Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pomalým tempem jsem spokojeně mávala ocasem ze strany na stranu, zatímco jsem poslouchala, jak se Reo rozpovídal o jeho rodině. "Fíha, vás teda je," poznamenala jsem uznale. "To u vás musí být pořádný veselo," zazubila jsem se, když povídání zakončil tak, že je u nich doma převaha holek. Muselo to být fajn mít takovou rozsáhlou rodinu už od narození. Já dřív měla jen Thiu a pak taky Ileniy, ale ta prostě zmizela. Brácha se dal počítat jen tak napůl. Ale teď už jsem měla Saturna a naše holky a teď vlastně i tak trochu Rea, pokud by si Linda přála, aby to tam zůstalo. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou a otočila se k dceři, která se rozplývala nad cestováním. "Je to vždycky skvělý," přikývla jsem, "a vždycky narazíš na něco nového, nečekaného... zajímavého. Objevovat svět je hrozně důležitý, i když to může být někdy i nebezpečný. Musíte se ale naučit, jak se o sebe postarat... za každý okolnosti." Obrátila jsem se k Saelind a upřela na ni svůj pohled. "Jsme ti s tátou k dispozici, když budeš potřebovat s čímkoli pomoct. Ale nenech si jím dobrodružství rozmluvit, Saturn se někdy zbytečně moc strachuje, ale my jsme silný holky po babičce Thie," zazubila jsem se na ni. Jó, ta by koukala, jak zase obě vyrostly. Snad se brzy zastaví, prolétlo mi hlavou.
Bohužel jsem s hledáním Vrbové smečky nedokázala moc poradit. Doufala jsem, že jsem je svým odhadem neposlala moc špatným směrem. To už ale moji pozornost pohltily hvězdy. Souhlasně jsem zamručela, když se Linda ptala, jestli se Saturn vyzná ve hvězdách. "Umí je snad všechny pojmenovat... Tohle mám od něj," vydechla jsem a bezděčně se dotkla ozdoby ve tvaru hvězdy, co se mi houpala na krku.
Pak mě ale od hvězd vytrhl pach Proximy, který se mihl v lese. "Proxi tu proběhla. To musí znamenat to, že se už brzy vrátí všichni z lovu. Nechceš ještě Reovy ukázat náš les, než tu bude úplný chaos?" nadhodila jsem a krátce se podívala z jednoho na druhého. Uvnitř jsem se cítila tak nějak klidně a vyrovnaně... šťastně. Byl to hezký pocit.

Reo mi prozradil, že tady v Mechu byl vlastně už dvakrát. "Saturn se o tobě zmiňoval," přikývla jsem. "Myslím, že ses mu zdál jako fajn vlk," mrkla jsem na mladšího vlka povzbudivě. Měla jsem radost, že jsme se tu takhle hezky sešli a doufala jsem, že budou happy i všichni okolo. Kdybych mohla, klidně bych se s trochou energie podělila. Saelind ji ale rozhodně nepotřebovala - zdálo se, že ji vlastně tak trochu podědila. Začala mi vyprávět o Cedrového smečce a o Reově rodině. "Teda tak to máme k sobě doslova přes louži, tak to je skoro ostuda, že jsem to tam ještě nebyla prozkoumat. Zvlášť jestli je to tam tak fajn," zazubila jsem se. "A kolik vlastně sourozenců máš?" zeptala jsem se Rea a rychle k němu těkla pohledem, aby nebyl takový vynechaný z hovoru. Z Lindina vyprávění vyplývalo, že jich musí mít hned víc.
Musela jsem se zasmát, když dcerka nejdřív nevěděla, kdo by se o ni měl starat. To je naše holka, určitě se hlavně stará sama o sebe, napadlo mě. Pak ale svého kamaráda náležitě pochválila a já si nemohla nevšimnout, jak se trochu ošil. To je hezký! Pousmála jsem se a pak na oba energicky kývla. "To jsem moc ráda, že jste se měli fajn a že jste něco podnikli. Dobrodružství je potřeba, jeden musí znát dobře znát svůj kraj," pokývala jsem hlavou. K tomu mě Thia vedla celý život. Jeden nikdy nevěděl, kdy se něco vyvede a bude se potřeba jít schovat nebo něco. Je potřeba být vždycky připraven!
Zdálo se, že výlet do hor bude muset ještě chvilku počkat. A nebo se uskutečnit dvakrát, v horách je to stejně super, napadlo mě. Dcerka se zajímala, jestli nevím něco o jižní smečce a já se poprvé za celu tu dobu na chvíli zastavila z pohybu a zamyslela. "Smečka na jihu? Tam znám Sarumenskou, tam u pouště a takového toho divného červeného jezera, ze kterého se nedá pít," pověděla jsem. Teda pít se z něj dalo, ale nebyl to zrovna nejlepší nápad. Jak jsem se sama jednou mohla přesvědčit. Ale to nemuseli vědět. Reo ale upřesnil, že nešlo o Sarumenskou smečku ale o Vrbovou, kde by měla být i jeho sestra. Zamyslela jsem se ještě jednou, ale pak jsem bohužel musela zavrtět hlavou. "Tu neznám. Musí být taky nějaká nová a nebo tam na jihu poblíž moře a pláže s mušličkama, tam to ještě nemám moc prochozené," přiznala jsem. Tenkrát, když jsme se kolem toho místa motali, jsem se ještě hodně bála vody a tam ten kraj na to nebyl zrovna nejlepší. Další věc, co je třeba napravit! Pak jsem se podívala na Rea a omluvně se usmála. "Moc jsem ti nepomohla, ale doufám, že ségru najdeš!" Pak můj pohled na okamžik ustřelil k obloze a já musela nadšeně vydechnout. "Teda... podívejte na ty hvězdy!" poukázala jsem k obloze. "Saturn by je určitě uměl všechny pojmenovat." Já v tomhle byla marná. Ale líbilo se mi to.

