Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 10

Jak jsem tak vyprávěla o ostrově, Saturnus poznamenal, že kokosy asi nikdy neviděl. Nejdřív jsem k němu bleskla pohledem a pak mi došlo, že to vlastně není vůbec divný. Taky to bylo na ostrově vůbec poprvé, co jsem kokos viděla a kdybychom ho nehledaly kvůli úkolu pro pana Kouláka, nejspíš by mě tahle znalost taky minula. "Taková tvrdá hnědá koule, co tam roste na stromech. Thie spadla na hlavu a byla z toho pořádná boule," vysvětlila jsem z vesela. Stejně by mohla bejt sranda to prostě někam kopnout. Třeba přímo do vody. Určitě by se kokos pěkně kutálel a po tom, co trefil Thiu by si určitě kopanec zasloužil. Jenže jsme z něj potřebovaly sklíčko. Tak třeba někdy příště.
Když však Saturnus zmínil plavbu na kládě, hrklo ve mě. Přivřela jsem oči a zhluboka se prodýchla, abych zahnala ten nepříjemný pocit, který mě tak náhle zaplavil. Nemyslet na to, nemyslet na to. Když jsem se však zadávala na Saturnovu tvář a soustředila se na jeho blízkost, opravdu to pomáhalo. "Nee, žádný plavení. Tajná chodba to jistí," zavrtěla jsem hlavou a vše zamaskovala drobným úsměvem. Ví o tom vůbec? Nebyla jsem si jistá. Nebyla to věc, na kterou jsem byla zrovna hrdá a jen tak ji vyprávěla. Kdo ví možná o tom nakonec věděla jenom Thia. Nechtěla jsem na to ale myslet. Pro tentokrát jsem ten pocit chtěla v sobě zahnat a soustředit se jen na to hezké. A to se dařilo. Protože tu je on.
Zima přituhovala, ale jen co jsem se začala třást se kolem nás prohnal příjemně teplý vánek. Nejdřív jsem se zmateně rozhlížet kolem a pak jsem se zvědavě otočila na Saturna. "To ty?" Jen co jsem to dořekla jsem ucítila, jak se náš dotek ještě prohloubil. Projel mnou takový zvláštní elektrizující pocit. Bylo to ale jiné než předtím. Žádný stud, nejistota, nic takového, tentokrát to byl úplně jiný, nový pocit. Připadalo mi, že najednou každý náš dotyk vnímám tak nějak víc. Mělce jsem vydechla. Příjemný pocit... "Máte svítící mech? Hustý," zhodnotila jsem. To mě zajímalo, ale jak se zdálo, muselo to počkat na jindy. Pak na chvíli nastalo ticho. Váhavě jsem sklonila hlavu a znovu se zadívala na stopy od našich tlap, které se tentokrát nacházely jen kousíček od sebe. Hlavou mi pořád vrtala ještě ta jedna věc. "Ehm... takže spolu teď chodíme... nebo tak něco?" vysoukala jsem ze sebe nejistě. Jen, co jsem to vyslovila, mě popadly obavy, že to muselo znít hrozně divně. Neměla jsem úplně přehled, jak tyhle věci fungují. Ale chtěla jsem vědět, jak na tom jsme.

//loterie 9

Stála jsem natisknutá na Saturnově boku a bylo mi krásně. Konečně jsem mohla alespoň na nějakou chvilku hodit všechny obavy za hlavu a prostě si jen užívat jeho blízkosti a toho příjemného pocitu lehkosti, který mnou proudil. Byla jsem šťastná. Na mé tváři se usadil jemný úsměv, který ne a ne zmizet. Kdykoli jsem se podívala k Saturnovým blankytným očím, ještě se rozšířil.
Když mě ujistil, že i když tu teď v lese jako alfa bude muset být víc než dřív, že to nebude pořád, protože tu byla taky Bianca a jejich bety, které jsem vlastně ani neznala, ale teď se mi rozhodně nechtělo nic takového řešit, ulevilo se mi. Pořád jsem se ale nemohla zbavit takvého divného těžkého pocitu, kdykoli jsem pomyslela, že je Saturnus alfou. Možná to byla zodpovědnost? Kdo ví. Doufala jsem ale, že si na to časem zvyknu. A že to v sobě najdu na něj být hrdá a nějak ho povzbudit. Vypadal z toho smutný... A já nechtěla, aby byl smutný. Nevěděla jsem ale, co proto říct nebo co udělat a tak jsem raději nedělala nic. Alespoň prozatím. Vlastně jsem ani úplně přesně nevěděla, co přesně znamená být alfou. Ale na to jistě bude čas si vyříkat později. Hehe, kdybych já byla alfa, tak by každej lítal, jak bych pískala, zasmála jsem se v duchu, ale nahlas jsem tuhle debatu neotvírala. Ale popravdě jsem alfou být nechtěla. To nebylo nic pro mě. Nechtěla jsem povinnosti. Chtěla jsem běhat po světě, poznávat a užívat si život. Však o tom to bylo, ne? Kdy, když ne teď?
Když ale přišla řeč na ostrov, začali jsme se oba smát. Fakt to nejspíš nebyl nejlepší okamžik, ale pro mě to bylo důležité. Navíc, aspoň to věci odlehčilo, no ne? "Slibuju, že se ti bude líbit!" vyhrkla jsem laškovně. "Je tam písek, palmy s kokosy a taky barevní ptáci! Musíš si dát pozor, aby ti kokos nespadl na hlavu, jinak z toho bude pěkná boule. A vede na ten ostrov tajná chodba. Nebojíš se chodeb, že ne?" líčila jsem a přitom mi na rtech neustále hrál drobný úsměv. Jsme teď pár...? Nebo jak tyhle věci fungujou? přemýšlela jsem přitom. Jak se to pozná? Musí se to nějak oficiálně říct nebo tak? Nebyla jsem v tomhle moc zběhlá. A tak jsem se jen zkoumavě podívala na Saturna, jestli jsem třeba něco nevynechala nebo tak. Pak jsem se ale znovu zatřásla. Noc přinášela pěknou zimu. "Fuj, to je mráz," vydechla jsem. Možná se mi to zdálo, ale přišlo mi, že to najednou všude kolem nás nějak víc klouže.

