Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po té, co jsem se úspěšně vykulila ze závěje, jsem si připadala celá taková pomatená a zpomalená. Jako by snad svět plynul pomaleji. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se tak ten pocit ze sebe sklepat, ale dařilo se to jen velmi pomalu. "Co-jazyk?" obrátila jsem se k Ileniy a chvilku na ni jen kulila oči, než mi to vůbec hezky pěkně došlo. To už jsem sebou trhla, až překvapivě rychle, a honem vyplázla jazyk. Akorát jsem si na něj neviděla. "Tak fco? Je vtam? Celej?" vyhrkla jsem netrpělivě. Nemohla jsem si to zkontrolovat sama. Thia měla proslov o tom, jaká parádní životní lekce to byla. Jako... měla pravdu, ne že ne. Ale když jsem viděla její výraz, nepotřebovala jsem jí v tom podporovat. Zábavy už na můj účet měly dost!
Pak ale Thia měla skvělý nápad a to takový, že byl čas to zajít. "No to je mi nápad!" prohodila jsem. Sice jsem měla v žaludku sotva dost místa, abych se mohla pořádně hýbat, ale kdo by mohl jen tak odmítnout bizona? Někdo takovej by musel bejt padlej na hlavu, pomyslela jsem si a přesunula se zpátky ke zbytku masa., kde už stála Thia. "Pojď taky," kývla jsem na Ilniey a pak už taky začala jemně okusovat bizona. Ani jsem neměla hlad, ale stejně to bylo mega dobrý. Labůžo. I spánek ale zněl skvěle. Jen jsem viděla, jak Thia zívá, chtělo se mi zívat taky. Bylo to děsně nakažlivý. Uvelebila jsem se tedy na zem a jen krátce pohlédla na oblohu, která se začala potemňovat. Kde je asi Saturnus? Jestlipak našel všechny ze smečky? napadlo mě a uvědomila jsem si, že mi chybí. Podívala jsem jsem na na Thiu s Ilenií. "Mohla bych-" zarazila jsem se, abych vymyslela, jak to nejlíp říct. Najednou jako bych měla takový divně v krku. "Mohla bych pak zítra vzít kousek bizona ukázat kamarádovi?" vypravila jsem se nakonec. Jen co jsem to vyslovila, zalitovala jsem. Takhle nahlas to znělo mnohem hůř. "Vsadím se, že to nikdy neviděl!" dodala jsem honem, abych to zachránila.

Všechny tři jsme byly nacpané až k prasknutí, ale zároveň taky spokojené jako už hodně dlouho ne. Připadala jsem si jako soudek, co se moc nemohl hnout a taky trochu jako kámen. Rozhodně jsem se cítila jako zavalitý balvan, jak byl můj žaludek plný a těžký, ale až tolik mi to nevadilo. Nikdy jsem totiž nežrala nic lepšího než bizona a nikdy jsem ani na zimu neměla lepší průpravu. Vlčice pořád spekulovaly, jak mohl pan Koulák muflona dostat, ale popravdě ani jedna z nás nedokázala dát dohromady nějakou robustní teorii. Naštěstí to ani nebylo třeba, protože jsme už všechny úkoly měly splněné. Toto už byla jen zvědavost. "Rozhodně nás ale bizon neporazil, pak ho dorazíme," mlaskla jsem spokojeně při té představě, že se ještě jednou takhle nadlábnem. "Kam ho ale schováme?" vyslovila jsem jednu podstatnou otázku.
Pak už jsem se ale odvalila k nejbližšímu z jezírek a tam si poměrně nešikovně přilepila jazyk na led. Thia s Ilenií mi okamžitě přispěchaly na pomoc, ale jakmile zjistily, co se stalo, začaly si mě spíš tak trochu dobírat a popichovaly mě, abych co nejvíc mluvila. "Vha vha vha, mofc uftivný," zahuhlala jsem a hodila po nich na oko zamražený výraz. Asi to trochu vtipný bylo.... Kdyby se to nestalo mně, asi bych se smála. Ale takhle... Já jsem tam blbá, to není možný, vyčetla jsem si. Co mě to napadlo? Thia mi poradila, abych na ten led funěla, aby se rozpustil. A tak jsem začala trochu míň panicky oddechovat a snažila jsem se soustředit na to, abych teplý vzduch foukala co možná nepřesněji. Bylo to ale zatraceně těžký, protože mě ten jazyk jednak táhl a jednak šimral. Navíc jsem musela vypadat neuvěřitelně hloupě a čím dýl to trvalo, tím víc jsem měla chuť se začít smát nad svou hloupostí, až mi z toho cukaly koutky. "Neuve do," zahučela jsem. Pak jsem sebou ale o něco víc trhla, až se jazyk odlepil a jak jsem to nečekala, přepadla jsem a zabořila se hlavou do závěje sněhu. To už jsem to neudržela a začala se zapíchnutá hlavou do závěje smát nad svou nešikovností. Sníh příjemně studil, jenže po chvíli to začalo být asi trochu moc. Jako by mi úplně zamrznul mozek a já se na chvíli úplně zadrhla. Naštěstí jsem měla dostatečný pud sebezáchovy na to, abych se včas vyhrabala. I tak jsem se ale na vlčice docela zpomaleně otočila a věnovala jim malinko disociovaný a dezorientovaný pohled. "He, no to bylo!" zafuněla jsem.

