Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozhovor s tou cizinkou nešel zrovna dobře, a proto jsem se radši držela dál. Neměla jsem náladu se hádat. Nebyl to úplně můj coping mechanismus, ale Thie to nejspíš trochu ulevovalo. Pak se nad náma začala zatahovat mračna. Zvedla jsem hlavu a nedůvěřivě si je prohlížela, až dokud z nich nezačalo pršet. To mě donutilo hlavu sklopit. Chvilku liják trval, dokonce jsem slyšela i hromy, pak ale začal slábnout, až přestal úplně. Bylo to divný. A ještě divnější bylo, jak se u toho Thia soustředila. Ani jsem si moc nevšimla, kdy ta cizinka zase zmizela a prostě jsem jen přikročila k Thie. "Co to bylo s tou bouřkou?" přimhouřila jsem oči. Thia vypadala naštvaná. A nedivila jsem se. Taky už jsme hledaly Ileniu věky. A bez úspěchu.
Možná kdybysme se rozdělily, našly bysme ji dřív?" napadlo mě a hned jsem tu myšlenku sdílela nahlas. "Ty bys šla třeba jihem na západ a pak na sever a já na sever a pak na západ? A sešly bysme se třeba v Ragaru? Nebo u toho zakopanýho jelena? Co myslíš?" navrhla jsem. Sice se mi nechtělo jít samotný, ale bylo by to rozhodně efektivnější. A pak už by Thia třeba nebyla tak smutná.

//Narrské vršky

Vykročily jsme s Thiou vstříc další výpravě za hledání Ilennie. Thia byla docela dobře přesvědčená, že ji přece někdo musel vidět, nebo zahlédnout, nebo aspoň slyšet o jejím vytříbeným humoru a vyjadřování. Chtěla jsem tomu věřit a taky jsem ji nechtěla rozesmutnit pochybami, a tak jsem jenom jednoduše přikývla. "Jo, to je fakt. I kdybysme se měly zeptat úplně každýho!" Byla jsem odhodlaná, ale tak nějak jsem si nemohla pomoct a tam uvnitř v sobě mít takovou tu náladu na prd. Jako když je před vámi nějaká velká věc a vy si nejste jistí, že ji jste schopní dokázat. "Pamatuješ si, jak jsem byla malá a chtěla prozkoumat celou zemi, co jen jde vidět?" obrátila jsem se na Thiu, "tak nám osud možná jen dává dobrou příležitost!" Chtěla jsem trochu odlehčit atmosféru.
Došly jsme na nějakou louku, ale nebyly jsme tu samy. Toho Thia využila a šla oslovit nějakou cizí strakatou vlčici. Trochu jsem se ztratila v myšlenkách a tak jsem se k hovoru přidala až později. "Zdravím," pronesla jsem směrem k cizí vlčici. Příliš jsem se ale do rozhovoru nezapojovala a pořád se držela tak trochu opodál. Nevypadalo to, že nám tahle bude schopná pomoct.

Život nám vůbec ale vůbec nepomohl. Ale ani v jednom směru. Takže to fakt bylo tak, že co si neuděláš, to nemáš. No co se dalo dělat. "A prodal ti aspoň něco? Třeba nějakou další magii na šlehání nebo tak něco?" zeptala jsem se a zvědavě zastříhala ouškama. Když už se moje magie na objevení nechystala, mohla aspoň Thia objevit nějakou další. Kdybysme se náhodou nachomejtli zas do nějakýho průšvihu, tak by se to určitě hodilo.
Na hledání Ilenie jsme podle Života šly dobře. Tak aspoň něco, i když nám tahle jeho rada teda fakticky vůbec nepomohla. Aspoň ždiboulinkovej náznak kdyby dal, ach jo. Ale co naděláme. "Nejhorší je, že jestli není na jednom místě, můžem se tu na jihu taky nahánět jako blázni," povzdechla jsem si a okamžitě toho zalitovala, protože mi až teď došlo, že z toho tak akorát bude Thia smutná. A to jsem nechtěla. "Tak teda víc na jih?" navrhla jsem hned vzápětí, abych jí odvedla trochu myšlenky jinam.

