Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ray se na mě otočil a zeptal se mě, jestli zářivý kamínek chci. Přikývla jsem. Jasně, že jsem chtěla. Nechat tu něco tak cenného, to byla škoda, no ne? Pozorovala jsem, jak vlček hrabe a chvílema se mu snažila s tím pomoci, ale moc to nešlo tak, abychom si nezavazeli. Nakonec Ray kamínek vydoloval podal mi ho. S úsměvem jsem se na kamínek podívala a pak jsem zvedla oči k... bráchovi. Začínala jsem se s tím pomalu vyrovnávat? Možná...? "Děkuju."
Pak ale Ray začal zkoumat něco jiného. Zmateně jsem se dívala z něj na Saturna, protože mezi námi tak zvláštně těkal pohledem. Když z něj ale vypadlo to, o čem přemýšlel, poplašeně jsem vykulila oči a zalapala po dechu. "Co-cože?" vyhrkla jsem ze sebe a cítila jsem, jak se mi do tváře žene horkost. Nevěděla jsem proč, ale najednou jsem měla hroznou potřebu se schovat. Tak, aby si mě oba vlci neprohlíželi. Aspoň ne takhle dopodrobna. "Já-já," snažila jsem se najít nějaké vysvětlení, jak to je, ale vůbec nic mě nenapadalo. A jen jsem se hrozně styděla.
Naštěstí Saturn zachytil stopu zajíce. Musel mít dobrý čumáček, protože já zatím nic necítila. "Musíme schovat kamínek, aby se neztratil!" chytila jsem se toho hned, protože to pro mě byla ideální příležitost, jak uniknout z té trapné situace. Našla jsem díru v kmeni stromu, kam jsem kamínek položila. Dala jsem si u toho pozor, aby to i oba vlčci viděli, kdybych náhodou zapomněla, kde to bylo, protože tenhle les byl pro mě jedna velká neznámá. I když pro ně to asi nebylo o moc jinak, když se přestěhovali teprve nedávno. Pak jsem vyběhla za strakatým vlčetem a opravdu po chvíli kořist taky ucítila. Nesmím to zvorat, to by to vypadalo, připomněla jsem si v duchu, protože jsem tohle celé vymyslela. A hrozně jsem se nechtěla ztrapnit, když jsem předtím tak básnila, jaké mám zkušenosti.
Kývla jsem na oba vlky a o chvíli dřív se od nich odpojila, abych mohla zajíci nadběhnout. Zajíc si v klídečku hupkal po mechu a co chvíli něco hrabal v zemi. Neměl o nás tušení, ale to se mohlo brzy změnit. A já už viděla, jak tyhle mršky dokáží být rychlé. Přikrčila jsem se za křovím a pohledem zkontrolovala, kam kluci doběhli. Téměř jsem je neviděla, ale musela jsem věřit, že to zvládnou. Na nic jsem nečekala, protože hrozilo, že mě zajíc každou chvílí zmerčí, a vyskočila ze své schovky. To samozřejmě zajíce vylekalo a naneštěstí se rozeběhl jiným směrem, než jsem chtěla. Zaber, zaber, povzbuzovala jsem se a opravdu se mi podařilo zajíce nadběhnout a tím ho stočit, aby zaměřil k těm dvěma. Tlapky se mi však zabořovaly hluboko do mechu a já cítila, jak zpomaluji.

