Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Saturnus popsal barevný flíček, který se mi objevil, jako plamínek. Pořád mi z toho šla hlava kolem, ale když se mi konečně podařilo vytáhnout přední tlapy z písku a mohla jsem si tak prohlédnout ty podivné znaky na svých tlapkách, začínalo mi to docházet. A když to Saturnus vyslovil nahlas, že to vypadá jako od Života, rozšířily se mi oči. "Třeba to opravdu udělal on A někde se tu schovává mezi pískovými vlnami," nadhodila jsem. Jestli mi obarvil kožíšek, nemohl jen tak zmizet, přesvědčovala jsem sama sebe, což mi dodávalo takový zvláštní klid před vší tou nejistotou, která nás na severu čekala. Když mi Saturnus nové ozdoby pochválil, stydlivě jsem se pousmála. Sama jsem ještě úplně neviděla, jak to vlastně vypadá. Navíc byl pro mě jeho kompliment opravdu důležitý. Líbím se mu?
Saturnus byl přesvědčený, že to s tím pískem musela způsobit nějaká magie. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc to dávalo smysl. Mohla to být sice ještě taky nějaká magie tady těch kopců, ale taky to mohla být moje? Moje magie? "M-myslíš, že to opravdu mohla být moje magie?" vyslovila jsem to nahlas váhavě, protože jsem tomu pořád nemohla uvěřit. Oči se mi ale postupně rozzářily a musela jsem se začít smát nad tím, jaký byl dnešní den vlastně úplně šílený. Moje magie? Fakt nějakou mám? Měla jsem ohromnou radost, protože jsem se už dávno smiřovala s tím, že jednoduše žádnou magii nemám, jelikož se moje oči nikdy nezabarvily. A třeba teď už jo. "Jaké mám oči?" zeptala jsem se Saturna zvědavě, když jsem se přestala smát. "Jestli se nám podařilo probudit mou magii, určitě pak přijdeme na to, jaká!" prohlásila jsem s nadějí. "Jsme v tom fakt dobrá dvojka."
Ale pro dnešek už zážitků bylo asi víc než dost a Saturnus měl pravdu v tom, že už začínalo být na čase vrátit se zpátky do reality, zjistit, co se na severu stalo a začít hledat ztracenou rodinu. "Měli bychom jít," přikývla jsem a trochu u toho zvážněla. Pořád jsem ale nedokázala úplně setřást ten pocit nadšení z toho, že jsem nejspíš objevil nějakou magie. A i když to bylo možná trochu sobecké, ani jsem nechtěla. "Začíná to být zase vedro, možná se cestou zkusíme někde napít?" navrhla jsem. Popravdě jsem se i chtěla pořádně podívat na ty barevné znaky. Vyrazila jsem pomalým krokem směrem na sever. Jinam to ani nešlo, pokud jsme se nechtěli ztratit v nekonečném pískovém moři. Věnovala jsem mu poslední dlouhý pohled. Bylo tu krásně. Se Saturnem. Pousmála jsem se a pak můj výraz zase zvážněl, když jsem se podívala na Saturna. V hlavě se mi zase začaly ozývat obavy, ale nemělo cenu házet flintu do žita předem. "Tak teda k vám do smečky?"

//Narrské vršky přes Tmavé smrčiny

//PS: ošidila ses o posty v počítaní, jak jsi navázala na mě :D

Srdce mi bušilo jako o závod, až mi z toho v uších hučelo. Spadla jsem. Fakt jsem spadla, docházelo mi definitivně. Jenže jsem necítila bolest, kterou jsem s tím uvědoměním si očekávala. A to ani z nedávno zraněné tlapky. A ta by po nárazu rozhodně bolela. Připadala jsem si jako v transu. Co se stalo? Z toho mě ale brzy vytrhl Saturnův hlas. Otočila jsem se za ním a zmateně se na vlka podívala. "Já... nevím," vysoukala jsem ze sebe popravdě. Netušila jsem, co se stalo. Nechápala jsem. "Spadla jsem, ale nic mě nebolí?" znělo to spíš jako otázka než oznamovací věta, ale nic lepšího jsem ze sebe momentálně nedokázala dostat. Tohle bylo všechno, co mi v hlavě momentálně hučelo. Zavrtěla jsem hlavou a dvakrát se zhluboka nadechla, abych se trochu uklidnila.
Začala jsem sebou hýbat, abych se dostala z písku, zatímco mi Saturnus pomáhal s hrabáním. Saturnus však říkal něco, čemu jsem taky nerozuměla. Ničemu jsem nerozuměla. Obarvená srst? "Cože?" zamračila jsem se zmateně a stále se dívala na místo, kam si Saturnus poklepal. Cítila jsem se, jako bych měla lehčí otřes mozku a nebo jsem prostě jen fakt byla tak popletená z toho, co se to právě stalo. Když se mi podařilo vyhrabat se dostatečně, abych si viděla na přední tlapky, zůstala jsem na ně nevěřícně zírat. Byly na nich jakési žluté klikyháky, které měly podobnou barvu jako moje oči, ale čím byly výš na tlapkách, tím víc se jejich barva měnila. "Jak?" vydechla jsem a pohledem se od nich nemohla odtrhnout. Co se stalo? Byla to magie? Nebo tu maj prostě špinavej písek, barví? Ale jak to, že mě nic nebolí? Pak jsem konečně odtrhla pohled od svých tlapek a vyskočila z písečné díry, abych se mohla oklepat. Mezitím jsem si prohlížela místo kolem nás, ale nezdálo se na něm být vůbec nic zvláštního. Znovu jsem se podívala na svoje tlapky a pak pohledem vyhledala Saturna. Pocity uvnitř mě se postupně malinko uklidnily a uprostřed toho všeho zmatení začal růst takový malý zárodek naděje a nadšení. "Myslíš, myslíš, že to mohla být magie? Nějaká... divná?" Nevěděla jsem, jak to jinak pojmenovat. Nikdy jsme nic takového neviděla. Magie písku? Ten ze začátku malý nenápadný pocit začínal nabírat na síle, čím víc jsem o tom mohla přemýšlet. "Asi mám protinemehlovou magii?" zasmála jsem se nervózně. Můj pohled znovu padl na moje tlapky. Dnešní den byl naprosto šílený. Skočili jsme z vlny a probudili Saturnovu magii, pak jsme koukali na hvězdy a na oheň letící na nebi, pak jsem skočila znovu, spadla do písku, nepolámala se a místo toho mi to nabarvilo kožíšek? Co prosím- Různé pocity se ve mně tak mísily, že jsem se prostě začala smát.

