Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Savana přes Uhelný hvozd

To hezké místo brzy vystřídal ten podivný les, co smrděl, jako kdyby si v něm někdo pořádně uprdnul. A taky že se to možná stalo. Dokonce i na některých místech trochu čoudil. Nebo tu třeba taky žije velká ohnivá příšera a vždycky když si prdne, udělá to uhlíky, fantazírovala jsem. Ale zase mi takhle ta cesta líp utíkala. Vlk si to musel umět udělat veselý. Jinak by ten život byl děsná nuda. Ten divný les, ale brzy vystřídalo ještě podivnější jezero. Sice bych se i napila, ale tady ta voda tedy nutno řečeno nevypadala zrovna vábně. A tak jsem si to radši rozmyslela. Nestálo to za nějaké bolení bříška. Ještě jsem před sebou měla dlouhou cestu. Potřebovala jsem zůstat fit.

//Esíčka přes Plamínek

Jak jsem měla ve zvyku, tak nějak jsem se při tom výletování zapomněla. Zase. No sakra! Měla bych se vrátit domů, pomyslela jsem si, když jsem si uvědomila, kolik času zase uběhlo. Nutno ale poznamenat, že jsem si ho náramně užila. Tohleto pobíhání a objevování světa jsem jednoduše milovala. Naplňovalo mě to. Ale už byl zase jednou čas se taky ukázat doma a věnovat se trochu rodině. Poskočila jsem si a pak svoje kroky stočila směrem sever. Těšila jsem se na Saturna. A taky na holky. Chtěla jsem vidět, jak zase povyrostly. A taky jsem doufala, že se mi poštěstí zase narazit na Thiu. Čekala mě ale poměrně dlouhá cesta, protože jsem se dokázala zatoulat hodně na jih. Nebylo to nic, co bych nezvládla nebo na co jsem nebyla zvyklá, ale bylo jasné, že mi to nějaké síly sebere. Ale co, pěkně se ty svaly musí taky někdy trénovat, aby dřepěním v jednom lese příliš nezakrněly! To bylo totiž něco, co jsem si nedokázala představit. Noční můra.

//Ohnivé jezero přes Uhelný hvozd

"To je dobrá otázka," uznala jsem. "Když jsem ještě nebydlela v Mechu a každá jsme chtěly někam běžet, domluvily jsme si místo, kde se pak najdem. A nebo by to mohla být zajímavá magie, kdyby si vlk hodně našetřil květinek a kamínků," zapolemizovala jsem. Bylo by to praktický.
Pak už Proxima bojovala s bizonem a podařilo se jí vytáhnout dvě bizoní stehna. Pomohla jsem jí je vytáhnout, když je prostrčila dírou, a pak mohla vylézt i ona. Viděla jsem, že je trochu poškrábaná. I když to nebylo nic vážnýho, mohlo to trochu štípat. "Dobrá práce," pochválila jsem ji a olízl a jeden škrábanec na tváři. Proxi chtěla jít napřed a popravdě jsem neviděla důvod, proč by nemohla. "Jasně, jestli víš kudy a slíbíš mi, že dáš pozor. Sejdeme se pak doma?" navrhla jsem svoje podmínky. Zadívala jsem se na ni a nemohla přestat myslet na to, jak obě strašně rychle rostou. Aby nebyly za chvíli větší jak já!

