Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Západní Galtavar (skrz Ageron)

Připadala jsem si tak nějak jako na obláčku. Vážně se to stalo? Nemohla jsem tomu uvěřit. Nedokázala jsem to ani pořádně pojmenovat, ale jedno bylo jasné, cítila jsem se parádně a měla plnou hlavu Saturna. Pořád jsem ho v hlavě viděla, cítila jeho vůni a chvílema snad i ten letmý dotek, co jsem si věnovali. Jako by byl úplně všude.
Ten pocit štěstí ale brzy vystřídal pocit úplně jiný, jakmile jsem dorazila do Ragaru a místo toho abych tu našla Thiu, Ilenii, Faliona a všechny ostatní, nebyl tu vůbec nikdo. Vůbec. Jenom silná přítomnost Smrti, která mi ihned našeptávala, že se tu stalo něco zlého. Že se smečka rozpadla. Polila mě hrůza. Kde byli všichni? Co se jim stalo? Cítila jsem, jak mi ten stoupá. Ublížila jim Smrt, zatímco jsem si někde lítala? Kde jsou? Najdu je? Panika mě držela na místě, zatímco celý ten fakt, že Ragar už nebyl, mému mozku pomalu docházel. A pak jakoby na autopilota jsem vyrazila přímo na místo, kde jsem viděla Thiu naposled. Musím ji najít!

//Armanské hory (skrz Ageron)

Ahoj a děkuji moc za akci. Za Sheyu poprosím o 3 křišťály a 24 kamenů (12 půlbodů).

Nejistě jsem přešlápla a upřela pohled pod svoje tlapky. Připadalo mi, že jedna půlka mně hrozně chtěla znát odpověď a druhá ne. Když Saturn znovu promluvil, opatrně jsem vzhlédla zpátky k němu. Viděla jsem, jak se mu pohnul ocas a v tu chvíli i ten můj přešel ze strnulé pozice do pohybu. "Tak domluveno!" kývla jsem na vlka energicky. Už jsem se na to moc těšila. Bylo to blbý? Trapný? Byla jsem trapná? Co když si o mě bude myslet, že jsem přílepka? Rychle jsem zavrtěla hlavou, abych z ní vyhnala tyhlety obavy. Však vypadal, že se těší, ne? Nebo byl jenom tak slušnej, až byl blbej? Moc jsem si ale přála, aby to první byla pravda, ale neměla jsem odvahu se ho na to zeptat.
"To by bylo bezva," souhlasila jsem s jeho nápadem přemluvit Meinera, aby nás učil bojovat. Bylo to ideální spojení užitečného s příjemným. A na Meinera jsem byla taky zvědavá. Co se mu stalo, že se přidal do smečky? Navíc jsem potřebovala vědět, jak se, sakra, dává zase dokupy. Nemohla jsem to pustit z hlavy.
Saturn už se měl k odchodu, jenže se najednou natáhl ke mně a já na tváři ucítila takové příjemné šimrání. Co-co to? Cítila jsem, jak se mi zvedá tep a já začínám plašit. Stalo se právě to, co se stalo? Nemohla jsem tomu uvěřit, ale cítila jsem, jak moje tváře začínají pálit. Zase. Ale tentokrát snad víc než kdy jindy. "Ty... taky," vykoktala jsem ze sebe rozpačitě, jenže to už hvězdičkatý vlk bral tlapy na ramena. Zůstala jsem tam stát jako přikovaná. Pak jsem ze sebe vysoukala tiché ahoj a jen pozorovala, jak se Saturn vzdaluje. Na tváři se mi rozlil široký úsměv, ale moje srdce uvnitř mého hrudníku stále závodilo. Co se to děje?
I když už Saturnova záda úplně zmizela, zůstávala jsem ještě chvíli stát. Potřebovala jsem si malinko srovnat zmatené myšlenky. Až pak jsem vykročila směrem domů.