Ray si zřejmě myslel, že Launee s Therionem jsou rodiče nás všech. Saturn se proti tomu ohradil a i já chtěla, ale pak jsem tlamičku jen zavřela. Nemělo cenu mu motat hlavu. Že nás máma nechtěla, a proto jsme spolu plavali... Bolestně jsem stiskla víčka a na malý okamžik uvnitř cítila vztek. Třeba nemusel být takový! Ten hned ale vystřídal šok, když jsem uslyšela tichá slova vlčete vedle mě. Dlouze jsem se na něj podívala a moje oči byly opravdu smutné. Pryč... projelo mi hlavou. Nedokázala jsem ale nic říct, abych ho podpořila jako on předtím mě. Přišlo mi, že kdybych promluvila nebo se ho dotkla, okradla bych ho o ten jeho intimní moment. Jediný, kdo vypadal, že si z toho nic nedělá, byl Ray. Ale kdo ví, co se mu jen honilo v hlavě?
Naštěstí nás ale plán lovu dostatečně zaměstnal tak, aby naše hlavičky trochu rozptýlil. Saturn sice neměl moc zkušeností, ale za to věděl, co byli ti velcí hnědí. "Jo, přesně ti," přikývla jsem energicky, protože jsem nechtěla vypadat jako hlupačka, co neví, co je jelen. Musím od někoho nenápadně zjistit, co byli doopravdy zač. Ray sice zajíce trochu zkomolil a nevěděl, co to je, ale v zásadě proti našemu plánu neprotestoval. "A má dobrý masíčko," dodala jsem k Saturnovu vysvětlení, abych černé vlče nalákala. Ale zřejmě jsem se nemusela tolik snažit, protože jeho kručení v břiše museli slyšet snad v celém lese. "Musíme to zvládnout, už nejme přeci prťata," řekla jsem rozhodně a maličko se usmála. Já byla odhodlaná. Věděla jsem, že jsem poměrně rychlá a obratná, ale za to jsem neměla moc síly. To jsem si vyzkoušela, když jsem se mordovala s husou. Musela jsem to nějak vymyslet. Pohledem jsem krátce zabloudila na Saturna a Raye. Ray byl sice podobně hubený jako já, ale Saturn měl na tlapách svaly. "Až najdeme zajíce, já vám ho nažeru a vy na něj s Rayem skočíte, šlo by to?" narhla jsem svou strategii spíš k Saturnovi, protože Ray v tomhle byl příliš nejistá proměnná. Ale za veverkou sice běžel divně, ale rychle, napadlo mě. Jenže to už černý vlček něco zkoumal. "Co to tam máš?" zeptala jsem se ho zvědavě a vyklonila se, abych tam lépe viděla. Byl tam nějaký kamínek s modrou zářivou žilkou. "Oh, to vypadá jako ty zářivý kamínky, co má ráda Smrt! Zkusíme ho vyndat?" Podívala jsem se z vlka na vlka. Neměla jsem sice úplně nějaký plán, ale nechat tu takový skvost by byla škoda, no ne?

Čím víc se Ray snažil vyjádřit, tím víc jsem pochybovala, že mě opravdu poznal. Ale prozatím ta chvilka vážnosti byla nejvíc, co jsem z něj mohla dostat. A to mi teď muselo stačit. Třeba, třeba půjde... napravit? Moje myšlenky nebyly úplně hezké, ale nechtěla jsem, aby můj brácha byl takový. Už jen to, jakým způsobem si hrál, mě děsilo, ačkoli se mě Saturn snažil ujistit, že je to normální. Ale bylo to nebezpečné! Nedůvěřivým pohledem jsem černé vlče sledovala, jak už se zase snaží chytit svůj ocásek. Několikrát jsem se nadechla a zase vydechla, že se mu to pokusím vysvětlit, než mě strakatý vlček přerušil svou otázkou, zda byl Ray vždycky takový. Na moment jsem se zarazila a přejela pohledem z jednoho na druhého. "Já... já nevím," přiznala jsem váhavě. Možná to bylo divné, ale já si toho moc předtím, než mě našla Thia, nepamatovala. Něco málo z jeskyně, ale všechny ty vzpomínky mi přišly tak nějak vzdálené, rozmazané.
Ray se ale naštěstí chytil našeho nápadu hledat larvu, i když ho trochu podifikoval. "Jo, to asi jo. Aby nebyly naštvaný," přikývla jsem Saturnovi. Ray mluvil něco o hladu a motýlech, ale moc jsem mu nerozuměla. "Ale motýly se nejedí," namítla jsem, ale to už se Ray otočil a rozutekl se za veverkou. Saturn se mě ptal na moje zkušenosti s lovem, ale jak jsem běžela rychle, abych dohnala Rayův náskok, moc jsem nepopadala dech. Naštěstí Ray zase rychle zastavil, protože mu veverka utekla do korun stromů a on ji nemohl najít. Musela jsem se tomu pousmát. Nechala jsem ho, ať ji dál hledá a otočila jsem se na Saturna. Dlužila jsem mu odpověď. "Lovila jsem zajíce a husu. Ale husy jsou potvory, protože štípou. A pak taky se smečkou jsme byli lovit takový velký hnědý zvířata, akorát málem ušlapali Suse, lovit se smečkou je nebezpečný." Při té vzpomínce jsem se maličko zamračila. Nebyla jsem úplně hrdá na to, že jsem tam zůstala jen tak nečinně stát, když se mu všichni ostatní rozeběhli pomoct. Já sice hlad neměla, ale Rayovu škrundání se nedalo přeslechnout. "Mohli bysme to zkusit, ale bude to těžký. Ty potvory jsou rychlý a my neumíme magii, protože jsme přej moc malý nebo co. Thia ho totiž chytila do pasti. Ona umí udělat věci, co nejsou," rozpovídala jsem se a energicky u toho švihala ocasem. Konečně jsem našla rozptýlení od všech těch zmatených pocitů uvnitř mě. "Rayi, máš rád zajíce?" zavolala jsem na černé vlče, které ještě stále hledalo "ztracenou" veverku.

