Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 1

//I'm so so so so sorry za zdržung

Držela jsem se kance zuby drápky, ale bylo to zatraceně těžké. Cítila jsem, jak mě síla v tlapkách opouští, ale věděla jsem, že musím vytrvat. Ještě aspoň chviličku. Naštěstí mi Thia přispěchala na pomoc, protože se kolem kance najednou omotaly šlahouny, které mu podtrhly nohy a zvíře šlo k zemi. Polekaně jsem vyjekla, ale stačila jsem předtím uhnout. Už toho jsem ale trochu podklouzla, takže mi chvilku trvalo, než jsem nabrala zpátky ztracenou rovnováhu a mohla Thie přispěchat na pomoc. Pak už jsem ale skočila na kance a snažila se ho svou vahou držet přikurtovaného na zemi, aby mu už Thia mohla snadno prokousnout hrdlo a celý lov ukončit. Doufala jsem, že už to bude brzo, protože kanec sebou poměrně hodně trval a bylo docela obtížné udržet rovnováhu tak, abych ho nepustila natolik, aby se Thie mohl vysmeknout.
Ale povedlo se a když bylo hotovo, s odfrknutím jsem odskočila do sněhu vedle. Mezitím se ale počasí pořádně zakabonilo a hnala se na nás divná sněhová bouře. "Ale ne, zase se na nás něco žene. Nejdřív písek, pak kouř a teď tohle." Štvalo mě to. Hrozně, hrozně moc, protože jsem si chtěla dát zasloužené jídlo a nemuset se někam zasejc honem hnát. Co to bylo s tím počasím poslední dobu? Jak jsem v sobě tak dusila vztek, najednou jako by silný vítr kolem nás zeslábl až skoro nebyl, ačkoli stále sněžilo a byla zima. Nedávala jsem moc pozor a tak jsem si toho vlastně ani nevšimla, ale najednou se mi docela zamotala hlava. Musela jsem si až na chvilku sednout a vydýchat se. Bylo to zvláštní. "Asi bychom se fakt měly schovat," prohodila jsem otráveně a odevzdaně vzala jednu nohu kance do tlamy, abych ho pomohla odtáhnout do nedalekého lesa, který by nás trochu schoval.

//Erynij

//Ostružinová louka

Divočák sice nebyl úplně ta nejšťastnější kořist, ale jídlo bylo jídlo a my měly fakt hlad, takže co se dalo dělat. Byla jsem rozhodnutá do toho dát všechno, protože dál hladovět jsem rozhodně nehodlala. A už vůbec ne celou zimu. Přesto jsem však měla docela obavy z divočákovi síly. Ale, jak říkala Thia, přeci jen byly jsme na to dvě a tak to určitě zvládnem, no ne? Musíme.
Thia začala dávat dohromady plán a já jen postupně kývala a snažila se jej celý co nejlépe zapamatovat a představit si, abych byla připravená i na případné komplikace. "Šlahouny zní dobře," spiklenecky jsem se zašklebila na mamku. Tahle magie byla rozhodně extrémně zábavná. Šlahouny, jó, to bylo naše. "Tak jo, jdu zleva. Zkusím ho k tobě trochu nahnat a pak jdem rovnou na něj, jo?" přikývla jsem a ještě pro jistotu se naposledy ujistila. Pak už jsem jen na Thiu kývla a dala se do nadbíhání, abych byla schopná vyrazit zleva. Ve sněhu se sice pohybovalo docela těžko, ale doufala jsem, že přeci jen pořád budeme mít delší tlapky než to prase. Navíc stromy poskytovaly docela dobrý úkryt a divočák byl zaujatý kutáním do země, takže jsme měly docela štěstí a divočák si nás nevšimla, dokud jsem nebyly připravené. To už jsem se jen na chvilku setkala s Thiou pohledem a vyrazila. V tu chvíli se prase leklo a taky se dalo do běhu. Vypadalo to až trochu strašidelně, jak se řítilo. Ale my to musely zvládnout. Věřila jsem tomu.
A tak jakmile se mi naskytla příležitost, podařilo se mi vyskočit divočákovi na hřeb a zakousnout se do něj. Zavěsila jsem se tak za naši kořist, ale ta ne a ne se vzdát. A to i přes odkapávající krev.