//Ragar (přes Ageron)

Ucítila jsem pohyb, což narušilo můj lehký spánek. Nikdy jsem takhle venku nedokázala spát nějak extra tvrdě, ale dneska uvnitř mě zakořenila ještě nová obava o mého... kamaráda? Nebyla jsem si jistá, jak tomu říkat. Za posledních pár dní se toho stalo tolik a já tak nějak ještě neměl čas pořádně strávit, co se vlastně stalo. Cítila jsem, že ten pohyb vedle mě vychází z místa, kde předtím spal Saturn a navíc jsem cítila jeho pach. Nic se nedělo. Jen jsem malinko zamručela a ještě chvilku odmítala otevřít oči. Bylo to fajn si takhle vydechnout. Bylo to fajn spát takhle vedle něj...
Napodruhé mě ale vyrušil už jeho hlas, což mě donutilo otevřít oči. Rozespale jsem na vlka zamžourala a zavrtěla hlavou, ale on se díval kamsi k sopce. Pomalu jsem se zvedla a otřepala. Pak z něj vypadlo, že už musí domů. V tu chvíli ve mně malinko hrklo a uvnitř mě zapálila výčitka, se kterou jsem se zadívala k horám. Slíbila jsem to... Budou se o mně bát. A taky já se o ně bála. Ale na druhou stranu se mi taky hrozně moc nechtělo Saturna opouštět. Ale zase, Mecháč nebyl tak daleko, abych nemohla brzy zase přijít, no ne? Navíc tak byl Ray a tak jsem tu návštěvu mohla i zakoulet. "Taky bych měla jít domů," odvětila jsem nakonec váhavě a bylo na mě vidět, že se mi moc nechce. Zvlášť ještě když mi nabízel, abych ho doprovodila. Můj pohled znovu padl k Ragaru. Už byl tak blízko, prakticky stačilo jen vkročit mezi stromy a byla jsem tam. "Já bych moc ráda, ale musím najít mámy. Však víš, aby se jim náhodou beze mě něco nestalo," zazubila jsem se na něj naoko vesele, jako bych já snad byla ten drsňák rodiny, ale uvnitř mě se usadil takový zvláštní smutek. Nechtěla jsem se rozdělit. "Ale co kdybych se stavila na návštěvu hned, jak je najdu?" nadhodila jsem a s očekáváním se na něj podívala. Chtěl by mě znovu vidět? Ta nejistota byla hrozná. Na to jsem nebyla zvyklá.

Saturn o sobě zase začal pochybovat a obávat se, jestli by to zvládl. "Určitě," opáčila jsem nesmlouvavě a kývla přitom hlavou. Vždyť nebezpečí přece bylo motivátor. Vždycky v akci jsem měla pocit, že toho dokážu víc než takhle, musel to mít stejně, no ne? Zavrtěla jsem se na zemi, abych se dostala do ještě pohodlnější pozice, a pak jen zamyšleně pozorovala oblohu. Hlavou mi vrtala otázka, kterou Saturn nahodil. Co všechno mohla jeho magie zvládnout? Vždyť vzduch byl vlastně všechno kolem nás. Nahoře vzduch a dole země. Jak mohla magie vlastně ovládat půlku světa? Ale bylo to cool, zatraceně cool. Pro sebe jsem se usmála a několikrát švihla ocasem do země.
Na Saturna ale už definitivně padla únava. Viděla jsem, jak zívl, což mě přinutilo si taky zívnout, a pak už nemohl ani mluvit. "Dobře, prospi se," pobídla jsem ho. Potřeboval to po tom, co všechno s magií dokázal. Jaké by to asi bylo mít křídla a vidět svět takhle napořád? Bylo by to pořád tak krásné, nebo by se to stalo normální? Napadlo mě, že už mi ani nepřijdou tak zvláštní Saturnovy tečky na srsti. A to jsem se jich nejdřív bála, jestli nejsou nakažlivý. Ale očividně nebyly, protože jsme se několikrát dotýkaly a na mně stále nic nebylo. Teď mi to přišlo vlastně děsně hloupý, skoro až vtipný. Pohledem jsem sjela na vlka vedle sebe, který už plynule oddychoval. Bylo mu taky tak dobře? Nebo tu zůstával jen ze slušnosti, aby se mi nic nestalo? Však jsem stále nebyla v plné síle, na to jsem málo jedla a byla přitom tak trochu ztracená od rodiny a smečky. V mysli se mi ale vybavil Saturnův úsměv. Muselo to být opravdový, nebo ne?
Pak už na mně ale padla únava. Po posledním pohledu na Saturna se mi oči zavřely. Spánek to byl ale velmi lehký a docela často jsem se budila. Jako bych měla pocit, že ho musím hlídat. Že se mu nesmí nic stát. Snad kdyby přišel jizváč, když tak vyhrožoval. Jenže co bych dělala?

