Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tundra přes Kierb

Tak nějak bezděčně se moje kroky stočily zpátky k řece, od které jsme předtím přišli. Však jsem netušila, kde vůbec s hledáním začít, tak proč se aspoň na místech, kde jsem to znala? A zvlášť na těch, o kterých jsem věděla, že zná i Thia, dávalo mi to větší šanci ji najít. Pokračovala jsem podél řeky, ale stála jsem měla potřebu se ohlížet přes rameno. Snad jsem doufala, že tam zahlédnu Saturna, který se otočí a místo do smečky poběží za mnou? Možná. Na tváři mě neustále šimralo to místo, kde jsme se dotknuli naposledy. Snad ho brzy zase uvidím, pomyslela jsem si. Pořád jsem nedokázala pojmenovat to, co mezi námi bylo, nebo spíš možná nechtěla, protože takhle to bylo takové víc... speciální? Ale věděla jsem moc dobře, jak dobře mi je v jeho přítomnosti. Chtěla jsem ale, aby to bylo takové naše malé tajemství. Proč by to vůbec měl někdo další vědět? Vzpomněla jsem si na Meinerovu poznámku a musela jsem si odfrknout. Pořád mi ale vrtalo hlavou, jak to sakra mohl vědět.

//Středozemka přes Esíčka

Bylo po lovu a vypadalo to, že jsme všichni rádi, že to máme za sebou. Chvilku jsem jen tak zírala na ležící zvíře. Bylo obrovské a já jsem na nás uvnitř byla opravdu pyšná, že jsme tohle ulovili. Ještě chvíli jsem ztěžka dýchala, ale když se Saturnus usadil kousek ode mě, otočila jsem se na něj a věnovala jsem mu drobný úsměv. Nezůstala jsem na něj však otočená příliš dlouho, protože jsem nechtěla, aby nás Meinere zase komentoval. Jak to vůbec ví? Nemohl přeci vědět, co to se mnou dělá, když jsem Saturnovi nablízko, nebo jo?
Když jsem se omluvila, že bych potřebovala jít, nikdo proti tomu nic nenamítal. Možná snad Saturnus, který se mě snažil pozdržet aspoň na jídlo. "Zase si tě najdu," špitla jsem k němu tiše a mrkla na něj. Byl to slib, který jsem hodlal dodržet. Věděla jsem, že ho dodržím. Nechtělo se mi od něj, ale byla na čase, abych se zase ukázala Thie. Musela mít starosti, protože už i já o ni jsem začínala mít. Zvlášť po tom, co se dělo poslední dobou. Saturnus i jeho mamka mi nabídli, že se můžu kdykoli stavit. "Ráda," usmála jsem se na ně. Pak už ale opravdu nastal čas jít.
Launee najednou zmizela s tím, že tato její část už je na pokraji sil. Přišlo mi to podivné. Magie? To už se ale k odchodu měl i Meinere, který začal zvíře zvedat do vzduchu. Ucítila jsem uvnitř sebe lehké bodnutí závisti, že všichni okolo mě uměli magii ovládat tak jednoduše jenom já ne. Ale aspoň opravdovsky nějakou mám! S Meinerem se ale měl k odchodu i Saturnus. To mi bylo líto. Dlouze jsem se na něj zadívala a jakmile se ke mně začal přibližovat, zatajila jsem dech. Když mi olízl čenich, projelo celým mým tělem zašimrání a do tváří se mi začala hnát horkost. "Ahoj," vydechla jsem do ticha, ale to už se otáčel a spěchal za Meinerem do smečky. Ještě chvíli jsem se za ním dívala, než jsem si hlasitě povzdechla. Alespoň jsem ale věděla, kde ho po tom hledat. To se však nedalo říct o Thie. Tušila jsem, že mě čeká dlouhá cesta.