Saturnus opravdu o hvězdách něco věděl. "Tak jo," přijala jsem bez zaváhání jeho nabídku na to, že by mi o nich někdy něco pověděl. Já žádné velké znalosti o hvězdách neměla a vlastně jsem je zatím ani nikdy nepotřebovala, ale hvězdy se mi líbily. A taky se mi líbilo trávit čas... takhle. Jednoduše ležet v písku a koukat na ně. Znovu jsem obrátila pohled k té divné hvězdy, kterou Saturnus nazval letícím ohněm. To bylo vlastně docela přesné. Kampak asi letí? napadlo mě.
Brzy se ale rozednělo a já vyrazila vstříc velkolepému pokusu probudit i svou magii. Docela se mi ulevilo, že se Saturnus rozhodl tu na mě počkat. Docela mě to uklidňovalo, protože to znamenalo, že tu na to nebudu sama, kdyby se cokoli pokazilo. "Děkuju," usmála jsem se na něj, když mi popřál hodně štěstí a pak už vyběhla vstříc písečné vlně, kterou jsem si předtím vyhlídla. Musí to vyjít. Moc jsem se pro to modlila.
Výstup nahoru nebyl žádný med, ale přeci jenom byl snazší než ten předchozí. Nebylo ještě takové úporné horko, i když i to se postupně zhoršovalo, ale hlavně tahle vlna nebyla tak vysoká, a tak to i tolik pod vrcholem neklouzalo. I tak když jsem vylezla až na vrchol, musela jsem se na chvilku zastavit, abych popadla dech. Přitom jsem si ještě jednou vychutnala pohled na to moře písku. Pak už ale nastal čas. Byla jsem nervózní, ale nemělo cenu to zbytečně prodlužovat. "Prosím," zašeptala jsem do ticha pouště a pak prostě skočila dolů dřív, než bych si to stačila rozmyslet.
Byl to znovu naprosto neuvěřitelný pocit, jak adrenalin zaplavil moje tělo. Tentokrát jsem si nechala oči otevřené, abych vše viděla. Nasucho jsem musela polknout, když jsem viděla, jak rychle se všechno kolem mě hýbe a jak rychle se přibližuje země. No tak, magie, pobídla jsem ji vnitřně. Když mi však začínalo docházet, že už jsem moc blízko a že se pravděpodobně už nic nestane a já se rozplácnu dole do písku, zavřela jsem oči a pevně je držela. "Aaagh!" vykřikla jsem, když se moje tlapky dotkly písku. Jenže něco bylo divně. Přistání mi vůbec nepřipadalo jako bych spadla do písku, ale spíš jako... do vody? Zmateně jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Všude ale byl písek, do kterého jsem byla zasypaná až po ramena. Byla jsem tak neuvěřitelně zmatená. Spadla jsem, došlo mi. Ale nic mě nebolelo? Co se stalo? S otazníkem v očích jsem začala pohledem hledat Saturna. Možná to začne bolet až pak? Nechápala jsem to. Uvnitř jsem ale kromě zmatení začala pociťovat i zklamání. Žádné pompézní probuzení mé magie se nekonalo, nebo ano? Začala jsem se vrtět, abych se z písku dostala a zjistila škody, ale hned bylo jasné, že samotné mi to bude aspoň nějakou chvilku trvat, než se odtamtud vyhrabu. Nic mě však nebolelo. A to mi přišlo podezřelé. To jsem ještě nevěděla, že ten skok způsobil, že moje přední tlapky a jedno z očí zachvátily jakési barevné skvrny, snad že by plamínky?

//Odznaky zahrány :)

