Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ušklíbla jsem se, když cizinka komentovala, že se nebude vlkovi s fialovejma očima omlouvat za zpochybňování reálnosti magie. Vlastně by to byl docela dobrej gól udělat jen most jako iluzi a pak někoho nechat okoupat. Ta magie se i začínala líbit čím dál víc. Možná bych se na to mohla zeptat Smrti. A taky kdy jako objevím tu svoji. Mělo to bejt, až bude zase sníh a sníh je a furt nic. A navíc ten sníh začínal pomalu tát a já rozhodně nehodlala promarnit svou šanci objevit magii, abych pak zase musela čekat na sníh. To by bylo pěkně na nic.
Cizinka měla ještě nějaký pochybnosti o tom, jestli nás mostík udrží, ale na to už bylo trošku pozdě, protože já už na něm stála a Thia šla taky ke mně mi pomoct s jelenem. A nakonec se přidala i ta druhá vlčice. A tak jsme se dostaly na druhej břeh. Na chvilku jsem jelena pustila a trochu si vydechla. Bylo to docela náročný. Ale měla jsem pořád docela velký nutkání od tý řeky vypadnout a to mě motivovalo. "Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se té vlčice, když mi došlo, že to vlastně nevím. Nebyla až tak špatná. Minimálně nebyla úplně nemožná jako třeba strejda Nori, nebo Poblión a nebo taky Ouško, co se prostě zdekoval a bylo. Tahle aspoň nic neslibovala. Pak jsem ale popadla jelena, jak říkala, aby si mohla utrhnout svůj díl.

//Stepní pláň (přes Úzkou rokli)

Pěvně jsem držela jelenovu nohu v tlamě, až mi kolem ní sem tam stekly nějaký sliny. Nemohla jsem ale povolit, aby mi ta potvora nevyklouzla. Na to že ta potvora byla napůl sežraná, byla pořád pekelně těžká. A navíc tu všude okolo byl ten otravnej sníh. Kdyby jen šlo chodit na něm jako v Ragaru... A vítr. A kameny, klacky, stromy a... řeka. Můj výraz se chmuřil čím dál víc, čím víc jsem slyšela vzdálené šumění vody. Vidět moc nebyla kvůli všemu tomu sněhu. Ale na druhou stranu to zase znamenalo, že už jsme se blížily. A to byla dobrá zpráva. Protože celý tohle bylo vyčerpávající. Možná až zbytečně moc. Prostě jsme tam měly najít nějakou díru a schovat se tam a počkat, než všechna ta břečka roztaje. A bylo by. Ať si ve smečce ulověj svý. Jenže to mělo jednu vadu na kráse - chtěly jsme jít hledat Ilenii a to jaksi v žádný zaprděný díře udělat nešlo.
Když jsme došly až k řece, Thia se vytasila se svým nápadem s tím, že to půjde lehko. Překvapeně jsem k ní, stejně jako cizinka, vzhlédla. Ani já jsem nečekala, co přijde. Moje zamračení se pomalu začalo měnit v překvapení a pak jakousi hrdost? a to všechno během několika vteřin, co se přede mnou začala formovat lávka. "Hustý," vypadlo ze mě trochu neomaleně na mladou vlčí dámu. A nebo možná právě proto. Tohle bych chtěla taky umět. Ne počkat, tohle potřebuju umět. A už žádná řeka, nikdy víc. To by byl panečku život! Cizinka měla jakýsi pochyby o skutečnosti mostku, ale já měla jasno. Thie jsem věřila a navíc jsem se rozhodně nehodlala namáčet a k tomu jsem se chystala využít jakoukoli možnost. S nově získaným nadšením a myšlenkami na to, jak tohle jednou budu umět, jsem znovu popadla jelena a začla táhnout. Notno podotknout, že jsem s ním ale sama moc nepohnula.

