Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Lachtaní pláž

Ač na mě obě vlčice volaly, nehodlala jsem na nic čekat. Prostě jsem jen chtěla být od těch potvor co nejdál. Ani jsem se neohlížela přes rameno, dokud jsem od nich nebyla dost daleko na to, abych si mohla být jistý tím, že je nemám naštvaný přímo za krkem. Na chvíli jsem zastavila, abych se mohla trochu vzpamatovat, dát se do kupy a zkontrolovat, že se ani Thie ani Ileniy nic dalšího nestalo. Obě zmíněné se však strachovaly o moji tlapu. Nebolelo to, a když jsem se k ní otočila ani jsem žádné viditelné zranění neviděla. Žádná krev. Věděla jsem, že jsme v pořádku, ale přesto jsem se nemohla zbavit znechucení z toho nepříjemného pocitu, kde jsem cítila teplo tlamy toho sádelníka přímo na své noze. Tak se cítí naše kořist? "Nic mi není, jen... mě ožužlal?" Nebyla jsem si úplně jistá, jak to nazvat. Ale musela jsem mít zatracený štěstí, protože ty jejich zuby mi mohly jinak pěkně ublížit. "Ale bylo to děsně divný, už nikdy víc!" S tím prohlášením jsem se otřásla a pak oběma vlčicím hrdě ukázala náš úlovek. "Už máme druhej. To už je půlka," zazubila jsem se, "tak jdem zpátky za panem Koulákem?" S tím jsem vyběhla dál.

//Mahtae jih přes Ranský les

Plížily jsme se s Thiou mezi lachtany a snažily se najít sklíčko. Lámala jsem s i hlavu s tím, proč všichni spí, ale jak se zdálo, ani Thia netušila, co přesně jsou tihle zač a jak se chovají. Zatím nám ale to, že spali, dost nahrávalo do karet. Čas od času jsem se ohlédla přes rameno, abych zkontrolovala, jak je na tom Ilenie, ale spíše jsem se soustředila na hledání sklíčka. Už se to začínalo moc táhnout a já ho prostě jen chtěla dostat a donést panu Koulákovi. Už na nás musel čekat!
"Já vůbec nevím," pošeptala jsem k Thie, když dumala, jak poznat, kterého lachtana otočit. A nebo splašit. Čím více se hledání táhlo, tím více jsem byla tomuto nápadu nakloněná. Taky jsem tu takhle mohly hledat věčnost a ostatní by nás mezitím porazili! A to teda ne. "Tak je teda-" chtěla jsem navrhnout, že je teda asi fakt splašíme, ale v tom jsem si všimla v písku něčeho zářivého. "-he," dostala jsem ze sebe podivný zvuk místo věty, kterou jsem načala a ukázala čumákem k té blyštivé věcičce. To musí být ono! Zaplavila mě radost, a tak jsem se tak nějak bez rozmyslu a neopatrně natáhla mezi lachtany a začala hrabat v písku. "Mám ho!"
Jenže můj výkřik společně s překotným pohybem probudil jednoho z lachtanů, který se po mně vrhl. Vykřikla jsem a snažila jsem se překotně odtáhnout, ale už bylo docela pozdě. Měla jsem ale štěstí, nebo možná zasáhly moje společnice, ale vyvázla jsem nakonec jenom s drobným kousancem nebo spíše ožmouláním, protože lachtan mou tlapku neprokousl do krve. Bylo to ale nepříjemný. Nemohla jsem přestat myslet na ten divný pocit, kdy jsem cítila tlamu toho tvora na své tlapce. "Honem pryč!" vyhrkla jsem a dala se na poměrně překotný únik oproti tomu, jak jsme se sem dostávaly. Jestli jsem je ale nesplašila do teď, tak už nikdy. Když jsem se protáhla mezi lachtany až k Ileniy, zavolala jsem na ni: "utíkej!" a raději ani nezastavovala, kdyby nás náhodou ty potvory pronásledovaly. Už jsem na sobě nikdy nechtěla zažít dotek jejich tlamy. Při úniku jsem si všimla, že sem dobíhala další skupinka vlků. Měly ale smůlu, protože my byly jednoduše Dream team.