Leželi jsme v písku a smáli se jako blázni. Byla to však krásná chvíle a ten pocit, který mě zaplavil, jsem ještě nikdy nezašila. Všechno špatné jakoby úplně odplulo někam do dálky a zůstalo jenom to hezké, my dva a tahle chvíle. Na tváři mi hrál šťastný úsměv, oči zářili a když mi Saturnus uplatil olíznutí, zašimral mě takový zvláštní pocit v břiše. A když zmínil, že by se snad podobně mohlo spravit i všechno ostatní, opravdu jsem tomu v ten moment věřila.
Ani jeden jsme nespěchali se zvedáním a naše pohledy se upřely na hvězdy nad námi. Pozorovala jsem, jak jasně září a jak tvoří jakési obrazce, když se jeden soustředil. "Vyznáš se v hvězdách?" zeptala jsem se, když Saturnus zmínil, že jednu z nich nepoznává. Až pak jsem se začala soustředit a opravdu se na tu jednu jasnější zaměřila, abych si ji více prohlédla. Taky jsem si ji tam nepamatovala, nebo aspoň ne takhle jasnou, ale výhled se zdál krásný a já byla spokojená, a tak jsem tomu nevěnovala příliš pozornosti a ani moc myšlenek. "Když ne hvězda, tak co by to mohlo být? Je krásná," vydechla jsem fascinovaně.
Pak jsem se převalila na boku a zadívala se na Saturna vedle mě. Chvíli jsem jen tak ležela a pozorovala jeho tvář. Vlastně to muselo být docela dlouho, protože se postupně začalo rozednívat. Bylo mi krásně, ale byla tu ještě jedna věc, co jsem tu chtěla zkusit. "Víš, chtěla bych ještě něco vyzkoušet," začala jsem opatrně po delší odmlce. "Když se tady podařilo probudit tvoji magii, možná by to šlo i s tou mou?" nadhodila jsem a teprve, když jsem to vyslovila nahlas, mi začínalo docházet, že by se to opravdu mohlo stát. Bylo by to fakt hustý. Musela jsem to všechno zhluboka prodýchnout, abych se zklidnila. "Počkáš tu na mě a necháš mě to zkusit?" poprosila jsem ho a když jsem se zvedala, jemně se otřela o jeho kožíšek. Věděla jsem, že žádám o dost, protože jestli měl přihlížet tomu, jak padám a nic nedělat, muselo to být neuvěřitelně těžké. Pak jsem se rozhlédla po okolí a vybírala nějakou vhodnou vlnu, na kterou bych mohla vyšplhat. Vybrala jsem jednu o dost menší než předtím, protože se mi jednak už nechtělo tolik šplhat, ale hlavně se své pochybné možná neexistující magické schopnosti jsem neměla takovou důvěru jako v ty Saturnovi. Zase jsem nebyla úplný sebevrah. Prosím, ať to vyjde. Fakt moc jsem si to přála.

Jen, co jsme se se Saturnem konečně vyšrabali až na samotný vrchol pískové vlny, začali jsme se rozhlížet kolem. Zdálo jsem, že jsem výhledem nebyla uchvácená jediná, ale kdo se mohl divit. Bylo to jedno z nejhezčích míst, co jsem kdy viděla. Písečné vlny všude, kam se vlk podíval. Jakoby snad ani nikdy nekončily. Ztratit bych se teda někde mezi nimi, odkud by na žádnou stranu nešlo vidět nic jiného, bych teda nechtěla, ale takhle... takhle byl ten výhled jednoduše úchvatný. Zvlášť jak ho jen tak do jemné zlaté barvy olizovalo večerní sluníčko.
Dlouho jsem se ale kochat nevydržela. Já byla totiž vlčice akce. Jen, co jsem skočila, zachvátil mě zvláštní pocit, který vyvolal volný pád. Slyšela jsem, jak na mě Saturnus volá, ale místo toho jsem se koukla pod sebe a v hlavě se mi přeci jen rozběhly myšlenky, které začaly intenzivně pochybovat o promyšlenosti a proveditelnosti tohohle plánu. Na to už ale bylo pozdě a zem se teda docela nepěkně rychle blížila, až se mi z toho rozbušilo srdce. Zavřela jsem oči a prostě doufala, že to nějak dopadne, když v tom jsem v kožichu ucítila vítr, který pád postupně zpomalil, až nakonec úplně zastavil. Zkusmo jsem otevřela oči, abych zjistila, že společně se Saturnem, který musel skočit hned za mnou, visíme jen kousek nad zemí. I tu poslední vzdálenost jsme ale brzy překonali a vítr nás poměrně hladce postavil na zem. I přes to jsem to ale neustála a rozvalila se na zemi. Cítila jsem, jak se mi celé tělo klepe a byla jsem lehce dezorientovaná. Pomalu mi ale už docházelo, co se stalo. Páni. To bylo hustý! Zvedla jsem pohled k vlkovi naproti mě a když jsem uviděla nezbedné jiskřičky v jeho očích, konečně mi to došlo. "Vyšlo to, opravdu to vyšlo!" Musela jsem se začít smát. Měla jsme ohromnou radost. Celý to bylo bláznivý, ale vyšlo to! "Tvoje magie je zpátky!" Překulila jsem se přes bok po příjemně hřejivém písku, abych se dostala k Saturnovi blíž a bez rozmyslu jsem mu olízla tvář. "Chytil jsi nás!" Pořád jsem se musela smát. Nemohla jsem uvěřit, že to fakt vyšlo a tak nějak celkově mi to dodávalo naději, že to všechno, co se předtím zkazilo, ještě nemohlo být až tak ztracené. Pak jsem si lehla na záda a zadívala se na hvězdy. Přišlo mi, jako by snad odsud byly vidět ještě víc. Zvlášť jedna z nich. Nikdy jsem si nevšimla, že by takhle zářila. Je to na obloze skoro jako jeho kožíšek."Podívej, jak jsou dneska krásné hvězdy," vybídla jsem Saturna a na tváři mi hrál veselý úsměv, kterého jsem se nemohla zbavit. V hlavě se mi ale postupně začínal chystat ještě další plán. Když to fakt funguje, možná by se tak dala probudit i moje magie...? Tedy jestli jsem nějakou opravdu měla.

