Příspěvky uživatele

< návrat zpět

OBJEDNÁVKA
ID - M01/Předměty za 20 mušliček + 200 květin
ID - M02/Předměty/4 hvězdy za 120 květin
ID - M03/Předměty/5 hvězd za 250 květin
ID - B06/vícebarevné odznaky za 60 květin a 280 mušlí – naceněno, schváleno a zasláno Launee

Celkem: 300 mušlí a 630 květin
Děkuji.

//Narrské vršky

Cítila jsem na svém těle úplně neuvěřitelnou únavu a vyčerpání. Potřebovala jsem se pořádně najít, vyspat a prostě nic neřešit, jenže to mi momentálně nebylo přáno. Tiše jsem si povzdechla a pokračovala pomalu směrem nahoru. Poraněné tlapka mě po zátěži pálila každým krokem, ale překvapivě se na to dalo docela zvyknout, jak mozek bolest po čase trochu otupil. To mohlo být sice špatným znamením, ale já se to rozhodla neřešit, protože mi to zrovna teď docela pomáhalo. Navíc jsem měla jiných problémů až nad hlavu. Musím najít Thiu.
Za sebou jsem zaslechla, jak na mě Saturnus, který se rozhodl počkat pod kopci, volá mým jménem. Zastavila jsem a s očekáváním se za ním ohlédla. Proč pro mě najednou bylo tak důležité, co řekne? Buď opatrná... Ta slova mi i přes to všechno, co se dělo, vykouzlila úsměv na tváři. „Ty taky!“ zavolala jsem za ním přes tlamu plnou květin a tváře mě přitom lehce zapálily. Proto jsem se rychle otočila zpátky a vykročila dál. Už to nebylo daleko. Byla jsem těsně pod vrcholem, ale po té cestě až od sopky se ta cesta zdála nečekaná. Musím to vydržet. To zvládnu. A Život nám pomůže. A bude o zas dobrý. Najdu Thiu. A vyřeší se ta sopka. Těch myšlenek jsem se držela jako klíště, protože jinak už bych opravdu neměla sílu se vyšplhat až nahoru.
Jak jsem stoupala, cítila jsem, jak postupně sílí vítr. Na moment jsem se zastavila a rozhlédla se po okolí. Byl tu poměrně dobrý výhled, zvlášť při téhle docela dobré viditelnosti, ale až na sopku jsem odsud přes kopce uprostřed neviděla. Podívala jsem se taky na jižní stanu ve snaze spatřit nějaké dobré místo, kde se později schováme. Viděla jsem na horizontu vysoké hory, husté lesy a neuvěřitelné množství písku. Má tam všechen ten písek Život? napadlo mě. Věděla jsem, že na druhé straně je moře, ale to jsem odsud úplně neviděla. Možná ten odlesk na horizontu? Kdo ví. Možná bude nejlepší přeci jenom počkat tady u Života hned po kopci.
„Už tam budu,“ povzbudila jsem se, abych se znovu vydala na cestu. Tak nějak mě můj vlastní hlas utěšoval. Aspoň jsem se necítila tak sama. Zvlášť, jak tady na kopci fičel vítr a nikde nebylo vidět ani živáčka. Co když to nikdo nepřešil? Popadl mě divný pocit, kterého jsem se nemohla zbavit. Měla jsem Saturna poprosit, ať jde taky, zalitovala jsem. S tím se ale teď nedalo už nic dělat. Zavrtěla se hlavou a soustředila se na své tlapky, aby mi to po srázu z písku moc neklouzalo. Nemohla jsem se totiž o přední tlapu příliš zapřít.
Jakmile jsem došla až nahoru k mostu, který vedl k jeskyni, která odsud byla sotva vidět, zastavila jsem se a položila květiny, co jsem přinesla pro Života, na zem. Chvilku jsem si odpočala a až pak se začala rozhlížet kolem sebe. Život tu nebyl a to mi připadalo divné, protože mě minule odchytil už tady. Vlastně vždycky mě odchytil hned, jak jsem sem vkročila. Možná musím tentokrát přes most? napadlo mě. Nechtělo se mi, ale to, co se dělo, mě donutilo se zvednout a přes bolest dojít i těch posledních pár metrů. „Živote?“ zavolala jsem zkusmo ve snaze zaujmout jeho pozornost a upozornit na svůj příchod. Třeba něco dělal? „Živote, kde jsi? Potřebuju tvoji pomoct!“
Jak jsem překonávala poslední metry k jeskyni, začalo se mi podivně svírat hrdlo. Začala jsem si totiž uvědomovat, že něco bylo jinak. Necítila jsem totiž ten dobrý pocit a úlevu, co vždycky, když jsem se přišla! Rozhlédla jsem se po jeskyni a ani tam nebyl. „Živote, kde jsi?!“ zavolala jsem, až se to v jeskyni podivně rozlehlo a několikrát se to zopakovalo. Nic. Nikde nikdo.
Není tu. To uvědomení s sebou přineslo nepříjemný mrazivý pocit, přesně jako když vybuchla sopka. „Přinesla jsem květiny! Potřebuju tvoji pomoc! Thia se ztratila! Nevím, co mám dělat…“ Z mého hlasu bylo patrné zoufalství a já si uvědomila, že mi tečou po tváři slzy. Proč tu není? Co se stalo? Co se to s Gallireou děje?
Chtěla jsem dál křičet, ale už jsem ze sebe nedokázala vydat ani hlásku. Jako bych se jí jinak úplně zalkla. Co budu dělat? Proč nikdo nikde není? Nechci být sama. Srdce mi v hrudníku bušilo jako o závod. Vzala si sopka všechny? I Života? Cítila jsem, jak na mě jde panický záchvat, a proto jsem se jen pevně držela tlapkama zatnutýma v písku a doufala, že to přejde. Muselo to přejít.
Saturnus… čeká tam na mě. Musím mu to říct. Tohle by měl vědět. A třeba… třeba vymyslí, co dál. Doufala jsem v to. Jít za Životem byl totiž náš nejlepší plán. Ale jestli ta divná síla, co všechno tohle způsobovala, vzala i Života, jak jsme mohli mít šanci my? Jenom obyčejní vlci. Začaly se mi třást tlapky a já věděla, že to tentokrát není od bolesti, ale že je to všechno jenom v mé hlavě. Nedalo se to ale zastavit. Položila jsem se tedy na zem a schoulila se do klubíčka. Snažila jsem se zhluboka dýchat a prostě... nevnímat. Co nejvíc hlavu vypnout a počkat, až to celé přejde.
Zatlačila jsem slzy v očích, abych aspoň viděla na cestu, a snažila se myslet na Saturna. Ten odporný pocit bezmoci a zoufalosti jsem ale setřást nedokázala. Mrazilo mě z něj v kostech. Přesto jsem však otálela, než jsem se dokázala přinutit úplně odejít. „Živote, prosím, vrať se…“ zašeptala jsem, než jsem jeskyni a most úplně opustila. Byla to zoufalá prosba, ale musela jsem ji vyslovit. Drželo mě to při naději, že ji možná někdo... něco vyslyší.