//Kopretinka

Thia souhlasila, že bysme přece jen mohly někdy zase navštívit strejdu Vořecha a trochu ho potrápit. Šibalsky jsem se usmála, protože to znělo jako zatraceně dobrej plán. A mohlo by nás to obě rozveselit. A to jsme potřebovaly. Taky podotkla, že si moje magie možná jen dává načas, protože bude nějak ultra vymykaná. A s tím jsem byla ochotná se smířit. Tyjo, ale ani nevím, co přesně bych chtěla. Co je ta nejvíc cool magie na světě? Ale nějak mě teď nic nenapadalo. Mezitím se Thia rozhodla vydat na cestu. "To doufám, jinak si pro tebe přijdu. Nenechám tě mu tam," odvětila jsem rázně, než se černá vlčice stihla vzdálit. A taky to byla pravda. Stačilo, že jedna mamka byla v tahu. Kdyby byla i ta druhá, bylo by to už úplně v háji. Vlastně třetí, pomyslela jsem si suše, ale tu myšlenku jsem rychle zase zahnala.
Jen, co Thia odešla za Životem, hezky jsem se uvelebila do jednoho písečnýho výklenku a tam se pohodlně vyvalila. Byla to příjemná změna si jen tak hezky odpočinout. Navíc jsem ke svému příjemnému překvapení zjistila, že i ta modřina z lovu byla dávno zahojená. Aspoň že tak. Možná jsem dokonce i na chvilku zdřímla, ale nebyla jsem si jistá.
To už se nade mnou ale znovu tyčila Thia. Omlouvala se, že to trvalo dlouho, ale mně to teda moc dlouho nepřišlo. Klidně bych ještě ležela. Ale co se dalo dělat. "Tak co říkal?" Zvedla jsem se na všechny čtyři a celá se oklepala. "No očividně není tady na jihu, ale možná jen nejsme dostatečně na jihu?" nadhodila jsem myšlenku roku.

//Tenebrae

Thia mi říkala, že poznat na začátku magii není zas tak lehký, protože se nějak extra neprojevuje. To mi na optimismu zase tak moc nepřidalo, a tak jsem se dál mračila, jak jsem pokračovala vstříc další řece – no super. Náladu mi nespravil ani fakt, že si mamka byla dost jistá tím, že nakonec magii najdu. Tak nějak jsem v to doufala, nebyla jsem přece béčko, ale stejně.
Thia si navíc myslela, že magické schopnosti nesouvisí s IQ. "Myslíš?" zeptala jsem se nejistě. Mně teda přišlo, že docela jo. Však to taky znělo docela složitě se na to všecko soustředit, aby se nic nepodělalo. Ale možná to prostě bylo jen o zvyku. A pak už se to poddalo. Takže něco jako svaly. Ty se taky daly natrénovat, no ne? Co už mě ale rozveselilo byla poznámka na strejdu Vořecha. Koutky se mi rozjely lehce do stran a zformovaly drobný, raráškovský úsměv. "Dlouho jsme ho ale neviděly. Už je docela čas ho zase pozlobit," prohodila jsem a věnovala jsem Thie úsměv.
Mezitím jsme došly až pod Životovy kopečky. Chvilku jsem se na ně prostě jen dívala. Vůbec se mi za ním nechtělo. Ne po tom fiasku s magiema. A to už je vody plno. "Vadilo by ti, kdybych tady počkala a trochu si odpočinula?" navrhla jsem Thie a pohled stočila k ní. Navíc jí tu budu jistit záda, kdyby si ji tam chtěl nechat.