//Tenebrae (přes Kierb)

Nakonec hlavní loveckou strategii vymyslel Meinere. Otočila jsem se na něj a pořád se v hlavě snažila pochopit to, že zrovna on, co nejí nic jinýho než ryby, je slavní lovec smečky. Ale vypadal, že ví co dělá...? I podle ohlasů ostatních. Navíc navrhl, že bychom mohli jít spolu a to se mi zamlouvalo. Meinere totiž od pohledu narozdíl ode mě měl nějaké svaly a mohl reálně toho divnýho sněhovýho jelena udržet. A to mě trochu uklidňovalo. Jenže než jsem stačila přikývnout, měl ještě jednu poznámku, která mi úplně vyrazila dech. Cítila jsem, jak se to ve mně zhouplo, ale než jsem se vzpamatovala, už to komentoval Saturnus. Střelila jsem k němu rychlým pohledem, než jsem se obrátila zpátky na Meinera. "Dobře," řekla jsem klidně, protože jsem se do toho nechtěla o moc víc zamotávat. Ne před Saturnovou mamkou. Ale když se Meinere nedíval (nebo jsem si to aspoň myslela), vyplázla jsem na něj jazyk. A bylo mi hned líp.
S Meinerem jsme se tedy vydali do leva od stáda. Jak jsme tak opatrně šli, nemohla jsem si pomoct a pořád koutkem oka pokukovala po těch jelenech. Je jich děsně moc. A jsou děsně velký. Měla jsem z nich opravdu respekt, možná až strach, ale to bych si nepřiznala. Prostě jenom poběžim, to se nedá zkazit, přesvědčila jsem sama sebe a mlčky následovala Meinera po jeho boku. Když jsme se zastavili, čekala jsem nějaké instrukce nebo tak něco, však věděl, že moc nevím, co dělám, ale místo toho jsem dostala pouze kývnutí, které značilo, že prostě jdeme. "Po-" chtěla jsem za ním syknout, ale to už vlk vyběhl a začal kořist nahánět. Snažila jsem se s ním držet krok a přitom nějak usměrňovat stádo a ten chaos, co v něm vnikl, aby nás ti jeleni neušlapali, ale dávalo mi to docela zabrat. Vždycky jsem si myslela, kdoví jak nejsem rychlá a tak, ale Meinere byl mnohem rychlejší. Není to fér, beztak biologická nevýhoda. Chlapi to měli holt jednodušší. Víc nad tím dumat ale nebyl čas, protože jsem se musela věnovat lovu, běžet, co to dalo a čas od času se obratně vyhnout, ale nakonec se snaha přeci jen vyplatila, protože se jednoho jelena podařilo odtrhnout od zbytku a nasměřovat k Launee a Saturnovi. Zahlédla jsem koutkem oka, jak vyběhli a o chvíli později už byli u zvířete a snažili se jej skolit. Vzápětí se přidal i Meinere. Já jsem o něco zaostala, i když jsem se fakt snažila a připadalo mi, že mi každou chvíli musí prasknout plíce, ale nakonec jsem ostatní přeci jenom doběhla a dala se jim na pomoc, i když v tu chvíli už to mělo zvíře skoro za sebou. Mohla jsem si ale aspoň namlouvat, že jsem jim ho trochu přidržela.
Když bylo po všem, seskočila jsem ze zvířete a s těžkým dechem si gecla na zadek. Cítila jsem, jak mě trochu píchá nedávno zraněná tlapka po vší té námaze, ale nebylo to nic hrozného. Pohledem jsem přejela po vlcích okolo a na tlamě se mi rozlil úlevný úsměv, že jsme to měli z krku. Jak jsem však odpočívala, věděla jsem, že tu je ještě jedna věc, co musím vyřešit, protože by mi nedala spát. "Já asi půjde, pokud to nebude vadit. Musím najít svou mamku," vysvětlila jsem krátce se podívala na Saturna, než se můj pohled vrátil na Launee. Na moment jsem si připadala jako vlče, co žádá mámu o svolení, i když jsem si vlastně mohla dělat, co jsem jen chtěla. Uvnitř mi ale záleželo na tom, co si o mě Saturnova maminka pomyslí.