//Márylouka

Nemohla jsem se přestat chechtat představě napodobování lachtanice v říji, čemuž dodala korunu Thia, která navrhla, že kdybysme se splácly k sobě, možná by se nám povedlo ocasama napodobit i tu jejich ploutvičku. Ač jsem opravdu chtěla, aby nás rýsující se plán vyšel, jedna moje část toužila, aby došlo na plán B. "Jestli dojde na lachtanici v říji, bude to legendární," neodpustila jsem si poznámku a pak kývla na Ilenii, která nám hlídala zadky.
Thia se rozhodla, že vyrazí mezi lachtany a navrhla, že když půjdeme spolu, možná to najdeme rychlejc. To jsem odsouhlasila. Trochu jsem však pochybovala o svém přínosu, cestička mezi lachtanama byla úzká a já tak spíš jen hlídala, kdyby náhodou Thia to sklíčko přešla. Nebo kdyby se něco podělalo. Nakopala bych jim zadky, kdyby Thie ublížili, pomyslela jsem si, i když provedení něčeho takového by bylo asi dost komplikované. To však byla starost spíše mého budoucího já. Jestli vůbec. A vůbec, nic se nepokazí, když se budem dobře plížit, říkala jsem si. Ta myšlenka mě donutila se o něco víc přikrčit a jít pomaleji a opatrněji. "Není vůbec divný, že všichni spěj?" zašeptala jsem směrem k Thie. Nepřišlo mi to normální. Možná v tom byla nějaká magie a jestli jo, doufala jsem, že zrovna teďka nezačne být ta nejideálnější doba, aby přestala.
Čím víc jsme se blížily ke středu, kam tak asi nějak mohlo sklíčko spadnou, tím pozorněji jsem se ohlížela kolem sebe. Začínaly mě trochu bolet svaly z toho, jak jsem tak podivně přikrčeně našlapovala a to byla nejspíš známka toho, že by to chtělo co nejdřív najít sklíčko a co nejdřív odsud vypadnout a pořádně si tlapky zase protáhnout. A prohlídnout si ještě ty obří pampelišky. "Hele a co když na tom některej leží?" napadlo mě ještě. Taky to mohl spolknout, jak Thia zmiňovala předtím. Pak by naše hledání bylo skoro beznadějné. Ale to sklíčko... To mi dodávalo motivaci. Otočila jsem se přes rameno a mezi spícími lachtany aspoň na chvíli zahlédla kožíšek Ilenie. Kdo ví proč jsem byla trochu nervózní z toho, že jsem se od ní oddělily. Jako by snad mohla zase zmizet a objevit se až za rok. Mezitím jsme se dostaly až někam do míst, kde bylo nalezení sklíčka nepravděpodobnější. "Když to brzo nenajdem, zkusíme nějakýho odkulit? Napadá tě něco?"

Ilenie s Cynthií doběhly hned vzápětí, takže jsem všechny mohly být svědky toho, jak sklíčko slavnostně padá na úplně nejblbější místo ze všech nejblbější míst... přímo doprostřed obrovského stáda spících lachtanů. Otočila jsem se k Ileniy, která podívanou náležitě okomentovala. Měla pravdu, ale... "Kdyby to bylo moc lehký, byla by z toho na prd odměna?" zkusila jsem nadhodit pro povzbuzení morálky. "A vůbec, lehký věci jsou pro lůzry, my zvládneme ty těžký!" zazubila jsem se na obě vlčice.
Pak už začaly padat nápady, co si teda počneme a jeden byl lepší než druhý. "Nebude chytrý je naštvat, dobře, dokud spěj," podotkla jsem. Ještě tak aby se začali ty lachtani hýbat, to by nás taky mohli umačkat. A nebo kdyby naskákali do vody i s tím sklíčkem... Fuj, nechci se potápět. Asi jsem přišla na jednu z prvních věcí, co bych pro získání sklíčka nechtěla podstoupit. Ilenie ale měla nápad, který mě rozesmál natolik, až mi vhrkly slzy do očí. "Ano prosím!" Možná to nebyl nejvíc solid plán, ale zněl jako náramná zábava. Což o to, ani skákání po lachtanech neznělo špatně. Úplně jsem si představila, jak by to krásně pérovalo, protože sádla měli ti tvorové opravdu požehnaně.
Když jsem se dostatečně pobavila, začala jsem se nad tím o něco vážněji zamýšlet. "Co to zkombinovat? Zkusit se tam proplížit, čapnout sklíčko a když to nevyjde a naštvem je, tak je rozptýlit a přeskákat co nejrychleji pryč?" nadhodila jsem a přejela pohledem po lachtanech kolem. Byly mezi nimi takové malé uličky, kterými se dalo projít... místa ale nebylo úplně moc. "Půjdem všechny?"

