Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Vodopády přes Dlouhou řeku

Snažila jsem se si v hlavě přestavit, jak by takový buvol mohl vypadat podle toho, jak je Thia popisovala. Začala jsem tak nějak podobně jako vypadali ti sněžní jeleni, co jsem nedávno lovila se smečkou a skončila jsem prostě u představy obří chodící šunky, co když se rozeběhne, jen tak ji nezastavíš. Ale mňam. Jestli si budeme moct vybrat odměnu, řeknem si o bizona nebo buvola, pomyslela jsem si a při té představě jsem si hladově olízla tlamu.
Jenže to už jsme dorazily do nějaké jeskyně. Musela to být ta, jak o ní mluvil pan Koulák. Ta s tou chodbou na ostrov. Rozhlídla jsem se okolo. Bylo tu takové příjemné šero, nefoukalo to a hlavně... bylo tu teplo! "To je docela dobrej bejvák. Mohla by to bejt naše nová klubovna, když se někdo ztratí!" navrhla jsem. Tím by se vyřešilo to nekonečný běhání a hledání zbytku rodiny.
Mezitím Ilenie s Thiou našly tu tajemnou chodbu a podle toho, co říkaly, to nevypadalo ani trochu dobře. Ale ne, žádný potápění, zaprosila jsem v duchu a se zamračením sledovala obří kaluž, která nás dělila od chodby a nejistě k ní nakročila. Ani trochu se mi to nelíbilo. Když to ale obě vlčice zkusily a já viděla, že to fakt hluboký není, s hlubokým nadechnutím jsem to prostě na jedno rychlý brdo taky přebrodila. "Ha! A teď už nás nic nezastaví!" zahalekala jsem vítězně a po tom, co jsem si oklepala tlapky od vody, přidala do kroku. "HUUUU-" zkusila jsem vesele ozvěnu, o které mluvila Ilenie. Ten zvuk se s námi nesl ještě chvíli a celkově vytvářel společně s kamennými rampouchy takovou dobrodružno tajemnou atmosféru. Těšila jsem se, co přijde dál. "Třeba to bude mega-papouch, co nám nebude chtít dát to sklíčko a tak ho sežerem!" nadhodila jsem a pokračovala dál za oběma vlčicema.

//Papouščí ostrov

//Mahtaë sever přes Rozkvetlé louky

Ilenie se obávala, jestli když začneme zjišťovat, jestli celý ten závod náhodou nebyl nebezpečný a my se jen aktivně nepodílely na zkáze Gallirey, až když budeme mít i poslední sklíčko, nebude už pozdě. Thia navíc namítla, že jsme se tím možná měly zabývat nejdřív. "Nemůže to bejt nebezpečný, vypadá to moc neškodně. A navíc, kdybysme nad tím moc přemejšlely, tak nevyhrajem," snažila jsem se zachránit naší morálku. Protože jak mohl Dream team bez vítězné morálky vyhrát? Přece to nemůže bejt nebezpečný, a proto to nikdo jinej nedělá... Že ne? Rozhodně ne! Prostě nám jenom nesahají ani po kotníky, protože my jsme tým snů, přemítala jsem. Pořád jsem ale byla předsvědčená, že je to prostě a jenom zábavnej závod pro odměnu a nic zákeřnýho. Cítila jsem to tak v sobě, co jiného mohla ta ohromná touha pro dobrodružství znamenat? A vůbec, Gallirea má už letos konce světa vyčerpaný! Uzavřela jsem, když jsem si vzpomněla na sopku.
Když jsme se začaly bavit o jídle, začaly se mi v tlamě tvořit sliny. Bože, jak já bych už teď snědla cokoli! Natož až to budeme mít za sebou. "Buvola? Bizona?" zopakovala jsem po vlčicích, které začaly vyjmenovávat možnosti. Došlo mi, že to bude asi nějaký jídlo, ale nevěděla jsem jaký. Ještě je tolik věcí, co nevím. To je otrava, pomyslela jsem si. Ale zajímalo mě to. A mohlo se to hodit. Až třeba zas budu se smečkou lovit sněžný jeleny, tak ať aspoň vím, co to je, ušklíbla jsem se. Jak jsme si tak povídaly, cesta náramně utíkala a my už skoro byly na místě, kde by měla být ta zkratka, o které mluvil pan Koulák. Bylo na čase se začít trochu více poohlížet kolem sebe. "Už by to tady někde mělo bejt," pronesla jsem k Ileniy s Thiou, abych je upozornila.

