Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Saturn vypadal nejistě po tom, co zjistil, kdo tu ještě byl. Jenže já se zasekla a odmítala jsem odsud odejít do té bouřky jen proto, že si nějakej debílek myslí, že mu to tady patří. To teda ne. "Nejsme malý, bude to v pohodě," zopakovala jsem o něco rázněji a povzbudivě ho drcla do ramena. Bude? Ale neměli jsme se proč bát. Nic špatnýho jsme neudělali. Nebyl v právu.
Tam od vedle se začaly ozývat divný zvuky. Nejdřív takový chrčení a pak chroptění a pak... steny? Ale fuj. A po chvíli se z jeskyně opravdu objevil ten ošklivě zjizvenej vlk a za ním... Rowenka, no helemese. Na mé tváři se na moment rozlil škodolibí úsměv, který jsem ale rychle potlačila. Zase jsem nechtěla zbytečně provokovat. Nepotřebovali jsme konflikt, jen se tu schovat. Můj pohled ale padl na Rowenu, která stála opodál a tvářila se, že se jí to netýká. Radši. Jo holt když někdo nemá puntíky sex-appealu musít se tahat s takovým zoufalecem, patetický.
Ale to už jsem se musela otočit k tomu šedivýmu, protože se rozhodl, že se musí hned do všeho vrtat. Vlci jsou fakt k ničemu. Měla jsem sto chutí protočit oči, ale to by nám teď nepomohlo. Zvlášť ne, když se Saturn tvářil, že by se nejraději na místě otočil a vzal roha. Chvíli jsem ho nechala, aby si prožil svůj sebeosamostaťnující moment, ale když se do něj ten jizváč začal extrémně navážet a vyhrožovat mu, nemohla jsem se od toho už držet dál. Bylo to zvláštní, vlastně se mě to netýkalo, ale najednou mi to hrozně vadilo? Vadilo mi, že se naváží do mého Saturna. Počkat cože?
Víc nad tím ale nebyl čas přemýšlet, protože jsem udělala dva kroky dopředu a se zavrčením vycenila zuby na toho blbečka. Samovolně se mi zježila srst na zátylku. "Hele hleď si svýho. Taky jsme si vás nevšímali, i když jste tak dělali kdo ví co. Není to tak, že by vám to tu patřilo," odbyla jsem vlka. Chtěla jsem jenom aby vypadli. Nebo aby se sebrali a tam vedle si dělali to co předtím. Bylo mi to fuk, ale proč měl potřebu nám vyhrožovat? Jestli nás napadne, budu se bránit. Nějak to zvládnu. Nejsem nějaká posírka, jsem přeci Thiina dcera! Je sice od pohledu silnější, ale bude taky težkopádnej a já jsem rychlá, to půjde, uklidňovala jsem se a pohledem si přeměřovala vlka ve snaze vymyslet nějakou strategii. Jen tak pro jistotu.
Vtom ale ale ucítila, jak mi za zády projel silný poryv větru. Saturn sebral odvahu. Tyjo, magie se fakt hoděj, pomyslela jsem si trochu závistivě.
Pak se z jeskyně vynořila nějaká další vlčice. Vypadalo dost potrhaně a měla křídla. A očividně se s tímhle znala. Výborně, další magor. Bedlivě jsem poslouchala, co si ti dva řekli. Mohlo se to hodit, protože jeden nikdy neví. Zdálo se, že ta zakrvácená je v pěkný bryndě a že by mohl být i tenhle. Je to její bratr nebo partner? napadlo mě. Voněli podobně. A náramně by se k sobě hodili, jeden lepší jak druhej. Pohledem jsem opět zabloudila k Roweně a snažila jsem se vyčíst co z toho má. Drží ji jako otroka, nebo se jen slečinka nechává vydržovat? Nebyla jsem si jistá, a tak jsem se na její tváři snažila najít jakýkoli důkaz. Přitom jsem ale pravidelně kontrolovala, co dělá šedej. Tohle nebylo pěkný místo ani čas nechat se zabít. Ale jestli ta křídlatá zabila alfu nějaký smečky, byl i jizváč v bryndě a mohl by nás nechat bejt.