Rayster to vůbec nepochopil a dokonce začal ukazovat na Saturna a říkat mu ségra. A taky si myslela, že já jsem bráška. Ztěžka jsem vydechla. Začínala jsem z toho být zoufalá. Je to marný... V očích černého vlčka se zračilo šílenství. Vypadal úplně ztracený a chvílema jsem dokonce pochybovala, že vidí to samé, co my. Byl jiný než my, úplně jako z jiného světa. Z mých myšlenek mě vytrhl Saturnův hlas. Najednou jsem ucítila jemný teplý dotyk na boku. Projel mnou takový zvláštní pocit a poprvé za tu dobu, co jsme tu u Raye stáli, jsem se usmála.
Pak se ale Ray začal chovat divně. Tedy, divněji než do teď. Překvapeně jsem zvedla hlavu a s očekáváním se na něj podívala. Vypadalo to, jako by usilovně přemýšlel. Možná...? Zbystřila jsem a nastražila ouška. Nechtěla jsem si ale dělat moc velké naděje, protože místo čehokoli, co jsem očekávala, se ozvaly jen divné zvuky. Můj postoj zase povadl.
Pak se ale Ray ozval znovu a tentokrát zněl... vážně? Jeho slova mi málem vyrazila dech. V ten moment jsem v hlavě přesně viděla tu řeku a jak se mi ostatní sourozenci pomalu ztrácí z dohledu... až na Taenu. Zatnula jsem zuby a srst se mi naježila. Všechny ostatní vzpomínky z dětství byly tak nějak rozmazané, ale tohle jsem viděla jasně. Zhluboka jsem se nadechla jako bych chtěla říct, ale pak jsem pusu jen naprázdno zavřela. Poznal mě? Pamatuje si to? Ale vážnost v Rayově výrazu zmizela a on se teď už jen točil dokolečka na místě. "Plaveme," zopakovala jsem tiše a snažila se, aby se mi hlas netřásl. Měla jsem... strach? "Plaveme spolu," přikývla jsem a s nadějí se na černé vlče podívala, jestli se ještě na chvíli vrátí vnímáním mezi nás.
Jenže místo toho se Ray jen začal kousat do tlap. "Ne, nech toho!" vyhrkla jsem a s obavou pozorovala jeho tlapu, kde jsem po každém další kousnutí očekávala krev. Nevěděla jsem, co dělat a tak jsem se nechala ovládnout instinktem. Skočila jsem na Raye a povalila ho na zem, aby už se nemohl dál kousat. "Pojď, pojď s náma hledat larvu," vysypala jsem ze sebe rychle a nejistě se ohlédla po Saturnovi. Snad věděl, co tím Ray myslel.

