Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Východní hvozd

Sluníčko postupně zapadalo níž a níž, až bylo už jen těsně nad horizontem. Stala se z něj jedna taková veliká tmavě oranžová žhavá koule, až jsem musela zamžourat a přivřít oči, jak zářila. A navíc se ještě světlo posledních slunečních paprsků silně odráželo od vodní hladiny velkého jezera.
Nádhera moc nechápala, jak to, že se mi kluci zdají divní. "To bys musela potkat Poblióna! Normálně se na mě vyzvracel, fuuj," objasnila jsem jí a u toho názorně dramaticky zakoulela očima. Nad její další otázkou jsem se musela dlouze zamyslet. "Falion je hrozně cool," začala jsem nejistě. "Aaa... ještě někdo, hm? Já nevím. Oh, možná jeden. Saturn byl milej. Ale viděla jsem ho jenom jednou! Prý bydlí v močálech, dobrý co?" zasmála jsem se a u toho energicky švihla ocasem. Pomalu ale jistě jsem přestávala být tak strašlivě ospalá, asi pro to, že jsme se pomalu ale jistě blížily k cíly.
"Ooooooh," vydechla jsem dlouze, když mi vlčice osvětlily, jak se to má s tím chozením. "Ooooh." Zopakovala jsem po chvíli. Nevěděla jsem, jak reagovat. Překvapilo mě to. "Rodina zní fajn," usmála jsem se nakonec, ale v hlavě mi pořád šrotovalo, jestli je to prostě takhle vždycky, nebo je to jedno, jestli si najdu vlčici nebo vlka.

//Jedlový pás

//Zarostlý les

Upalovaly jsme domů a ta cesta prostě nebrala konce. Nemohla jsem si pomoct. Dlouze a hlasitě jsem zívla. Už jsem začínala být vážně unavená. Navíc i sluníčko už zapadalo. Jednoduše byl čas jít spát, e to my ještě nemohly, jelikož jsme pořád ještě nebyly ani h velkého jezera. Ale už jsme se blížily!
Natočila jsem hlavu a zvedla oči k Ileniy, která mi začala vysvětlovat, proč jsem takovou hru ještě nemohla hrát. "Proč všechno můžou jenom dospělí?" zabrblala jsem otráveně. Byla to pravda. A navíc vlčata bylo zatraceně málo a mě docházely nápady na hry, co bych mohla hrát. Kde je vůbec Nym tak dlouho? napadlo mě. Možná ji něco sežralo. Třeba magie. To by měla Thia radost...
Další otázka, co přišla, mě poměrně překvapila. Znechuceně jsem se otřásla. "Ew, kluci jsou divní." Pak mě něco napadlo. Bavili jsme se o tom předtím a mně to pořád ještě nebylo úplně jasné. "A kam že to spolu chodíme? Můžu jít s váma?" Energicky jsem při tom zamávala ocasem.

//VVJ

//Elypole

Naštěstí ani jedna z vlčic nic nenamítala na nás odchod, za což jsem byla opravdu ráda. Už jsem tam vůbec nechtěla být, už ani minutu. Byla jsem unavená a pomalu ale jistě jsem začínala být i hladová. V hlavě jsem si jen představovala, jak si hezky lehnu zase v úkrytu na kožešiny a Ouško k tomu udělá ohýnek a pár keříčků borůvek. Mňam. To by byla ideálka.
Ale že snění mě vytrhla představa té šílené cesty zase tam nahoru a taky hlas Thiy. Ptala se mě, jestli se mi něco nestalo. Jestli za to nemůže ten vlk. Chi, teď bych mu mohla zavařit. Ale nakonec jsem jen zavřela hlavou. "Nic mi neudělal, jen si nechtěl hrát na zalehávanou ani na bobra. Proč tyhle hry můžou hrát jen dospělí?"