O pár vteřin po mně do úkrytu zaběhl i Saturnus. Jak spěchal, asi si nevšiml, že jsem to zakempila hned u vchodu a trochu do mě vrazil. Začala jsem se smát a tak trochu se opřela do jeho boku, jak jsem zavrávorala. Trvalo to jen chvílí, ale překvapilo mě to a... bylo to vážně příjemný. Pak jsem se odtáhla a zvedla k němu oči. "To bylo vážně dobrý! Skoro jsem ten písek ani necítila," vyšvihla jsem mu pochvalu vesele. Magie byly vážně cool a on už očividně uměl taky dost cool věci. Spokojeně jsem se na něj zazubila a pak se opřela o kraj jeskyně. Neměla jsem v úmyslu pochodovat někam hlouběji. "Snad to brzo přejde a budeme moct jít zase ven," prohodila jsem a pohledem prozkoumávala prostor za námi. Už už jsem se chtěla uložit k odpočinku, ale vtom jsme si všimli, že tu nejsme sami. A co hůř, ty pachy jsem poznávala, už jsem je potkala. A Saturn očividně taky. Zprvu ve mě hrklo. "Sezřat?!" vypadlo ze mě o poznání hlasitěji než když Saturn šeptal. Tahle jeskyně je vážně prokletá. Bože můj, proč se tu vždycky musí stát něco divnýho. Jako by snad najít tu mrtvolu, chytit blechy, vydat se na cestu do hlubin země, být pozřená příšerou, být vyblitá příšerou nestačilo. Jo a to tu ještě straší a teď je tu ten jizvovanej blbček, aby toho nebylo málo. Aaach jo. Veděla jsem, že byl čas schovat svou nejistotu za statečnou fasádu. Navíc jsem potřebovala dodat sebevědomí Saturnovi, který s tím vlkem měl zřejmě dost nepříjemný zážitek, ale z nás dvou byl rozhodně lépe magicky vybavený, a tudíž schopnější se ubránit. "Ven ale jít nemůžeme, ne teď," pošeptala jsem nazpátek. "A vůbec, však mu to tu nepatří a navíc, jsme dva a už nejsme mrňata!"

//Medvědí jezero

Se Saturnem jsme se bok po boku utíkali schovat. Brzy se ten malý lesíku změnil v hustší hvozd. Věděla jsem, že tam sídlí smečka a že se jí rozhodně musíme vyhnout, a tak jsem nás směr držela podél řek. "Už tam budeme," houkla jsem na Saturna, který vypadal trochu... ztraceně? Nebyla jsem si úplně jistá. Já byla na takovéhle patálie zvyklá od mala a díky Thiině cynismu mě to ani zas až tak moc nepřekvapovalo. Jen další magická kravina by řekla. Při té vzpomínce jsme se musela pousmát.
Jenže před námi byl ještě jeden problém. Cestou do ukrytu jsme ještě museli překonat jednu takovou pláň. A ten písek stále ještě pofukoval. Zamýšleně jsem udělala několik koleček, až si snad Saturn musel myslet, že jsem blázen. Pak mi ale svitlo a vitezoslavne jsem se na vlka podívala. "Říkal jsi, že umíš ovládat vzduch, ne? Myslíš, že bys nás dokázal větrem ochránit, než se schovame?" zeptala jsem se zvědavě. Na nic moc dalšího jsem ale nečekala a prostě se plání vrhla dál. Akce byla nejlepší stimul.
Naštěstí se mi otvor do jeskyně podařilo trefit. S úlevou jsem si gecla hned ve vchodu a ohlédla se, jestli to i Saturn vzhlédl. "Uff," vydechla jsem si ztěžka. Pak jsem ale našpicovala uši. Zaslechla jsem totiž tlumené hlasy, někdo tu byl. Ale ne...

//Mobil post a kazišuci, double pardon :D

//Medvědí jezero

Písek v kožichu a očích byl opravdu nepříjemný, ale jakmile jsme zaběhli pod stromy, které nás svými korunami trochu zastínily, bylo to hned lepší. Trochu jsem zpomalila a ohlédla se na Saturna, který běžel po mém boku. Ptal se na úkryt a já se musela zamyslet. "Asi jen daleko," pronesla jsem zamyšleně, "ale můžeme zkusit najít nějaký strom nebo tak něco." Podívala jsem se na něj, jestli si třeba on na něco nevzpomene. A vtom mě něco trklo. "I když vlastně, někde tady kousek je taková divná jeskyně. Spadla jsem tam v zimě a pak jsme se tam schovaly s Thiou," vyhrkla jsem. Jenže ta jeskyně vedla vždycky do nějakýho průšvihu. Nejdřív ten divný výlet pod zem a minule tam strašilo. Rozhodně to neznělo dobře, ale zase lepší než nic, ne? Sice se zdálo, že ten vítr pomalu ustává, ale pořád to nebylo slavný. Rozhodla jsem se ale tyhle informace před Saturnem zatajit. Nebo alespoň prozatím. Však co by si pomyslel kam že ho táhnu? A já z nějakého důvodu nechtěla, aby si myslel něco špatného. "Poběž, třeba to najdem!"