Ray se na mě znovu otočil a dlouze zíral. S očekáváním jsem se na něj dívala a čekala, co z něj vypadne. Pozná mě? Prosím, ať mě pozná. Bylo to zvláštní. A ač byl... takový, chtěla jsem, aby mě poznal. Abychom nebyli vzdálení. Ray přestal civět a dokonce se maličko usmál, ale místo nějaké reakce naznačující, že mě poznal, se mi dostalo jen cpaní houby do zuby. "Ne, ne, ne," zavrtěla jsem hlavou a rychle se odtáhla, abych se jen tak tak vyhnula nacpání mochomůrky do tlamy. "To jsem já, Sheya..." Saturn začal říkat, že je bezva, že jsem našla brášku, ale já se tak necítila. Nepoznal mě. Nebo to aspoň dělal, ale při pohledu na něj jsem tomu moc nevěřila. Lhal Život? Říkal, že se poznáme. Ale my se nepoznali! Nebyla jsem si jistá, co bych měla dělat a chtělo se mi brečet, ale to jsem si před Saturnem nemohla dovolit. Zalitovala jsem, že jsem Thie utekla. Ona by určitě věděla co teď.
"Kdo je Tetrrilon?" zeptala jsem se honem, abych odvedla pozornost od toho velkého fiaska, ale uši jsem měla stále stažené k hlavě. Neměla jsem to říkat... Měla jsem pocit, že kdybych to nevyslovila nahlas, možná bych časem uvěřila, že to tak není. A nikdo to nemusel vědět. Hlavně ne Saturn. Ani jsem netušila, proč mi na tom tak záleží. Strakatý vlk se ale dál snažil černému vlčeti vysvětlit, kdo jsem. Pomalu jsem k němu přešla a váhavě do něj šťouchla čumáčkem. Věnovala jsem mu dlouhý, smutný pohled, ale nic jsem neříkala. Bylo hezké, že se snažil, ale při pohledu na Raye, který se na nás koukal velkýma očima a sháněl se po nějaké larvě, jsem nevěřila, že to pomůže. "Třeba mě pozná... někdy jindy," pípla jsem tiše a pak konečně hrdě zvedla hlavu. "Rayi, chceš jít hledat larvu? Pověz, co bys chtěl hrát? Znáš nějaký dobrý místo?" zeptala jsem se svého bratra. Doufala jsem, že mu časem aspoň trochu porozumím. Snažila jsem si vzpomenout, jací moji sourozenci byli předtím a jestli byl vždycky takový, ale měla jsem v hlavě úplně prázdno. Bylo to už tak strašně dávno. Ale tohle byl můj brácha, byla jsem si jistá. Měla jsem takový zvláštní pocit a navíc voněl podobně jako já.

Zírala jsem na Raye a v hlavně mi to pořádně šrotovalo. To není možný, není to možný, opakovala jsem si v hlavě. I přes to, jak divně se choval, mi přišel až bolestně povědomý. Věděla jsem, kdo to je, přesně jak říkal Život a Thia, že ho v důležité chvíli poznám, ale nechtěla jsem si to přiznat. Tohle nemohl být můj bratr. Ne, takový ne.
Ucouvla jsem o několik kroků a stále z něj nespouštěla oči. Viděla jsem, jak se snaží nacpat Saturnovi tu barevnou houbu, která rozhodně nevzbuzovala moc důvěru, že je jedla, a i jak se ji pak snaží narvat do tlamy sobě, ale nic jsem neudělala. Jako bych měla tlapky zabořené hluboko v mechu. Připadalo mi, že je odtamtud nemůžu vytáhnout. Naštěstí tam byl Saturn, který se s černým vlčetem opravdu snažil komunikovat a tak houby Rayster zase začal plivat. Když se na mě zadíval, úplně ve mně hrklo. Jeho nepřítomný pohled mě děsil. Co se mu stalo? Chtěla jsem na něj promluvit, když se na něj díval, už už jsem sbírala odvahu, ale on se otočil zpátky na Saturna.
Z polotransu mě vytrhl až hlas mého kamaráda. Překvapeně jsem sebou cukla a otočila se na něj. "Já-" Nasucho jsem polkla. Vlastně jsem ani nevěděla, co chci říct. Nemohla jsem najít odvahu říct to nahlas, protože už by to bylo definitivní. Takhle jsem se pořád mohla tvářit, že to tak není. Nepoznal mě... Co když se pletu? Ale rozhodně jsem to tak uvnitř necítila. Třeba bude jiný... když mě pozná? Napadlo mě s nadějí. Váhavě jsem se k němu přiblížila, i když vypadal, že každou chvílí začne zase se zuřivým šlapáním po houbách. "R-rayi," vykoktala jsem, "...bráško."