//Přihlašuju Dream Team: Cynthia, Ilenia a Sheya
Neplecha započata

//píšu během přednášky, tak pardon, jestli to nebude dávat smysl :D

Vydali jsem se směrem od řeky. Úplně jsem nepostřehla, kam že se to vlastně jde, ale ta informace nebyla až tak důležitá, dokud jsem se držela na dohled ostatním. A toho jsem se držela a občas při tom po očku koukla po vlcích okolo. Bavili se o tom, jak se vlastně všichni známe a taky o někom dalších... byli to Saturnovi sourozenci? Nebyla jsem si jistá, protože jsem si nepamatovala, že by o nich někdy mluvil, ale hlavně jsem si tu tak nějak připadala, jako bych snad tento hovor neměla slyšet. A to i když se na mě Launee občas usmála, což jsem jí oplatila, když jsem to postřehla. Myšlenkami jsem ale byla většinou u Thiy a tím, kde ji začnu hledat, až skončíme s lovem. Hlavně že je v pořádku, pomyslela jsem ji a nemohla jsem přestat myslet i na údajnou Thiyinu sestru... mou tetu?
Z mého zamyšlení mě ale vytrhlo to, že jsme dorazily na místo a byl čas začít se soustředit na lov. Zatřepala jsem hlavou, abych se trochu probrala a pohledem přejela přes všechny ostatní. "Já bych potřebovala jít s někým, kdo už je lovil," podotkla jsem, když se řešilo, kdo s kým a co bude lovit. Naštěstí Saturnova maminka rozhodla, že půjdeme raději všichni společně. To se mi popravdě trochu ulevilo, protože jsem jim to nechtěla pokazit. Zvlášť ne takhle před zimou, potřebovali to maso pro smečku. Souhlasně jsem přikývla na plán, který se rýsoval a po Saturnově boku jsem se blížila ke stádu. Bezděčně jsem se o něj jemně otřela, než jsme se zastavily a on začal vybírat kořist, co se bude lovit. Upnula jsem pohled ke stádu, které bylo na planině kus před námi a prohlížela si ta zvířata. Nikdy předtím jsem nic takového neviděla. Byli obrovští. Budilo to ve mně respekt nebo snad možná i trochu strach? Tak zvláštně se to ve mně stáhlo a cítila jsem, jak se mi zrychlil tep. "Umím běhat rychle a dobře se vyhýbat, možná bych ho mohla zkusit nahnat?" navrhla jsem, protože mi připadalo, že takovéhle zvíře já absolutně nemám nejmenší šanci zkolit k zemi a tam ho udržet.

//Jen tak rychle, víc nedávám

Ostatní se o něčem bavili, ale já jsem se na to vůbec nedokázala soustředit. Nedokázala jsem se vůbec odpoutat od myšlenek na Thiu. Dokonce jsem ji viděla v hlavě, jako snad stála úplně přímo přede mnou. Můj pohled byl upnutý na Meinera a snad jsem ji na chvíli zatajila dech, než mi odpověděl. Jeho poznámka mě však zarazila. Poplašeně jsem cukla pohledem k Saturnovi, než jsem dokázala potlačit ten zvláštní pocit, který se ve mně rozlil. Ví, že se spolu flákáme? Nebyla jsem si úplně jistá, co všechno to ve mně vyvolalo. Jestli výčitku, že jsem ji nešla hledat dřív. Nebo nervozitu z toho, co ta věta všechno mohla znamenat. Nemůže to vědět... Zatřepala jsem hlavou a znovu upnula svůj pohled na Meinera. "Je v pořádku?" vyzvídala jsem. Z toho, co dvoubarevný vlk ale říkal dál, jsem už vůbec nebyla moudrá. Svoji... sestru? Byla jsem z toho celá pomatená a jak se zdálo, nebylo mi přáno nad tím nějak moc přemýšlet a urovnat si to, protože to už jsme se dali do pohybu na cestu kdo ví kam. To jsem totiž nedávala pozor. Saturnova maminka se ptala, kde jsem se vlastně všichni poznali. Střelila jsem pohledem mezi všemi vlky, ale neměla jsem se moc k odpovědi. Nemohla jsem z hlavy vyhnat myšlenky na Thiu. Z nich mě vytrhl až Saturnus, který se jal odpovědět a zmínil močály. Jen jsem tak nepřítomně souhlasně přikývla a následovala ostatní.