Cizinka si ze mě dělala srandu. Nebo jako, ne úplně, ale z jejího tónu ten výsměch slyšet byl. Nic jsem na to ale neříkala, protože jak jsme postávaly tady venku na pláni, začínala mi být docela zima. A to už rozhodně nefoukalo tak, jak předtím. Ale stejně. Už jsem se těšila, až se pohnem.
Jak se zdálo, cizinka měla namířeno podobným směrem, protože tvrdila, že její smečka je někde na severu. Nemohla jsem si sice moc vybavit kde by mohla být. Ale což. Rozporovat jsem to nehodlala. Možná jak bydlí brácha? A Saturn? Ale to bylo pekelně daleko. To bych jí teda nezáviděla to tam táhnout. Ale ona to teda do Ragaru taky nebyla žádná sláva. Ideální by bylo se ještě víc nacpat, kus vzít Ileniy a pak se na to vybodnout. Protože jen co jsem udělala první kroky s jelení nohou v tlamě, už se mi ta myšlenka táhnout větší půlku tohohle až nahoru moc nezdála. Ještě jak mě bolel zádel. Ach jo. Doufala jsem, že to brzy přejde, ale zatím se to moc netvářilo. "A jak ho teda dostanem přes tu řeku?" zeptala jsem se obou vlčic, protože ony měly očividně nějaký plán. Plán, kterého jsem se s největší pravděpodobností nehodlala moc účastnit. Ideálně vůbec. Fuj řeka. Ale třeba zamrzla? Moc jsem v tom ale nedoufala.

//Dlouhá řeka (přes Úzkou rokli)

Thia se hned chytila nadměrně laskavého návrhu cizinky, že se o jelena postará. Nezamlouvalo se jí, že by si jelena měla vzít celýho. A s tím jsem nemohla než souhlasit. Když už jsme se namáhaly tak že jo... Tak ještě aby, prolétlo mi hlavou. Thia navrhla rozdělení a s tím ta druhá vlčice naštěstí souhlasila. "Ale jak to rozdělíme?" namítla jsem. Hned mě napadl jeden způsob, jak na to. "My jsme dvě, tak bysme měly mít víc. Dvě třetiny," prohlásila jsem a krátce se na hnědo-černou podívala, co na to asi řekne. Se jí to nebude líbit... Ale za zkoušku se nic nedalo. A navíc to byl docela fér deal.
Vlčicím se řeka nezdála jako dostatečný problém. S tím jsem sice nesouhlasila, ale co se dalo dělat. Byla jsem přehlasovaná. Ale do vody nelezu. Ani za nic. To jsem byla rozhodnutá. Cizinka se zajímala, kde bydlíme. "Nahoře v horách. Takže musíme přes tu řeku tady v rokli. A ty?" zeptala jsem se, abysme to mohly nějak sladit, protože přeci jen jsem neměla žádnej lepší nápad. Další varianta byla ho tu nechat, nebo nějak uložit a to znělo obojí jako blbej nápad. "Tak jdem?" zeptala jsem se vlčic a popadla zvíře za nohu.