//Narrské kopce

//Kopretinová louka

Společně se Saturnem jsme běželi, co jsme mohli a ani jeden z nás nic neříkal. Byla jsem si však takřka jistá, kolem čeho se točí jeho myšlenky, protože ty moje se stále vracely k sopce a k tomu, zda jsou všichni v pořádku. Cestu nám navíc znepříjemňoval silný déšť, který ale k ránu zničehonic ustal a celkově se rozednívalo v pěkný den. "Divné," poznamenala jsem a na chvíli se zastavila, abych si to všechno prohlédla. Možná to je ten klid před bouří, jak se vždycky říká? napadlo mě. Podívala jsem se na Saturna, abych zjistila, jak se na to tváří on. "Asi bysme se stejně měli schovat," navrhla jsem, protože i přes to, že dneska začal den pěkně, nemohla jsem se zbavit úzkosti, kterou jsem pocítila, když se ozvala ta rána a zatřásla se zem, když sopka vybuchla. Třeba už to bylo všechno? To jsem ale mohla jen doufat.
Cestou jsem ještě rychle sebrala několik květinek, abych měla pro Života. Musí vědět, co se děje. A kde je Cynthia. A proč se dějou takový divný věci. A taky, jestli je Saturnova smečka v pohodě. Při pohledu na strakatého vlka se mi stáhlo hrdlo. Muselo to být hrozné nevědět, jestli tam jeho domov pořád je. Jakmile jsme se dostali do vrchní části kopců, zastavila jsem pod malým skalním převisem, abych si trochu odpočinula, protože jsem už přes bolest opravdu nemohla. "Tady je to aspoň vysoko a nebude na nás pršet," poznamenala jsem prázdně, aby mezi námi nebylo úplné ticho. To ticho a celkový klid mě vlastně děsilo ještě víc než kdyby se někde v dálce děla nějaká mela. Takhle mohlo ještě přijít cokoli a navíc úplně nečekaně. "Půjdu nahoru zjistit, co a jak a pak bych si tu chvíli odpočinula, co myslíš?" navrhla jsem. Už nemůžu. Bolí to jak čert, mám hlad a chtělo by se to i prospat... Ach jo, proč se to děje... "Půjdeš taky nebo tu počkáš a poohlídneš se, kde se nejlépe schovat?" zeptala jsem se a ještě chvilku počkala na jeho odpověď, než jsem se zvedla a už podstatně pomalejším tempem vyrazila na úplný vrchol těchhle kopců.

