Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Moc děkuju za akci a za možnost se takhle na poslední chvíli přidat :) A odměnu případně poprosím v kamínkách

Naštěstí bylo moje volání o pomoc vyslyšeno. Z lesa vyběhly Thia s Ilenií. Hrozně se mi ulevilo. Jednak že byly v pořádku, ale taky, že jsem si byla jistá, že teď už to nějak zvládneme. Vděčně jsem na ně kývla a sledovala, jak se o Sun postaraly. Mohla jsem dokonce i pustit to lano, když od Thiiných tlap vyšlehly větve, co se obmotaly kolem Sunstorm. Vesele jsem se zakřenila, když jí jeden ze šlahounů plácl přes zadek přesně tak, jak jsme se tenkrát domlouvaly, že to udělá, když si magii vybírala. Takže už se to naučila, hustý! Spiklenecky jsem na ni zamrkala.
Pak už jsem se jen stáhla do povzdálí a celé to pozorovala. Byla jsem vyčerpaná a v krku mě tak nepříjemně pálilo, což mě nutilo každou chvíli pokašlávat. Prostě jsem si jen sedla, dostatečně daleko od břehu jezera, a čekala, až to celé skončí. Thia s Ilenií to měly pod kontrolou.
Pousmála jsem se na ně, když se Sunstorm konečně dostala na břeh. Ta se hned zajímala o to, co se stalo s tím vlčetem. "Bylo nějaký divný, ani nebylo mokrý a prostě si jen vyskočilo ven a pak zmizelo i s tou bílou. A ta mě ještě nabádala, ať tě tu nechám. Musela to být nějaká čertovina," vysvětlila jsem, ale místo mého normálního hlasu ze mě vycházelo jen takové chrčení, a tak mi bylo těžší rozumět. Co to? Nerozuměla jsem tomu, ale nehodlala jsem to moc příliš pokoušet dál, protože to nebylo nic moc příjemného. Navíc jsem toho o moc víc stejně nevěděla. Přejela jsem pohledem po ostatních vlčicích. "Jdem se schovat?" zeptala jsem se tenkým hláskem, který i tak vyzněl spíš jako chrčení.

//Volím A

Sun vyběhla na ledovou plochu za mnou hned, jak jsme zjistily, že by to mohlo být víceméně bezpečné a vrhla se do zachraňování opravdu po hlavě. Odněkud donesla lano a klacík a než jsem stačila cokoli udělat, už jsem ho měla v tlamě a poslouchala její plán. Váhavě jsem přikývla. Neznělo to zrovna bezpečně, ale lepší plán jsem neměla a navíc jsem se nemusela namáčet já. A to bylo rozhodně plus. Zakousla jsem se do dřeva a jen tam stála a pozorovala, co bílo-flekatá vlčice dělá. Vlastně mi to tak nějak i pomáhalo. Tím, že jsem se něčeho držela, jsem cítila větší i když trochu iracionální jistotu a kontrolu nad tím, že jsem právě stála na obří zmrzlé vodě.
Náš plán sice nejspíš mohl fungovat, jenže to by si vlče v klídečku nesmělo vylézt ven jen co se Sun ponořila. A tím, že tam šla po hlavě, tak to možná ani neviděla. "Ehh," vypadlo ze mě, ale nemohla jsem nic moc říct, protože by to znamenalo pustit klacek, kterým jsem Sun držela. Viděla jsem, jak vlče doběhlo k plačící bílé, načež oba zmizeli, jako by tam ani nebyli. Sakra! pomyslela jsem si, jakmile mi došlo, co se děje. Provaz se začal napínat a Sun se nejspíš topila úplně stejně jako předtím to vlče. Ale tentokrát nejspíš vopravdově. Do háje!
Zapřela jsem se tlapkama do ledu, ale hrozně to klouzalo. Jen díky zaťatým drápkům jsem se udržovala na místě. Odcouvala jsem co nejvíc mi lano dovolilo a zapřela se. Několikrát jsem zatáhla ale absolutně bez výsledku. Neměla jsem sílu na to vytáhnout dospělého vlka ven z mrazivé vody, ve které mohl jen těžko plavat. Panicky jsem se začala rozhlížet kolem, co by mi tak mohlo pomoct. Pak jsem si všimla stromu. To je ono! Ze všech sil jsem zabrala a po několika nepovedených pokusem se mi podařilo klacek zaháknout za kmen stromu tak, že to sice Sun nevytáhlo z ledové vody, ale zajistilo ji to natolik, aby zůstala aspoň částečně nad vodou. Přesto jsem ho však musela přidržovat, aby se nevyhákl, a tak jsem ani nemohla pro nikoho běžet. "PFOMOC! HEJ!" vykřikla jsem tak silně, jak jsem v tuto chvíli dokázala. Doufala jsem, že někdo přijde. Po tom všem už jsem neměla moc sil na zbyt a navíc se Sun mohla každou chvíli utopit.