Na tváři se mi usadil úsměv, který vůbec nemizel, spíš naopak. Ještě se rozšířil, když mi ho Saturn opětoval. Cítila jsem se tak dobře jako snad ještě nikdy. Tak volně... a šťastně. Vlastně mi ani nedocházelo, co jsem právě udělala. Ale na tom nezáleželo. Záleželo jen na téhle chvíli, na tom pocitu, co jsme sdíleli. Bylo strašně fajn vidět Saturna takhle uvolněně a bezstarostně, ve chvíli, kdy o sobě nepochyboval, protože, sakra, proč by měl?
Věnovala jsem mu ještě jeden upřímný zářivý úsměv a pak se převalila na záda vedle něj a zakoukala se na modrou oblohu nad náma, po které jen sem tam pluly nějaké ty obláčky. "Bylo to úžasný!" vyhrkla jsem v odpověď a drobně se uculila. "A pak, že by ses neubránil, když umíš něco takovýho! A to jsi tu magii teprve nedávno objevil, co až ji natrénuješ?" popíchla jsem ho, ale, sakra, něco na tom bylo.
Když navrhl, že bychom příště mohli zase něco zkusit, projel mnou takový zvláštní mix očekávání a napětí. Bylo to zvláštní, ale taky příjemný. "To zní dobře," odsouhlasila jsem téměř bez zaváhání. "A to už ti taky ukážu nějaký svoje triky," otočila jsem se k němu a laškovně ho vybídla pohledem jako by to snad byla nějaká výzva. Pak jsem se překulila zpátky a zívla. Bylo to nakažlivý. "Ale vážně... tam nahoře je to krásný, všechen ten výhled a ten pocit volnosti jako by neexistovaly žádný starosti. Musíš to někdy taky zkusit., třeba... třeba tě jednou taky dokážu takhle vynýst."

Ani Saturn neměl recept na to, jak složit Meinera zase zpátky. Udělala jsem si mentální poznámku, že se pak musím zeptat Thiy, co s ním nakonec provedla. Zajímalo mě to. Byla to jedna z těch divnějších věcí, co jsem tady už viděla. A to jsem tu zase nebyla zas tak dlouho.
Pak mě ale Saturn začal zvedat a to bylo... bálečný. Byla to zábava, adrenalin... radost. Vesele jsem se smála na celé kolo a když mě Saturn povytáhl ještě výš, otevřel se přede mnou úžasný výhled. Bylo to jako z hor... co z hor, bylo to ještě lepší, protože tady nebyly žádné překážky, co by mi bránily ve výhledu. Krátce jsem sklopila hlavu, abych se na hvězdičkatého vlka usmála, a pak ji zase zvedla. Svítilo sluníčko a foukal jemný větřík, který mi čechral srst, zatímco jsem se vznášela nad plání a pozorovala nedaleké jezero. Taky jsem viděla kopce, řeku, lesy a v dálce sopku a všechno bylo takhle tak nějak jiný, hezčí. Byla jsem šťastná.
Pak se ale Saturn ozval, že už mě raději sundá. Vlastně jsem si ani neuvědomovala, kolik času tak mohlo uplynout. Úplně jsem se zapomněla. "Dobře," odsouhlasila jsem mu a pak postupně začala klesat. Byl to zvláštní pocit, snad ještě divnější, než když mě zvedal. Vždycky jsem se tak zakymácela, protože jsem měla pocit, že ztrácím rovnováhu a padám, pak to ale přestalo a zase jsem stála pevně. A takhle to šlo až dolů. Teda skoro. Poslední kousek se vzduch pode mnou už nadobro propadl a já se skulila do kotoulu a dopadla až těsně ke strakatému vlkovi. Saturn vypadal strachy bez sebe, ale já si to vůbec neuvědomovala a pořád se smála. "Bylo to... skvělý!" vyhrkla jsem ze sebe nadšeně a překulila se z té nešikovné pozice. Pak jsem se spontánně a naprosto bezmyšlenkovitě natáhla a olízla mu tvář. Prostě proto, že jsem to tak cítila. Že mi bylo dobře a byla jsem šťastná. A chtěla jsem, a by on byl taky.

