Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 16

Thia mi dovysvětlila, co přesně ten puč znamená a obnáší. Teď už mi to celé dávalo smysl. "Takže ty... ty bys chtěla být alfa?" zeptala jsem se a překvapeně povytáhla obočí. Takhle nahlas to znělo... vážně divně. Moje máma by byla alfa. Na jednu strunu by to bylo cool, ale na tu druhou to znamenalo víc povinností a málo času. A to bylo to hlavní. Chtěla jsem s ní ten čas trávit a ne jen čekat, až bude všechno občůraný, jeskyně plný žrádla a nových kožešin a klacků a pak zase znovu dokola. A stejně bysme to všecko musely dělat my. Jako teď. Takže by to vlastně nemělo žádný benefity. A jen bysme se odsaď nemohly hnout. Takže to teď je lepší.
O to víc mi ale vyrazila dech následující informace, kterou jsem se dozvěděla. Naštěstí mi to Thia hned vysvětlila, co to obnáší, protože jsem se v těchhle smečka věcech ještě pořád zas tak převratně neorientovala. "A co to znamená?" zeptala jsem se tenkým hláskem. Cítila jsem, jak mám hrdlo stažené a i když jsem se s tím snažila bojovat, moc to nešlo. Bála jsem se. Že už to všechno nebude jako doteď. Že tu budem muset teď furt jen sedět a čekat, jestli se někdo uráčí vrátit a občurávat stromky a bože ne. Ta představa byla hrozná.
Když přišlo na téma opouštění smečky, raději jsem se moc nevyjadřovala. Taky Ilenie po předchozích slovech podivně zmlkla. A Thia byla tak nějak na vážkách. Když se mě ale přímo zeptala, už jsem se tomu nemohla vyhýbat. "Já nevím," řekla jsem popravdě, "neznám to nějak... jinak." To, co bylo předtím, než jsem se dostala sem do Ragaru, jsem si už moc ani nepamatovala. Už jen útržky. Navíc ze začátku mi smečka přišla skvělá, ale možná že nebyla? Ale na jednu stranu bylo příjemné mít se kam vracet. Navíc ten svítící mech... Ale věděla jsem, že bych šla tam, kam ony. Pouto k místu jsem sice měla, ale pouto k vlčicím pro mě bylo cennější.

Loterie 15

Thia mi opáčila, že se k Roweně ten podivín náramně hodí, tak proč by spolu nemohli být? Kysele jsem se zatvářila a malinko nadzvedla obočí na jedné straně obličeje. "Protože je to nechutný," odpověděla jsem pohotově. Vážně, už jen ta představa byla hnusná. Bejt na starý páprdy bylo hnusný. A prostě proč?
"Puč? Jakej puč?" zopakovala jsem, protože jsem si nebyla moc jistá, o čem se dvě vlčice bavily. I když mi to postupně z kontextu začalo docházet. Zamračila jsem se a zadívala se na sníh pod svýma tlapama, jako bych se najednou musela hrozně moc soustředit na to, kam šlapu. Měla jsem Fala ráda. Ale to že byl furt pryč byla taky pravda. A představa Thiy jako alfy? Furt by musela něco dělat a neměla by na nás čas. A už vůbec ne na dobrodružství. Nějak jsem ještě nevěděla, co si o tom mám myslet. Stačilo jen, že byla ochránce a musela tu obcházet ty pitomý stromky. Počkat? Zvedla jsem hlavu a ouška mi vystřelily nahoru. "Ochránce? Co to znamená? Od kdy?" Něco mi muselo uniknout, protože tohle bylo rozhodně nový.
Jenže Ilenie se pustila do vysvětlování, že je to to na prd a že to zvládnem bez smečky. Jako pryč? Samy? Překvapeně jsem se na ni podívala, ale pak jsem se zase zadívala na sníh před sebou. Žádnou jinou smečku jsem neznala, takže mi to tu nepřišlo až tak špatný. Ale to, že jsme si tu stejně dělaly všechno samy, na tom taky něco bylo.