//Narrské kopce přes Kaňon řeky

Kráčeli jsme si to dolů z Životových kopců. Písek trochu klouzal, ale celkově se mi šlo vlastně docela dobře. Jak jsme si odpočinuli a už nemuseli spěchat, moje tlapka to snášela až překvapivě dobře. Aspoň že tak, pomyslela jsem si. Když jsem ale zmínila cestu na sever a připomněla tak Saturnovu smečku a to všechno se sopkou, přišlo mi, že Saturnus znejistěl a zesmutněl. O něco jsem zpomalila a s mírně svěšenou hlavou se na něj dívala. Bylo mi to hrozně líto ho takhle vidět. To si nezaslouží. Přidala jsem znovu do kroku a jemně do něj drcnula ramenem. "Budou v pohodě," řekla jsem tiše a krátce se na něj podívala. Nemohla jsem sice vědět, jestli to byla pravda, ale když to budeme dost opakovat, třeba... třeba to fakt tak bude?
Při zmínce o Smrti jsem se nepříjemně otřásla. Saturnus se ptal, jestli je dobrý nápad za ní jít, při čemž jsem se musela kysele zašklebit při vzpomínce na tu podivnou vlčici. Jasně že to dobrý nápad nebyl, ale jaký jsme měli jiný? "Je lepší se jí vyhnout, když to jde," řekla jsem popravdě. Taky jsem se jí raději klidila z cesty. Po tom, co udělala s Ragarem... A nejspíš s Falionem... Ještě jednou jsem se otřásla, až se mi z těch myšlenek malinko zježily chlupy. "Ale když nebude zbydí..." Lepší to risknout než nic. To jsem samo sobě slíbila.
Teď jsme ale měli jiné věci na práci. Museli jsme probudit Saturnovu magii. Čím víc jsme se blížili do toho písku, tím větší vedro tu bylo. A na písku se taky začaly dělat vlny, které se postupně zvyšovaly. Takže to nebyly kopečky... Fascinovaně jsem se rozhlížela po okolí. "Nevěděla jsem, že písek dělá vlny jako voda," vydechla jsem. A ještě takový pořádný. To našemu plánu ale nahrávalo. Saturnus vybral jednu vhodnou vlnu na náš plánovaný bungeejumping a já bez váhání přikývla. Brzy se ale ukázalo, že vylézt tam nahoru na vlnu nebyla až taková sranda, protože v tom horku každé uklouznutí a ním i ztráta každého vyšplhaného metru bolela. "Už nemůůůůůžu," vydechla jsem přes vyplažený jazyk od horka. Naštěstí už jsme byli skoro nahoře a navíc se s přicházejícím večerem začala postupně snižovat teplota. To se teď hodilo.
Když jsme se konečně vyškrábali nahoru, naskytl se nám nádherný výhled na moře vln. Písek vln, haha. "Páni." Takhle se mi to vlastně líbilo snad ještě víc než opravdové moře. Nebudilo to ve mně hrůzu či respekt. "Tak jdeme na to?" mrkla jsem na Saturna a moje očka se rozzářila. Srdce se mi rozbušilo. Na nic víc jsem ale už nečekala a jen oči zavřela a prostě skočila přes písečnou hranu dolů. "Waaaa!"

Můj nadšený výkřik nejspíš Saturna úplně vzbudil, protože sebou trhl a pak se začal rozkoukávat. Na chvilku mě zaplavila drobná výčitka, že jsem možná mohla být o něco opatrnější a ohleduplnější, ale ani ta nemohla odstranit široký úsměv z mojí tváře. Měla jsem plán. A považovala jsem ho za dobrý plán. Zábavný plán. Užitečný plán, pokáralo mě moje vlastní svědomí, protože za téhle situace bych asi neměla být tak roztěkaná a rozptýlená, ale já už se nemohla dočkat to všechno na chvíli hodit za hlavu. Aspoň jeden den a pak mě nejspíš čekalo velké čekání. "Ani já ne," přitakala jsem, když Saturnus zmínil, že tam dole, jak bylo hrozně moc písku, ještě nikdy nebyl. "Měli bychom to napravit," zazubila jsem se na něj a začala se pomalu zvedat a oklepávat se od písku, který mi za noc trochu navál na srst. Ono by to barevně skoro nešlo poznat, ale čím víc jsem se hýbala, tím víc to šimralo. To už ale Saturnus byl připravený a rozešel se směrem dolů z kopců. Souhlasně jsem na něj kývla a na tváři mi stále hrál drobný rozverný úsměv. Když zmínil dnešní počasí, začala jsem se rozhlížet kolem sebe, abych se taky přesvědčila. A opravdu. Dneska už vůbec nic nenasvědčovalo, že by se mělo dít něco divného. "Myslíš... myslíš že už je to všechno?" zeptala jsem se váhavě. Neodvažovala jsem se moc nic odhadovat, ale opravdu se to dneska tak zdálo, že už by mohlo být po všem. Mohlo se to dát úplně všechno do pořádku? Představa, že by se můj rybí oběd vrátil po několika dnech z jiné dimenze, nebyla úplně lákavá, ale jestli to mohlo znamenat, že se třeba vrátila Thia...? "Myslíš, že bychom potom měli jít na sever, až to tu prozkoumáme? Kouknout, co se stalo?" zeptala jsem se po chvíli tichého ťapání vedle něj. "A k vám do smečky...?" dodala jsem váhavě. Nechtěla jsem Saturna nijak zasáhnout, ale možná by to bylo dobré vědět...? Snad se nikomu nic nestalo, pomyslela jsem si, ale při představě, kde jejich smečka ležela, mi běhal mráz po zádech. "A třeba se zeptat Smrti, jestli taky nezmizela?" přidala jsem ještě, protože jsem byla trochu nervózní z mluvení o Saturnově smečce.