//Západní úkryt přes Dlouhou řeku

//Středozemka přes Medvědí jezírka

Společně jsme pokračovaly dál na severozápad a u toho rozebíraly naše teorie o tom, co se to právě dělo. Běžely jsme, to sice ano, byl to přeci závod, ale taky ne na úplně plný kule, protože to se nedalo vydržet po všem tom lítání, co už jsme měly za sebou. "Můžeme se ho zeptat, na co to má, než mu dáme to poslední," navrhla jsem. Tak vyhrajeme a zároveň možná zabráníme možné zkáze světa, kdyby byl pan Koulák přeci jen nějaký evil mastermind. To jsem to vymyslela, pochválila jsem se v duchu a zazubila se na své dvě společnice. Teď nemělo cenu se tím až tak trápit. Mnohem lepší bylo si prostě užívat závod, podivné úkoly a pro jednou nic moc neřešit. A už vůbec ne konec světa. Pff, už jeden konec světa letos byl, už to má Gallirea vyčerpaný.
Ilenie s Thiou začaly uvažovat, co nám z toho kápne, jako bysme to už fakticky vyhrály. Ale popravdě... až tolik nás od toho už nedělilo. "Joo, jídlo," odkývla jsem entusiasticky. Z toho běhání jednomu pořádně vyhládne. "A nebo nějakou pěknou věcičku. Třeba něco jako ten přívěšek, co ti dal Život, když ses mu líbila," zazubila jsem se. A nebo kdyby mě to naučilo pořádně magii, to by bylo taky boží.

//Vodopády přes Rozkvetlé louky

Všechny tři jsme dumaly nad tím, co by se sklíčky vlastně pan Koulák asi mohl dělat, nebo na co je mít - a přestože padly i docela dobré a vtipné nápady - pravda zůstávala dál záhadou. "Brzo to ale zjistíme, když už nám chybí jenom jedno. Všem ostatním vytřem zrak, až na ně nezbyde žádná odměna," zasmála jsem se a pohledem přejela obě vlčice, než jsem se zase otočila k panu Koulákovi, který si od nás zrovna přebíral třetí kousek. Koukala jsem, jak se zase pomalu zvedá a připojuje se k těm předcházejícím, aby vytvořil nějaký obrazec. Zatím jsem ale nedokázala říct, co by tak mohl zobrazovat. "Hlavně jestli to nebude potřebovat kousky od všech týmů, to bysme to musely dělat za ně," napadlo mě pak. Protože se tu za celou dobu žádný jiný tým neukázal a ani tu nebyly vidět jejich sklíčka. Nebo aspoň my je neviděly. To je fuk, prostě se musíme soustředit na závod, napomenula jsem sama sebe.
Tentokrát byl pan Koulák sdílnější - takže to asi předtím fakt bylo tím hnusným počasím a tím jak jsme mu zdrhly - a pověděl nám, kde hledat další a poslední sklíčko. Papouščí ostrov... zopakovala jsem si a hlavě a jakmile Thia vyslovila, že to bude asi u moře, spadla mi brada. "Nee, potápění fakt ne," zaúpěla jsem znovu. Naštěstí pro nás pak Koulák měl připravenou nějakou zkratku, takže to vypadalo, že se potápění zatím vyhnu. Nebo jsem aspoň doufala. Nechci tam zase jen tak stát. Aby se mi tak třásly srabácky tlapky. Jednou víc než dost, pomyslela jsem si a našpulila přitom rtíky.
Jenže z tohoto přemítání mě vyrušil výkřik Ilenie, ke kterému se hned na to přidala Thia a později na to i já. "Dream team zvítězí!" A s tím jsem vyběhla se svou rodinou vstříc poslednímu sklíčku na záhadný ostrov, o kterém mluvil pan Koulák. Tam jsme vlastně ještě nebyly, napadlo mě vzápětí. "To budeme mít splněný další místo v prozkoumání celé Gallirei," vyhrkla jsem při vzpomínce na náš dávný plán.