Proxima dumanala nad tím, proč vlastně babička nežije s námi v lese. "To bysme se musely zeptat přímo jí, ale troufám si odhadovat, že je to proto, že ráda cestuje a tak tam nebydlí na stálo, ale kdykoli se může za námi zastavit na návštěvu a nebo my můžem s ní na výlet," vyvodila jsem a pousmála jsem se na dcerku. "Ono totiž když mě Thia našla, byla zrovna ve smečce v horách na severu. A měla pak i spoustu práce, protože byla betou té smečky. A asi už prostě nechce takové povinnosti." A já se jí popravdě neviděla. Život na volno byl osvobozující. Smečka sice nabízela jistotu, ale svět kolem toho nabízel tolik. Mohla jsem být vděčná, že po mně Saturn nechtěl, abych byla jenom v lese. To bych asi nedala.
Pak ale přišel na řadu problém s bizonem. Kvůli absenci lepšího nápadu jsem byla odhodlaná se tam prostě prosoukat a hned po prvním kroku jsem koupila několik škrábanců. Od dalších mě ale zachránila Proxima, která našla skulinu, kterou by se mohla prosoukat. "Teda ty máš oči jako ostříž, dobrá práce," zhodnotila jsem s údivem, protože toho jsem si popravdě nevšimla. Ježiš, snad už nemám nějakou stařeckou slepotu! Počkala jsem, až tam v lese a pak strčila hlavu do díry za ní. Víc jsem se tam ale moc nevešla. "Dírou. Ale dej pozor, kdyby tě to moc škrábalo, kašli na to," zainstruovala jsem a čekala s hlavou v díře, co se bude dít. Pokud šel někdo zrovna kolem, musel na nás být výborný pohled.

//Narrské vršky

Vděčně jsem se opřela do Thiina doteku. Byla jsem sice dávno dospělá, ale občas jsem si připadala jako malé vlče. Ale na druhou stranu, kdo by neměl rád se čas od času trochu potulit? Smutně jsem se na ní pousmála. Mezitím už ale obě vlčice povídaly o Životovi, jenže každá tvrdila něco jiného. Podívala jsem se z jedné na druhou, ale nic jsem neříkala. Divný.
No pak z Thiy vylezlo, že by si chtěla něco vyřídit a že se sejdem v Mechu. "Jasně, opatruj se!" zavolala jsem, ale ona byla na odchodu. Úplně jsem nechápala, co to do ní najednou tak vjelo, ale věděla jsem, že si poradí. Kdo jinej by si měl poradit než ona? Jenže Proxima po Thiiném odchodu viditelně posmutněla. "Neboj, ona si nás zas najde," ujistila jsem dcerku a trochu přidala do kroku. Přesto jsem ale šla jaksi víc ztěžka než obvykle a rozhodně jsem neposedně neposkakovala jako mě vnitřní energie uvnitř někdy nutila. Pořád jsem nemohla dostat z hlavy tu zprávu o Ileniy.
Než jsem se nadávala, stála jsem naproti křoví, které schovávalo zbytek našeho bizona. Jenže jsem to úplně nedomyslela, protože tu už teď Thia nebyla, aby to křoví zase... odmagiovala. "A sakra, co s tím uděláme?" prohlásila jsem poněkud bezradně a pohlédla na Proximu v naději, že by třeba mohla mít nějakej spásnej nápad. "Nebo tam prostě vlezu? Po staru," zapřemýšlela jsem nahlas. Narvala jsem čumák do křoví a hned po chvilce mi bylo jasný, že se docela poškrábu. Jenže ten bizon mi za to stál.

Byla jsem celá přešlá. To, že Ilenie byla prostě fuč, mě zasáhlo. Ale nevinila jsem z toho Thiu. Věděla jsem, že ona za to nemůže. Ale stejně to bylo na houby. A bolelo to. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že budeme navždy spolu. Prostě jako Dream Team. A to najednou bylo fuč. A já se z toho nedokázala tak rychle oklepat.
Ani jsem se nenadála a Thia s Proximou byly už zpátky od Života. Pokusila jsem se najít v sobě svou typickou energii, ale muselo to být na první pohled poznat, že to prostě není ono. Nedokázala jsem to v sobě zakrýt. "Tak co jste zjistily nového? Jaký byl Život?" zeptala jsem se a s očekáváním se zadívala na Proximu. I když mi nebylo úplně hej, pořád jsem doufala, že se jí líbil. A že si výlet užila, když už jsme se sem táhly v tom počasí. I když to už se teď nejspíš taky začínalo lámat, protože sníh docela rychle tál.
Thia něco kouslo a chtě nechtě jsem se musela nad její reakcí trochu pousmát. Pak chtěla něco říct, ale pak se zarazila. "No?" pobídla jsem ji a pak jsem pokývala Proxi, která se ptala, jestli půjdem dom. "Já jsem pro, jen bych ještě vzala na cestu nějaký zásoby." No přece jsme tak tolik toho bizona nemohly nechat, ne? To si nějaký lesní hmyzáci nezasloužily.