//Márylouka

Stále jsem se v hlavě nemohla zbavit obrázku těch obřích pampelišek, co se nade mnou tyčily, jako by byly nějaká starý a košatý strom. Divný místo, napadlo mě, protože jsem nikdy před tím nic takového neviděla. Ale... líbilo se mi. Bylo takový... správně šílený. Škoda jen, že jsme měly před sebou důležitý úkol a nemohla jsem zůstat prozkoumávat tu louku déle. Brala jsem náš závod opravdu vážně.
A než jsem se nadávala, byla jsem na místě. "Tak co teď?" vyslovila jsem důležitou otázku. Už jsem věděla, že tentokrát nemá smysl se snažit pana Kouláka vyvolat, musely jsme si poradit samy. Ale my na to přijdem, jsem fakt dobrej tým... Ten nejlepší. Začala jsem se rozhlížet po okolí, ale přišlo mi, že směrem k vodě byla všude kolem taková podivná zvířata. Nikdy jsem nic takového neviděla, ale šel z nich respekt. Byla jich tu taková masa, že jsem pořádně ani vodu neviděla. To mi teda nevadilo, ale spíš bylo otázkou... Jak tu, sakra, máme něco hledat, když je to tu obsazený? Čekala nás nejspíš pěkná pakárna. Ale nehodlala jsem to jen tak vzdávat.

//Mahtae jih přes Ranský les

Po řece mě čekalo překročit les. Tam byl terén docela fajn. Vlastně celkově to byla docela fajn, pak Koulák nás neposílal překračovat hory, doly a kdo ví co ještě. Ale to moře... Doufám, že do něj nebudeme muset vlézt. Na tyhle obavy byl však ještě čas, protože jsme stály nebyly na místě.
Jak jsem se tak rozhlížela kolem sebe, uvědomila jsem si, že tady někde jsme musely být tenkrát, když jsme s Thiou vůbec narazily na Ileniy, zatímco jsme zachraňovaly slunce. Přišlo mi to už tak strašně dávno, ale ta myšlenka mi vykouzlila úsměv na tváři.
Brzy na to, jsem si ale všimla něčeho divného, až jsem si z toho málem vykroutila hlavu. To nad námi na louce nebyly stromy nebo tak něco, ale tyčily se nad námi obrovité pampelišky. "Whoa! Podívejte!" vydechla jsem. Ale neotáčela jsem se, abych zjistila, jestli za mnou zbytek běží. Mohly si taky zvolit úplně jinou cestu.

//Lachtaní pláž

//Středozemní pláň přes Medvědí jezírka

Vyrazila jsem z pláně vlastně úplně bez rozmyslu, i když nás čekala poměrně dlouhá cesta. Až když jsem před sebou spatřila řeku, došlo mi, kam vlastně tak nějak běžíme. Fuj, tam bude hodně vody, došlo mi a nepříjemně jsem se při té myšlence otřásla. Jenže co bych pro pana Kouláka a jeho sklíčka neudělala? Vlastně skoro úplně cokoli. Dokud nešlo o život. Třeba najdu nějaký pěkný místo, který pak budu moct ukázat Saturnovi. Vypadalo to, že se mu moře líbilo. Mohl by to být takový hezký výlet, no ne?
Chvilku mi trvalo, než jsem našla nějaké dobré místo, kde by se dala řeka překročit. Nechtělo se mi se moc namočit a ani jsem nechtěla příliš plýtvat silami kvůli tomu, že bych se musela brodit proti proudu. Nehledě na to, že mi už jen představa něčeho takového hnula tlakem. Naštěstí jsem nemusela hledat až tak dlouho a přeskákala jsem před kameny a starý kmen na druhý břeh řeky. A pak už mi nic nebránilo běžet dál.