Po té, co jsem se omluvila, jsem zamířila o několik metrů dál k řece, ale stále na dohled od ostatních, kde jsem konečně měla možnost se trochu prohlédnout a ideálně i malinko omýt o bláta. I když přehánět jsem to zrovna nehodlala. I tak mi tekoucí proud vody nedělal úplně dobře a já kdykoli se na něj podívala, ucítila, jak se mi samovolně zvyšuje tep. Jako kdybych byla v nějakém nebezpečí. Proto jsem to chtěla mít rychle za sebou, ale přes zvědavost jsem si to nedokázala úplně odpustit. Páni, pomyslel jsem si, když jsem se naklonila přes břeh řeky a vlastně úplně poprvé spatřila, že barevné klikyháky opravdu vůbec nemám jenom po nohách, kam jsem viděla, ale po celém hrudníku a vlastně i pod okem. Byl to neuvěřitelný nezvyk, ale vlastně... se mi to docela líbilo? To udělala moje magie? MOJE MAGIE? Nemohla jsem tomu uvěřit. A taky jsem v sobě nedokázala úplně udržet nadšení, takže jsem několikrát přešlápla. Pak jsem se rychle napila, omyla z tlapek bláto z močálů a honem utíkala zase pryč od řeky.
Moje magie, zopakovala jsem si v duchu a úplně se zatetelila. Ke skupince se mezitím připojil Meinere a zdálo se, že všichni řeší, kam se půjde lovit. Nechtěla jsem do toho úplně zasahovat. Však co já jsem měla co o tom rozhodovat, kam půjde smečka lovit? A tak jsem se jen tiše postavila mezi Saturna a Meinere, oběma věnovala krátké kývnutí a čekala. Pohled mi stále utíkal k černobílému vlku. Nemohla jsem to vydržet a prostě se musela zeptat. Však jeho pach byl v Mechovém lese společně s jejím. "Thia?" zeptala jsem se ho tiše a poměrně neurčitě, ale musel dobře vědět, co chci slyšet.

//Mech

Připadala jsem si z toho lovu taková trochu rozhozená, protože jsem jednak neměla moc zkušeností a mohla bych ublížit sobě nebo hůř někomu ze smečky, se kterou jsem se právě chystala lovit, i když jsem do ní nepatřila. Tahle smečka ale byla místem, na které jsem se mohla obrátit vždycky, když jsem měla nějaké potíže. Zvláštní, že jsem vlastně vždycky nejdřív sem, napadlo mě, ale mělo to úplně snadné vysvětlení. Saturnus. A právě ten mě i vytrhl z myšlenek, když společně s jeho mamkou potvrdili, že se dá magie vždycky použít. "Nemám nad tím ale kontrolu," připomněla jsem Saturnovi tiše moje nedávné a rozhodně velmi podivné objevení magie. "Ale to půjde, nějak." Nějak to vždycky šlo.
Pořád jsem se potutelně usmívala nad myšlenkou, že Meinere, vrchní rybožrout, je taky vrchním lovem smečky. A podle všech taky velmi dobrým. To jsem si představit uměla, ale... proč by to sakra dělal? Čím dál víc jsme zjišťovala, že Meinere je podivné individuum, které se dá jen těžce pochopit, ale zároveň mě to ujišťovalo, že má v jádru zlaté srdce. Kolem řeky bylo poměrně rušno, a tak jsme se nakonec zastavili a Launee zavyla, aby přivolala pozornost vlků Meinereho a možná i dalších vlků ze smečky. Kdo ví, zase tolik jsem jich neznala. "Jenom se na něco rychle podívám, než dojdou," omluvila jsem se a přitom se šibalsky usmála na Saturna. Teď, když jsme konečně byli u řeky a měla jsem čas, chtěla jsem se pořádně podívat na své nové obrázky.