//Západní louky

Celá ta pachová stopa se mi naštěstí jen nezdála, protože ji Thia zřejmě cítila taky. Pobíhala jsem po louce sem a tam a snažila se usilovně vyčenichat. Vypařit se to přece nemohlo, zopakovala jsem si Thiinu poznámku, když jsem už začínala být mírně zoufalá. Tohle bylo těžký, sakra těžký. Ale už jsem měla fakt hlad, tak jsem si tohle, ať to bylo cokoli, přeci nemohla nechat jen tak pláchnout. Bůh ví, jestli bychom vůbec ještě našly něco jiného. Počasí taky nebylo zrovna ideální a navíc jsme si na lov vzpomněly docela pozdě, takže většina zvěře už byla dávno někde zalezlá v teple a bezpečí a my taky mohly mít smůlu. Což by pro nás ale znamenalo dost blbou zimu. Zvlášť když už jsme neměly smečku, kam bychom se prostě mohly vrátit a jednoduše se nadlábnout do sytosti. Teď už to bylo na nás.
I přes to, že jsem v jednu chvíli stopu úplně ztratila a bezradně se dívala na Thiu, jsme ji nakonec našly zase zpátky. Stačilo se jen kousek vrátit a zase pach nasát. Tohleto stopování ale nebylo úplně na moje nervy, akce pro mě byla lepší a už jsem se těšila na pořádný lov. Přesto jsem se ale celou dobu cítila parádně. Volně jako pták. V jednu chvíli jako bych na obloze zahlédla jakési modré třpytky, ale to se mi asi zdálo. Pak jsem ale zahlédla cosi úplně jiného. Pohledem jsem následovala stopy ve sněhu, až jsem v dálce mezi stromy zahlédla hnědý kožíšek. Ha! V lese opodál se schovávala divoké prase. "Támhle to je!" Teď bylo ale třeba vymyslet plán. A to ideálně hodně dobrý plán, protože jsem až zas takový silák nebyla a moc dobře jsem to věděla. A prase no... existovaly i jednodušší kořišti.

//Lesík topolů

//VVJ (přes Mahtae)

Sluníčko už si zase polezlo po obloze a začalo vystrkovat první ranní paprsky, které ozářily zem a posvítily nám na cestu. Zvedly jsme se ze zamrzlého jezera, na kterém jsme po vyblbnutí odpočívaly, a rozeběhly se podél řeky Mahtae na jihozápad. Cesta podél řeky utíkala jako po másle a ani jsem se moc nenadávala a v dálce začínala být vidět louka, kam jsem mířila. Dobrá nálada se mě pořád držela a díky tomu jsem věřila, že náš lov bude úspěšný. I když teda trochu obavy jsem měla. "Myslíš, že tam něco bude, když tam byl ten kouř?" zeptala jsem se. Ale na druhou stranu už se to všechno výrazně zlepšilo a kouř z téhle části zmizel. A nějaký... já nevim... třeba prase by to mohlo zvládnout. Navíc se mi nechtělo hnát se ještě zas někam dál a tak jsem se to rozhodla risknout. Doufala jsem, že Thia nebude nic namítat.
Doběhly jsme k místu, kde by se dala překročit řeka tam jsem se na moment zastavila. Nechtělo se mi. Popravdě jsem se bála, že se namočím. A to jsem zatraceně nechtěla. Jenže tentokrát tu žádnej most z ledu jako s Kayou nebyl, a tak jsem měly smůlu. Nebo alespoň pokud Thia nevytáhla nějaký kouzelnický tríčky. Taky už bych se měla nějaký naučit! Už je pěkně na čase!
Když jsme překročily řeku, začala jsem se rozhlížet po pláni ve snaze vytipovat nějakou část, kde by se mohla nějaká zvěř schovávat. Nakonec jsem si vybrala takovou zapadlejší část blízko u lesa. Rozeběhla jsem se tam a opravdu se poštěstilo. Do čumáku mě praštila slabá vůně zvěřiny. "Něco tu je," vypadlo ze mě napjatě. Jen jsem se krátce podívala na Thiu, než jsem se přikrčila k zemi a snažila se z pachové stopy zjistit něco víc. To, co tu bylo, už rozhodně bylo dávno pryč. To ale neznamenalo, že to nanajdem. "Rozhodně to najdem," zamručela jsem si pro sebe potichu a snažila se najít správný směr, kam jít.