//Náhorní (skrz Středozemku)

Thiu napadlo, že se už možná ta magie přeci jen projevila. V tu chvíli jsem zbystřila a nastražila uši. "Jo? A jak to poznám?" vypadlo ze mě. No když je to nenápadný, tak asi blbě, došlo mi vzápětí. Ale třeba v tom byl nějakej trik. A já se na ty magie tak těšila. A ono pořád nic. No nebylo to k vzteku?
Pokračovaly jsme dál po blátivých pláních, i když tady už jsme aspoň nepřekážely při smečkovém lovu. Když už nic. Navíc jsme už byly dostatečně daleko od řeky, takže to napětí ze mě už trochu spadlo, ale já věděla, že se pomalu ale jistě blížíme k další. Teda aspoň jestli jsme fakt šly, kam nás tlapky táhly. Přesto mi ale bylo tak nějak divně. Únava? Smutek? Možná obojí? Nebyla jsem si jistá. Všechno jakoby najednou stálo za prd. A když jsem se podívala na Thiu, viděla jsem na držení jejího těla, jak je tady nezvykle ztuhlá. Musela to cítit taky. "Já nevím," povzdechla jsem si nakonec nad Thiiným druhým nápadem. "Minule mi říkal, že ji najdu. A ještě jsem ji nenašla. Co když si bude myslet, že jsem retardovaná? Jako ten jelen?" Koutkem oka jsem se podívala na Thiu. Pak mě ale něco napadlo. "Ale! Mohl by nám říct, kde je Ilenia!"

//Narrské vršky

//Mahtae jih (skrz Velké houští)

Thia naštěstí vůbec nic nenamítala k tomu, že od té řeky zmizíme co nejdřív a co nejdál to půjde. Docela se mi ulevilo. Nechtěla jsem tam být už ani minutu. Navíc jsem doufala, že čím dál budu, tím víc se ve mně uvolní ten divný sevřený a sakra nepříjemný pocit. Zatím to nezabíralo. Ale co není, mohlo bejt. Aspoň jsem doufala, že bude.
Ocitly jsme se zase na tý obří pláni, která vedla skoro až k Životovi. Tady už tolik vody nebylo, i když kaluže se sem tam pořád daly najít a hlína byla celá taková mokrá a lepivá. Začínalo svítat a po dlouhé době taky pořádně vykouklo sluníčko. Byla to příjemná změna. Snad nám to trochu usuší kožichy... Protože ten můj byl teď celej takovej hnusnej, lepivej a těžkej. Celkově mi to dávalo nepříjemnej pocit a nedalo se ho zbavit ani otřepáním se. Kus od nás jsem zahlédla skupinu vlků, která něco naháněla. Nejspíš lovili. Smečka na lovu, došlo mi. "Asi bysme měly vypadnout," odtušila jsem a podívala se na mamku. Pak jsem trochu přidala do kroku.
Chvíli jsem jen tak mlčky běžela, než jsem se znovu otočila na Thiu. "Víš, tak jsem přemýšlela, už dávno není sníh a já furt nemám tu magii. Možná, možná vážně jediný co umím je jen chvilku chodit na sněhu...?" Nebyla to ani tak moc otázka. Spíš takový zamyšlení. Bylo to zvláštní. Proč jsem magii nemohla objevit?

//Tenebrae (skrz Středozemku)

Třásla se mi kolena. Snažila jsem se to zastavit, soustředila jsem se na ně, ale nešlo to. Jako by ani nebyly moje. Zhluboka jsem se nadechla. V tu chvíli jsem uslyšela Thiu, která mě povzbuzovala, že se na druhu stranu dostanu a ať se toho nebojím. To dám, zopakovala jsem si v duchu. Jenže už první krok byl krajně nepříjemný a já cítila, jak mi kluzké kamení klouže pod tlapkama. Stačilo se jen na chvilinku přestat soustředit, povolit svaly a už by mě proud odnášel kamsi do tramtárie. Navíc mi přišlo, že čím dál tím víc sílí. Už rozhodně byl tak široko, kam by za normálních okolností nedosáhl. Bylo na čase odsud vypadnout. Na nejvyšším čase. Tak teda na kameny a ne na vodu, zopakovala jsem si Thiinu radu v duchu. A kupodivu to docela pomohla. Pomalu jsem začala postupovat na druhou stranu. Měla jsem sice chuť zavřít oči a prostě to v rychlosti odbýt, ale tak hloupá jsem nebyla. To by mi teď rozhodně nepomohlo. Musela jsem se soustředit. A taky vidět na tu cestu.
Jakmile jsem se dostala na druhý břeh, okamžitě jsme ze sebe oklepala všechnu přebytečnou vodu, jako bych se tím snažila zbavit nepříjemného zážitku. Uvnitř mě to ještě pořád bylo všechno napjaté a já cítila ten zvláštní pocit, jako by se mi hůř dýchalo. "Fujtajkl," prohlásila jsem, jakmile jsem se trochu sebrala a byla toho schopná. Koutkem oka jsem se zadívala na Thiu. "Padáme odsud? Co nejrychlejc?" zeptala jsem se a spíš než drsně, jak jsem to tak trochu zamýšlela, to znělo prosebně. Ale stejně, moc jsem nečekala na svolení a zamířila jasným směrem – co nejdál od rozvodněné Mahtae.