//Zrcadlové jeskyně (skrz Asgaar )

Hvězdy na nás krásně svítily. Pozorovala jsem je a střídavě Saturna. Když však začal mluvit, přesunula jsem plnou pozornost na něj. Ti co umřeli? Byla to zajímavá myšlenka. A vlastně proč ne? Zadívala jsem se na oblohu. Jestlipak se tam na mě taky někdo dívá? "Škoda jen, že jsou tak daleko. Že se na ně nemůžeme jít podívat blíž," zamumlala jsem tiše.
Pak už se ale na Saturnovi začala objevovat ta divná vyrážka. Nejdřív byl překvapený a očividně ani on nevěděl, co to je zač. Zamračila jsem se a znepokojeně pozorovala, jak stříbřité tečky na srsti mého kamaráda přibývají. "Můžeš... můžeš to zkusit umýt?" vyhrkla jsem pohotově. Třeba to zmizí a bude po problému. Nebo aspoň jsem v tom doufala. Nechtěla jsem to chytit taky. Pro jistotu jsem letmým pohledem zkontrolovala taky svůj kožíšek, ale naštěstí na něm nic divného nebylo.
Pak Saturn vyrukoval s tím, že by to mohl být Život. Povytáhla jsem obočí a podívala se na něj. "To umí? A k čemu? A jak to, když jsi to nechtěl?" Začínala jsem se mračit čím dál víc. Bylo to matoucí. Ale asi to teda není nakažlivá nemoc a to je dobrý... no ne? Nebyla jsem si úplně jistá, co si o tom myslet, ale čím víc jsem se na ďupky dívala, nebylo to tak zlý. Vypadalo to vlastně docela... hezky. Život je divnej. Někomu dá dárek a někomu lepru jo a taky někomu zapomene dát magii, abych nezapomněla. Měla bych ho navštívit.
Zvedla jsem hlavu a zadívala se na Saturna, který sám sebe prohlížel v odrazu vody. Tak nějak samovolně jsem se zadívala na jeho zadek. "Vypadá to trochu jako hvězdičky," vypadlo ze mě. Jenže pak se rozfoukal vítr ještě o něco víc a něco mě začalo štípat v očích. "Písek?" podivila jsem se. "Měli bychom se schovat. Pojď!" Začínalo to pořádně štípat do kožichu.

//Křišťálový lesík

Seděli jsme se Saturnem na břehu tohohle jezera, kde pro tentokrát i byly ryby, a postupně dojídali naše úlovky. Popravdě to mému žaludku hodně ulevilo. Už tak netlačil a neškrčel jako předtím. Jakmile jsem dojedla, zvedla jsem se k vodě se trochu napít - tentokrát výrazně vábněji vypadají vody - a umyla jsem si tím i zbytky krve z tlamy.
Jakmile jsem upozornila na hvězdy, Saturn zvedl hlavu a začal se jimi taktéž kochat. Taky jsem mírně pootočila hlavu, ale místo nahoru na oblohu jsem se zadívala na strakatého vlka vedle mě. Vypadal hvězdami zcela fascinován. Vypadá spokojeně. Ta myšlenka mě donutila se pousmát. Vlastně jsem ale sama nevěděla proč.
Saturn se mě zeptal, jestli mám ráda hvězdy. Ta otázka mě vytrhla ze zamyšlení a já tak otočila hlavu opět k oblohu. "Eh-mu," zamručela jsem v souhlasu. Hvězdy byly pěkné, navíc v takovéhle krásné noci, to nemohl odolat nikdo, ani ten největší barbar. "Podívej, jak se zrcadlí," pošeptala jsem, kdo ví proč mi to tak přišlo v tuhle chvíli vhodnější, jakmile jsem sklopila hlavu zpět k jezeru. Chvíli jsem se na něj dívala, než mě něco napadlo. "Co tam vlastně dělají? Ty hvězdy," zeptala jsem se a čumákem ukázala směrem k obloze. Přišel mi v tomhle tématu vzdělaný a já se tak mohla něčemu novému přiučit.
Po chvíli jsem pohledem znovu zabloudila na Saturna. Jen tak jemně nás osvětlovat měsíc, ale dost na to, abych viděla na jeho srst - taky aby ne, když jsme seděli tak blízko. Jenže najednou na něm něco nehrálo. Na jeho doteď hnědavé srsti se začaly objevovat takové stříbřité skvrnky a docela rychle přibývaly. "Co to je?" vyhrkla jsem poněkud poplašeně s pohledem přikovaným k jeho srsti. Má nějakou nemoc?! Co když ty pupínky taky chytnu, to snad ne! Nenápadně jsem si odsedla. Doteď mi bylo tak krásně, ale najednou jsem se cítila dost nesvá. Navíc instinkt mi říkal, že by to mohla být taky nějaká magické neplecha a i v tom případě by bylo snazší se držet dál. Nebo to je jen nějaká špína? Ale ne, před chvílí to neměl a taky špína není taková... zářivá. Snad to není nakažlivý a taky... taky by se mohl vyléčit... byla by... byla by to škoda... Byla jsem taková celá zmatená. Ale třeba to má nějaký vysvětlení, no ne?

