Nadšeně jsem poskočila. Byla s ním fakticky zábava a já ho tak strašně dlouho neviděla. A ona o něm přeci musela něco tušit. Věřila jsem v tom. Samým nadšením jsem si vůbec nevšímala, že se potyčka mezi zbývajícími vlky docela vyostřuje.

//Pardón Aw za přeskočení, zítra byste na mě hrozně čekali :/

Ten vlk mi začal vysvětlovat, jak je to s těma očima. Se zájmem jsem mu naslouchala a důležitě pohybovala hlavou. "Ach taak... Ale jak to, že mám pořád žluté oči, když už umím magii sněhu?" Nechápala to, opravdu ne. Ale to jak jsem chodila po sněhu viděla i Thia, takže jsem si to nevymyslela! Ani s emi to nezdálo. Když ale zmínil hned několik magií se zájmem jsem zakroutila ocáskem. "A jakou umíš nejlíp? Chci zjistit, kolik jich vůbec na světě je!" Vesele jsem se zazubila, když ale začal nabízet, ať jdu s ním, váhavě jsem ucouvla. "Ale... Ale já bydlím v horách. A náhodou Bilanci znám. I Saturna, jsme... kamarádi. Ráda bych ho... ehm je viděla, ale musíme teď za Smrtí," vysvětlovala jsem rychle, ale naštěstí už za mnou vyběhli Ilenia s Thiou. "To je moje mamka a teta Ilenii!" Představa jít do cizí smečky se mi nelíbila, ale... zase to byla možnost najít bráchu. "Jak se vůbec jmenuješ? A kde bydlíš?" Musím se ho pak zeptat na rodinu, jestli ji má taky tak na prd. Při těchhle otázkách jsem se ale nenápadně stáhla blíž k vlčicím. Vypadaly naštvaně.

//Kaskády

Výlet do křovíčka, respektive v jejím případě za kládu, dostihl i Ilenii. Ale naštěstí jakmile jsme si to odběhaly, bolest břicha byla ta tam a s ní i divný pocit v žaludku. Jen ta šílená žízeň zůstala. Měla jsem pocit, jako bych teď dokázala vypít snad půlku řeky. Ta naštěstí nebyla daleko a jak se koryto postupně rozšiřovalo, proud se uklidňoval. Na některých místech už by se k řece dalo dostat, nebo aspoň pro dospělého vlka. Já ale byla pořád maličká a neměla moc síly, zato jsem měla pořádný strach z toho, že mě voda strhne. Když se mi ale přeci jen poštěstilo najít to správně místečko na napití, s chutí jsem do vody zabořila celý čumák.
Až pak jsem si všimla, že kousek ode mě jsou další dva vlci. "Ahoj!" pozdravila jsem je energicky. Jsou taky na výletě? Nebo to jsou partneři na vycházce? Chichí. Ta vlčice byla celá promáčená a splihlá, ale my po našem výletu v bouřce nevypadaly o nic líp. Ale na zkrášlování prostě nebyl čas, když toho bylo tolik co objevovat. Vlk měl hrozně zajímavou srst a zase oči jako já. Zato vlčice je měla krvavé rudé. Vzpomněla jsem si na to, že oči se zabarvují podle magie. "Co je červená za magii? To je magie lásky?" spojila jsem si hned s Meinerovou mafií smutku. Ta byla ale pěkně nefunkční. "Jakože ty máš zlaté oči?" zeptala jsem se ho zvědavě. Chtěla jsem zjistit, proč se oči některým nezabarvují a některým ano. Byla to dobrá záhada.

Ulevilo se mi. Fakt znatelně, ale ani tak to ještě úplně nebylo ono. Bříško s emi občas stáhlo a já si nikdy nebyla jistá, jestli to doopravdy vydržím, nebo ne. Ale doufala jsem v tom první, jako asi všichni okolo. Meiné s tou šedou vlčicí zmizeli hned po incidentu než bys řekl švec. Ani jsem se s dvoubarevným nestačila rozloučit, zase. Zklamaně jsem svěřila ocas, ale asponže jsem tu teď měla Ilenii. Ta Meiného více než vynahrazovala. Znovu jsem se na ni zazubila a čekala s jakou další suprocou poučkou do života se vytasí, když souhlasila zase cestovat s námi, ale to už si to Thia mazala za keříček. A po chvilce jsem ji následovala ještě jednou já, tak už mě ale přestalo tlačit to bříško a to znělo dobře. Uuuuleva. Z toho všeho mi pěkně všechno v krku, ale tady u vodopádů byla po bouřce voda moc zčeřená. Víš ty co, Nádhero? S Živou cestujeme za Smrtí! Ale nejdřív se půjdem napít, jo?" Ani jsem nečekala na odpověď obou vlčic a rozběhla se po proudu řeky. Tam bylo pár lepších míst ma napití se. Ale i přes to všechno jsem si udržovala od vody uctivou vzdálenost. Však taky pořádně hučela.

//Midiam

Strejda Nori alias Vořech začínal mít čím dál tím víc přezdívek, protože ho Thia nazvala retardem. Tiše jsem se tomu zachichotala, než jsem zavrtěla hlavou na Meiného další slova. "Vůbec nejsem smutná, s tebou je to docela fajn, abys věděl. Pěkně to s tou magií smutku švindlíš," osočila jsem ho a důrazně zavrtěla hlavou, aby viděl, že to myslím vážně. Nechce mi ji ukázat, prevít. Však já se ji ale jednou dozvím!
Z těchto myšlenek mě ale vyrušil příchod jedné známé vlčice. A pak ještě další. Začínalo tu být dost plno. "Nádhero!" vyhrkla jsem bílé vlčici na pozdrav a začala zběsile máchat ocasem. Byla jsem moc ráda, že ji vidím. Bude sranda. A Thia bude mít radost. Teta Ilenie přišla, spokojeně jsem se zazubila a věnovala vlčici zářivý úsměv. "No, budem bezva trojky," odkývala jsem Thie ochotně. Thie se hned začala ptát na naši společnost, která se ale začala věnovat té šedé. "To je Meiné! A víš ty co? Thia se s ním mazlila, no věřila bys tomu!" žalovala jsem okamžitě, netušíc, že by to mohlo vlčici ranit.

Pak mě ale najednou začal divně bolet žaludek. Začalo mě v něm šimrat. Byl to hrozně zvláštní pocit. Fujky, fujky, bolí mě bříško. Sedla jsem si na zem a snažila se břicho správně nakrčit, aby mě to bolelo co nejmíň. Ale pořád mi v něm bublalo. Jako bych se měla pototo- "pchhhh," ozvalo se hlasitě a ačkoli to nebyl Ticháček, pořádně to smrdělo. Hnilobou. Fuj, co jsme to snědli, zase jsme měli zkaženou vodu? Je i v řece zkažená? Nebo ta v moři, no jo... přemýšlela jsem usilovně, ale moje myšlenky se pomalu rozplývaly, jak jsem čím dál tím víc potřebovala na velkou. "M-momentík," vypravila jsem ze sebe s námahou a několika opatrnými kroky zaběhla za keříček. Tam jsem se schovala a přičupla si. Vyprázdnit se byla hrozná úleva. Blaženě jsem se usmála, ale když jsem uviděla tu smradlavou horu, zase jsem hezky pěkně nakrčila čumáček. Nebylo tu proč vysedávat. Taky to teda popravdě nestálo za to v takhle zamořeném okolí. Ale mně už bylo dobře. A to bylo to hlavní.

//Přechod ano ne? :D