//Poušť přes Kaňon řeky

Sledovala jsem Saturnův výraz a když jsem viděla, jak se i jeho koutky tlamy kroutí nahoru, když začal vyzvídat, co jsem vymyslela, nutilo mě to usmívat se úplně od ucha k uchu. Měla jsem čím dál větší chuť něco takového na probuzení magie udělat, i když to možná bylo zábavné. Na to, že by se vlastně mohlo něco stát, jsem pomyslela, až když to Saturnus zmínil. Chvilku jsem zaváhala, což mohlo být patrné i v mém výrazu, než jsem zavrtěla hlavou. "Povede," zazubila jsem si, ale v hlavě jsem si zafixovala, že bychom měli dělat jenom něco, co nebude až tak moc vadit, když se to úplně nepovede. Takže žádný skákání na skalách, připomněla jsem si, protože to byl samozřejmě můj první nápad, když jsem viděla ty hory tam na jihu. Když Saturnus připustil, že by něco takového mohlo fungovat, zářivě jsem se zazubila. "Tak a je to plán." Měla jsem z toho radost. Hrozně moc jsem potřebovala udělat něco lehkovážného a prostě na nic chvíli nemyslet a jen si užívat život. Aspoň na ten malý moment, který jsme si mohli dovolit urvat, než bude třeba zase řešit problémy světa kolem nás. A že jich bylo.
Jenže předtím, než jsme mohli někam vyrazit, bylo potřeba se trochu vyspat. Únava na nás oba padala a jak jsem viděla Saturna několikrát zívat, nutilo mě to zívat taky, jak to bylo nakažlivé. A představa spánku mě lákala. "Tak ráno," vydechla jsem a jenom se krátce rozhlédla kolem nás, jestli náhodou nezahlédnu ty vlky, co se sem zatoulali. Ale bylo už hrozná tma a nešlo vidět vůbec nic. "Mně taky," přitakala jsem, když Saturn zmínil, že si chvilku myslel, že jsme tu už úplně poslední vlci. "Ale jsem ráda, že nejsme." Znovu jsem zívla a jakmile jsem si položila hlavu zpátky na tlapky, všimla si, že Saturnovo dýchání se změnilo prakticky hned v momentě, kdy dořekla, že se trochu prospí. Pousmála jsem se a chvilku ho jen tak pozorovala, než jsem se posunula ještě o něco blíž k jeho boku, abych místo chladu noci cítila jeho teplo. "Dobrou," pošeptala jsem tiše a pak už i mě spánek přemohl.
Vzbudila jsem se společně s prvními ranními paprsky, které dopadly na naše kožíšky. Obvykle jsem měla jako tulák poměrně lehké spaní, ale dneska se mi spalo opravdu dobře. Možná na to měla vliv ta únava. A nejen to. Pousmála jsem se a zavrtěla hlavou, než jsem se začala opatrně a jemně protahovat a rozhlížet se po okolí. Mou pozornost upoutala ohromná masa písku, o které jsem už předtím přemýšlela. Jestli je to Životův písek, co když se před sopkou schoval tam? napadlo mě. Pak jsem si všimla ještě něčeho. V tom písku byly takové zvláštní vlno-kopečky. Možná-možná, zarazila jsem se a můj výraz ožil. "Mohli bysme skočit odtamtud," vyhrkla jsem omylem nahlas, jak jsem z toho nápadu byla nadšená.

Bedlivě jsem poslouchala, jak se vlastně pozná, že se jednomu probudila magie, protože to mě opravdu zajímalo. Zdálo se, že to vlastně nebylo vůbec tak jednoduché, jak jsem si myslela a jak jsem si to doteď představovala. Pobaveně jsem se zasmála poznámce, že na celé to větrno kolem Saturna musel poukázat Meinere, aby si toho doopravdy všiml a věnoval tomu pozornost. Pak strakatý vlk navrhl, že se možná už projevila i moje magie jenom jsem to nepoznala. Zamyšleně jsem se podívala a pak se na mé tváři rozlil drobný úsměv. Že bych přeci jenom nebyla magicky marný případ? "Možná," připustila jsem. Ale nic neobvykle divného, co by se kolem mě mohlo dít a být ve skutečnosti mou magií mě nenapadalo. Jedině zmizení Thiy a té ryby. Ale za to přece nemůžu já, no ne? Popravdě mě ta myšlenka trochu vyděsila. Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se to pustit z hlavy, ale tak nějak se to každou chvíli vždycky na moment vrátilo. Ale žádnou takovou mizící magii jsem neznala, tak snad? Jistá jsem si ale být nemohla. No to by byl průšvih.
Naštěstí mě z těchhle myšlenek vytrhl jiný problém, který jsme právě měli a tím byla otázka, jak dostat magii zpátky. Se Saturnem jsme se shodli, že bude nejlepší začít jenom s jeho magií a pak až mít případně větší ambice. Jakmile zmínil, že ale neví, kde začít, rozlil se mi na tváři šibalský úsměv. "Já vím," zazubila jsem se, ale už můj rozverný výraz mohl naznačit, že to celé zavánělo nějakou neplechou. "Totiž můžeme zkusit tvou magii vypudit nějak na sílu. Třeba když ji fakt budeš potřebovat," navrhla jsem a abych dala svému plánu nějaké konkrétnější rozměry, pokračovala jsem: "Třeba kdybysme padali nebo tak něco." Bylo to možná šílené a trochu neuvážené, ale mohla to být sranda a prvotřídní zážitek. S napětím jsem očekávala, co na to Saturn řekne.
Pak jsem zvedla hlavu a zadívala se na večerní oblohu. "Tak to tu kolem ráno půjdeme prozkoumat a třeba něco důležitého zjistíme?" navrhla jsem. Docela jsem se těšila. Nebyla jsem úplně typ na dlouhé ležení, ale věděla jsem, že začít odpočinkem je klíčové. Otočila jsem se mírně na bok tak, abych na Saturna trochu viděla, a usmála se. Pak jsem zbystřila a nastražila uši. "Nejsme tu sami," zašeptala jsem tiše, ale vlastně se mi ohromně ulevilo. Znamenalo to totiž, že nejsme jediní, kdo to přežil. A třeba to snad nakonec celé nebude tak hrozné? Zívla jsem a té naděje se zuby drápky držela.

