Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tak dáme předběžně sraz 21.8. v lese? A zkusíme to zahrát co nejrychleji, aby to do druhého týdne v září bylo :D Vítáni jsou samozřejmě všichni, co se chtějí zúčastnit

Jen, co jsem zavyla, začala jsem cítit, jak na mě trochu jde nervozita z toho, že se taky nemusí objevit nikdo známý, ale může to být nějaký místní ochránce, který ze mě určitě nebude šťastný. A co bych pak dělala? Moje tělo nebylo ve stavu na nějaký boj ani útěk a magie mi teda taky zrovna moc nešly. Až na to klouzání se po sněhu, ale když jsem nad tím tak přemýšlela, vlastně se mi to povedlo naposledy v Ragaru a za celou letošní zimu ne. Divný. Nad tím ale teď nebyl čas nějak víc dumat. Musela jsem se soustředit na kohokoli, kdo mě sem mohl přijít přivítat.
Rozhlížela jsem se tedy mezi stromy, až se mezi nimi oblevil známý strakatý kožíšek. Nejdřív ve mně hrklo, když jsem si uvědomila, kdo to je. Saturnus! Zase jsem začala trochu panikařit, ale tentokrát v tom pozitivním smyslu. "Saturne... Tak ráda tě vidím," vydechla jsem. V ten moment se na mě navalily všechny ty utlačované emoce a já se jen několika rychlejšími kroky přemístila k Saturnovi a zabořila si hlavu do jeho kožíšku na krku tam, kam jsem došáhla, až mě na tváři zastudil jeho přívěšek. Byla to úleva. Jako by svět na několik krátkých vteřin neexistoval, než se mi do očí nahrnuly slzy a několik z nich mohlo skončit i na Saturnově boku. Několikrát jsem se zhluboka nadechla ve snaze se uklidnit, ale dech se mi přitom trhal. Až když jsem si byla jistá, že to dokážu říct pevným hlasem, začala jsem do jeho kožíšku drmolit, co se vlastně stalo.
"Stalo se něco hrozně divnýho. Byla jsem s Thiou a pak tam ona už najednou nebyla, jako by se vypařila... z ničeho nic. A pak zmizela i moje večeře. prostě jen tak. Co když... co když se Thie něco stalo? Nevím, kde ji hledat..." Toho, že jsem si nadlehčovala přední tlapu si jistě všiml už sám a kdyby se do dotyku víc opřel, možná by mohl cítit moje kosti víc než obvykle, protože na mém těle už mnoho tuku nezbývalo. Přivřela jsem oči a ještě chvíli tak zůstala, ale když jsem je otevřela, všimla jsem si ještě jednoho vlka. Netušila jsem, jak dlouho tam byl a co všechno slyšel. Nervózně jsem se odtáhla od Saturna a o několik kroků odstoupila. "Zdravím," začala jsem nejistě a u toho si vlka lépe prohlídla. Na hlavě měl neobvyklou jizvu a na krku se mu houpala šiška. Vypadal starší a byla z něj cítit vůně lesa, z čehož jsem usoudila, že musí být taky ze smečky. "Jsem Sheya a nepřišla jsem smečku ohrozit," dodala jsem už výrazně přesvědčivěji.

//Východní Galtavar (pře Kierb)

//Nechci vám tu úplně narušovat hru, takže klidně dělejte, že tu Sheya ještě není a ještě hrajte a já ráda počkám

U řeky jsem se trochu očistila od bláta a pak už vykročila směrem Mechový les. Počasí se už umoudřilo, takže jsem ze sebe mohla sklepat nadbytečnou vodu. Aspoň to, protože mi čumák napovídal, že tu Saturnus opravdu někdy je. Při té představě, že by to mohl být zrovna on, kdo mě přijde pohlídat k hranicím, se mi nahrnula horkost do tváří. Zvlášť s tím, jak jsme se minule rozloučili. Pamatuje si to? Co asi bude říkat? Minule jsem se totiž nezdrželo dost dlouho to zjistit. Na jednu stranu jsem toho litovala, ale na tu druhou... bylo to asi lepší nevědět. Zatřepala jsem hlavou. Teď jsem měla mnohem palčivější starosti. Třeba to, že zmizela Thia, pak i moje těžce ulovená snídaně, byla jsem vyhublá, tak trochu ztracená, hladová a po nemoci poměrně slabá, což byla opravdu královská kombinace. Korunu tomu navíc dávala moje pohmožděná tlapka, která byla při došlápnutí citlivá.
Zastavila jsem mezi prvními stromy na hranicích zdejší smečky. Věděla jsem, že tam nemůžu jen tak vlítnout, jinak by moje výprava taky nemusela dobře skončit. Zavyla jsem a čekala. Doufala jsem, že opravdu přijde Meinere nebo Saturnus a že mi nějak pomohou. Spíš jsem doufala v toho prvně zmíněného, protože moje ego bolelo, že by mě Saturn viděl měl vidět v tomhle stavu. Zvlášť po našem posledním setkání.