Naštěstí jsem Saturna strhla s sebou prozkoumat, co se to v lese děje. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě to zajímalo. Přeci jen, nebylo to tak úplně normální a těch pošlapaných hub tu bylo fakt hodně. Schovaná za stromem jsem se nenápadně vyklonila a pak odhodlaně kývla na Saturna. Snad abych mu dodala odvahu. A opravdu, s hlasitým rykotem vyběhl z našeho úkrytu a vrhl se na příšeru. Vyběhla jsem hned za ním, abych nebyla moc pozadu, ale čím víc jsem se blížila, tím víc mi bylo jasné, že naše příšera byla vlče stejně veliké jako my. Zastavila jsem se a trochu zklamaně vydechla, protože jsem v doufala v pořádné dobrodružství a záhadu.
To černé vlče, otočené k nám zády, ale jako by nás nevnímalo a bylo si ve svém vlastním transu. Bylo to... zvláštní. Podivín. Trochu mě uklidnilo, že ho Saturn poznal a začal mu domlouvat, že se na houby nemá šlapat. "To je tvůj... bratr?... kamarád?" zeptala jsem se váhavě a naklonila hlavu na stranu. Pořád jsem si vlče prohlížela, až jsem se rozhodla doběhnout až k němu. Přece nemohl být až tak divný! "Ahoj, já jsem Sheya!" vyhrkla jsem na něj ve snaze upoutat na sebe jeho pozornost. A v tu chvíli jsem mu poprvé pořádně uviděla do tváře. Ucítila jsem divné šimrání v žaludku. Nasucho jsem polkla a pak po chvilce nehybného stání od vlčka odskočila jako bych se popálila. To není možný.

Saturn se mě nesměle ptal, jestli by nakopání zadku zvládnul taky. Došlo mi, že jsem to vlastně ještě ani sama neměla tu čest vyzkoušet, ale to byl jen menší technický detail. "No jasně, však jsi dokonce větší než já, ne?" prohodila jsem a zakoulela očima, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Tenhle vlk o sobě nějak nezdravě moc pochyboval. Zato mně stačil narůst pořádný hřebínek. Ale aspoň jsem se jen tak nedala.
Pokračovali jsme po stopách houbové příšery. Saturn se na můj výmysl sice chytil, ale zdaleka ne tak, jak jsem chtěla. Nenápadně jsem si odfoukla. Byla to škoda, ale co se dalo dělat? Musela jsem i tak využít situace co se dalo. Naštěstí jsem nemusela přidávat mnoho a Saturn začal trochu plašit. "Určitě je veliká! Budeme proti ní jako mravenci!" přiložila jsem malinko do ohníčku. Pak mi ho ale začalo být trochu líto. Vážně vypadal vystrašeně. Přešlapoval z tlapky na tlapku div tam nevyšlapal dírku. "Musíme ji najít. A ty jí zkusíš nakopat zadek!" zavelela jsem rázně a rozeběhla se po houbové cestičce. Nevěděla jsem, kam mě úplně tenhle plán zavede, protože jsem o žádné houbové příšeře samozřejmě neslyšela, ale kdyby náhodou nějaká fakticky byla, vlastně jsem tak zabila dvě mouchy jednou ranou. Saturn si mohl zvednout sebevědomí a já nemusela předvádět, jak na správné nakopání. I když bych to určitě zvládla, tsk.
Zvuky dupání se stupňovaly a já napjatě čekala, co z houbové příšery bude. Když už se zdálo, že musíme být snad přímo u ní, schovala jsem se za kmen stromu jako správný nindža a opatrně přes něj nakoukla. Všimla jsem si tmavé siluety, jak horečně dupe do barevných kloboučků.

