Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Galtavar

Thia mi vysvětlila, co se tam vlastně stalo. Snažila jsem se to všechno dát v hlavně dohromady a opravdu to postupně zapadalo. Jenom to chtělo čas. Smečkový lovy nejsou vůbec sranda. Ale aspoň že je to dobrý. Co to vůbec je? Tu otázku jsem ale nahlas nevyslovila, protože jsem měla pocit, že už bych to dávno měla vědět. A trochu jsem se styděla. Však to je šumec.
Zakousla jsem se pevněji do nohy toho zvířete a táhla. Opravdu se mi ulevilo, když jsem se dozvěděla, že to nebudeme muset táhnout až nahoru. A navíc ten svítící les se mi fakt líbil. Už od malinka. Vůbec jsem se nezlobila, že budeme bydlet zrovna tam. "A to si jako můžem jen tak přivlastnit les? To de?" zeptala jsem se s nechápavým výrazem ve tváři. Bylo to divný. Jednoduše divný. Ale pro jednou dobře divný. Docela jsem zbystřila, protože jsem chtěla vědět, jak se přivlastňuje území. Kdo ví, třeba by se mi to jednou mohlo hodit. Budu královna všeho... Teda, Thia bude a já budu princezna, cha chá. Samolibě jsem se zašklebila a velmi ochotně pustila zvíře stejně jako Thia. Zdálo se, že už jsme v cíli. Ačkoli jsem nebyla ospalá, hrozně jsem se těšila na odpočinek. Byl to dlouhý den. Ale jak se zdálo, ještě nekončil. Thia hned vyběhla někam za Falem a hned za ní se přidala Ilenie. Ale mně se tak hrozně hrozně moc nechtělo. Nikdo si toho nevšimne... A když tak se budu tvářit, že dělám. A tak jsem se tam spokojeně uvelebila vedle kořisti. A když se nikdo nedíval, ještě jsem si maličko uždíbla. Teď jsem neměla tak stažený žaludek.

Seděla jsem tam napůl v trávě a napůl v blátě se staženýma ušima k hlavě a taky se staženým žaludkem. Pozorovala jsem, jak se v dálce kolem stáda začínají sbíhat různí vlci. Některé jsem poznávala a jiné ne. Už jsem vůbec Suse neviděla. Snad bude v pořádku... Měla-měla jsem mu pomoct... Kdybych hned zareagovala...
Ani jsem nedokázala odhadnout, kolik času uběhlo, když se přede mnou objevila Thia. Rychlými korky jsem doběhla až k ní a zabořila si čumák do její srsti a zavřela oči. "Je-je v pořádku?" zeptala jsem se tenkým hláskem a nejistě k ní vzhlédla. Pak jsem ucítila, jak je její rameno teplejší než zbytek nohy. O kousek jsem se odtáhla a nedůvěřivě jsem si ho prohlédla, ale nahlas jsem nic neříkala.
Thia se rozešla zpátky k ostatním, a tak jsem ji následovala. Chvíli jsem jen váhala s pohledem upřeným na své přední tlapky, ale pak jsem se přiměla k tomu se zeptat. "Co se stalo?" Byla jsem z toho všeho tak zmatená. Všude se toho dělo tolik a navíc ta zvířata byla tak velká oproti zajícům a husám. Na to jsem nebyla zvyklá.
Když jsme došli k ostatním, chabě jsem se usmála na Ilenii. Byla v pořádku a to bylo důležité. Pak jsem pohledem vyhledala Suse. Zdál se být opravdu celý. Chtěla jsem jít za ním, ale nesebrala jsem nakonec odvahu. Navíc kolem něj bylo tolik vlků. Po Thie jsem si vzala trochu masa, ale neměla jsem moc hlad z toho, jak jsem měla předtím stažený žaludek. "To s tím půjdeme až nahoru?" zeptala jsem se tiše, když všichni ostatní začali brát nohy těch zvířat, ať už byli cokoli. Pořád jsem byla trochu otřesená, ale nechtěla jsem zase jen stát opodál, a tak jsme zvíře popadla za stejnou nohu jako Thia.