Saturn se rozplýval nad svými mladšími sourozenci a bylo vidět, že je má opravdu rád a záleží mu na nich. Pousmála jsem se nad tím, ta dobrá nálada byla tak nějak nakažlivá. "To jsou pěkné jména a hodí se k sobě. Kdo je vymýšlel?" zeptala jsem se zvědavě a krátce na něj pohlédla. Vzpomněla jsem si přitom na svého vlastního brášku, co se Saturnovou rodinou bydlel v jejich lese. Měla bych ho zase někdy navštívit, napadlo mě. A mohla jsem to taky hned skloubit ještě s jednou návštěvou, takže celý tenhle výlet nezněl vůbec špatně. Ale až najdu Thiu a Ilenii, přislíbila jsem si vnitřně. Pak mi na mysl přišla ještě jedna věc. Jestlipak najdu i další sourozence?
To mi tak nějak šlo hlavou, zatímco jsem se soustředila na lov. Aspoň jsem se tolik nemusela soustředit na samotný fakt, že jsem stála po kolena ve vodě. Najednou jsem si ve vodě všimla ryby. Natáhla jsem se po ní, až to trochu šplouchlo, ale rybka se mi docela snadno vyklouzla. Sakra. Měla jsem sto chutí se na to vyprdnout, ale místo toho jsem se jen po očku otočila na Saturna, abych si zkontrolovala, zda tohle fiasko viděl. Doufala jsem, že ne. Však jsem měla svou pověst, kterou jsem potřebovala udržovat. Sakra už, blbý ryby, asi jsem měla radši jít hledat toho zkaženýho jelena. Jenže to bych nepotkala Saturna. A to by byla přece škoda, no ne?
Když jsem uviděla, že se Saturnovi zadařilo, měla jsem o důvod víc se líp snažit. Jako kdyby kručící žaludek nebyl dostatečný důvod ale víte jak. A nakonec se to přeci jen povedlo i mně. Docela se mi ulevilo. Jinak by to byl mega trapas, že si já – Sheya – neumím pořídit ani večeři. Hned na to jsem velice ochotně vyskočila z vody a oklepala se. Pak jsem se uvelebila na břehu jezera a hodila rybu na zem. "Tak a je to," prohlásila jsem spokojeně a ohlédla jsem se na hnědého vlka, který už v tu dobu mohl být lovecky mnohem úspěšnější. Pohledem jsem ho pobídla, jestli si nechce sednout vedle. Pak už jsem se hladově pustila do jídla, protože se to pomalu přestávalo dát vydržet. Mezi sousty jsem však vzhlédla nahoru o obloze, kde už se začínaly objevovat první hvězdy. "Ty jo, podívej!" Navíc, jak se postupně objevovaly, se začaly zrcadlit ve vodě. Až se plně setmí, bude to nádhera.