//loterie 8

Nespouštěla jsem oči ze Saturnovi tváře a miniaturními, sotva viditelnými krůčky neustále nervózně přešlapovala na místě. Co když jsem to špatně pochopila? Co když to tak nemyslel? snažila se mě na poslední chvíli přesvědčit moje mysl, i když všechno ostatní napovídalo pravý opak. Na to vzít svoje slova zpátky a ochránit tak svoje ego už ale bylo stejně pozdě. Teď už nezbývalo než jen čekat, jak se zachová. Však řekl, že mě má rád... Že si na mě najde čas... Že chce, abych byla šťastná. Všechny ta slova zněla tak krásně. Nemohla jsem tomu uvěřit. Možná jsem se trochu bála být tak šťastná? Vždyť se to mohlo všechno tak rychle zvrtnout. A co pak? Nechtěla jsem si ublížit. Nechtěla jsem ublížit ani jemu. Ze všeho nejvíc jsem ale nechtěla přijít o naše přátelství. Co když jsem to pokazila?
Saturnus ale navzdory všem mým obavám pošeptal, že taky chce být se mnou. V ten moment jako by z mého srdce spadl těžký kámen a moje koutky se stejně jako roztáhly to jemného, rozpačitého úsměvu, který se ale s každým dalším jeho slovem rozšiřoval. V žaludku mě tak příjemně zašimralo a já měla pocit, že jsem v ten moment snad lehčí než obláček. Miluje mě. Saturnus snad ani nedýchal. Chtěla jsem mu říct, že já jeho taky. Sakra, nejraději bych to zakřičela, ale měla jsem obavy, že to nezvládnu. Že se mi přitom zlomí hlas po tíhou všech těch pocitů, které se ve mně za posledních pár minut míchaly. Místo slov jsem se k němu přitulila a několikrát mu láskyplně olízla čumák. Pak jsem cosi zamumlala do jeho srsti, z čehož šlo rozeznat jen "taky". Pořád jsem se hrozně styděla. Bylo to zvláštní. Ale příjemně zvláštní.
Čas plynul, ale mně přišlo, jako by se snad zastavil. Zastavil se pro nás. Cítila jsem se tak plná pocitů, že jsem se z toho jemně začala třást. Nebo to bylo možná částečně z té příšerné zimy, kterou nový den přinesl. Pořád ve vzduchu ale zůstávala viset jedna pro mě důležité otázka. Trochu jsem se odtáhla od Saturna, ale jen tak, abych viděla na jeho tvář. "Nebudeš ale muset být pořád v lese, že ne?" vypravila jsem ze sebe tenkým hlasem. Pořád jsem si nebyla jistá, jak moc mě bude poslouchat. "Chtěla bych... chtěla bych ti ukázat ten ostrov," dodala jsem a tiše se zasmála. Možná to bylo hloupé načasování, ale já si nemohla pomoct.

//Loterie 7

Cítila jsem takové nepříjemné napětí, dokud jsem nevěděla, co se stalo s Launee a proč už není alfa. Naštěstí jsem na vysvětlení nemusela dlouho čekat a navíc nebylo vůbec tak strašné, jak si to moje hlava malovala. S úlevou jsem si oddechla. Aspoň to jsem mohla pustit z hlavy. Vlastně jsem se vůbec nedivila. Být alfa sám musí být těžký. "To chápu..." Na moment mi hlavou prolétla myšlenka, že jsem vlastně ráda, že jsme se s Thiou a Ilenií už nevrátily do Ragaru a nesnažily se nahradit Faliona. Uteklo by nám tolik společných dobrodružství, která sice ne vždycky byla úplně veselá, ale teď zpětně tvořila důležité vzpomínky. Jenže něco takového teď nejspíš čekalo Saturna. A podle všeho z toho nebyl zrovna nejvíc šťastný. A já jsem tomu nejspíš moc nepřidávala. Nemohla jsem se ale zbavit toho tíživého pocitu uvnitř. Zaleskly se mi oči a já jsem rychle zamrkala, abych slzy rozehnala.
Zůstávala jsem s hlavou sklopenou a pohledem zabořeným ve sněhu. Když Saturnus vyslovil moje jméno, jemně jsem sebou trhla, ale víc jsem se nehýbala. Svěřit mu mé obavy bylo těžké, ale čekat na jeho reakci bylo ještě těžší. Přišlo mi to jako celá věčnost, než pokračoval pokračoval. Nebude to jako dřív, zopakovala jsem si v duchu a roztřeseně vydechla. Ten tíživý pocit zintenzivněl, ale já nechtěla brečet. Pak ale přišlo ale. S očekáváním jsem k němu zvedla oči a ani nedýchala. Snažila jsem se něco, cokoli, vyčíst z jeho tváře, ale to se mi nedařilo. Když pokračoval, úplně jsem ztuhla. Má mě rád? Nechce o mě přijít? Zhoupnul se mi žaludek a v ten moment jsem měla pocit, že mě šimrá snad každý chloupek srsti na mém těle. Několikrát jsem se trhaně nadechla a vždy mu chtěla odpovědět. Konečně mu říct, že ho mám taky ráda a že ho nechci ztratit, ale vždycky se mi ta slova zadrhla v hrdle. Bylo to těžký přiznat. Víc než bych čekala. Očima jsem se vpíjela do těch jeho a viděla, jak mě s očekáváním sleduje. Začínala jsem trochu panikařit.
Můj první instinkt byl udělat ty dva kroky k němu, natisknout se k němu a zabořit čenich do jeho srsti na krku. Byl tak blízko a krásně voněl. Snažila jsem se soustředit jenom na to, ale srdce mi při tom bilo jako o závod, což mě rozptylovalo. "Já-" začala jsem tiše mumlat do jeho srsti. Takhle to bylo jednodušší. Necítila jsem se tak... obnaženě? "Já tě mám taky moc ráda. A... a chci s tebou trávit čas, protože je mi s tebou dobře. Chtěla bych být s tebou..." Roztřeseně jsem vydechla. Bylo to venku. Řekla jsem to nahlas. Nervozita mě ale neopouštěla. Pomalu jsem se od něj odtáhla a váhavě zvedla oči k těm jeho. Co když to nemyslel takhle?

