Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Našla jsem jich 8, tudíž prosím 16 drahokamů a 16 oblázků. Díky za pohodovou akci

Nahozeno.

//Vyhlídka

Seběhla jsem dolů z kopce a tentokrát to šlo mnohem snáz než předchozí cesta. Navíc klouzat se dolů byla i parádní zábava. Ve tváři mi hrál rozverný úsměv. Jediná škoda byla, že tu nebyl nikdo se mnou. To ale neznamenalo, že jsem si to nemohla užít i tak. Jednu chvíli jsem se válela ve sněhu a dělala andělíčky, a tak ze sebe nepřímo konečně zdělalo zaschlé bahno, a druhou zase lapala sníh do tlamy. Bylo to vážně boží.
Pak jsem si ale všimla zvláštní díry v zemi. Se zájmem jsem naklonila hlavu na stranu a džuznu si prohlížela a pak mě něco napadlo. Rozeběhla jsem se k ní a a na plný kule do ní zahulákala. "HUUUUUU!" Zasmála jsem se a užívala si, jak se zvuk tak dole tak parádně ozývá. Naklonila jsem se nad otvor a chtěla to udělat znova, ale vtom jsem si všimla, že tam dole někdo leží. A ve stejnou chvíli mě do čenichu udeřil pach krve. Fuj, mrtvola, zděsila jsem se, ale pak mi zvědavost nedala a já ve snaze si nenatlouknout jsem se poněkud neobratně svezla po zledovatělé stěně dolů. Tam ležela šedivá vlčice. Jemně jsem do ní šťouchla čumákem, pak jsem se ale odporoučela do dostatečné vzdálenosti. Jeden nikdy nemohl tušit, co se stane, navíc ta mrtvola byla ještě teplá. Byla jsem tak zaujatá do toho, jestli se pohne, že jsem si ani nevšimla dvou dalších vlků, co to tu okukovali.

//Východní hvozd

Normálně bych při cestě do kopce spolehlivě hudrovala, ale teď mi to nepřišlo až tak špatný, protože jsem se tak aspoň dostatečně zahřála. Navíc jsem měla aspoň nějakou fyzičku na tyhle věci díky naším horám. A tak to vlastně celé nebylo tak zlé. Když jsem ale vyběhla až nahoru, přeci jen jsem byla dost zadýchaná. Pohyb v závějích nebyla taková pohoda lahoda jako po suché zemi. Ale zato všechno vypadalo hezky. Hned jak jsem se vydýchala, jsem se rozhlédla na zasněženou krajinu pode mnou. Bylo tu hezky. Tady by se Saturnovi líbilo, napadlo mě, ani jsem vlastně nevěděla, kde se to vzalo. A břáškovi taky, dodala jsem honem v duchu, abych si nepřipadala tak divně. Naštěstí byla taková zima, že se lehce růžové tváře daly jednoduše shodit na mráz.

//Zrcadlové jeskyně

První vločky se brzy změnily v hotovou sněhovou kalamitu. Všude kolem mě se najednou válely haldy sněhu a já si nemohla pomoct a měla jsem hroznou radost. Až mi očka musela zazářit. Měla jsem hroznou chuť se rozeběhnout a začít si sníh užívat, ale nechtěla jsem být k Whisovy neslušná a nenechat ho domluvit. Pak mi ale něco cvaklo. Už je zima? No tak to mě Thia tuplem zabije! Zděsila jsem se v duchu. Ale možná, možná... když se budu tvářit jako hodný andělíček by mi mohla nějakou výmluvu sežrat i s navijákem. Potřebovala jsem to jen nějak dobře zakoulet.
Ačkoli už bylo sluníčko vysoko na obloze, vůbec nehřálo. Vlastně spíš řečeno upřímně, byla kosa jako prase. Měla jsem červený nos a kdybych pořád nefrkala, určitě by mi od něj visela zmrzlá nudle. Musela jsem se začít trochu hýbat. Nejdřív jsem jen tak popošlapávala, ale pak mi to nedalo a s rozběhnutím jsem se rozjela po té ledové koulačce. Laškovně jsem na Whiskyho zamávala ocasem a vybídla ho: "Chyť mě!" Se smíchem jsem se co nejrychleji rozeběhla pryč.
Běžela jsem a běžela a až pak si všimla, že mě nikdo nepronásleduje. Musela jsem ho někde ztratit. Oh, vydechla jsem zklamaně. Byla to škoda. Přišel mi fajn. Doufala jsem, že ho brzy zase potkám. Jenže nebyl čas ztrácet čas a tak jsem se postupně, i když trochu oklikou ale vracet se stejnou cestou mi přišlo nůďo, vydala na cestu domů.