//Středozemka

Saturnus tak nějak posmutněl, čím víc jsme se bavili o rodinách. Zpozorněla jsem a krátce si jen prohlédla. Co se asi stalo? Měla bych se zeptat? Nebyla jsem si úplně jistá co dělat, ale nakonec jsem se rozhodla do toho dál neďoubat, když nezačal sám. Tohle byl nejspíš příběh na jindy. Naštěstí konverzace brzy otočila notu, protože Saturn začal o svých nových sourozencích. "Vážně? To je skvělý. Vlastně jsem ještě nikdy neviděla úplně malá vlčátka, to musí být hezké. Jak se jmenují?" zazubila jsem se. "To už je něco, když vám svěřili funkce. A ještě tak důležité, když jde o starání se o jejich vlčátka."
Pak ale atmosféra opět malinko zhoustla. Znovu jsem se otočila, jestli ten vlk za náma nejde, ale nic tomu nenaznačovalo. "A i kdyby, tam mu utečeme, nebo ho přeperem," zahlásila jsem rozhodně a důležité máchla ocasem. Až se najít, budu mít zase sílu. Určitě. Neměla jsem ráda tu těžkost, s jakou se moje tělo teď pohybovalo. Bylo to otravný a navíc jsem se cítila jako slon v porcelánu, na což jsem moc nebyla zvyklá. Začalo se stmívat. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle ten den uběhl, ale tak nějak mi to nevadilo. Až na ten hlad, teda.
Naštěstí jsme brzy na to dorazili k novému jezeru. "To doufám, padám hlady," zasmála jsem se na Saturnovu poznámku a přiblížila se ke břehu. Ještě když tam kvůli tomu musím vlízt, pomyslela jsem si, než jsem se zhluboka nadechla a namočila se. Naštěstí hladina byla poměrně klidná. Tekoucí voda by byla horší. Necítila jsem se úplně komfortně, stažené hrdlo jsem pořád měla, ale hlad byl hlad a já za tu dobu s vodou udělala velký pokrok a nejvíc tomu pomohlo, že mě Thia naučila plavat. Ale popravdě jsem si musela přiznat, že jsem se cítila klidněji i tím, že tu se mnou byl Saturn. Tak a teď se neztrapnit. Lov ryb nebyl zrovna moje silná parketa, protože když jsme to zkoušely posledně, moc to nedopadlo, ale tak to bylo poprvý. Teď podruhý to třeba bude lepší. Snad...

//Ohnivé jezero

Saturn se pozastavil nad faktem, že Ilenie je moje druhá máma. "No...jo," přikývla jsem poněkud váhavě. Bylo to tak. Ale byla jsem z toho zničehonic tak nějak nejistá. Přijde mu to divný? Bude si teď myslet, že je celá naše rodina divná? Že jsme pomatený? Ale co, měla jsem ty dvě vlčice ráda víc než cokoli. Postaraly se o mě, když jsem to nejvíc potřebovala a já k nich chovala hluboké pouto. Kdyby mě Thia tenkrát v horách nenašla a nepřijala jako vlastní, nejspíš bych tu zimu vůbec nepřežila. "Já sice ještě taky ne," přiznala jsem, "ale moje vlastní... biologičtí rodiče stáli za prd a Thia s Ileniou jsou super, takže to nevadí," dodala jsem rychle a nervózně se u toho zasmála. Bylo trochu divný a rodičích přemýšlet jako o rodičích. Teď už jsem sice chápala, jak to chodilo, ale pořád... otce jsem nikdy nepoznala a matku už jsem si popravdě taky nepamatovala, až na ten záblesk u vody. Ta vzpomínka mě donutila se otřást. Odvrátila jsem oči do strany a spolkla knedlík, který se mi začal tvořit v krku.
Saturnus se strachoval, jestli přece jenom máme, kam jít a jak se o sebe postarat. Bylo to milé. "Najdu," zazubila jsem se na něj. "A jak se ti tam vlastně líbí v tom novém lese?" Došlo mi, že jsem se na něj vlastně vůbec nezeptala a bylo mi z toho trochu trapně. Bylo přece neslušné mluvit jen o sobě.
Konverzace se ale brzy vrátila k tomu divnovlkovi. "Nevypadá to tak," zhodnotila jsem a přitom se ohlédla. Ale jeden nikdy nemohl vědět. Však taky, co mohl být zač? "Ale měli bysme asi dávat větší pozor, jen tak pro jistotu," vydechla jsem následně. Neměla jsem z toho podivína dobrý pocit. Kdybych byla v plné síle, nějak bych se z toho vymotala. Určitě. Ale takhle? Můj pohled nevědomky padl na Saturna a já si začala prohlížet jeho postavu. Ochránil by mě? Z myšlenek mě ale vytrhl jeho hlas a já rychle odvrátila pohled, protože mi to z nějakého důvodu najedou přišlo trapné si ho takhle prohlížet. "No... já nevím. Kdyby chtěl něco zlého, mohl nás přece překvapit a napadnout hned, ne? Měl by tak výhodu. Tak je možné jen divnej. A nebo se styděl. A nebo... byl jen předvoj nějaký větší banditský tlupy?" Začínalo to ale tak trochu spíš sklouzávat ke konspiračním teoriím.