//Mahtaë jih přes Medvědí jezírka

//Hadí ocas přes Esíčka

Pokračovaly jsme dál na jih směrem k pláni, kde na nás čekal pan Koulák. Nebo jsme v to aspoň doufaly. Co když se taky schoval před těma kroupama? Ale i kdyby, už se to přeci uklidnilo, tak se musel vrátit, no ne? Thia mezitím polemizovala, co nás asi tak může čekat v dalším úkolu. Popravdě jsem na to byla sama zvědavá. Těšila jsem se. Celé tohle dobrodružství jsem brala jako jednu velkou zábavnou výpravu. I když nutno podotknout, že občas měla taky docela dost nebezpečné prvky. Jako když se Ilenie rozhodla vyletět vzhůru do oblak, aby dostala další sklíčko. A taky že ho dostala. Stejně to byl hustej kousek, zavzpomínala jsem, i když v ten moment, kdy se to dělo a kdy jsem nevěděla, jak to dopadne, mi to zase tak super nepřišlo. Ale teď už z toho mohla být jenom vtipná historka. "Potápění neee," zaúpěla jsem a hned vzápětí toho zalitovala. Co když to Koulák slyšel a připraví to na mě? Ale tak zákeřně nevypadal. Tak snad.
Ileniy zajímalo, na co pan Koulák ty sklíčka sbírá. "To brzo zjistíme, už je máme skoro všechny! To by bylo, aby nás někdo předehnal," prohodila jsem a zamávala jsem na obě vlčice svým ocasem, který značil barvy našeho týmu. "Třeba je prostě rozsypal a teď nemá ruce, aby je zvednul?" nadhodila jsem, i když to nebyl zrovna nejchytřejší nápad. Ale jeden nikdy neví. Dělo se tu plno divných věcí, že bych se snad ani nedivila.
To už jsme ale byli na místě u pana Kouláka, který si i nadále jen tak visel uprostřed pláně a čekal na nás. Ilenie před něj položila sklíčko a já jsem s napětím očekávala, co se bude dít. Doufala jsem, že tentokrát nám něco řekne, protože to minulé sklíčko jsme našly s notnou dávnou štěstí a náhody. "Máme další sklíčko. Kam pro to poslední?" zeptala jsem se pro jistotu, aby nás tentokrát tak neodbyl. I když my mu utekly... No to je jedno. Ale vědět, kam dál, by nám dost usnadnilo život. I když my to přece nepotřebujem lehký. Ale pomohlo by to, ne že ne.

//Gejzírové pole přes Východní hvozd

Nemohla jsem ze své tlamy dostat přiblblý úsměv. Měla jsem prostě neskutečnou radost z toho, jak to vyšlo. Že jsme zase pěkně dostaly další sklíčko a navíc že se nikomu - a hlavně Ileniy- nic nestalo. A že to tentokrát bylo docela na hraně. A s tím jak se ta nebezpečnost úkolů postupně stupňovala, bylo na místě se trochu obávat, co přijde jako poslední. Ale my to dáme. Jsme přeci Dream team.
Ilenia ale začala být nakonec nesvá z toho, že plán nakonec udělala jinak, než jsme se domluvily. "Byla jsi hrozně hustá!" zopakovala jsem, aby si to taky připustila. "Měla jsi tam pro strach uděláno jako nikdo. I když to byl trochu risk. Ale dobře to dopadlo, ne?" dodala jsem a vesele se na ni zazubila. Však o co teď šlo, když nám vše vyšlo? "Joo, jdem za Koulákem!" zahalekala jsem po Thie a když zamávala ocasem, připojila jsem se. To aby každý, kdo by jen mohl jít kolem, viděl, že je máme stejně fialový a že to prostě a jednoduše značí, že fialoví jsou boží.