//Vyhlídka

//Pardon, utíkám na tu akci. Díky za hru

Whiskey se nakonec přece jenom rozpovídal o svém trápení. S až překvapivým zájmem jsem naklonila hlavu na stranu a zaposlouchala se do jeho slov. Bylo smutné, že už dlouho nebyl doma, ale tak nějak jsem nechápala, proč by se tam už nemohl vrátit. "A proč bys nemohl? Můžeš se tam přece vždycky jít podívat a když tě už nebudou chtít, stáli za prd už od začátku a je jen dobře být od nich dál," zhodnotila jsem velice jednoduše. Přemýšlela jsem, co bych udělala já, kdyby mě v Ragaru už Falo nechtěl. Ale bylo to prostě tak snadné, jak jsem řekla Whiskeymu. Prostě bych sebrala Thiu a Ileniu a šla o dům dál. Nebo jsem si to aspoň tak myslela. "Navíc, vždycky se můžeš přidat do jiné smečky? Třeba k nám. Nebo tady hned za řekou je nové smečka mýho kamaráda. Přestěhovali se z močálů." Chtěla jsem ho aspoň trochu rozveselit a tak jsem podívala návrhy, které mně přišly dobré. Tam na jihozápad ne, tam je Poblión, vzpomněla jsem si na podivné vlče, a tak jsem existenci téhle smečky raději zamlčela.
Whiskey se na mě zazubil, a tak jsem mu úsměv oplatila. Měl ho takový nakažlivý, fakticky skoro jako Ouško. Navíc souhlasil s tím, že je to ve smečce někdy náročné. "Když jsme doma, pořád je to nějaká povinnost sem a tam, pak je to nuda. Na výletech nejsou žádný povinnosti," zazubila jsem se a hlavě plácla ocasem do země. Když se zmínil o magií, našpicovala jsem ouška. "Vážně? A jakou?" zeptala jsem se neomaleně. Ale vážně mě to zajímalo. Protože měl stejně zlatá očka jako já. A navíc už jsem nebyla zase o tolik menší. Musel být čas. A to velmi brzy. "A jak jsi to poznal?" vyzvídala jsem ve snaze zjistit všechny důležité detaily.