Pořád jsem nebyla úplně jistojistě přesvědčená o nezávadnosti masa, ale což, hlad byl hlad. Zkaženou vodu už jsem taky pila a byla z toho jen srajda. Navíc Thia tvrdila, že ta divná sněžná nemoc se z takhle chytit nedá. Takže nejhůř zase srajda? S tím se dalo pracovat. A tak jsem se i já jako úplně poslední z naší lovecké skupinky pustila do jídla.
To maso bylo dobrý - vlastně víc než dobrý, protože jsem měla zatracenej hlad, bylo čerstvý a ještě k tomu ta teplá krev trochu potírala zimu, která se kolem nás svíjela. Po chvilce jsem se už přímo ládovala masem a neměla vůbec žádný myšlenky na různý nemoci, co by se z toho náhodou daly chytit. Tak trochu jsem zapomněla i na pitomou modřinu, která mě zabolela, kdykoli jsem na zadní nohu nějak pořádně došlápla. Nebyla to naštěstí nějaká hrozná bolest, co by se nedala vydržet, ale i tak to bylo nepříjemný. Nebo spíš otravný. Navíc mě to ještě nějakou chvíli čekalo. Modřiny se nehojily tak rychle, to už jsem si zkusila. Ach jo.
Když jsem s masem skončila, olízla jsem si čenich a pak ho otřela do sněhu. Měla jsem od krve i tlapy, jak jsem se zuby nehty držela zvířeti na zádech a trochu i bílé břicho, protože proč ne, na bílé byla špína krásně vidět. Otráveně jsem protočila oči a snažila se všechno očistit ve sněhu. Thia mezitím začala řešit, co s tím zbytkem a ta cizí vlčice se najednou honem chytla, že se toho ujme. To tak jí to dát celý. Já nevim, kdo tu má modřinu. Kdo riskoval život. Stočila jsem k vlčicím pohled a nejdřív krátce pohlédla na Thiu, než jsem se zadívala na tu cizinku. "Pokud vim, všechny smečky jsou přes řeku. A to zní jako blbej plán," prohodila jsem. Skákat s touhle těžkou potvorou do ne tak úplně zamrzlý řeky se mi vážně nechtělo. Mně se teda nikdy nechtělo skákat do řeky. Ale tohle znělo jako extra špatnej nápad. Chtělo to vymyslet nějakej promyšlenější.

Cizinka nakonec odvětila, že je taky v pohodě a už se netvářila tolik, jako by viděla ducha. Nebo se o to aspoň snažila. Ale co, to už nebyl můj problém. Vypadala líp, o něco, a tam moje starost končila. Nebyla přeci ze smečky. A navíc, tak trochu mohla za mou modřinu. I když ani ne úplně. Ale co. Furt je lepší, než ta husa, co skákala do zamrzlýho jezera," napadlo mě, ale tu myšlenku jsem zase rychle zahnala.
Naše pozornost se obrátila na skolenou kořist. Thia neměla obavy, že by byl nemocnej. A i kdyby jsme to od něj chytly, aspoň tu líp zapadneme. Musela jsem se zasmát. Něco na tom bylo. A idiotů a ňoumů tu bylo dost. Zvlášť chlapů... Thia se pustila do jídla, ale já na jelena dál nedůvěřivě koukala. Můj pohled pak taky začal následovat tu cizinku, která si zvíře obhlížela. "Sněžná slepota?" zopakovala jsem po ní a mírně povytáhla obočí. "To nechci." Neznělo to pěkně. Ale nakonec se i ona pustila do masa. Se šklebem na tváři jsem si ještě chvíli prohlížela jelena, ale hlad byl silnější. A tak jsem se nakonec i já zakousla do masa.

Snažila jsem se jelenův krk držet co nejpevněji šlo. Občas mi trochu vyklouzl, jak sebou cukal, ale přeci jen se to docela dařilo. A pak ještě o to líp, když se přidala Thia a ta kopytová potvora se začala trhat míň a míň. Už mě hrozně bolela čelist, ale něco mi říkalo, že teď to prostě musím vydržet a nesmím ho pustit.
A to něco mělo nejspíš pravdu, protože jen co jsem myšlenku dokončila, degouš sebou přestal cukat nadobro. Konečně jsem mohla zvíře pustit a pořádně si uvolnit čelist. Ztěžka jsem dýchala a až teď si uvědomila, jak je moje tělo vlastně napjatý. A taky bolavý. Můj zadek úplně pulzoval, ale věděla jsem, že nic zlomenýho nemám, protože stát jsem na to mohla. Thia se hned zajímala, jestli jsem v pohodě. Přikývla jsem. Měla jsem trochu šok, ale jinak... jsme to zvládly ne? Vlastně jsme dost dobrý! Říkala jsem, že nejsme béčka. Ta radost z úspěchu trochu přebíjela bolest a celkovou únavu. Jeden by nevěřil, že jeden degouš bude stát tolik úsilí.
Thia se otočila na tu cizinku. Ta stála opodál a vypadala jako by viděla ducha. Zamračila jsem se. Pak se ale rozešla k nám a zeptala se, jestli jsme v pohodě. Čekala jsem nějakou jedovatou poznámku, ale tohle? Tohle mě překvapilo. Přejela jsem ji zkoumavým pohledem. "Asi budu mít modřinu," postěžovala jsem ji, "Jak vůbec nemohl vidět takovou kvalitní klouzačku? Fakt mu asi šplouchalo na maják. Ale jinak dobrý." Podívala jsme se na Thiu. Ta vypadala v pohodě, maximálně tak trochu naštvaná. Ale ta s vločkou se pořád tvářila trochu divně. "A ty?" zeptala jsem se jí na její předchozí otázku. Pak mi ale zaškvrčelo v žaludku a já se otočila k mrtvýmu zvířeti. Měla jsem hlad, ale něco mě napadlo. Něco znepokojivýho. "Co když je ta retardace nakažlivá?" povytáhla jsem nedůvěřivě obočí.