Čím víc mi o tom Saturn říkal, tím víc se mi zdálo, že musel mluvit o nějakých jiných zlých vlcích. Žádné takové jsem tu totiž zatím nepotkala. A ani se mi nezdálo, že by Thia o takových mluvila. "Ubližují a všechno ničí?" zopakovala jsem překvapeně. Jediný, kdo mi do toho seděl, byla Smrt. Ale nezdálo se mi moc pravděpodobné, že by jich tu bylo víc. Minimálně jsem nikde neviděla žádný další takový děsivý hrad. "No, nakopnutím zadku rozhodně nemůžeš ničemu uškodit," odsouhlasila jsem mu a energicky kývla hlavou. Ptal se na Života. Znovu jsem přikývla, ale tentokrát s o něco menším elánem. "Jo, byly jsme tam s Thiou..." zarazila jsem se. Zaváhala jsem, jestli bych mu to měla vůbec říkat. Byla to víceméně slabina, ale... už jsem to nakousla. "... hledat moje sourozence." V druhé půlce věty jsem trochu ztišila hlas, ale pořád to bylo dost nahlas na to, aby to slyšel. Sklonila jsem hlavu a vyhnula jsem se jeho pohledu. Neměla jsem to říkat, zalitovala jsem téměř okamžitě. Naštěstí mě z toho vysvobodil tím, že taky začal vyskakovat na kamení. A tak jsem se hned dala do dalšího šplhání, abych odvedla pozornost od toho nepříjemného tématu.
Ani Saturn nevěděl, jak přesně tyhle věci se smečkou fungují, ale vzhledem k tomu, že už jsem ani neviděla řeku, bylo už stejně poměrně pozdě si to rozmyslet. "Máte dvě alfy?" zeptala jsem se překvapeně. "My máme jenom Fala." Zasmála jsem se, když se Saturn rozvalil v mechu a elegantně seskočila za ním. I když ta elegance mi nevydržela dlouho, protože hned při dopadu jsem se skulila do kotoulu a pořádně se poválela na měkkém pérujícím mechu. Byla to bezvadná hra. Jakmile jsem se vyhoupla na tlapky, čumákem jsem odhrnula trochu mechu, pod kterým se plazila ohromná žížala. "Ewww," odtáhla jsem se znechuceně, ale to už Saturna něco rozptýlilo. Zaposlouchala jsem se do okolních zvuků a opravdu, něco se dělo a znělo to jako dupot. "Možná alfy? Zlobí se, že jsem tu?" vypadlo ze mě bezděčně než jsem si všimla rozdupaných hub. Satun se na mě otočil a vypadal opravdu vyděšeně. "To je určitě houbová příšera, rychle pryč!" dodala jsem dramaticky. Samozřejmě, že jsem tomu nevěřila, ale chtěla jsem ho pozlobit. Heh, však to jsou jen blbý houby.

Maličko jsem se pro sebe ušklíbla, když Saturn prohlásil, že je tu měkko. Znělo to prostě divně. Kdo říká, že se mu někde líbí, protože je tam měkko? Mně se třeba v Ragaru líbílo, protože tam byl hezký výhled a sníh celý rok. To znělo rozhodně vznešenějc.
Když začal mluvit o nějakých zlých vlcích, zakabonila jsem se. "Kterých zlých?" zeptala jsem se nejistě. "Myslíš divné vlky, které když potkáš, začne tě bolet bříško? Tak ty musíš nakopnout do zadku a utýct," prohlásila jsem a důležitě při tom pokývala hlavou. Já měla holt recept na všechno. Co když tu jsou ale jiní zlí vlci? Horší, než ti, o kterých mluvila Thia s Ileniou? Trochu mě to rozhodilo, ale snažila jsem se na sobě nedat nic znát. "Navíc mi Život slíbil, že když budu trénovat, pomůže mi, abych byla rychlejší a obratnější. A mamku naučí švihat vlky lijánama, to bych taky chtěla umět, ale to prý až budu stejně velká jako dospělí. Byl už jsi u něj?" To mě vlastně hrozně zajímalo. Co když jeho už Život magie naučil? To by nebylo fér.
Nabídl mi, abych s ním šla les prozkoumávat hned teď. Znělo to jako zábava a já moc chtěla, ale měl taky pravdu v tom, že bych z toho mohla mít průšvih. "Já... nevím," řekla jsem popravdě. Nikdy jsem takhle ještě v cizí smečce nebyla. "Možná bysme prostě neměli chodit moc daleko. A bude to v pohodě," navrhla jsem, ale tohle bylo něco, co dvě vlčata zabraná do hry mohou jen těžko dodržet. Vyskočila jsem na kámen, švihla ocasem a s úsměvem se podívala na vlka, který už teď byl o kus větší než já. Všichni jsou větší než já, pff. Chtěla jsem ho pobídnout, ať už jde, ale on zmínil něco, co mě trochu znepokojilo. "Co se schovává pod mechem?" zeptala jsem se zvědavě. Nikdy jsem to nezkoumala. A kdo ví, mohli tu mít třeba nějaký poklad.