//Ostružinová louka

Thia se sice kasala, jak mi to v závodě nandá i protentokrát, ale já byla přesvědčená to tak nenechat. "No to jo, minule to byla jen nehoda," odfkla jsem si na oko uraženě, ale brzy na to jsem se zase zasmála. Nemohla jsem ten úsměv udržet pryč z tlamy, ta dobrá nálada byla najednou tak nějak nakažlivá. Ale bylo to hrozně fajn prostě takhle vypnout a nic neřešit. Zatnula jsem drápy do ledu a ještě o to rychleji se pokusila rozjet po zamrzlém jezeře. To aby tamti nýmandi koukali jak blázen.
Nějakou dobu jsme tak závodily a užívaly si - jednu chvíli měla na vrch Thia a ve druhou zase já - až se na mě nakonec usmálo štěstí. Thie se rozjely tlapky a natáhla se na ledu. "Chachá!" Sice se rychle vzpamatovala a snažila se zvednout, ale už to měla marné. Tuhle příležitost jsem si nemohla nechat ujít. Odrazila jsem se od země a skočila po Thie tak, že jsem díky nahromaděné energii ještě kousek popojely po ledu. "A mám tě!" vypískla jsem se smíchem. "No kdo to říkal?" popichovala jsem ji malinko neprávem, protože to přeci jenom pořád bylo jedna jedna. A navíc ona vyhrála první. To mi ale nemohlo zabránit v mé malinko škodolibé radosti.
Převalila jsem se na bok, abych Thiu pustila a pak se jen rozvalila na záda. Led pod námi mě tak nějak příjemně studil a tak jsem jen tak zůstala ležet. Dech se mi postupně uklidnil a já jen tak odpočívala a pozorovala hvězdy. "To je paráda."
Po chvilce mi ale začalo škvrndat v žaludku. Chvilku jsem se to snažila ignorovat, protože přeci tohle bylo fajn, ale pak už se to nedalo. "Půjdeme zkusit něco ulovit?" navrhla jsem a zvedla se. Zamířila jsem směrem na jihozápad. Tam někdy byly ty velké louky. A navíc to bylo taky tam, kde byl ještě nedávno ten kouř, tam někde, kde byla naposledy viděna Ilenie.

//Západní louky (přes Mahtae)

Thia se nenechala k bruslení dlouho přemlouvat a s podobným enthusiasmem jako já se na to vrhla. Doběhla jsem ke břehu jezera a jen se na chvíli zastavila, abych se rozhlédla, ale to už tmavá vlčice proběhla kolem mě a vrhla se na led. Zasmála jsem se a nenechala jsem na sebe dlouho čekat, abych se přidala. "No jasně, my jim ukážem!" zachechtala jsem se a najednou na moment bylo všechno jako dřív. Jako když jsme loni takhle pobíhaly společně po světě a vůbec nic špatného se nestalo. Ragar nebyl rozpadlý a Ilenia, Falion a ostatní nebyli nezvěstní a v kraji vůbec žádný kouř nebyl. Prostě jsme jen tak putovaly po světě a zažívaly divný dobrodružství. To mi chybělo.
Jak se blížil večer a sluníčko pomalu ale jistě začalo klesat a zapadat, hladina jezera se zase krásně třpytila a na obzoru byla vidět krásná oranžová barva, které se postupně barvila do tmavších odstínů. Jak ten den najednou rychle uběhl. Thia kolem mě prosvištěla jako blesk a vyzvala mě, ať se ukážu. Vzala jsem to jako výzvu. "Tentokrát chytím já tebe!" zahalekala jsem a pořádně do toho šlápla, aby se mi to taky rozjelo tak jako jí. Tentokrát se nesmím nechat. Další porážka je nepřijatelná, usmyslela jsem si, protože můj zadek ještě trochu bolel od toho, jak se mi tam nakrásno rozplácla sněhová koule. Jezero klouzalo a chvílema to bylo tak o to vyrazit si zuby, jak jsme spěchaly, ale byla to neuvěřitelná zábava. Vlk snad ani nemohl myslet na nic moc dalšího, jak se musel soustředit, co dělají tlapy. "To beztak koukaj!" vyhrkla jsem a hlavou pohodila směrem ke skupině na druhé straně jezera.

