Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//629

//Loterka 5

//surri za mobilopost

Zdálo se, že Saturnus o Proximině kamarádovi nic nevěděl a vypadal, že by rád byl v obraze. "Noo, to jsou holčičí věci," popíchla jsem ho ještě o to víc. "Ale prý je to fskt kamarád. Ale neboj, poučila jsem ji, jen tak pro jistotu," ujistila jsem ho veselé. Líbilo se mi, jak je zvědavý. Ale ještě jsem rozmýšlela, jestli mu to nakonec povím a nebo si to nechám pro sebe. "Ale Lindu si ještě musíme odchytit."
Saturn se mě snažil ujistit, že moje smečkování není vůbec žádný problém. Vlastně to otočil tak, že jsem tu vlčici ještě možná potkat nemohla. Usmála jsem se na něj. Bylo od měj hezké, že mě do ničeho nenudil. Ale moc dobře jsem věděla, že je ke mně benevolentní jako partner, i když by jako alfa nemusel. I když nevím, co bych dělala, kdyby nebyl. Ještě že jsem tyhle co by kdyby nemusela řešit. Pověděl mi taky, jak vlčici poznat, na což jsem kývla a snažila se to zapamatovat. Ale výsledek jsem zaručit nemohla. Tyhle věci mi někdy nechtěně šly jedním uchem tam a druhým zase ven.
Pak jsem si povídali o mých cestách a jednoduše si užívali vzájemnou přítomnost. Přišlo mi jako by se čas zastavila a byla jsem jednoduše šťastná. Kdyby to tak takhle mohlo bejt úplně vždycky. Všechny starosti házené za hlavou. "Musíme zase taky někdy spolu na výlet. Zrovna jsem s Proximou probíraly, že bysme mohly zajít na hory," navrhla jsem a s očekáváním se na něj dívala.
Jenže tahle idylka skončila rozhodně o hodně dřív, než bych si přála. Saturna zase volaly smeckové povinnosti. Chápala jsem to, ale i přes to jsem si tiše povzdechla. Ještě jsem se nechtěla od partnera loučit. "Půjdu s tebou," kývla jsem, "aspoň tu Lylwelin poznám."

//628

//Loterka 3

Tiše jsem se zachichotala, když Proxima vystřelila jako raketa, že už se s ní Saturn loučil jen do prázdného lesa. "Zrovna jsme totiž tu její kamarádku chtěly jít hledat," vysvětlila jsem, aby byl Saturn v obraze. Na druhou stranu jsme ale zůstali se Saturnem sami. KONEČNĚ. Už je to taaak dlouho. Přitulila jsem se ke svému partnerovi a odmítala se byť jen kousek posunout, od jeho hřejivé a krásně voňavé srsti, zatímco mi povídal, co se mezitím dělo tady v lese. "Ale?" povytáhla jsem výrazně obočí a na tváři mi hrál šibalský úsměv, když zmínil jakéhosi Reonyse. "Takže obě naše dcerky už mají kamaráda?" Proximu už jsem stihla poučit, ale Lindu jsem si ještě musela odchytit. Ještě jsem nechtěla bejt babičkou. Necejtila jsem se na to. A Thia by byla už prababička - kristapána!
Otřepala jsem se a dál poslouchala Saturnův příjemný melodický hlas. "Eh, já myslím, že ne. Nějak mi to smečkování nejde," podívala jsem se na něj lehce provinile, což jsem potom ale doplnila nevinným úsměvem. Joo, jinde ve smečce by mě už nejspíš vyhodili, napadlo mě. Měla jsem totiž tendence prostě na nějaký čas zmizet za dobrodružstvím. "Jak vypadá, abych ji poznala?" zajímala jsem se.
Pak byla ale řada na mě. Pohodila jsem ocasem a s "hmm" se zamyslela. "Byly jsme s Thiou a Proxi na výletě na jihu. Tam, jak jsou takový to moře písku," nemohla jsem si vzpomenout na slovo poušť, "no a je tam poblíž takový divný jezero, jako kdyby bylo zkažený a taky takový zvláštní led, kde jsou uhlíky a našly jsme dokonce i místo, kde ještě docela dost doutnaly!" poreferovala jsem a neposedně poposedla, než jsem se zpátky přitulila s Saturnovi.
Chtěla jsem vyrazit za Proximou, ale když Saturn navrhnul tu ještě chvilku zůstat a pak se navíc jemně dotknul mého krku, nenechala jsem se dlouho přemlouvat. Celým tělem mi projel takový příjemně zvláštní pocit. "Tak jo," zahučela jsem tiše. Olízla jsem mu tvář a pak se natočila tak, abych viděla do jeho očí. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv.