//Mahtae (sever)

Saturna nejenže nepřekvapilo, že se Meinere umí rozpůlit, ale dokonce to prý je asi docela běžný. "Cože?!" vyhrkla jsem šokovaně a podívala se na hnědého vlka nevěřícím pohledem. Musela jsem si přiznat, že mě trochu zklamalo, že se nevykulil. Zvlášť, když jsem vytasila historku takového kalibru, ale zároveň mě hrozně zajímalo, co o tom ví. "A co s tím pak děláte? To se pak zase sám spojí, nebo na to mátě nějakej fígl?" zajímala jsem se a oči u toho měla tak trošku na vrchu hlavy. No jo, co s tím vlastně pak udělala Thia? Tahle část příběhu mi nějak unikla, protože když jsem se tenkrát dostala do Ragaru, byla jsem ráda, že jsem ráda. Saturn poznamenal, že jsem měla štěstí, že jsem natrefila právě na Meinera. "To měla," přikývla jsem. Meinere byl sice trošku divnej, ale byl fajn. Byla to zajímavá osobnost a svým způsobem jsem ho měla ráda. Však mě taky zachránil. Začínala jsem se na tu návštěvu mechu těšit čím dál tím víc. Navíc to bude důvod vidět Saturna... prolétlo mi hlavou a já se nad tou myšlenkou malinko zastyděla. Pak jsem to pustila z hlavy. Však co bylo divnýho na tom chtít vidět kamaráda!
Když jsme se konečně dostali na dostatečně bezpečné místo pro to, co jsme plánovali, otočila jsem se na Saturna a povzbudivě se na něj usmála. Vypadal, že se už chystá. "Jo," odvětila jsem pohotově na jeho otázku, než bych si to vlastně sama stačila rozmyslet. Cítila jsem, jak mi tělem začíná proudit adrenalin. Byl to takový zvláštní mix šimrání a pnutí. Jako by očekávání prosakovalo snad všema mýma buňkama. Pak se kolem mě zvedl vítr. Zhluboka jsem se nadechla, ale pořád sledovala Saturna. Trochu poplašeně jsem vyjekla, když zavřel oči, ale on je hned na to zase otevřel. Dobrý, pořád žiju. Vítr mě zvedl kousek nad zem. Zatajila jsem dech. Byl to strašně zvláštní pocit najednou pod nohama nic nemít. A napadat... teda většinou. Malinko jsem zavrávorala, když jsem si uvědomila, že já sakra lítám, ale vítr mě hned na to zase podepřel. Začala jsem se smát. Bylo to šílený. Ale taky to bylo skvělý! "Můžeš," pobídla jsem Saturna, ale zase jsem ho nechtěla nutit, protože jsem netušila, na kolik se cítí. A popravdě jsem taky netušila, jak náročný tyhle věci jsou. Bylo by skvělý, kdyby tu mohl lítat taky! Se mnou. Zazubila jsem se a se smíchem a jásotem si užívala ten zvláštní pocit toho, že vlastně nic nevážím. Že se moje tlapy nijak nedotýkají ze země. Nějaký strach z toho, že si natluču, byl ten tam.