//Ageron

//Pro ostatní nevýznamný post :D

Posadila jsem se na zem a snažila se dýchat pravidelně, abych trochu zklidnila intenzitu dýchání. Plíce mě nepříjemně pálily a já doufala, že to brzy skončí. Lovení ve skupině nebyla vůbec sranda, jak jsem si představovala. Čekala jsem, co Sus řekne, ale hrozně dlouho se nic neozývalo. A tak jsem se otočila, jen abych si všimla, jak je pořád zamotaný do stáda těch velkých zvířat. Sakra! Chtěla jsem se rozeběhnout za ním, abych mu pomohla, ale tak hrozně mě píchalo v boku, že jsem se nemohla ani pohnout. Uvnitř jsem začínala panikařit. Vůbec jsem netušila, co bych měla dělat. "Po-pomoc!" vykřikla jsem, přičemž mi přeskočil hlas. Pak jsem se rozkašlala z chvilkového nedostatku kyslíku.
Naštěstí ostatní si toho všimli a rozeběhli se za Susem v čele s Falem a Thiou. Pozorovala jsem to celé se staženýma ušima a ocasem. Všichni se snažili stádo rozehnat, ale i přesto, se mi Sus chvílema ztrácel z dohledu. Vždycky, když se tak stalo, se mi stáhl žaludek a já měla pocit, že budu zvracet. Nejenže tam mezi tvrdýma kopytama bylo malé vlče z naší smečky, ale stačilo málo a mohla jsem tam být taky.

Běžela jsem víceméně po boku záda a občas a střídala vrčení, štěkání a když jsem se jó odvážila, tak i naběhnutí či naskočení na losy, aby se trošku stočili správným směrem. Srdce mi bušilo jako o závod a v hlavě jsem měla hrozný zmatek. Skoro jako bych pořádně nevnímala, kde jsem a co dělám, ale naštěstí nás Savior čas od čas vždycky nasměroval. A Susovi jsem skoro ani nevěděla, vždycky jsem jen sem tak zaslechla jeho vrčení. Periferně jsem viděla, jak se i všichni ostatní dali do pohybu, ale vůbec jsem se neorientovala kde kdo je a co dělá.
Brzy na to se ale stádo konečně stočilo a já tak mohla konečně přibrzdit a pak i zastavit. Píchalo mě v boku a v uších hučelo. Cítila jsem, jak celým mým tělem proudí adrenalin. Zvládla jsem to! napadlo mě, když jsme byla konečně pryč z houfu těch velkých zvířat. A ani jsem se nezranila. I když teď mě bolelo celé tělo. Savior na nás něco zavolal a pak se rozeběhl pryč, ale já vůbec nevěděla, co se po mně chce. Zůstala jsem tam jako přikovaná a hrudník se mi divoce zvedal. Zmateně jsem se rozhlédla a pohledem vyhledala druhé vlče a doufala, že třeba tuší o něco víc co teď než já.

Thia s Cynthií mě pozdravily a já jim to oplatila velkým úsměvem. Ten velký hnědý se zelenou tlapkou, jehož jméno jsem později odposlouchala jako Savior, mi vysvětlil, že se lovit chodí ve skupinách. Ale vždyť se může jít i jen ve dvou, ne? My byly ve dvou... A tady nás je moc. Nahlas jsem se ale neodvážila nic říct. Měla jsem z něj docela respekt a navíc mluvil Falo, jemuž jsem nechtěla skákat do řeči. Snažila jsem se pečlivě poslouchat do toho, kdo co říkal a zorientovat se, co se teda bude dít, protože zatím to pro měl byl docela jeden velký zmatek. Takže tohle je fakticky celá smečka? To už jsme úplně všichni?
Hnědé vlče ke mně váhavě prohodilo své jméno. Povzbudivě jsem se na něj usmála. "Já jsem Sheya," špitla jsem a v očích mi přeskočila jiskra. Sice už jsem byla ne jednu stranu poměrně velká dámička, ale na druhou stranu jsem se těšila nad vidinou toho, že si budem moct hrát. Teď na to ale nebyl čas, protože se zdálo, že lov byl na spadnutí.
Pozorně jsme poslouchala, co Savior říkal. Nechtěla jsem nic pokazit. "Jo, to zvládnu," přikývla jsem vlkovi rozhodně. Běhat rychle to bylo moje. V tom jsem byla dobrá. Poslušně jsem hnědého vlka následovala a přesně podle něj se krčila k zemi. Docela mi pomáhalo to, že jsem byla celá zablácená, protože jsem takhle dost splývala s okolím. Ostatně to celá naše skupinka třech.
Dostali jsme se mezi veliké stádo (//cože to lovíme? :D tak prý losa). Bylo jich tolik a byli tak velicí. Fíha. Cítila jsem, jak mi začíná bušit srdce. Byla jsem nervózní. Savior zavelel. "Jdeme na to!" houkla jsem na Suse a rozeběhla jsem se za hnědým vlkem. Trochu jsem zaostávala, ale opravdu jsem se snažila se ho udržet. Štěkala jsem a vrčela a občas jsem se ohnala do strany, aby mě žádné z těch zvířat nekoplo. Samici se nám podařilo odtrhnout. Ulevilo se mi, ale zdálo se, že ještě není konec. Zpomalila jsem a chtěla se vydýchat a vyhnout se všem ostatním zvířatům, ale uslyšela jsem, jak na nás Savior volá. Malinko jsem se lekla, že jsem něco zkazila. Vůbec jsem se v té změti pohybů neorientovala. A bála jsem se. A tohle dospělí dělají pořád? Úplně se mi to nezamlouvalo. Ale co se dalo dělat. Dohnala jsem Saviora. "Co teď?" zahulákala jsem na něj. Už jsem začínala být zadýchaná. Savior po zvířeti skočil, ale já si teď všimla, že s celým zbytkem stáda běžíme přímo na další skupinku vlků. Polekaně jsem skočila do strany a začala odhánět stádo. "Susi!" vyhrkla jsem. Doufala jsem, že mi vlček pomůže. Nakonec se stádo přeci jen stočilo a tak se ostatním vyhnulo. Uff...