//Volba A

Vlčice, co se představila jako Sunstorm, se k bílé vlčici extrémně přiblížila a ještě si sedla. Neopatrná, blesklo mi hlavou. Já jsem zůstala na stejném místě a neustále pohledem těkala kolem sebe. Kvůli tmě a hustému sněžení jsem toho ale moc neviděla. A navíc mě tak strašně bolela hlava od těch uší. Ať už to přestane.
Kupodivu vlčice na moment opravdu přestala plakat po té, co jsme ji se Sun oslovily. Nastal klid a dokonce i to sněžení přestalo. Jen to bohužel netrvalo moc dlouho. Ta vlčice sice nic neříkala, ale něco nám na jezeře ukazovala. Zamžourala jsem do dálky a všimla si malého vlčete, co se tam topilo. Polilo mě horko a hlasitě jsem polkla. Ne... už ne. Blbejch zážitků s vodou už jsem měla dost. Ale co když se utopí? Byla jsem na vážkách. Představa stoupnout na to jezero mě děsila. Co když se pak ale utopíme všechny? Je to vůbec dost pevný? A vůbec co tu sedí a nejde si pro něj sama? Co je mi vůbec po cizích vlcích? Snažila jsem se najít všechny racionální důvody, proč nejít udělat to, na co jsem myslela. A že bych bylo dost. Ale když jsem tak viděla to vlče. Něco se ve mně lámalo. Nechtěla jsem, aby se utopilo. Ne po tom, co se stalo mně.
Frustrovaně jsem kopla do sněhu a pak zkusmo stoupla na ledovou plochu. K čertu s tím! Byla jsem ze všech nejlehčí, a tak dávalo smysl, abych to byla právě já, kdo to vyzkouší. "Jestli to praskne, vytáhneš mě," oznámila jsem Sun rázně jako by to snad ani nebyla otázka. Pak jsem opatrně udělala několik kroků po ledu dál do středu jezera. Klouzalo to, ale to nebyl můj hlavní problém. Nohy se mi klepaly jako by byly želé. Soustřeď se, soustřeď se, je to dobrý, utěšovala jsem se v duchu a snažila se nemyslet na to, kde teď právě jsem. Zdálo se, že zamrzlé jezero by nás mělo udržet.
Otočila jsem se na Sun a kývla na ni, že může jít. Mohla se taky rozhodnout zdrhnout, ale taková bačkora snad nebyla. "A co ty tam stojíš, pojď nám pomoct, je to přece tvoje vlče! Takhle mu nepomůžeš!" obořila jsem se na bílou vlčici, která začala zase řvát a ztěžovat nám život. Pomalu ale jistě jsem se začala blížit k vlčeti. Provazu jsem si nevšimla. Já byla ráda, že jdu a že mě zatím nepohltila panika a myšlenky, co sakra budu dělat, když to praskne.