//Mahtae sever

Jak jsem očekávala, Thia si mě pěkně vychutnala. Raději jsem se k tomu moc nevracela, protože tohle byla královská potupa a bylo lepší na to příliš nemyslet. Rozhodně. "Ale příště mě nechytíš," zasmála jsem se nakonec, než jsem se dali opět na cestu. Thia se ptala kam a já netuše jen uvolněně pokrčila rameny. Netušila jsem. "Kamkoli, přímo za čumákem," vyhrkla jsem. Tenkrát jsem si to slíbily. Že společně proputujeme celičký svět, který jen šel z Ragarských vrcholků zahlédnout. A navíc... teď jsme k tomu měly ještě další dobrý důvod. Najít Ilenii. Ta myšlenka tam uvnitř mé hlavy stále byla, i když jsem se ji snažila potlačovat a nemyslet na ni co možná jen nejvíc. Pořád jsem věřila tomu, že světlou vlčici jednou najdeme. I kdybychom kvůli tomu opravdu měly procestovat celý svět. Někde tam musela být.
Blížily jsme se k velkému jezeru. Tam, kde mě Thia učila plavat a překonat tak ten šílený strach. Už z dálky bylo vidět, jak se jezero třpytí. Bylo zamrzlé, nebo se mi to jenom zdálo? Ale jak se tak od hladiny odrážely první ranní paprsky a světlo se o ni třpytilo, bylo to opravdu dechberoucí. Zpomalila jsem tak, abych s Thiou srovnala krok. Už jsme nezáviděly. "Povídej," vydechla jsem. Bylo to, jako by se nám snad sama Gallirea snažila naznačit, že nás čekají lepší zítřky.
Zdálo se, že jsme nebyly jediné, koho krása jezera přilákala, protože se tam zdálo být docela rušno. Ze břehu bylo vidět, jak na druhé straně jezera je hned celá skupina různých vlků. Nikoho z nich jsem ale nepoznávala. "Pojď se klouzat," vypadlo ze mě najednou a prosebně jsme se zadívala na svou mamku.