//Východní hvozd

Černý vlk mě pořádně odpálkoval. Dokonce mě to i dost naštvalo, protože účinky houbičky pomalu ale jistě vyprchávaly. Uraženě jsem nakrčila čumáček a pozvedla ho nahoru. Takhle by to nešlo. Thia s Ileniou měly ještě o něco déle dobrou náladu a taky se to projevovalo tím, že se s tím vlkem ještě dost vybavovaly a dokonce se u toho smály. Já byla ale naprdnutá. Tak si tu rhu nech, blbečku. Vlka jsem si okamžitě zařadila na seznam neochotných sucharů, se kterýma není žádná sranda. Dostal se hned za Poblióna, ten ale pořád zůstával ve vedení téhle tabulky.
Zaslechla jsem Thiu, jak huláká něco o pršení, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Pláň se začala plnit vlky, bylo to až šílené. Najednou nás tu bylo dokonce i víc, než u toho jezera. A definitivně víc, než u nás v horách. Zvláštní, skoro jako by tu byl poklad. Dva vlci dokonce taky hráli tu hru na bobra. Jasně, jen já nemůžu, protože jsem moc malá! Taky nemůžu mít magii, protože jsem moc malá! A navíc mi nikdo nedokáže říct, když už budu velká, pch! Výrazně jsem si odfrkla a pak pohledem zabloudila na moje dvě opatrovatelky. Už mi to tu nepřišlo tak super jako předtím, navíc tu těch vlků bylo fakticky moc. "Thio, Ilenie, půjdeme domů?" zeptala jsem se tiše.

//Směr Smrt?

Celkový počet bodů: 47,5
Směnárna:
9 x 5 bodů za 225 drahých kamenů
3 x 1 bod za 45 oblázků
0.5 bodu za 5 oblázků
Celkem: 225 šutříků, 50 oblázků

Moc děkuji za takhle rozsáhlou akci a tak štědré odměny

I Thia do mě začala hustit, že s Ilenií někam chodí. Pořád jsem tomu nerozuměla. Ale kam jako spolu chodíte?" snažila jsem se z nich dostat, ale ani jedna mi nebyla schopná odpovědět. Navíc hulákaly samé divné věci. Bylo to zvláštní. Ale zároveň zábavné. Musela jsem se smát.
Teda jen do té doby, než začal řvát ten černý. Stáhla jsem uši k hlavě a ocas mezi nohy, pak jsem si ale uvědomila, že to naštěstí nebylo na mě. Chacha, určitě prohrála a on ji teď trestá. Ta to je, jo... A pak začala řvát i ta šedá, co už byla na odchodu. Moc jsem jejich slova nedokázala vnímat. Kytičky kolem se pořád točily, i když trochu zpomalovaly. Ty kamínky jsou bezva.
Když ale černý začal mluvit zase na mě, natočila jsem k němu ouška. "Co je to coura? A proč je špinavá?" zajímalo mě. Hrozně moc odváděl mou pozornost jinam, ale já si pořád pamatovala, že si chci zahrát. Na mě si nepřijde. Mě neošidí. Když mě ale začal odhánět, zavrčela jsem na něj. "Ale já nikam nechci! Neci, neci, neci!" zaprotestovala jsem důrazně. "Budu hrát taky. Pojď si ohřát rampouch!" Nastavila jsem se tak, jak byla předtím ta šedivá. "Takhle? A ty mě zalehneš? Nebo počkej, obráceně!" Než se nadál, skočila jsem mu na záda, ale jak se se mnou svět točil, moc dlouho jsem tam nevydržela a zase spadla zpátky do trávy. Přišlo mi to však hrozně srandovní. Thio, Nie, pojďte hrát taky na bobra!" Proběhla jsem mezi vlky a lehla si do hromady květin. Zadívala jsem se na černého a všimla si něčeho divného. Něco, co jsme my neměly. Oh, to je určitě žížalka, vzpomněla jsem si na výklad od Ilenie. "Hele, proč máš tu žížalku najednou tak velkou?"