Když mi Saturnus líčil, co všechno jeho magie svede, s nadšením a zvědavostí jsem ho poslouchala a sledovala ho přitom, jako když jsem byla ještě vlče. Magie vzduchu zněla skvěle, protože se zdálo, že toho umí plno. Stejně jako Thiina magie země, ale šlehání vlků šlahouny byl můj oblíbený kousek, který svedla. Vzpomněla jsem si taky na Kayu, jak nás tenkrát v zimě vyrobila celý most z ledu. To bylo taky něco. Magie mě fascinovala, ale dalo se žít i bez ní, no ne? Když se Saturnus opatrně zeptal na mou magii, jenom jsem zavrtěla hlavou. Život sice tenkrát říkal, že to přijde, až to přijde, ale to mělo být jako kdy? Však už to bylo hrozně dávno, co mi to slíbil, a teď tu navíc ještě nebyl, abych se ho na to mohla zeptat. Ale stejně to nebylo to nejdůležitější, na co jsem se ho potřebovala zeptat. Chtěla jsem vědět, co se děje, kde je Thia s Ilenií a jestli je Saturnova rodina v pořádku. K čertu s nějakou magií. I když jsem ji čas od času ostatním záviděla, docela jsem se s tím už smířila. Sklonila jsem hlavu a chvilku si jen tak pohrávala tlapkou s kamínkem, co se mi u ní válel. Pak mě něco napadlo. "Jak se vůbec taková magie pozná?" zeptala jsem a natočila ouška zase zpátky k Saturnovi. Možná to bylo hloupá otázka, ale já jsem opravdu nevěděla. Všichni sice říkali, že se magie prostě objeví, ale jak se to pozná, to už nikdo neříkal. A kdo se pak v tom má vyznat, chň. A vůbec, možná měl Saturnus s tímhle spojenou nějakou zajímavou historku, která nás mohla trochu rozptýlit.
Když však Saturnus zjistil, že vlastně jeho magie nefunguje a my spolu zase začali rozvíjet různé dramatické konspirační teorie, kterými jsme se navzájem děsili, vrátil se onen nepříjemný pocit. Přišlo mi ale, že je pokaždé o něco slabší. Skoro jako bych si na ty děsivé zprávy zvykla a nebo jsem si možná jen nedokázala dostatečně představit, co všechno by to mohlo znamenat, když jsme tu jen tak leželi a vlastně se nám... až tak nic nedělo? Bylo to možná divné to tak říct. Naštěstí ale Saturnovy oči zůstaly zbarvené podle magie a tak jsme se shodli na tom, že tu někde musí jít. "Hmm, probudit magii?" zopakovala jsem Saturnův návrh. Něco na tom bylo, ale jak to provést. Co když prostě fakt magie spí pod zemí? Nebo hůř, v té sopce? Kdo to ale mohl vědět. "Možná můžeme zatím zkusit probudit jenom tu tvou?" navrhla jsem, protože se to zdálo jako splnitelnější úkol. Zadívala jsem se před sebe na oblohu. Vítr zase fičel a nesl k nám černé mraky a když jsem se pořádně nadechla, přišlo mi, že v čumáku cítím kouř. Ale možná už se mi to jen zdálo, nebyla jsem si jistá, jestli mě už jenom můj vlastní mozek nešálí. "Jak vlastně poznáme, že už je čas se přestat schovávat?" vyslovila jsem nahlas úvahu, nad kterou jsem už předtím polemizovala. "Nebo to prostě risknem?" navrhla jsem. Na jednu stranu, vrátit jsme se mohli vždycky. A kdybysme chodili jenom po místech, kde by se dalo někdo blízko rozumně schovat, nemuselo to být zase tak špatný nápad, protože co jsme mohli zjistit tady na místě? Leda tak prd. Na druhou stranu se mi úplně nechtělo. Co by měl být náš cíl? A taky mi tu bylo v rámci možností příjemně... vedle Saturna.

Celý ten rozhovor o magiích vlastně sloužil jako příjemné rozptýlení od toho všeho, co se dělo kolem nás. Když Saturn zmínil, že se mu vlastně s magií docela daří, zvědavě jsem k němu stočila ouška a zadívala na jeho tvář. To mě zajímalo, protože posledně si byl svou magií ještě docela nejistý. Možná mu to pomohlo získat v sobě potřebnou důvěru? napadlo mě a ta myšlenka mě vlastně docela zahřála. Pomohla jsem mu já? "Co všechno taková magie svede?" zeptala jsem se se zájmem ještě předtím, než jsem si všimla, jak se jeho výraz proměnil ve soustředěný. Když se však jeho výraz změnil ještě jednou, věděla jsem, že je něco špatně. I můj doteď rozverný úsměv ztuhl a změnil se v zamračení, když mi Saturn řekl, že jeho magie nefunguje. "Nefunguje?" zeptala jsem se zmateně, protože mi přišlo, že něco takového by snad ani nemělo být možné. Ale poslední dny pro nám měly plno takovýhle "nemožných" překvapení. Jakmile Saturn vyslovil tu myšlenku, která se objevila i v mojí hlavě, vyschlo mi v krku a musela jsem hlasitě polknout. Neodvažovala jsem se na to říct vůbec nic. Mohla magie úplně zmizet společně se Životem? Mohla. Ale rozhodně to nemohlo bejt zdravý. I když... Moji začínající paniku jsem se pokusila potlačit myšlenkou na to, že ne na všechno je potřeba magie. I kdyby prostě doopravdy zmizela. "Třeba se vrátí?" nadhodila jsem, protože jsem měla pocit, že už bych měla něco říct. Byla to taková naivní myšlenka a když jsem si to uvědomila, měla jsem potřebu to ještě rozvést. "A když ne, budeme žít bez ní? A třeba se pak nebudou dít ty divný věci, až se svět dá zase do rovnováhy?" O tom, jestli by to takhle doopravdy fungovalo, jsem ale věděla kulový. Nezbylo než jen polemizovat a doufat. Ale já taky žiju bez magie a je mi vlastně docela dobře...? I když jsem si teda musela přiznat, že jsem ji ostatním někdy záviděla. Zadívala jsem se z kopců dolů směrem na západ, kde se obloha pomalu ale jistě začínala barvit do oranžova. Byl to vlastně nádherný pohled nebýt všech těch starostí. Když jsem se otočila zpátky na mého společníka, všimla jsem si jedné věci. "Tvoje oči... jsou pořád modré jako obloha," řekla jsem zamyšleně a pak sebou cukla, když jsem si to uvědomila. "Jsou modré od magie, ne? Proto má Thia fialové a proto mně se nikdy nezabarvily. Takže tvoje magie nemohla zmizet!" prohlásila jsem nakonec docela vítězoslavně. "Jenom ji možná něco blokuje?" Ale co? A co jsme my mohli dělat pro to, aby se to odblokovalo?