//Medvědí jezero

Saturn mi přidala nějakej takovej nesvůj z toho, co jsem mu řekla o své magii. Jo, byla jsem naštvaná, ale taky jsem nechtěla, aby byl smutnej. Však za to taky nemohl přece, tak proč byl smutnej? Chtěla jsem se zamračit, ale pak mi došlo, že by se pak mohl cítit ještě hůř, a tak jsem mu věnovala letmý úsměv. Tak Bianca je na tom stejně? Možná to ještě přeci jenom nebylo ztracený. Nebo spíš určitě. Já abych to nezvládla, pff.
To mi dodalo zpátky trochu toho sebevědomí, i když jsem ho i tak měla za nás za oba. Saturnova další otázka mě ale docela překvapila. Možná jsem to přeci jen nezahrála tak dobře, jak jsem si myslela a on vycítil, že tak nějak něco nehraje. Proto jsem se rozhodla jít s pravdou ven. Bylo to tak vždycky lepší, no ne? "Hele... podívala jsem ti o Ilenii?" Nebyla jsem si jistá, jestli jsem ji někdy zmiňovala. "Je to prakticky moje druhá máma no a... jí se tam v Ragaru až tak moc nelíbí. A tak celkově jsme tam teď moc nebyly, tak ani moc nevíme, jak na tom teď smečka je," přiznala jsem. Asi to blbý, když Thia byla beta, ale tak na druhou stranu... kdo se tam staral o nás? Vzpomněla jsem si jen na tu vlčici, jak jsme ji vytahovaly z jezírka, jinak ve smečce snad pořádně ani nikdo nebyl. V tomhle měla Ilenia rozhodně pravdu. A jak jsem nad tím teď tak přemýšelala... Ragar sám o sobě mi ani moc nechyběl...? Bylo to špatně? Brala jsem ho jako svůj první domov, ale co když domov nebyl o místě ale o těch správných vlcích...? "Ale i kdyby to dopadlo blbě, nějak to zvládneme, však jsme s Thiou a Ilenií už dávno mimo smečku jako doma, díky za starost," usmála jsem se na strakatého vlka, aby opět neměl výčitky.
Ačkoli mě fakt, že v tomhle jezeře nejsou ryby dost naštval, zdálo se, že Saturn má plán, jak z té bryndy ven. "Jo?" podívala jsem se na něj a v očích mi zajiskřilo. Znělo to dobře. Navíc jsem už fakt měla hlad. Oh bože, jakej hlad já měla. Chvílemi se mi zdálo, že snad i musí slyšet můj škrundající žaludek. "Tak jdeme na to," zazubila jsem se na něj a vypadala se v jeho stopách. Přitom jsem se ještě jednou ohlédla na toho vlka, co na nás pořád civěl, co jen mohl chtít? Bude nás pronásledovat? Zvládneme se ho když tak zbavit? vrtalo mi hlavou, zatímco jsem následovala Saturna na to jiné místo. A nebo je jen divnej a neví, jak si udělat kamarády?

//Středozemka

Už v zimě? Překvapilo mě to. Fakt že jo. Protože přesně v zimě mi to sliboval osud a co z toho bylo? Velký prd. Ucítila jsem jakýsi osten... žárlivosti? Jo, asi jo. A taky zklamání. Ale hrozný. Jenže co jsem s tím mohla dělat? Mohla jsem jít Života seřvat nebo tak něco, ale opravdu by mi to pomohlo? Mohla bych ho ještě naštvat a třeba by mi to pak tuplem zdržel a to jsem nechtěla. Jo a taky bych pak nemohla dostat žádnou cetku jako Thia a o to jsem se taky nechtěla připravit, takže nezbývalo nic než tiše trpět.
"Aha," vydechla jsem poměrně tiše Saturnovi v odpověď. "No, já ještě nevím," byla jsem nucená v odpověď. "Teda jako v Ragaru jsem tenkrát dokázala chodit po sněhu, ale jinde to nejde a taky už je to dost dlouho a Ragar... no..." Malinko jsem se do toho zamotala a pak nevěděla, jak to dokončit. Zase jsem mu tu nechtěla vylévat srdíčko se svými problémy, co by si potom pomyslel? A já rozhodně nechtěla aby si myslel něco špatného. I když jsem vlastně moc nevěděla proč. "No není to ideální, takže tam teď moc nejsme," zakončila jsem nakonec docela s grácií.
Lov ryb moc nešel a nakonec ze Saturna opatrně vylezlo, že už tu byl a že tu žádný ryby nejsou. Rozčileně jsem plácla tlapou do vody. "Na co je jezero bez ryb a s hnusnou vodou?" Zavrtěla jsem hlavou. Soudila jsem tohle místo. Hrozně, hrozně moc. Vodu jsem neměla ráda, nebo spíš líp docela nesnášela, a i když už jsem se odhodlala, co z toho? Našpulila jsem tlamu – jo trochu jsem trucovala – a zvedla hlavu. Tam na břehu byl nějakej další vlk a přišlo mi, že nás pozoruje. Když jsem zvedla hlavu znova, byla jsem si tím už téměř jistá. "Hele, táhle je nějakej creep a pořád na nás kouká," řekla jsem šeptem směrem k Saturnovi. Pak jsem víc nahlas řekla: "Máš pravdu, zkusíme to někde jinde." A po očku jen tak nenápadně kontrolovala, co ten vlk udělá. Co když nám chtěl něco provést?