//Loterie 6

Přidala jsem do kroku, abych Saturna dohnala co nejrychleji, i když na mě počkal. Jakmile jsem ho doběhla, upřela jsem na něj svůj pohled plný zmatení a dalších emocí. Ty se ve mně mísily. V momentě, kdy potvrdil, že je z něj opravdu alfa, cítila jsem, jak se uvnitř mě usadil takový nepříjemný tíživý pocit. Měla jsem strach, že teď bude muset pořád jen něco řešit jako Falion a Thia, když byla beta: hranice, jídlo, cizinci, nějací nemožní smečkový chytráci, co se o sebe neumějí sami postarat a zase dokola. Ale Thia si taky našla čas, snažila jsem přesvědčit samu sebe. Ale ona nebyla alfa. Zato Faliona jeden moc neviděl, co byl rok dlouhý. "Aha," vypravila jsem ze sebe poněkud váhavě, když mi přišlo, že už je moc dlouho ticho a začínalo mi to být nepříjemné.
Můj pohled stále visel na Saturnusovi, který viditelně znejistěl a začal působit sklesle. Muselo ho to zranit. Navíc se mi svěřil, že by si přál, aby všechno bylo jako dřív. Já jsem tak blbá a sobecká! To ze sebe nemůžu vyloudit aspoň jeden pořádnej úsměv a říct něco pěknýho?! Štvalo mě to. Ale kdybych něco takového udělal, nebylo by to upřímné. A já nechtěla být falešná. Ne před ním. "Proč už není Launee alfa...?" vydechla jsem tiše a popravdě měla docela strach, jaké odpovědi se mi dostane.
Saturnus se začal omlouvat, že to na mě neměl tak vybalit. Stáhla jsem uši k hlavě. Mrzelo mě, jak tohle dopadlo. Měla bych mu říct pravdu? Jenže já měla v krku takový knedlík. A navíc pravda byla taaak sobecká. Styděla jsem se za nic. Natáhla jsem se k Saturnovi a jemně do něj drcla čumákem. "Budeš dobrý alfa," pověděla jsem tiše. Byl klidný, laskavý a spravedlivý. Vlastně se na to hodil. Ale stejně... Zvedla jsem krátce pohled k obloze a zhluboka se nadechla. Vem s tím. "Já..." začala jsem váhavě, "mám strach, že už teď na mě nebudeš mít čas..." Tak a bylo to venku. Sklopila jsem hlavu a vytrvale pozorovala otisk své tlapy ve sněhu jen abych se na něj nemusela podívat. Bylo to celé hloupé. Měla jsem mít přeci radost a být na něj hrdá...