Se Saturnem jsme se shodli, že Smrt by mohla vědět, co se dělo. Byla to vlastně jediná další možnost, koho se zeptat, protože žádného jiného tak mocného vlka jsem na Galliree neznala. A nikdo z našich dospělejších blízkých tu nebyl, aby nám poradil. Saturn si však nebyl jistý, jestli by bylo moudré tam teď chodit. Zadívala jsem se na horizont směrem tam, kde musela být sopka. Vše se zdálo divné, ale kdo si mohl být jistý? Zavrtěla jsem hlavou. "Máš pravdu. Musíme počkat, až si budeme moci být jistí, že je sopka klidná," zhodnotila jsem už o poznání racionálněji. Saturnova přítomnost mě uklidňovala natolik, že jsem dokázala normálně fungovat, ačkoli nepříjemný stažený pocit ve mně překonával. A nebo dokud nebudeme tak zoufalí.
Chmurné myšlenky jsem ale naštěstí mohla na chvíli rozehnat a urvat si se Saturnem konečně taky chvíli klidu. Tu navíc ještě vylepšil následný oběd, který konečně zahnal ten nejhorší hlad. V momentě, kdy se Satrun zeptal, zda jsem měla dost, jsem přikývla a vděčně se usmála. Nebyla jsem plná, ale díky jeho úlovku už mi nekručelo v břiše a já věděla, že to mému unavenému tělo hodně pomůže. Muselo ale zbýt i na něj, protože doba byla nejistá. Musíme ještě něco ulovit, až bude příležitost, napadlo mě, ale tady ve vrškách kopců nic nebylo a další plán jsme zatím neměli. Vlastně jsem ani nevěděla, jak poznat, kdy a kam bude dobré se odsud pohnout. Ale kdo to mohl vědět? Můj pohled se na chvíli zastavil na vysokých kopcích na jihu, které se takto zdály hrozně daleko. Docela jsem se tam chtěla podívat, protože jsem tam nikdy nebyla a hory jsem měla rád. Však byly taky nějaký čas mým domovem. Mým prvním domovem. Ale bylo mi jasné, že dokud trochu neulevím tlapce, nepůjde to. Naštěstí už i za tu chvíli, co jsme tu jen tak seděli, bolest ustoupila.
Saturn zavzpomínal na loňské léto, kdy jsme spolu blbli na loukách na severu. Stočila jsem k němu svůj pohled a s úsměvem přikývla. "To bylo super. Tam nahoře je toho tolik vidět, skoro jako z kopců, ale je to lepší, protože je všechno blíž," rozpovídala jsem se při té vzpomínce. Tak nějak jsem si u toho taky vzpomněla, že právě loni to bylo, kdy jsem v jeho přítomnosti pocítila tyhle zvláštní pocity. Příjemné. Do tváří se mi nahrnula horkost a tak jsem ji radši schovala položením hlavy na tlapky. "Jak to vlastně s magií jde?" zeptala jsem se honem, abych nás oba rozptýlila.