//627

//Loterka 1

Proxima se dál zajímalo o to, jak to chodí se smečkama a co by kdy by a já na to sice nebyla největší expert, ale snažila jsem se její otázky zodpovědět co nejlépe. "Noo... kdyby nikdo další nechtěl bejt Alfa a nebo sice chtěl, ale nechtěli ho ostatní tak se smečka rozpadnout může. A vlci prostě půjdou... no o les dál. A nebo se budou toulat všude možně, to taky jde," pousmála jsem se. Mělo to své kouzlo. "Ale neboj, táta se beztak jen tak do důchodu nechystá, však je to mladík!" zasmála jsem se. Na nějaké důchody měl ještě čas. A beztak s jeho smyslem pro povinnost by mu to nedalo ani v důchodu, ušklíbla jsem se. To bylo něco, co jsem neměla. A vlastně na něm do jisté míry obdivovala. Proxi prohlásila, že bude Saelind dobrá Alfa jako by to snad byla hotová věc. Jen jsem pokývla a nic jsem na to neříkala. Zrovna já jsem jí neměla co vyčítat, jestli Alfou být nechtěla. Je to totiž sakra nevděčnej job.
Z dcerky vypadlo, že to v horách vlastně zná. To mi dělalo radost. Hory byly dobrej odchod, jeden měl pak tuhej kořínek. "Tak jo, to zní jako plán!" odsouhlasila jsem výlet do hor poté co najdeme Háti.
To už jsme se ale dostaly k Saturnovi, na kterého jsem pořádně bafla. A uhodila jsem hřebíček na hlavičku, protože se pořádně leknul, jak tvrdě spal. Se smíchem jsem se k němu přitulila a pořádně se s ním přivítala. Měla jsem radost, že jsme takhle konečně pohromadě. Ještě kdyby tu byla Linda a Thia... Zářivě jsem se jako to největší neviňátko na Saturna usmála, když se ptal, jestli jsme se na něj domluvily. Proxi povídala o tom, co jsme dělaly, když vtom se ozvalo vytí a ona vystřelila jako raketa. Tak se nám Háti našla sama. "A co jsi dělal ty? Chyběl jsi mi," obrátila jsem se ke svému partnerovi a druhou část mu pošeptala do ouška, aby to nikdo jiný nemohl slyšet jako by to snad bylo naše tajemství. "Půjdeme za nimi?" zeptala jsem se ho poté.