//Náhorní plošina (přes Velké houští)

//Úzká rokle

Thia už ohledně toho dobrodružství nezněla zase tak nadšeně. Jemně jsem do ní drcla ramenem a usmála se. Sice nám na některých výpravách šlo docela o kejkák, ale vždycky jsme to zvládly. A svým způsobem to byla... zábava. Protože jen jíst, spát, chodit a válet se nebyl žádnej život. Líbil se mi ten pocit, kdy se mi rozproudila krev a byla přede mnou nějaká výzva. Bylo to naplňující.
Jenže to už se mi začala rozprouďovat krev z trochu jiného důvodu. Hned jak jsem uviděla, co nás čeká, můj výraz se zachmuřit. Zamračeně jsem se dívala na rozvodněnou řeku před námi a v duchu si nadávala, že možná přeci jen výlet k moři byl lepší plán. I když fyzicky náročnější. Cítila jsem, jak se mi na hrudníku usadil takový zvláštní pocit neklidu. Tak nějak jako by se mi kvůli němu i o něco hůř dýchalo. Já nechci do rozvodněný řeky, to je blbej nápad, uvědomila jsem si. Už mě sice voda neděsila natolik, že bych se nebyla schopná pohnout, ale téhle bylo fakticky hodně. A navíc byla divoká.
Thia byla ale opravdu odhodlaná řeku překročit. "Já nevím," přiznala jsem tiše. Před ní jsem se nemusela bát ukázat obavy. Ale na druhou stranu... jinak nenajdem Ileniu... a čekat, až to přejde, taky není zrovna chytrý. Taky by to mohlo bejt za chvíli ještě horší. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se tím dodat si trochu odvahy. Thia vyrazila po kamenech na druhou stranu. Viděla jsem, jak jí sklouzla tlapka a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, ale nakonec to přeci jen zvládla. Ve mně ale pocit neklidu zintenzivňoval. Musím, připomněla jsem si. Možná kdyby na druhé straně nestála Thia, ale třeba... Saturn... byla bych odvážnější. Nebo se tak aspoň tvářila. Ale takhle jsem jen opravdu pomalu a váhavě přesunula tlapy na první z kamenů. Thia mohla vidět, jak se mi jemně třesou. Voda pode mnou měla sílu. A to, že by mě mohla strhnout jen s jedním špatným krokem, mě děsilo.

Hromada roští se začala poměrně rychle docela kupit a já si musela v duchu přiznat, že tohle je tisíckrát lepší aktivita než jelena kamkoli táhnout. I kdyby jen pár metrů. Po chvilce se ke mně přidala i Thia, která si dávala na čas se svačinkou a hromada byla docela obří za pár minutek. Spokojeně jsem se zadívala na naše dílo a otočila se na Thiu právě ve chvíli, abych jí mohla říct. "Já myslim, že jo."
A tak jsme jelena zavalila. A nakonec, vypadalo to docela dobře. Teda jako nebylo to úplně nenápadný, ale kdo by jako tohle všechno zvedal jen aby zjistil, co je pod tím? Navíc jelena by tam nikdo nečekal, tak by za to ta práce nestála, usoudila jsem. I Thie se zdál úkryt docela dobrý. "Teď si to jen pamatovat, kde to je," podotkla jsem mírně kriticky, protože to tu v okolí vypadalo všechno úplně stejně. Nebo mi to tak aspoň přišlo. Ale věřila jsem, že si s tím pak poradíme. Nebo spíš, stejně se mi ho už nechtělo vyhrabávat, to by za to nestálo, tak co nám zbývalo?
Thia se ptala na cestu. Podívala jsem se na ni a zářivě se usmála. "Jo, na jih, za dobrodružstvím," prohlásila jsem energicky a kdyby nás někdo v tuhle chvíli sledoval, musel by se jen a jen smát, protože jsme byly královsky potlučený, unavený a špinavý už teď jako bychom se z nějaké velké výpravy právě vrátily. Ale to nás nemohlo odradit.