Vlk sebou trhl a celkově vypadal překvapeně, ale kdo se mu mohl divit, když jsem do něj tak neelegantně nakráčela. Stáhla jsem se ze svého bojového postoje a kousek od něj poodstoupila. Když jsem byla už v komfortní vzdálenosti, která by mi v případě nouze dovolila aspoň nějak zareagovat, lehce jsem se posadila a obtočila si ocasem kolem tlapek. Fakt začíná být zima. Znamená to, že brzy najdu svou magii? Přece mi Thia slibovala, že to bude někdy v zimě. A navíc, měla bych v horách vyzkoušet ten trik se sněhem, ten byl cool! Pro sebe jsem se pousmála a vrátila se pohledem k vlkovi.
Opravdu měl špatný den. Ale to se dalo čekat, když se tvářil tak tragicky. "Co se stalo?" zeptala jsem se zvědavě. Opravdu mě to zajímalo. Já taky neměla zrovna nejlepší den. Ale když teď ten šedivej pitomec s tou malou blbkou (z naší smečky!!) byli fuč, začínal se pomalu ale jistě lepšit. A tenhle vlk vypadal docela fajn. Vlastně mi tak nějak připomínal Ouška.
Vlk se mě optal, co já tu. Trochu mě to urazilo, protože to znělo, jako bych tu neměla co dělat. Už nejsem žádný prtě, pff. "Šla jsem na výlet," pronesla jsem, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě a záměrně vynechala důvod, proč měl můj obličej čerstvé škrábance, "už mě nebavilo jen tak sedět ve smečce." Vlk se představil jako Whiskey a zeptal se na mé jméno. "Já jsem Sheya," představila jsem se a drobně se usmála. Začínala jsem být přesvědčená, že tenhle vlk na mě jen tak neskočí. Ne jako ten předtím. Zase jsem toho tolik neřekla. Zadívala jsem se do Whisových očí, měl je tak zářivě zlaté, ale rozhodně vypadal starší než já. Už jen, že byl i tak o kousek větší. "Můžu se tě na něco zeptat? Už jsi objevil magii?" zeptala jsem se se zájmem. Hodilo by se mi to pro můj vlastní průzkum. Zajímalo mě, proč se většině oči zabarvily ale některým ne. Bylo jen na něm, kolik mi toho prozradí. Já si na tyhle soukromé věci dávala docela pozor. Ale někdy jsem to mohla taky trochu porušit, no ne?

//řeka Kierb

Nejdřív jsem chtěla jít rovnou domů, ale pak jsem se rozhodla svoje kroky stočit na jih. Přeci jen na čumáku jsem pořád měla trochu krve od toho škrábance a kdyby mě takhle viděla Thia, měla bych co vysvětlovat. Mohla jsem jen doufat, že se to do zítra, maximálně do pozítra zatáhne, protože jsem byla pryč už opravdu mooooc dlouho. A navíc byla zima.
Stejně je to blbka, pomyslela jsem si a v hlavě jsem měla to malé vlče, co bylo rozhodně z naší smečky a toulalo se s tím zombie vlkem. Byla jsem si tím jistá. Prostě smrděla jako Savior a Sus. Ale ona nee, ona dělala, jako bych si to vymyslela, nejspíš proto, aby před tím magorem byla drsná. A nebo byla fakt jen blbá a věděla prd o svý rodině. Možná kdybych to Saviorovi řekla... Zasvítily mi očka. To by byla dobrá pomsta za ten čumák. Sice za to ona nemohla, ale kdyby Savior zjistil s jakým individuem se to pohybuje, určitě by mu dal po hubě za kažení dcery, no ne? Nebo aspoň Thia by to tak udělala. Tím jsem si byla jistá. Nejspíš ani mně pecka do tlamy nemohla minout. Joo kdyby nehonila srnky po lese tak dlouho, řekla bych jí to. Nemůžu za to, že to tak trvalo, koho tam mělo bavit sedět? Odfrkla jsem si.
Jak jsem tak byla zahloubaná do svých myšlenek, moc jsem nedávala pozor na cestu. A zakopla. O vlka. Sakra. Obratem jsem se otočila a vycenila zuby, pak mi ale došlo, že on za to nemohl. Že jsem za to mohla já. Ale vylekal mě, no co. Zrelaxovala jsem svůj postoj a až teď si všimla, jak se tváří. "Špatnej den?" zeptala jsem se ho neutrálně. Ani nevím, proč jsem to udělala. Nejspíš mi bylo jednoduše blbé jen tak odejít. A taky jsem tak trochu poznat někoho normálnějšího po těch dvou. Ah geez, měla bych se mu omluvit. "Promiň za ten kopanec," vypadlo ze mě nakonec nonšalantně.