Pousmála jsem se, když Thia poznamenala, že své nověobjevené tetičky určitě někdy potkám. Musela jsem si přiznat, že jsem na ně byla vážně zvědavá a na to setkání se těšila. Budou taky tak hustý jako jsme my? Krom tetičky od Thiy jsem ale měla také strýčky od Ilenie. Tyjo, nás je, napadlo mě, když jsem si nás všechny vybavila vedle sebe. A ještě strejda Nori... a Rayster... jak se asi má? Potřásla jsem hlavou, protože jsem nechtěla, aby mě tentokrát zaplavily nepříjemné pocity z toho, jak byl... jiný. Chtěla jsem se soustředit jen na to, že jsem ho našla a že tady na Galliree byl. S ostatními sourozenci jsem takové štěstí neměla. Vlastně jsem si už ani nevzpomínala, jak vypadali. Bylo nás určitě víc, ale... kolik? Netušila jsem a to mě trochu vyděsilo.
Naštěstí nebyl čas se tím moc trápit, protože z nebe spadla obří flákota, která naprosto dokonale a plně zaujala naši pozornost. Ještě aby ne! Radostně jsem poskočila, když mi vlčice potvrdily, že ho můžem sežrat... a to celýho. Pak už jsem se nenechala nijak víc přemlouvat a rozeběhla se přímo k bizonovi a neurvale a hladově se do něj zakousla. Už jsem se nedokázala víc přemáhat. Labužnicky jsem u toho zasténala a užívala si, jak se mi lahodná chuť čerstvého masa rozplývá na jazyku. Nikdy jsem nic lepšího nejedla. Tohle byla jiná třída... ne jako nějaké smutné ryby nebo vyhublí zajíci! Tohle byl zážitek. "Vje fto fýborný!" zahuhlala jsem s plnou pusou. Musela jsem být hrozně špinavá a vypadat děsně neurvale, ale bylo mi to docela jedno. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než flákotu. A Thia s Ilenií podle všeho jakbysmet. "Nebo ho těma sklíčkama zapích," připojila jsem se k filozofování, když se mi podařilo obrovský kousanec masa dožvýkat. Asi to nebyla úplně nepravděpodobnější teorii, ale tak... proč by ne? Však pan Koulák neměl ani ruce ani zuby ani nic! Tak jak ho mohl ulovit bez nějaké magie? To je asi fuk... Aleee taky ještě říkal, že to ulovit neumí, vzpomněla jsem si. "A nebo ukecal nějakýho koulovatějšího pana Kouláka, protože jsem fakt udělaly dojem." Jo, to možný bylo. Víc jsem se tím ale nezabývala a zase se pustila do jídla.
Po chvíli jsem ale už byla plná. Svalila jsem se na zem vedle Thiy a chvíli jen tak ležela a dýchala. Měla jsem pocit, že se nemůžu ani hýbat a že za chvíli snad prasknu. Ale bylo mi krásně. "Jsme v nebi?" vydechla jsem a přihlouple se usmála, než jsem jen tak bezvládně zůstala ležet na sněhu, který příjemně chladil a nutil mě aspoň trochu zůstat při vědomí.
Jenže pak jsem dostala po celé té hostině dostala pořádnou žízeň, a když jsem se byla schopná zvednout, odbelhala jsem se k nejbližšímu jezírku, kde jsem se mohla napít. Voda byla pěkně ledová a navíc na spoustě místech už zamrzlá. Kdovíproč jsem najednou dostala děsnou chuť ten led olíznout, a tak jsem to udělala. Jenže to nebyl úplně nebriliantnější z briliantních nápadů, protože jsem se vzápětí přilepila. A sakra, došlo mi, ale to už mi jazyk pevně držel k ledu. Začala jsem poplašeně rychle dýchat, snad aby se jazyk zase odtavil a musela jsem se hodně přemáhat, abych sebou prostě neškubla. Protože to by byl ještě méně briliantní nápad než ten doposud. Netušíc, co dělat, jsem ze sebe vydala takové komické zaskřehotání o pomoc.