//Mahtae jih

Obcházela jsem po okolí tam a zpátky a zoufale se rozhlížela kolem ve snaze najít jakýkoli možný místo, kam by se ta potvora dala prostě strčit a trochu inteligentně schovat. I když teda na to druhý se moje nároky každou minutou snižovaly. Ale aspoň nějaký místo, kam se jelen vejde, to chtělo. Už už jsem chtěla naštvaně kopnout do hromádky štěrku opodál, když Thia něco objevila.
Střelila jsem k ní pohledem, přiběhla k ní a zvědavě zvědavě začala prohlížet, co našla. "Hmm, to by mohlo fungovat," naznala jsem svým expertním pohledem. Plán to byl dobrý. A rozhodně lepší než se táhnout zase dál, nebo ho tu prostě nechat jen tak ležet, protože žádná lepší schovka tu očividně nebyla. Pomohla jsem Thie kořist dotáhnout do jámy a pak se na ni ještě zadívala. Ještě se mi sbíhaly sliny – taky aby ne po tok výkonu – a tak jsem se rozhodla, že si ještě trochu dám. "Ještě si dám svačinku, než ho zahrabem. Nějak mi vyhládlo. A navíc cesta ještě může bejt dlouhá. A pak se sem taky budem vracet pro tohle... Taky by sis měla trochu dát." A s tím jsem si kousek utrhla. S masem jsem si sedla a chvíli jsem tak při ožužlávání jelena taky i jen tak odpočívala. Když jsem s jídlem skončila, začala jsem shromažďovat co nejvíc roští z okolí a kupit ho na hromadu, kterou bychom jelena mohly nakonec prostě a jednoduše zavalit.

//Dlouhá řeka

Thia uznala, že by přece jenom byla škoda ho tu někde nechat válet. Trochu se mi ulevilo, protože jsem se přece neotloukla jen tak pro nic za nic. Dokonce souhlasila i s tím, že pokud nic nenajdem, dojdeme s ním až k útesům. To se mi sice nechtělo a doufala jsem, že přeci jen něco najdem, ale pořád jsme měly záložní plán. A to bylo dobré. Pěkná dálka, rezenovalo mi v hlavě to, co Thia řekla. Už teď se mi nechtělo, začínala jsem být zadýchaná a uřícená. A to jsme pořád byly asi jen tak v půlce kopce.
Ale přetrpěly jsme to s tím jelenem až nahoru. To už mě ale pálily svaly jako ďábel a měla jsem sto chutí zvíře s královskou dramatičkostí kopnout zase dolů k řece. "Uff," vydechla jsem si. Thia to vzala s poněkud větším stylem, až mi ujel jeden koutek. "Jo, souhlasim, už ani krok navíc," odkývala jsem její nový plán a začala jsem se rozhlížet. "Přece tu někde musí být nějaký skalní výklenek nebo tak něco," zauvažovala jsem nahlas a začala šmejdit okolo.