//Sorry not sorry

Ilenia se nenechala dlouho pobízet a dala si taky. No a za chvíli už ležela vedle mě. Byla to hrozně sranda. Šibalsky jsem se na ni usmála, byla pro každou špatnost. A pak mi řekla, že chodí s Thiou. "Jo? A kam s ní chodíš?" zachcetala jsem se, až jsem se trochu zakuckala. Ale dobře znamení bylo, že se mi zase vracela trochu energie. Zvedla jsem se z kaluže a oklepala že sebe vodu.
To už u mě ale byl ten černý a káral šedou, že by si tu takhle neměla hrát přede mnou. Moc jsem tomu nerozuměla, co na tom bylo špatného?
"Podrbat bobra? A jak se to hraje?" zopakovala jsem trochu zpomaleně. Houbičky stále působily, a tak jsem dokonce i myslela pomaleji, než normálně. "Však už jsem skoro taaaak velká," neprotestovala jsem a vytáhla se co nejvýš. Moc jsem chtěla hrát taky. Zvlášť když to na honěnou úplně nevyšlo. "A co kdybys mi vysvětlil pravidla a já to pak zkusím. Určitě to zvládnu!" hodila jsem na něj prosebný kukuč. A když tak Nádhera je dost veliká. Když mě nenechají, můžu dělat aspoň rozhodčí!

//Pardon, mobilpost, ale můj vlak je zase zpožděnej ;;;

// Zubří vysočina

Už jsem tolik nespěchala, protože ač se ty dvě snažily, aby to vypadalo, že stále hrajeme, já už je dávno prokoukla. Vůbec mě nehonily! Protože takhle špatné být nemohly. Mrzutě jsem kopla do kamenu a najednou si všimla takového divného kamínku. Zvědavě jsem přišla blíž a tu věc očichala. Nebyl to kamínek a navíc to docela vonělo. Navíc jich tam bylo víc. Váhavě jsem tu věc - houbičku - olízla. Nebylo to tak špatné a tak jsem to i přes varování Thiy, že bych neměla ochutnávat divné věci a pít vodu ze špinavých kaluží, tu věc pozřela.
Byla dobrá, ale zdálo se mi, že je s každou chvílí ještě lepší. A zvlášť chvíli po tom, co jsem ji snědla. Čím delší ta chvíle byla, tím lepší a lepší náladu jsem chytala. Tady je to hezkýýýý, zazpívala jsem si ve své hlavě a začala se rozhlížet kolem. Všude byl barevné květiny. Snad až k samotnému horizontu, protože tu nebyly žádné kopce. Nejvíc jsem viděla nějaké fialové, ale pak se sem tak taky objevil vlčí mák, kopretina nebo i nějaké takové žluté kvítí. To fialové ale přesto bylo nejvýraznější. Udělala jsem několik kroků a chtěla jsem si jednu takovou rostlinku chytit, jenže když jsem po ní chňapla, ta rostlinka mi uhnula. Zavrčela jsem a zkusila to znovu, jenže znovu neúspěšně. A jakmile jsem zvedla hlavu, najedou se všechny ty barevné květiny točily do různobarevných obrazců. Nepřítomně jsem se zasmála, bylo to vážně zvláštní. Když jsem se zaměřila na stromy v dálce, přišlo mi, jako když se taky hýbou. Jako kdyby šly přímo ke mně. "Oh, vy si taky chcete hrát na honěnou? Ale mě nechytíte. A koukejte být lepší, než Nádhera s Legendou," instruovala jsem je a udělala několik rychlých kroků dál. Jenže jak jsem moc nedávala pozor, nevšimla jsem si hromady kamení a na štěrku uklouzla. O jeden větší kámen jsem se řízla do pachy. "Jauvajsky," vyhrkla jsem zpomaleně. Co ale bylo nejvíc zvláštní, skoro jako by mě to ani nebolelo. A tak jsem se tomu začala smát. Květiny okolo se na chvíli přestaly hýbat a já si všimla, že z druhé strany kamenů je veliká kaluž. Najednou jsem měla hroznou chuť se v ní vymáchat. A tak jsem to jednoduše udělala. Jakmile jsem se trochu porochnila, zůstala jsem ležet na zádech a zadívala se na mraky. Přišlo mi, že i na obloze je to samá květina. A ty tam nahoře se na mě dokonce usmívaly. A mávaly mi. Zamávala jsem jim nazpátek. Tady na té pláni se mi opravdu líbilo. Všechno bylo tak intenzivní, ty barvy, ty vůně. "Thio, Ilenie, dejte si taky, tam u spadlého kmenu jsou hrozně dobrý kamínky!" pobízela jsem vlčice nepřítomným hlasem hned, jak jsem si jich všimla. Nedokázala jsem jim však věnovat příliš pozornosti. Protože květiny se zase začaly hýbat. A mě to tak dráždilo. Prostě jsem si chtěla utrhnout tu svou fialovou, ale nebyla jsem se schopná zvednout z kaluže.
Navíc jsem kousek ode mě byl ten černý vlk vyskočený na šedivé z pláně. Ozývaly se divné zvuky. Zajímalo mě, co dělají. Ale neměla jsem se sílu se zvednout. "Co to děláte, já chci hrát taky," zavolala jsem na ně a doufala, že přijdou. Protože mně se opravdu nechtělo nic dělat. Ale zase hra, třeba to nebudou flákat jak ty dvě.