Tak nějak všechny jsme se měly k tomu jít honem lovit ryby. Jednak jsme měly hlad a jednak to byla ideální výmluva, jak neřešit věci, které by s mohly kohokoli z nás dotknout. A už vůbec ne Ilenie. Nechtěla jsem, aby byla smutná. Však co na tom? Hlavně že se vzbudila a utekla před tím kouřem. To bylo to jediný a nejvíc důležitý.
A tak jsme se pustily do lovení. Nebyla sice až tak hrozná zima, ale pořád dost velká na to se nějak intenzivně máchat ve vodě, takže jsem si jednotlivá jezírka dost prohlížela, abych našla nějaké ideální místo. A taky... co si budem, já zrovna moc vodu nemusela, takže se mi o to víc hrnout nějak doprostřed vody nechtělo. A tak jsem si pečlivě vybrala místečko, kde jsem si musela tlapky namočit jen tak přiměřeně a hlavně stále zůstávala stát pevně na zemi. I tak jsem z toho byla taková nesvá, ale docela jsem se držela. Udělala jsem fakt pokrok a na to jsem byla pyšná. Dost dobrý, řekla bych, pomyslela jsem si. Krátce jsem koukla na Thiu s Ilenií, které si každá vybraly jiné jezírko, nejspíš abysme měly větší šanci něco chytit. A pak jsem se na to vrhla. Upřeně jsem se dívala do vody a snažila jsem se nehýbat, abych nějak hloupě ryby nevyplašila. To bych totiž musela začít čekat odznovu. A to se mi teda nechtělo, protože moje břicho už zelo útrpnou prázdnotou. Stejně je to zrada s tím bizonem. Mezitím jsem poslouchala Thiu, jak mluvila o tetách Islin a Bouři. Jejich jména jsem si pořádně zapsala za uši. "Chtěla bych je potkat," pověděla jsem se a pak jsem se otočila na Ileniy. "A ty? Máš nějaké sourozence? Mám další tety a strejdy?" zazubila jsem se na ni.
Chvíli na to jsem ucítila, jak se mi kolem tlapek něco mihlo. Ha! Bylo to tady. Chvíle pravdy, jestli se mi rybu podaří nachytat. Rychle jsem trhla tlapou a pak hned na to secvakla zuby. Podařilo se mi chytit pořádně tlusťoučkého kapříka, kterého jsem jen tak tak dokázala udržet mezi zuby. "Mámh vho!" otočila jsem se s nadšenýma jiskřičkama v očích na zbylé dvě vlčice. Už už jsem se viděla, jak se do něj pustím, jenže v tu chvíli se ozvalo děsně hlasité žuchnutí. Nejdřív jsem sebou polekaně škubla a snažila se zorientovat, co se stalo. Ale Ilenie s Thiou vypadaly klidně, tak asi nic nehrozilo. Vyběhla jsem z vody, abych se vyklonila tak, abych viděla na to, co spadlo a na co vlčice zíraly. Jenže jsem zůstala zírat taky. Bylo to obří. Co to- A bylo to k jídlu. A pak to Thia vyslovila, co to bylo. Bizon. Nechala jsem rybu rybou a s obrovským elánem se rozeběhla k bizonovi. "Bizon," zopakovala jsem a pak se začala smát. "No to je hustý!" Snad nikdy jsem neviděla tak velký zvíře. A ještě bylo celý naše na to se nadlábnout až k prasknutí. Úplně se mi sliny sbíhaly."Sezeřem ho? Celýho?"

Měly jsme si co vyprávět. Naštěstí už nás teď nic netlačily, protože závod jsme vyhrály na plný čáře a teď jsme si mohly užívat náš zasloužený odpočinek. Aspoň takhle když už ne s bizonem. Našpulila jsem rtíky. Pořád mě to štvalo. Než jsme se dostaly z pláně, začalo se stmívat až nakonec úplně padla tma a začalo se sněžit. Ne jako nějak trošku sněžit, ale jako by se se sněhem roztrhla obloha. Zadívala jsem se na oblohu a přišlo mi to vlastně docela krásné, jak se sníh sypal a všude bylo už pořádně bílo. Hotová ladovská zima, napadlo mě a malinko jsem se pousmála. Pak mě popadla jakási bílá nostalgie, protože jsem začala vzpomínat na to, jak jsme tenkrát s Thiou v zimě sjížděly hory a podařilo se nám tak nějak magicky levitovat nad sněhem. Jak by se to teď hodilo, pomyslela jsem si, když jsem se sklonila a zadívala se na to, jak se mi tlapy boří do sněhu až po kolena.
Mezitím Thia vyprávěla o tom, co zažila ona. "Hustý? Takže se Smrt pokoušela zničit Galllireu? a tebe si Život vybral do týmu, abys ji zachránila?" vydechla jsem fascinovaně. To znělo fakt hustě... a důležitě... a byla jsem vlastně děsně pyšná, že se něčeho takovýho moje mamka účastnila, i když to bylo zřejmě děsně nebezpečný. "Co by si bez tebe takhle země počala, však ty jsi už hotovej veterán zachraňovač světa!" zasmála jsem se zvesela. I když to teda úplně jednom veselý nebylo, protože jak se zdálo, už se odtamtud nevrátily všichni. Ale ty jsou cizí. Hlavně že se Thia vrátila, pomyslela jsem si a tak nějak se nechtěla zabývat tím, že něčí mamka už se možná nevrátila. "Jo, museli jsme se minout, protože jsem tam šla hned, jak jsi zmizela. A pak vybouchla ta sopka... počkat, mohla za to Smrt? To může udělat?" zarazila jsem se. Nějak se mi ta myšlenka příčila, že by šla Gallirea zničit tak jednoduše, když se jednomu z bohů zamane. Pak mě napadlo ještě něco. "Oh vlastně... byla jsem u Života a on tam nebyl! Měla jsem strach, ale tak to byl asi s váma, co?" snažila jsem se to nějak rozumně vysvětlit. Ačkoli to byl docela dost důležitý problém, úplně se mi to vykouřilo z hlavy, jak jsem se Saturnusem pak skákaly z těch pískovejch vln a já našla svou magii.
Pak jsem obrátila svou pozornost na Ilenii, protože byla ona na řadě s tím, aby nám povyprávěla svůj příběh. Vzala to ale dost hopem. "Takže jsi prospala výbuch sopky? To je mi ale spaní," zasmála jsem se a až příliš pozdě si všimla jejího výrazu. Bim bam, blesk mi, prosím, říkejte. Stáhla jsem uši k sobě. Netušila jsem co dělat, jestli se doptávat něco víc, nebo to radši nechat být. Nechtěla jsem jí ublížit, ale zároveň mě zajímalo, kde byla. Hledaly jsme tě...
Tuhle chvíli ale přerušilo to, že už jsme dorazily a taky Thiiy návrh. "Jo, jdem na to!" přikývla jsem a využila to jako únik z předchozí podivné konverzace. "Taaakže... já mám tetu? A nějaký další příbuzný, o kterých nevím?" zeptala jsem se a zvědavě střelila pohledem na Thiu a Ileniy. Vlastně jsem toho o jejich rodině moc nevěděla a to by se mělo napravit.