//Středozemka přes Esíčka

Krve by se ve mně nedořezal, když jsem sledovala, jak Ilenie pomalu letí na vodním prdu vzhůru. Zdálo se mi, že ten okamžik snad trvá celou věčnost, ale přesto jsem tam zůstala jen tak přiblble stát jako přimražená a neudělala vůbec ale vůbec nic, co by mohlo situaci pomoct. Ani moje magie se tentokrát záhadně nevzbudila, aby zachránila den. Prostě jsem tam jen tam stála a čučela, jak moje mamka letí a pak... padá. Stačila jsem jenom vykřiknout a doufat, že to je celé jenom jeden velký špatný sen a že se to ve skutečnosti ani neděje.
A pak najednou byla Ilenie na zemi. A zdála se být v pořádku. Kůra nepraskla. Ilenie dopadla na všechny čtyři, i když to taky musela být pěkná prda. A ze mě se ozvalo jenom takové podivné vydechnutí napůl z šoku a napůl z úlevy. Viděla jsem, jak se se vlčice přede mnou mezi sebou baví, ale co říkají, jsem neslyšela. Všimla jsem si taky zalesknutí sklíčka, které nyní Ilenie držela v tlamě. Chytila ho. Máme ho, došlo mi a konečně jsem se stačila vzpamatovat dost na to, abych z toho mohla mát trochu radost. Vlčice se mezitím prokličkovaly polem zpátky ke mně a jen, jak se tam dostaly, jsem se musela začít smát. Obě byly celé - nebo aspoň na první pohled a měly jsme taky další sklíčko. Už třetí a to znamenalo, že nám chybělo už jenom to úplně poslední. "To bylo hustý," zazubila jsem se na Ilenii. "Tohle nám nikdo neuvěří, až to budeme vyprávět!" Nemohla jsem se přestat chechtat. Celý zážitek poslední několika minut byl naprosto šílený. Ale zdálo se, že nám dneska štěstí opravdu přálo, protože kromě tohoto kaskadérského kousku s dobrým koncem také přestávaly padat ty otravný kroupy. A tam jsme vyrazily zpátky za panem Koulákem. Ten bude čubrnět.

//Hadí ocas přes Východní hvozd

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem z toho fakt takto na poslední chvíli začala vycouvávat. Byla jsem na sebe naštvaná. Chtěla jsem to prostě nějak překonat a jít s nima, ale kdykoli jsem se jen pokusila o krok blíž na tu pláň, tlapky se mi roztřásly a já se nemohla ani spolehnout na stabilitu vlastního těla. Proč to nechce přestat, krucinál! Naštvaně jsem dupla na zem, abych ze sebe aspoň nějak vybila tu frustraci. Naštěstí ani jedné z vlčic nevadilo, že tentokrát zůstanu v záloze. "Tak dobře..." vydechla jsem tiše. Styděla jsem se za sebe a svůj iracionální strach, však jsem na to dobrodružství chtěla... a stále chci! "Dejte na sebe pozor," dodala jsem ještě, než se Thia s Ilenií vydaly mezi prdící sloupce vařící vody.
Všimla jsem si, že si Ilenie nakonec vzala i tu kůru, prý jen tak pro jistotu, a pak už jen sledovala, jak vlčice postupně kráčí dál do středu pláně a obratně se vyhýbají zrádným místům. Nezpevnily jsme tu kůru, napadlo mě, ale už bylo příliš pozdě na to, aby se Thia s Ilenií vracely. A tak nezbývalo než jen doufat, že kůra nakonec nebude potřeba a nebo kdyby přeci, že ten nápor vody vydrží. Soustřeď se, napomenula jsem sama sebe. Stále jsem tam celá zaťatá s očima přikovanýma na pláň před sebou a snažila se dávat pozor na to, kdy se která bublinka objeví. Abych vlčice mohla když tak včas varovat.
Viděla jsem, jak se obě vlčice pomalu ale jistě přibližují ke sklíčku, ale moje nervozita vůbec neopadávala. Ještě nebylo zdaleka vyhráno. Už tak skoro jsou... už jen tak metr... S napětím jsem přihlížela. A pak se najednou stalo něco, co jsem absolutně nečekala. Jenom jsem z dálky viděla, jak Ilenie najednou odhodila kůru bokem na právě se tvořící bublinku a během asi tak vteřiny na ní stála taky. V hlavě se mi okamžitě začal spouštět ten nejhorší scénář. "MAMI!" vykřikla jsem. Nezbývalo než jen doufat, že to nějak dopadne. Nebo že v nejhorším zasáhne něčí magie.