//Savana

//Savana přes Poušť

Proxi se hned zajímala, jaktože mám dvě mamky. Chvíli jsem se zamyslela, jak to podat, než jsem s lišáckým úsměvem prohlásila: "Protože můj táta stál za prd, tak mám místo něj druhou mamku!" Musel stát za prd, když mě ztratil. Nebo se na mě vyprd. A vůbec, oba biologický rodiče... K čertu s nima, takhle je to stejně nejlepší! Pohledem jsem střelila k Thie a něžně se pousmála. Nemohla jsem si přát lepší mámu!
Jenže jak jsem se brzy na to dozvěděla, o tu druhou mámu jsem nespíš přišla. Připadala jsem si najednou jako opařená. Svěsila jsem uši, ramena a tak celkově z mého tělo vymizela energie. Ale- Několikrát jsem se nadechla a chtěla něco říct, ale vždycky to zůstalo nakonec nevyřčeno. "Aha..." vypravila jsem nakonec ze sebe přes knedlík, i když to vlastně vůbec nic neříkalo. Ale já teď tak nějak nemohla.
Naštěstí už jsme byly skoro na místě. Proxi se strachovala, že se Životovi nebude líbit a Thia ji ujišťovala, že to bude dobré. "Určitě to s ním bude super, uvidíš, ale musíš se pak vrátit. Někdy je to těžký od něj odejít," poučila jsem dcerku. "Já na vás počkám tady a budu vás vyhlížet!" prohlásila jsem nakonec a na závěr hodila široký úsměv, i když pokud by se vlk díval pořádně, bylo celkem snadné si všimnout, že byl poněkud strnulý a umělý. Ale chtěla jsem být chvilku sama. Potřebovala jsem si to srovnat a trochu to vstřebat. Illenia je pryč... Zaleskly se mi oči.

Už jsem nedokázala déle odolávat voňavému masíčku a hladově se do bizoního masa zakousla. A byla to naprostá slast. Snad ještě lepší, než jsem se si to pamatovala. Cpala jsem se bez ohledu na nějakou grácii až do momentu, kdy jsem měla pocit, že už snad musím prasknout. Ale i s těžkým žaludkem jsem se musela mlsně olíznout, než jsem si začala čistit všechen ten binec. Ale holky na tom byly podobně, takže jsem se nemusela stydět. Ani jsme u toho nedutaly. Ježis, to bylo něco. A nejlepší na tom bylo, že bizon byl tak velkej, že jsme si to mohly ještě několikrát zopakovat, až se nám trochu vytráví. S takovou si naděláme tukový zásoby ještě na příští zimu, heh.
Když jsme se všechny dosyta nazřaly, začala se Proxima zajímat o naši první eskapádu, kdy jsme se dostaly k bizonovi. "To jo, to byla nejlepší odměna za práci, protože tohle se snad ručně ulovit nedá. A to s náma byla ještě Ilenia, moje druhá mamka," dodala jsem a pak se zarazila. "Kde vůbec je?" pohlédla jsem tázavě na Thiu, protože mi došlo, že vlastně byly spolu, když jsem je opouštěla. "Bylo to než jste se s Lindou narodily, nesla jsem kousek bizona tátovi na ochutnání no... a pak už jsem tam jaksi zůstala," zasmála jsem se.
Proxi už se ale zase chtěla vydat dál za Životem. "Jasný, pak se pro bizona stavíme. To tady nemůžem nechat," prohlásila jsem. I kdybych si měla záda ztrhnout. Thia ještě vytvořila ochranné křoví. "Chytrý," pokývala jsem uznala. Stejně je to cool, když se to s magiema umí. No a pak jsme vyrazily dál. I když bych tomu možná běh neříkala, spíš takový... valení se kupředu.