//Pardon, jestli je to trochu zmatek :D

//Ragar

V přiměřeném tempu jsem běhala po pláni a snažila se si to urovnat v hlavě. Měla jsem pořád strach, jak to bude se sourozenci a čím jsem byla starší, tím víc jsem si to začínala uvědomovat. Svět nebyl tak jednoduchý, jak se na začátku zdálo. Sice jsem se už pořádně zahřála, ale nehodlala jsem se tu zastavit, protože slunce se schovalo za horizont a teplota začala zase rapidně klesat. O to víc tady na otevřené pláni.
Najednou jsem si ale všimla přibíhající skupinky tmavých siluet. A že jich bylo opravdu hodně. Přimhouřila jsem oči a snažila se na ně zaostřit, brzy na to mě ale do čumáku praštil jejich pach, který přinesl vítr. Smečka, napadlo mě hned, když jsem poznala pach Thii, Ilenie a Faliona. A ještě dva z nich mi byly povědomé. Udiveně jsem na to uskupení vlků zírala. Nikdy jsem si vlastně neuvědomovala, že nás bylo tolik. Vlastně jsem tolik vlků pohromadě ještě neviděla.

//Odtud relevantní
Zvědavost mi nedala a já se rozeběhla jejich směrem. Zdálo se, že se tam pomalu začínaly formovat skupinky. Netušila jsem, co se tam děje, ale všimla si vlčete, o hodně menšího, než jsem byla já. Zvědavě jsem se přesunula k němu. Pak jsem se ale zadívala na vlčici, která stála tak nějak v centru dění (//Lennie). "Co tu děláte? Můžu... můžu taky?" Pohledem jsem přejela všechny ostatní vlky, až jsem se zastavila na Falovi a pak na Thie. Všichni vypadali soustředěně, a tak jsem se narovnala a snažila se působit taky dospěle. Bylo mi trochu trapně, že nevím, co se tu děje, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát. Zvládnu to, ať už to je cokoli. Nejsem žádný béčko.

Pomalu jsem začala přicházet k sobě. Spala jsem opravdu dlouho, ale bylo to něco, co jsem doopravdy potřebovala. Ten poslední výlet mě doopravdy vyčerpal, protože se taky pořádně protáhl. A to jsme ani moje sourozence nenašly. Ale vrátila se k nám Ilenie. Ta myšlenka mě donutila se usmát a pomalu rozlepit oči. Zamžourala jsem, ale všude kolem mě byla tma. Ani Thia s Ilenií tu nebyly, i když jsem pořád cítila jejich pachy z hor. Byly tam ale ještě další pachy a já doopravdy neměla náladu se teď připojovat k ostatním. Popravdě jsem z toho měla v hlavě pořád trochu guláš. Z toho, co se stalo, co jsem se nového dozvěděla a kam jako spolu Ilenia s Thiou chodí, že s nima jít nemůžu? Nedávalo to smysl.
Chtěla jsem o tom přemýšlet víc, ale zima mě donutila dát se do pohybu. V noci už se pořádně ochladilo, i když to pořád nebylo tak zlé jako, když byl ještě sníh všude. Ale už jsem taky byla větší a mohlo to být i tím, no ne? Chladem mi trochu cukly svaly na nohách a já odtušila, že je musím pořádně rozehřát. Rozeběhla jsem se proto dolů, protože jsem byla líná se šplhat nahoru a moc nesledovala, kam běžím. Pořád jsem ještě byla trochu rozespalá a taky se mi do hlavy pomalu vracely všechny ty pomatené myšlenky. Vážně tam bráchové budou?