//Vodopády (přes Mahtae)

Po rybě, která zahnala ten nejhorší hlad, jsem se vydala směrem východ. Tlapa mě bolela, takže jsem cestovala dost pomalu, ale pořád to šlo vydržet. Ono ostatně mi moc jiných možností nezbývalo. Ilenia byla fuč, teď už i Thia. Blbej vesmír si navíc vzal i půlku mojí svačiny, byla jsem zraněná a celkově oslabená a moc netušila, kde v hledání začít. A tak jsem prostě musela doufat, že mi někdo pomůže. A věřila jsem, že zrovna Saturnus nebo Meinere by to mohli být. Ono co si budeme lhát, nikoho jiného, na koho bych se takto mohla spolehnout, jsem moc neznala. Nebo jim nevěřila. Bude to dobrý, všechno se to vyřeší, snažila jsem se uklidnit sama sebe a doufala tak, že když si to budu dostatečně opakovat, přesvědčím se o tom.
Jakmile jsem překonala pláň, zastavila jsem se u řeky se napít a trochu se očistit. Přece jenom, kdyby náhodou přišel Saturnus, nemusela jsem vypadat, jako bych právě vylezla z kupy roští. I když to byla víceméně pravda. Navíc kvůli dešti byla pláň dost rozbahněná. Pak jsem se už jen zhluboka nadechla a vykročila směr známý les.

//Mecháč (přes Kierb)

//Pardon Norimu, že mu utíkám, musíme si ale pak někdy zahrát plus si sem vložím postík, kde chytím Thie rybku

Měla jsem děsnou radost, že Thiu vidím. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zvlášť teďka, když všechno bylo úplně nejvíc na prd, jsem nikoho neviděla radši. Přikývla jsem, když se zeptala, jestli jsem byla nemocná. Hned na jejím výraze ale bylo poznat, že jí to mrzí. "To nevadí, jsi tu teď," drcla jsem povzbudivě do jejího zdravého ramena. Bylo hrozně hezký, když o mě měl někdo starost. Co asi vůbec Saturnus? Myslí na mě někdy? napadlo mě a při té myšlence mi trochu cukly koutky nahoru a zrychlil se mi tep bez toho, abych něco z toho chtěla. Nešlo to zastavit, ale vlastně to bylo takový... fajn?
Úlevně jsem si odfoukla, když se Thia zmínila, že s hladem je snadná pomoct. Měla jsem takový hlad, že bych snad sama spořádala celýho bizona. "Co je s ním?" zeptala jsem se s letmým ale hravým zamračeno-úsklebkem, když zmínila, že si ze strejdy cvrknu smíchy. Víc nám ale nebylo dáno, protože Thia se z ničeho nic beze slova vypařila. Nejdřív jsem zůstala jen tak jako zamražená stát, než vůbec správným směrem došlo, co se vlastně stalo. Pak jsem vyletěla na tlapy a úplně přitom zapomněla na tu bolavou. "Thio! Mami! Kde jsi?!" vykřikla jsem, ale nedostala se mi žádná odpověď. Nebylo to vůbec vtipný a zcela upřímně mě začala trochu popadat panika. Kde jen může být?
Jak jsem si přestala zoufat, popadlo mě odhodlání, že Thiu najdu. Nehodlala jsem se vzdát obou - Ilenie i jí. Thiu mi nikdo vzít nemohl, ani kdybych měla přejít až na druhou stranu země a zpátky. Věděla jsem ale, že v tomhle stavu ale Thie k ničemu dobrá nebudu. Proto jsem si trochu odpočala a pak se vydala k vodě. Tam jsem si lehla na břeh a strčila jednu tlapu do vody. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale co se dalo dělat. Čekala jsem, až přijde ten vhodný okamžik nějakou rybu chytit. V duchu jsem děkovala Meinerovi, že mě tohle jakž takž naučil, i když nikdy předtím jsem z toho moc radost neměla. Čekala jsem a moc mě to nebavilo, protože se hrozně dlouho nic nedělo, ale pak se mi konečně poštěstilo. Škubnula jsem tlapou a chytila rybu. Byla drobná a já věděla, že mi jedna stačit úplně nebude, a tak jsem počkala ještě na další. "Dvě ryby, to by šlo," pousmála jsem se nad tím spokojeně. Než jsem se ale nadála, jedna z nich byla pryč. Stejně jako předtím Thia. "Krucipísek, co to je?!" Už mě to fakt naštvalo. Vypadalo to, že si ze mě vesmír dělá srandu. "To mu nedaruju." Zblajzla jsem zbývající rybu a vydala se směrem, kde jsem věděla, že budou vlci, co mi pomohou.