4x zmrzlé ouško lišky Nemesisovi do čumáčku, aby nebyl takovej studenej!
3x sobí paroh Duncan mezi ušiska, aby nedostal parohy od Styx
2x Vlčíškův bobek šup s tím na Noriho, no a kam? Přeci do obličeje!
1x pozlacený divočák na Cynthiu hezky jemně k tlapkám, protože ta si zaslouží to nejvíc spešl

Malá vlčice se hned obořila, že to není její táta a prohodila něco o svém vlastním tátovi. Na zlomek vteřiny se mi zdálo, jako by snad byla smutná ale to se hned ztratilo pod škaredým šklebem, který se nejspíš naučila od Jednoočnatce. ...v horách ve smečce... Trochu se mi rozšířily oči poznáním. Natáhla jsem do čenichu její pach a vlastně... dávalo to smysl. Smrděla jako on. "Myslíš ten táta, co se vrhnul pro tvýho bráchu po naštvaný stádo?" zkusila jsem. Mohla jsem se mýlit. Ale sakra měla podobný pach.
Ten vlk měl nějaký kecy. Prakticky se mě snažil vybídnout k tomu po něm skočit. Nejen slovy, ani postojem. Tiše jsem zavrčela nazpátek, ale nebyla jsem tak blbá, abych se nechala vyprovokovat. Jasně, mohla jsem využít toho, že se s jedním okem asi jen těžko orientoval v prostoru. Byla jsem rychlejší? Nejspíš. Ale podle jeho svalů jsem rozhodně nebyla silnější. Nepřeprala bych ho. "To je moje věc," odpověděla jsem na jeho otázku o poloze mých rodičů klidně. Nemělo ho to naštvat, ale proč bych mu měla prozrazovat takový informace? Ještě by je zneužil. Střelila jsem pohledem po hnědočerné vlčici, která se k vlkovi začala úlisně lísat. Znělo to, jako by se mu ta husa snažila dostat pod kožich, místo toho, aby od toho podivína utekla co nejdál. Zajímavý. Možná byla fakt jen tak hloupá, možná měla plán? Ale to první se mi zdálo pravděpodobnější.
Zavrtěla jsem hlavou a se švihnutím ocasu na pozdrav odešla pryč. Byla jsem na sebe pyšná, jak jsem to všechno zvládla klidně. Tohle nemělo cenu. Když jsem ale byla dostatečně daleko, otočila jsem se na šediváka. "Měl by ses naučit líp brát upřímnost," poradila jsem mu chytrácky. Za ty škaredý kecy na mou osobu si to zasloužil. Navíc se mi už nemohlo nic stát. Jakmile jsem byla z dohledu, můj výraz se zkroutil do bolestné grimasy, kterou jsem zatím úspěšně zadržovala. Ten čumák teda sakra bolel. V hlavě jsem si udělala poznámku, že tohle asi nebyl nejlepší nápad. Ale kdo mohl tušit, že ten týpek tak dobře slyší?