// Z. Galtavar (přes Ageron)

Falo nakonec přistoupil na naši žádost a přeci jenom přijal Ilenii do smečky. Radostně jsem poskočila a usmála se. A teď s námi už bude chodit všude! Vlastně jsem byla opravdu ráda. Ani mi nevadilo, že mi tak nějak uzurpuje Thiu, protože ta vypadala opravdu spokojeně. I když jsem nemohla zapřít, že mě taková myšlenka už napadla.
Zdálo se, že měl Falo trošku naspěch, protože nám nevrhnul, že si s ním o našich cestách můžeme povědět potom. "Tak dobře," přikývla jsem mu a byla jsem upřímně ráda, že už se blížil čas, kdy jsem si mohla prostě lehnout a nic nedělat. Jen se krásně vyspat do růžova. "Vítej v Ragaru!" vyhrkla jsem na Ilenii. Už jsem to konečně uměla správně vyslovit. Lepšila jsem se, ve všem a ještě navíc každým dnem. Byla jsem na sebe opravdovsky hrdá. Navíc už umím plavat, připomněla jsem si a hrdě se našponovala. To byl můj zatím největší úspěch, protože ještě před několika měsíci jsem se k vodě odmítala přiblížit úplně.
Thia se ptala, jestli se chceme štrachat až k úkrytu. "Já už nikam nejdu," odpověděla jsem rozhodně a u toho dlouze zívla. I když to možná působilo trochu teatrálně, nebylo to úmyslně. Už jsem prostě a jednoduše fakticky byla na pokraji sil. Hned v prvního místa, kde to šlo, jsem se svalila a schoulila se do klubíčka. Teplo tu sice nebylo, ale aspoň na mě nemohlo pršet. Dobrou.

//Omlouvám se, jestli Sheya poslední dobou působí trochu bezcharakterně a odfláknutě :x píšu ji v poslední době hodně unavená a nějak nad tím nemám sílu nějak víc přemýšlet, Arc mi je v tomhle přeci jen pořád přirozenější :D
Jinak jestli chcete, klidně si dejte pár postů intimčo bez Sheyi a já ji nechám pár postů ptát, to je na víc :)

Nádhera prohlásila, že ke Smrti chodit nepotřebuje. Svraštila jsem obočí a zkoumavě se na ni zadívala. "Ty fakticky nechceš umět žádnou magii? Ani když jsou některý cool? Jako třeba kříd-" Nestihla jsem to ani doříct a najednou nás zahalil stín a hned na to náš alfák přistál hned vedle nás. Oh Falo! Zářivě jsem se na něj usmála malinko u toho poskočila. "Falo, jsme doma, jak jsme slíbily! Byly jsme fakt na božím výletě, zachránily jsme sluníčko! Jsi na nás hrdý?" Sypala jsem ze sebe.
Jenže konverzace začala být vážnější a na moje vyprávění nebyl čas. Atmosféra trochu zhoustla a přišlo mi, že tu nervozitu pomalu ale jistě začínám cítit i na sobě. Zmateně jsem se dívala z jednoho dospělého na druhého. Přece ji Falo nevyhodí, no ne? Co bysme pak dělaly? Thia by byla smutná. A vlastně vždyť bez Nádhery už by to byla nuda. Musely bysme pak odejít taky? Ale já nechci znova hledat domov. Viditelně jsem posmutněla.
Celý náš gang se ale snažil alfu přesvědčit, že přijetí bílé vlčice do smečky je dobrý nápad a já jsem rozhodně nehodlala zahálet. "A taky to byla ona, kdo nám pomohla zachránit sluníčko," přidala jsem pohotově. "A... a nejlíp loví rybky!"