28.12. Sheya https://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-231762
Další 28.2.

//626

//Úkryt

Proximu zajímaly detaily, jak celá ta věc s alfováním funguje. Připadalo jí zvláštní, že nejsme s tátou alfa pár a možná to i zvláštní bylo, ale já nad tím takhle nikdy dřív nepřemýšlela. A ani mě to nějak moc netrápilo. Nikdy mě moc netrápilo, co si řeknou ostatní. Důležitá byla pro mě moje svoboda. "Nikdo tě nutit nemůže," odvětila jsem s rozverným úsměvem. Proximě ale vrtalo hlavou, kdo bude alfou pak. "Noo... asi ty se Saelind, pokud budete chtít. Nebo třeba děti od Biancy. No a nebo smečka může taky zaniknout," pokrčila jsem rameny. "To se stalo smečce, ve který jsme byly s Thiou předtím. Její alfa Falion prostě zmizel a smečka se rozpadla."
Vážné téma ale brzy vystřídala životní lekce z trochu jiného soudku. A jak se zdálo, dost jsem těmi detaily Proxi pobouřila. Ač mi to připadalo trochu úsměvné, její reakce byla naprosto přirozená a moc dobře jsem vzpomínala, že jsem kdysi dávno měla dost podobnou. A vlastně to bylo v jejím věku dobře. "Jasně, bude to naše tajemství," přislíbila jsem dceři, že o tomhle tématu nebudeme před Saturnem mluvit. "Ale kdybys přeci jen měla ještě další... dámské otázky, tak dej vědět," pověděla jsem jí naprosto vážně. Bylo to lepší vědět. "A když nebudu vědět, zeptáme se Thiy, ta ví všecko," uzavřela jsem nakonec.
Když jsme vylezly z úkrytu, venku bylo citelně chladněji. "To jo, ale zase na sněhu je taky sranda. Byla jsi někdy v horách? Tam tě musím někdy vzít!" Klouzat se po sněhu, to mi chybí. A ten svěží vzduch. Někdy se mi po Ragaru stýkalo. Ale přišlo mi, že ta doba už byla děsně dávno. Ještě než jsme zamířila za Saturnem, jsem si daly procházku po hranicích lesa. Byla to dobrá příležitost se trochu protáhnout a zahřát a při té příležitosti jsme mohly s Proxi taky přeznačit hranice, aby jednou Satarun nemusel. I tak měl dost práce a já jsem si tak aspoň odpracovala to jídlo bez práce, abych nebyla jen příživník. Tohle byla zrovna aktivita, která mě i docela bavila. Sem tam se otřít o strom, nebo něco počůrat a přitom se dobře proběhnout a vybít nějakou tu energii. Navíc kolem nás při tom poletoval sníh a celý lesík tak působil s namrzlým mechem ještě víc magicky. "Schválně kdo jich chybí víc!" vyzvala jsem Proxi k soutěži v chytání vloček a tím si zkrátila cestu kolem hranic. A když jsme měly hotovo, zamířili jsme zpátky za Saturnem. Proxi se na něj hned vrhla a já přitom hlasitě zařvala: "Budíček!" S rozverným smíchem jsem doběhla k těm dvěma a olízla svého partnera na tváři, načež jsem se přitulila k jeho druhému boku, než byla Proxima.

//625

"Nejsem alfa," potvrdila jsem Proximě, ale z jejího výrazu jsem stále měla pocit, že se jí to nějak nepozdává. A to mi taky sama vzápětí pověděla. "Já jsem alfa být nikdy nechtěla, víš? Nehodím se na to," řekla jsem úplně upřímně. S upřímností jsem nikdy problém neměla. Já vždycky všechno radši řekla narovinu. Přišlo mi to tak lepší než si na něco hrát. Tak by to mělo být. "V partnerství si mají být dva rovni, to jo. Ale však znáš tátu, že by mě do ničeho, co bych nechtěla, nenutil. A já bych se taky přece nenechala," zazubila jsem se vesele. Uměla jsem si postavit si hlavu. Saturn by to měl i jako alfa těžký mě do něčeho šprajcovat. Nikdy jsem moc nepoznala autority. Vyrostla jsem prostě s Thiou a Ilenií a tak nějak jsem si vždycky dělaly, co jsme chtěla, a chodila, kam chtěly. A bylo to boží. Vesele jsem švihla ocasem.
Proximě ale ještě nebyla jasná jedna věc. A já byla připravená jí to barvitě vysvětlit. "No za ocásky taky, ale nejen to." Zaleskly se mi plamínky v očích a vyskočila jsem na nohy. "Víš jak má táta a ostaní kluci takovou tu věc mezi nohama? Říká se tomu penis. No a když to strčí vlčici do té dírky, jak máme pod ocasem, můžou z toho být právě vlčata," vysvětlila jsem a důrazně přitom pokývala hlavou. Proxi vypadala dosti znechuceně, ale to bylo ostatně dobře. "No ještě aby, jsi na to zatím moc mladá," zamručela jsem souhlasně na její prohlášení, že to dělat rozhodně nebude.
Proxi už chtěla vyrazit hledat svou kamarádku a jelikož už jsem byla vyspaná a najedená, nic tomu nebránilo. "No jasně, jdeme na to," přikývla jsem, "ale dáme cestou vědět tátovi, jo? Chtěla bych ho aspoň pozdravit," pousmála jsem se. Chyběl mi. A taky jsem nechtěla, aby se o nás zbytečně bál.