//Jen tak rychle, ať to dlouho nestojí :D

"Já vás taky ráda poznávám," oplatila jsem vlčici s úsměvem. A byla to pravda. Po Biance byla další člen Saturnovi rodiny, kterého jsem poznala. Vlčice navíc působila klidně a elegantně, ostatně jako pravá alfa, a já si krátce vzpomněla na Faliona. Jedna věc mi ale přišla trochu zvláštní, Launee na mě působila poměrně uvolněně, což pro mě bylo příjemné, ale na druhou stranu jsem tomu úplně nerozuměla vzhledem k tomu, co se tu kolem lesa stalo a že jsme si pořád nemohli být jisti, že to všichni přežili bez újmy. Zmateně jsem se podívala na Saturna, jako by mi snad mohl číst myšlenky a vysvětlit mi to. Možná mi něco uniklo? Něco, o čem se bavili? Nebyl ale čas to dál řešit, protože byl čas vyrazit na lov, se kterým jsem souhlasila.
Saturnus mě ujišťoval, že to určitě nějak zvládnu. Úplně jsem si tím jistá nebyla, ale chtěla jsem působit, že jo. "Třeba mi zase pomůže magie, kdyby náhodou?" vyslovila jsem svou myšlenku a krátce jsem se podívala Saturnovi do očí, než jsem zase začala sledovat cestu před sebou. Jít na lov se smečkou, když nejsem ze smečky, je to vůbec legální? Napadlo mě a nad tou myšlenkou jsem se krátce ušklíbla.
Vyrazili jsem směrem k řece, kde měl být Meinere. "Meinere je vrchní lovec?" zopakovala jsem po Launee poněkud překvapeně. Tak nějak jsem si to nemohla představit. Nebo spíš ta představa byla až trochu vtipná. Nepochybovala jsem o tom, že je to schopný vlk, však jsem mu sama dlužila, ale už jenom to, že se Meinere přidal do smečky... a pak ještě že místo lovení ryb se dal na velké lovy? Zajímavý. Řeka nebyla daleko a já se těšila, že se tam konečně budu moct napít, ale hlavně se konečně podívat, co se mi to teda na srsti vylouplo.