Loterie 14

Thia měla obavuy, jestli na mě ten divnej šedej něco zkoušel. Zavrtěla jsem hlavou. Technicky jsem nelhala, protože sexuálně na mě nic nezkoušel. A ta facka? No, na tu jsem nebyla zrovna hrdá. Takže ta se nepočítala. Znechuceně jsem se zamračila, když Ilenie zmínila, že by zrovna on mohl být Rowenin přítel. "On? Vždyť je starej! A hnusnej!" V tomhle ohledu jsem nebyla zrovna tolerantní. Ale co, je to pravda. Už jen ta myšlenka na to nabrnknout si něco takovýho mě znechucovala.
Zato vztah Meinera a té hnědé byl vděčný téma. Zazubila jsem se, když Thia zmínila, že musej být pěkně vypečenej pár. "A asi maj často tichou domácnost," dodala jsem další informaci, které jsem si předtím stihla povšimnout.
Pak ale přišly na řadu nikdy nekončící povinnosti. Nenápadně jsem zakoulela očima. Bylo to otrava, ale mohla jsme to snad nechat dělat Thiu samotnout? Navíc mi už z toho stání začínala být zima. Ale to byl rozhodně až druhotnej důvod. A navíc, co bych tu jako sama dělala. Bylo tu totiž až překvapivě mrtvo. "Jo, já jdu taky," zahučela jsem Thie souhlasně a následovala ji po hranicích lesa, kde očurávala některé stromky. "Proč to vlastně děláš vždycky ty?" zeptala jsem se a zvědavě povytáhla obočí. To jak delty maj tolik povinností? Fíha, nechci být delta.

//Loterie 13

Možná jsem přeci jenom povídala moc rychle a jedno přes druhé, protože se výrazy na tvářích obou vlčic dost rychle měnily a pak mě Thia dokonce vybídla, aby trochu zpomalila. "Tak, tak dobře," vyhrkla jsem a několikrát se zhluboka nadechla a vydechla, abych se trochu zklidnila a srovnala si myšlenky. Bylo to docela těžké.
V hlavě jsme se zpátky vrátila na začátek, abych ujasnila některé fakty, které jsem prostě nejspíš vychrlila moc zmatečně. "Rowena?" začala jsem váhavě, protože tahle informace byla pro mě nová "Rowena byla s tím divným šedým vlkem. Rozhodně nebyl z Ragaru a měl všude takový ošklivý jizvy a nejhnusnější bylo jeho oko, o bože. A víš, jak jsi mi říkala, že u některých vlků prostě víš, že jsou divný?" otočila jsem se na Thiu a dlouze jsem se na ni zadívala, "tak přesně takovej tenhle byl." Pak jsem se otočila na Ilenii a bohužel musela zakývat hlavu, že ta mrtvola nebyla tahle malá.
"S Meinerem byla taková hnědá vlčice. Ale moc toho nenamluvila. Ale snažil se ji zachránit, když jí chytil kraken a to musí určitě něco znamenat. A taky odignoroval mou otázku!" Šibalky jsem se zazubila. V mé hlavě to už byla jasná věc. "Jo, jo... ty breberky vypadaly, jak jsme spadli. Asi se utopili," pokrčila jsem rameny. Ještě že tak. Potvory hnusný.

//Loterie 12

Ilenii se ta věc na obloze moc nepozdávala. "Vždyť je to hezký," namítla jsem tiše, ale moc nadějí, že změním její názor, jsem neměla. Ale žádný zkáza ani konec světa se nekonaly, takže jsem se zase mohla přesunout zpátky k vyprávění. Yolo, řeknu jim to. Vlastně jsme neměla co ztratit. Vždyť to nebylo tak zlý, ne? Navíc už po tom odkašlání nebylo cesty zpět, protože si ho obě dvě vlčice všimly.
Zhluboka jsem se nadechla a pak se malinko uculila na Ilenii, která se na mě zubila. "No a z Mechového lesa jsem už chtěla jít domů, slibuju," nevinně jsem na Thiu zamrkala, "jenže jsem to vzala jižní cestou, jak začal padat sníh. No a tam jsem narazila na hrozně divnýho šediho vlka samá jizva a prostě od pohledu úchyl a neuvěříte, kdo s ním byl! Malá vlčice a smrděla úplně stejně jako Savior!" významně jsem se na obě podívala. Jen ať tu pak má peklo, až se vrátí. Za tu facku od toho blbečka. Měla jsem co dělat, abych udržela ten teatrální výraz a koutky mi nešly do spokojeného škodolibého úsměvu.
"No a pak jsem našla mrtvolu, teda, když jsem k ní vlezla, nebyla úplně mrtvá. S chytla jsme od ní blechy, fuj. No a pak se tam objevili další vlci a něco nás zavedlo do podzemí," vyprávěla jsem chaoticky že by se v tom jeden docela jednoduše ztratil. "A byl tam taky Meinere a jeho holka. A pod tou se utrhla skála a my spadli do řeky," při té myšlence jsem se zachvěla, ale snažila jsem se spíš myslet na to, jak se pod tou hnědou urvalo co mohlo. Na jednu stranu to bylo vtipný. "A pak ji sežral kraken. Pak nás sežral všechny, no ale asi jsme mu nechutnali, tak nás zase vyplivnul. Vylezli jsme nahoře a tadá, pak jsem našla vás." Dovyprávěla jsem a na tlamě mi hrál takový až hrdý úsměv, i když tohle nebylo moc něco, na co bych měla být hrdá. Prvotní obavy byly ty tam.