//Zarostlý les

Už už jsem si myslela, že mě Ilenia má, ale když jsem se otočila přes rameno znovu, nikdy nebyla. Pořádně jsem se rozhlédla, ale opravdovsky už jsem ji neviděla. Zamračila jsem se. Přišlo mi to divné. Kde je? Co se stalo? Popravdě jsem to nechápala. Vždyť už byla přímo za mnou, už jsem slyšela i její dupot. A teď nic. A po Thie taky nebylo ani památky. "Kde se flákají?" zabrblala jsem a ačkoli jsem tuhle pauzu využívala k vydýchaní, popravdě mě docela štvalo, že najednou zmizely. Však jsem mohla vyhrát, nebo prohrát, to už bylo jedno. Hlavně něco. Beztak mi dávají náskok, abych vyhrála a měla radost, napadlo mě, ale popravdě mě ta myšlenka docela naštvala. Nechtěla jsem vyhrávat takhle pitomě, však jsem měla na to vyhrát poctivě, no ne? "Kde se flákáte? Šup, šup, hlemejždi!" zahulákala jsem do lesa. Ale nikdo pořád nešel. Bylo to divné. Ale jakmile jsem uslyšela vzdálené hlasy, zase jsem se rozešla skrz kopečky dál. Jo tak oni vykecávaj? Pff, já vám ještě ukážu. Jen si mě chyťte! Chytrácky jsem se zakřenila a lehkým klesem se rozeběhla dál. Už z dálky jsem tam viděla nějaké květiny. Aspoň jich na mě zbude víc!

//Elpole

//řeka Kierb

Řeku se mi nakonec povedlo docela úspěšně přebrodit. Asi to bylo tím, že jsem nad tím moc nepřemýšlela a prostě se do toho vrhla doslova po hlavě. Jinak by to bylo horší. Takhle jsem vlastně neměla ani čas připustit si strach. Jen co jsem byla ven z vody, jsem se oklepala a rozeběhla se dál. Muhahá. Měla jsem vyhráno. Teda, sice se cizí kroky blížily, ale už jsem přece byla venku z vody, no ne? A to se počítalo. Zvládnu to, zvládnu to. Jenže ty kroky se pořád blížily. A na Thiu nějak moc rychle. Přeci nejsem tak pomalá, však jsem trénovala, no tak, no tak, pobízela jsem své nožky, jako bych je tak snad mohla donutit pádit rychleji. A pak už se Thia vynořila mezi stromy. Honem jsem se ohlédla přes rameno, jenže to nebyla Thia ale Nádhera. Thia ji chytila a teď má určitě babu! "Mě nechytíš!" vyplázla jsem na ni provokativně jazyk, jenže přede mnou se objevily hned dva problémy. To, že mi byla v patách a ten druhý spočíval v tom, že les právě končil a tím pádem jsem se teď už měla jen těžko jak schovat.