Vlála jsem jelenovi na zádech a měla čím dál tím víc co dělat, abych se na nic udržela, protože ho to přirozeně štvalo a snažil se mě shodit. Jenže já fakticky nechtěla skončit pod jeho kopyty. I kdyby jen z principu kvůli té cizince. Nehledě k tomu, že by to nejspíš taky pekelně bolelo. Mysli, mysli, mysli, snažila jsem se přinutit svou hlavu, aby se chvíli soustředila na něco jinýho než na fakt, že za chvilinku spadnu. Moc se mi to ale nedařilo.
Viděla jsem, jak se po boku jelena vyloupla Thia a na degouše zaútočila. V tu chvíli jsem se pokusila větší silou zarýt svoje drápy do zad zvířete a natáhnout se k jeho krku, kam bych se zakousla. Takový plán byl vždycky - jít po krku, muselo to fungovat i teď. Jenže jsem se k tomu nedostala, protože najednou to jelenovi podklouzlo a všichni jsme šli k zemi. Při pádu jsem se nepříjemně flákla, okamžitě jsem cítila, jak mě zabolel bok, ale naštěstí se to celé trochu ztlumilo o tělo jelena. Auu, sakra. Ale protože jeho kopytům to klouzalo ještě o něco víc než našim tlapám, tohle byla naše šance. Na nic jsem nečekala a rychlým pohybem přeskočila k místu, kde předtím byla Thia a kousek vedle se taky zakousla jelenovi do krku. Doufala jsem, že už se nezvedne. Protože kdyby jo, bylo by to blbý.

Sledovala jsem, jak se cizí vlčice postupně vzdaluje od nás směrem k naší kořisti a pak ještě trochu dál, aby mu mohla naběhnout. Když jsem ji viděla, jak se nepěkně zapadá do vysokých závějí, vůbec se mi nepozdávala představa, že budeme muset za chvíli taky vyběhnout. Ale co se dalo dělat. Hlad jsem měla velký a tenhle degouš mohl být taky poslední dobrá příležitost se najít, dokud bude sníh. No jasně, protože myši asi v tomhle jen tak ze země nevyhrabeš, že jo. Přestala jsem se vnitřně sebelitovat a odkývala Thie poslední detaily našeho plánu.
Pak jsme chvíli čekaly, přišlo mi to jako věčnost, ale nakonec přeci jen Thia zavelela k postupu. Rozeběhla jsem se za ní a tak nějak všechno dělala jako ona. Jako bych ji stínovala. Teda, to moje bylo trochu míň elegantní a tak nějak plynulé ale snažila jsem se! Pak vyběhla i ta cizinka. Všimla jsem si, jak se k nám blíží. Srdce mi bušilo a adrenalin mi běžel v žilách, ale zatím se nic nepodělalo a to bylo rozhodně dobré znamení. Když se cizinka vrhla na jelena a poranila ho, rozhodla jsem se taky zakročit. Odrazila jsem se od země a skočila jelenovi z boku na záda ve snaze ho převážit do strany a porazit. Jenže jsme nebyla zrovna nejlepší tank a degouš to ustál a já mu zůstala viset na zádech. Sakra. Až sem můj královský plán nesahal, a tak jsem jen nestabilně vlála naštvanýmu jelenovi na zádech. Aaaa, zmatkovala jsem v duchu, ale zvenku jsem to nenechávala na sobě znát a snažila se tvářit, že mám všechno pod kontrolou, i když to tak... no... úplně nebylo.