//Jedlový pás (přes Ageron)

"Thio, Ilenie!" hulákala jsem do bílé tmy, ale jejich hlas jsem odnikud neslyšela. Uvnitř mě se to stáhlo. Co když je Smrt dostala? Ale, nene, blbost. Jen jsem je ztratila v těch závějích a kouři, snažila jsem se sama sebe uklidnit. Byla to ta nejpravděpodobnější varianta, ale i tak jsem se cítila tak nějak podivně napjatá.
Jakmile jsem si začala uvědomovat, že ten, kdo se ztratil, budu asi já, protože tohle vůbec nevedlo do kopce, mou pozornost upoutal divnej zvuk. Znělo to, jako by někdo brečel. Ježíš, pro dnešek už snad těch dobrejch skutků stačilo, ne? Však jsme před chvílí s mamkama za smečku málem položily životy a teď bych se měla starat o nějakýho uřvánka? Jenže to brečení tak nějak sílilo a mě to trhalo uši. Ach jo.
Vydala jsem se po hlase a po chvíli vedle sebe uviděla bílou vlčici s několika odznaky. Byla cítit po Ragaru. To bude ta trumpeta, jak o ní mluvily Thia s Ilenií, napadlo mě. Na vlčice jsem se však usmála, mohla mi pomoct a o to dřív jsem se pak mohla vyvalit doma v úkrytu. A ta představa zněla zatraceně dobře. "Ahoj, já jsem Sheya," pozdravila jsem ji kývnutím. Možná netušila, kdo jsem, ale nejspíš ze mě Ragar taky musela trochu cítit, i když jsem se teď trochu toulala.
Brzy jsem zjistila, že brekot vychází od sněhobílé vlčice, která seděla poblíž jezera. Ježiš, už né, zaúpěla jsem v duchu. Sice vypadalo zamrzle a sklouznout se po něm by nejspíš byla výborná zábava, ale nehodlala jsem další koupel riskovat. Už při té představě se mi ježily chlupy na zátylku. "Stalo se něco? Proč brečíš?" zeptala jsem se jí opatrně a udržovala si si dostatečnou vzdálenost, kdyby se náhodou něco podělalo. Právě jsem neměla zrovna moc síly se bránit a navíc minule se mi držkování docela vymstilo. I když jsem si to nechtěla moc přiznat. "Podívej, všude je sníh. Běž se radši klouzat, něž si vybrečíš oči."Doufala jsem, že se ta vlčice rozptýlí a brzy přestane, protože jsem začínala mít pocit, že mi hodně brzo praskne hlava. Jen letmo jsem se otočila, co dělá ta fleko-bílá vlčice.

"A co tam s ním dělal?" neodpustila jsem si výzvědnou otázku po tom, co mi Ilenie potvrdila, že ten klacík medvěd opravdu měl v análu. Znělo to jako skvělá historka.
Jenže to už jsme byly před samotných sídlem Smrti, která tam něco zatraceně smrdutýho pálila. Vesele jsem se zazubila, když Thia prohlásila naše přezdívky a že jdem ZASE zachraňovat svět. Tohle nám prostě jde. Měly bysme z toho udělat živnost. Thia s Ilenií začaly prošetřoval můj nápad a tak nějak navázat, abychom zjistily, co že se to vlastně děje a co s tím ideálně dřív, než Smrt vykouří půlku země.
Jenže se zdálo, že Smrt na nás tak nějak neměla moc náladu. Ne že by někdy měla na někoho náladu, ale tenhle její pohled byl extra zlej. Přišlo mi, že i ten dým zhoustl. Nepříjemně to pálilo a štípalo. Rozkašlala jsem se a začaly mi slzet oči. Najednou celý to zachraňování světa bylo zase pro jednou pěkně na prd. Stejně jako když jsem se před chvílí ploužila ze své poslední sebevražedné mise. Ale kdo tohle mohl čekat? Já chtěla jen jít domů! A spát. A jíst. Ohh.
Jenže na nic z toho nebyl čas. Zaslechla jsem Thiin křik vyzívající nás, ať vypadneme co nejrychlejc to jde. Na nic jsem nečekala a sebrala jsem síly na to se v těch závějích rozeběhnout pryč. "Honem!" pobídla jsem je, protože jsem je v tom dýmu ztrácela z dohledu. A jak všude byl ten sníh a kouř a prostě a jednoduše bylo prd vidět, odbočila jsem místo do hor trochu špatně.