Čím déle jsme se bavily o jídle, tím větší hlad jsem měla. Vlastně jsem si to doteď moc neuvědomovala, jak jsme měly plné tlapky jiných věcí na práci, ale hlad už mě provázel nějakou chvíli a teď se jen stupňoval. O to víc, jak jsme se natěšily na toho bizona, a pak z toho nic nebylo. Ach jo. Však by mu jeden takovej malilinkatej bizonek neublížil přeci. Prej že to není v jeho moci, pche. To měl říct nejdřív, co bude vlastně za odměnu, přemýšlela jsem si tak pro sebe. Nakonec jsme se ale shodly, že ryba je lepší než nic, i když bizon byl bizon a ani jedna z nás nedokázala skrýt zklamání. Však jsme mu taky běhaly hledat sklíčka místo toho si udělat zásoby než nasněží, pomyslela jsem si. Takhle jsme nebyly na zimu úplně tak moc připravené. A když jsem se podívala na svoje tělo, zásoby nebyly to jediné, co tak úplně na zimu připravené nebylo. Nějakou pořádnou vrstvu tuku by totiž na mém těle jeden asi jen těžko pohledal. To samé srst. Jo, ta sice už zhoustla a byla pěkně načechraná a nejspíš už víceméně připravená na zimu, ale přeci jen... nebyla jsem nějaký jó severský vlk, který by se na zimu nějak pořádně zahuňatěl. Ale lepší než nic, nesmím si tolik stěžovat, napomenula jsem se. Taky jsem mohla mít srst řídkou jako v létě a to bych tady asi teďka solidně mrzla. Místo toho mi bylo ještě docela dobře, nejspíš i částečně tím, že nefoukalo. "Jo, jdeme tam a snad najdem nějakej žvanec," odkývala jsem Thie. Ilenie se nás mezitím snažila přesvědčit, že jsou ryby přece lepší. Obdivovala jsem její entusiasmus, ale popravdě jsem se na ty ryby už taky těšila. Hlavně na něco. Úplně jsem cítila, jak se mi sbíhají sliny a hladově si olízla čenich. Jííídlo.
A tak jsme vyrazily. Sníh pod tlapkami pěkně křupal. Bylo ho teď ještě tak nějak akorát, aby se do něj vlk nezapadal až po ramena a zároveň to ani zbytečně neklouzalo a ani se netvořila ta hnusná čvachta. Konečně nastal dostatečný klid na to, abychom si mohly všechny pořádně popovídat a zjistit, co a jak se stalo. "No já... bylo toho vlastně hodně," začala jsem váhavě na Thiinu otázku. "Když jsi tak najednou zmizela, nevěděla jsem, co se stalo. A pak mi zrovna tak jako jsi zmizela ty zmizel ještě oběd! Byla jsem unavená a bolela mě ta tlapka a moc jsem nevěděla, co si dělat, a tak jsem šla do Mechové smečky a doufala jsem, že tam bude Meinere nebo Saturnus a že mi pomůžou. Jenže pak vybuchla sopka a museli jsme utéct se Saturnusem na jih a chvíli jsme se tam schovávali u Života v kopcích," povyprávěla jsem ve zkratce. "A ty? Vy...?" Stočila jsem pohled o d Thiy k Ileniy. "Co se stalo?"