//Vrchol

//Středozemka

Sice jsme měli zajíce, jak říkal Saturnus, ale já byla stejně pořád naštvaná, protože už se mi to zdálo neskutečný, jak se mi smůla lepila na paty. A taky jsem se před ním pořádně ztrapnila před. Musí si myslet, že jsem totální nemehlo! A nebo hůř, že si to všechno vymýšlím! A to mě štvalo. Zatím jsem se teda moc nepředvedla, ale co se dalo dělat. Já se fakt snažila!
Jenže následný výbuch sopky moc času se v tom nimrat nenechat. Nikdy jsem nic takového neviděla a popravdě mě to na chvíli úplně přikovalo k zemi. Cítila jsem v sobě nepříjemný tlak, jaký jsem ještě nikdy nezažila. Byla to hrůza z toho, co se stane... že tu všichni umřeme. Snažila jsem se přidat ještě do kroku, ale bolest v tlapky ze vší té námahy to moc nedovolovala. "Schováme se u Života! Tam snad bude bezpečno!" Můj hlas ale zněl divně, protože jsem v krku měla knedlík. Navíc jsem si tím, co jsem říkala nebyla jistá, ale momentálně to znělo jako nejlepší nápad. Byla to blízko, na kopci a já si nebyla jistá, jestli vůbec někam dál budu moct doběhnout. Prosím, ať jsou všichni v pořádku. Bože prosím. Byla jsem vděčná, že tu byl Saturnus se mnou. Tak jsem aspoň věděla, že on je v bezpečí. Prozatím, připomenula mi mysl a mně při tom přejel mráz po zádech. Netušila jsem, co všechno se po výbuchu sopky vlastně může stát.

//Narrské kopce (přes Tenebrae)

Ztěžka jsem se zvedala a oklepala ze sebe trávu, roští a všelijaký další bordel, který se na mě stačil při pádu nalepit. Byla jsem naštvaná a to hodně. Proč já? Jakmile jsem se trochu zorientovala a vzpamatovala, Saturn už byl u mě a ptal se, co se stalo, protože nic neviděl. "Vyskočila jsem a tady ten šlahoun z toho keře mě podrazil!" Naštvaně jsem si na kus rostliny dupla. "Všechno mi poslední dobou dělá naschvály!" zamudrovala jsem. Nějak se to všechno sešlo. Pak jsem se podívala na Saturna a v ten moment mi došlo, jak to všechno vlastně mohlo znít hloupě. Trochu jsem se zastyděla. Ale já bych mohla přísahat, že tam ta blbá kytka před chvílí nebyla! Však nejsem úplně blbá! Všimla jsem si taky, že se mu podařilo ušáka ulovit. Byla jsem za to ráda, ale zároveň mě to trochu štvalo. Však jsem teď musela vypadat jako totální nemehlo. Co si neumí ani večeři ulovit samo.
Zamračila jsem se, ale brzy mou pozornost upoutal Saturn, který se díval na noční oblohu a vypadal neklidně. Konečně jsem se taky trochu zastavila a rozhlédla se okolo nás. "Něco je jinak..." zašeptala jsem ani jsem nevěděla proč, když jsem tu před chvílí hulákala na celé kolo. Ale tahle noc byla nějaká zvláštní. Vítr nefoukal, drželo se tu hnusné dusno místo obvyklého příjemného nočního chladu a ani žádná zvířata nebyla aktivní. Celkově bylo takové tajemné ticho a klid. Netušila jsem proč, ale najednou mě trochu přejel mráz po zádech. Stane se něco? Nemohla jsem si pomoct od těch dotěrných myšlenek. Zadívala jsem se na Saturna a na to, jak se jeho oči takhle v noci krásně leskly. Postoupila jsem k němu o něco blíž tak blízko, až se naše těla skoro dotýkala. Bylo to zvláštně konejšivé takhle cítit jeho přítomnost. Zvedla jsem hlavu zpátky k obloze a v tu chvíli se ozvalo takové divné zadunění. "Co to-" Než jsem to však dořekla, na severu, tam někde, kde musela za kopcem být sopka, se objevila oranžová záře. Chvíli jsem na to zírala můj mozek se to snažil zpracovat než došel k jedinému rozumnému závěru. "Sopka! Musíme pryč!"

//Kopretinová louka

Shodli jsme se na tom, že návštěvu moře odložíme na potom, co se zajdeme zeptat Života, zda něco neví o Thie, mizejících rybách a sopce. Při pohledu na Saturna mě napadlo, že bych se ho nejspíš měla zeptat taky na jeho rodinu, aby mohl být víc v klidu. Za zkoušku nic nedám, jen mu musím pod kopcem nasbírat nějaké kvítí. "Myslím, že by nemělo. Někde tady brzy už by snad i ty pískový kopce měly být vidět?" poptala jsem se. "Musí něco vědět." Nebo jsem v to aspoň věřila. A věřila jsem taky v to, že nám Život pomůže. Vždycky u něj bylo tak dobře. Na rozdíl od Smrti. Tam jsem se zase tak moc znovu nechystala. Ale kdyby Život nic neřekl a nebylo by zbytí, udělala bych to. Udělala bych skoro cokoli pro to, abych svou mamku znovu našla. Při myšlenkách na Smrt se mi ale vybavila ještě jedna vzpomínka. Zabila Faliona? Nemohla jsem si být jistá. Jediné jisté bylo to, že jsem okřídleného vlka už neviděla poté, co jsem se vrátila do Ragaru, kde vůbec nic nebylo.
Z těchhle myšlenek mě ale vytrhl pohled na sever. Sopka sice odsud nebyla, ale zato na obloze byl začínal být vidět oblak kouře, který bych se vsadila, že byl přímo někde nad sopkou. Jak se pozná, že už to bouchlo? To byla moje první myšlenka. Hned vzápětí se dostavila úzkost a nepříjemný pocit, který jsem se ze sebe pokusila oklepat. Kouř je ale ještě dobrý, dokud není láva, ne? Snažila jsem se přesvědčit sama sebe a Saturna na můj nový objev raději ani moc neupozorňovala. Však si brzy musel všimnout sám.
Lov přestavoval pro nás pro oba příjemné rozptýlení. Schovala jsem se do nedalekého křoví a tam čekala, až se ke mně přiřítí zajíc, kterého Saturn slíbil nahnat. Vlastně jsem se na to celé docela těšila a jak mnou začal proudit adrenalin, úplně jsem zapomněla na ostatní problémy. Důležitý byl jen můj šílený hlad a vidina toho, že brzy přestane. Bedlivě jsem sledovala Saturnův pohyb a později i běh naháněného zajíce. Nachystala jsem se na výskok a několik málo rychlých kroků k zajícovi, které mě čekaly. Magie se mi v tu chvíli rozhodla pomoct, jenže jako by si to v momentě, kdy jsem vyrazila rozmyslela, a místo zajíce šlahouny z keře podrazily moje nohy a já se místo ulovení zajíce s heknutím rozplácla na zemi jak dlouhá ta široká.
Jauvajs! Já se na to můžu vyprdnout! Jakmile jsem se zvedla, neměla jsem přehled, jestli Saturnus zajíce ulovil nebo co se stalo. Místo toho jsem začínala být pořádně naštvaná. "Viděl jsi to?! Ten šlahoun mě podrazil!" mudrovala jsem s funěním. "Tak a je to, už je to oficiální, celá tahle země se proti mě spikla!"