Začaly jsme upevňovat náš plán. Byl nakonec docela solidní a opět měl i více variant. "Tak kůra... ale pořádná," odkývala jsem Thie a podobně jako Thia se začala poohlížet kolem po čemkoli, co by nám mohlo pomoci. Škoda jen, že neumím tu magii ovládat pořádně. Třeba umí něco, co by nám mohlo pomoci, zalitovala jsem, ale teď nebyl čas na to litovat sama sebe. Ne pokud jsme chtěly vyhrát. Kůra, soustřeď se, napomenula jsem sama sebe a opět se začala poohlížet kolem. Jenže to Ilenie najednou úplně změnila názor. Zvedla jsem hlavu a natočila k ní ouška. Vůbec jsem se jí nedivila, že si to rozmyslela. "Bylo by to nebezpečný," usoudila jsem.
"Tak teda prostě tam půjdeme k tomu sklíčku a pak zkusíme šlahoun, hlínu... něco?" ujistila jsem se, jestli naši modifikovanou verzi plánu správně chápu. Tak jo, jdeme na to. Znovu jsem se zadívala na tu prdící pláň a snažila si do hlavy vrýt jakýs takýs rytmus stříkající vody včetně toho, jak dobře rozpoznat prvotní náznaky toho, že se blíží další erupce. Pak jsem vykročila směrem k poli, ale moje tlapky se znovu roztřásly. A s každým dalším krokem se třásly víc a víc. Zoufale jsem se otočila po Thie a Ilenii. "Nemohla bych-" Můj hlas zněl nejistě. "Nemohla bych hlídat? A počítat ty vodní sloupce? A když tak navigovat?" zeptala jsem se opravdu tenkým hláskem a stočila pohled k zemi. Jsem srab. Vážně hroznej srab. Padl ještě jeden nápad - že by Thia zkusila přitáhnout sklíčko až odsud, ale něco mi říkalo, že to by taky nebylo zrovna nejlehčí načasovat, aby šlahoun nic netrefilo. A už vůbec ne energeticky úsporné. A my potřebovaly ještě jedno sklíčko. Ale možná by to šlo. Zase tolik jsem magiím nerozuměla. A tak jsem se obrátila k Thie, jak rozhodne.

Všechny jsme byly tak nějak vcelku, i když značně rozlámané z toho všeho krupobití. Nakonec ještě že jsme nečekaly na pana Kouláka, protože to už bysme tu díru v zádech rozhodně měly. Už takhle mi to tak připadalo, ale modřiny byly prd oproti tomu, co se mohlo stát. A tak si nesmíme moc stěžovat.
Na stěžování taky nezbylo ani moc času, protože jsme hned vzápětí objevily schovku dalšího sklíčka. Vona to ale moc schovka ani nebyla, když si sklíčko jen tak levitovalo uprostřed pláně. Uprostřed pláně divnejch stříkajících proudů horký vody. "Nějak se nám to stupňuje, asi pan Koulák viděl, že je to na nás moc lehký," prohlásila jsem a nervózně se zasmála ve snaze odpoutat pozornost obou vlčic od toho, jak se mi klepou tlapy. Obě sice vypadaly znepokojeně, ale ani jedna z nich ne tolik co já. Co je se mnou špatně, sakra. Zamračila se a zatnula svaly, aby se konečně přestaly samovolně hýbat. Přitom jsem se zhluboka nadechla. Jen to jen nějaká pitomá voda, to nemůže být tak zlý, přemlouvala jsem samu sebe. Není se čeho bát.
A zatímco já jsem bojovala sama se sebou, Cynthie s Ilenií začaly střádat plány, jak to sklíčko dostat. Musíme ho dostat, jestli chcem vyhrát, připomněla jsem si. A že já chtěla vyhrát. Chtěla jsem všem ukázat, že náš Dream team prostě umí všem nakopat zadky kromě záchrany slunce a podobných činností, ve kterých jsme začínaly být opravdu dobré. Sedla jsem si na zem, abych se už tolik netřásla. Celkově mi to dodávalo jistou dávku opory a uklidnění, i když v klidu jsem teda rozhodně nebyla.
Thia navrhla, že kdyby se tam někdo dostal, mohla by sklíčko srazit šlahounem. "Nebo udělat velkou hroudu hlíny, po které by se dalo vyskákat," doplnila jsem. Nápad měla i Ilenie. Kdyby ta voda nebyla tak horká, možná by to byl i dost zábavný plán. Pro někoho... Rozhodně ne pro mě. "Co když to nevydrží? Leda by se nějak pořádně zpevnilo?" podívala jsem se s obavou na Ileniy, která i vypadala, že by to i zkusila. Ale představa, že by jí ta prskající voda nějak ublížila, se mi ani trochu nelíbila. Obrátila jsem pohled zpátky k poli před námi a zkusila se znovu zamyslet. No tak Sheyo, mysli. Potřebovala jsem se jenom trochu zklidnit, abych se dostala do toho správného rozpoložení... a ahá! "Podívejte!" vyhrkla jsem, abych upoutala pozornost obou vlčic na plivací pole před námi. "Dá se tam dostat. Vždycky se udělá bublinka a pak to prdne. A pak další. A další. A po chvilce se to začne opakovat!" vysvětlila jsem vítězoslavně a ve mně se objevilo nadšení. "Když si dáme pozor a dobře to spočítáme, mělo by se tam dát dostat." Zbývalo jen vymyslet, jak teda naložit se sundáváním sklíčka. Zvedla jsem se na tlapy, abych se připravila, jenom abych zjistila, že se mi pořád tak třesou. Ale no tak... no tak.