//Východní hvozd

Ten den jsem měla smůlu, protože jak se zdálo, ten vlk to slyšel. Viděla jsem, jak se výraz jeho tváře změnil a instinktivně jsem o krok ustoupila, jenže to už byl u mě a já cítila, jak mě najednou pálí tváří. Překvapeně jsem se zapotácela. Měla jsem strach? Ne! Nesmím se ho bát! Tvář mě neuvěřitelně štípala a pak mi z ní i ukápla kapka krve. Cítila jsem, jak to uvnitř mě vře. Zatnula jsem tlapky do země a pohledem plným vzdoru jsem se na něj podívala a tiše zavrčela. Debil. Uvnitř jsem ale tak přesvědčená nebyla. Byl děsivý, velký a rozhodně silnější než já. Mohla bych mu vůbec utýct?
Raději jsem se však od vlka stáhla. Bolel mě celý čumák. Musela jsem se dokonce kousnout do tlamy, abych nevydala žádný zvuk. Ale stála jsem si za svým. Jeho oko bylo prostě hnusný. Hodila jsem pohledem po tmavém vlčeti, které se jen tak divně šklebilo v povzdálí. "To je tvůj táta? Jestli jo, tak je to další táta naprd," křikla jsem po ní. Pro jistotu jsem ale rychle hodila pohledem po šedém vlku, jestli se po mně zase nevrhl. "Jestli se mě ještě dotkneš, moji rodiče tě zabijou," prohlásila jsem důležitě, jako by ho to snad mohlo zastavit. Rodiči jsem samozřejmě myslela Thiu a Ilenii. A ačkoli ten vlk byl rozhodně větší než Thia, věřila jsem, že ona by mu to natřela. Byla totiž nejlepší. "A pak taky náš alfák Falo," dodala jsem, protože to, že jsem měla za sebou smečku, mi tak nějak dodávalo jistotu.
Zamračila jsem se a podívala se z jednoho na druhýho. Byli teda divná dvojka. A ona byla ještě poměrně malá. A nebyla mu vůbec podobná. Co když ji někde ukradl? Ten vlk se mi ale hodně hodně moc nelíbil. Měla bych odsud vypadnout. Ale tak nějak mě zajímalo, co tu zrovna oni spolu dělají.

//Mecháček

Se spokojeným úsměvem jsem vyběhla z lesa a vyhlížela řeku. Nakonec ta návštěva nedopadla tak špatně. I když jsem alfám prakticky zdrhla. Ale co se dalo dělat. Kolik už uběhlo dní? Dva? Tři? Thia mě tuplem zabije. A pak mě Ilenia ještě dorazí. Nad tou myšlenkou jsem se pobaveně ušklíbla.
Pak jsem si v dálce všimla vlka a u něj o něco menšího vlčete, než jsem byla sama. Ale já už taky skoro nebyla žádný prťavý vlče, už jsem byla jen o píď menší než dospěláci. Čas na magie! Olízla jsem si čenich a zavolala na ty dva. "Hej!" Chtěla jsem poznat někoho stejně starého, jako jsem byla já. Jenže jak jsem se blížila, všimla jsem si, že ten vlk byl nějaký divný. Měl po těle spoustu škrábanců a fuj... neměl oko. "Nechutný," vytrousila jsem tiše a ani jsem si neuvědomila, že jsem to řekla nahlas. Naštěstí ne moc nahlas. Z toho vlka jsem neměla úplně dobrý pocit. Ale měl u sebe vlče, ne? What could go wrong? Přejela jsem pohledem na malou vlčici a malinko jen cukla koutkem do poloúsměvu. Koneckonců, byla cizí a mohla být divná. A i proto jsem si udržovala aspoň nějaký odstup, jak mě Thia naučila.