//Kaskády

Doběhla jsem Saturna a dál už tak nějak po jeho boku cupitala dál směrem jih. Tlapa z předchozího běhu stále tupě bolela, ale odmítala jsem se tomu poddávat. Navíc to nebylo nic, co by se nedalo ignorovat. Ještě že na ní došlápnu. To by bylo zranit si tlapu a pak se prostě muset nechat zasypat sopkou, protože bych nemohla utýct. To by fakt byla grandiózní smrt, snažila jsem se v duchu vtipkovat, ale myšlenka, že by ta sopka fakt mohla bouchnout - což se ještě ani zatím očividně nestalo - mě nenechávala úplně klidnou. Ale takový byl prostě život a muselo se jít dál, pokud jsme to nechtěli vzdát. A to ani jeden z nás nechtěl.
Saturn přeci jenom souhlasil, že mu můžu pomoct s lovem zajíce, i když to vypadalo, že zpočátku váhal, protože mu rozhodnutí docela trvalo, ale trval na tom, že ho bude nahánět on. To byl přijatelný kompromis, a tak jsem přikývla. Takhle jsem se aspoň nemusela cítit jako totální přítěž a moje ego to bolelo o něco méně.
Podle všeho byl i můj společník nejspíš nejdál u Života, ale pak si vzpomněl na naši výpravu za motýlem. "To je fakt, to bylo taky hodně daleko, možná i dál?" Ale to jsem zcela upřímně nevěděla. A ani jsem moc nechtěla přiznávat, že když jsme viděli moře naposled, měla jsem z něj docela respekt, kolik vody tam bylo. I když jo, na jednu stranu to bylo krásné a fascinující. "To bychom asi mohli," prohodila jsem bezmylšenkovitě. Možná to teď s ním bude lepší než prvně? Kdo ví. "Ale nejdřív bych asi šla za Životem. Třeba o tom něco bude vědět. A taky o Thie..."
Brzy na to však Saturnus všiml pachu zajíce a když jsem se začala trochu víc soustředit na okolí, ucítila jsem ho taky. "Máme štěstí," pousmála jsem se. A taky děsný hlad. Saturn se sice nabízel, že zajíce uloví sám, ale to jsem rázným zavrtěním hlavy zavrhla. "Schovám se támhle za to křoví," mrkla jsem na něj a pak už se klidila do úkrytu. Opatrně, aby zajíci nezachytili naši pachovou stopu a ani si nevšimli hýbajících se travin. Jdeme na to. Začal mnou proudit adrenalin z lovu, takže jsem na moment i zapomněla na svou tlapu. To jsem však ještě netušila, co se na mě chystá.