//Jedláč

Představa, že by Smrt taky nemusela vědět a umět všechno se mi zamlouvala. Sice ne tolik jako to, že obvykle nechodila ven ze Zříceniny, ale i tak poměrně dost. A nebo to byl Život, jo, to by odpovídalo. Ten by mi magii přál, určitě jednou dostanu nějakou od něho, až budu dostatečně velká! A už to bude učite brzy, však už jsem skoooooro velká. Nenápadně jsem se vytáhla na tlapkách o pár centimetrů výše. Sice to o tom, že jsem byla už veliká jako Thia s Ilenií, nebyla úplně pravda, ale já si to tak v hlavě vsugerovala. A tak to tak prostě bylo!
Nádhera působila nějak zmateně, když jsme mluvily o Smrti. Dokonce ani žádná ironická poznámka nepřišla. Podezřívavě jsem se na ní zadívala, ale zeptala jsem se poměrně chytrácky. "A ty už jsi tam byla? Taky ti vyhrožovala?" Pak jsem se otočila na Thiu. "Naučila tě konečně, jak plácat vlky lijánou? Hrozně moc bych to chtěla vidět. Nachystáme něco na strejdu Noriho." Při té myšlence jsem se pobaveně uculila.
Zdálo se, že už jsme byli na místě, protože najedou byl všude kolem cítit Falionův pach. Tak takhle poznám, že jsem doma. Už chápu. Teď jsem to cítila víc než kdy předtím. Asi to bylo taky trochu proto, že jsme byli tak dlouho pryč. Thia navrhla, že bychom tu měli počkat na Faliona. Přikývla jsem. Těšila jsem se, až ho znovu uvidím. Ten bude koukat! A až se dozví, že umím chodit po sněhu! Tímhle tempem budu za chvíli taky delta jako Thia!
Po vzoru Thiy jsem zvedla hlavu k obloze a zavyla. Občas to sice ještě trochu zaskřípalo, ale zlepšovala jsem se v tom s každým dalším pokusem. A můj hlas pomalu ale jistě začínal znít opravdu dobře. Tak nějak žensky. Hned na to jsem si ale na burana zívla. Už jsem byla fakt na hraně.

//Guess who's back, back again!

Dech se mi pomalu začal uklidňovat, ale i přesto se mi hrudník hluboce zvedal a zase padal dolů, avšak funět jsem už přestávala. A zvlášť o to víc, když Thia zmínila, že Smrt ven nevychází, když nemusí. Uff, to je dobře. Popravdě se mi dost ulevilo. Ilenia byla pořád nějaká tichá a jen tiše zopakovala, že je Smrt strašidlo. "Jo, a vyhrožovala mi, že si mě tam nechá. A taky říkala, že všichni umřou a že nepotřebujeme magie. A taky že ještě žádné nemůžu používat, tak co pak bylo to s tím sněhem?" chrlila jsem ze sebe. To se sněhem byla další z mnoha věcí, na co jsem se chtěla Smrti zeptat, ale vlastně jsem na to vůbec neměla čas. A kvůli takové prkotině tam teda fakt znova nepůjdu. To radši k Životovi, tam je dobřeeee.
Thia rozhodla, že je čas jít se ukázat do Ragaru. Opravdu se mi nechtělo se teď štrachat do kopce, ale těšila jsem se tam. Doufala jsem, že tam bude Falion a taky Ouško, o kterém Awnay nic nevěděla. Možná by tam mohla být i Nym, no ne? Říkala přece, že jde jen na výlet. A náš musel být rozhodně delší. Byly jsme pryč tak zatraceně dlouho. "Joo, pojďme domů! Jsem hrozné unavená!" prohlásila jsem a jemně ramenem drcla do Ilenie.