//Loterie 4

Převalila jsem se na bok a zadívala se z boku na Saturnovu tvář. Ten mezitím očima pátral po obloze po Jitřence. Já se mezitím dívala na něj a přemýšlela, jestli jsou to hvězdy, co se tam lesknou v jeho očích. To už ale Saturnus Jitřenku našel, což mě vytrhlo ze zamyšlení. Následovala jsem jeho pohled nahoru na nebe a snažila se najít tu správnou hvězdu, co mi ukazoval. Jenda z nich se zdála jasnější. To musí být ona... Jistřenka, prolétlo mi hlavou. Přesto jsem však natáhla tlapu, abych na hvězdu ukázala a ujistila se, že je to skutečně ona. "Tamta?" Zůstala jsem na ni zírat a bezděčně si klesající tlapou přejela po Jitřence na svém krku.
Pak už jsme se ale začali protahovat a zvedat. Byl čas zase vyrazit něco dělat. Odpočívali jsem totiž opravdu dlouho. To beztak tím mechem, jak se na něm dobře spí. A jestli je to bez sněhu ještě lepší, no to musí být! Já si byla zvyklá ustlat v podstatě kdekoli. Toto byla docela novinka. V Ragaru navíc nic takového nebylo. Ale zase ten výhled tam.
Začali jsem vymýšlet, kam se vydáme, když v tom ale Saturnus znejistěl, když jsem zmínila jméno jeho mamky. Přimhouřila jsem oči a s mírným zamračením sledovala jeho rozpačitost. Dost mě to znejistělo a v hlavě se mi hned začaly objevovat různé scénáře. Řekla jsem něco špatně? Nechce, abych jim sem do lesa chodila? Počkat... Co když se jí něco stalo? Moje zamračení se začalo prohlubovat, ale to už mě Saturnus začal utěšovat, že to Launee jistě vadit nebude. Protože už není alfou. "Cože?" vypadlo ze mě a viditelně jsem musela působit zmateně. Nějak mi to nedocházelo. Moc tomu nepřidalo ani to, co Saturnus dodal. "Cože?" vypadlo ze mě znovu. To už ale Saturnus vykročil mezi stromy. Chvíli jsem zůstala stát jako opařená a snažila se tu informaci zpracovat, než jsem rychle vyběhla, abych ho dohnala. "Počkej!" zavolala jsem za ním. Působil tak nonšalantně, rozhodně ne tak, že by mi právě řekl, že má na starosti celou smečku. "Ty jsi... alfa?" Zmatení vystřídal šok, když mi to začalo všechno docházet. A co to znamenalo. Ale co naše dobrodružství? Co výlet na ostrov? Co když na to už takhle nebude mít čas? Nebude mít čas... na mě? Ztěžka jsem polkla. Chtěla jsem mít radost a být na něj pyšná, opravdu, protože by si to zasloužil... ale nějak jsem to v sobě nenašla. "To je..." pokusila jsem se říct, že je to super, ale nějak jsem nenašla to správné slovo, aby to znělo upřímně. "eh... novinka," vysoukala jsem ze sebe nakonec a na závěr se to vše pokusila zachránit širokým úsměvem, který ale viditelně skrýval úplně jiné emoce.

//Loterie 3

Dneska sice byl jeden z mála poměrně příjemných a vlahých večerů, ale mě stejně zamrazilo, když se mě Saturnus jemně dotknul čumákem. Měla jsem podezření, že to nebylo z toho počasí. "Výborně, máte tu fakt měkkej mech," pousmála jsem se na něj, když se zeptal, jak jsem se vyspala, ale musela na mě být vidět, že jsem ještě taková jetá. Rozespalá, rozcuchaná a trochu zpomalená. Ale bylo mi fakt dobře. Uvolněně. Vůbec jsem neměla potřebu být ve střehu, což by se mi sice mohlo vyplatit, ale pro tento moment jsem se to rozhodla užívat. "A tobě?" zeptala jsem se, než jsem se převalila, abych se trochu protáhla. Vystrčila jsem tlapy před sebe a pořádně se prohnula ve hřbetu, až to trochu zakřupalo. Pak jsem se ale uvelebila zase zpátky vedle Saturna tak, že se naše boky dotýkaly. Pořád jsem si uvědomovala to místo, kde jsme se dotýkali, ale tak nějak jsem přesvědčila sama sebe, že to není divný. Však je přeci zima, ne? No ne?
Když ale nastalo na chvíli ticho, přeci jenom jsem sama sebe dokázala vyvést z míry. Začala jsem si proto hrát s hvězdou, která ležela na mých tlapkách. Něco mě ale napadlo. Vzhlédla jsem nahoru k večerní obloze, která sem tam prosvítala mezi stromy a pak jsem se otočila na Saturna a v mých očích zajiskřilo. Byla jsem zvědavá."Ukázal bys mi Jitřenku tam nahoře? Jestli půjde vidět?"
Saturnus navrhl, že bychom se mohli projít. Přikývla jsem a pomalu, poněkud váhavě se zvedla. Přeci jen, bylo tu příjemně. Ale dlouho jsem se přemlouvat rozhodně nenechala. Já měla ráda, když se pořád něco dělo. "A kam půjdem? Někam ven? Nebo budem tady v lese?" začala jsem ze sebe chrlit. "Počkat. Mohl bys mi ukázat tady les, nikdy jsem ho úplně moc neviděla!" navrhla jsem a zazubila se. Pak jsem se ale trochu zarazila a stáhla ouška. "Teda, jestli by to Launee nevadilo." Alfě by se to totiž taky nemuselo úplně pozdávat. Nebo aspoň Thie s Ilenií by se to možná nepozdávalo. I když... možná bych si vysloužila výjimku, kdybych si někoho přivedla. A nebo by na ně čekal nějakej test, napadlo mě. Naše rodina byla totiž docela intenzivní. Ale za to jsem ji milovala.