Snažili jsme se se Saturnem vykoumat, co si počneme, ale příliš se nám to nedařilo, protože jsme ani jeden neměl zkušenosti s tím, co se vlastně dělo a co v takové chvíli ideálně dělat. Saturn mi potvrdil mou domněnku, že to, že sopka kouří, není úplně normální. A že musel vědět, o čem mluví, když bydlel přímo pod ní. Dokonce i ideální úkryt, který znal, byl přímo tam, což nám tedy moc nepomohlo. Musí mít o domov hrozný strach, napadlo mě, ale nevěděla jsem, jak to povzbudivě vyjádřit. Vlastně jsem mu to ani nechtěla moc připomínat, aby na to ještě víc nemyslel.
Nakonec Saturnus rozhodl, že nejspíš bude nejlepší se vydat dál na jih a pokusit se tam schovat. Při jeho poznámce o okraji jsem se pobaveně ušklíbla, ale na druhou stranu... mohl v tom mít i pravdu, ne? Co vůbec bylo za horizontem? To ale byla rozhodně starost nějakých jiných dní, a tak jsem svoje myšlenky zase donutila soustředit se na tady a teď. "Asi to bude nejlepší," přikývla jsem. Plán byl tedy jasný: dojít co nejdál od sopky. Ještě než jsme ale vyrazili, jsem ucítila letmý dotyk na boku. Než jsem však stihla zareagovat, bylo to pryč a já se jen stihla otočit za Saturnem, který pomalu vykročil na jih. Celý ten okamžik trval jen několik sekund, ale to bylo dost na to, aby mě to ještě na další minutu nechalo přikovanou k zemi s nevědomým spokojeným úsměvem na tváři a příjemným jemným brněním v tlapkách. A to i přes to všechno, co se nám dělo. Byla to náhoda? Nebo to chtěl udělat? Nevěděla jsem, protože jsem neviděla na jeho tvář, abych ji zkusila číst. Zatraceně moc jsem ale doufala v to druhé. Jenže na víc přemýšlení nebyl čas a já musela trochu popoběhnout, abych hnědého vlka dohnala. "Pomůžu ti," řekla jsem rozhodně, když zmínil lov zajíce. Nějak to půjde... Nechtěla jsem pro něj být jenom přítěž. "Byl jsi vlastně někdy na jihu? Já byla asi nejdál u Života nebo tam někde poblíž těch řek," nadhodila jsem, aby cesta více utíkala ani jeden jsme příliš nepřemýšlel nad sopkou a tím, co se stalo před chvilkou. Pomáhalo mi to zklidnit myšlenky.

//Středozemka přes Midiam

//Východní hvozd

Snažila jsem se pochmurné myšlenky zatlačit do pozadí, protože by teď stejně ničemu nepomohly, a soustředila se na to, abych co nejvíc dohnala Saturna, který běžel kousek přede mnou. Začínala jsem být unavená. Naštěstí Saturnus zastavil a já si sedla, abych odlehčila tlapu hned, jak jsem mohla. Jakmile jsem se přestala soustředit na bolest v tlapě, rozhlédla jsem se, kde to vlastně jsme. Byli jsme u nějakých vodopádů. Byly krásné, to jsem musela uznat, ale ta divoká voda mi nedělala moc dobře. Ztěžka jsem polkla a otočila se k ní zády a soustředila se na Saturna, který se na rozdíl ode mě věnoval tomu, co sakra budeme dělat. "Když bude jen zemětřesení, bylo by lepší být někde venku. Ale jestli to bouchne, budeme se potřebovat schovat. Takže potřebujeme něco mezi?" Nebyla jsem si ale jistá, jak přesně by to mezi mělo vypadat. Naštěstí aspoň tady se země netřásla, což nám snad dávalo aspoň chvilku na to si pořádně rozmyslet, co si počneme. Saturn se mě zeptal, jestli si myslím, že by to mohlo bouchnout. Dlouze jsem se na něj podívala a pak nejistě přešlápla. "Nevím...? Ale z té sopky se kouří a to se nikdy nestalo, ne?" Nevypadalo to pro nás dobře. A náš krizový plán stál zatím za starou belu, ale kdo se mohl divit? Ani jeden jsme netušili, co se děje a co to může znamenat. "Chtělo by to dospělejšího dospělého," pokusila jsem se o vtípek s narážkou na naše zkušenosti. Co by dělala Thia? zkusila jsem se zamyslet. Nadávala by. Určitě by nadávala. Při té myšlence mi cukl koutek. Humor mě však přešel, kdy se Saturn zeptal, co teda budeme dělat a vtáhl mě tak zpátky do reality. Ještě jednou jsem se rozhlédla kolem nás. Měla jsem pocit, že mi to tu přišlo povědomé. A pak mi to došlo. "Poznávám to tu! Kousek odsud je vyhlídka, takže se můžeme podívat, jak to vypadá... Ale nevím, jestli lézt tam nahoru teď je dobrý nápad... A pak je tu někde jeskyně. Spadly jsme do ní s Thiou, tam by se dalo schovat. Ale zase když přijde zemětřesení, mohlo by nás to zavalit," vychrlila jsem ze sebe a vlastně našemu rozhodnutí moc nepomohla, protože všechno bylo děsně nejisté. "Aghh," vydechla jsem frustrovaně. "Můžeme buď udělat zásoby a schovat se, zkusit se schovat u Života a nebo utýct co nejdál... třeba až na kraj světa." Vzpomněla jsem si na horizont, na který jsem se vždy dívala z Ragaru. Podívala jsem se na Saturna. "Co myslíš? Nebo tě napadá něco jiného?" pobídla jsem ho a čím déle jsem se na něj dívala, tím víc jsem měla chuť se přitisknout k jeho boku a nic z tohohle neřešit. Netušila jsem, co to do mě vjelo.