//Loterie 11

Thia s Ilenií mě nakonec začaly přesvědčovat, že se tam přece tak špatně mít nemůže, až mě to nakonec přesvědčilo a já pomalu přikývla. Něco na tom být muselo. Navíc je tam hodně mechu, tam si spíš nic neudělá, než tady u nás v horách, napadlo mě. Taky mi obě nabídli, že sem bude moc přijít, když budu chtít. A to mě nakonec tak nějak utěšilo. "Tak... jo," zamumlala jsem tiše. Ještě jsem úplně neměla promyšlený, jak to celý provedu. Taky co kdyby ostatní ze smečky neměli pochopení? Ale ulevilo se mi, že se mě ani jedna z mam po tomhle neštítily. Nebo Raye.
Pak nás ale vytušila ta padající hvězda. "Co je to?" zeptala jsem se se zatajeným dechem a pohledem stále přikovaným k obloze. Byla jsem nejmladší, a tak jsem stále tak trochu byla v pozici na to klást otázky. Saturn by třeba věděl, vzpomněla jsem si. Pak ale lítající hvězda zmizela. Ještě chvíli jsem zírala tam nahoru, ale už se nic takového neopakovalo.
Sklonila jsem hlavu a zadívala se zpátky na Thiu a Ilenii. Tiše jsem si odkašlala, protože ta předchozí story ještě tak úplně nekončila. Z návštěvy mecháče bych totiž nemohla přijít takhle zřízená. Možná bych jim to neměla říkat... Asi by to bylo lepší. Co když mě zabijou? Ale taky možná zabijou tu malou blbku. Byla jsem na vážkách mezi škodolibostí a obavou.

Loterie 10

Moje křehké naděje se začaly rozpadat, když mi Thia potvrdila, že takový věci bývají napořád. Ale třeba... třeba by Život mohl...? Tuhle myšlenku jsem ale raději ani nevypouštěla ven z tlamy. Nebo Smrt? Kdybych jí dostatečně uplatila...? Nechtěla jsem si to ještě tak úplně připustit, že se s tím nic dělat nedá. A třeba taky dalo. Tak proč házet rovnou flintu do žita?
Obě dvě mi opakovaly, že je to moje rozhodnutí a že se s ním můžu vídat, ale taky nemusím. Bylo to asi to nejlepší, co mi mohly poradit, ale mně se už jen myšlenka na to, že bych ho už neměla nikdy vidět nezamlouvala. "Já mám vás, ale co když... co když on nikoho jinýho nemá? Nemůžu ho úplně odstřihnout," vypadlo ze mě jako bych sežrala nějakou vyšší moudrost. Navíc to tak klidně mohlo být, protože jsem toho o něm moc nevěděla. I když teda Saturn tvrdil, že jsou ti Launee s Therionem fajn, pořád mohli mít radši ty... normální? Zavrtěla jsem hlavou. Nemělo cenu se tím teď ubíjet. Měla bych tam pak zase někdy zajít.
S tou myšlenkou jsem zvedla hlavu k obloze a tam si všimla něco zvláštního. "Podívejte!" vyhrkla jsem překotně a ukázala tlapkou tam nad sebe. Letělo tam jakési bílé světlo a vypadalo to, že má ocásek. Ještě jsem nic takového neviděla, ale přišlo mi to hezký. Skoro jako znamení z oblohy, že to všechno bude v pohodě.