Když mluvil o Životovi, zaujatě jsem ho poslouchala a jen čas od času zastříhala ouškama, když mě za nima šimrala nějaká ta zbloudilá kapka z mého předchozího koupání. "S magií? Ty už víš, jakou máš?" zeptala jsem se a v mých očích trochu zazářilo. Magie mě vždycky fascinovaly. Tak nějak intuitivně jsem pohledem zabloudila k jeho očím, ale dlouho jsem se tam dívat nevydržela, protože mi to přišlo tak nějak... trapný? Zavrtěla jsem hlavou. Nějak jsem se necítila plně ve své kůži, ale to jsem přisuzovala tomu hladu, co mě sužoval. Jak jsem sklonila hlavu, prvotní nadšení ze Saturnovi magie malinko odeznělo, protože mi došlo, že já pořád žádnou nemám. A kdo ví kdy nebo jestli mít budu. A to Život sliboval, jak ji budu umět brzo, pche. Asi se stala nějaká chyba v matrixu, protože to přece nemohlo být mnou, nebo jo?
Naštěstí Saturn souhlasil s lovem ryb a já se tam měla zase na co upnout a tak nějak čím se rozptýlit, aby se necítila tak divně. Sice tak nějak dobře divně, ale pořádně divně. Ne ve svý kůži. A to se mi nelíbilo. Poměrně neomaleně jsem hupsla zpátky do vody a s úsměvem se otočila na Saturna, protože bylo jasné, že na něj trochu vody šplíchla. "No... ještě ne," přiznala jsem. "Ale třeba to teď ve dvou půjde líp, ne?" nadhodila jsem a přikrčila se tak, abych mohla jednu tlapu na volno natáhnout pro lov.

Přimhouřila jsem oči. Saturn vypadal tak trochu jako by mu uletěly včely. Ale tak... kdo jsem byla já, abych to v tomhle stavu soudila? Pořád ze mě odkapávala voda, ale pozitivum bylo, že aspoň většina bláta už odpadala. Saturn sice tvrdil, že byl na výletě, ale neznělo mi to moc přesvědčivě. "Za Životem?" zopakovala jsem a zvědavě nastražila uši. Tohle znělo zajímavě. Za Životem se nechodilo jen tak, nebo se aspoň vždycky vlk dozvěděl něco zajímavýho.
Saturn začal komentovat, jak vypadám. Nejdřív jsem se zamračila. Jo, věděla jsem, že vypadám jako kus hovna dvakrát oválenýho ve všem možným, ale nepotřebovala jsem, aby mi to někdo říkal. A zvlášť on. Ucítila jsem, jak to divný mravenčivý pálení zesílilo. Co to je? Tohle se mi vůbec ale vůbec nelíbilo. Najednou jsem si sebou už nebyla tak jistá. Když už popis toho, jak vypadám, trval moc dlouho, tázavě jsme povytáhla obočí. Nakonec z něj však vypadlo jen že unaveně a mě se... tak trochu ulevilo? Nebyla jsem si jistá. "Já," začala jsem rychle, abychom se u tohohle divnýho tématu nezastavili moc dlouho. Rozhlédla jsem se kolem sebe a pak na moment ohlédla na jezero. "Já tu lovím ryby," vypravila jsem ze sebe a výmluvně se u toho usmála. To, že se to už poměrně delší dobu nedařilo zase vědět nemusel. "Chceš to taky zkusit?" Dodala jsem rychle, abych celou situaci zachránilo. Ale popravdě. Saturn taky docela vypadal, že by mu nějaká akce bodla. Vypadal tak nějak... smutně? Nebyla jsem si jistá, ale něco uvnitř mi říkalo, že všechno není úplně v pořádku...