//Najdeme pak toho Raystera? :D

Saturn mi vysvětlil, jak se věci mají. Chvíli jsem si ho nedůvěřivě prohlížela, ale vlastně to celé dávalo smysl. My si tady teď zabrali svítící les. Vypadal váhavě a o to víc jsem se já snažila se tvářit neohroženě. Naštěstí jsem to měla pořádně odkoukané od Thiy a Ilenie. "No, aspoň to teď máme blíž a..." rozhlédla jsem se po stromech okolo, "nesmrdí to tu." Zhodnotila jsem a maličko se pousmála. Vlastně si dost polepšili. Tenhle les byl takový na první pohled příjemný.
Pohodila jsem ocasem a vzpomněla si, že jsem mu vlastně neodpověděla na jeho otázku. "Šla jsem na výlet, protože už mě nebavilo sedět doma na zadku a došla jsem podél řeky až sem," odpověděla jsem popravdě. "No a protože tu bydlí smečka, nemohla jsem jen tak utéct, tak se to nedělá." To, že jsem se trochu bála, co by mi jinak mohli provést, vědět nemusel. "Máma má teď ve smečce hodně práce a taky, nemůžeme pořád chodit jenom s rodiči." V očích se mi šibalsky zalesklo. Je hrozně uťáplej, co takhle to trochu oživit, než sem někdo přijde a budu jim muset vysvětlovat, co tu dělám? Nebo tak to aspoň chodilo u nás. "Pověz, co se tu dá dělat zajímavýho? I když jsi tu krátce, určitě to máš prolítlý, no ne?" Chtěla jsem něco zažít. Proto jsem taky utekla z domu.

Rychle jsem ze sebe začala sundávat všechen ten nepořádek. Nevěděla jsem proč, ale cítila jsem, jak strašně moc nechci, aby mě v tomhle stavu viděl. Nedokázala jsem si to vysvětlit. Ještě před chvíli jsem byla se svým vzhledem víc než spokojená. Jenže štěstí mi nepřálo a jako by to snad osud chtěl, ze všech těch vlků tady se u mě jako první ukázal on. Trhla jsem sebou po oslovení a snažila se tvářit důležitě a vyrovnaně, aby nepoznal, co jsem to tu doteď vyváděla. Ohlédla jsem se po jeho hlase."Saturne," zopakovala jsem malinko odměřeně. Přeci jen se pořád krčil schovaný za nějakým stromem. Proč jsem ho neslyšela? Vlček se ale rozhodl se ukázat. "Spíš co tu děláš ty? Tohle nejsou močály," opáčila jsem pohotově. Lhali mi, aby je nenašla? Bylo to celé divné. Ale dobrá zpráva byla, že tu nejspíš nežila smečka vlkojedů, protože Saturnovi bych to nevěřila, ani kdyby se fakticky hodně snažil. To spíš jeho ségra by měla šanci. Vytáhla jsem se na tlapách a jemně jsem švihla ocasem ze strany na stranu. Pořád jsem se necítila úplně dobře, protože jsem byla někde, kde jsem zřejmě být neměla, ale musela jsem se aspoň tvářit sebejistě. Jemně mi však ucukl koutek. Na jednu stranu jsem byla ráda, že ho vidím.

//VVJ (přes Kierb)