//Ragar

Jen, co jsem zavřela očka, jsem usnula. Byla jsem tak hrozně moc utahaná ze všech těch dobrodružství. A všeho toho běhání po celé zemi. Ale ještě jsme nebyli úplně doma. Sice už to nebylo daleko, ale ještě před námi stály ty vysoké hory. A já prostě už nemohla. Úkryt uprostřed vysokých hor měl jisté výhody, ale pro moje ucapkané tlapky bylo dostat se tam už jednoduše nad síly.
Usnula jsem sice hned, ale vůbec jsem nespala klidně. Neměla jsem dobrý pocit. Popravdě jsem se trochu bála. Že ve snu uvidím ji, tu černou královnu Zříceniny. Neměla jsem tam chodit, ale moje zvědavost vyhrála. Vůbec nebyla tak skvělá jako Život. Proč byli tak jiní, když byli sourozenci?
Najednou jsem měla pocit, že se kolem mě něco mihlo. To mě vytrhlo ze snu. Normálně bych se nejprve pomalu rozkoukávala a rozlepovala oči, ale teď jsem je měla okamžitě na šťopkách. Když něco zašustilo, vyskočila jsem na nohy a se zavrčením se tím směrem ohnala. Nevěděla jsem, co se děje. Nikoho jsem neviděla. Jenom slyšela. A to mi nahánělo hrůzu. Je tady? Přišla si pro mě? Opravdu může ze zříceniny? Srst se mi naježila. Znovu jsem přede mnou něco mihlo. Nestihla jsem na to ale zaostřit. Naprázdno jsem po tom cvakla zuby. Bylo to celé instinktivně. "Kdo jsi? Vylez!" Strach uvnitř mě mě poháněl.
Přímo přede mnou se pomalu vynořila světlá vlčice. Objevila se podobně záhadně jako Smrt, ale vypadala jinak. Mileji. Navíc kolem sebe měla takovou lepší auru. Nenaháněla hrůzu. Ale Thia mě učila, že na cizí vlky si musím dávat pořádný pozor. A tak jsem o krok ucouvla, abych měla když tak náskok na to rozeběhnout pryč. Celou dobu jsem ji přitom sledovala upřeným pohledem. Každičký její pohyb. A kdyby jen udělala nějaký rychlejší, byla jsem připravená okamžitě vyrazit. Ale vlčice se jen usmála a neuvěřitelně ladně se posadila. Na moment jsem se přistihla, že jí závidím, protože já jsem se pořád tak hezky pohybovat nedokázala. Pořád jsem byla ještě rozlítané vlče a ne spořádaná vlčice.
"Neboj se, já ti neublížím," pověděla měkce. Pořád jsem si ji nedůvěřivě prohlížela. Měla bych jí věřit? Nebo raději ne? Ale tentokrát mě bříško netlačila a to bylo jednoduše dobré znamení. Takže jsem usoudila, že bych jí možná věřit mohla. Ale přeci jenom jsem měla na jazyku ještě jednu otázku. A pak se rozhodnu. "Proč tu jsi? Co po mně chceš?" Můj tón byl odměřený, ale už ne tolik co na začátku. Teď, když jsem ji viděla, jsem měla lepší pocit. Přišlo mi, že to celé mám o něco víc pod kontrolou. I kdyby jen o malinko.
"Přišla jsem si pro tvůj zoubek, už je nejvyšší čas. Ostatní vlčata už tu byla." Zmateně jsem se zamračila. Můj zoubek? "Kdo jsi? Na co ti bude? Proč mi chceš trhat zoubek?" Vlčice se zasmála a jemně mávla ocasem. "Já jsem Víla Zuběnka, hlupáčku, to tě nikdo nenaučil? Co ti rodiče dneska ty děti učí?" Nechápavě zavrtěla hlavou. Při jejích slovech mě trošku píchlo u srdce, ale snažila jsem se na sobě nedat nic znát, i když se mi trochu zkřivila grimasa v obličeji. "Sbírám zoubky, aby jim mohly narůst nové. Však se ti jeden už dlouho kýve, no ne?" To mě překvapilo. Jak to jen mohla vědět? Možná je fakt Víla Zuběnka. Je to další sestra Života a Smrti? A tentokrát sbírá zoubky a ne kamínky nebo kytičky?
Najednou se víla prudce zvedla a než jsem stačila cokoli namítnout mi vytrhla rozkývaný zoubek z tlamy. Na moment to zabolelo. Poplašeně jsem uskočila, ale po chvíli to vlastně v tlamě bylo lepší než předtím. "Mám ho!" rozplývala se víla. "Ale abys nebrečela, nechám ti tu za něj drobnou odměnu, jo? Přijdu zas! Stejně máš těch mléčných zoubků na svůj věk až moc!" A s tím se prostě rozplanula. A nechala mě tam stát s mnoha nezodpovězenými otázkami. Nemohla jsem s tím ale nic dělat. A navíc byl už opravdu nejvyšší čas jít zpět spát.

//Zřícenina

Vyběhla jsem ze Zříceniny tak rychle, jako by mi za zadkem hořelo. Kdyby to tak opravdu bylo, možná by po mně zůstala i ohnivá čára. Ani jsem se raději neohlížela, ačkoli sídlo Smrti bylo poměrně krásné, i když ve svém zlověstném slova smyslu. Co se to tam vlastně stalo? Nechala mě jít? Může na mě, když jsem teď venku? Nebo už ne? V hlavě mě to šrotovala a já si to snažila dát všechno hezky dohromady. Ale moc mi to nešlo. Naštěstí jsem měla dost času později na to to pochopit. Teď jsem chtěla jen utéct. Vyhoví mi? Vzala si všechny moje kamínky? Měla jsem plno otázek, ale na žádnou z nich jsem nemohla najít odpověď.
Čím víc jsem se vzdalovala od Zříceniny, tím výraznější Thiin pach zase byl. Už musela být venku. A tady jsem taky konečně cítila zase i Ileniu. Celá zadýchaná jsem doběhla až k nim. "Fuj, uff," vyhrkla jsem ze sebe. "Je jako strašidlo, vybafla na mě! Měly bysme utýct! Nebo na nás už sem nemůže?" Všechno jsem to ze sebe chrlila tak rychle, že mi muselo být sotva rozumět.