//Mech

//Mobilpost, surri

//624

Proxima nakonec na mě přeci jen měla nějaké otázky. I když trochu jiné, než jsem čekala. Švihla jsem veselé ocasem a natočila k ní slechy a pozorně poslouchala. Hned první otázka mě dost překvapila. "Eeh, já nejsem alfa, víš... Jen to ne," zavrtěla jsem rezolutně hlavou. Nebylo to nic pro mě a mého dobrodružného ducha. A za tím jsem si stála. "Ale tvůj taťka a tvoje teta Bianca podědeli smečku po tvé babičce druhé babičce Launee, už jsi ji potkala?" vyzvídala jsem, jestli se Saturnova mamka vrátila do lesa. "Ale vlastně si kdokoli může i smečku založit a stát se alfou, pokud na to má se starat o celý les," zapřemýšlela jsem nahlas. Zato druhá otázka už byla znatelně peprnější. Až jsem se celá zatetelila. "To je tak když jsou vlk a vlčice partneři a dělají jisté věci. Víc než olizování, víš?" mrkla jsem na ni spiklenecky. Musela přece tušit, o čem mluvím. "No a vlčice pak může zabřeznout a postupně jí roste břicho a v něm vlčata. A když už jsou dost velká, musí je porodit, prostě vyordnout ven," vysvětlila jsem dost letem světem. Měla jsem ale pocit, že mi to šlo. Thia by koukala! Ještě jsem navíc šířila její moudrost dál. Protože to ona mě naučila téměř všechno. Jen chystat ryby mě naučil až Meinere, napadlo mě. "Další otázky?" vyzvala jsem Proxi.
Mezitím jsem se pustila do jídla. Už po prvních pár soustech jsem znatelně ožila. Jako když dítě sní cukr. A muselo to být i vidět, jak jsem začala být víc neposlední. "To teda jo," zamručela jsem souhlasně na to, že má Saturn vkus a pak se zářivě usmála. Doopravdy nás s těmi všemi zářivými šperky rozmazloval.

//623

Zářivě jsem se usmála, když se Proxima celá červenala, když jsem ji popichovala ohledně Dravena. "Ale víš, že mi to říct můžeš, že jo?" mrkla jsem na ni spiklenecky. "I kdybys potřebovala nějaký rady, víš jak." Nebyl jsem si totiž jistá, jestli už Saturn stihl "the talk". Ale jak jsem ho znala, už dost možná jo. Ale lepší vědět dvakrát. Než vůbec.
Proxima chtěla najít Háti a šla bych klidně i hned. "Jen si trochu odpočnu a můžem," přislíbila jsem. To nemůže bejt na dlouho, ne? Napadlo mě. Taky jsem chtěla vidět zbytek rodině. Ale dcerku bych samotnou jít v zimě nenechala. Potřebovala zkušenějšího dobrodružníka stejně jako já jsme vždycky měla po svém boku Thiu. Kéž by se zase zastavila...
Proxi se snažila zamluvit téma lovu, a tak jsem ji nechala. Ale nemohla jsem si nepovšimnout, že něco bylo... zvláštní. Jenom jsem nevěděla, co se stalo. Místo toho jsem se přesunula do spižírny a tam si uďoubnula trochu té srnky, kterou Proxi s Mitsum a Saturnem ulovili. Až v tu chvíli mě praštilo, jak strašně velký jsem ten hlad vlastně měla. Maso jsem úplně hltala. Proxi mi mezitím povídala o té náštnici. "Jo?" povytáhla jsem obočí, když zmínila, že tu náušnici našel Saturn a ještě jednou si ji prohlédla. Je krásná! A ladí ti s očím," pousmála jsem se. Opravdu se k ní hodila. Jó, Saturn měl holt vkus. "Tohle mám taky od něj." Tlapkou jsem se jemně dotkla hvězdy, co se mi houpala na krku.

/622

Tak strašně ráda jsem Proxi viděla. Kdybych nebyla tak unavená, jistě bych tu pobíhala okolo, protože bych neměla stání. Ale únava mě v tomhle oproti normálnímu stavu dost zklidnila. Poslouchala jsem Proximino vyprávění a sem tam u toho švihla ocasem. "Tak Draven říkáš, jo? Byl pěknej?" pošťouchla jsem trochu dcerku s lišáckým úsměvem. Už byla ve věku, kdy by ji kluci mohli zajímat. Proxi dál vyprávěla, že se jí nepodařilo najít smečku kamarádky. "Můžu ti pak pomoct hledat, jestli budeš chtít," nabídla jsem. Další dobrodružství? No jasně! Berem. "Co se stalo?" zamračila jsem se, když zmínila, že se něco zvrhlo. Okamžitě jsem ji sjela pohledem, ale vypadala živá a zdravá. No ale taky jinačí. "Teda, ukaž ty drápky, to máš nový?" zeptala jsem se a dychtivě se podívala na nové ozdoby dcerky. "Je to boží! A co ta náušnice? Od Dravena?" usmála jsem se znovu lišácky. Na moment jsem na jídlo úplně zapomněla, jak jsem se rozptýlila, ale tělo se jistě brzy zase připomene.