//Východní Galtavar (přes Mahtae)

//Z toho si vůbec nic nedělej, já se tu jen tak přicpala na náhodu :D

Čekala jsem na zázrak a zázrak se opravdu stal. Mezi stromy se totiž objevil známý černý kožich se stříbrným prokvetením. Bohové mě vyslyšeli! "Mami... já tebe taky," vydechla jsem úlevně, když se ke mně Thia přivinula, a dotyk jsem na chvilku prohloubila tak, abych se u ní mohla schovat před celým světem. Alespoň na těch pár sekund. "Já... já," nevěděla jsem, kde pořádně začít. "Jak jsi odešla, nechtělo se mi hned běžet, a tak jsem si ještě na chvíli lehla a pak mi začalo bejt divně a pak ještě hůř a pak už moc nevím no a pak jsem se vzbudila v tom lese, jak jsem v něm zůstala. Asi jsem chytila nějakou lesní kletbu za to, že jsem ho chtěla obsadit nebo nevím. Asi si budeme muset vybrat jinej les," vychrlila jsem a opatrně jsem položila odlehčovanou tlapku na zem. Šlápnout na ni šlo, ale nemohla jsem do ní opřít žádnou váhu, musela jsem si ji nějak lehce pošramotit. "A mám hroznej hlad." Výmluvně jsem se na Thiu usmála. Vypadala jsem příšerně a věděla jsem to. Takhle ulovím možná tak rybu. Meinereho přístupem. Nebyla jsem v něm zrovna expert, to jsem si už zkusila, ale nouze byla nouze.
"A ty...?" zeptala jsem se opatrně, když jsem konečně přestala myslet na sebe a pořádně jsem si ji prohlédla. Vypadala zdravě, ale... Ilenia tu nikde nebyla a co já vím, mohla mít nějakou tasemnici nebo tak něco. Jenže jsme tu zřejmě nebyli sami. To bylo minimálně cítit z jejího kožichu. Ten pach jsem poznávala. "Strejda Vořech?"

//Erynij

Pajdala jsem lesem zhruba ve směru, kterým jsme přišly. Jenže to jsem si nepamatovala, a tak se stalo, že jsem šla úplně na druhou stranu, než jsem chtěla. V ten moment jsem ale měla co dělat, abych vůbec šla, takže na přemýšlení moc aktivity nezbývalo. "Haló?" zkusila jsem zavolat. Věděla jsem ale, že nesmím volat o pomoc, protože by to mohlo přivolat nějaké záškodníky, což by mi zrovna teď fakt scházelo. Co bych dělala? No to fakt nevím. Zatím jsem se mohla jen modlit, že se to nestane.
Pokračovala jsem dál pomalým tempem. Jenže štěstí dnes rozhodně nestálo na mé straně, protože jak jsem se šourala, zakopla jsem o spadlou větev a špatně došlápla na přední tlapku. "Jauvajs! Do prkený ohrady!" zanadávala jsem, protože mi v celé tlapě nepříjemně píchlo. To mi tak teď chybělo... Začínala jsem lehce propadat panice, na tlapku nešlo došlápnout a můj žaludek nepříjemně skučel. "Maminko!" vykřikla jsem jako ztracené vlče. Do očí se mi draly slzy, což samozřejmě nikdo nemohl vědět, protože jsem byla přece velká neohrožená holka. Doufala jsem, že si mě někdo všimne a něco udělá. Co já vím, třeba zázrak.