//Kopretinka

Nebylo mi dobře. Byla jsem pohublá, žíznivá a ještě k tomu šíleně špinavá. Jo a taky naprdnutá na celej svět, abych náhodou nezapomněla. Ale hlavně na sebe a taky na myšlenku se vláčet až do Ragaru. A to ještě nevim, jestli tam budou. Co když Thia druhou mámu nenašla? Jenže jsem taky nechtěla být jen další ztracená a tak jsem se musela smířit s tím, že teď je musím jít hledat obě. Joo, no čí byl ten výbornej nápad se rozdělit? Ano, musím se pochválit! A Nobelovu cenu za blbost dostává... Nakopla jsem nejbližší kámen v okolí a překvapivě se mi docela ulevilo.
Seběhla jsem až dolů ke břehu a naklonila se k vodě. Nevypadala moc vábně, ale co se dalo dělat. Průjem už jsem měla, tak co se může stát? Pokrčila jsem rameny a zahnala tu nejhorší žízeň. Pak jsem popošla trochu hlouběji, takže ze mě odpadalo aspoň nějaký bahno, a strčila tam tlapu a čekala – přesně jako když mě mamky učily chystat ryby. Čekala jsem a čekala, až se mi to zdálo jako celá věčnost a furt nic. Zatracený ryby. Najednou mě vzal poryv větru, až mi vyskočila husí kůže po celých zádech. Zvedla jsem hlavu a o kus dál v trávě uviděla vlka. To mě polekalo. "Fujtajks," zamručela jsem poměrně nahlas a škubla sebou tak, že jestli jsem do teď měla naději chytit nějakou rybu, už byla dávno ztracená. Když jsem se však zadívala pořádnějc, došlo mi, že toho vlka znám. A vlastně docela dobře. A přesně v tu chvíli mi došlo, jak příšerně vypadám. Ježíš nee... Zdálo se, že se proti mě doopravdy spiknul celej vesmír. Nenápadně jsem se zanořila víc do vody, abych se aspoň trochu zvlčicovatěla, i když to i tak nemohl být žádný zázrak, protože na zatracený světlý srsti šlo všechno vidět. Musela jsem ale bejt dost nenápadná, protože jsem na sebe dost možná upoutala pozornost předchozí nadávkou. Pak jsem pomalu vyšla z vody, oklepala se a zamířila k Saturnovi. "Ehm ahoj?" řekla jsem zkusmo. "Co ty tu děláš?" Měla jsem pocit, že mě tak divně pálí obličej.

Můj slib, že na sebe dám pozor a že se neztratím ještě já jaksi úplně nevyšel. Teda spíš, dopadlo to přímo katastrofálně. Vzbudila jsem se celá zmrzlá a rozlámaná v kaluži bláta uprostřed nějaký debilní louky. Huh? Co se stalo? Byla jsem naprosto zmatená a dezorientovaná a když jsem se zvedla na tlapky, měla jsem pocit, že mě ani neunesou, jak mi ochably svaly. Thia i Ilenie byly někde v háji, nebo spíš já byla někde v háji. Neměla jsem tucha kde a ještě tu ani nikdo jinej nebyl. Jo a to jsem zapomněla, že jsem taky byla zmoklá jak slepice a napůl od bláta, ale co víc, bylo mi to úplně ale úplně šuma fuk.
S těžkostí jsem se zvedla a trochu oklepala od vody, ale dál jsem to neřešila. Můj hlavní problém teď byl ten šílený hlad. Když jsem se konečně trochu rozhlédla, zjistila jsem, že jsem někde kdesi nedaleko Životových kopců. Bylo mi jasné, že až do Ragaru, kam jsem SLÍBILA, že dojdu v tomhle stavu ale rozhodně nedojdu. A to ani tam do té rokle na epicky seschlýho jelena. Ale i to by mi stačilo. "Ach jo, celý to stojí za prd." Zalitovala jsem svého výborného nápadu, jak s Thiou od sebe najedeme Ilenii dřív, ale co se s tím teď dalo dělat. Nic. "Heh," hořce jsem se uchechla a šnečím tempem jsem se rozešla dolů k jezeru, protože co jsem teď měla dělat?

//Ohnivé jezero