//Mahtae jih

Saturn tak nějak polemizoval, jak se Meinere ocitl ve smečce. Jeho poznámce jsem se musela usmát, protože tulák bez cíle byla ta jediná možná představa Meinera, kterou jsem uvnitř své hlavy dokázala vytvořit. Musím se za ním přijít podívat teď, když je ve smečce! A ještě se to tak hodí s tím bojováním. Jo, to byl dobrý plán. Jenže to mělo maličký háček. Už jsem fakt potřebovala najít Thiu s Ilenií, aby se o mě nezbláznily strachy. A taky já o ně. Ale to se neříká, aspoň ne nahlas.
Saturn se zajímal, kde jsem vlastně Meinera potkala. No a to byla vlastně docela dobrá, lehce divná historka. "Vlastně jsme šly s Thiou myslím tady k tomu velkýmu jezeru," začala jsem a hlavou pohodila směrem na severovýchod, "a tam jsme ho potkaly. Jenže on se nějak rozpůlil a my se snažily vymyslet, jak mu pomoct." Musela jsem se při té vzpomínce pousmát. Doteď jsem nechápala, jak přesně k tomu došlo, že se někdo rozpůlí na dva vlky, ale tady asi bylo možný všechno. "Jenže pak jsem se ztratila v řece a nějak skončila tam s váma u motýla." Tohle už byla ta horší část téhle historky. Už jen při té vzpomínce jsem se otřásla. Fuj, voda. A tak fuj ten hnusnej pocit, co přišel, když jsem zůstala sama kdo ví kde. "No a jak vás pak ta magie vzala všechny pryč, u mě to nějak nezabralo a zůstala jsem tam. A pak mě našel Meinere a pomohl mi domů," dokončila jsem a přitom mi hlavou proletěla jedna divná myšlenka. Co když se mnou je něco špatně a vlastně magii pohlcuju místo, abych ji tvořila?
Vytřepala jsem to z hlavy, protože nad tím nebyl čas přemýšlet a místo toho se soutředila na to, jak zažehlit to fiasko se Saturnem. Bylo mi trapně. Ale hrozně trapně. A jemu nejspíš taky. Naštěstí jsme to ale brzy nechali být, protože jsem byli skoro na místě. "Tak, jdeme na to," mrkla jsem povzbudivě na Saturna a odskákala dál od řeky, abychom se dostali víc na otevřenou pláň. "Bude to v pohodě." Chtěla jsem ho povzbudit, ale popravdě jsem se sama docela bála. Docela to na mě padlo, ale pořád jsem to chtěla vyzkoušet. Co se nezkusí, to se neví! Vyloudila jsem ze sebe malinko křečovitý úsměv a začala se na to chystat.

//Západní Galtavar

// Zrcadlové jeskyně

"Cože? Vážně?" vyhrkla jsem překvapeně, když mluvil o Meinerem, že je ve smečce snad od samého jejího počátku. "Naposledy vyprávěl, jak je skvělý bejt tulák, tak se mi tomu moc nechce věřit," vysvětlila jsem. Tohle neznělo vůbec jako Meinere, co jsem znala, ale holt každý se zřejmě mohl změnit. I Meinere. A že toho dost věděl, nebylo překvapující. Taky mi to tak minule připadalo. Proto zeptat se jeho začínalo znít jako čím dál lepší nápad.
Když došlo na to, proč by se mámám Saturn až tolik nezamlouval, podělala jsem zatím, co se dalo. "Však víš, jak se dělají vlčata, ne?" odpověděla jsem na jeho otázku. Vzápětí jsem toho ale zalitovala a do obličeje se mi začala navalovat horkost. Připadalo mi, že by zrovna tohle chtělo ještě nějaké dovysvětlení, ale nějak jsem už neměla sílu. Bála jsem se, že to zase zhorším. "Na sever zní dobře!" vyhrkla jsem nakonec místo toho.
Saturn se rozpovídal o magiích. "Ale to je dobře, že je silná, ne? Až pořádně natrénuješ, jak ji uchopit a ovládnout, už se žádnýho jizváče nebudeš muset bát," pousmála jsem se na něj a raději přidala do kroku. To abych trochu vyběhala ten předchozí trapný okamžik. Sakra, co to plácám? "Tady někde na západ už by měla být ta louka."