//Kazišuk? :D

Z plánů zabrat tenhle les nějak sešlo, protože byl čas zase vyrazit hledat Ileniy. A proto jsme se s Thiou zase rozdělily a ona se rozeběhla jiným směrem. To já se tu rozhodla ještě chvilku zůstat a malinko si odpočinout, než bych se zase vydala toulat. Toulání bylo náročný, no co si budeme. Jenže to se celé nějak zvrtlo. Brzy se z mého odpočívání stala nemoc. Asi se projevilo to spaní v zimě jen tak po venku, protože jsem chytla nějaký bacil, co způsobil poměrně nehezké nachlazení. To mě připoutalo dál k tomuhle lesu místo toho, abych šla tam, kam jsme se s Thiou domluvily. Nachlazení jsem se nějak nemohla zbavit a moje oslabené tělo mi nedovolilo dělat moc nějakou akci.
A tak se stalo to, že jsem se tu teď, poměrně dezorietovaná a vysílená, probudila. Zmatení brzy vystřídalo uvědomění si, že jsem někde, kde jsem teď už rozhodně být neměla. Thia musela být mrtvá strachy a to všechno jen kvůli mě! Překotně jsem se pokusila vstát, ale to se nesetkalo s příliš velkým úspěchem. Přesto jsem se za každou cenu snažila vstát a jít dál, kdo ví kam, a doufat, že si mě někdo všimne a zachrání. Měla jsem hlad a moc sil mi nezbývalo.

//Vodopády

Sheya - 3 lístky za 4. miniakci

//Loterie 6

Thia mě jenom utvrdila v tom, že tu ještě chvíli musíme počkat. Nebylo by totiž asi zrovna chytrý se někam v takovém nezmaru vyřítit a doufat, že nás to nikam neodfoukne a nebo nezasněží. A nebo že se naprosto netratíme, protože tam nejde vidět pomalu ani na metr. Uznala jsem taky Thiinu poznámku, že na jihu je to samá louka a že by to tudíž taky nebyla momentálně nejlepší destinace. Sice jsem chtěla k Životovi zeptat se na Ileniy a možná, možná si taky nechat udělat nějaké ty ozdůbky jako Saturn - přeci jen, nějaké květinky a mušličky jsem už pro Života nasbírané měla - teda pokud by mu nevadily sušené. Ale hlavně se zeptat na Ilenii. To byla priorita. Ale musely jsme ještě počkat.
A tak jsem si sedla vedle Thiy a začala odpižlávat a ožižlávat kožešinu z mrtvého prasete. Šlo to sice z tuha, ale my měly teď času plno. Aspoň než celá ta kalamita přejde. "Fakt?" vyhrkla jsem překvapeně, když mi Thia víceméně potvrdila, že přesně tak, jak jsem si myslela, se nejspíš smečka zakládala. Bylo to divný, čekala bych, že v tom bude... něco víc? Nevím? Ale tohle bylo fakt vtipný. "Možná," zavtipkovala jsem se šibalským úsměvem, když se mě Thia zeptala, proč mě to zajímá, zda-li se chystám si zakládat smečku. "Nebylo by to ale cool si prostě zabrat nějaký lesík a prohlásit se za jeho paní?" nadhodila jsem stále ještě zvesela. "Třeba i klidně tenhle, je takovej docela útulnej. A jestli se opravdu smečky zakládají jenom takhle, kdo by nám zabránil?"