//Loterie 2

Byla jsem taaaak unavená, jako už dlouho ne. A to ačkoli jsem nedávno spala. Teď to na mě ale prostě všechno padlo a já věděla, že se můžu vedle Saturna, navíc ještě v bezpečí jeho smečky, uvolnit a o vůbec nic se nestarat. Na jednu stranu to byl nezvyklý pocit, však jsem taky většinu svého života byla tulačkou, ale na tu druhou to mělo něco do sebe. A tak jen jsem si položila hlavu na tlapy a ucítila, jak se o mě Saturnus opřel a jeho teplo se kolem mě ještě víc rozplynulo tak, že mě chránilo od toho velkého mrazu, do minuty jsem spala. A že se mi spalo krásně. Klidně. Ani jsem sebou moc nevrtěla. Zdálo se mi taky plno snů, které měly všechny jednu věc společnou. A to tu, že v nich byl Saturnus. V některých také hvězdy. Mech. Hory. Obě mamky a velká dobrodružství. Ale Saturnus byl úplně v každičkém z nich a něžným pohledem se na mě díval.
Spala jsem nejspíš opravdu dlouho, protože když jsem se vzbudila, už mi ani nebylo těžko z přežrání se bizona. Nejdřív jsem se začala trochu vrtět, pak zívla a nakonec konečně otevřela oči. A Saturnus byl i taky. Opravdu tu se mnou počkal celou dobu... prolétlo mi hlavou. Otočila jsem k němu hlavu a drobně a stále poměrně ospale se pousmála. "Dobré ráno... eh večer," dodala jsem s uchechtnutím, když jsem se zorientovala v časoprostoru. Pak jsem se dopředu tam, kde ležela hvězda od Saturna, a jemně jsem na ní položila tlapu. Jitřenka, zopakovala jsem si v duchu. To jméno se mi líbilo. Stejně jako dárek, který jsem dostala. Měla jsem z něj opravdu radost.

"No to byl. Ale byla to sranda," přikývla jsem energicky, když Saturnus poznamenal, že to jistě bylo velké dobrodružství. Tyhle věci já milovala. Prostě jenom pobíhat po zemi a zažívat různá nevšední dobrodružství. Na to mě užilo. "Jo a vlastně jsem ti neřekla o tom bizonovi," došlo mi, až jsem se plácla na čelo. "To je totiž největší gól! Pan Koulák nám totiž slíbil odměnu za vyhraný závod, ale pak prohlásil, že bizona udělat neumí a tak jsme šly zas dál. No a pak co svět neviděl, z nebe spadnul bizon a celej byl jen pro nás!" vyhrkla jsem a u toho nezbedně poseděla. Pořád jsem z toho byla celá unešená.
Pak ale přišel ten okamžik, kdy mi Saturnus taky chtěl předat dárek. Nějak jsem to pořád nemohla vstřebat. Měla jsem radost, ale zároveň mě tak prazvláštně šimralo v břiše. Nemohla jsem přestat vnímat to, jak blízko u mně stál. Jako by to bylo úplně vtisknuté do mojí hlavy. Zírala jsem na tu nádhernou lesklou hvězdu a nemohla jsem z ní odtrhnout oči. Pro mě... Myslí na mě, když tu nejsem? Tak jako já na něj? Když jsem zvedla oči, můj pohled se střetl s tím jeho a na mé tváři se objevil drobný, váhavý úsměv, který byl ale plný něhy. "Děkuju," zašeptala jsem tiše, ale to už se naše čenichy jemně dotkly a řetízek mi sjel na krk. V ten moment mě úplně zamrazilo a já nemohla přestat myslet na to, jak na mém krku přibyla nová váha a taky na to, jak blízko naše čenichy byly. Měla jsem v krku ohromný knedlík a v ten moment bych ze sebe nedokázala vypravit ani hlásku, ale dokázala jsem se malinko naklonit a láskyplně Saturnovi olíznout čenich. Pak se na mé tváři vyloupl rozpačitý úsměv. Daroval mi hvězdu... "Jak... jak jí mám říkat?" zeptala jsem se pak poněkud váhavě, jestli má tato hvězda nějaké jméno. Přeci jen, hodně toho o hvězdách věděl a říkal, že mi o nich jednou víc poví. Na ten moment jsem se těšila. Byla jsem šťastná a cítila se tady u něj v bezpečí. Zároveň na mě ale taky lezla pořádná únava z toho všeho dobrodružství. Široce jsem zívla.
"Nevadilo by, kdybych se tu prospala?" zeptala jsem se. Věděla jsem, že jsem na území cizí smečky, ale doufala jsem, že to vadit nebude. Nějak to na mě šlo. Položila jsem se do skrytu stromu hned vedle Saturna a tentokrát bez ostychu se natiskla na jeho bok, který tak příjemně hřál. "Počkal bys tu se mnou, než usnu?" obrátila jsem se k němu a krátce se zadívala do jeho očí, než můj pohled padl zpátky k hvězdě, která mi teď ležela na předních tlapách. Opřela jsem si hlavu hned vedle ní a znovu zívla. Je tak krásná...