Saelind se s pomocí Reonyse vyloupla zpátky na nohy a musela se sama sobě taky zasmát. Ihned mi energicky začala vyprávět a kdyby na nás koukal někdo třetí, jistě by si nemohl povšimnou nemalé podoby. Energie z nás přímo sálala. Já taky zrovna nebyla ten typ, co by dokázal postát. "To jsem moc ráda, dobrodružství je nejlepší! Naučí tě hrozně moc," odvětila jsem dcerce. Ta nás hned začala seznamovat s jejím kamarádem. A vlastně mu tak nějak vzala všechno slova z tlamy, takže se on mohl jenom krátce představit. Tiše jsem se zasmála. "Taky mě moc těší, Reo! A vítej u nás v Mechové smečce, ale ty jsi tu už byl předtím, že?" odtušila jsem. Vesele jsem zamávala ocasem, když mi složil poklonu. Vážně gentleman, proběhlo mi v hlavě.
Dozvěděla jsem se taky, že je Reo z Cedrové smečku. Tu ani neznám, začínám mít nedostatky ohledně novinek v kraji! Navíc jak se zdálo, nebyla to jediná smečka, kterou jsem neznala. "Cedrovou smečku neznám, ale moc ráda bych ji poznala. Kterým směrem od nás leží?" vyzvídala jsem a oba je přejela pohledem. Pak jsem se ale pohledem zastavila na Saelind, která mi říkala, že jí Reo doprovázel. "A staral se o tebe hezky?" poškádlila jsem a na moment se na mladého vlka přísně podívala. Pak jsem se ale rozverně zasmála. Nedokázala jsem vážnou tvář udržet moc dlouho.
Saelind se omlouvala za zdržení, ale já jen zavrtěla hlavou. "My jsme si to mysleli, hlavně že jste v pořádku. To byly teda pěkné mrazy, že?" Poposedla jsem na tlapkách a na malý moment zabloudila pohledem do lesa, kde stále ještě byly patrné zbytky po té pořádné zimě. Ta už se ale naštěstí pomalu ale jistě stávala minulostí. "Ale říkali jsme si s tátou a Proxi, že bychom po lovu taky mohli někam na chvíli vyrazit. Třeba do hor, co říkáš?" navrhla jsem. "Ty se taky klidně můžeš přidat, Reo," pozvala jsem tmavého vlka. To by teprv byl rodinný výlet! Nahlas jsem se nadechla, než ze mě vypadlo nadšené: "No a co všechno jste zažili vy? Povídejte, přehánějte!"