Sheya

Posty do 17.1. - 6 lístků
Dopis Vlčíškovi - 2 lístky
Miniakce 2 - 5 lístků

Arcanus

Posty do 17.1. - 8 lístků
Dopis Vlčíškovi - 2 lístky

//Loterie 5

Vyrazila jsem lesem směrem na východ k řece to trochu obhlídnout. Chtěla jsem tak trochu užitečně zabít čas, než se Thia vzbudí a zjistit, jak na tom se počasí. Šlo se mi docela dobře, protože les byl tímto směrem samá rovina a i přes poměrně vysoké závěje jsem byla schopná se lesem docela rozumně proplétat díky velkým mezerám mezi jednotlivými stromy. Vlastně to byl i docela hezký lesík na život. Bylo až skoro s podivem, že se tu ještě žádná smečka neusadila. Jak vlastně taková smečka vznikne? napadlo mě, když jsem si uvědomila, že jsem nad tím ještě nikdy nepřemýšlela. Nikdy jsem vlastně ani nepřemýšlela, že by smečky měly být nějak jinak, než byly, bylo to tak dané, než Ragar jednoho dne prostě zmizel. Musím se na to zeptat, rozhodla jsem se. Bylo toho ještě tolik, co jsem nevěděla a bylo potřeba zjistit. Nepřestávalo mě to každý den udivovat.
Jakmile jsem se trochu přiblížila řece, viditelnost se zhoršila. A jak jsem pokračovala, bylo to horší a horší, až jsem se začala bát, že nenajdu cestu zpátky k Thie, až trochu foukne a vítr zahladí moje otisky tlapek ve sněhu. Navíc začalo svítat a já tak vyhodnotila, že je nejvyšší čas se vrátit. "Zatracený počasí, takhle nikam nedojdeme," zabrblala jsem si do prázdna, až jsem vyděsila ptáka schovávajícího se v nedalekém keři.
Když jsem se blížila zpátky k Thie, najednou jsem zaslechla tlumené volání. Nebylo úplně rozumět, co ten vlk volá, ale došlo mi, že to bude zřejmě Thia, protože tu ani nikdo jinej nebyl. A sakra, dostanu sodu, polekala jsem se a výrazně přidala do kroku. "Tady jsem," zazubila jsem se na vlčici, když jsem se vrátila. "Byla jsem obhlídnout, jak to vypadá a směrem na východ není ale vůbec nic vidět a je tam zima jak někde, takže dneska asi spíš nikam nepůjdem. Leda to vzít na jih, tam by to možná mohlo být lepší," zhodnotila jsem prostě. Pak můj pohled padl na zbytek masa a hlavně kožešinu prasete. Možná... možná by nám pak nebyla taková zima, napadlo mě. Byla tu ale ještě jedna existenciální otázka, která mě momentálně zajímala více než ta kožešina. "Jak vlastně vznikne smečka? To se jako někdo rozhodne, že chce bejt alfa a tak si zabaví les?" zeptala jsem se. Bylo to divný, ale zatím mě jiná teorie nenapadla. Ha, takhle bychom si mohly zabrat půlku země a prohlásit se za královny světa!

//Loterie 4

I Thia byla překvapená, když jsem řekla, že se Meinere fakticky nakonec usadil. A dokonce ještě u nějaké smečky. A i se zdálo, že tam už nějaký čas vydržel. Tak prý rozený tulák, pche. Teď ještě aby přehodnotil ten jeho lov ryb a to by bylo. Už by z těch jeho zásad moc nezbylo. Ale i tak by to asi nevadilo. Byl to sice podivín, ale tak nějak mi přirostl k srdci. A navíc mě zachránil, aniž by mě vlastně pořádně znal. A šel se mnou přes půl světa. A to už bylo co říct. Jakmile jsem zmínila Saturna, Thia mě samozřejmě musela trochu popíchnout. Bez toho by to nešlo. Když to řekla, trochu jsem se začervenala. "No... jo," zahudrala jsem tiše. Nechtěla jsem to dál rozebírat. Bylo to takové zvláštní. Styděla jsem se...?
Nebyla jsem si svými pocity úplně jistá, ale naštěstí to nevadilo, protože jsme byly obě už děsně unavené. Cítila jsem, že jakmile si lehnu, nebude to trvat dlouho a upadnu do hlubokých dřímot. Tím jsem si byla jistá, protože už mi víčka úplně padala. Byla jsem fakt utahaná. A tak jsem se prostě jen uvelebila vedle Thiy a chvilku ji pozorovala, jak se kouká na padající sníh. Jak jsem ale očekávala, dlouho mi to nevydrželo a já upadla do bezesného spánku, který jsem tak nutně potřebovala, abych načerpala další energii. Na další velké dobrodružství a putování. Chtělo to naspat co to dalo.
Když jsem se vzbudila, byla ještě noc. Zdálo se ale, že už je pokročilejší a k následujícímu ránu už nebylo daleko. Chvilku jsem se jen tak převalovala a dívala se do tmy, protože se mi ještě vůbec nic nechtělo. Pak jsem se ale začala nudit a šla to trochu obhlídnout. Zdálo se, že naši cestu budeme muset ještě chvilku odložit, protože počasí se ještě moc neumoudřilo.