//Narrské kopce přes Poušť

Pořád jsem z toho byla jako na trní. Cítila jsem v sobě hrůzu, která se mísila s nadšením a já vůbec netušila, co si z toho vzít. Neposedně jsem přešlapovala z tlapky na tlapku. "Že by dárek od ctitele?" popíchla jsem Thiu, ale kdyby to byla pravda, rozhodně jsem to nehodlala zpochybňovat. Tohle byl ten nejlepší možnej dárek, co vlk mohl dostat. Ježiš a jak dobře to chutná, zavzpomínala jsem, až jsem se musela olíznout. To bude Saturn koukat, až mu zas přinesem ochutnat! Už jsem se na to těšila.
Proxi kolem bizona pochodovala a zkoumavě si ho prohlížela a já se jí rozhodně nemohla divit, když tohle zvíře viděla poprvé. Byl to totiž pořádný kus. Slyšela jsem, jak pošeptala, že je to magie. "Možná, ale pro jednou z toho něco máme bez práce, takže kdo by se zlobil!" zazubila jsem se a tak trochu tím naznačila, že se nám podivné divnosti už staly. A třeba Thia na ně byla vyloženě expert. A ta zrovna už navrhovala, ať se vrhneme do jídla, čemuž se nedalo odolat. V tlamě se mi hromadily sliny, že mi snad z ní musely i téct. "To je náš žvanec, hlodavcům nic nedáme," prohlásila jsem rozhodně a pak se s olíznutím naklonila k mrtvole bizona, kterou už Thia začala porcovat. "Pojď si dát, Proxi! Garantuju ti, že jsi nic lepšího ještě neměla." Los sice nebyl špatnej, ale bizon byl bizon. A ať si kdo chce říká co chce, ale bez práce ty koláče prostě chutnaly úplně jinak. Kromě toho, že ulovit tenhle kolos by byl docela zázrak.

//Uhelný hvozd

Na širokou pusu jsem si zívla. Nějak mi to probrání a naladění se na tu správnou zásobu energie dneska trvalo. To se mělo ale hodně rychle změnit. Zatím ale Proxi s Thiou běžely o několik kroků přede mnou a já se je snažila prostě jen uviset. Ta noc byla nějaká krátká. Zdálo se, že holky vepředu ztratily stopu a na chvilku zpomalily, což jsme mohla využít k tomu je konečně doběhnout, ale to se nestalo. Místo toho se ozvalo takové divné dunění a funění, snad jako kdyby k nám běželo něco pořádně velkého a těžkého. Zamračila jsem se a našpicovala uši, ale to už jsem viděla, jak se něco ohromného v plné rychlosti vyřítilo zpoza stromů přímo proti nám. "JEŽIŠMARJÁ!!" vyjekla jsem a v tu ránu mi tepovka vyskočila tak, že jsem byla už stoprocentně vzhůru. Byla jsem úplně podělaná. PROXI! Nestihla jsem udělat ale vůbec nic, ani se pohnout. Jenže najednou ta obluda prostě spadla na zem, jako kdyby ji někdo podťal.
Zůstala jsem stát jako přimražená a prostě jen zírala na tu obrovskou hroudu hmoty před námi. Porxima se ptala, co to je, na což jí Thia velmi výmluvně odpověděla. A až v tu chvíli mi to došlo. "No jo, to je bizon!" vyhrkla jsem. "Bizon!" Přesně takovej jako jsme si přály. Nechápala jsem, co se právě stalo, ale bylo jasný, že teď už hlad mít nebudem. "Dream team je nejlepší!" zvolala jsem a začala se smát. Jenže Proxima měla další trefnou otázku. Zarazila jsem se. "No jo, ale jak jsme to dokázaly?" Podívala jsem se v Proximy na Thiu a pak zase zpátky na obrovského ležícího bizona, kterýho neprobral ani pořádný Thiin kopanec. Neuvědomovala jsem si, že bych něco udělal. Ale i kdyby jo, bizonovi jsem se za to omlouvat nehodlala. Už teď jsem cítila, jak se mi v tlamě sbíhají sliny.