//Márylouka přes Ranský les

Ilenie nakousla, jestli ta koule náhodou nemůže mít nějaké špatné úmysly, a proto ty sklíčka nepotřebuje. To mě popravdě vůbec nenapadlo, já prostě jen chtěla ty sklíčka získat. A být první. Bavilo mě to. Nemusel se při každé srandě hroutit svět, nebo ne? Jenže jak jsme se k panu Kouláku přiblížily, všechny ty starosti odpluly kamsi dál a zůstala jen obrovská touha vyrazit na nějaké další dobrodružství.
Jak se zdálo, pak Koulák byl naším výkonem taky potěšen a potvrdil, že jsme dorazily pevní. Otočila jsem se na Thiu s Ilenií a věnovala každé z nich významný pohled. Dostaly jsme taky instrukce, kam vyrazit dál. Ještě chvíli jsem však zůstala zírat na pana Kouláka. Přišlo mi najednou, jako by byl z vody, toho jsem si před tím nepřišla. Naše sklíčko se nad tím taky tak zvláštně vznášelo a mě znovu zachvátila touha dostat je všechny. Hustý. "Tak k vodě?" nadhodila jsem ke svým společnicím vesele. Já však na nic víc nečekala a rozeběhla se na západ.

//Řeka Mahtae jih přes Medvědí jezírka

//Uhelný hvozd přes Ohnivé jezero

Dokonce ani Thia přesně nevěděla, co by podle barev mohla být moje magie zač. Bylo to prostě divný... ale svým způsobem taky zajímavý? Jako na jednu stranu jsem chtěla vědět, co je moje magie zač, fakt že jo, ale na druhou stranu mě tak trochu bavilo to objevování.
Jenže to už jsme úspěšně měly sklíčko a bylo na čase běžet zpátky. "My jsme nejlepší!" opravila jsem Ileniy a se sklíčkem v tlamě běžela zpátky za panem Koulákem.
Když jsem se vrátily na pláň, rozhlédla jsem se po okolí a měla jsem škodolibou radost, že jsem ještě nikdy široko daleko neviděla nikoho dalšího se sklíčkem. "Nihdo tu nehní," zahuhňala jsem přes sklíčko a vítězně se ušklíbla. Dostanem je všechny!
Doběhla jsem až do středu pláně úplně zpátky na místo, kde jsme se poprvé našly a kde se objevil pan Koulák, který tu stále byl. Položila jsem sklíčko z tlamy a otočila se na Thiu a Ileniy. "Máme ho! Co teď?" zeptala jsem se pohotově. Byla jsem zvědavá na to, co se bude dít. Sedla jsem si na zem a napjatě očekávala, co přijde. A že jsem se těšila. Tohle mě baví. Užívala jsem si tenhle společně strávený čas se svýma mamkama. Ještě tak kdyby tu byl Saturn.