//621

Neměla jsem sílu na o moc víc, než jsem jen schoulit do nejbližšího výběžku ve skále na příjemně měkkoučký mech. A v podstatě než jsem dokončila myšlenku, už jsem chrupala hlubokým bezesným spánkem, kdy si moje tělo doplňovalo energii, kterou tolik potřebovalo.
Vzbudily mě až kroky a něčí volání. Otevřela jsem oči a dezorientovaně se rozhlédla po úkrytu, než mi došlo, kde jsem a co se děje. A že se to ke mně řítí moje vlastní dcerka. "Proxi!" vyhrkla jsem a v tu ránu jsem byla perfektně vzhůru. "Tak ráda tě vidím," zahlásila jsem a bez jakéhokoli zaváhání dceři olízla na přivítanou tvář. Byla jsem hodně kontaktní a tohle jsem si opravdu užívala. Je už tak veliká! "Jak ses měla? Podívej, přeháněj," vyzvala jsem ji s nadšením. Očka mi při tom svítila. Doufala jsem, že bude mít nějaké zajímavé vyprávění. Prohlížela jsem si ji přitom od hlavy až po paty. Vyrostla z ní krásná vlčice a v některých rysech se tak moc podobala Saturnovi, že mi to připadalo úplně neuvěřitelné. A pak jsem si všimla hezké ozdoby, co měla na uchu. "Co to máš na uchu?" zajímala jsem se. (//Pokud to nemáš zahrané, tak se budem tvářit, že se to nestalo :D) Opravdu jsem se těšila na to, co mi poví. Jenže můj žaludek měl trošku jinačí plány a hlasitě zaškrundal. "Eeh," oklepala jsem se. "Ty poslyš, nevíš, jestli ve spižírně něco zůstalo?" Strašně strašně moc jsem si přála, aby jo. Protože se mi opravdu nechtěl jít nikde nikam nic honit do té zimy. Mnohem víc jsem si chtěla pěkně v teplíčku povídat se svou dcerkou.

//620

Byla jsem tvor společenský a to, že jsem se musela stáhnout z lesa, když tam bylo tak živo, a navíc i moje rodině, mě trápilo. Ale byla jsem fakt vyčerpaná, že jsem sotva šla. A taky děsně hladová. A upřímně jsem věřila tomu, že v úkrytu bude nějaký ten dlabanec bez práce. V tomhle byl na Saturna spoleh. Škoda, že má na krku celou smečku, mohl by starat jen o nás, napadlo mě. Ale na druhou stranu, ačkoli mě na jednu stranu jeho postavení štvalo, nebyla jsem zrovna vlk pro charitu, ale na druhou stranu mi to imponovalo. A tak jsem zalezla do úkrytu, kde na rozdíl od lesa nikdo nebyl. "Hm, škoda," posteskla jsem si. Ale doufala, jsem, že se nažeru a trochu se prospím a budu zase ready se vrátit do lesa za ostatními. A něco podniknout. To jsem si fakt přála. Dlouhé nic nedělání mě nudilo, ale věděla jsem, že tentokrát je moje tělo opravdu slabé. Asi se ještě plně nezotavilo po tom porodu a já ho navíc vůbec ale vůbec nešetřila. Třeba za mnou ale někdo přijde.