//Zubří vysočina

//Východní hvozd

Nádhera se chytla mého plánu, takže jsme se Thie rozprchly každá na jinou stranu. Navíc les byl pořádně hustý, takže neměla šanci nás pořádně sledovat a na stopování moc neměla čas. Hihí, vyhráváme, mlaskla jsem spokojeně. Měla jsem hroznou radost. Tohle mě bavilo. Navíc mi v těle docela začínal kolovat adrenalin.
Jenže najednou les zmizel a přímo přede mnou se objevila další pitomá řeka. To snad nebylo už ani možné, kolik jich tu všude bylo. Byly všude! Sakra, sakra, sakra. Prudce jsem zabrzdila a jen tak tak to stihla, abych nepřepadla přes kraj břehu přímo do proudu řeky. Navíc mě ro značně zpomalilo a já už za sebou zase slyšela Thiu. Doháněla mě. Začínala jsem malinko panikařit a rozhlížet se okolo, jak bych se přes proud dostala nějak šikovně a hlavně rychle. Nechtěla jsem prohrát. A už vůbec ne takhle. "Kvůli pitomé řece, pchhh!" odfrkla jsem si znechuceně a pak se prostě vrhla přímo skrz. No co, plavat už umím! Na druhé straně byl zase les. Jen se tam dostat a tam se zase schovám. Easy.

//Zarostlý les

//VVJ

Pádila jsem co mi nohy stačily. Za sebou jsem slyšela jen tlumené hlavy mých dvou opatrovnic. Jak se zdálo, Thie se baba předat nepodařila, takže Ilenie ke mně byla o něco blíž než ona. Jen zběžně jsem se ohlédla přes rameno, jestli mám pořád dostatečný náskok. A zdálo se, že přeci jenom ano. I když se pomaloučku zmenšoval. Musím zabrat, no tak Sheyo, povzbuzovala jsem se v duchu, ale jednoduše jsem měla prostě krátké nožičky. Zvlášť oproti dospělým. Ale třeba chybí Nádheru, má ji blíž. A já babu nedostanu, jo, já vyhraju. Hehe. Spokojeně jsem se zašklebila a pak provokativně zahulákala na celý les. "Nechytíš, nechytíš!" Sice se mi přes všechny ty kořeny blbě běželo, ale pro Thiu tohle muselo být ještě těžší, protože si nás v tomhle nepřehledném terénu musela hlídat hned dvě. A to byla naše výhoda. Já jsem ale hlavinka! "Nádhero, utíkej na stranu!" Byl to vskutku geniální plán. Byla jsem na sebe hrdá. Ale taky mi pomalu začínal docházet dech, jak bylo to příšerné horko. Ale ještě jsem to nechtěla vzdávat, ještě ne. "Neprohraju, slyšíte, já neprohraju!" zasmála jsem se znovu na celý les. Tohle mě hrozně bavilo.

//řeka Kierb

Kopala jsem tlapkama. Hezky jedna, druhá a pak zase jedna, druhá. A kupodivu to vskutku fungovalo. Slyšela jsem nadšené hlasy Thiy a Ilenie, ale když jsem se na vlčice chtěla usmát, jenom to vedlo k tomu, že jsem se zase nalokala. "Blééé," vyprskla jsem znechuceně. Přeci jenom voda v jezeře nebyla v těchhle vedrech už úplně nejčistší a nejvoňavější. Thia na mě volala, že teď už se vody nikdy nemusím bát, ale to se mi úplně nepozdávalo. Přeci jenom jsem k tomu živlu neměla úplně důvěru. A to se asi jen tak nezmění.
Když mě zavolala ke břehu, poslušně jsem se tam doplácala. Popravdě to plavání bylo docela únavné. Navíc jsem měla stále zrychlený tep a stažený žaludek. Na moment jsem se prostě a jednoduše naplácla na břeh, abych se vydýchala. Ale to rozhodně netrvalo dlouho. Jakmile jsem dostala druhou vlnu do baterek, vyskočila jsem na nohy. Ilenia s Thiou postávaly kousek odpodál. Šibalsky jsem se usmála. Měla jsem plán. A taky ta budu moct vypadnout zase na chvíli co nejdál od vody. A nebude to podezřelý! Protože já se přece nebojím! Přesně tak. Vyběhla jsem k vlčicím a když jsem se přesvědčila, že má Thia dost prostoru na to stihnout zareagovat, jsem prolítla kolem Nádhery a plácla ji ocasem do nohy. "Máš ji!" Rozeběhla jsem se plnou parou pryč od jezera, bohužel úplně na druhou stranu, než kam jsme původně směřovaly. Mě jen tak nechytíš!