//řeka Kierb

Země pod námi se stále tak divně a nepříjemně třásla. Snažila jsem se běžet co nejrychleji, ale kromě mé bolavé tlapky tomu nepřidávaly ani ty otřesy. Všechno to jde od desíti k pěti. Ale důležité bylo, že teď jsem na to nebyla sama. Byla jsem Saturnovi tak hrozně moc vděčná, protože bez něj... možná už by mě dávno přemohla panická ataka.
Můj nápad neběžet do lesa jaksi nevyšel, protože tady nebylo kam jinam. "Nevím ale jinam!" vyhrkla jsem beznadějně na jeho otázku. Tuhle část země jsem ani moc neznala, většinou jsem to totiž ze severu na jih brala druhou stranou podél té nechutně dlouhé řeky. Rychle jsem se otočila přes rameno a koukla k vrcholkům stromů směrem na sever. Kouř jsem přes ně neviděla, ale byla jsem si téměř jistá, že tam pořád je. Do jeskyně? Ne, to na nás může spadnout kamení! Usilovně jsem přemýšlela. "Někam na pláň! Tam na nás nic nespadne," prohodila jsem, ale zdálo se, že v tu chvíli už Saturn věděl, kam míříme. Přikývla jsem a následovala ho. Přišlo mi, že se země už tolik netřese. "Cítíš to? Zdá se mi to už lepší," zavolala jsem za hnědým kožíškem a snažila se zase přidat trochu do kroku, abych ho doběhla, jak jsem se předtím ohlížela. V hlavě mě ale trápila ještě jedna palčivá otázka.Co když to bouchne?" vyslovila jsem ji. "Jak daleko z toho tak může ležet to kamení?" Netušila jsem, ale přišlo mi, že nejlepší by bylo vypadnout co nejdál. Ale jak to bylo reálné? To těžko říct. Nemohli jsme běžet bez odpočinku, žrádla, vody a vlastně ničeho. Navíc jak jsem tlapu hodně zatěžovala, celé se to zase zhoršovalo. Když to bouchne, umřeme tu?

//Kaskády

Saturnus navrhnul, že bychom se mohli jít poradit za Životem a kdyby to nepomohlo, tak pak pokračovat do Ragaru. Byl to dobrý plán, a tak jsem na něj kývla. Byla tu ale jedna věc, co mě trochu trápila. "A vážně ti nevadí jít se mnou tak daleko?" ujistila jsem se. Tak daleko od smečky, co když se bude jeho mamka zlobit, že zmizel a ani jí to neřekl? Přesto mě to ale těšilo, že měl o mě zájem. Cítila jsem v břiše taková příjemné šimrání.
Když se začala země třást, oba jsme zareagovali rychle. po tom, co jsme se dostali z prvotního šoku. Saturn vyhrkl, že bychom měli zmizet. To jsem rozporovat rozhodně nechtěla. "Musíme se někam schovat," řekla jsem a můj hlas se v průběhu té věty začal samovolně zvyšovat, jak se země pod náma dál a dál třásla. Udělala jsem prvních pár kroků, ale když jsem si všimla, jak se Saturn dívá na sever, zastavila jsem se a jeho pohled následovala. To, co jsem tam spatřila, jsem rozhodně nečekala. A nebyl to pěkný pohled. "Ta sopka..." vydechla jsem a nedokázala jsem to ani doříct. Co když bouchne? Poletí to až sem? Netušila jsem, co dělat, když se něco takového stane, ale útěk zněl momentálně jako jediné racionální řešení. Hlasitě jsem polkla přes sucho v krku, které se tam najednou udělalo a rozeběhla jsem se za Saturnem. Jenže přes svou pochroumanou tlapku jsem za ním výrazně zaostávala. A země se stále třásla a kouř nad sopkou stoupal. "Do lesa ne!" vykřikla jsem. "Co když začnou padat stromy, jak se zem chvěje?!" Ale bylo už pozdě, protože jsem oba zapluli mezi první stromy. Nezbývalo nic než jen odtamtud co nejrychleji vypadnout. Prosím, ať se nic nestane. Už nic dalšího. Prosím. Můj předchozí příjemný pocit v břiše rychle nahradila úzkost, ale v hlavě jsem si stále opakovala, že nesmím panikařit a musím se snažit zůstat co nejvíc v klidu a o věcech přemýšlet a nedělat je unáhleně.

//Východní hvozd

Potom co jsem se Saturna tak nějak možná spíš až řečnicky zeptala, kde by Thia mohla být, měl docela dobrý nápad s tím, že jestli se ztratila, musela mě taky hledat. "To asi jo," přikývla jsem a byla na mě vidět, že usilovně přemýšlím, jestli opravdu nějaké to místo setkání máme nebo ne. Nebyla jsem si ale jistá. "Dřív by to byl určitě Ragar, ale Ragar už není..." přemýšlela jsem tak trochu nahlas. "A jinde žádný úkryt nebo něco nemáme, tak možná u Života? Já nevím?" Najednou mi to přišlo trochu hloupé. Měly jsme si dávno domluvit nějaké místo, kde se vždycky sejdeme, když se něco podělá, nebo aspoň, kam se půjdeme podívat nejdřív, abychom měly nějaký začáteční bod. Protože takhle byl perimetr hledání opravdu obrovský. Ach jo.
Když začal mluvit on, dovolila jsem své mysli si trochu ulevit a nepřemýšlet nad ničím jiným než nad jeho příjemným hlasem a významem slov, co mi říká. "Obří žížaly?" vykulila jsem se, když zmínil, co se přihodilo jeho smečce. "Nic takového jsem nikdy neviděla! Jsou všichni v pohodě?" Les mi totiž připadal v pořádku, tak nějak normálně jako posledně, ale mohla jsem se plést. Na Galliree se očividně děly divný věci neustále. Asi to přeci jenom nebylo moje prokletí.
Mezitím jsem si máchala tlapku ve vodě a opravdu to trochu pomáhalo. Celou tu tlapku jsem vlastně tolik necítila, jako by ji to trochu umrtvilo, ale bylo to příjemný. A tudíž, když se Saturn zeptal, přikývla jsem. "Možná když ta ryba zase zmizí, šlo by se nějak dostat do toho "portálu" taky a tam bych třeba Thiu našla?" vyslovila jsem svou předchozí myšlenku. Byla to teda velká spekulace, ale fungovat to mohlo, ne?
O moc víc jsem se tím však zabývat nemohla, protože se zničehonic začala zem chvět, až se utrhla trocha hlíny z břehu řeky, na kterém jsem ležela. To mě polekalo, a tak jsem rychle vyskočila na tlapky. "Co to je?!" Nikdy jsem dřív nic takového nezažila. A zem se chvěla dál.