//Hadí ocas přes Východní hvozd

Brzy nás už konečně pohltily první stromy, která nám poskytly kýžený úkryt před tou melou, co se sypala ze zakaboněného nebe. Cítila jsem, jak mám některá místa, kam mě kroupy zasáhly, o něco citlivější a nejspíš se tam na mě chystala nějaká ta modřina. Naštěstí les nás od tohoto všeho kryl.
Jenže mi byly součástí závodu a nemohly jsme jen tak nečinně sedět a schovávat se pod stromem, i když počasí ničemu jinému moc nenahrávalo. A tak jsem, i když už nyní pomalou chůzí, stále pokračovala po lese dál a rozhlížela se po něčem, co by nám mohlo napovědět, kde se schovává další sklíčko.
Tlapky mě zavedla až na samotný okraj lesa, kdy jsem mohly vyhlídnout na jakousi pláň. A ejhle, zrovna tam to sklíčko fakt bylo! Hezky si to levitovalo uprostřed a zářilo tak, že nešlo přehlídnout. "Na-našla jsem ho!" Nemohla jsem tomu uvěřit, jaká to byla náhoda. Oči se mi rozzářily nadšením a já se ohlédla za sebe po Thie a Ileniy. "My to fakt vyhrajem. Jsme nezastavitelný!" vyhrkla jsem nadšeně a pyšně našpulila rtíky. Jak mohlo být těžký dostat sklíčko ze vzduchu? Vyšla jsem tedy zpoza stromů na pláň, ale stále zůstávala na hraně lesa, kde nás od počasí stále kryly aspoň trochu stromy. Bylo lepší nejdřív vymyslet pořádný plán a až pak se bezhlavě vrhnout na pláň mezi kroupy. Třeba to mezitim přejde, napadlo mě.
Jenže koupy a levitující sklíčko, jak se zdálo, nebyl náš jediný problém. Jak jsem tam tak stála a koukala na pole, všimla jsem si, jak se na jednom místě udělala taková bublinka a hned na to ze země vystříkl obrovský sloupec vody. Poplašeně jsem sebou cukla. "Co to bylo?!" Jenže ono se to opakovalo a jak jsem brzy mohla zjistit, docela v pravidelném rytmu. Horší ale bylo, že se mi pode mnou rozklepaly tlapky a i tep se po prvotním úkole ne a ne zklidnit. Nemohla jsem spustit oči od těch sloupců vody - muselo to mít ohromnou sílu! Tam nejdu... Nejdu... Nestojí to za to, běželo mi hlavou a ač jsem se se zamračením snažila zastavit třas v tlapkách - nešla jsem, abych vypadala, že jsem nějaký béčko, nešlo to. Měla jsem z té vody opravdu strach.

//Středozemka přes Esíčka

Daly jsme se na úprk nejspíš až zbytečně později, protože jsme ještě stále byly na pláni, když už to začínalo být docela o život, kdyby se nějaký kroupy rozhodly spadnout vopravdu blbě. Pokračovala jsem v běhu, co to dalo, ale zároveň jsem se neustále ohlížela přes rameno, abych zkontrolovala Thiu a Ileniy. "Je tu les, už jen kousek!" vyhrkla jsem s naději v hlase. Nechtěla už jsem dostat další ránu, ty malý kroupy byly jen nepříjemný... ale kdyby někoho z nás trefila nějaká ta velká, byla by z toho pořádná boule... a to jen kdyby dobře. Les, kam jsem mířila, nebyl zrovna ten nejbližší, ale v tom hnedka nad plání sídlila smečka a to neznělo jako dobrý nápad. Navíc... Tam někde bydlel Blitík. A tento zážitek jsem si opravdu zopakovat nechtěla. To radši tu bouli.