//Cca na dva týdny si tu Sheyátora odstavím, pardon a díky za pochopení

Napjatě jsem sledovala snad každý Saturnův pohyb a čekala, co řekne. Jak jsem předtím rychle vyskočila, na srsti mi zůstal nějaký sníh, který teď začal tát, až jsem se celá otřásla, jak to šimralo. Měla jsem ale radost z toho, jak Saturn zareagoval. "No to teda byl," přikývla jsem energicky, když podotkl, že to zní jako zajímavý příběh. Nemohla jsem se dočkat, až mu to povím. Naštěstí jsem s tím nemusela čekat dlouho, protože jak se zdálo, všichni z celé té patálie nakonec vyvázli živí a zdravý a nic moc se nestalo, což byl ostatně skoro zázrak. "To jsem ráda," pousmála jsem se a myslela jsem to opravdu upřímně.
Navíc jsem měla radost, že bizon Saturnovi chutná. A taky jsem tím tak trochu uklidnila ten vnitřní hlásek, který mi předtím vyčítal, že si od Saturna jenom beru a nic nedávám zpátky, když mi tolik pomohl. "Našla jsem je," přikývla jsem a sedl asi do sněhu vedle Saturna tak, že by někdo cizí mohl tvrdit, že je to až moc blízko. Přesto jsme se nedotýkali. Stačilo by se ale jenom pořádně naklonit... Ztěžka jsem polkla. "Nebo si nás vlastně tak trochu našel pan Koulák," uvědomila jsem si, i když jsem pro Saturna musela znít děsně zmateně. Nedokázala jsem se úplně zastavit a zklidnit si myšlenky, a tak jsem ze sebe jenom rychle chrlila vyprávění, abych zakryla svou nervozitu a přehlušila myšlenky. "Ona se totiž na obloze na velké pláni tam na jihu objevila taková divná magická koule, co vyhlásila závod o hledání sklíček a hned na to se kolem začali sbíhat další vlci," vyprávěla jsem. A ta vlčice, co mělo podobný kožíšek, vzpomněla jsem si na ten zvláštní moment, když mi na ní spočinul pohled. "No a tam jsem je našla obě, vytvořily jsme Dream team na ten závod a na celý čáře ho vyhrály. Byla to sranda. Musely jsme se plížit mezi lachtaním stádem a taky jsme našly tajnou chodbu na ostrov. Ten ti musím někdy ukázat! Jo a taky, je tu prdící voda ze země... vlastně, to musí být někde teda blízko no a Ilenie na ní vyletěla na kůře. No prostě šílený," zakončila jsem lehce teatrálně s lišáckým úsměvem a dlouze jsem vydechla. Byla jsem z toho všeho povídání vlastně docela zadýchaná. Navíc jsem úplně zapomněla na tu část historky s bizonem a jak jsme ho vlastně dostaly. "Jo a taky bych zapomněla, že za to s tou sopkou mohla Smrt! A Thia s Meinerem pomohli zachránit svět," zazubila jsem se a hrdě se vypjala. Jak jsem ale příběh dokončila a na chvíli nastalo ticho, začala jsem být uvnitř docela nesvá. Ale tak nějak... v tom dobrém. Vzhlédla jsem Saturnovi do očí a na chvíli se zastavila. Kamarádi se neolizujou, připomněla jsem si v duchu a pak honem sklopila oči.
Naštěstí mě z momentu nejistoty vytáhl Saturnus, když zmínil, že pro mě něco má. "Vážně?" nastražila jsem uši a zvedla hlavu. "Co to je?" Byla jsem zvědavá. Děsně zvědavá. Dárek? Má pro mě dárek? S očekáváním jsem na něj zíral, než mi pohled sjel na jeho hrudník, kde mi tlapkou zlatou hvězdu s velikým zářivým kamínkem uprostřed. Nemohla jsem od ní odtrhnout pohled. To je pro mě? Hlavou mi rychle projela vzpomínka na to, jak jsem si dobírala Thiu, když jí Život dal její přívěšek. Zvedla jsem pohled k Saturnovým očím a krátce do nich pohlédla, než moje oči opět sklouzly k tomu přívěšku. "To je hvězda...?" vydechla jsem tiše. "Pro mě...?" Cítila jsem, jak se ta nervozita uvnitř mě vrací. Zároveň mi ale při tom koutky tlamy cukaly do něžného úsměvu. "Je nádherná..."

Můj zákeřný plán se vydařil dokonale. Saturnus se s vtipným výkřikem svalil na zem do sněhu a mně se to navíc povedlo docela s grácií ustát, takže jsem se teď tyčila nad ním a vesele se smála, jak kolem sebe zmateně kopal. "To jsem přeci já," vyhrkla jsem se smíchem, ale i když mě už Saturn poznal, pořád vypadal značně rozhozený. Povedlo se, cha chá. Jenže jsme byla tak zabraná do svým vlastních myšlenek oslavující můj škodolibý úspěch, že jsem vůbec nečekala, že by taky mohl přijít s odplatou. Jeho postrčení mě vyvedlo z rovnováhy, zavrávorala jsem a s hlasitým vykvíknutím jsem se překulila na bok do vedlejší závěje. Sníh pode mnou zakřupal, ale poskytl mi peřinu pro lehký dopad. "Hej!" obrátila jsem se okamžitě na Saturna s našpulenou pusou a rozkopla trochu sněhu, který se teď na nás pomalu snášel, aby nás zastudil na čumácích. Naoko naštvaný výraz mi však nevydržel dlouho, protože jeho tvář tak zářila, že jsem si jednoduše nemohla pomoct. Se spokojeným úsměvem jsem se položila úplně na záda do sněhu a jen tak se chvilku dívala na noční oblohu, zatímco v břiše mě to příjemně hřálo a šimralo. Je rád, že mě vidí?
"Něco jsem ti přinesla!" zazubila jsem se na něj lišácky, když se ptal, kde jsem se tu vzala, a vyskočila, abych zpoza keříku vytáhla před Saturna schovanou flákotu. Byla už trochu zmrzlá a taky nejspíš oslintaná, ale doufala, že to pořád bude to nejlepší maso, jaký jsem kdy jedla. "Dámy a pánové, představuji bizona! Nic lepšího jsi určitě nikdy nejedl. A neuvěříš, jak jsme k tomu s mamkama přišly," vyhrkla jsem na něj se zářivým úsměvem a s očekáváním koukala střídavě na něj a střídavě na kus masa, jako bych ho pohledem vyzívala, aby kousek ochutnal. Bude mu chutnat? Musí mu chutnat! Sedla jsem si do sněhu a po chvíli, kdy už jsem malinko dokázala ovládat nadšení, můj výraz o něco zvážněl. "Našli se?" zeptala jsem se tenkým hlasem. Přeci jenom, posledně jsme se neloučili úplně v nejlepší situaci. "Všichni?"