//Mech

Saturn se podivil mé zmínce o Ileniy. Překvapeně jsem zamrkala. On to nevěděl? Ale jak by taky mohl? Vlastně víceméně celou tu dobu, co jsem od něj utekla na pláni do Ragaru, kde jsem si ještě v tu chvíli myslela, že je moje doma - oh, a tohle ví? - jsme hledaly Ileniu po tom, co se ztratila. Až jsem pak onemocněla a pak se ztratila Thia. Saturn se však pohotově zarazil a přislíbil mi, že Thiu najdeme. Nervózně jsem se na něj pousmála a v hlavě jsem si slíbila, že mu to všechno jednou povím... někdy. Až se to bude víc hodit. Tak nějak jsem si připadala, že mu můžu říct cokoli a on vždy věděl přesně co říct, abych se cítila o něco líp. Byla to něco jako jeho superschopnost.
Oba jsme se tak nějak shodly, že za Thiiným zmizením by mohla být magie. Saturn mi navíc pověděl o Launee, která takovou schopnost měla. Chvilku jsem nad tím přemýšlela a vlastně to i docela dávalo smysl. "To je možný," připustila jsem. "Vlastně jsem teď Thiu delší dobu neviděla. Rozpojily jsem se hledat Ileniy, tak nevím, jaké má přesně magie. Ale kam by tak zmizela?" Celé to byla divná záhada. Jedna z mála z těch v této podivné zemi. Ale naše rodině se zdála jako by měla tendenci přitahovat zdejší magický průšvihy.
Pomalu jsem se rozešla k řece s očekáváním, zda půjde Saturn též. Někomu by to možná mohlo připadat hloupé, ale já byla nervózní? A když se strakatý vlk rozhodl, že půjde, úplně to ve mně poskočilo a já se poprvé za celou tu dobu úplně uvolněně usmála jako by ani žádné trable nebyly. A na ten moment jsem si tak i připadala. Po pár dalších krocích jsem si ale začala připadat docela hloupě, protože jsem tu na něj sypala samé svoje problémy a na něho se ani nezeptala. "A co jsi vlastně dělal ty? Jak se daří smečce?" zeptala jsem se a krátce na něj pohlédla, zatímco jsme se blížily k řece. Opravdu nebyla daleko. A jak se zdálo, bylo tu i docela rušno, protože jsem tu cítila hned několik pachů. Proto jsem se rozhodla nijak moc dál nechodit a opatrně se položila na jeden z nižních břehů. Pak jsem natáhla bolavou tlapku a namočila ji do studené vody. Na jednu stranu to bylo trochu nepříjemné, ale na tu druhou mi tu tlapu chladná voda otupovala a píchání na chvíli přestalo. Přesně jako Sigy říkal. A co já vím, s trochou štěstí se mi časem mohla podařit chytit i nějaká ta ryba.