Byla jsem unavená a zesláblá po té dlouhé výpravě. Trochu... no, možná trochu víc jsem to přehnala. Ale to jsem prostě byla celá já! Jako vítr. A někdy jsem se odfoukla zatraceně daleko. Ale po téhle cestě jsem doslova padla na čumák a nedošlo jsem ani do úkrytu. Až když jsem si trochu dáchla, byla jsem schopná něco dělat. V lese bylo pořádně rušno. A navíc tu byla moje rodina. Tak strašně moc jsem chtěla jít za nima. Strašně, strašně moc mi chyběly. Holky budou tak velký! Co když je ani nepoznám? Co jsem to za mámu?! Tragédie. V duchu jsem si sypala popel na hlavu a slibovala si, jak to musím všechno napravit. Jak je musím vzít za odměnu na nějakou velkou výpravu. Eehh, bude to dobrá taktika? To byl ale problém budoucí Sheyi. A Saturn. Určitě bude teď na zimu hezky huňatej a mazlení bude o to lepší, hehe. Jen při té myšlence mnou projel takový elektrizující pocit, který mě na moment nabyl energií. Věděla jsem ale, že melu z posledního. Byla jsem děsně vyhublá a musel jsem se pořádně najít a odpočívat. A taky se ohřát, přeci jen, podzim už se pořádně ukázal. "Aspoň je to pěkný," zhodnotila jsem duchaplně než jsem se odebrala do úkrytu. Jenže předtím, než jsem do něj zapadla, jsem ale ostatním dala vědět, že tu jsem a pořádně zavyla. Byla to navíc takové hezká odpověď na to vytí, co se ozvalo před chvilkou. Hotovej konzert, he.

//Úkryt

//Východní hvozd

Nově posilněné se mi běželo ještě líp. Navíc jakmile jsem začala zabíhat mezi první známé stromy, dostalo se mi do čenichu hned několik pachů, ale jeden z nich byl přesto nejsilnější. Launee. To bude mít Saturnus radost! prolétlo mi hlavou, protože už jsme se jeden čas strachovali, kam se poděla a jestli se jí náhodou něco nestalo. V lese muselo být docela rušno. Cítila jsem i Proximu a Saelind, ale zdálo se, že jejich pachy mizí mimo les. Já se tu chtěla aspoň ukázat, než bych se za nimi případně vydala. Hmm a kde je Saturn? Doufala jsem, že se objeví. Snad mě někdy nehledá... Opravdu jsem se totiž zdržela. Ale však mě znal, no ne? Že se dřív nebo později vrátím. Zavrtěla jsem hlavou a zavyla, abych upozornila na svou přítomnost. Pak jsem se vyvalila na měkoučký mech a rozhodla se chvíli počkat, co bude. Třeba se někdo z rodiny nebo smečky ukáže. Tak jako tak jsem si potřebovala trochu vydechnout, než bych zase někam běžela.

//Hellou, im back a jsem otevřená spíše pomalejší hře, kdyby někdo chtěl :)

//Esíčka přes Zrcadlové hory

Ty kopce mi daly docela zabrat a já po chvíli už docela funěla. Musela jsem si dát nahoře malou přestávku, abych se vydýchala. Mezitím jsem se kochala. A jak jsem doufala, opravdu se mi poštěstilo a Mecháč jsem zahlídla. Už bych opravdu na dosah. To mě přimělo se zase zvednout a dát se na cestu. Dolů už se běželo docela dobře a pak lesem ještě líp. Měla jsem tenhle les ráda. A tak mi nevadilo, že se moje břicho rozhodlo, že je čas se v něm trochu zdržet. Musela jsem si něco ulovit, protože se už hlad docela ozýval. Chvíli mi to dalo, ale nakonec se mi podařilo vyčmuchat banku ušáků a jednoho po krátkém sprintu polapit. O svačinku teda bylo postaráno. A teď už nic nebránilo tomu dorazit i ten poslední kousek cesty.

//Mecháč

//Ohnivé jezero přes Plamínek

Jestli jsem si myslela, že to jezero vypadá docela divně, brzy jsem se musela na vlastní oči přesvědčit, že do něj tekla ještě divnější řeka, proti jejímuž proudu jsem se vydala. Věděla jsem totiž, že dřív nebo později se musí objevit taková ta normální řeka, kterou jsem znala. A tak se tady stalo, a tudíž jsem se mohla na malý moment zastavit, vydýchat se a pořádně se napít. Čekalo mě totiž docela velké stoupání do kopců, a tak jsem potřebovala nabrat sílu. Tohle byla asi nejtěžší překážka, ale věděla jsem, že jakmile se přes hory dostanu, domov bude skoro na dosah. A možná ho už z nějakého kopce i zahlédnu. Pořádně jsem se tedy nalokala vody, očistila si špinavou srst, abych trochu vypadala a nesmrděla, a vyrazila dál na cestu.

//Východní hvozd přes Zrcadlové hory