Loterie 9

Ztěžka jsem si vydechla, když jsem to celé dopovídala. Měla jsem uši stažené k hlavě a ocas skoro až schovaný pod sebou. Popravdě jsem se malinko obávala reakcí, co přijdou, ale to, co začala říkat Thia mě překvapilo. S nadějí v očích jsem se na ni otočila a snažila se vstřebat všechno co říkala. Poznal mě, i když nevnímá svět a to je dobrý, ne? Zopakovala jsem si v hlavě. Jo, to bylo taky to, co mi úplně původně dodalo naději to nevzdat. "Asi jo," zamumlala jsem poněkud neurčitě jako odpověď. Ilenia nic neříkala a to chvilkový ticho bylo hrozný, ale pak začala Thia mluvit dál.
"Myslíš... myslíš, že se to možná někdy spraví?" zeptala jsem se tenkým hlasem. Chtěla jsem slyšet že jo, i kdyby to měla být lež. Bylo by to lepší než se smířit, že už to nikdy nebude lepší. A bude vždycky tak nějak koukat skrze mě.
Obě vlčice se mě snažily utěšit a já nakonec tak nějak přikývla. Chtěla jsem jejich slovům věřit. "Jmenuje se Rayster," vypadlo ze mě nakonec, protože i tahle informace byla nová. "Slíbila jsem mu, že ho někdy vezmu podívat se na hvězdy k nám do hor." Zahrabala jsem tlapkou do sněhu a chvíli mlčela. "Myslíte, že ostatní budou taky takoví...?" Bála jsem se, že by to tak taky mohlo být. Ale každopádně momentálně jsem ani neměla ponětí, kde by vůbec mohli být a kde začít s jejich hledáním.

//Loterie 8

Moje nervozita mnou zřejmě přímo prosakovala, protože si toho Thia s Ilenií okamžitě všimly. Obě dvě měly radost a já se fakt snažila usmát, protože já přeci byla ráda, že jsem ho našla! Ale jak bylo zároveň všechno uvnitř mě tak zvláštně stažené, nejspíš to nevyšlo úplně, jak jsem si představovala. Thia se mě ptala, jestli mám radost a já konečně zvedla hlavu, abych se na ní podívala. "Já... nevím," vydechla jsem popravdě, "totiž mám, ale... je to komplikovaný."
Ilenie se obávala, že za to celý můžou tamní alfy a že si je podaj, ať se tím nestresuju a to mě donutilo se konečně upřímně zasmát. Bylo to milý ale zároveň trochu srandovní. "Ne ne, alfy jsou prý v pohodě. Teda, trochu jsem se bála, když jsem se zatoulala do smečky, ale nechali mě tam být. Přišel mě hlídat jen kamarád a společně jsme pak našli... bráchu." Pořád to znělo trochu divně takhle nahlas, ale Ray můj brácha byl a to nikdo popřít nemohl. A už vůbec ne já sama. Zhluboka jsem se nadechla. Chtěla jsem jim to říct celý a kdy jindy než teď? Bude to v pohodě. Jsou přece rodina. Vždyť jsme si to teď říkaly, ne? A vůbec, není to až tak divný jako bejt vlastně mrtvej. Podívala jsem se z jedné na druhou a konečně začala mluvit: "Já... poznala jsem ho. Bylo to přesně tak, jak jsi to říkala, Thio, prostě jsem věděla. Ale on mě nepoznal. A choval se divně. Hrozně divně, jako by skoro nevnímal svět. Jako by se tloukl do hlavy a žil na jiný planetě. Prý je takový od začátku. Já... styděla jsem se... pořád se trochu stydím, že je to můj brácha... ale je to on a pak mě poznal. Tak zvláštně se na mě díval a zmínil to, co se nám s-stalo..." Při vzpomínce na řeku jsem se rozetřásla. Cítila jsem, jak se mi tlapky povolují a musela si přičupnout, abych udržela rovnováhu. "Na chvíli jsem si myslela, že bude všechno v pohodě... ale pak se zase začal dívat spíš skrze mě než na mě..."