//Prosím, jestli to Norox nedá, tak žádný velký zranění, co nechá jizvu, díky :D

Ray si poněkud ostýchavě přisunul zbytek zajíce blíž k sobě. Pozorovala jsem, jak se neustále kouká na Saturna, jako by se bál, že by mu to maso strakatý vlček přeci jenom vzal. Bylo to trochu srandovní. Cuknul mi koutek, ale nakonec jsem byla ráda, když si opravdu dal a zajíc tak nezůstal nevyužitý.
Saturn povídal o hvězdách, přičemž jsem puntíkatou oblohu pečlivě sledovala, ale ráno se nezadržitelně blížilo a s ním obloha bledla a hvězdy zmizely. A s nimi i zvířata a tvorové, o kterých vlče mluvilo. Zajímavé, jak se tam asi dostala? napadlo mě, ale tuhle otázku jsem se rozhodla si ponechat na jindy. Pousmála jsem se, když Ray můj nápad jít se na hvězdy dívat k nám do hor, uvítal. Měla bych ho ukázat Thie...? napadlo mě, ale tohle rozhodování jsem mohla nechat na jindy, protože Saturn z toho nápadu začal couvat, že by to museli někomu říct. Že by se o ně báli a kdesi cosi. Nenápadně jsem protočila oči. Odvaha nebyla zrovna jeho silná stránka. Taky jsem Thie neřekla, že jdu pryč a kdo ví, kdybych čekala, než rozeženou ty srnky, možná bych tam byla ještě teď. A to by byla nuda. "Tak jindy," přikývla jsem nakonec, protože přemluvit ho by stálo větší úsilí, než jsem byla ochotná tomu věnovat. Navíc den teprve začínal a na hvězdy bychom museli dlouho čekat. Asi na to nebyl vhodný čas. Saturn to začal Rayovi vysvětlovat, ale já se tak trochu bála, že to špatně pochopí. Nebo nepochopí, kdo ví. Otočila jsem se tedy na černé vlče. "Přijdete za mnou, až budou vidět hvězdy, dobře? Když chceš jít k nám domů, musíš jít podél řeky, pak okolo velikého jezera, přes pláň a les a už jsi tam. Budeš si to pamatovat?" zkusila jsem a vážně se na brášku podívala. Naštěstí to ale Saturn jistil. Věřila jsem, že ten si to zapamatuje.
Musím domů, Thia mě zabije, připomněla jsem si, protože jsem se zdržela víc, než bylo původně v plánu. Ale Ray se zajímal o to, jak otevřít zajícovu hlavu. Netušila jsem, na co to potřebuje, ale chtěla jsem mu udělat ještě trochu radost, než odejdu. Těkla jsem pohledem kolem sebe, než jsem si všimla poměrně velikého balvanu. Ane ne zase moc velikého. Kdybychom... Jo, to je vončo. Rozeběhla jsem se ke kameni a hned, jak jsem se k němu dostala, jsem se do něj zapřela plnou silou a dotlačila ho k těm dvěma. "Tak teď už jen stačí ho zvednout a pustit na něj," představila jsem jim svůj plán, ale provést ho už museli sami.
Zvedla jsem hlavu k obloze. Sluníčko už pomalu začínalo hřát. Bylo už opravdu pozdě. "Už bych měla jít, pozdravuj ode mě Launee a Theriona," zazubila jsem se na Saturna a pak se obrátila k Rayovi a jemně do něj šťouchla čumáčkem. "Brzy se uvidíme!" Na rozloučenou jsem jim švihla ocasem a pak se rozeběhla ven z lesa. Věděla jsem, že tohle rozhodně nebylo naposledy. Líbilo se mi tu. A navíc tu žil můj bráška. Na hranicích jsem ještě zavyla alfám aspoň na pozdrav. Zadupat do země za neohlášení se mě mohli příště. Pobaveně jsem se usmála a vydala se směr domov.