Bezmyšlenkovitě jsem se vydala podél řeky, protože i cesty domů většinou vedly podél řeky. A takhle jsem aspoň pak měla jistotu, že trefím domů. Hlavně se nesmím zdržet příliš dlouho, jinak mě Thia zabije. Ani jsem jí neřekla, že někam jdu, došlo mi a při té myšlence jsem trochu ztuhla. Zatím se totiž všechny "krátké" výlety zvrtly a já už viděla to tóčo.
Řeka mě vedle po kraji různých lesů. Na chvíli jsem se zastavila a pohlédla na sebe do zrcadlící se vody. Vypadala jsem jako Jožin z bažin. Hah a co jako, zasmála jsem se nad sebou vesele. Cítila jsem takový zvláštní pocit volnosti, který byl pro mě úplně nový. Vlastně jsem poprvé pobíhala po tomhle obřím světě úplně sama. Vzdálila jsem se kousek od řeky směrem do lesa a najednou mi přišlo, že cítím nějak moc pachů. A sakra, takhle se pozná smečka? Cítila jsem, jak se to uvnitř mě začalo svírat. Vůbec jsem tu neměla co dělat. Co bych měla udělat? Mám utéct? Ale co když mě chytí? Nebo se jít nahlásit? Všechno se zdálo jako špatný nápad, ale nakonec vyhrála myšlenka se jít udat, protože představa, že by mě chytli, se mi nezdála jako ideální. Navíc by mě nikdo nešel hledat, protože nikdo neví, kde jsem. Sheyo, ty jsi fakt génius, to se ti povedlo. Nejistě jsem zavyla a nechala věci se prostě dít. Mohla jsem jen doufat, že tohle není smečka vlkojedů. Ostražitě jsem se rozhlížela okolo a čekala, co se mnou bude. Co když tu mají nějaký jiný ohlašovací rituál? Jak jsem tam tak stála a více se zaměřovala na okolní pachy, najednou jsem v té změti rozeznala jeden velmi známý. Co ten tu dělá? Oh sakra, musím ze sebe dostat to bláto!

//Hellou Jestli ji někdo chcete vyděsit, sem s tím, Sheya ještě moc neví, jak tyhle smečkový věci fungujou :D

//Ageron (přes Galtavar)

Rozeběhla jsem se prostě za čumákem a ten mě pomalu ale jistě vedl po cestách, které jsem už dobře znala. A na to to velké jezero bylo jistota. Ačkoli už jsem uměla trochu plavat a tudíž pro mě už nepředstavovalo takové nebezpečí jako dřív, s respektem jsem udržovala od kraje břehu dostatečnou vzdálenost. I když už jsem se tolik nebála, pořád jsem se nepotřebovala zbytečně máchat. Zvlášť ne v takové zimě. I když by mi to rozhodně prospělo po tom lovu, kdy se mi na kožíšek nalepily pořádné spousty bláta a jak zatvrdly, vůbec nechtěly opadat dolů. Nah, aspoň to schová můj sex-appeal a nic se mi nestane. Myšlenky se mi pomalu začaly přelévat k tomu, kdy konečně objevím svou magii, protože už jsem byla jen o ždibec menší než všichni ostatní. A pořád jsem ji neměla. Navíc moje oči stále zářily žlutě. Ach jo, taky chci švihat vlky lijánama.

//Macháček here I come (přes Kierb)

Polehávala jsem pořád na stejném místě a pozorovala les okolo. Kolem bylo cítit plno vlků a i slyšet spousta zvuků, ale postupně mě to tak nudilo, až mě to unudilo do fáze, když jsem na moment zdřímla. Možná to bylo i na delší moment, ale nikdo to nezjistil, protože ač se toho dělo tolik, nic z toho explicitně nezahrnovalo mě. I když to rozhánění těch potvor by možná mělo, ale komu by se chtělo. Už jsem toho udělala dost, když ze mě a Suse ostatní udělali návnadu na nahánění těch velkých hnědých. Aspoň že jsem byla lepší návnada než Sus. A teď už jsem navíc věděla, že pustit se do tohohle úkolu byl hrozně blbej nápad. Ale zkušenost je nepřenositelná. Dlouze jsem zívla a líně se zvedla. Jak se zdálo, svítící les už byl naším novým domovem, protože začínal být cítit úplně stejně jako hory. Stejně je to hustý, že si prostě můžeme zabrat les. Jen tak. Smečka je někde jinde, než být tulák. Cítila jsem poblíž Thiu, ale byla s Ilenií a od nich se táhl pach Fala. Odtušila jsem, že bych se tam teď neměla cpát. Navíc už jsem byla moc dlouho na jednom místě a to nebylo nic pro mě. Já potřebovala dobrodružství a akci. A byl nejvyšší čas, abych na něj jednou taky vyrazila sama.

//VVJ (přes Galtavar)