Černo-hnědej jsem se nejspíš pořád moc nezdála. Oplatila jsem jí pohled, kterým si mě přeměřovala. Ale když se za mě postavila i Thia, nakonec přeci jen tak nějak souhlasila. A nebo možné ne, ale nic aktivně nenamítala. Takže to bylo jasný. Jde se lovit, došlo mi. Nesmím to podělat. Zvlášť teď. Ježíš, ještě když je to degouše. O tom taky měla ta cizinka nějaký poznámky. Podívala jsem se na ni a jen tak dismisivně zamávala ocasem. Ježíš, ne asi, kdo by se chtěl nechat kopnout. Logika. Měla jsem sto chutí protočit očima, ale to by nejspíš nebyl dobrej nápad. Jednak jsem měla fakt hlad a jednak... no, měla pointu. Ne že bych si to ale chtěla nějak moc přiznávat nebo tak že.
Thia se do toho ale vložila s plánem, protože jsme to nejspíš už docela moc zdržovaly. Plán pak doladila ta cizinka. Ode mě se nejspíš žádnej intelektuální zásah neočekával, za což jsem byla docela ráda, a tak jsem jen přikývla, že rozumím. Ta vlčice se od nás oddělila a rozeběhla se na druhou stranu. Podívala jsem se na Thiu a pak na jelena před náma. "Takže já zprava a ty zleva?" zkusila jsem navrhnout. Nebyla jsem si sice úplně jistá, jak to funguje, ale když bysme každý běžela z jedný strany, neměl by kam zabočit. A naběh by černohnědý přímo do tlamy. Easy. Teď ještě aby to tak easy proběhlo.

Támhle někdo se ukázala být černo-hnědá vlčice s se sněhovou vločkou na krku. Taky má dárek od Života? Očima jsem si ozdobu přeměřila, ale nahlas jsem nic neříkala. Přišlo mi, že tu už skoro každý má nějakou cetku. Život je asi děsná běhna.
Thia cizinku pozdravila. Taky jsem na ni kývla, ale držela se tak nějak trochu v pozadí za mamkou. Thia jí předvedla náš plán a bylo vidět, že o něm ta tmavá přemýšlí. Nebo možná vymýšlela, jak se nás zbavit a mít celý zvíře pro sebe. Taky možnost. Co ale pronesla potom mě naštvalo. Ještě, jak se na mě u toho dívala! No skandál. Zamračila jsem se a propálila ji pohledem nazpátek a pak se otočila na Thiu. Ačkoli jsem měl svoje pochybnosti, rozhodně jsem pověděla: "Jednoho degouše ulovit zvládneme." Pak se můj pohled vrátil k cizí vlčici a zase ztvrdl. "Ať už s ní nebo bez ní. Aspoň na nás zbude víc," dodala jsem a ležérně pohodila ocasem. Štvalo mě to, ale snažila jsem se to na sobě nedávat moc znát. Nejsem žádný pitomý béčko! Ta ještě uvidí!