//Loterie 7

Slzy mi tekly po celým obličeji a nešlo to vůbec zastavit. Cítila jsem teplo a lásku od svých dvou mamek, ale ne a ne to přestat. Ale i když jsem měla hrdlo stažené a celý čumák usoplený, cítila jsem se tak nějak líp. Jako kdyby slzy opravdu odnášely ty zmatené pocity uvnitř mě. Mrtvá? A co na tom sejde, hlavně že je tu teď! snažila jsem přesvědčit samu sebe, ale asi to bude chtít ještě nějaký čas, než to všechno vstřebám. Vůbec jen to, že je něco takovýho možný. A navíc jenom někdy. A když o tom Život nechtěl mluvit s Thiou, jen těžko by to vysvětloval mně. Ale za zkoušku bych nic nedala.
Postupně jsem se z rodinnýho objetí odtáhla, protože hrozilo, že mi nudle u čumáku už opravdu kápne a já nechtěla, aby to bylo do Thiiny srsti. Otřela jsem si čumák o sníh, popotáhla a pořád trochu skelnýma očima zvedla hlavu. Už jsem nechtěla, aby se brekot znovu rozjel, a tak jsem se snažila pravidelně a klidně dýchat. A docela to pomáhalo.
A šlo to o to líp, když se Ilenie zeptala na kluka. Malinko jsem se zakuckala a sklonila hlavu. "Co-cože?" V jednu chvíli jsem chtěla vypálit nějakou dobrou hlášku nazpátek, ale pak jsem se přiklonila k tomu, že když už jsme měli tu hodinku pravdy, neměla bych tu jednu důležitou novinu dál odkládat. "Já-já," začala jsem váhavě, skoro by to mohlo vypadat, že se stydím, ale tentokrát to tak nebylo, "našla jsem bráchu. Tam za jezerem je nová smečka. Přistěhovali se z močálů a on... tam byl." Zhluboka jsem se nadechla a krátce se podívala z jedné na druhou, co řeknou. Přemýšlela jsem, jestli mám dostatek odvahy jim říct i tu druhou půlku pravdy. Co si pomyslí? Co když se jim budu štítit?

//Loterie 6

Nebyla jsem si jistá, jestli jsme zmatená, vystrašená a nebo ještě něco jinýho. A nebo taky všechno dohromady. Snažila jsem se všechny informace pojmout a hned někam zařadit, ale měla jsem pocit, že se mi to vůbec nedařilo.
Thia po mé otázce pokračovala. Viděla jsem, že je smutná a já nechtěla, aby byla, ale v tuhle chvíli mi to všechno ještě nezapadlo, kam mělo. Natiskla jsem se na Ilenii, která ke mně přistoupila blíž ke mně. "Někteří ti zlí vlci fakt jedí ostatní?" dostala jsem ze sebe tichou otázku a při té představě se zatřásla. Ale pak, když jsem si představovala toho Zakara a Styx, jak ubližují mojí máme, projela mnou vlna vzteku. Všechno to zmatení se začalo měnit v nenávist k těm dvěma. Ať už byli kdokoli.
Zatnula jsem se sněhu tlapy tak, abych svoje rozbouřené emoce trochu dostala pod kontrolu a vyslechla si zbytek příběhu. Thia vysvětlila, co se stalo potom a že se probudila u Života. "To proto... proto ti dal ten kamínek? Aby tě chránil?" zeptala jsem se zmateně. Ale možná to tak bylo. Mohlo být. Rozhodně to nebylo až tak šílený jako celá tahle historka. Zavrtěla jsem hlavou a když Thia začala povídat o tom, jak mě našla, už jsem v sobě neudržela slzy. Rozeběhla jsem se k ní a zavrtala se do jejího boku. Taky tam byla Ilenie a já se tak nějak natlačila mezi ty dvě.
Nesnažila jsem se slzy držet, prostě jsem je nechala téct a s nimi odplout všechny ty zmatené pocity. "Jsem ráda, že vás mám... obě..." zašeptala jsem tiše, ale dost zřetelně, aby to slyšely.