//Mahtae sever přes VVJ

Zvesela jsem pokračovala dál na severovýchod směrem k Mechovému lesíku. Cesta mi pěkně ubíhala, i když tlama už mě začínala docela bolet z toho, jak jsem nesla kus bizoního masa. Jezero, kolem kterého jsem běžela, se krásně třpytilo. Napadlo mě, že by mohla být sranda se po něm zkusit sklouznout, ale neměla jsem odvahu to jít zkusit. Třeba někdy příště, projelo mi hlavou. Odsud bylo krásně vidět zapadající slunce a jeho paprsky se navíc krásně leskly na všem tom okolním sněhu. Vypadalo to opravdu krásně. Spolu se západem slunce se ale také zhoršovala zima. Přišlo mi to horší než minulou noc a asi bylo na čase se schovat někam mimo pláň. To už jsem se ale začala blížit k Mechovému lesu. Už tam skoro jsem, připomněla jsem si a z nějakého důvodu jsem uvnitř sebe začala pociťovat nervozitu. Co když tam ale Saturnus nebude? Došlo mi. Úplně jsem nechtěla nikomu vysvětlovat, co tam dělám a proč s sebou nesu flákotu masa. To už jsem ale vstoupila mezi první stromy.
Posadila jsem se mezi ně a začala se rozhlížet kolem sebe. Věděla jsem, že bych měla zavýt, abych na sebe upozornila, ale rozptýlila mě vůně, která se nesla snad úplně všude kolem mě. Saturnus. Bylo to, jako kdyby tu ještě před malou chvílí byl. Položila jsem bizona na zem a natáhla do čenichu okolní pachy, abych se v nich lépe vyznala. "Je hned tu," zašeptala jsem si pro sebe a na tváři se mi rozlil spokojený úsměv. Brzy se ale změnil v tak trochu škodolibý. Věděla jsem, že bych neměla, ale nemohla jsem si pomoct. Popadla jsem maso a začala se pomalu a potichu přibližovat Saturnovi. Snažila jsem se ho nadejít tak, aby k němu vítr úplně hned nepřinesl můj pach. Ale i to se mohlo stát. Nemusela jsem jít moc daleko, abych Saturna našla. Seděl na sněhu a hleděl k obloze. Pousmála jsem se a přikrčila se za keřík. Nemohla jsem si pomoct a malou chvíli se na něj prostě jen dívala. Pak můj něžný úsměv znova změnil do škodolibého. Chtěla jsem ho trochu polekat a poválet ho na sněhu. Opatrně jsem teda položila bizona na zem, aby sníh co možná nejmíň zakřupal, a pak s hlasitým "baf!" vyskočila ze svého úkrytu přímo na Saturna.

//Medvědí jezírka přes Mahtae jih

S dobrou náladou a tlamou i břichem plným bizona jsme pokračovala dál na sever podél řeky proti jejímu proudu. Věděla jsem, že když se jí budu držet, nemůžu se ztratit a Mechový lesík minout. Ono teda i kdybych fakt minula, tak sopka se pohledem fakt minout nedala. A stačilo ji jen následovat. Cha, ale stejně mi nikdo neuvěří, že nám prostě jen tak z nebe spadl bizon, pomyslela jsem si a spokojeně při tom zafuněla při pokusu se přes kus bizona usmát. Tohle byla zatím nejlepší zima. Našla jsem svoje mamky, užily jsme si sníh, nakopaly všem zádele při závodu pro pana Kouláka a pak nám prostě jen tak z nebe spadl bizon a my se přejedly až k prasknutí. No co víc si přát! Byla jsem naprosto nespokojená, ale bylo mi taky z přežrání dost těžko, takže jsem se pohybovala pomaleji a cesta mi neutíkala moc rychle. Ale nikam jsem nespěchala, a tak to nevadilo. Místo toho jsem se mohla kochat okolní zimní krajinou a zasněženými korunami stromů. Sníh se mi líbil a třpytivé jezero přede mnou jakbysmet.

//Mech přes VVJ

Můj pokus o zamluvení celé věci informacemi ohledně Meinerova života se těžce nepovedl. Pff, ale tak zkusila jsem to, ne? pomyslela jsem si, protože soudě podle širokých laškovných úsměvů obou starších vlčic už z téhle šlamastyky nebyla cesta ven. A jak si mě vychutnávaly! Nepatrně jsem přitáhla uši k hlavě a snažila se rozehnat rozpaky, které na mě šly. Nemohla jsem se nechat nachystat, ne takhle přes bizona! "S derebákama já neka," pronesla jsem se širokým úsměvem, ale bylo to pro mě čím dál těžší zachovat nějakou rozumnou fasádu a jednoduše se nezačít červenat. Netušila jsem, co to do mě vjelo. Saturn rozhodně není nějakej derebák. Není jako ostatní vlci. A má taky ségru Biancu a tak je taky fajn," pokusila jsem se celou věc ještě jednou efektivně zamluvit, ale moc nadějí jsem tomu nedávala. Koneckonců Thia i Ilenie obě vyjádřily zájmem se Saturnem setkat a ostatně... bylo by to i nejspíš fajn, i když s tou ostudou jsem si nebyla úplně jistá. My byly... no docela intenzivní rodina. Ale zase jsme si na nic nehrály. Asi by to nebyla ostuda, ale chudák by dostal výslech, ušklíbla jsem se.
Naštěstí na nás všechny ale přišla únava, takže jsme tohle téma dál nerozebíraly. Trochu se i ulevilo, i když přes tu všechnu rozpačitost, mě to uvnitř hřálo. "Tak jo, to zní dobře," odsouhlasila jsem naše nové setkávací místo na ostrově pro všechny případy. Rozhodně jsme něco takového potřebovaly. Pak už jsem ale zívla tak, že se mi málem roztrhla tlama. "Až se vyspím, půjdu. Ale brzy vás zase najdu, nezdržím se tam dlouho," řekla jsem ještě, než se nám zavřely oči, aby mamky věděly. "A dáme nějaké další Dreamtýmový dobrodružství," navrhla jsem a už teď jsem se těšila na to, co si na nás Gallirea jistě nachystá. S těmi myšlenkami jsem taky odplula do říše snů.