//Mahtae přes Úzkou rokli

Klusala jsem za Thiou a snažila se neposlouchat ty hlasy tam od řeky. Naštěstí brzy splynuly s větrem a já je tak mohla v klidu hodit za hlavu. Thia zmínila, že nejdřív najdeme něco k snědku, což mě vytrhlo z krátkého zadumání. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Trochu jsem to tu poznávala, ale ne zase tak moc. Tudy už jsme předtím šly, odtušila jsem.
To se ale Thia znenadání zastavila, což donutilo zastavit u mně. Zmateně jsem zvedla hlavu a značila se najít příčinu téhle náhlé změny. V dálce, uprostřed pláně, jsem si všiml nějakého zvířete. Bylo podobné tomu, co jsme tenkrát lovili se smečkou, ale s tím hlavním rozdílem, že tentokrát přímo u nějak nebylo celé stádo. Děsivý stádo a jejich kopyta kam se vlk podívá. A to bylo dobré znamení. Jenže to zřejmě nebylo zase tak normální, protože se to zvíře zdálo Thie retardovaný. Ještě jsem si zvíře jednou přeměřila a opravdu, tak zvláštně se motalo, jako by se praštilo do hlavy. Pff, to zvládnem, pomyslela jsem si, protože jak jsem tam na to koukala, můj žaludek začínal čím dál víc protestovat. Pak se mi ale zase vrátila vzpomínka na to, jak to stádo málem ušlapalo Suse a nebýt Fala, Saviora a všech těch tam by se tak určitě stalo. Sice tu teď to stádo nebylo, ale pořád ve mě zůstával ten nepříjemný pocit. Už jsem si tím nebyla tak jistá. Navíc i Thie se to nezdálo, částečně asi i proto, že jsem sama měla s lovem minimum zkušeností.
Pak jsem si ale všimla siluety vlka, který přicházel ze stejného směru jako jsme před chvílí přišly my. "Hele, támhle někdo je," dloubla jsem do Thiy tlapou a pak tou stejnou tlapou ukázala na přicházející vlčici.

//Loterie 33

//Zrcadlové jeskyně

Klouzalo to. Děsně to klouzalo. Několikrát mi to dokonce podjelo tak, že jsem se už viděla zase zpátky na zemi, ale nakonec se mi přeci jen podařilo vyškrábat se až úplně ven z jeskyně. Tam se mezitím pomalu ale jistě začalo rozednívat a k mé úlevě i ten fičák víceméně přestal. Navíc už ani nesněžilo. A nebyla zima. Teda jako zima byla, ale už ne tak děsná, chápeme? Paráda. Navíc jsme nechaly tu strašidelnou jeskyni za zády a dnešní den se zdál, že bude mnohem ale mnohem lepší. Nebo jsem v to aspoň doufala. Ale co se mohlo pokazit? Oh, dobře, to bych asi neměla říkat. Rozhodně bych to radši neměla říkat. Protože když někdo něco takovýho prohlásil, vždycky ale vždycky se něco potentovalo.
Thia po mně zopakovala mou otázku. S očekáváním jsem k ní stočila pohled. Byla jsem zvědavá, co vymyslí. A když prohlásila, že půjdeme hledat jídlo a Ilenii, nebo Ilenii a jídlo, jedno v jakým pořadí, jen jsem se drobně usmála a přikývla. To byl dobrý plán. I když vyžadoval hodně brození se v závějích a to se mi zrovna nechtělo, ale lepší než tu přimrznout k zemi, ne? "Možná bysme to měly pak směřovat d-" zarazila jsem se, "do Ragaru." Došlo mi, že bych o tom měla začít přemýšlet. O Ragaru jako domovu, ale taky si zkusit ho tak nebrat. Jestli jsme se měly v létě rozhodnout.
Uslyšela jsem hlasy. Někdo křičel. A pak ještě někdo další. A tentokrát mami. Projel mnou nepříjemný pocit. Ale neotočila jsem se. Nebyla to moje starost. Byla zima. A v zimě se zdržovat u řeky se moc nevyplácelo. Vlastně mě se zatím řeka nevyplatila nikdy. S hořkým úsměvem jsem přidala do kroku, abych už ty hlasy neslyšela.