//Jezírko Nahi (přes Ageron)

Byla jsem tak ráda, že jsem je viděla. Fakt se mi ulevilo. A jako by mi najednou i trochu bylo líp, i když jsem teda byla pořád strašně unavená a byla mi zatracená zima. Ale aspoň psychicky mi bylo rozhodně líp. I přes prvotní nadšení ale Thia vypadala, že se bude zlobit. Stáhla jsem uši k hlavě a ocas mezi nohy. Byla jsem připravená na všechno, co přijde, ale ono nic nepřišlo. Místo toho přišly jen starostlivé otázky. Nejistě jsem se podívala na Ilenii, ale i ona vypadala v pohodě. "J-já, je mi zima, ale jinak dobrý," začala jsem váhavě, "omlouvám se, nečekala jsem, že to bude na tak dlouho. Ale stalo se toho hrozně moc, všechno vám to řeknu," vyhrkla jsem ze sebe na jeden nádech. Jenže to nás už rozptýlil ten čmoud. "...pak," dodala jsem už tiše a pohledem následovala ty dvou vlčic vedle sebe.
Ilenia mi všechno shrnula do několika rychlých vět. "Medvěda s klacíkem-cože?" zaujalo mě okamžitě. Možná jsem se měla víc zajímat o dva nový, očividně neschopný, členy, ale to taky mohlo počkat, že. Ale představa, že my budeme zase ty hrdinky jako posledně, se mi líbila. Jen kdybych si mohla mezitím trochu odpočinout... A taky se najíst. Nakonec jsem byla extrémně ráda za rozhodnutí si s Rayem z toho zajíce taky trochu dát.
Thia se rozeběhla vstříc Smrti a mně nezbylo nic jiného, než ji následovat. Přece bych jí tam nenechala jít samotnou, no ne? A všechny tři si nás tam chtít nechat nebude. Vymluvili bysme jí díru do hlavy... snad. Měla jsem trochu pochyby, ale rozhodnost Thiy mě strhla. Postavila jsem se tedy po jejím boku a zamžourala do dálky, kde mi přišlo, že v kouři něco vidím. "Já, jak jsem byla pryč... nějaký divný světýlko nás z jeskyní vedlo do podzemí a chtělo nás tam nechat. Mohlo by to souviset," vnesla jsem do debaty svůj poznatek. "Třeba něco plánuje dole, aby to nikdo nezjistil a už se jí to začíná dařit." Podívala jsem se střídavě na obě vlčice. "Musíme jí zastavit. Taky se musí něčeho bát, ne? Třeba nemá ráda vodu, když to u ní tak smrdí?" navrhla jsem. Byl to bláhový nápad, ale co taky, když jsme šly vstříc samotné Smrti.

//od sopky (přes Galtavar)

Šinula jsem se zpátky domů. A to doslova, protože na holé pláni jsem se zapadala do hlubokého sněhu až po břicho. Ta cesta vůbec neutíkala, rozhodně ne tak, jak když jsem tudy běžela směr Mechový les. Otřásla jsem se ve snaze se trochu zahřát. Jak jsem měla srst mokrou od vody, přišlo mi, že mi snad dobré kapičky na konci chlupů přimrzly. A bylo to sakra nepříjemný. Ach jo, ať už jsem doma, pomyslela jsem si a odevzdaně ťapala dál. Co mi taky zbývalo, domů se to samo nedojde. Naštěstí už to šlo o něco líp, jen co jsem se schovala mezi stromy.
Přišlo mi, že cítím dým. Zvedla jsem hlavu od země a všimla si černé siluety vlka. A hned za ním ještě jedné, světlejší. "Mami! A mami...?" vyhrkla jsem nadšeně a rozeběhla se k nim. Nebyla jsem si ještě úplně jistá, jak Ilenii říkat. To mi ale rozhodně nekazilo radost se na ně vrhnout a obě je pomazlit. Pak jsem se ale odtáhla a stáhla uši k hlavě čekajíc co přijde. Vypadala jsem hrozně a toho si obě vlčice museli všimnout. Nevěděla jsem, jestli mám začít vysvětlovat. Asi by to chtělo, ale já vůbec netušila, kde začít. Stalo se toho tolik!
Jenže na vysvětlování nebyl moc čas, protože mě v čumáku znovu začal dráždit ten dým. Jak se zdálo vycházel od Smrti. "Co je zas tohle?" obrátila jsem se na vlčice s otázkou v očích. Fakt jsem doufala, že je to jen něco, co prostě budeme ignorovat. Protože jestli to byla další magická kravina, svět už si ze mě musel dělat srandu.