Spala jsem dlouho a tvrdě. Moje tělo tohle potřebovalo jako sůl. Po tom, co jsem se vzbudila, jsem se ještě malinko posilnila na cestu a utrhla kousek bizona jako dárek pro Saturna, ale jen takový, abych se s ním mohla rozumně hýbat. Pak jsem se očistila a přešla k Thie a Ileniy a oběma olízla tvář. "Dejte na sebe bacha," zašeptala jsem pro případ, kdyby vlčice ještě spaly. Pousmála jsem se a popadla maso. Pak jsem se naposledy otočila na svoje mamky a vyrazila podél řeky směrem na sever.

//Mahtae sever přes Mahtae jih

Podle všeho byl můj jazyk v pohodě. Teda ne úplně v pohodě, protože mě docela pálil a štípal, ale dopadl nejspíš poměrně dobře na to, jak mohl dopadnout v alternativní variantě. Uff. Rozhodně jsem si ale už doživotně zapsala za uši, že olizovat led není až tak zábavný nápad, jak by se mohlo zdát.
Pak jsme se ale vrátily k bizonovi si ještě trošku poškádlit žaludek. I když jsem toho teda už moc nepojedla, už to prostě nešlo, nebylo místo. Konečná. Zasmála jsem se poznámky Ilenie, že z ní bude tímhle tempem taky bizon. Taky jsem si tak trochu přidala. Rozhodně minimálně stejně těžkopádná. Stejně to za to běhání nakonec stálo! A navíc to byla sranda. Vůbec bych se nezlobila, kdyby se zase nějaká taková koule brzo objevila a s radostí bych šla vyhrát její závody. Náš Dream team je v tom fakt dobrej, mlaskla jsem si pro sebe, než jsem se rozvalila na zem a moje myšlenky se rozutíkaly směrem k Saturnovi. Byla jsem ráda, že ani Thie ani Ilenii nevadilo, že bych mu vzala kousek bizona. Přidala jsem si totiž, že mu to tak trochu dlužím. Však jsem mu snědla toho zajíce! Tolik mi pomohl, když jsem byla zraněné, obě mamky byly ztracené (a jedna z nich navíc zachraňovala svět!) a ještě k tomu vybuchla sopka. Byla jsem za to opravdu vděčná. Ale zároveň jsem z toho byla taky malinko nesvá. Měla jsem potřebu celému světu ukázat, že se o sebe dokážu postarat sama a že nikomu nebudu muset být tolik dlužná.
Thia s Ilenií se ale hovoru o Saturnovi docela chytly. "Jo, kamaráda," přikývla jsem, ale zároveň jsem se u toho malinko nervózně ošila. Však jsme ale byli kamarádi, ne? Ale kamarádi se neolizujou... Co jsme ale pak byli? Rozhodně jsem ale tyhle detaily nechtěla rozebírat před mamkama, i když by mi možná poradily. Docela jsem se... styděla?
"Jojo, je to Saturnus z Mechové smečky pod sopkou, jeho mamka je tam alfa, známe se už... dlouho," osvětlila jsem a všechno z toho byla koneckonců pravda. Akorát jsem tak nějak vynechala, že jsem s nima byla na smečkovém lovu. "Je tam s nima ve smečce i Meinere. A NEUVĚŘÍTE," zdůraznila jsem. "je to lovec a přitom jí jenom ryby!" Pak jsem se taky nenápadně pokusila zamluvit to, že bych ho měla vzít sem. Teda, možná docela nápadně, protože jsem ze sebe chrlila slova rychleji než normálně. "Asi bych ho neměla tahat zase ze smečky, posledně ještě hledali ostatní po tom, co vybuchla sopka. Ale můžete se třeba někdy stavit tam? Určitě jim to nebude vadit a třeba tam bude i Meinere," navrhla jsem. Pak jsem si položila hlavu na tlapy, ale pořád jsem v sobě měla docela dost energie, a tak jsem se docela vrtěla. "Budete teď tady, než ho sežerete?" zeptala jsem se a pohodila hlavou k bizonovi. "A co
pak plánujete? Zpátky na ten ostrov?" Chtěla jsem mít aspoň nějakou představu, kde budou, než se vydám pryč. Už jsem nikdy nechtěla znova zažít ten pocit, kdy bych vůbec nevěděla, jestli jsou na živu a jestli je najdu. Pak už na mě ale lezlo spaní a já hlasitě zívla.