//Stepní pláň (přes Úzkou rokli)

//Loterie 32

Sledovala jsem kamínky, jak se postupně sypou dolů ze stěnu a absolutně nemohla najít žádný zdroj toho, odkud by se tak mohly sypat. Nebo kdo je na nás začal sypat. Jestli si z nás dělá někdo šoufky, pěkně si ho podáme! Ale nakonec by vlastně nějaký rádoby vtipálek byl to nejlepší řešení, protože ani Thia netušila, co to bylo. Snažila jsem se pořádně zaostřit, ale v té tmě se mi to moc nedařilo. Navíc čím déle jsem se do té tmy dívala, tím víc jsem měla pocit, že vidím něco, co tam nebylo. Nebo jsem aspoň doufala, že to tam nebylo.
Nasucho jsem polkla a obrátila se k Thia. Naštěstí proti mému elegantnímu plánu, který v sobě schovával zásadní věc v podobně vypadneme co nejdřív, nic nenamítala. Rychle jsem jí přikývla, když přiznala, že má vlastně taky děsnou žízeň. "Výborně!" Věnovala jsem temné jeskyni za námi už jen poslední pohled a pak začala rychle lézt za Thiou. "Věda nepočká," zopakovala jsem po ní, abych trochu odvedla svou pozornost na něco jiného. Jak jsem byla roztěkaná, lezlo se mi nahoru ještě hůř než když se lezlo dolů. Navíc jsme to svými předchozími pády ještě dost uklouzaly. Celej ten nápad lézt sem byl pitomej, zhodnotila jsem v duchu, ale naštěstí jsme už byly na cestě pryč. "Kam teď?" vypadla ze mě učekávatelná otázka.

//Mahtae

//Najdem třetího a směr Stepní plán? :D

//Loterie 31

Ač jsem se snažila sebevíc, ani za nic jsem si nemohla vzpomenout, proč že jsme se do hloubi jeskyně předtím vlastně vydali. A nebo kdo to vymyslel. Prostě na ten moment bylo v mých vzpomínkách jenom jedno velké prázdno. A to mě znepokojovalo. Bylo to divný. Fakt totálně moc divný. Thia prohlásila, že ať jsme tam lezli pro cokoli, ji tam nikdo nedostane. Přikývla jsem, ale zamračení z mé tváře nemizelo. Ale co když... nebudeme mít na výběr? Najednou jako bych začínala z jeskyně mít tak trochu klaustrofobii. Jasně, mohla jsem si za to sama. Nejspíš to byla jen psychika. Ale opravdu jsem z toho tady nejednou neměla příjemný pocit a i když jsme tu byli relativně v teple a suchu, najednou jsem se za ten samotný nápad sem jít měla děsnou chuť plácnout tlapou do čela. A co vůbec ta mrtvola skoro mrtvola? A ty další dvě? Vlastně jsem nevěděla, co se s nima stalo. Celý ten předchozí výlet začínal mít nějak moc neznámých a mně začalo docházet, že by taky ještě pěkně mohly dávno někde bloudit v těch chodbách tam dole. A vůbec tomu nepomáhalo to, co teď Thia říkala. Nekonečná spleť chodeb... Ty voho, co když je tam teď těch mrtvol víc, jestli se nedostaly ven?
Thia navrhla se odsud vzdálit co nejdřív. "Jo," přikývla jsem horlivě a pak po ní zopakovala, "z vědeckých důvodů." Taky z jakých jiných? Nebyla jsem žádnej srabík. A rozhodně jsem se teď nebála. Ne, ne, ne.
Jednou se ze stěny vedle nás udrolila trochu hlíny a štěrku. Poplašeně jsem sebou trhla a udusila v sobě výkřik. Co to bylo?! Rychle jsem se rozhlédla kolem a pak můj pohled padl na Thiu, jestli o tom něco náhodou neví. Je to tu prokletý, určitě to je tu prohletý! "Aaa co vyrazit hned, co říkáš?" navrhla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl co možná nejvíc normálně. "Začínám mít..." zarazila jsem se a snažila se donutit svůj mozek aby něco v rychlosti vymyslel. Než jsem nakonec triumfálně prohlásila: "Žízeň!"