Saturnus nechtěl připustit, že by se Život mohl nechat přemoci. Jenom jsem mlčky pokrčila rameny. Myšlenka, že by někdo nebo něco mohlo přemoci Života se mi ani trochu nelíbila. Popravdě mi naháněla hrůzu, protože co jsme pak zmohli my smrtelníci? Ale vyloučit se nedalo nic. "Třeba jenom moc vyšiluju a šel se projít?" nadhodila jsem ve snaze uklidnit nejen Saturna, ale spíš samu sebe. Nedávalo to ale smysl. Však by přeci nechtěl od vlků natrhané květiny, kdyby si je mohl jít pod kopec natrhat sám, ne? "Možná by Smrt věděla?" napadlo mě. Jít na sever teď ale nebyl zrovna ten nejlepší nápad, dokud jsme si nemohli být jistí, že nebezpečí od sopky aspoň trochu pominulo. A nebo dokud jsme nebyli až tak zoufalí. I na tu druhou možnost mohlo ale dojít. Jeden už si nemohl být jistý ničím. Co když je Smrt taky pryč? napadlo mě. Zrovna tahle vlčice by mi nechyběla, ale pro Gallireu to nemohlo být zdravý. "Nemůže to... nějakým způsobem dojebat přírodu? Jestli tu není Život a vlci se nenarodí-" zauvažovala jsem nahlas. Začínala jsem být expertkou katastrofických scénářů, ale to celé, co se dělo, mi dělalo neuvěřitelné starosti. Ale Thia bude v pohodě. Přece si nějak poradí. Ať je kde je. Snažila jsem se tomu věřit, ale moje víra byla momentálně křehká jako domeček z karet.
Nicméně i přes to všechno jsme si dokázali ukrást několik krásných okamžiků. Hned po tom, co jsem dořekla to, že jsem ráda, že tu je, jsem začala být nervózní. Opět se probudily ty urputné "co když" otázky. Když se však na jeho tváři rozlil úsměv, nemohla jsem si pomoci a musela se taky pousmát. Najednou jsem si připadala tak nějak lehčí a když pak dodal, že je se mnou rád, cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Chtěla jsem mu na to říct, že já taky, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych to ze sebe zrovna teď dokázala vypravit. A tak jsem se k němu raději natáhla a rychle ho olízla po tváři. Pak jsem plaše sklopila oči a dívala se na zem s drobným nervózním úsměvem, až dokud ke mně nepřistrčil zajíce.
Musel slyšet to zakručení. To je trapas, zabědovala jsem se, ale už se s tím teď nedalo nic dělat. "Díky. Je perfektní," poděkovala jsem tenkým hlasem a hladově se do masa zakousla. Nebylo to to nejlepší, co jsem kdy měla, ale v tuto chvíli mi na tom vůbec nesešlo. Měla jsem tak děsný hlad, že cokoli teď chutnalo jako ta nejlepší hostina, co jsem kdy mohla mít. Dávala jsem si však dobrý pozor, aby zbylo něco i na Saturna, protože to byl jednak jeho úlovek a jednak jsme si teď nemohli být jistí, kdy bude další jídlo. Jestli bude. Když jsem byla hotová, olízla jsem si čenich a zbytek zajíce přistrčila k vlkovi vedle mě. "Dej si taky."

Volala jsem tu zprávu na Saturnuse už z dálky a pořád tomu tak trochu sama nemohla uvěřit. Na druhou stranu to ale bylo jasné jako facka. Prostě tam nebyl. Hledala jsem a volala, ale nic. Nikdy nebyl. Zdálo se, že Saturna ta zpráva šokovala. "Není tam," potvrdila jsem zvláštně tenkým hlasem. Pořád se mi tak divně stahovalo hrdlo už od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že tam nahoře je něco jinak. "Hledala jsem všude. Dokonce i v té jeskyni. A volala. Není tam ani jeho magie," vyhrkla jsem v momentě, kdy jsem si byla jistá, že to dokážu souvisle vyslovit. Viděla jsem, jak mu do očí vhrkly slzy a nemohla si pomoct od těch svých. Lámalo mi to srdce ho takhle vidět. A navíc jsem se nemohla zbavit myšlenek na Thiu. Kde jen mohla být? Jak ji teď najdu, když se ztratil i Život? Vzala si je sopka? Při té poslední myšlence jsem se nepříjemně ošila.
To už jsem ale na těle ucítila hřejivý a konejšivý dotyk. Vděčně jsem se do něj opřela a snažila se vnímat jenom Saturnovu blízkost. Jsme na to sami. Ale jsme na to dva. Strakatý vlk se snažil nadhodit, že měl Život možná jenom pochůzky. "Možná to šel řešit... A nebo si ho sopka vzala," řekla jsem tiše, protože kdybych mluvila víc nahlas, jistě by se mi hlas chvěl. "Není tam jeho magie."
Když pověděl, že si spolu nějak poradíme, přikývla jsem hlavou stále natisknutá na jeho hrudníku. "Poradíme." Pak jsem se odtáhla a lehla si na zem, abych odlehčila tlapě. Zůstávala jsem však hodně blízko. Kdyby si i on lehl, jistě by se naše boky dotýkaly. Byla jsem vděčná za tu přítomnost. Tam nahoře, kde nebylo vidět ani živáčka, a jenom foukal vítr, to bylo opravdu děsivé. "Já-jsem ráda, že tu jsi... se mnou," zamumlala jsem a krátce zvedla oči, abych se na Saturna podívala, ale pak jsem je hned zase sklopila k zemi. Drobná skalní římsa nad námi nás kryla před nezmary počasí a okolní svět odsud vypadal hrozně daleko. Jenže jeho problémy nebyly. To se ostatně rozhodlo připomenout i moje utahané tělo, které se ozvalo tichým zakručením břicha.

//Vrchol NK

Z vrcholu dolů jsem se doslova ploužila. Všechny ty pocity mě zmáhaly a ještě přidávaly mojí únavě. Jedině ostrá bolest v tlapě mě čas od času vytáhla z té letargie. Měla jsem v hlavě všechny černé scénáře a nemohla se zbavit nepříjemných pocitů. Obvykle jsem nebývala moc plašan a někdo, kdo by se snadno vzdával, ale teď už toho bylo na mě opravdu moc. Bylo to nad mou hranici odolnosti. Opět jsem se pokusila vymrkat slzy z očí, ale netušila jsem, jak moc jsem byla úspěšná. Nechtěla jsem, aby mě takhle Saturn viděl, ale co se dalo dělat? Všichni jsou pryč. I Život. A co tu máme teď jako dělat?
Pak jsem zahlédla Saturna, jak tam na mě čeká. To mě probralo a já najednou dostala pocit, že mu to musím všechno rychle říct. Dokonce jsem se kvůli tomu rozeběhla, abych u něj byla co nejrychleji. "Saturne, Saturne! Není tam!" Volala jsem na něj už z dálky. Netušila jsem, jak s tou informací naložit a nevěděla jsem, jestli se s tím dokážu smířit, ale potřebovala jsem to někomu říct. Abych na to nebyla sama. "Život tam není!" Hlas se mi zlomil. "Jsme na to sami," dodala jsem potichu, když jsem byla až u něj.