//řeka Kierb

//Moc vám oběma děkuji za hru rozhodně to z mé strany nebyla poslední návštěva

Docela se mi ulevilo, když se Ray v zajíci přestal nípat a doopravdy si ukousl kus masa. Možná to celé nebylo tak zlé. Když se mu něco řeklo, docela na ro reagoval. I když trochu po svém. Možná... možná když se mu to budeme snažit vysvětlit, zlepší se? Zaměřila jsem na něj svůj pohled. Radostně vrtěl ocasem a na malý moment se tak divně nehrbil. Pak jsem se ale obrátila na Saturna, který mi odpověděl na mou otázku. "Aha," vypadlo ze mě, i když jsem z něj nespouštěla oči. Byla pravda, že už vypadal o něco líp, ale... jeho otázka mě překvapila. Sjela jsem pohledem na zbytek zajíce. "Asi... mohlo to být lepší, ale máme ho, ne?" řekla jsem a snažila se znít rozhodně. Když zmínil to, že musel trpět, na moment jsem v sobě ucítila takový osten chladu. Snad mi bylo líto, že jsem to tolik necítila, že mi to bylo víceméně jedno? Jsem chladná? Zavrtěla jsem hlavou. Byly to hloupé otázky. Hlavně že se Ray najedl. Sladce jsem se na Raye usmála, když nám nabídl maso. Saturn ho odmítil ale já si říkala, že mi vlastně malá svačinka nemohla ublížit, no ne? Odkousla jsem si kousek masa, neměla jsem hlad, ale mohl to být dobrý základ na dobu, než se vrátím domů. Měla bych se vrátit, máma mě zabije... pomyslela jsem, ale nějak se mi ještě nechtělo. Hned, jak ve mě maso zmizelo, jsem si olízla čumák od krve a podívala se na Raye. "Dej si zbytek," pobídla jsem černé vlče, protože jsem pořád měla v hlavě, jak mu před chvílí šíleně kručelo v břiše.
Využila jsem té chvíle ticha, abych si trochu utřídila myšlenky. Měla jsem nějak moc vjemů. Z toho mě ale brzy vyrušil Rayův dotaz, který opět pošlapal všechny moje předchozí iluze o tom, že začíná být normální. Zamračila jsem se. "Cože?" Nechápala jsem, o čem mluví, protože se díval nahoru a mluvil o něčem dole. Naštěstí Saturn se chytl lépe než já. Posadila jsem se na trs mechu a zvedla hlavu k obloze. Nebe dnešní noc bylo nádherné. Úplně čisté, takže byly vidět snad všechny hvězdy. To bylo vidět i mezi korunami místních stromů. Pousmála jsem se. Pak přišla Saturnova otázka. Chvíli jsem se jen tak dívala na oblohu a mlčela. "Jsou... hezké," odpověděla jsem váhavě. A nebyla to lež. "Ty se v nich vyznáš?" Pak jsem se pohledem vrátila k dvěma vlkům. "Měli byste někdy přijít k nám do hor. Jsou odtamtud krásně vidět. Navíc ve dne jde vidět skoro celý kraj!" Vzpomněla jsem si na to, jak jsem ten výhled jako malá obdivovala a s Thiou si slíbila, že budeme první vlčice, co ho projdou celý. A docela se nám to dařilo plnit, ale Thiiny povinnosti delty nám v tom teď trochu bránily. A to jsem ještě zdaleka nevěděla, co mě čeká za zjištění.
V lese bylo čím dál tím víc rušno. A nikdo z dospělých se u nás stále neukázal, až se mi to zdálo asi trochu divné. Třeba mají nějakou cool magii, napadlo mě, protože to dobylo dobré vysvětlení toho, že mě tu nechali bez dozoru. Jako Falo. Ten jich taky měl plno.