Teda informace, že taky tak chrápu, mě fakt nepotěšila a muselo to na mě být vidět, jak jsem se zarazila. No to snad ne. Ježiš to je trapas, jestli takhle chrápu před Saturnem, prolétlo mi hlavou, až jsem se při té představě zastyděla. To jsem musela být fakt princezna. Jenže k tomu navíc můj světlý kožich rád nachytával všecku špínu, takže jsem byla i dost často od bláta a různé takové havěti. Na Saturna pak ale samo o sobě došla řeč. "No to právě nemůžu slíbit," ušklíbla jsem se a hodila po Thie pohled. Pro jednou jsem doufala, že měl plno práce se smečkou a ještě neměl příležitost nás hledat. To by nenapadlo ani mě běžet až sem. Proxima byla prostě jednou velkou záhadou, ale před spaním jsme ještě pořešily starosti s jídlem. Se vzpomínkou na flákotu z bizona se přeci jenom o něco lépe usínalo, i když to naše problémy vůbec neřešilo.
Sice jsem v noci spala, ale spaní jsem měla opravdu lehké. Při jakémkoli zvuku jsem byla hned zase vzhůru. Nějak jsem si odvykla spát takhle venku. Navíc když s námi teď byla ještě Proxima. A vzbudila jsem se i ve chvíli, kdy se právě ona plížila od nás. Otevřela jsem jedno oko, abych viděla, kam jde, ale neměla jsem sílu se zvednout. A brzy na to jsem znovu usnula. Podruhé mě vzbudil až hlas Thiy. To už jsem sebou trhla a okamžitě byla na nohách. Ale než jsem stihla začít Proximu shánět, byla už u nás. A podle všeho byl čas vyrazit. Pořád ještě rozbitá z předchozí neklidné noci jsem se oklepala, pořádně zívla a vyrazila za nimi. "Našemu týmu nemá nic šanci proklouznout!" prohlásila jsem entuziasticky, i když moje tělo bylo pořád ve fázi vzpamatovávání se.

//Savana

//Loterie 15

Podivné ticho v lese ale brzy narušila Proximino pořádné zařezávání. Jako by snad byla nějaká starý dědek. Musela jsem se tomu zasmát. "Takle nechrápu, že ne?" zalaškovala jsem. Tohle musí mít po tatínkovi. Ale vlastně tady v tom lese nebylo tak zle, i když to tu tak trochu divně smrdělo. Ale zase ne tolik jako na sopce. A bylo tu tepleji. Thia navrhovala, že bychom tu mohly přečkat zimu, ale to nešlo. Zavrtěla jsem hlavou. "Říkaly jsme, že budeme v těch notách tam vedle," připomněla jsem a trochu se u toho uculila. Beztak tomu ale Saturn nevěřil, že tam vydržíme. Však mě znal. Zase zase na druhou strnu jsme se teď ocitly až neplánovaně daleko.
Zatímco Proxima spala, snažily jsme se přijít na kloub tomu, co se předtím psalo. "Možná jo," připustila jsem, když Thia navrhovala, že se možná prostě lekla tak moc, že na všechno zapomněla. "Ale zas tam kolem nic divnýho nebylo." Kdyby tam byl třeba medvěd, neřeknu... Už mě z toho všeho přemýšlení pomalu začínala bolet hlava. Tohle na mě nebylo.
Měla jsem obavy o to, jak letos vyjdeme s jídlem. "Něco snad jo, na podzim jsme chytli losici," zauvažovala jsem, "teda jestli se tam neobjevili na zimu nějaký příživníci, co se jinak celý léto neukážou." Já bych je hnala, ale věděla jsem, že Saturn byl na to moc velký dobrák. "Ale když se nám podaří něco najít, asi bych se na to nespolíhala." Stejně to nebyl náš styl. A Proximě taky lekce lovu nemůže uškodit. "Teď by se hodil ten bizon," zasnila jsem se. Jó, to byla bašta.
Ale pak bylo na čase si taky trochu odpočinout, než se Proxima vzbudí. Pokývala jsem Thie a položila hlavu na tlapy. "Dobrou," broukla jsem tiše a zavřela oči. Trvalo mi ale docela dlouho, než jsem usnula. A stejně jsem spala spíš jen tak napůl.