Thia sice tvrdila, že je taky připravená, ale její výraz vypovídal o něčem jiném. Pohled mi střelil k rozvodňující řece a pak zase zpátky na mamku. "Vypadneme odsud a pak si můžeme odpočnout. Mám na zadku parádní modřinu. Taky ten led nemohl začít tát a chvilku dřív," povzdechla jsem si. Bylo to jako naschvál. Fakt by stačil den navíc a žádná ledová plotna by tam nebyl. Ale hej, svět měl vážně parádní smysl pro humor, tak kdo se mohl divit.
Na chvilku jsem se protáhla a vydechla, ale pak už jsem popadla zbytek jelena a začala ho tahat dál od řeky. Do kopce. Ale museli jsme se dostat aspoň trochu z tohohle údolí. Thia by se ho nejradši zbavila. "Musíme vzít Ilenii, zima byla na pytel, navíc budeš mít dárek," podněcovala jsem ji. Jako takhle, taky se mi to nechtělo tahat, ale zase když už jsme se s tím mořily. A riskovaly svůj krk. Tak ho tu přece prostě nenecháme. Ale Thia měla ještě jeden návrh a to, že bychom ho mohly zkusit schovat. "To by asi šlo," odtušila jsem, "ale někde trochu výš, ať nám neuplave, ne?" Nejistě jsem se otočila k řece. "Možná... možná tam na skáli k mořím?" Ale to bylo děsně daleko. A děsně z ruky. A Ilenie tam určitě nebyla, pokud se tedy mezitím neproměnila v racka. Ale kdo ví, i to je možný.

//Úzká rokle

Thia pověděla, že teď bude nejdůležitější najít Ilenii. S tím jsem souhlasila, ale na druhou stranu... vážně se s touhle potvorou potáhneme až bůh ví kam? Vždyť jsme ani nevěděly, kam máme vlastně vyrazit. Ale zase, jít s tím do hor byl úplně stejně špatnej nápad. Možná snad ještě horší, protože do kopce se šlo hůř než po rovině na jih. "Asi? Já bych teda asi šla spíš na jih," zhodnotila jsem. Protože Ragar ji naštval a ten byl na severu. Dávalo to smysl. Navíc vyrazila směrem k sopce. "Tak někam... směr Život? Po těch pláních?" navrhla jsem. Byla to jen taková střela do větru. Ale hej, pořád to byl aspoň trochu plán. I když ne moc propracovanej.
Thia se zajímala, jestli si potřebuju odpočinout. Zavrtěla jsem hlavou. "A ty?" Přeci jen, to ona tu před chvíli vytahovala čáry z rukávu. Ona měla spíš právo bejt unavená než já. I když jsem teda doufala, že nebude, ne že ne. Voda za náma nepříjemně hučela a já se nemohla dočkat, až odsud vypadneme. Přeci jen, s řekama jsem neměla moc dobrý zkušenosti. I kdyby jen, že nás takováhle docela podobná loni málem vyplavila.

Vlčice mi připadala trochu překvapená, když jsem se jí zeptala na jméno, ale nakonec mi ho řekla. Kaya. "Já jsem Sheya," kývla jsem na ni nazpátek. Vlastně se to docela rýmovalo. Přišlo mi to vtipný, ale to už jsem naštěstí měla v tlamě zase jelena, takže nikdo ten pološkleb nemohl vidět. Kaya si utrhla svůj kus a nemuset jít s tím vším až do hor, měla bych radost z toho, jak pěknou větší půlku jsem to vyjednala, ale takhle se mi už jen nechtělo. Byla jsem unavená jen jsem se na to dívala. Pak se černá rozloučila a otočila se k odchodu. "Měj se!" zavolala jsem za ní na oplátku a chvilku jí pozorovala, jak se s ne úplnou lehkostí štrachá do kopce. Ach jo. Byli jsme od Ragaru ještě zatraceně daleko.
"Tak co teď?" otočila jsem se na Thiu, abych zjistila, jakej je plán. Její mostík nad řekou stále stál, ale bylo vidět, jak se k němu voda z řeky neustále přibližuje. Jak sníh tál, koryto řeky se plnilo. "Ještě že jsme to stihly," broukla jsem s pohledem na vodu, který jsem pak rychle zase otočila k Thie, protože hej, řeky stály za prd. "Víš kde... začít hledat?" nakousla jsem. Co já vím, třeba měla nějakou magie. Ilča-radar.