//Vodopády

Jakmile kopec skončil, už se nedalo tak bezpracně klouzat dolů a jen si užívat jízdu. To už se teďka vlk musel taky trochu snažit. Kolem vodopádů si ještě tak nějak šlo trochu dopomoct, ale jak jsme se od nich vzdalovaly, už se muselo běžet na plný koule. Teda když jsem nechtěla, aby mě Thia chytila a všechno se sněhem mi oplatila, což jsem já teda rozhodně nechtěla. "Nechytíš!" zahalekala jsem na tmavou vlčici znovu, když na mě volala, že takový pískle jako jsem já chytí vždycky. No teď už jsem se rozhodně nemohla nechat. Už jen tím, jak jsem víc a víc provokovala, mohla jsem se těšit na pořádnou případnou zkázu, která by následovala, kdyby mě opravdu chytila. A protože jsem už část svého náskoku prokaučovala plácáním druhé sněhové koule a navíc se mi ještě tlapky zabořovaly do sněhu, jak jsem prošlapávala centu, měla jsem teda co dělat.
Náskok se mi sice docela dařilo držet, ale přeci jenom se pomaloučku polehoučku zkracoval, kdykoli jsem tlapkami zapadla hlouběji do závěje, nebo neodhadla, kolik sněhu vlastně na zemi leží. Kvůli tomu jsem občas malinko ztratila rovnováhu a zavrávorala. Ale já se nedám, pomyslela jsem si bojovně a s šibalským úsměvem se otočila na Thiu a vyplázla na ní jazyk. Jenže to jsem neměla dělat, protože jakmile jsem odtrhla oči od země, tlapky mi na ledové plotně podklouzly a já se s hlasitým "ouch" odporoučela po hlavě do nejbližší závěje. To všechno by bylo ještě dobré, protože kotoul ve sněhu ani moc nebolel a čekala mě tak maximálně drobná modřina, ale horší bylo, že jsem se tak nějak podivně ve sněhu za sekla. "Ale no tak," zaúpěla jsem, když jsem se neúspěšně snažila z hromady sněhu vylézt. To všechno už ale stejně brzy bylo marné a já se musela smířit s nadcházející zkázou, která se jistě blížila. Ještě aby si Thia takovou jedinečnou šanci nechala ujít. Zvlášť když jsem si do závěje tak blbě zašprajcla hlavu tak, že jsem vlastně momentálně byla úplně bezmocná. Ale úplně. Moje ego pokleklo, ale náladu mi to zkazit nemohlo. Byla jsem ale připravená využít jakoukoli šanci vykoulet Thiu taky ve sněhu, pokud by mi nějakou poskytla.
Když jsem se konečně dostala ze závěje ven, jenom jsem se unaveně rozplácla na zemi. Byla jsem celá zadýchaná ze všeho toho běhu a laškování a potřebovala jsem trochu nabrat dech. Moje kondička nebyla zrovna v nejlepších stavu, protože jsem se většinu léta jen někde poflakovala. Na tlamě mi však stále pohrával letmý úsměv, který ne a ne zmizet. "Ale takovýhle vítězství se nepočítá," prohodila jsem k Thie, i když jsem sakra dobře věděla, že se počítala. Však to celé byla moje blbost, měla jsem dávat pozor na cestu. Ale zkusit jsem to mohla.
I když se i dech už zklidnil, pořád mě v něm trochu pálilo z toho, jak jsem nadýchala studený vzduch. Přešla jsem tedy ke kraji řeky a naklonila se nad ni, abych se napila. Na moment jsem se zarazila a ztuhla, protože mnou projelo hned několik nepříjemných pocitů. Zhluboka jsem se nadechla a opatrně ponořila čumák do vody a napila se. To ale taky rozhodně nebyl příjemný zážitek, protože voda byla neuvěřitelně ledová. Vyjekla jsem a celá se oklepala. "Blbej nápad," zasmála jsem se. Měla jsem teď celé hrdlo otupělé, ale alespoň mě v něm už nepálilo. "Pojď," vyzvala jsem Thiu a rozeběhla se dál bez toho, abych nějak víc přemýšlela nad tím, kam se to vlastně ženeme.

//VVJ přes Galtavar

//Armanské hory

Jasně, že se Thia zajímala, kdo že je to Saturn, když jsem se tak blbě prořekla. Ale uměla jsem na to vůbec odpovědět. Byli jsme pořád kamarádi? Nebo... nebo něco víc? Nebyla jsem si jistá. Věděla jsem jenom to, že už mi zase pořádně chyběl. Ale teď jsem tu Thiu nemohla jen tak nechat samotnou, ne když jsem ji teď našla, ne když jsme nevěděly, kde je Ilenie. "To je přeci ten můj kamarád, už jsem ti o něm říkala, jak jsme spolu hledali poklad," vypravila jsem ze sebe nakonec, ale slovo kamarád neznělo zrovna dvakrát přesvědčivě.
Jenže to už jsme se obě vezly dolů z kopce. Já naštěstí měla náskok, protože Thiu moje koule pěkně nakopla. Hlasitě jsem se zasmála. "Ještě nejsi tak stará!" prohodila jsem na její poznámku o úctě a pokusila se jí trefit druhou koulí, jenže tentokrát jsem za běhu minula. Jenže to už se můj náskok začínal docela nebezpečně zmenšovat a já musela zrychlit. Neměla jsem tak ani moc času věnovat krásným vodopádům, které začínaly být lehce namrzlé. Wow, pomyslela jsem ji jenom a pelášila dál. "Nechytíš mě!"