Jak se zdálo, Ray nás konečně pochopil a vydal se nám pomoct, protože se ozvalo táhle "jduu". Vážně se mi ulevilo, protože už jsem měla se zajícem co dělat. Tlapa mě od pevného stisku už začínala bolet a to jak sebou švihal taky nebylo zrovna skvělý. A navíc Saturn se vůbec neměl k tomu zajíce dorazit. A vlastně... vypadal dost otřeseně jen co se k nám Ray přihnal a začal op zajíci skákat. Pravda, nebyla to zrovna ta nejlepší taktika, ale já už to chtěla mít za sebou. Když se ozvalo nechutné zapraskání, proběhla mnou husí kůže a nenápadně jsem se otřásla. Snad nebudou rozdrcené kosti v mase... Nebyl to vůbec příjemný zvuk. Ale na druhou stranu... zdálo se, že to zabralo. Najednou zajícovo házení přestalo a chvíli na to jeho tělo v mém zavření povadlo. Zvedla jsem oči a všimla si Saturna, který byl konečně taky zahryznutý do kořisti. Povolila jsem stisk a pořádně se vydýchala než jsem dvakrát naprázdno skousla, abych bolavou tlamu rozhýbala. Cítila jsem se dost unavená po tom běhu a ještě takového dlouhé rvačce. "Rayi, musíš ho příště kousnout do krku." Chtěla jsem se otočit na brášku, ale on se najednou vyloupl po mém druhém boku a začal se vrtat v zajícově oku. To najednou prasklo a vytekl z něj nějaký sliz. Bleh... Bylo to odporné, ale zdálo se, že Saturn na to reagoval nějak víc. "Rayi ne... musíš kouknout maso, tady," instruovala jsem černé vlče a čumáčkem ukázala na bříško zajíce. Ač jsem ani předtím nebyla hladová, tak teď mě úplně přešla chuť. Odstoupila jsem kousek od kořisti a o mech si očistila tlamu od krve. Pak jsem zvedla hlavu a podívala se na Saturna. Všimla jsem si, že se u trochu třesou nohy. Zamračila jsem se. Zranil se? Sjela jsem ho pohledem, ale odnikud mu netekla krev, takže to nevypadalo. "Saturně," oslovila jsem ho měkce, až mě můj vlastní tón překvapil. Ani jsem netušila, proč se vlastně starám, možná kvůli tomu, co jsem se o něm dozvěděla. "jsi v pohodě?" Pak jsem se zamračila o trochu víc, protože mě něco napadlo. Bojí se... zajíce? Nebo možná Raye? Vybavil se mi předchozí rozhovor o samcích. Asi jsem začínala chápat, proč Thia žádného ctitele nechtěla. Ani můj list pánských známostí zatím nebyl moc skvostný. Nori, co nás nechal v jeskyni, Fiér, co se zdejchl, Savior, co vymyslel to, že se rozeběhnem do naštvanýho stáda, Meinere, co byl vlastně napůl vlčice a teď Saturn, který vypadal, že se za chvíli složí. Jestli jsou všichni samci takoví, není divu, že chce Thia chodit po Galliree s Illenií. Ta byla větší chlap než všichni tihle. Přesto jsem se ale nějak nemohla přimět udělat nějakou poznámku.

Jak se mi tlapky zabořovaly, cítila jsem, jak mi těžkne dech. Ač byl mech měkoučký a příjemný, nebylo zrovna snadné v něm běhat. Jakmile jsem zahlédla, že oba, jak Ray tak Saturn vyběhli ze svého stanoviště, jsem zastavila, abych si trochu odpočinula. Počítala jsem s tím, že když jsou na to dva zvládnou to. Jenže to by se Ray nesměl stočit jinam. Ale no tak, zaúpěla jsem tiše jinam. Zatnula jsem svaly, abych se znovu rozběhla, ale ještě předtím jsem zahlédla zmatený pohled strakatého vlčete, které křičelo, co má dělat. "Koukni ho!" vyhrkla jsem rychle. Na víc jsem ale neměla čas, protože Saturn volal o pomoc a já byla pořád poměrně daleko.
Viděla jsem, jak se se zajícem vlček pere. Ta potvora se šíleně vrtěla. Naštěstí ji udržel dostatečně dlouho na to, abych měla čas doběhnout. Neváhala jsem a zakousla se zajíci přímo do krku přesně, jak mě Thia učila. Hned jsem v tlamě ucítila čerstvou krev, což mě nakoplo. Neměla jsem ale dostatečnou sílu, abych ušákovi svým stiskem zlomila vaz a ukončila to hned. "R-rveji!" zahučela jsem přes kůži zajíce, když jsem zaslechla bratrovo nadšené volání. "Pomož!" Doufala jsem, že ho to probere a vrátí se k nám. Nebo že to dokončí Saturn. Tlama mě začínala hrozně bolet od pevného stisku a já nebyla jistá, jestli zmítajícího zajíce udržím dosatečně dlouho, aby vykrvácel.