//Kierb

Postával jsem opodál od zbývající dvojice a rozhlížela se kolem sebe. Dívala jsem na stromy kolem sebe. Byla tu taková neobvyklá směsice jehličnanů a listnáčů, ale přeci jenom se mi zdálo, že listnáče trochu převažují. Nebo aspoň tady. Jejich listy už pomalu začínaly chystat žluté, oranžové a červené nádechy a mně docházelo, že už se zase blíží zima. Musím najít Thiu, než napadne sníh, napadlo mě, protože ten by hledání a celkově cestování docela zkomplikoval. A já nebyla zrovna v nejlepší kondičce. Sotva se mi tlapka zahojila, tuk jsem na sobě taky prakticky žádný neměla, tak jsem to nemusela zrovna pokoušet. Jak jsem se tak zamyslela, docela mi to čekání rychle uteklo, i když mi to nedalo a občas jsem zvědavě střelila ke dvojici vlků opodál očko. O čem si asi povídají? Odsud jsem je ale neslyšela a ani z pohybů jejich tlam jsem nedokázala nic odvodit. A tak to bylo asi dobře.
Brzy na to se ale oba vlci vrátili zase ke mně. "Taky Vás zdravím, jmenuji se Sheya," pousmála jsem se na Saturnovu maminku, která se představila jako Launee. "To vůbec nevadí." zavrtěla jsem hlavou. Chápala jsem, že si toho zřejmě potřebovali hodně co říct. Zvlášť po tom, co se stalo s tou sopkou. Meinere a jeho mamka jsou v pořádku, snad budou i ostatní. Rozhodně už jsem tomu ale věřila teď mnohem víc. Pak se mě Saturnus zeptal, zda bych s nima nešla na smečkový lov. Nejdřív jsem překvapeně zamrkala. Cože? Však já umím lovit jen ryby, zajíce a ptáky. To bude trapas. Mega trapas. Ještě před jeho mamkou. "Já nevím... byla jsem na smečkovém lovu jenom jednou a pak... však víš," pověděla jsem k oběma, ale posledních pár slov jsem věnovala spíše Saturnovi. Nechtělo se mi úplně mluvit o tom, jak Smrt zničila Ragar. Nervózně jsem přešlápla, ale pak jsem pochyby vyhnala z hlavy. No co. Nějak to bude. Krátce jsem pohledem střelila k Launee. Nechtěla jsem před Saturnovou mamku vypadat jako nějaká květinka, co se o sebe neumí ani postarat. "Ale ráda s vámi půjdu, pokud nevadí, že nemám moc zkušeností. Thia je živá a to je nejdůležitější, teď už stejně může být na druhé straně země, ale třeba by Meinere věděl víc?" napadlo mě, protože jejich pachy jsme tu v lese našli společně. To jsem se zase do něčeho uvrtala, pomyslela jsem si. Měla jsem z lovu respekt, pamatovala jsem si, jak se masa stáda pohybovala, že byla kopyta úplně všude a jak se to tenkrát v Ragaru úplně nepovedlo podle představ. Možná jsem to ale měla trochu zkreslené tím, že jsem ještě byla prakticky vlče. Třeba to nebude tak zlý. A jaksi jsem taky cítila, že bych měla Saturnovi nějak splatit to, že jsem mu posledně snědla půlku oběda. A trochu jídla by mi taky neuškodilo.

Zvědavě jsem poslouchala to, co Saturnus říkal o tom, kde bydleli dřív a proč se rozhodli odejít. Musela jsem s ním souhlasit, že močál opravdu nebyl nejlepší místo na život. Rozhodně ne pro mě, ušklíbla jsem se, když jsem si vzpomněla, jak jsem tam bořila do bláta. Ještě teď jsem ho měla zaschlé na srsti, ačkoli už trochu opadalo. Tušila jsem ale, že ten zbytek budu muset prostě umýt. A to se mi teda nechtělo, zvlášť ne v tom chladnu, které nás pomalu začalo obklopovat.
Když jsem začala váhat, zda se pustit dál od hranice smečky, Saturnus mě ujistil, že to nikomu vadit nebude. Thie by to určitě vadilo, vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla betou a musela hlídat hranice smečky a vyhánět cizince. Mít ve smečce nějaké postavení bylo cool, ale nebyla to úplně sranda, protože už jsem si pak nemohly dělat úplně co chceme kdy chceme. A já měla ráda výlety a svým způsobem i ta podivná magická dobrodružství, když rovna nešlo o život. Musíme zase něco podniknout. "Tak dobře," pousmála jsem se na Saturna nakonec, protože přeci, kdo by to řešil? Místní teď měli jiné starosti. Jenže brzy na to, co jsme vykročili dál do lesa, se mezi stromy objevila vlčice. Už na první pohled vypadala a působila elegantně. Připadala jsem si, jako bych dělala něco špatného tím, že jsem tu prostě byla mezi stromy a nejistě se na vlčici usmála. "Zdravím." Byla to Saturnova mamka? Možné to bylo. Mají takový podobný kožíšek, napadlo mě. To mi ale brzy potvrdil samotný Saturnus, který se k vlčici vrhnul. Připadala jsem si tam tak trochu navíc. "Já počkám tady," pověděla jsem lehce nervózně a uklidnila se kousek stranou, abych jim dala trochu soukromí. Počkám, jestli je vše v pořádku a pak půjdu hledat Thiu.