//Mahtae sever

Měla jsem radost, že Saturn přece jen souhlasil s mým – lehce šíleným – plánem zkusit si létání. Bude to boží, pomyslela jsem si a věnovala strakatému vlkovi zazubení. Vlastně jsem si tak nějak ani nepřipouštěla, že by se mu to taky jaksi nemuselo úplně povést a mohla bych si solidně natlouknout. Dokonce víc než v zimě při tom lovu a to jsem ten zadek taky měla dost bolavej. Přede mnou byla jen ta výzva to zkusit a na ničem jiném nezáleželo.
Teda... ne tak docela. Když jsem viděla, jak Saturn celý posmutněl, když jsem mu tak nešikovně sdělila, že by nás mámy neměly vidět, stáhla jsem ocas mezi nohy. Bylo mi to líto, ale bála jsem se říct něco dalšího, abych to ještě víc nepokazila. Měla bych mu to vysvětlit? Co mu ale řeknu? Co se na takovýhle věci říká? Sakra, sakra. Zaskočilo mě to. Byly věci, na který jsem nebyla překvapená, i když jsem si o sobě někdy tak trochu myslela, že zvládnu cokoli.
Naštěstí se téma brzy změnilo a Saturn mě to nechal zamluvit. Ale pořád je smutnej, připomněla jsem si a byla na sebe při tom lehce naštvaná. Ale to on nemohl vědět. "Meinere?" povytáhla jsem obočí, "on je u vás ve smečce?" Minule na rváče nevypadal, ale jestli se vyznal, tak proč ne. Mohla jsem to zkusit. Minule taky rozhodně vypadal na věčného tuňáka.A pak to můžu porovnat s tím, co řeknou Thia a Ilenie a bude to dokonalý.
Jakmile jsme se rozhodli vyklidit pole, padla přirozená otázka kam. Saturn prohodil, že by nejspíš měl jít domů a při jeho poznámce, jestli mě moje mámy hledaj, mě trochu píchl osten vinny. Thia musela být strachy bez sebe. Zvlášť jestli nenašla Ilenii. Ale tak to určitě nemohlo být. Byla to přeci jen Thia, určitě ji našla. A teď je najdu já, nebo ony mě. Pak se celá situace znovu ještě zhoršila. "Too-to není tak, že bys jim vadil ty. Jen prostě... prostě s tím kolik nám je, mají trochu starosti...?" Pokusila jsem se to vysvětlit, ale neznělo to zrovna slavně. Ale třeba to pomohlo. Aspoň trochu. A nebo je to teď ještě horší. "Ale asi bysme mohli někam na sever, to máme oba domů. Domlouvaly jsme se s Thiou, že se sejdeme v Ragaru... teda... bylo to ještě na konci zimy a teď jaksi... no není zima, ale nevím moc, co se stalo a pak jsi mě vlastně našel u toho blbýho jezera bez ryb." Kde jsem vypadala fakt hrozně. Netušila jsem, proč se mi to zrovna teď tak vybavilo. Ale teď už jsem naštěstí vypadala trochu líp, i když nějaký další tuk a trochu svalové hmoty by ještě jistě bodlo. "Vlastně kousek odtud na sever by měla být taková louka, tam by to létání mohlo jít," vzpomněla jsem si a věnovala vlkovi zářivý úsměv. Pak jsem se vydala za ním ven z jeskyně. Zůstávala jsem o krok pozadu a pozorovala jeho vlnící se záda. Najednou má sakra moc puntíků sex-appealu.

1. kolo: xxx
2. kolo: 7 bodů
3. kolo: 3 body
4. kolo: 6 + 4 bodů

Vše Sheya. Celkem: 20 bodů.
Moje skóre je sice docela marný, ale i tak díky za fajn, pohodovou akci <3
Přidáno.