Náš plán se šutrovýma botama se začínal docela slibně rýsovat. První krok se už povedl a my měly dostatek materiálu na to to aspoň vyzkoušet. Musí to dopadnout, motivovala jsem sama sebe. "Jo!" přikývla jsem energicky na otázky ohledně magie. "Nemůžu tomu uvěřit, až jsem se bála, že se nikdy neobjeví! Ale ještě nevím, co je zač a ani jak ji vyvolat. Ale udělala mi tyhlety značky, dost dobrý, co?" lupla jsem pohledem po obou vlčicích. Měla jsem fakt radost. Skoro takovou jako když jsem magii poprvé objevila. To jenom díky němu, jinak bych tam do pískových kopců nikdy nedoběhla, pomyslela jsem si. Nejspíš bych se ještě teď schovávala tam někde u Života a čekala, jestli mě tam někdo hladovou najde.
A pak už jsme šly na věc. Cítila jsem, jak se mi kolem tlapek začínají plazit šlahouny. Trochu to lehtalo, ale nechtěla jsem cukat. Zvedla jsem pohled k Thie, která se soustředila na svou magii a celou svou pozornost se snažila upírat na ni, abych ji to nějakými zbytečnými pohyby neztěžovala. Ale fakticky to šíleně šimralo. Waaa. "Je to perfektní," přikývla jsem, když byly šutříky upevněné. Celá Gall by mohla závidět!" prohlásila jsem a teatrálně jim střevíc ukázala.
Byla to sranda, ale chodilo se v tom fakt blbě. A po chvilce by z toho určitě hrozně bolely tlapy. Radši to mít rychle za sebou. "Tak jdu na to," otočila jsem se po vlčicích a vyrazila mezi pálivé uhlíky. První kroky byly víceméně v pohodě, ale čím déle jsem v tom horku stála, tím více mě kameny na tlapkách začínaly hřát. Sakra, sakra, sakra. Musela jsem si pohnout. Když se mi podařilo dostat až do středu, popadla jsem sklíčko a pádila si to zase zpátky. "Páí, páí, páí!" pištěla jsem přes sklíčko. Jen co jsem byla mimo uhlíky, začala jsem se soukat z kamenných bot a nejspíš jsem k tomu potřebovala i nějakou tu pomoc.
Ale jedno bylo hlavní. Měly jsme to sklíčko. "Dream team 1, lůzři 0!" zasmála jsem se. Byly jsem fakt svělej tým. Ilenie to našla, já to vymyslela a Thia to umožnila. Ideál. "Tak jdem, honem!"

//Středozemka přes Ohnivé jezero

Brainsrmovy jsme nápady a některé se zdály slibné. Nejvíc logický mi připadal nápad s deštěm, ale jak Thia později podotkla, kdyby to byly magický uhlíky, mohlo by to být taky jen pěkně na prd a Thiu by to akorát příliš vysílilo. "Musíme šetřit energii, jestli to chceme celý vyhrát," podotkla jsem. Uvnitř jsem sama na sebe byla trochu naštvaná. Sice jsem magii KONEČNĚ objevila, ale pořád jsem ji neuměla používat natolik, abych nám byla nějak víc užitečná. Sakra, vždyť já ani nevím, co mám za magii. Na to jsme se Saturnem zatím nestihli přijít. Možná ale kdyby se nám něco dělo, tak by nám magie aspoň nějak pomohla. I když ne úplně cíleně. Jako tam v písku...
Vlastně by to odsud nemuselo být moc daleko, ne? napadlo mě.
Nakonec jsme se shodly, že zkusíme ten nápad se šutrama. Přikývla jsem a začala se kolem sebe poohlížet po něčem, co by nebyl ultra špatnej nápad si nechat připevnit zespoda na tlapky a proběhnout se v tom po dalších a tentokrát ještě pálivejch šutrácích. To bude úúúplně v pohodě. Lupla jsem krátkým pohledem po sklíčku, abych se namotivovala. Chci to. A tak jsem hledala dál. "Ha, heleme!" vyhrkla jsem vítězoslavně, když se mi podařilo najít pěkný placáček. Nakonec jsme daly dohromady všechny čtyři. "Půjdu pro to," navrhla jsem a naskočila na kamínky, aby je Thia mohla připevnit. "Mám nějakou divnou magii, nevím jakou a nevím jak funguje, ale když jsem skočila několik metrů z pískovýho kopce, zachránila mě. Třeba by mě taky zachránila, kdyby něco." Znělo to slibně. Mamky musely být nadšený z toho, co se dozvěděly.