237

//Jedlový pás

Nakonec mi to přeci jen nedalo a moje tlapky se pomalu rozešly směrem ke Zřícenině. Už z dálky jsem ale cítila, že je tu něco jinak. Něco neobvyklého bylo ve vzduchu. Něco zlověstného. Nahánělo mi to hrůzu, ale zároveň mě to fascinovalo a přitahovala blíž k samotnému sídlu Smrti. Šla jsem po slabém pachu Thiy, která vyrazila o chvíli přede mnou. Ten se ale velmi rychle ztrácel v podivně hutném zápachu ztuchliny. Nakrčila jsem čumák a na chvilku se mi zježily chloupky. Musím být statečná. Přece odsud nevycouvám jako největší sralbotka, no ne? Thia to taky zvládla! A ne jednou. A to mi dodávalo odvahu.
Už jsem se ale blížila. Viděla jsem, jak se věž tyčící se nad stromy s každým krokem zvětšuje. Navíc podivná atmosféra zlé moci všude kolem houstla a sem tam se na zemi začaly povalovat různé balvany. Musela jsem si dávat dobrý pozor, kam šlapu, protože některé z nich by mým malým tlapkám dokázaly pořádně ublížit. A já se nechtěla zmrzačit ještě předem. Navíc Thia byla uvnitř a Ilenie zůstala v lese. Došla jsem až k jakémusi portálu z kamenů. Protáhla jsem se mezi nimi, aby se mi naskytl pořádný pohled na zříceninu. Byla majestátní, děsivá. Na chvíli jsem zatajila dech. Až vypadala staře a na některých místech byla pokrytá mechem, na jiných zase zářila krásnými bílými kameny, od kterých se odráželo ranní světlo. Co to v těch kamenech roste? Nechápala jsem to. Jak mohla nějaká rostlinka přežít v kameni? Ale co jinak mohly být ty zelené žilky?
Obešla jsem zříceninu kousek zprava, než jsem si všimla drobné škvíry mezi kameny. Měla bych jít dovnitř? Nebyla jsem si jistá, ale nezdálo se, že by tu byl jiný vchod. Navíc pach Thiy se mi tu už úplně ztratil. Ale jo, zkusím to. Sice jsem ještě těsně před vchodem zaváhala, ale nakonec jsem přesto vstoupila na půdu Smrti. Jaká asi bude? Má tu schované dušičky mrtvých vlků? Nechá si mě tu taky? Nevědomky se mi zježily chloupky.
Když moje oči konečně přivykly přítmí obrovského sálu, uviděla jsem kousek od sebe zelený oheň. Poskytoval vlastně téměř jediné světlo, co tu bylo. Když teda nepočítám tu trochu, co prošla skrz díru ve skále. Přešla jsem k zelenému ohni blíž a zvědavě se na něj zadívala. Něco se mi na něm ale nezdálo. Byl jinačí, než ten, co ho vykouzlil Ouško v naší jeskyni. A nehřál. A kde má polínka, ze kterých hoří? Nic tady nedávalo smysl.
Najednou v dálce něco zavrzalo. Lehnutím jsem nadskočila. „Hloupé vlče…“ ozvalo se z dálky jako by s ozvěnou. Zmateně jsem se rozhlížela, ale nikde nikdo nebyl. Hlas následoval nepříjemně skřípavý smích. Pak všechno přestalo. Ale ne, neměla jsem sem chodit. Už teď jsem toho doopravdy litovala, ale teď už jsem nemohla vycouvat, no ne? Však už jsem došla tak daleko. Zhluboka jsem se nadechla a vešla do další místnosti.
Tam jsem uviděla schodiště. Na moment jsem zaváhala, jestli se vydat nahoru, ale ono to moc nevypadalo, že mě to udrží. Byť jsem byla tak lehoučká. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Jak jsem necítila Thiu, netušila jsem, kudy pokračovat. A předem jsem se zapomněla zeptat. Určitě by mi poradila. Nebo Nádhera. Kéž by tu teď aspoň jedna byla se mnou.
Ucítila jsem, jak mě něco seklo do čumáku. „Baf.“ Instinktivně jsem uskočila dozadu, ale maličko jsem si u toho ucvrkla na lesklou podlahu. Ustrašeně jsem stáhla uši k hlavě. „Další zatracené mrně… Co tu chceš?!“ Přímo přede mnou se vynořila černá vlčice, černější než samotná noc a na některých částech těla zářila stejná zelená, jako prorůstala některé kameny. „Já… já,“ začala jsem poplašeně, ale nějak jsem nemohla najít ta správná slova. Přišla jsem si sem říct o magie, ale tak moc jsem se to teď bála vyslovit. Nečekala jsem, že Smrt bude až tak děsivá. „Čekám, nemám na tebe celý den,“ zavrčela na mě a mě to donutilo znovu ucouvnout. „Já…P… Ch-„ Nedokázala jsem to říct. Prostě jsem nemohla.
Smrt netrpělivě přešlápla a švihla ocasem. Pak cvakla jazykem. „Já vím, co chceš. Ale však je stejně ještě nemůžeš použít. Jsi jen pitomé malé vlče. Koneckonců ani dospělí by neměli mít tolik magií, na co jim to je? Pitomci. Stejně jednou umřou. Stejně si je vezmu. Ale když ty safíry a rubíny… oh.“ Celou dobu jsem ji pozorně sledovala. Měla jsem v bříšku takový podivný pocit. Byl to přesně ten, který popisovala Thia. Přesně ten, když potkáš nějakého špatného vlka. Chtěla jsem pryč, ale vždyť už jsem byla až tady! A rozhodně jsem sem nechtěla jít brzy znovu. „M-mám kamínky… Hodně kamínků, od motýlka,“ vypravila jsem ze sebe váhavě. „Oh, vážně?“ zaujatě povytáhla obočí. „A-ano. Můžeš si je vzít.“ Smrt se znovu zasmála, až mi přijel mráz po zádech. „Ještě abych dělala něco zadarmo, pch. Takový dobrák teda nejsem. A teď padej. Než si to rozmyslím a nechám si tě tu na pobavení!“ Její hlas se nesl celou zříceninou, i když ona sama byla najednou ta tam. Na nic jsem nečekala. Rozhodně jsem nechtěla pokoušet její trpělivost. Vzala jsem nohy na ramena, jak nejrychleji jsem dokázala, abych byla co nejdřív pryč. Až mi tlapky podkluzovaly a od hladké podlahy to nepříjemně skřípalo. Nestihla jsem vlastně zjistit vůbec nic z toho, co mě zajímalo, ale pro teď jsem byla ráda, že to mám za sebou. Nic jiného teď nebylo důležité.