//Děkuji za hru Většinou se mi daří psát o víkendu nebo kolem víkendu, ale kdybyste si kdykoli chtěly dát víc postů, tak se klidně odpojte a nebo manipulujte

Ťapkala jsem po lese ve snaze najít nějaké to jarní kvítí, ale možná jsem to s tím nadšením z jara trochu přepálila, protože se mi ani za boha nedařilo nic najít. Navíc se stínu stromů ještě zůstávalo pořádně náledí. "Chmm," zamručela jsem trochu zklamaně. Fakt jsem se na narcisky těšila. Skleslost mi ale nevydržela dlouho, protože se v lese objevila moje druhá ztracená dcerka. Hned se do mně nahrnul nával nadšení a začala jsem zběsile mávat ocasem. Udělala jsem asi tři kroky a najednou hle - přímo přede mnou byla jedna jediný zatoulaná narciska. Skoro jako by se tam magicky objevila. To jsem jenom netušila, že přesně to se stalo, jakmile jsem začala máchat ocasem.
Popadla jsem kvítek do tlamy, ale než jsem se stačila nadát, už mi Saelind ležela u tlap. "Koukám, že dramatický entrée máme v krvi," zasmála jsem se a naklonila jsem se nad ní, abych jí hned narcisku šupla za ucho jako takovou hezkou jarní ozdobu. Tak, paráda. "Ahooj, jak ses měla?" pozdravila jsem a olízla dcerku na tváři. To už ale u ní byl i další vlk. Reonys a hned se nabízel, že jí pomůže na nohy. Aleee, gentleman, prolétlo mi hlavou a u toho se zubila jako sluníčko. Poodstoupila jsem kousek stranou, abych jim dala trochu prostor. Přitom jsem si prohlížela Saelind. Na první pohled vypadala celá a zdravá, takže jsem si mohla ulevit. A zase se tolik změnila. Byla zní tak krásná vlčí slečna. A ty roztomilý pihy... Pak se můj pohled zvědavě přesunul na vlka, se kterým přišla. Pěkně jsem si toho jejího kamaráda prohlédla od hlavy až k patě. "A ty jsi?" pobídla jsem ho nakonec k tomu, aby se představil, přičemž mi zajiskřilo v očích. Moc dobře jsem tušila, kdo to je, ale chtěla jsem mu dát šanci. "Já jsem Sheya," řekla jsem prostě. Pak jsem se otočila k Lindě. "Už jsme si s tátou mysleli, že jsi ztracená a chtěli tě jít hledat," pověděla jsem. "Je teď s Proxi a ostatními na lovu, takže to tu máme na povel," zazubila jsem se a přejela pohledem z jednoho na druhého.

Bylo to hrozně fajn takhle se Saturnem drbat a smát se a vlastně mít obecně tu pohodu. Moc jsem si to užívala. Měla jsem taky radost ze zpráv o Biance, Menerovi a malém Matteovi, ač mě jejich partnerství překvapovalo. Já ale nebyla ten typ, co by tyhle věci nějak přehnaně řešil. Co mě štvalo víc bylo to, že mi Saturn nechtěl prozradit jakou květinu. To ale byla taky taková legrace. "No jasně, nech to na mě, budu vrchní hlídač a obránce hranic. Vyhodím všechny podezřelé," nahodila jsem vážný výraz a pak se zvesela zasmála. Dělala jsem si z toho legraci, ale s tím, že les pohlídám, kdyby se dělo něco divného, jsem to myslela vážně. Hlídání hranic mi šlo ze všech smečkověcí nejlíp. Aspoň taky můžu nějak přispět.
To už k nám ale přicházeli ostatní. Cornic ani Lylka mi toho moc nepověděli, ale co se dalo dělat. To má ten malej asi po ní, napadlo mě. Přesto jsem se na oba usmála, neštvalo mě to, prostě jsem brala věci, jak jsou. "No to taky doufám!" odpověděla jsem jim. To už u nás byla ale i Proxi a Mitsu. "Ahooj, jak bylo s kámoškou?" naklonila jsem se k dcerce. Moc jsme si toho ale říct nestihly, protože už Saturn začal organizovat lov. To jsem poprvé zmlkla a nechala to říct všechno, co bylo třeba. "Hodně štěstí!" popřála jsem lovcům, když odcházeli a oloupila si jedno malé pomazlení od Saturna.
Jakmile zmizeli, vyrazila jsem do les. Jaro se do toho pustilo mezitím s plnou vervou a můj lov na krásné jarní květiny započal. Čekalo mě ale jedno překvapení. Naše ztracená dcerka se totiž mezitím našla sama, protože mě její a ještě jeden další pánský pach vzápětí udeřil do čumáku. To musí být Reonys, napadlo mě okamžitě. Zavyla jsem jim na přivítanou.