//Medvědí jezírka

S napětím jsem sledovala pana Kouláka a v hlavě si představovala, jak se každou chvílí z nebe začné s velkýma famfárama snášet náš bizon, kterýho jsme si vopravdu zasloužily! A pak se nacpem. Úplně k prasknutí! A pak se půjdem schovat někam do tepla a vzbudíme se až na jaře, jak budeme přejedený! Už jsem to úplně viděla a úplně se mi sbíhaly sliny, jak jsem na bizona myslela. A nebyla jsem jediná. Bude náš. Už jen chvilku. Chvilininku. A pak se do něj pustíme. A pořádně se nadlábneme. Jooo.
Jenže pan Koulák měl očividně jiné představy. Prostě řekl, že žádný jídlo nebude, zablikal a byl v tahu si se všema sklíčkama. Ani Thia neměla šanci pořádně vyjednávat. Ani jsme ho nemohly kopnout do Koule, ukrást sklíčka, ani... nic! "Ale-" vypadlo ze mě, než jsem se úplně zasekla. Byla jsem z toho docela v šoku. To jsem... nečekala? Jo, cítila jsem v sobě takový zvláštní pocit síly, ale to nebylo nic oproti našemu vysněnému a zaslouženému bizonovi. Jenže pan Koulák už byl v tahu a nic nenasvědčovalo tomu, že by se hodlal vrátit. "Žádnej bizon," zopakovala jsem po vlčicích do třetice sklesle.
Jenže obě vlčice měly talent v tom si jen tak nenechat zkazit náladu a mně se brzy na to začaly zvedat koutky tlamy taky do ússměvu. "Joo, byla to sranda Jsme nejlepší! Dream team!" zazubila jsem na mě. "Ale mám hlad jak vlk," povzdechla jsem si. Pak jsem zvedla hlavu k obloze. Mezitím obloha úplně zčernala a přestalo sněžit. A zvlášť, jak jsme tu stály uprostřed pláně, byly krásně vidět hvězdy na zimní obloze. Úplně tam zářily. Napadlo mě, že by možná Saturnus věděl, jak se jmenují. Že mi je chtěl někdy ukázat. To znělo hezky. Pousmála jsem se a pak jsem rozverně vyfoukla obrovský obláček páry od tlamy, než jsem se podívala zpátky na vlčice. "Co jít na ryby? To je taková nenáročný," navrhla jsem. A bylo to blízko. Popravdě se mi nikam už teď zase chvíli honit nechtělo. Prostě jsem se chtěla najíst, trochu si odpočinout a pořádně si popovídat se svou rodinou. "Třeba ty blátivý jezírka, jak jsme kolem nich přišly, ještě nezamrzly." A co, když tak si dáme mraženýho kapra, no a? Lepší než nic. Zvlášť, když nás pan Koulák s tím bizonem tak vypekl. To vůbec nebylo hezký. Ale taky to mohlo být něco zákařnýho, co mohlo zničit celou zemi, připomněla jsem si. Takže jsme mohly být rády, že jsme dostaly na zimu nějakou tu sílu a nesměly jsem se dívat darovanýmu koni na zuby.

//Medvědí jezírka

Naší hrou s vločkama jsem si ukrátily cestu natolik, že jsme se ani nenadály a vylouply jsme se zasejc zpátky na pláni na dohled od pana Kouláka. Začínalo se pomalu rozednívat, ale pořád byla ukrutná zima. A kór tady na pláni. Skoro se mi ani nechtělo zastavovat, protože takhle jsme se mohly aspoň trochu zahřát pohybem. Už z dálky bylo vidět, že už nějaká sklíčka přibyla, ale zdaleka jich nebylo tolik, co jsme přinesly my. Jsme ten nejdreamteamovatější Dream team, pomyslela jsem si a zatvářila se pyšně.
Pak jsme ale už byly u pana Kouláka a Ilenie mu ukazovala naše sklíčko, zatímco Thia vyslovovala naše přání. "Poslední sklíčko," připomněla jsem mu, jako by to snad sám nevěděl, ale tak... pro jistotu. Pak jsme vrhla důležitý pohled na vlčici, co tu taky byla se sklíčkem. Jenže to jsem si uvědomila, že je to ta, jak se mi na ní pohled zastavil i minule. Něco mi na ní přišlo zvláštní... povědomé? I tentokrát jsem od ní nemohla pohled odtrhnout. Když jsem si uvědomila, jak na ní zírám, zatřepala jsem hlavou a obrátila se zpátky na pana Kouláka. "Bizona bysme si moc přály," pověděla jsem a hodila úsměv na Thiu s Ilenií. Ať to vyjde... Musí... Bože můj, mám takový hlad, že bych toho bizona celýho sežrala.