//Řeka Mahtae (sever)

Stály jsme tam na vrcholcích místních hor a rozhlížely se po okolí. Kouř byl pořád snad všude kolem nás, ale po nějaké době se mi zdálo, že snad pomalu ale jistě začíná mizet. "Hele, vidíš to?" dloubla jsem do Thiy. Zdálo se, že to, co způsobovalo ten kouř, ať už to bylo cokoli, najednou zmizelo. Bylo to zvláštní. Ale pro nás vlastně dobrá zpráva. Thia mi objasnila, jak se vlastně stalo, že se Ragar rozpadl. "Aha," vypadlo ze mě po chvíli. Nevěděla jsem moc, co na to říct. Proč by to vůbec Smrt dělala? Co ji tak najednou vedlo? Však smečka tam už nějaký čas byla a nic... tak proč tak najednou? Ale na tyhle otázky Thia nemohla mít odpověď, a tak nemělo ani cenu je vyslovovat.
Tiše jsem si povzdechla a střelila pohledem po Thie, když zmiňovala, že si asi budeme muset najít nový domov. "Saturn zmiňoval, že bychom mohly zůstat u jeho mámy ve smečce, kdybysme potřebovaly," nadhodila jsem a moc nad tím nepřemýšlela, že bych tím taky mohla neúmyslně začít výslech, kdo že je teda ten Saturn. Thia se taky zajímala o Faliona. Zamyšleně jsem dloubnula tlapou do sněhu, který se tu začal hromadit a všechno halit do bíla. "V Ragaru už nikdo nezůstal," prohodila jsem. Zabila ho snad Smrt? Nechtěla jsem ale nad tím přemýšlet. Faliona jsem měla ráda a navíc stačilo, že se ztratila Ilenia. Nechtěla jsem se trápit. K ničemu by to nevedlo.
Počasí nad náma se začalo kazit a sněhová bouře sílila. "Asi nebude nejchytřejší tu zůstávat," podotkla jsem směrem k druhé vlčici a trochu se přitom usmála. Jo, my sice byly docela drsný holky, ale zase pokoušet jsme to nemusely. A tak jsem se pomalu vydala směrem z hor dolů. Jak už napadl sníh, dalo se po něm docela dobře klouzat. A vlastně to byla zábava.
Po chvilce jsem se přistihla, že se při tom klouzání se dolů z kopce upřímně směju. Dokonce jsem i v tlapkách uplácala kouli a škodolibě ji hodila Thie přímo za uši. No jak se parádně rozplácla! Doufala jsem, že to i Thie pomůže se na chvíli uvolnit a zapomenout na tom, jak vlastně na prd celej ten svět někdy dokáže být.

//Vodopády (přes Lesík topolů)

Vzájemně si dodávajíc trochu síly a odhodlání jsme s Thiou vyrazily směrem k vrcholu těchhle hor, abychom se mohly trochu rozhlédnout po okolí a zjistit co a jak. Výstup nahoru byl trochu konejšivě uklidňující, protože jsem se musela soustředit na to, kam šlapu, protože námraza na kamenech už docela dost klouzala, a neměla jsem tak příliš příležitostí, aby se mi myšlenky rozutekly, kam jsem nechtěla.
Nakonec jsme opravdu do rána dokázaly vystoupat kus pod vrchol. Thia se zajímala, odkud se ten kouř bere, ale na to jsem nedokázala najít odpověď. Rozhlédla jsem se po krajině, ale zdálo se, že spíš kouř jde od jinud, více z východu. Horší zpráva byla, že už byl takřka všude kolem nás. "Nevím... ale vypadá to, že jde od moře?" prohodila jsem váhavě. Co se, sakra mohlo stát, že by odtamtud šel kouř? Moře přece začít hořet nemohlo! "Možná tam je taky sopka? Ale nic nevidím," přiznala jsem. Přeci jen, kouř už docela dost komplikoval viditelnost do dálky. Ale přeci... tam v moři nikdy žádná sopka nebyla, nebo jo? Tak nějak bezradně jsem si sedla na zem a podívala se na Thiu. V tu chvíli mě něco napadlo. "Co se vlastně stalo v Ragaru...?" zeptala jsem se váhavě. Neměla jsem předtím čas to tam zkoumat, protože jsem se bála, že se Thie a Ileniy něco stalo, ale přeci jen... byl to náš domov. Mrzelo mě to. A Thia možná mohla vědět víc.