//Nechám na vás, jestli se připojíte či ne. Nemůžu totiž slíbit víc jak post/týden, tak bych vás případně nerada zdržovala :)

Saturnus mě tak trochu nenápadně nabádal, abych na Mattea moc netlačila. Zapsala jsem si to za uši, ale zrovna tohle nebyla zrovna moje specialita. Pak ale téma začalo být o ti víc pikantnější. Saturn vyslovil nahlas to, co mě taky napadlo - a to že Meinere byl o tolik starší než Biance. Vlastně by klidně mohl být i její otec. "Já vííím," protáhla jsem, jako by to bylo něco naprosto skandálního. "A taky je to prostě Meinere!" Myslím, že to prostě vystihovalo všechno, co se toho vlka týkalo. Neuměla jsem si ho s někým vůbec představit. Ale opravdu jsem mu to přála. Byl to v hloubi hodný, i když trochu zvláštní, vlk. "Ale asi to tak má někdo jako typ," pokrčila jsem rameny a zasmála se.
Saturn souhlasil, že bychom se mohli vydat na rodinný výlet pro Saelind. Spokojeně jsem zamávala ocasem, i když mi bylo jasné, že to bude muset ještě chvíli počkat. Nejdřív bylo potřeba postarat se o plnou spižírnu. A ač to možná bylo mrzuté, chápala jsem, že to tak musí být. Zvlášť když se už opravdu o slovo hlásilo jaro. Aspoň jsme si ho mohli ještě před lovem trochu užít a pořádně se nahřát. Saturnovi se taky líbil můj nápad jít hledat narcisky, ale i to muselo počkat. Slíbil mi ale, že mi pak najde kytku, jakou jsem ještě neviděla. V očích mi zajiskřilo a muselo být vidět, že jsem natěšená. "Vážně?" naklonila jsem se k němu zvědavě. "A jakou?" vyzvídala jsem.
Pak už ale Satrun svolal vlky k lovu a ptal se mně, jestli chci jít taky. "Pohlídám les, šéfe!" zasalutovala jsem. Někdo tu musel zůstat a vyhazovat všechny, co by sem zabloudili a neměli tu co dělat. To zní jako zábava. Taková aktivita by byla něco pro mě. "A třeba u toho najdu i nějaký ty narcisky." Využila jsem toho, že se ke mně Saturn naklonil a ještě se s ním jednou pomazlila, než dorazí ostatní. "Ale jestli nebude dost dobrovolníků, půjdu taky," přislíbila jsem. Ne že by se mi nějak extra chtělo, ale nenechala bych je v tom. To už se ale začínali trousit z lesa první vlci - Lylwelin a ten malý Cornic. "Ahoj, jak se máte?" věnovala jsem jim zářivý úsměv.