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë sever

Krom našeho brilantního plánu A byl na stole ještě plán B, se kterým jsem naprosto souhlasila. Přitom jsem si navíc představila, jak pěkně by ta koule asi letěla, kdybysme ji fakt nakoply, a musela jsem si u toho pobaveně ufouknout. Thia mezitím smutnila po kokosu. "Můžem se pro něj pak vrátit," navrhla jsem. "Jen si představte, kdyby se to navázalo na šlahoun, jaká by z toho byla epesní zbraň." Krátce jsem se otočila a zazubila jsem se na obě vlčice.
Pak jsem se ale začala věnovat zase vločkám. Škoda, že tu není Saturnus, projelo mě. Vlastně mě tak nějak napadlo, jestli by se mamkám vůbec líbil. Tak jako se líbil mě. Cože?! Do tváří se mi nahrnula horkost, ale ta se teď dala úplně jednoduše svalit na tu ukrutnou zimu, která s večerem padla. Bylo to safe. Pro tentokrát. Zavrtěla jsem hlavou a pak se honem rychle začala soustředit zase na padající vločky, protože se nakonec obě vlčice přidaly a byl z toho souboj o nejlepšího vločkochytače. "Já jich chytím úplně nejvíc!" zareagovala jsme pohodově, ale na tváři se mi rozlil spokojený úsměv. Byla to zábava už předtím ale teď, když jsme hrály všechny, to bylo ještě mnohem lepší. A tak nám cesta uplynula jak nic.

//Středozemka

//Dlouhá řeka přes Vodopády

Mírným klusem jsme pokračovaly dál na jih a mířily jsme na velkou pláň rovnou za vítězstvím. Jsme nejlepší, prostě Dream team, připomněla jsem si s úšklebkem a nemohla si pomoct a jednoduše si jenom užívala tu radost, kterou jsem z toho měla. A taky z toho sněhu. Jak drobně sněžilo, nemohla jsem si pomoct a sem tam jsem prostě nějakou tu vločku chytala do tlamy, kde mě zastudila a rychle zase roztála. Občas jsem sice nějakou minula, ale byla to sranda a podstatně mi to krátilo cestu, protože když jsem si to pořádně uvědomila, začínala padat tma a teda taky pořádná zima, že by se jeden nejradši schoval do toho bizona. "To je zase ideální počasí jít hezky strašit na pláň," neodpustila jsem si poznámku. Ale vidina vítězství a taky sladké odměny v podobě bizona za to stála.
Začaly jsme taky kout plán, co si počneme, kdyby se pan Koulák nějak začal zdráhat a nechtěl nám nic dát. "To zní jako plán," zazubila jsem se na vlčice. "Počkáme, jestli nám něco dát... A jestli ne, berem skla a jdem je prodávat za bizona," zopakovala jsem a souhlasně kývla. Přišlo mi to jako solidní plán. Byly jsme připravené. A tak jsem si zbytek cesty mohla prostě užívat a chytat sníh do tlamy. "Zkuste to, je to sranda!"

//Medvědí jezírka přes Mahtaë

//Papouščí ostrov přes Západní úkryt

Sklíčko bylo naše a bylo na čase se s ním zase vrátit na pláň za panem Koulákem. Čekal nás zase docela dlouhý běh, ale vyhlídka, že už to bude poslední, mě docela naplňovala. A hlavně jsem začínala být natěšená na slíbenou odměnu. Čekala jsem něco velkolepého, jelikož, když jsme pana Kouláka opustily naposled, žádný další tým ještě nestihl přinést ani jedno sklíčko. A tak jsem předpokládala, že bychom měly být řádně odměněné. Bizon. Nic jinýho neberem, usmyslela jsem si a divoce zamávala ocasem, abych trochu vybila nakumulované očekávání. "Joo, bude to klubovna Dream teamu!" mlaskla jsem souhlasně a pousmála se na Thiu s Ilenií. Náš bejvák na zimu, zopakovala jsem si v hlavě a nadšeně poskočila, protože jsme našly místo, kam moc vlků určitě netrefilo, protože kdo by jen tak pro nic za nic našel jeskyni a v ní skočil do jezírka a pak prošel divným podmořským tunelem až na druhou stranu?
Jen co jsme prošly zase zpátky na druhou stranu a vylezly ven z jeskyně, čekalo nás přjemné nepříjemné překvapení. Zatímco jsme si totiž dovolenkovaly za podmořským tunelem a hledaly sklíčko, v kraji začal padat první sníh. Zvedla jsem hlavu k obloze a jen, co jsem tak udělala, mi přímo na čumáku přistála první vločka. Celá jsem se z toho zimou otřásla. Na tohle moje tělo nebylo momentálně připravený... aklimatizovaný. Narozdíl od vlčic, které z toho sněhu moc radost neměly, u mě byly pocity smíšené. Jo, chápala jsem, že bude zima na prd... že bude hlad, chladno a všechno to kolem, ale na druhou stranu... "Sníh!" vypískla jsem a pokusně se rozeběhla, abych se mohla sklouznout. Jenže jak sněhu byla ještě jen velmi teňoulinká pokrývka, moc to nešlo a spíše jsem si málem rozbila čumák, jak mě to místo sklouznutí překotilo. "Eh-" vypadlo ze mě, ale pak jsem se musela začít smát a vesele u toho zamávala ocasem, zatímco se zbylé vlčice bavily o bizonovi. "Hele a co budem dělat, když nám bizona nedá? Seberem mu ty sklíčka šlahounem a prcháme?" nadhodila jsem nakonec. Bylo přeci dobré mít připravenou startegii pro všechny případy.