Saturn nakonec uznal, že vlastně úplně tak bezbranný nebyl. Nebo mi to tak alespoň přišlo. Tak nějak zvláště se mi ulevilo, byla jsem ráda, že se cítil trochu lépe. Nakonec z něj vypadlo, že vy ho vlastně možná dokázal zastavit. V tu chvíli mě něco napadlo. Otočila jsem se na něj a on si mohl všimnout, že mi v očích tak trošku zahžnuly plamínky. Byl to skvělej nápad, nebo takhle pro něj nejspíš dost stresující, ale pro mě královská zábava. "Mohl bys to zkusit na mě, jestli bys mě dokázal odfouknout," navrhla jsem natěšeně. "Teda jestli chceš," dodala jsem vzápětí. Zase jsem ho nechtěla nutit, aby se kvůli mě cítil špatně. Jaká to je asi lítat? Musí to bejt boží! Najednou jsem to hrozně chtěla zkusit, ale snažila jsem se to nadšení v sobě maximálně krotit.
Zůstali jsme jen tak v tichosti sedět a atmosféra kolem nás trochu houstla. Sice ne v tom špatným slova smyslu, ale i tak jsem začínala plašit. A to dost. Naštěstí se i on chytil mého přerušení a dokonce s mým nápadem i souhlasil. Zamyslela jsem se. "Thia by to jistě svedla," vyslovila jsem první myšlenku, pak jsem ale znejistěla. "Ale... nejsem si jistá, jestli by byla úplně nadšená, kdyby nás spolu viděla... Teda to není nic proti tobě, spíš že se tahám... s chlapama. Však víš..." Můj vnitřní level paniky vystoupal na maximální level. Tohle vyznělo špatně, strašně špatně. "A tebe někdo napadá?" zkusila jsem ve snaze, že ho to možná trochu rozptýlí od toho předchozího fiaska. Bože co to melu? Byla jsem taková nesvá. Přišlo mi to zvláštní.
Nakonec Saturn navrhl, jestli se někam nepřesuneme. Přikývla jsem. Bouřka byla fuč a že by takhle jeskyně byla moje oblíbený místo se taky říct nedalo. Vždycky se tu děly divný věci, vždycky. Beztak jsem nesvá z tohohle místa. "A máš na mysli nějaký konkrétní směr, nebo prostě půjdeme zkoumat, kam nás tlapy donesou?" Měla bych do Ragaru. Slíbila jsem to. Ale nechtělo se mi.

Seděli jsme se Saturnem v té jeskyni a čas plynul. Můj nepříjemný pocit z pohledu jizváče a taky předchozí naštvání pomalu bledlo a místo toho se ve mně budil jiný pocit – nový. Byl to snad stud? Nebyla jsem si jistá, jak to pojmenovat. Kolem nás byla cítit nejistota. Bylo to snad kvůli tomu, o čem jsme se bavili? Nebo snad z jiného důvodu?
Krátce jsem se na vlka vedle sebe podívala. Na čele mu zářil stříbřitý měsíc. Bylo to trochu zvláštní, ale zároveň zajímavé... jiné. Malinko jsem se pousmála, ačkoli to, co říkal, rozhodně k smíchu nebylo.
"Není divu, že z něj máš nepříjemný pocit po tom, co ti udělal," odtušila jsem. Pořád jsem ale nechápala proč. Ale ta druhá taky mluvila o tom, že někoho zabila. Co byli zač? Měla bych varovat Thiu a Ileniy, napadlo mě. Jasně, ty dvě se o sobě jistě uměly postarat mnohem líp, než co já bych kdy svedla, ale najednou mě popadl takový zvláštní pocit nejistoty už jen z vědomí, že se tu taková individua potulují. Možná bych si měla příště dát větší pozor, co říkám a dělám. Ale zase, na Saturna si troufal snad i víc než na mě, nebo ne? Takže na to, co jsem teď Saturnovi říkala, muselo něco být.
"Ale už nejsi malý, kdybys byl jen bezbranný vlče, přece bys nás nedokázal ochránit od divný pískový bouře, no ne?" zazubila jsem se na něj, ale přitom jsem mluvila docela tiše. Skoro jako bych nechtěla narušovat klid noci, intimitu tohohle okamžiku. Když se Saturn znova naklonil ke mně, neuhnula jsem. Tentokrát jsem ale měla pocit, jako by to místo na mém boku doslova hořelo. Nevadí mu to? Je mu to taky příjemný? Cítí tu horkost? Přemýšlela jsem jako o závod a přitom uvnitř sebe začínala maličko panikařit. Víc než když tu ještě před chvilkou byl jizváč a vyhrožoval nám. Bylo to zvláštní. "Možná... možná bysme se mohli zeptat dospělých, teda starších dospělých, aby nás naučili se líp bránit. A to by ti mohlo pomoct. A rozhodně se to bude hodit," vyhrnula jsem ze sebe rychle, protože jsem najednou měla pocit, že to ticho a klid mezi námi mě rozmáčkne jako veliký těžký balvan, přesto jsem se od Saturna neodtáhla. Chtěla jsem, aby ten dotyk ještě chvilku trval, i kdyby už jen chviličku.