//Mimochodem já bych byla pro variantu A

//Zrcadlové jeskyně

Byla jsem děsně unavená. Prostě jsem jen tak dávala jednu tlapu za druhou a soustředila se jen na to. Nad ničím dalším jsem neměla kapacitu přemýšlet. Občas jsem krátkým pohledem zkontrolovala, kudy že to jdeme a jestli Meineremu přede mnou a té hnědé stíhám. Vzduch okolo tak divně smrděl a nebýt tak vyřízený přišlo by mi to hnusné. Ani nikdo další nic neříkal. Prostě jsme všichni byli mokří, bolaví a vyčerpaní.
Pak se ale dvoubarevný vlk přede mnou zastavil. Překvapeně jsem sebou cukla a prudce zastavila, abych do něj nenarazila. Zvědavě jsem našpicovala uši a ohlédla se před něj, abych zjistila, co tuhle změnu způsobilo. "Sníh," vydechla jsem tiše, když jsem otvor uviděla. Byli jsme skoro venku. Meinere začal hrabat a já se k němu přidala. Najednou jako by mnou projela nová energie.
A opravdu, po chvíli jsme byli venku. Svalila jsem se na zem na zem vedle Meinera a jen se dívala nahoru na oblohu, ze které se ještě pořád sypal sníh. Byla noc. Vůbec jsem netušila, kolik času uběhlo a jak dlouho jsem vlastně byla v konečném součtu pryč ze smečky. Musím domů, došlo mi a jen stěží jsem donutila svoje bolavé tělo se zvednout. Oklepala jsem ze sebe co nejvíc vody co šlo a pak se podívala na Meinera. Ta hnědá vlčice ho tahala pryč a tvářila se hrozně důležitě na to, jak hrozně vypadala. "Půjdu domů," vydechla jsem směrem k vlkovi. Byl podobně potlučený jako já. "Dej na sebe pozor." A myslela jsem to upřímně. S tímhle vlkem jsem měla dost podivný vztah a i když se tvářil, že je mu to fuk, nakonec mi vždycky z každé šlamastyky pomohl. Pomalu jsem se vydala směr Ragar. Fakt jsem byla ráda, že Falo zabrat ten les pod ním, protože to znamenalo, že se nebudu muset škrabat až tak vysoko. Chtěla jsem se jen přitulit k Thie a Ilenii a spát.

//Jedlový pás (přes Západní Galtavar)