// Rozkvetlé louky (přes Vodopády)

Teď už jsme to nemohly jen tak vzdát. Ne když jsme byly tak blízko od toho závod vůbec celý vyhrát. A získat odměnu. Panebože, ať je to bizon, zadoufala jsem v duchu. Ne, když ten kokos tak trefil Thiu. Nemohl přece zůstat bez potrestání. A tak jsme přišly s nápadem s kameny, který Ilenia vyšperkovala tím, že si všimla těch slabších míst na skořápce. Říká se tomu tak vůbec...? To je fuk, pomyslela jsem si a začala se taky poohlížet po nějakém vhodném adeptovi na dolování sklíčka stejně jako zbylé vlčice.
Nakonec se zadařilo Ileniy. "To by šlo," pokývala jsem na ni a spiklenecky na ni mrkla. Fakticky jsme byly Dream team. Šlo nám to všechno neskutečně od tlapky. A tak jsme začaly zkoušet kokos rozbít. Poprvé, podruhé, potřetí... občas jsme se taky s kamenem úplně netrefily, ale co, ono to nebylo zas tak lehký... až jsme začínaly docela ztrácet naděje. Jenže přesně v ten moment, kokos jako by nás vyslyšel, napraskl. A pak už stačilo jenom trochu a sklíčko bylo venku.
Chvilku jsem na něj jenom s neuvěřením hleděla, než mi to všechno začalo docházet. Máme ho! Měla jsem z toho neuvěřitelnou radost. Byla jsem na nás pyšná. Zazubila jsem se na Thiu s Ilenií. Dream teame, bude bizoooon!" Zahalekala jsem vesele. To by byla ta nejlepší odměna. A pak taky dobrý spánek hezky v teple. Jenže to teplo se jaksi moc nekonalo, protože zima začínala nabírat na síle. Tady nás od toho naštěstí chránil ten ostrov. Beztak nějakou černou magií. Ale již brzy na nás čekala cesta tvrdou realitou. "Joo, prozkoumala bych to tu. Však ještě musíme ulovit toho papoucha vlastně!" kývla jsem souhlasně. Bylo tu teplo a navíc z toho koukalo nějaké fajnové dobrodružství s rodinou. Co víc si přát?

//Dlouhá řeka přes Západní úkryt

Jakmile jsme se na to vrhly všechny tři, docela snadno jsme jsme ten teňoučkej strom rozhoupaly ze strany na stranu. Stihla jsem se na moment podívat vzhůru, abych viděla, jak se i ty divný obří ořechy začaly kymácet, než se všechny kymácelo už natolik, že kokosy začaly padat. Jenže, ejhle, náš plán měl maličkou vadu, protože jestli jsme čekaly, že spadne jenom ten podezřele svítivej kokos, tak to jsme se šeredně mýlily, protože to by bylo, aby přeci nespadly všichny. Stačila jsem jenom vyheknout, než nás kokosy vzaly útokem a jeden z nich dokonce trefil Thiu do hlavy. "Dobrý?!" otočila jsem se k ní starostlivě jen, co ta mela přestalo. Fůha, to byl blbej nápad. Ale funkční. Extrémně funkční, projelo mi hlavou, zatímco nás Thia ujišťovala, že je jakž takž v pohodě.
Podezřelej kokos byl dole a nastal nový problém aneb co teď s ním. "Co s tím uděláme?" pronesla jsem do plána. Nejraději bych ho prostě vzala takhle a donesla ho panu Koulákovi, ať si s ním už něco udělá, ale dokutálet toto přes půl Gallirey znělo náročněji než to nějak rozbít. Ilenia navrhovala použít víc hrubé síly a já souhlasně přikývla. Vlastně mě ani nic lepšího nenapadalo. Nikdo z nás neměl magii na otevírání kokosů, ne? Thia navrhovala položit to na to nějakej šutrák a hodit na to jinej. "To by šlo. Nebo to rovnou hodit z vejšky na nějakej šutrák?" napadlo mě. "Třeba kdybyste trefily ty dírky, jak říká Ilenia, mohlo by se to rozbít," zauvažovala jsem a začala se rozhlížet kolem nás, jestli tu vůbec nějaký kameny budou. Ale ten tunel, kterým jsme sem vlezly, to jistil.