Saturn zvesela souhlasil s tím, že malý Matteo je nejspíš celičký po černé půlce Meinera. Pokývala jsem nad tím, že se časem trochu víc rozkouká a trochu se otrká. "A nebo mu v tom trochu pomůžeme," navrhla jsem okamžitě. Někdy se to prostě jen chtěl trochu oprostit od úzkostlivé výchovy, aby se vlk posunul dál. Nikdy bych se nenaučil plavat, kdyby se Thia bála mého strachu a nedonutila mě, napadlo mě. Pak jsem se podívala na Saturna a v očích mi zajiskřilo. "Ale teda, nevěděla jsem, že spolu chodí. Meinere se nezdá," zazubila jsem se. Neznala jsem ho totiž zrovna jako společenského vlka. "A byli vlastně rádi, když to bylo pro všechny takového překvapení?" zajímala jsem se. Vzpomněla jsem si totiž na svoje pocity hned ze začátku. Byl to velký šok, na který jsem nebyla a vlastně na začátku ani nechtěla být připravená. Pochybovala jsem o sobě, že to zvládnu a vlastně chtěla od všeho utéct. Zpětně jsem ale byla ráda, že jsem to neudělala. To by teda bylo ale pěkně blbý rozhodnutí. Rozhodnutí, jehož následky bych si ale musela nést celý život.
Saturnus se stále obával o zdraví a pohodě naší druhé dcery. "Jasně, že je v pohodě, však je po nás, ne?" prohlásila jsem a švihla u toho ocasem. "Pravděpodobně se jen zapomněla s tím mlaďasem a o to spíš musíme jít za ní a dostat ji na chvilku domů, ještě jsme jí nestačili dát pořádnou průpravu. Vyrazila bych hned, jak jen tě smečko věci pustí," pověděla jsem. "A může z toho klidně být ten rodinný výlet do hor, co si přála Proxi." Všechno se to hezky skládalo dokupy. Jak jsem tak špekovalo nad oteplením, mezitím se rozednilo a sluníčko hezky začalo šimrat naše čumáky a nahřívat naše kožíšky. Najednou se ten svět zdál být zase o něco hezčí. "A je to tu, jaro," poskočila jsem vesele a pak se s trhnutím otočila na Saturna. "Víš, co by bych chtěla? Nasbírat nějaké hezké kvítí - třeba bledule a narcisky a ozdobit si tím les." To znělo jako fakt hezká aktivita. Akorát kde je vezmeme? Snažila jsem se přijít na to, kde jsem je viděla naposledy. A nebo nějaká magie, za zkoušku by to stálo! Nebyla jsem si ale jistá, jak přinutit svou podivnou magii, aby dělala to, co jsem chtěla. Dalo se vymyslet nějaké nebezpečí tak, aby jeho řešením byla celá spousta kytek? Na dunách totiž taková taktika fungovala.

Měla jsem z malého synovce opravdu velkou radost. Možná větší, než bych sama čekala, ale opravdu jsem to Biance a Meinerovi přála a na toho malého se těšila. "Teda, to je krásné jméno," poznamenala jsem s úsměvem. "Celý černý, říkáš? Tak to je asi po Meinerově černé půlce," zasmála jsem se. "A očividně nejen vzhledem," dodala jsem hned. Pak jsem ale zavrtěla hlavou a rychle švihla ocasem. "Tak se na něj nesesypem rovnou všichni hned, ale musíme to udělat postupně. Hezky naplánovat," navrhla jsem. Sedánkem jsem očividně Saturna trochu rozhodila, protože poněkud posmutněl. "No tak co naděláš," trhla jsem rameny, "nesmíš čekat, ale jít tomu naproti. Proxi máme v lese a Saelind můžeme po lovu třeba přitáhnout za ocas, aby taky byla chvilku s náma," měla jsem hned řešení. No po kom Linda asi je? Byla to hotová záhada, proč se tolik toulala. Zrovna já jsem jí to nemohla mít za zlé, ale chtěla jsem s ní strávit taky trochu času. Když už jsem ji porodila! Což byl dost traumatický zážitek, nutno podotknout.
Když jsem dotančili, Saturnovi přišlo, že je vážně tepleji. Na moment jsem se zastavila, abych se jednak vydýchala, ale taky abych to stihla zavnímat. A ono opravdu. "No fakt, tak jsem měla asi pravdu," pokývla jsem hlavou, i když obočí jsem měla trochu zamračené - přesně tak, jak se mi výraz změnil, když jsem usilovně přemýšlela. A taky že jsem se zamýšlela nad tím, proč jsem si tím byla tak jistá a že se to vážně tak rychle stalo. "A nebo je to nějaká magie!" vypadlo ze mě nakonec. "Magie budiž už jaro," zasmála jsem se, i když ten název zněl možná hloupě.