Byla jsem unavená, vystrašená a zmatená, ale pořád jsem pokračovala ve sbírání kamenů a házením je do vody. Ale nejenže se ta hnědá nevynořovala, ale už dlouhou chvíli jsem neviděla ani trubičku, se kterou se tam vrhnul Meinere. Co mám dělat...? Kdybych tam zůstala takhle sama ještě chvíli, nejspíš bych začala panikařit, ale na to mi nebyl dán prostor, protože mě najednou něco popadlo. Tiše jsem vyjekla, ale to už jsem musela zmlknout, protože jsem se ocitla pod vodou. Otevřela jsem oči. Všude byla tma, ale přišlo mi, že se pohybuju. Něco nechutnýho mě drželo za pas. V plicích mě pomalu ale jistě začínalo pálit. Docházel mi kyslík. Už podruhý během krátké chvíli jsem se ocitla naprosto bezmocná ve vodě. A tentokrát už jsem si fakt myslela, že umřu, jenže pak nás něco vyhodilo zpátky na zem.
Nejdřív jsem zůstala jen ležet a kašlat. Už jsem fakt nemohla. Celé tělo se mi třáslo, ale všichni ostatní se zvedali a já tu opravdu nechtěla zůstat sama. S vypětím všech sil jsem se zvedla a tiše následovala dvojbarevného vlka. Chodba mířila někam nahoru. Jenže kvůli řece jsme teď byli o pěkný kus níž, takže mi výstup až k povrhu začínal připadat nemožný. Každou chvíli jsem musela vymrkávat slzy. Nikdy jsem neměla jen tak utýct z Ragaru. Na nos mi zničehonic přistála nějaká podivná zelená vločka. Rychle jsem se otřepala. Všechno mi to připadalo jako blbý vtip.

Za Arca neodpovídám protože oh well, ale za Sheyu to zkusím :D

SHEYA: b, d, d, c, a, b, d, e, b, e, c, b, b, b, e, e, a, a, b, a, b, a

Ve své mocné kouli zřím, že nejvhodnější pro tebe je Ragarská smečka, nejméně vhodný je Asgarr nebo Sarumen.

Snažila jsem se za každou cenu udržet hlavu nad vodou, abych se mohla aspoň někdy nadechnout. Začínala mi být hrozná zima, celé tělo mě bolelo a ta tma a ticho krom zvuků řeky tomu vůbec nepomáhali. Celá jsem se třásla a všechny vnitřnosti jsem měla stažené. V hlavě jsem měla jen Thiu a marnou naději, že mě přijde zachránit. Už už jsem si myslela, že je konec, když v tom mě najednou řeka prudce vyvrhla na břeh.
S dutým nárazem ze mě vypadlo tiché zasténání. Bylo mi hrozně. Sice už jsem nebyla v ledové vodě, ale pořád jsem se třásla jak šílená. Navíc jsem měla pocit, že se nemůžu ani pohnout. Jen jsem ležela, divoce dýchala a čekala co bude. Pak se se ozvalo šramocení a tlumený Meinerův hlas. Donutila jsem se pootočit hlavu a zamžourat do tmy kolem nás, abych ho pohledem našla. "Jo," pípla jsem skoro neslyšně a pak se rozkašlala. Ani jsem si nevšimla, že se hnědá vydala blíž k podivnému černému jezeru. To jsem zaregistrovala, až když jsem uslyšela šplouchnutí a nad námi se tyčila nějaká příšera. Zalapala jsem po dechu a tělem mi projel adrenalin, najednou jsem se mohla pohnout, ale než jsem se vůbec zvedla, byla vlčice fuč i s tou příšerou. Cítila jsem, že začínám panikařit a v hlavě mi blikalo takové velké červené světýlko. Nesmí umřít. NESMÍ. Další už ne. Protože tohle už se jednou stalo. Stejně jako ta řeka. A já nehodlala připustit, aby se to stalo znovu. Rozhlížela jsem se okolo, ale Meinere byl rychlejší a skočil do vody za hnědou. Do vody jsem nemohla, ale taky mě něco napadlo. Začala jsem brát kameny z pláže a házet je do místa, kde jsem tušila hlavu té příšery.