//Loterie 14

//Kopretinová louka

Proč chce Proxima tolik za Životem jsme se nedozvěděly, ale popravdě jsem momentálně měla jiný starosti. Byla jsem ráda, že jdu. Přeci jen, Proxima už byla fakt těžká a okolní podmínky taky zrovna moc nepomáhaly. V momentě, kdy jsme se dostaly do lesa, už jsem byla ráda, že pletu nohama, takže jsem pauzičku rozhodně uvítala. "Jo, někde tam. Je to skoro jako by tu bylo od těch uhlíků teplejc," pronesla jsem zamyšleně, protože opravdu taky bylo výrazně lépe než venku na louce. A nebylo to jenom absencí větru. Jenže jsme nedošly tak daleko, abychom tuhle úvahu mohly ověřit. Proxima se ptala, jestli by nevadilo, že se na chvíli prospí. "Rozhodně ne," zavrtěl jsem hlavou. Popravdě jsem tohle čekala o dost dřív, když se vezmu v úvahu, kolik toho sama uběhla. A já si taky ráda dáchnu, co si budem, musela jsem si přiznat.
Proxima snad v momentě, co se schoulila, byla tuhoň a já si jen proklepala napjaté nohy a pak se uvelebila vedle ní a Thiy. Spát jsem ale nemohla, protože jsem měla plnou hlavu myšlenek. Takže jsem místo toho těkala očima kolem, až jsem se zastavila na Proximě, když o ní Thia mluvila. "Snad," pošeptala jsem. Pak jsem se na chvilku odmlčela, než jsem váhavě pokračovala. "Taky se mi stal takový zásek. Když jsem se spadla do té řeky a našel mě Meinere. Možná to má něco divnýho po mně. Ale zase je divný, že si to vůbec nepamatovala. Jakoby to ani nebyla ona." Zavrtěla jsem hlavou. Úplně mě bolela z toho, jak jsem nad tím vším usilovně přemýšlela. Prostě hrozně divný. Zadívala jsem se mezi stromy. V lese bylo až nezvyklé ticho a to i když byla noc. Chlad zase sílil a já si byla celkem jistá, že teď by to bylo někde na louce fakt zážitkový. "Mám strach, že nebude co jíst. Hlavně tam na severu," pošeptala jsem a krátce očima těkla ke starší vlčici. Možná bysme měly něco donýst, kdyby se podařilo. Být ta zodpovědná ke mně nepasovalo. Ale teď jsem měla na krku krom sebe taky dvě odrostlejší ale rozhodně ne samostatná vlčata. Však ještě i já sama jsem Thiu v mnoha věcech potřebovala.

Poprosím za bronzový ticket tajnou myškavěc pro Sheyu, díky

//Loterie 13

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

Nechaly jsme Proximu poodběhnout, abysme si s Thiou mohly tajně něco pošeptat, ale tentokrát jsem si dávala dobrý pozor, aby se malá vlčice neztratila z dohledu. Znovu už jsem si něco podobného absolvovat rozhodně nepřála. Thia souhlasila s mým prohlášením, že to, co se stalo, bylo fakt mega divný. Jenže víc neříkala. A ani já. Netušila jsem přesně co. A tak už jsem pak přidala do kroku, aby Proximu doběhla a tentokrát jsme šly všechny tak nějak ve skupince. "A proč vlastně chceš Života vidět? Chceš, aby ti pomohl s magií, nebo udělal nějaký barevný ozdoby? A nebo snad třeba prodloužil uši?" zvědavě jsem se obrátila k vlčeti a zasmála se při představě, jak by asi vlk vypadal s ušima jako zajíc. Vtipně.
Jenže Proxima už byla unavená a ono popravdě nebylo divu po tom jejím sprintu. "Jasně, pojď," odsouhlasila jsem jí odhodlaně, že ji vezmu, i když jsem tušila, že si docela máknu. Přeci jen už nebyla žádný mrně a sněhu bylo takhle na plání po kolena. Přikrčila jsem se, aby mi Proxima mohla nalézt za krk přesně tak, jak jsem si vždycky jako malá hověla na Thie. A pak jsem vyrazila dál, ale už po pár krocích mi bylo jasné, že to nepůjde tak rychle. "Můžem jít trochu pomalejc?" poprosila jsem Thiu, která si ale něčeho všimla. Zaměřila jsem svůj pohled na les před námi. "No jasně, tak se muselo přejít přes ty uhlíky, ne?"

//Uhelný hvozd