//Loterie 3

I Thia se s chutí pustila do jídla, jakmile jsme se zastavily a trochu se uvelebily. Já sice byla hned plná a musela si dát chvilku pauzu, ale když jsem viděla, jak s chutí žere, dala jsem si nakonec taky ještě trochu. Bylo třeba nadělat si trochu zásoby, protože zima se ještě končit nechystala a já byla opravdu hodně hubená, možná až lehce podvyživená, což nemohlo být rozhodně nic dobrého. Ne pro tuláka bez domova.
Na mou otázku Thia neměla odpověď a jen ji zadumaně zopakovala. Pozorovala jsem, jak se výraz v její tváři mění. Byla ale pořád tak neuvěřitelně silná a téměř nedávala žádný smutek najevo. Bolelo mě ji vidět sklesnou, ale nějak jsem nevěděla, co proti tomu můžu udělat. Jen tak lusknutím prstu jsem Ileniy ani Ragar vrátit nedokázala. Mohla jsem ji jen zkusit rozptýlit. A rozptýlit přitom i sebe a na nic špatného přitom nemyslet. Nic si nepřipouštět, jako by nám to ani nemohlo ublížit. Thia chvíli přemýšlela, koho bychom mohly navštívit, až ji na mysl přišel Meinera. Pousmála jsem se. Vlastně bych ho taky ráda viděla. A taky jsem si na něco vzpomněla. "To zní dobře. A víš, že i vím, kde ho najít?" nadhodila jsem troch zvesela. "Představ si, přidal se do smečky, ačkoli pořád tvrdil, že je rozený tulák. Do té stejné jako v ní je Saturnus," pověděla jsem a přitom se maličko ztratila v myšlenkách. Bude doma? Ráda bych ho viděla... Chtěla jsem se k němu zase přitulit a na nic nemyslet. Prostě se jenom schoulet do klubíčka a nechat se chránit. Cítila jsem, jak se mi do tváře trochu žene horkost, a tak jsem se odvrátila. Místo toho jsem se ale schoulela vedle mamky, abych po lovu a před cestou trochu odpočinula. "To je pravda. Navíc jsem nespala už děsně dlouho." Zem byla tvrdá, nebylo to žádné teplo a pohodlí smečkového úkrytu. Ale co se dalo dělat. Rozhodně jsme se z toho neplánovaly podělat.

//Loterie 2

//Lesík topolů

Thia souhlasila, že bude nejlepší se jít schovat, ale bylo jasně vidět, že se jí taky nikam nechce už táhnout. Obě jsme byly hlasové a vyčerpané, ale holt nebylo zbytí. Ačkoli ten vítr tak zvláštně najednou přestal, promrznout někde na poli by rozhodně nebyl dobrej nápad. Rozhodně bychom si pak zbytek zimy neužily a byl by to docela boj bez úkrytu vůbec přežít a myslím, že jsme tohle obě dobře věděly. A tak i Thia popadla kance a společnými silami jsme do táhly do nejbližšího lesa. Na pláni bylo ale děsnýho sněhu, takže jsem se do něj pořád bořila a celkově to byl boj. Byla jsme už hrozně unavená a vyloženě za sebou ty nohy vláčela, což se mi nejednou vymstilo nepříjemným zapadnutím do závěje.
Ale nakonec jsme přeci jen zvítězily a otevřely se před námi první stromy. Nechtěla jsem se táhnout moc daleko, a tak jsem kance při první hezké příležitosti složila mezi kmeny, jejichž koruny nám poskytly úkryt. Hladově jsem se pak pustila do masa. Měla jsem fakt děsný hlad a ani jsem toho do sebe nenacpala nijak moc, abych se cítila šíleně přeplněná. Zbytek jsem si musela nechat na druhý chod. "Tak a co teď?" zeptala jsem se Thiy. Já teda věděla, že se předtím chci trochu prospat, ale žádný další plán jsem neměla. Kam půjdeme? Žádné místo, kterému bychom mohly říkat domov, jsme už neměly. Byly z nás tulačky bez nějakého cíle a bez místa, kam bychom se mohly vracet. O Ileniy jsme navíc neměly žádné zprávy. "Možná bychom mohly zkusit někoho navštívit a trochu se poptat? A případně pak bohy?" navrhla jsem. Nebyl to ale plán a byla jsem otevřená prakticky všemu, co by jen Thia mohla navrhnout.