Zvědavě jsem k Saturnovi natočila ouška, když pověděl, že tam v tom blátivém lese vlastně žil předtím, než se přesunuli do Mechového lesa. To jsem nevěděla a znělo to jako docela zajímavá historka. "Vážně?" povytáhla jsem obočí, "to mi musíš povyprávět!
Jakmile jsme ale vstoupili do Mechového lesa, začali jsme mít o něco jinačí starosti. Naštěstí les vše přežil, ale taky si to na něm vybralo nějaké škody. Nebylo to však nic, co by nějaký vlk s magií země nedokázal pak zachránit a les obnovit. "Je to neuvěřitelné, že se to lesu úplně vyhnulo," souhlasila jsem. Místní měli opravdu veliké štěstí. Nedokázala jsem však přestat myslet na to, že se tu kolem mě nesl Thiin pach. Je v pořádku. Opravdu tu bylo. Možná mě tu hledala? "Možná vás tu Meinere hledal? A když tu nikdo nebyl, šel hledat do okolí?" napadlo mě. Zdálo se ale být poněkud logičtější tu v lese zůstat a počkat, než se nahánět po krajině. O tom jsem už něco věděla a většinou to nešlo úplně hladce. Možná bych Thiu mohla ještě vystopovat, napadlo mě, ale pak můj pohled padl na Saturna. Na malý moment nadšení uvnitř mě vystřídala lítost. Nechtěla jsem ho tu nechat samotného, ne dokud aspoň někdo nepřijde. "Určitě se ostatní brzy vrátí. Jestli se chceš jít poohlídnout po lese, tak... tak tu klidně počkám?" nabídla jsem mu tázavě, protože jsem pořád stáli poměrně blízko hranic. Jenže já bych dál jít neměla.

//Mahar přes Ještěří lučinu

Byla jsem celá olepená od bláta pomalu až po kolena a cesta močály mě taktéž stála poměrně dost sil oproti běžnému běhu. Saturnus ale s vybíráním pevného místa, kam šlápnout, neměl zdaleka takové potíže jako já. Vlastně se pohyboval celkem elegantně na to, kde jsme byli. "Ty to tu znáš?" zeptala jsem se zvědavě. Nebylo to daleko od jeho smečky, tak by to i dávalo smysl, ale rozhodně se tu vyznal víc, než kdyby tudyma jenom občas proběhl.
Jenže to už se před námi blížil Mechový les. Oba jsme znejistěli. Všude kolem smrděla síra a snad i s překvapením a úžasem jsem se dívala na první stromy, které stály úplně stejně tam, kde posledně, ačkoli okolní louky byly od spálené a na některých místech to ještě trochu doutnalo. "Stojí," vydechla jsem. Je to zázrak, že se to tomu lesu docela vyhlo, napadlo mě, ale nahlas jsem to nevyslovila. Nechtěla jsem tím Saturna vyrušit.
Když jsem se však na něj otočila, zjistila jsem, že už je několik kroků napřed. Vyběhla jsem tedy za ním, ale brzy za hranicemi lesa jsem se zastavila. Ať se tu stalo co se stalo, nedávala mi to právo si tam prostě naběhnout jako by nic, protože pach smečky tu i přes všechnu tu síru byl stále cítit. A to nejen to. Byly tu taky dva poměrně čerstvé pachy. Podvědomě jsem zadržela dech a pak s jen těžko zastřitelným nadšením vykřikla: "Byli tu! Thia i Meinere!" Našla se! Nemohla jsem tomu uvěřit. Jako by mi z hrudníku spadl obrovský kámen. Navíc to taky znamenalo, že to všechno s tou sopkou přežili i ostatní. Snad všichni. Protože až na tyto dva čerstvé pachy snad nikdo jiný než my v lese nebyl.