Jizváč mě jen odbyl, že na můj názor se nikdo neptal a nazval mě tak strašně nechutně, až mě to naštvalo ještě o to víc. Slečinko, fuj. A ještě od takovýho typa. "A na tvůj snad, jo? Hleď si svýho!" zavrčela jsem na něj. Co budu dělat, když po mně skočí?! Půjdu doprava, tam se zapřu o stěnu jeskyně a skočím mu po boku, jo, to by šlo. Snažila jsem se vymyslet nějakej solidní plán. Měla jsem strach, to jo, ale nedávala jsem to na sobě znát. Nesměla jsem. Jinak bych měla rovnou prohráno. A taková já nebyla, já nechtěla prohrávat.
Jizváč ale naštěstí zhodnotil situaci, že bude nejlepší vzít roha. Předtím nám – ale hlavně Saturnovi – věnoval takový zlý pohled. Přejel mi mráz po zádech, ale ani teď jsem se nehnula ani o píď. Co má, sakra, za problém?! Jo, Thia mi vyprávěla o vlcích, kterým se je lepší vyhnout a tenhle byl nejspíš jeden z nich. Jenže já se o jeho přítomnost neprosila. Nebyl v právu. To on obtěžoval nás. Zamračila jsem se.
Mezitím se i Rowena rozhodla vzít roha. Už jen samotný fakt, že ji tu nechal, musel znamenat jediné: dělala to dobrovolně. Nechutný, ale tvůj boj... Věnovala jsem jí jen pokývání na její poznámku a jeden krátký pohled. S ní jsem problém neměla, bylo mi docela fuk, co dělá, dokud se mě to netýkalo. Ale soudila jsem to, ne že ne.
Když jsme osaměli, Saturn se lehce... rozsypal. Viděla jsem jeho zvlhlé oči a z nějakého důvodu mi ubližovalo ho takhle vidět. Přešla jsem k němu a můj výraz se úplně zklidnil. Posadila jsem se po jeho boku a zadívala se před sebe směrem k východu z jeskyně. "Víš, taky mám strach," začala jsem tiše. Tohle se mi nepřiznávalo lehce, ale měla jsem pocit, že je to přesně to, co potřebuje slyšet. Pravdu. "Ale nesmíš se nechat, svět tady venku může bejt zlej. Když se necháš, prohraješ rovnou. A typy jako tenhle magor... na slabší si troufnou snadno, to je jasný, jestli tě napadl jako vlče, ale když budeš vypadat silnej, raději to neriskne, protože by taky mohl prohrát." Nebyla jsem včerejší a moje mamky od rány mě naštěstí naučily ostrým loktům. To bylo to nejdůležitější, co mi mohly předat. "Navíc koukni na sebe, jsi stejně velkej jako on, už nejsi menší. A jasný, vypadal hodně silnej, ale s těma všema svalama nemůže být obratnej a rychlej. A toho se musí využít." Váhavě jsem se opřela bokem o jeho rameno. Pak mi ale začalo docházet, co mi před chvílí proběhlo hlavou. Můj Saturn... Začaly mě pálit tváře a místo, kde jsme se dotýkaly, tak zvláštně brnělo, a tak jsem se zase opatrně odtáhla.