Moje volání vyšlo na prázdno, protože pan Koulák se neobjevil. Povzdechla jsem si a tlapkou prohrábla kupku bordelu, u které jsem stála a snažila se přijít na to, co budeme dělat teď. Hrozně moc jsem chtěla to sklíčko dostat, ani jsem netušila proč. A taky jsem chtěla hrozně moc vyhrát, ale to už jsme moc dobře věděla proč. Protože my byly nej-le-pší, přeci. Musel v tom být nějaký fígl, jak říkaly Thia a Ilenie. "To najdem," řekla jsem, abych podpořila morál. Nemohly jsme to přeci hned tak vzdávat, no ne?
Naštěstí si Ilenie všimla jakési záře, která se k nám linula. To vypadalo nadějně, takže jsem ji následovala. A opravdu... tak uprostřed, uprostřed pálivejch kamínků, který svoje teplo linuly až k nám, něco bylo. No bezva. Blbější místo si to v celým tomhle lese nemohlo vybrat. Stočila jsem pohled k Ileniy, která navrhovala, že bychom se mohly namočit nebo něčím chránit před tím teplem. Na tom něco bylo. Otočila jsem se ještě k Thie, než jsem se zase zadívala na to místo, kam jsme se potřebovali dostat. "Mám nápad!" vyhrkla jsem najednou. "Co kdybys udělala šlahoun na stromě, pak bys mě ním chytla a vy byste mě rozhoupaly a já to drapla?" Bylo to dost krkolomné, ale co... za zkoušku nic nedáme. A třeba to vyjde. CHCI to sklo. "Počkat, počkat, mám další nápad! Najdem nějaký pěkný šutry a ty si šlahounem navážeme k tlapkám, abysme se nepopálily!" prohlásila jsem a v očkách mi zajiskřilo. Ač bychom se rozhodly pro to, či pro to a nebo pro úplně něco jiného, získávání sklíčka znělo jako dobrá zábava.

//Středozemka (přes Ohnivé jezero)

Thia se naštěstí nenechala až tak moc přemlouvat a nakonec souhlasila, že poběží s náma. A tak jsme tedy vyrazily. Nejdřív jsem si nebyla úplně jistá, kde bychom měli začít, ale čím víc jsme běžely, tím víc mi připadalo, že mě tlapky táhnout docela konkrétním směrem. Beztak nás pan Koule očaroval tím duněním, vysvětlila jsem si.
Doběhly jsme do takového podivného šedého lesa, kde to všechno smrdělo popelem, a kde jsme se zastavily. Švihla jsem ocasem, nějak mě to bavilo, protože se mi líbila ta fialová špička, a po krátkém zkontrolování okolí jsem se obrátila ke své rodině. "Tak, co navrhujete?" zeptala jsem se a u toho se napjala a nastražila ouška. Napjatě jsem čekala, co z toho celého dobrodrůža. Jenže se tak úplně nic nedělo. "Halóóó," zahulákala jsem mezi stromy, kde se to ještě chvilku ta zvláštně neslo. "Pane Koule?!" Ilenia se mezitím ptala, jestli si myslíme, že bude třeba rituální oběti a hned navrhla vhodného adepta, načež jsem se musela ušklíbnout.