Pořád jsem si nechtěla připustit, že by Ilenia mohla být opravdu mrtvá. Nemohlo to tak být. Prostě ne. A vůbec... svého brášku jsem taky našla a to jsem si myslela, že bude možná mrtvý. A navíc byla to Ilenie. Ta si vždycky poradila. Tu nemohl skolit žádný pitomý kouř. Prostě ne. Thia ale pořád váhala a namítala. "Je to Ilenia, určitě si nějak poradila," namítla jsem. Moje druhá máma byla vždycky hustá. A teď ji nemůžeme najít, protože mohla běžet kamkoli. A ona taky neví, kde jsme my. Můžeme tu klidně bloudit v kruzích a míjet se.
Thia ale souhlasila, že se můžeme jít zkusit na vrchol rozhlédnout a nějak vymyslet co a jak. "Tak dobře, vyjít," zasmála jsem se malinko. Konečně jsem se trochu uklidnila, ačkoli uvnitř mě pořád hlodalo takové to dotěrné možná, které se snažilo nalomit moje přesvědčení, že se Ilenii nic nestalo. "Já... já vím. Ale nemůžeme tu jen tak sedět na zadku. Ne když tam někde může být," opáčila jsem. Sezení na zadku by nic dobrého nepřineslo. Akorát tak další nepříjemné pocity, strach a bezmoc. A tak jsem vyrazila pomalu směrem k vrcholu. Ve vzduchu byl pořád cítit kouř, ale jak jsme stoupaly výš, bylo to čím dál lepší. Co však začínalo být byla děsná zima. "Do rána bychom mohly být nahoře," prohodila jsem a otočila se na Thiu, jestli stíhá. Hlavou mi projela myšlenka, jestli jí ta poraněná noha pořád bolí.

Pořád ve mně pnuto to napětí. Srdce si pořád bušilo po tom adrenalinovém šoku, ale můj tep už se pomalu začal zklidňovat. O to víc, když mě Thia začala uklidňovat. Byl to její hlas, co mě nejvíc utěšila. Na moment to bylo znovu jako když jsem byla malé ztracené vlče a ona mě zachránila ze sněhu. Jenže ten klid nám nebyl moc dlouho daný.
Když jsem si všimla, že se Thia tváří trochu divně a chytila se toho, Thia se o celé věci rozpovídala. Říkala, že Ileniy našla. V tu chvíli se mi ulevilo a měla jsem chuť to hned okomentovat s tím, že to je přeci dobré, pročpak je smutná, ale o už tmavá vlčice pokračovala. Starlinga...? To je bratr Ilenie? Nebyla jsem si ale úplně jistá, protože puntíkovaná vlčice toho moc o své rodině nenamluvila. Většinou jen to, že je to s nima těžký. Thia ale pokračovala ve vyprávění. "Cože?" zareagovala jsem na informaci, že Ilenie už z křoví nevyběhla v šoku a ani jsem nepřemýšlela, že by moje ostřejší reakce mohla Thie ublížit. Nechtěla jsem ji nijak obviňovat, spíš jsem to jen nedokázala moc zpracovat. Bylo to celý jako jedna blbá historka a přitom ještě před chvílí jsme se společně se Saturnem smáli na louce a všechno bylo v pořádku. Jenže pak jsem zjistila, že Smrt způsobila rozpad naší smečky, pak se objevil ten kouř, pak jsem si myslela, že je Thia mrtvá a teď... Nedokázala jsem na to ani pomyslet. Viděla jsem, že má Thia v očích slzy a bez rozmyslu jsem se k ní prostě natáhla a přitulila. Aby cítila moje teplo a já to její. Abychom se tak mohly trochu utěšit. Thia ale pokračovala s tím, že to nemohla přežít. "To nemůžeme vědět, dokud ji nenajdem," vyhrkla jsem rychle. Nechtěla jsem si vůbec tu špatnou variantu připustit. Tak to nemohlo být. Začínala jsem malinko upadat do popření. Ještě chvíli jsem se tulila k Thie, než jsem se kousek odtáhla a vyslovila svůj nápad: "Můžeme vyběhnout tady na kopec a rozhlédnout se, kde všude je ten kouř. Ať víme, kudy jít. Určitě se před ním někam schovala." Nemohla být přece... mrtvá.