//Loterie 5

//Lumens

Pomalu jsem vyšla ven z jeskyně za svýma dvěma společnicema a následovala je až k pod jakýsi strom, který nás dostatečně ochránil od chumelenice a přesně tak se znova svalila na zem a hladově se pustila do masa, do jsem do teď nesla v tlamě. Do značně oslintaného masa, protože jsem si prostě nemohla pomoct. Byla to úleva. S každým dalším soustem se nepříjemný pocit v žaludku zmenšoval a bylo to prostě boží. Už jsem nebyla tak unavená a ani ne tak hladová. Takhle by to šlo.
Pak ale Thia začala mluvit. Nastražila jsem uši a zvedla k ní hlavu. Váhavě jsem přikyvovala, jak mě uváděla do situace až do chvíle, kdy z ní vypadlo, že umřela. "COŽE?" Byla jsem v šoku, nechápala jsem to. Měla jsem tolik otázek, ale ona klidně pokračovala. Podívala jsem se na Ilenii, ale ta byla ticho a taky poslouchala. A mně došlo, že bych měla taky. I když teda smířit se tím, že moje máma byla mrtvá, bylo hrozný. A jak to vlastně? Jak je to možný? Co tu teda dělá? Je to zombík? Nebo duch? Ale tím, že nebyla duch, jsem si byla docela jistá. Však jsem se o ní ještě před chvílí opírala. A hřála mě do boku.
Jak příběh pokračoval, začínalo to dávat pomalu smysl, ale zase ne nějak přehnaně. Chyběla mi jedna důležitá informace. "Jak-jak to?" vypadlo ze mě a já ani netušila, jak se při tom tvářím. Ale nedávalo to smysl. Když umřela, co tady pak dělala? To jako můžeš umřít a pak prostě ožít? Tak kde je pak... ségra? Realizace faktu, že ji chtěl sežrat další vlk přišla až po tom, co na to reagovala Ilenie. Nic nedávalo smysl.

//Loterie eins

//jezírko

Úplně odevzdaně jsem sledovala, jak se mi tlapky zabořují do sněhu a musela se opravdu hodně soustředit, abych se pokaždé taky ještě zvedla. Magický blbosti jsou sranda jen když jsou nadávkovaný postupně, pomyslela jsem si. Teď už toho bylo prostě fakt moc a já chtěla jen spát, jíst a zase spát. A pak teda taky říct Thie a Ilenii, co se to, sakra, v posledních dnech stalo.
Sunstorm nám ještě něco říkala, ale já už začínala mít problémy to všechno vnímat. A navíc jsem stejně nemohla moc mluvit, protože jsem pro jednou mluvila hůř než Thia. Jestli nám někdo nevěřil, že je moje máma, tak teď už jo, prolétlo mi hlavou a nad tou myšlenkou jsem se musela ušklíbnout.
Sun se od nás nakonec odpojila, ale přeci jen jsme se za ní tak nějak stejně táhly. Netušila jsem, kam že to jdeme, ale to naštěstí nebyla moje starost. Ilenie si zabrblala na Sun a já se na ni s jiskřičkami v očích podívala. "-ru." Tiše jsem se zasmála, než se můj smích změnil v kašel a já musela přestat. Taky už jsem nebyla prtě. A už vůbec ne nedotčení prtě.
Když se úkryt podařilo najít, docela se mi ulevilo, protože to znamenalo možnost si konečně lehnout. I když nikdo nebyl moc nadšený z toho, že tam Sun bude s náma. "Můžem se vyspat a pak vypadnout," navrhla jsem líbezným hláskem. A ono stejně, jako bysme my tře vydržely dlouho bez nějakýho pořádnýho dobrodružství. To by nešlo.

//úkryt

Sun moc nechápala, co se stalo. Já vlastně taky ne. Jen jsem tak prázdně přikývla. Bylo to přesně tak. Ale nějak jsem neměla sílu to zkusit nějak líp vysvětlit. Vážně jsem mlela z posledního. Thia s Ilenií se do bílé vlčice pustili. Docela mi lichotilo, že o mě měly takovou starost. Jsou to skvělý mámy... Sun se sice bránila, ale nebylo jí to moc co platný. "Fakt se to tak stalo," pípla jsem tiše svým hlasem z podsvětí. I když teda za to, že strkala hlavu do ledovýho jezera si rozhodně mohla sama. Ale když ti dva jen tak zmizeli? Co teď se objeví znova?
Ale tyhle pochybnosti mohly počkat na to, až se trochu vyspíme. Ulevilo se mi, když všichni souhlasili, že se prostě půjdeme prospat. A navíc jsme se ani nemusely štrachat až nahoru, protože Falo prý objevil nějaký úkryt v lese, o kterém Sun věděla. Zdálo se, že jsem přišla opravdu o dost věcí, co jsem byla pryč. Sebrala jsem v sobě poslední zbytky sil a s velkým sebezapřením se sněhem dobrodila k Thie a pokusila se jí podepřít na druhé straně než Ilenie. To rameno jí muselo pekelně pálit a navíc mi přišlo, že její srst maličko smrdí kouřem. Na jezírko jsem se už ani nepodívala. "Spááát.

//Ageron

//Neumím číst a napsala jsem to do postu místo do komentáře, pardon :D Děkuji za akci a případnou odměnu prosím v kamínkách :)
Přidáno