//Východní hvozd (přes Galtavar)

Zběsile jsem kopala nohama a pokaždé, když se mi povedlo se nějakým způsobem vymrsknout nad hladinu jsem zalapala po dechu. Ale bylo to hrozně vyčerpávající. Slyšela jsem hlasy Nádhery a Legendy, jak volají moje jméno, ale nedokázala jsem jim odpovědět. Dokonce jsem je i koutkem oka zahlédla, ale jen rozmazaně. Docházela mi síla. Z těch rychlých pohybů mi rychle docházela síla. Přišlo mi, že se mi jejich hlasy vzdalují, ale pořád jsem dokázala pobrat to, jak na mě Thia křičela instrukce. Dokonce jsem i uslyšela šplouchnutí a ucítila, jak se mě něco dotklo. No tak, Sheyo, soustřed se! pobízela jsem sama sebe. Nejdřív jedna noha, pak druhá a pomalu, pomalu! Cítila jsem, jak mi srdce tlouklo, ale možná právě to mě vybičovávalo k tomu, aby se doopravdy snažila.
A povedlo se, konečně jsem se na delší dobu vynořila nad vodu tak, abych se mohla dostatečně nadechnout. "Thio! Ile-" Zase mi hlava zajela pod vodu, ale tentokrát jak mě Thia podpírala jsem už znovu nezpanikařila. A tak jsem zase vyplavala. "Já-já plavu!" vyhrkla jsem ze sebe a u toho se prvotřídně nalokala, ale to teď nebylo důležité. Tep se mi pomalu zklidňoval, ale cítila jsem, jak se třesu. Voda je zlá, chtěla ti zase ublížit! Ale tentokrát jsem tu měla někoho, kdo mi pomohl. A to bylo to důležité.

Tmavý vlk mi nasliboval, jak mi naloví pořádnou potvůrku. Spokojeně jsem mlaskla a čekala, co se tedy bude dít, ale on se i společně s tou šedivou z pláně sebral a prostě si jen tak zmizel. Brzy na to se zdejchli i Baghý s Norim. Ta mi naštěstí ale tentokrát stihla objasnit o něco lépe, o čem ta magie vzduchu vlastně je. Co je to tornádo? prolétlo mi hlavou, jenže už jsem se nestihla zeptat a oni byli fuč. Ale znělo to drsňácky. Zeptám se později!
Na oslavě jsme zbyly vlastně jen já, Thia a Ilenia. Ty dvě na mě volali, ať jdu za nimi, ale já jen rázně zavrtěla hlavou. Ještě jsem měla nějakou práci. Tse, když nikdo není co k čemu, nalovím si něco sama! Energicky jsem dupla předníma tlapkama do písku a už se rozhlížela, na co bych se teda mohla vrhnout. Moc možností tu ale nebylo. V té velké vodě budou určitě ryby. Mám to. A když tu nic jiného není, nedá se nic dělat. Tentokrát už to bude hračka. A tak jsem odvážně vyběhla až k samému okraji břehu rybníka, do místa, kam bych se ještě před několika týdny sama rozhodně nevydala. Pořád jsem byla nejistá a trochu se mi třásla kolena, ale měla jsem umanuté, že aspoň nějaké jídlo donesu. Co by to jinak bylo za oslavu.
Najednou z písku vedle mých předních tlapek vyběhlo něco malého s mnoha nožičkama. "Jee, co to je?" vypískla jsem překvapeně. Krab se na mě jen nejistě díval a rozhlížel se, kudy by co nejefektněji uprchnul. "Ahoj maličký, co jsi zač?" pokusila jsem se ho oslovit, ale on místo odpovědi jen popoběhl o kus dál. "Počkej, počkej přece!" vybízela jsem ho. Krab se mi líbil, přišel mi roztomilý a já se s ním chtěla kamarádit. Vyběhla jsem za ním, ale krab tak jenom zrychlil a šupajdil si to přímo do vody. "Neboj se, já ti neublížím. Počk-" To už jsem ale ucítila na tlapkách první vodu. Měla jsem poslední šanci kraba chytit a ochočit. A tak jsem skočila o něco hlouběji. Máchla jsem nohama, jenže najednou jsem pod sebou už neměla pevnou zem. "Po-gloglo-moc!"