Byla jsem trochu zklamaná z krátké a jasné odpovědi na mou otázku. Čekala jsem nějaký výborný a ideálně peprný drby a ono nic. Ono VŮBEC nic. "Ach jo," povzdechla jsem si tiše, protože ani moje druhá otázka nepřinesla vytoužené ovoce. A tak bylo zase to ubíjející ticho. Snad už jsem i chtěla naštvaně kopnout do povalujícího se kamene, jenže to by se římsa zničehonic nesměla začít třást. A navíc čím dál tím víc. Stáhla jsem uši k sobě a soudícím pohledem jsem se zadívala na zadek hnědé, která přidala do kroku. Vážně by měla začít cvičit, jestli pod ní praskne už druhá věc... Celé se to třáslo čím dál víc, až ze skály začaly padat drobné kamínky. Nebylo to dobré. Přidala jsem do kroku. "AAH-" vyjekla jsem, když jsem najednou šlápla do prázdna.
Než jsem se nadála, byla jsem najednou v řece. Celá jsem ztuhla. V řece. Hlavou mi projely nepříjemné flashbacky. Tohle... tohle už se jednou stalo. Začala jsem se třást a panicky kopat tlapkama kolem sebe, abych se dostala nad hladinu se trochu nadechnout. Sice jsem už uměla plavat, ale najednou mi přišlo, jako bych to zapomněla. Já... měla jsem strach. Hrůzu. A pak byla tma. Úplně hrozná, že jsem vůbec nevěděla, kde jsem. Ucítila jsem ostrou bolest v boku a vlastně jen díky tomu jsem se na vteřinku vynořila nad hladinu se pořádně nedchnout. Trochu jsem se nalokala, ale jednu pozitivní věc to mělo, už mě nepálilo hrdlo. Ale to byla ta první a poslední. Uslyšela jsem slabý hlas té vlčice, ale to už se mnou voda hodila o stěnu. Tiše jsem sykla bolestí, ale neměla jsem na to moc čas, protože mě řeka znovu pohltila. Meinere se sice snažil k nám dostat kládu, ale já se vůbec na nic nezmohla. Jako by to tělo ani nebylo moje. Bylo celé divné, křečovitě zatnuté a v hlavě jsem měla prázdno. Teda skoro. Mami, pomoc... já nechci... umřít.

Stála jsem tam se zavřenýma očima a čekala, co se stane. Cítila jsem, jak mě Meinera popadl za kůži na krku, ale nebolelo to, To se ovšem nedalo říct o několik sekund později, kdy jsem ucítila škubnutí a celým zátylkem se mi rozlila ostrá bolest. A tak divně mi to hrklo s žaludkem. Otevřela jsem oči a najednou jsem byla na druhé straně řeky. A to už jsem to neudržela a pozvracela se přímo vedle sebe na zem. Fuj, co to bylo. Fuj, to je nechutný. Fuj, já jsem už taky poblijón, lamentovala jsem v duchu, ale nedalo se s tím nic dělat, dokud se můj žaludek dokonale nevyprázdnil a nezklidnil.
Cítila jsem, jak mě nepříjemně pálí v krku, ale když jsem zvedla oči, byla jsem vlastně ráda, že jsme se přesunuli takhle... blbě. Jakmile hnědá vlčice seskočila z klády, ta se rozlomila s hlasitý žblunknutím žuchla do řeky. Na prázdno jsem polkla, protože jsme tam teď klidně mohli být my s Meinerem. Ten podivnej teleport vlastně nebyl vůbec špatnej. Vlčice kolem nás pouze s jednou poznámkou prošla a neohroženě pokračovala dál na takovou divnou římsu. "To je tvoje holka?" zvedla jsem váhavě oči k Meinerovi, protože jsem si pamatovala, že říkal, že je tulák. A minule byl přece taky sám. I předminule.
Po jeho pokývnutí jsem následovala hnědou nahoru. Tentokrát bylo to, že jsem byla o něco menší, jen mou výhodou, protože římsa nebyla zrovna široká. Naštěstí jsem se výšek nebála, na to jsem byla zvyklá z Ragaru. A navíc jsem takhle mohla vypadnout co nejrychleji od té divné řeky. Od kdy vůbec řeky tečou pod zemí? To ticho, co se pak rozhostilo, byla vzhledem k místu, kde jsme se nacházeli, krajně nepříjemné. "Zkoušela jsem lovit ryby, ale moc mi to nejde. Nemáš na to nějakou ojebávku?" zeptala jsem se vlka v návaznosti na naši minulou konverzaci. Nebyla jsem si jistá, jestli si to pamatuje, ale když jsem si to pamatovala já?
Vtom jsem si ale všimla něčeho před námi, i když spíš nad námi. "Vidíte to?" vyhrkla jsem a ukázala na otvor tlapkou. "Ale jak se tam dostanem?"