Saturnus si to nadmíru užíval mě tahle napínat. Věděla jsem to z jeho potutelného úsměvu. A já to zřejmě pro něj aktivně dělala ještě lepší, protože jsem po něm zvědavě koulela očima a neposedně popošlapovala kolem. Naštěstí mě už ale nenechal napjatou dlouho. "Cože?!" vypadlo ze mě a nevěřícně jsem se na něj podívala. "No teda! Cože? To je super!" zaradovala jsem se. Ale bylo tomu těžké uvěřit. Bianca... Meinere... Tetička... To z nás vlastně teď všechny dělalo jednou velkou rodinou. "Počkat a ten malý nebo malá... jak se jmenuje?" Zvědavě jsem zastříhala ušima. Těšila jsem se, až ji nebo jeho potkám. A taky až se setká s našima holkama. Budou mít sestřenici nebo bratránka. "To musíme říct holkám a udělat nějaký velký sedánek," navrhla jsem a energicky zašvihala ocasem. Už jsem si to celé malovala. Bude sranda a třeba se víc potkáme a poznáme. Meinere byl Meinere a Bianca vypadala moc fajn. I když jsem ji zatím neměla šanci pořádně pořádně poznat.
Po tom, co jsem s naprostou jistotou prohlásila, že už mrznout brzy přestane, Saturn se přirozeně zajímal, jak jsem na to přišla. Podívala jsem se na něj a pak se rozhlédla kolem. "Já vlastně nevím," přiznala jsem a stočila pohled zpátky k němu. "Ale vím to," snažila jsem se dát do slov ten pocit, které jsem v sobě měla. Musel na mě ale vidět, že jsem z toho tak trochu taková zmatená.
Já se ale ničím nevydržela trápit dlouho, takže jsme za chvíli začali vymýšlet naši choreografii. A i když přišla úplně jasná noc a každý by čekal velkou zimu, nám najednou nebyla a mráz polevil. Se smíchem jsem udělala otočku a výskok, přesně jak Satrun vymyslel, a pak už jsem se ale musela na chvilku zastavit. Byla jsem z toho už docela zadýchaná. "Náhodou nám to jde," zavrtěla jsem rezolutně hlavou na Saturnovo prohlášení, že z něj tanečník nebude. "Kdyby byla na Galliree taneční soutěž, určitě bysme ji vyhráli. O tom není pochyb," pokývala jsem hlavou důležitě a pak se vesele uculila.

Saturnus nejdřív vypadal trochu zmateně. Nejspíš jsem ho zase vyrušila z těch jeho světů tam někde v jeho hlavě. Blbý, pomyslela jsem si a pousmála jsem se. Ale to už se vzpamatoval a já jsem mu věnovala zářivý úsměv, když se mi omlouval, že mě v tom úkrytu nechtěl nechat. To jsem samozřejmě věděla, ale chtěla jsem ho taky trochu pošťouchnout. Aby to neměl všechno zadarmo. Jenže to samé si zřejmě pomyslel i on, protože se rozpovídal o nových drbech, ale než mi je stačil všechny povědět, zarazil se. Švihla jsem ocasem a zvědavě k němu natočila slechy. Tohle mě zajímalo. "A dááál?" pobídla jsem ho napjatě. Jaký překvápko?! Chtěla jsem to vědět. Potřebovala jsem to vědět! Tse tse, to se nedělá říct jenom půlku.
Pořád jsem kvůli zimě přešlapovala na místě. Saturnus se obával o naše zásoby. Podívala jsem se na něj a pak tak trochu zadumaně do lesa. "Neboj, brzy to přejde." Netušila jsem proč, ale byla jsem si tím jistá. Až nezvykle moc jistá. Ještě Saturnus měl skvělý nápad. Letmo jsem mu olízla tvář, když se ke mně natiskl. "No co bysme si jinak počali," zavrtěla jsem hlavou a rozverně se zasmála, když jsme začali natisknutí bok po boku společně popošlapávat ve sněhu. "Měli bysme z toho ucdělat choreografii," navrhla jsem se smíchem, "dva kroky dopředu, pomalý do boku a rychle zpátky a do druhýho boku." A jak jsme ta takhle byli a smáli se, najednou mi bylo tepleji. A ne že by se mi to jen zdálo, ale opravdu v našem okolí mráz o něco polevil.