//Gejzírová pole přes Východní hvozd

Thia poznamenala, že z toho zakaboňěného nebe třeba nic nebude, i když tomu jsme nevěřily ani jedna z nás. Bylo příliš velké černo na to, aby z tohohle pořádně nelilo... nebo nebyla nějaká parádní bouřka. Naštěstí jsme ale už byli u pana Kouláka, a tak jsme mohly mít aspoň naději, že se to celé odevzdávání stihne dřív, než nastane nějaká mela. Položila jsem sklíčko před pana Kouláka a s napětím čekala, co se teda bude díl dál. Navíc jsem teď čas využila na to si sednou, vydýchat se a trochu di odpočinout. "Tohle je vážně super. Jsem ráda, že můžeme ty úkoly dělat spolu," zazubila jsem se na obě vlčice. Po tom všem, napadlo mě. Měly jsme si ještě hodně co vyprávět, až tenhle závod vyhrajeme. Protože kdo by nás mohl porazit? Byly jsme nezastavitelný! Snad jen až na to černé nebe, to by mohl být problém. Zaklonila jsem hlavu a zadívala jsem na něj. Mohlo by to počkat, zadoufala jsem.
To jsem se ale šeredně mýlila. Jen, co mi ta myšlenka proletěla hlavou, z nebe se totiž začaly snášet první kroupy. Ilenie připomněla kouli, že jsme jí donesly to sklíčko a Thia se pokusila kouli popostrčit, aby trochu zrychlila. Protože mi jsme sakra spěchaly. Když nám na hlavu padal led. Zvedla jsem se na tlapky a začala nervózně přešlapávat. Když se ale ledový kuličky začaly zvětšovat, rozhodla jsem se, že takhle by to teda nešlo. "Musíme se schovat!" vyhrkla jsem a rozeběhla se na sever, kde jsem věděla, že je les, který nepatřil žádné smečce. Tam jsme se mohly schovat, aby nám tyhle věcičky nerozbily hlavu a nezkazily celý závod.

//Hadí ocas přes Esíčka

//Mahtae jih přes Medvědí jezírka

Cesta zpátky už pěkně ubíhala. Aspoň to bylo dobré znamení. Měly jsme další sklíčko. A byly jsme vcelku. Nebo aspoň zatím. Protože obloha nad náma byla neuvěřitelně zakaboněná a nevypadalo to vůbec dobře. "Myslíte, že bychom se měly schovat?" Jenže jak bychom potom mohly vyhrát závod, kdybysme byly někde zalezlé? Co když z toho ale bude bouřka? Rozhodně to na to vypadalo. Popravdě mi to počasí dělalo malinko starosti. Rozhodně nepřálo nějakému velkému běhání po celé Galliree... ale co se dalo dělat.
Naštěstí jsme se ale už blížily k panu Koulákovi. Prostě mu jen dáme to sklíčko a pak budeme moct běžet pro další a třeba se při tom i radši schovat někam do lesa nebo tak, pomyslela jsem si. Doběhla jsem až k místu, kde byl orb a tam položila sklíčko úplně stejně jako minule. S očekáváním toho, že se zase vznese, jsem zvedla hlavu a čekala co bude dál. Tak kam nás povede další dobrodružství? Čím déle jsem takto u orbu seděla, tím více jsem měla chuť zase vyrazit. Byla to zábava. A navíc jsem při tom mohla být s rodinou. To by bylo, abychom byly v jiném týmu!

//Márylouka přes Ranský les

Pokračovala jsem dál stejnou cestou jako jsme tam doběhly. Nechtěla jsem hledat žádnou jinou, protože takhle jsem se na cestu nemusela moc soustředit. Až příliš pozdě mi došlo, že jsem se nezastavila na té podivné louce s těma ještě podivnějšíma pampeliškama, abych si je pořádně prohlídla. Trochu jsem zalitovala, ale nejspíš to byla ta nejlepší možnost. Byly jsme v závodě a navíc... měly jsme se soustředit na naše úkoly s hledáním sklíček a ne prozkoumávat další magické věci. Na to bude čas pak. Ale jak jsem si myslela, že to moře pak ukážu Saturnovi, tak jsem teď už věděla, že na tuhle podivnou pláž s lachtanama už nepáchnu. Překročila jsem řeku ve stejném místě jako předtím, a tedy bez namočení. A tentokrát dokonce i bez hledání.

//Středozemka přes Medvědí jezírka