Byla jsem naprosto nadšená. Odpojovala jsem se sice od Saturna s tím, že jsem šla hledat Thiu, ale vůbec jsem nečekala, že to pro jednou půjde takhle dobře. A navíc jsem našla nejen ji ale i Ileniy! Nemohlo to být lepší. Zdálo se, že se přeci jenom začalo pro jednou dařit. A já si ten pocit hodlala pořádně vychutnat. "Jsem v pořádku a... a ty? Vy?" vyhrkla jsem ze sebe.
Když jsem se k oběma pořádně pomuchlala a přivítala, můj pohled padl krátce na Ileniy. Chtěla jsem se jí hrozně moc zeptat, co se vlastně stalo, ale strašně mě to táhlo pohledem na tu divnou kouli, netušila jsem proč. Navíc se sem začali scházet další a další vlci a já tak odtušila, že se určitě naskytne nějaký lepší čas na to si o všem promluvit. Prozatím jsem se hodlala držet toho dobrého a bezstarostného pocitu, který se uvnitř mě usídlil.
Nově příchozích stále přibývalo. Nejvíce mě zaujala jedna vlčice, která mezi námi proběhla. Moje oči na ní na moment spočinuly. Byla mi hrozně podobná, nikdy dřív jsem nikoho takového neviděla. Ani můj bratr mi nebyl tolik podobný! Divný, usoudila jsem. Víc času jsem tomu však nevěnovala, protože můj pohled to táhlo k té podivné svítící kouli, co tu Thia s Ilenií měly, i když teda tvrdily, že se jí budeme naprosto a se vší vážností vyhýbat a že ji budeme ignorovat. A to se kouli asi moc nelíbilo, protože začala dunit a pak taky mluvit. Mega divný, usoudila jsem. "Ani to neprozkoumáme?" navrhla jsem s nevinným zamrkáním. "Než nám to seberou ti čumilové. Je to naše koule, my ji našly první!" Hrozně mě to k tomu táhlo, až majetnicky, ani jsem netušila pryč. Naštěstí jsem očividně nebyla jediný, protože Ilenia začala Thiu přemlouvat. "DOBRODRŮŽO!" vykřikla jsem společně s Ilenií a vesele se zasmála. Doufala jsem, že Thiu přesvědčíme. "Hledat sklíčka přece nemůže být nebezpečný, ne?" dodala jsem a i když jsem možná někde uvnitř tušila, že to tak úplně tady v kraji nemusí být pravda, nemohla jsem si pomoct od toho pocitu, že je prostě musíme najít. VŠECHNY. A první. Hrozně moc jsem chtěla vyhrát. A jak se zdálo, tak nás ta koule naštěstí označila do stejného týmu. Vesele jsem zamávala ocasem, co se mi nabarvil do fialovala. "Jsme fialový Dream team, nějací lůzři nás nemůžou dostat!" zazubila jsem se, jenže to už Ilenia vyběhl kamsi... no pryč. "Počkej!" zavolala jsem, věnovala rychlé kývnutí Thie a rozeběhla se taky.

//Uhelný hvozd přes Ohnivé jezero

//Tenebrae přes Esíčka

Pořád mi hlavou vrtalo, jak to mohl Meinere vědět. Nebo to jenom tušil a tipnul si? Nebo nás někde pozoroval? Je to špión? Přemýšlela jsem tak usilovně, že jsem u toho špulila rtíky a moc nevěnovala pozornost tomu, kam jdu. Bylo to, jako kdyby mě sem prostě něco táhlo. A zřejmě jsem taky nebyla jediná, koho to sem táhlo. Možná to byl osud a možná ta podivná síla, která sem navábila nejen mě, ale taky mou rodinu. Možná nás sem navábilo to, že jsme si byly všechny uvnitř podobné, dobrodružné duše, no prostě dream team na záchranu Gallirei a nebo taky pro její konec. Přímo přede mnou na pláni totiž byla seděla nejen Thia ale kousek od ní byla Ilenia.
Když jsem si jich všimla a uvědomila si, koho právě vidím, zůstala jsem stát na místě jako přimražená. Jak? Nebylo to možné. Ilenia byla mrtvá. Zůstala v tom kouři. Chtěla jsem na ně zavolat, ale místo čehokoli smysluplného se z mého hrdla přes knedlík ozvalo jenom podivné zakvíknutí. Úplně mě to vzalo. Do očí se mi nahrnuly slzy, ani jsem nevěděla proč. Však jsem byla ráda, že je vidím...? Nedávalo to smysl. Ale to nevadilo.
Vtom mě popadl strach, že by to, co jsem viděla, nemuselo být skutečné, ale že by to mohl být jenom přelud. To mě donutilo se rozeběhnout dolů a ověřit si, že tam opravdu byly. Obě. Že jsem je našla.
Rozeběhla jsem se za nimi dolů jako šílená. Takhle rychle kdybych běžela při lovu, možná bych i Meinera předběhla. Neobtěžovala jsem se cokoli říci, prostě jsem jenom skočila na Thiu a přitiskla se k ní, abych se ujistila, že se mi to celé nezdá. Smála jsem se, ale z očí mi tekly slzy, byla jsem celá usoplená, ale co na tom záleželo? Pak jsem to samé přivítání věnovala i Ileniy. Když jsem trochu přišla k sobě, všimla jsem si podivné věci, co tu hned u nás byla. "Co to máte za kouli?" Možná, že si tu něco kompenzovaly?