Opravdu tu bylo tepleji než na pevnině, a tak jsem se začala upínat na myšlenku, že vlastně mít klubovnu tady by nemusel být vůbec špatnej nápad. A hezky se tu schovat a vylézt až na jaře. No jo, ale tady mě Saturnus nenajde, napadlo mě a při myšlence na něj a na to olíznutí, kterým se se mnou rozloučil, jsem cítila, jak mě začínají pálit tváře. Musím mu ten tunel ukázat, zapsala jsem si za uši. Moc dalšího času ale na užívání si místního počasí nezbylo, protože brzy na to jsme zaregistrovaly jeden ale hodně divnej kokos, kterej tak strašně podezřele svítil, až se opravdu nedalo nevěřit, že v něm to poslední sklíčko nebude. A to se to doteď stupňovalo! Ale asi to bylo dobře. Už jsme toho taky měly za sebou hodně a začínaly jsme být unavené. "Ale toho papoucha pak můžeme sežrat tak jako tak," prohodila jsem se a s mrknutím jsem se podívala na Thiu.
Teď už ale byl čas se soustředit na sundání kokosu ze stromu dolů a pak se vydat na závěrečný běh Dream teamu za vítězstvím. Ilenie se k nám naklonila se svým plánem a já si nemohla pomoct a se šibalským úsměvem jsme se naklonila taky doprostřed kolečka, které jsme utvořily. "Tak jo!" odsouhlasila jsem. Bylo to chytrý a neznělo to až tak náročně. A když to nevyjde, vždycky to jistí šlahoun, napadlo mě, protože jsem byla přesvědčená, že shodit tenhle hodně podezřelej kokos by pro nás neměla bejt až taková překážka. "Dream Teame, připravte se!" zavelela jsem a pořádně se u toho napjala a vyprsila. "Jdeme na to!" A pak už jsem přiskočila k palmě z jedné strany a začala na ní naskakovat tak, aby se co nejvíc roztřásla. Snad nám to nespadne na hlavu, napadlo mě možná už trochu pozdě, protože strom se už trochu třásl.

//Západní úkryt

Začaly jsme řešit, kde a jak bychom mohly mít klubovnu. "To jo, aby nám sem nelezl kde kdo!" přikývla jsem energicky na maskování úkrytu. Joo, to by bylo si takhle v zimě pospat někde v teplíčku, to bych si nechala líbit, zasnila jsem se. Ilenie ale měla ještě další nápad. "Joo, jsem pro ostrov. Teda jestli tam bude teplo," namítla jsem nakonec. Nechtěla jsem nikde mrznout. Nene, já byla hezky spíš na léto. A ne žádný bláto a mráz. Ach jo.
Jenže to už se před námi začala chodba rozsvětlovat a brzy na to jsme vylezly na ostré denní světlo, až mě z toho zabolely oči a musela jsem je pořádně rozmrkat, abych si na změnu přivykla.
Jakmile se to povedlo, začala jsem se rozhlížet kolem sebe. Bylo to tu dost... jiné. Nikdy jsem takovou přírodu neviděla. A to to vlastně bylo tak děsně kousek. Nojo, ale kdo by hledal chodbu pod vodou jen tak. To by byl blázen! To my prostě následovaly instrukce pana Kouláka a teď jsme byly tu. Možná jsme i my trochu blázni byly. Ale vyhrajem závod, to stojí za to, uchechtla jsem se pro sebe a pak pohled namířila ke skupince vlků, o které mluvily moje mamky. "Hele Meinere!" vypadlo ze mě možná až přehnaně rychle a energeticky. Nějak jsem nečekala, že to tak rychle znova uvidím. Jenže Meinere měl jinačí ocas než my a to znamenalo jediné... byl konkurence. A pak tam ještě byl nějaký vlk a ta vlčice, co měla podobnou barvu jako já. Na moment jsem se na ní bezděčně zastavila pohledem. Tak nějak mi to nedalo. Sklo, soustřeď se, napomenula jsem se, když Thia sklíčko zmínila. "Třeba ho ještě nanešli. A vůbec, třeba si nás ani nevšimnou, když se tak pěkně vypaříme. Ještě aby nám ho ukradli," prohodila jsem, i když to bylo dost nepravděpodobné.
Na každý pád jsem se začala rozhlížet okolo po něčem, co by mohlo napovědět, kde sklo hledat. "Tak asi půjdem víc dál na osto-" Než jsem ale větu dořekla, všimla jsem si něčeho podivného. Na jedné z palem visel tak podivně svítivý kokos. To musí být ono. "Nevadí. Myslím, že jsem našla ale hodně divnej ořech," oznámila jsem vlčicím a ukázala na kokos tlapkou a u toho se vesele zazubila. "Tak tohle bude lehký," zasmála jsem se. Po všech těch lachtanech, horkých kamenech a prdící vodě, tohle vypadalo jako úplně neškodná pohoda. Prostě si to tu jen tak na stromě leželo. "Tak co Dream teame, jak to sundáme?"