Sigy se chytl Thia jména. "Jo, Cynthia, ty ji znáš?" zeptala jsem se a v mém hlase byl slyšet záchvěv naděje. Třeba by věděl, kde začít hledat. Další otázka moji naději ale trochu pokazila, protože vlk se domníval, že se známe. Pořádně jsem si ho prohlídla ještě jednou, ale nepřišel mi vůbec povědomý, stejně jako na poprvé. Ale potkat jsem ho mohla, to jsem nerozporovala. Zvlášť jako malé vlče jsem s Thiou hodně cestovala. "Možná?" odpověděla jsem Sigymu, ale bylo patrné, že zcela upřímně nevím. Vlka jsem nepoznávala. Co s tlapkou mi však i tak poradil. "Díky." Vděčně jsem se na něj pousmála, i když krom chlazení to nebylo o moc víc, než co jsem očekávala. Ale třeba to fakt pomůže, to mě nenapadlo. Brzy na to starší vlk odešel.
Obrátila jsem svou pozornost zpátky na Saturna, který se mě před chvílí snažil utěšit, že někde Thia musí být. Byla jsem mu vděčná, slyšet tu jistotu v jeho hlase bylo uklidňující, i když jsem stále měla své obavy. "Doufám, že takhle nemohla zmizet. I když Ileniu jsme taky nenašly... i když ta nezmizela takhle." Tam byl risk, že to nepřežila mnohem větší. Ale co se mohlo stát Thie? "Možná nějaká magie?" snažila jsem se to celé racionalizovat. "Možná by Život něco věděl? Nebo Smrt, kdybych donesla dost kamínků?" Jenom při té poslední myšlence jsem se mi trochu načepýřila srst. Na návštěvu ke Smrti se mi teda vůbec nechtělo, měla jsem z ní z minulých setkání dost nahnáno, ale kdyby to znamenalo, že potom najdu Thiu, stálo by to za ten risk.
Trochu jsem se ztratila ve vlastních myšlenkách, ze kterých mě ale vytrhl známý hlas. "To bych moc ráda," odkývala jsem na obojí. "Nevadí ale, že půjdeš ze smečky? Jestli musíš zůstat, zvládnu to sama," pověděla jsem a krátce se podívala do Saturnových očí. Nechtělo se mi se od něj ještě odcházet, ale chápala bych, kdyby jít nemohl. Drobně jsem se na něj pousmála a pak se otočila a velmi pomalým tempem zamířila k řece, abych tlapku co nejmíň namáhala. Potřebovala jsem ji dát trochu do kupy, abych mohla začít hledat Thiu. Tak nějak sobecky jsem doufala, že půjde taky. Cítila jsem, jak se mi trochu zrychluje tep z toho očekávání, zda půjde nebo ne. Byl teď pro mě jediný, o koho jsem se mohla opřít. Na jazyku jsem měla poděkování, ale nedokázala jsem ho z kdovíjakého důvodu vyslovit.

//Kierb

Pocítila jsem úlevu, jakmile se na mě Saturnovo tělo natisklo ještě víc, než já na něj. Ten dotyk byl příjemný a navíc nutil moje myšlenky ubíhat jiným směrem než k tomu, co všechno se zase pokazilo. Tulácký život byl fakt docela těžký, protože dřív jsme s Thiou chodily spíš tak nějak za dobrodružstvím, ale co se rozpadl Ragar, byl to jeden průšvih za druhým. Ale naštěstí jsem měla to štěstí, že jsem se měla v nouzi na koho obrátit. Saturnova konejšivá slova mi dokázala na moment zvednout koutky tlamy do jemného úsměvu. Je to ten nejhodnější vlk pod sluncem?
Podle jeho slov nebylo mizení vlků zase až tak ojedinělé. To mě trochu uklidnilo, ale když vzápětí dodal, že o mizení jídla ještě neslyšel, začala jsem se zase trochu ustaraně mračit. Co když ta ryba zmizela na stejný místo jako Thia? Možná bych se mohla taky nechat takhle zmizet, když se budu hodně snažit a tam ji najít? "Lovila jsem ryby a jedna prostě zmizela a byla fuč. Úplně v sekundě," potvrdila jsem Saturnovi. "Můžu ti to zkusit ukázat, abys mi věřil, třeba se to stane znova, ale asi ne tady?" odtušila jsem. Netušila jsem sice, jak tyhle věci úplně do podrobna fungují, ale cizinec by na území smečky asi lovit neměl. Nebo aspoň jsem si říkala, že když Thia byla beta Ragaru, asi by z toho moc nadšená nebyla. A kdyby nezmizela, pro jednou bych se pořádně najedla, to by mi neuškodilo, pomyslela jsem si. Na ryby jsem úplně chuť ale znovu neměla, a tak jsem zkusmo došlápla plnou vahou na poraněnou tlapku, jestli bych zvládla třeba zajíce. V tlapě mě trochu píchlo, ale dalo se to vydržet, a tak jsem mohla konečně aspoň pořádně došlápnout.
Z přítomnosti druhého vlka, jak jsem brzy zjistila Sigyho, jsem byla trochu překvapená a rozpačitá, ale doufala jsem, že se mi to povedlo brzy schovat. Když Sigy zmínil, že je léčitel a moc na boj by nebyl, jemně jsem se na něj pousmála. Vypadal mile. Potom, co jsem si ho pořádně prohlédla, jsem si nemohla nevšimnout jeho nevšedního kožíšku. To zbarvení se mi líbilo. Na Sigyho srsti bylo rovněž znát, že vlk je už o něco starší. "Musím Thiu najít," otočila jsem se na Saturna potom, co mi oba vlci nabídli pomoc. Byla jsem jim vděčná, ale na mé tváři se zrcadlily především obavy a také odhodlání. "Však kdo na ni dá pozor, když né já?" Moc dobře jsem věděla, že moje mamka se jen tak nedá, ale když takhle zmizela chvíli poté, co jsem marně hledaly Ileniy, nemohla jsem si pomoci od těch špatných myšlenek. Nakonec jsem využila i nabídky Sigyho na pomoc a obrátila se k němu. "Je to trošku trapné, ale když jsi léčitel, nevěděl bys, co s tlapkou, ve které píchá? Nějak jsem si u vodopádů špatně došlápla a pokud budu muset běhat po světě, moc by mi to pomohlo se toho zbavit." Lehce nervózně jsem přešlápla a pak se na vlka usmála. Říkala jsem si, že si pomoc obou vlků ani nezasloužím.