Začínala jsem být lehce hysterická. Bylo toho na mě nějak moc. Rozpad Ragaru, přítomnost Smrti, všechen ten kouř a teď přede mnou ležela Thia a nehýbala se. Hlavou se mi honily všechny ty nepěkné myšlenky, že se tím kouřem otrávila, že mě ani nenapadlo zkontrolovat, jestli dýchá. Naštěstí se brzy Thia díky mému šťouchání a hulákání vzbudila. Ani bych nedokázala popsat, jak moc se mi ulevilo. "Mami, díky bohům!" vyhrkla jsem a do očí mi trochu vhrkly slzy. "Já-já se tak bála, že... Když Ragar už není a Smrt... A teď a-" hrnula jsem ze sebe nesouvislé věty a stále zůstávala napjatě stát. Srdce mi bušilo a nechtělo se zklidnit.
Pak jsem si ale všimla něčeho zvláštního. Thia byla taková... smutná a zaražená. "Zkomplikovala?" zopakovala jsme nechápavě její záhadnou omluvu. "Co se stalo?" Pak mi došla ještě jedna věc. "A kde je Ilenie? Našla jsi ji?" zeptala jsem se a zkoumavě jsem se rozhlédla kolem, jestli jsem bělavou vlčici jen nepřehlédla. V tom kouři bych se ani nedivila.

//Ragar (přes Ageron)

Běžela jsem směrem na jih jako o život. Všechno uvnitř mě bylo tak divně stáhlé. Nebylo mi dobře, ale adrenalin mě popoháněl dál. Musela jsem je najít za každou cenu. Cestou mě pořád napadaly hrozné myšlenky, ale snažila jsem se je vytěsnit.
Všechno kolem mě se začínalo zahalovat do kouře. Ten mě štípal do očí a nutil ke kašli. Začínala jsem být lehce dezorientovaná, ale stála jsem přímo na úpatí zdejších hor. Tam nahoře to muselo být lepší, stačilo jen vytrvat.
Výstup nahoru bylo skrz záchvaty kašle něco hrozného, ale opravdu, tady už se dýchalo o něco lépe. Rozhlédla jsem se kolem. Chtěla jsem se trochu zklidnit a vymyslet, co si počnu dál, ale velká část krajiny kolem mě byla pod tím kouřem. Co budu dělat?Kde jsou? Do očí se mi začaly hrnout slzy, které tentokrát nebyly způsobené kouřem. Byla jsem ztracená. Nemůžu tu jen tak sedět. Thia by se taky nepodělala. Musím... musím jít dál!
A tak jsem vyrazila. Po chvíli mě však do čumáku vrazil známý pach. Celé moje tělo se napjalo a pak se uvnitř mě rozlila úleva. Jen tady! Jenže radost brzy vystřídala panika, když jsem černou vlčici spatřila bezvládně ležet na zemi. "Mami, mami!" vykřikla jsem vyděšeně a začala do vlčice dloubat čenichem. "Vstávej, vstávej, prosím!"