Následovala jsem světýlko stejně jako všichni ostatní. Ani Meinere netušil, kam jdeme, ale prostě jsme šli, i když mi něco říkalo, že to nezní jako dobrý nápad. Však jsme taky posledně pod zemí museli zachránit samotný sluníčko! Ale nešlo tomu odolat.
Najednou se před námi otevřel prostor a to světýlko prostě zmizelo. No představte si to! Zmateně jsem se rozhlédla. Cože? Byli jsme v nějaké další podzemní říši. V hlavně mi krátce projely flashbacky na králíčka. A taky tu byla řeka. "Fuj řeka," vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě. Část naší skupinky zamířila k nějaké díře, jenže byla těsná a smradlavá. A taky tam šla ta bláznivá šedivá kvůli který mě furt hrozně svědilo za ušima. Tak tam rozhodně ne. Jenže na druhý straně byla divná kláda a hlavně... ta řeka.
Z myšlenek mě vytrhla Meinerova otázka. Nejistě jsem přešlápla a sklopila hlavu. "Neví," zamumlala jsem tiše, jako bych se provinila. Ale já se vlastně tak nějak docela provinila. "Nebyla tam, když jsem šla pryč." Hnědá vlčice se vydala ke kmenu a začala zkoušet jeho stabilitu. Nevypadal moc pevně. Docela jsem se divila, že tam neposlala mě jako první, protože jsem byla menší a lehčí, ale nezlobila jsem se. Kdyby to mělo prasknout, praskne to pod ní. Sjela jsem pohledem po vlčici až dolů k vodě a tiše polkla. "Nemůžem jít tam, odkud jsme přišli?" snažila jsem se navrhnout lepší plán, ale to už u mě byl Meinere s tím svým. Váhavě jsem přikývla a zamřela oči. Snažila jsem se nemyslet na to, co se teď stane. Jen jsem doufala, že nás tentokrát nerozpůlí oba.

Přišly ještě další dvě vlčice. Ač jsem si to nechtěla přiznat, začala jsem se cítit ohroženě. Tohle nebylo dobrý. Kdyby mi chtěly něco udělat, neubránila bych se. Neměla jsem sem lézt. Po tom, co jsem se té šedivé dotkla, jsem ucítila, jak mě něco svědí. Začala jsem se škrábat na boku, ale naštěstí to hned zase přešlo. Aspoň na chvíli. Jenže to už na nás doslova spadla další vlčice. "Ah," cukla jsem poplašeně. Chtěla jsem odsud prostě vypadnout. Jenže otvor, kterým jsem sem vlezla byl moc vysoko a stěny kvůli mrazu příliš kluzké.
Aby toho nebylo málo, mrtvola se pohnula. A hned začala řvát. Bylo to strašný. A do toho spustila ještě ta hnědá. Šla mi z toho hlava kolem. A ač to, co říkala, nebylo moc hezký, musela jsem s ní souhlasit. Řev mrtvoly byl strašný.
Brzy na to za mnou přistál ještě jeden vlk. Rychle jsem se otočila a musela z toho rychle poškrábat za uchem. Přede mnou se objevil černobílý vlk. A tentokrát byl jen jeden. "Meiný," vydechla jsem nadšeně, protože to byl konečně někdo, koho jsem jakž takž znala. Přiběhla jsem k jeho boku, co nejdál od šílené šedé. Jenže Meinere se někam rozešel. Něco jako by mi říkalo, ať jdu za ním, že musím jít za ním. Nedalo se tomu odolat. A popravdě dostat se pryč od mrtvolky znělo opravdu lákavě. Až mi z toho jejího řevu zaléhaly uši. Ale něco na tom nehrálo. "Kam to jdeme?" zeptala jsem se černobílého vlka tenkým hláskem.