//Narrské vrchy přes Ježčí mýtinu

Běželi jsme směr sever a čím víc jsme se blížili, tím víc mi přišlo, že atmosféra kolem nás houstne a místo bezstarostného užívání si na poušti se začaly objevovat starosti a nejistota. Možná už jsem si to jen vsugerovávala předem, ale opravdu jsem z toho neměla dobrý pocit. Sice byl dneska až neobvykle hezký den, ale i přes to byla ve vzduchu cítit sopka. A bála jsem se, co brzy v krajině spatříme, protože už jsme nebyli až tak daleko.
"Měsíc stará ryba by se asi úplně objevovat nemusela," pokusila jsem se o vtípek, abych vše tak trochu odlehčila, ale samozřejmě bych byla ráda, kdyby se Thia a proč by ne i ta blbá ryba vrátily. Mezitím jsme vstoupili do takového divného lesa. Všude kolem bylo bláto, které se nepříjemně lepilo na tlapy a občas jsem do něj zapadla až po kotníky. "Fujtajksl," prskla jsem a znechuceně si tlapky oklepala. Sice jsem to nejdřív chtěla vzít přímo k řece, abychom se mohli napít a já se mohla podívat na nové obrázky, ale po tomhle jsem měla nějaké vody a bláta tak akorát dost, a tak jsem své kroky stočila k nedaleké louce (//Dodging Thiy lvl pro xD). Tam jsem se však musela na chvíli zastavit, protože jsem si všimla, že to něco na obloze, co nám v noci přišlo jako ohýnky, tam stále bylo a opravdu hodně to zářilo. "Podívej," pobídla jsem Saturna a ukázala čumákem k obloze. Horší však bylo to, co bylo vidět na zemi. Nechtěla jsem na to moc myslet, protože na krajině kolem byly znát škody a všude kolem smrděla síra. Úzkostlivě jsem se podívala na Saturna. Nevypadalo to dobře, ale snad nebylo všechno ztracené. "Nikdo tu není, asi opravdu všichni utekli," zhodnotila jsem a doufala, že ho tím aspoň trochu povzbudím. Přeci by tam nikdo nezůstal nechat se zavalit sopkou, pomyslela jsem si, ale stát se to mohlo. Byla by to však neuvěřitelně hloupá smrt, protože sopka o sobě dávala docela intenzivně najevo.

//Mecháč přes Ještěří lučinu

//Poušť Ararat přes Tmavé smrčiny

Sice byly moje oči podle Saturna stále zlaté, a tudíž nám to nemohlo nijak napomoci k odhalení toho, jaká magie to mohla být, co mě zachránila před pádem, ale hnědý vlk souhlasil s tím, že tomu jednou určitě přijdeme na kloub. Vlastně to byl i taková nenápadný příslib toho, že bychom spolu mohli zase trávit čas a vyrazit na nějaká dobrodružství. A tentokrát snad už jen ta veselejší. Pousmála jsem se a mrkla na něj: "To zmákneme."
Pak už jsme se ale vydali zase na sever. Chtěla jsem to vzít co nejkratší cestou, abychom konečně zjistili, na čem jsme byli. Doufala jsem, že nám to dodá trochu klidu, ale popravdě jsem se toho, co na severu najdeme nebo nenajdeme, dost bála. Saturnus říkal, že musí do smečky a že by byl rád, kdybych šla s ním. Jeho slova mě trochu rozhodila. Ale v tom dobrém smyslu. "Třeba mě tam Thia hledala, jestli se našla, měla bych se tam jít podívat," odpověděla jsem poněkud vyhýbavě, protože jsem se za každou cenu snažila zakrýt rozpačitost, kterou ve mně jeho slova vyvolala. "A nebo by tam mohl být Meinere. A ten toho hodně ví o magiích," nadhodila jsem ještě. Vůbec jsem si nechtěla připouštět, že tam možná ani žádný les nenajdeme, jestli si ho vzala sopka. Už při té představě jsem musela ztěžka polknout. Snad všichni utekli včas.
Ze Životových kopečků jsem se ještě naposledy ohlédla přes rameno na místo, odkud jsme šli. Škoda, že tam nemůžeme zůstat, zalitovala jsem. Tak nějak mi to místo přišlo magické, jako by tam bylo snad úplně všechno hezčí.

//Maharské močály přes Ježčí mýtinu