//Jedlový pás

Objednávka:
ID - M02/země/4 = 80 kamenů
ID - M03/země/5 = 200 kamenů
ID - M02/emoce/4 = 80 kamenů
ID - M03/emoce/2 = 80 kamenů

Celkem budu mít magii země naplno a v magii emocí 7 hvězd a to mě bude stát 440 kamenů. V inventáři zbyde 35 kamenů.

//VVJ

Pomalu ale jistě jsme se vzdalovaly od velkého jezera. Navíc na obloze začalo vystrkovat sluníčko se svými prvními ranními paprsky. Naposledy jsem se ohlédla přes rameno, abych se pokochala výhledem na jezero, které se teď v tomhle světle nádherně lesklo. Takhle z dálky vypadalo mnohem přátelštěji.
"Saturn je kamarád od motýlka! A má taky ségru Biancu," vysvětlila jsem Thie, odkud jsem ho znala. Zdálo se ale, že jí to nějak nevadilo. Zato ty ostatní komentovala Ilenia pěkně ironicky. Pořád mi to trochu šrotovalo v hlavě a nic jsem neříkala, ale poznala jsem, že Nádhera začala být nějaká smutná. "Co ti je?" zeptala jsem se jí a trochu se zamračila. Řekla jsem něco špatně? Nechce být rodina? Nebo nemůže být rodina, když není vlk? Byla jsem zmatená. Moc jsem nevěděla, jak tohle celé funguje. Však jsem taky donedávna žádnou rodinu neměla. Jenom sourozence. Až se ukážeme ve smečce, musím je jít konečně hledat, slíbila jsem si, ale osud našemu setkání nějak nepřál, protože do toho pokaždé něco vlezlo. A přitom se s každým dnem snižovala prazvědopodnost, že bych je poznala.
Thia se rozhodla jít ke Smrti a já jsem ji jen zamračeně sledovala, jak se přibližuje k tomu divnému hradu. Mám? Nemám?

// přechod Zřícenina (možná jo, možná ne, uvidíme, jak to zítra stihnu :D)