//Úkryt

Nakonec jsem se oproti plánu zdržela trochu víc, než bych chtěla, ale přeci jen jsem vyfičela z úkrytu po stopách vlčete a Saturna. No jenže Saturnovy stopy už tak trošku zmizely. Co se dalo děla, pořád jsem ale mohla následovat čenich. Jenže jakmile jsem ho vystrčila z úkrytu, pochopila jsem, že to možná zase tak skvělej nápad nebyl. Ježíš to je kosa, prolétlo mi hlavou. Až mi z toho naskočila husí kůže. Navíc neskutečně sněžilo, že nebylo pořádně vidět na krok. Ještě že jsem tenhle les znala, bejt někde venku bych teď nechtěla. Možná ta smečka není zas tak špatná... Snad jsou Thia a Saelind v pohodě, běželo mi hlavou. Musela jsem ale věřit tomu, že se o sebe zvládnou postarat. Jinak bych se z toho leda tak mohla zbláznit.
Přeci jen se mi podařilo Saturna vystopovat a s radostí jsem se k němu běžela přivítat. "A mám tě!" vyhrkla jsem na něj zvesela. "To jsi mi teda pěkně utekl. Až se za tebou prášilo," podívala jsem se na něj na oko naštvaně. Dlouho mi to ale nevydrželo a začala jsem se smát. "To je teda počasí, že?" zavrtěla jsem hlavou a udělala ti při tom malé kolečko na místě. Byla jsem víceméně pořád v pohybu - ještě víc než běžně, aby na mě ten mráz neměl páky.

//Pokusím se psát, jak to budu po práci mentálně zvládat, ale jak jsme se domluvily, kdyby ses kdykoli potřebovala trhnout, tak go ahead a klidně manipuluj

//633

//Loterka 9

Lylwelin se podivovala, že jsme se ještě nepotkaly. Což mě zase až tak nepřekvapovalo. "Bývám hodně na cestách," usmála jsem se na na ni, "ale konečně na to došlo." Corni mi vyprávěl o kouzlení, který ho Launee vyléčila. "Fíha, to je teda něco!" pokývala jsem hlavou uznale a vesele pohodila ocasem.
Pak atmosféra trochu zhoustla, když se ostatní bavili o tom, co se stalo a jaké to bylo. V takových vážných situacích jsem se ale moc necítila. Neuměla jsem tak reagovat. A tak jsem jen tak mlčky postávala a nevěděla jsem úplně, co se sebou. Zvlášť o to víc, když jsem sama věděla, jaké to je. Přišlo mi hezké, jak se Saturn snažil Cornica uklidnit, že už to bude dobré. A je v tom dobrej... Jen jsem se na svého partnera a pak na vlče pousmála a nakonec věnovala krátký pohled Lylwelin. Nepřišla mi až tak přísná, jak mi ji Saturn líčil. A nebo jsem jen zvyklá na protivný, sprostý holky, uculila jsem se.
Trošku jsem se zapomněla ve svých myšlenkách, že jsem zaspala to, že se Satrun s Cornicem vydali zpátky do lesa. "Já jdu takyyy!" zavolala jsem za nimi. Ti už ale byli ta tam. V rychlosti jsem se otočila na Lywelin a věnovala ji rychlý kývnutí. "Tak snad se teď uvidíme dřív!" Vesele jsem švihla ocasem a vyběhla jsem po stopách svého partnera, který mě tu prostě nechal. Mohla jsem ho za to sice zkusit vinit, ale ve skutečnosti jsem si za to mohla sama. Nemohl ale přece být daleko.

//Mech

//632

//Loterka 8

//Skip till čtvrtek, prosím. Kdyby byla náhodou změna, postík si sem nějak vpašuju :)

Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého a snažila se stát relativně v klidu a na místě. A být nějaký čas bez pohybu byl pro mě docela výkon, to musel Saturnus věděl. Přišlo mi, že se tak nějak všichni chovali jako bych tu ani nebyla. Neštvalo mě to, možná to tak bylo i nejlepší nejlepší. Usmívala jsem se na malé vlče, které se choulilo k Lylwelin. Ta nám, nebo spíš hlavně Saturnovi povídala, jak k vlčeti přišla. Že ho s Launee zachránila před umrznutím z tundry. Podobně jako Thia kdysi mě... To mě docela vzalo. Několikrát jsem se mělce nadechla, než jsem jemně drcla na Saturna. "Necháme si ho tady, že jo?" řekla jsem prosebně. Ale Saturn se nenechal dlouho přemlouvat, spíš už byl dávno rozhodnutý, když toho malýho uviděl. "Taky tě ráda poznávám, Cornicu," napodobila jsem svého partnera s úsměvem. Běžně bych se přihrnula blíž, ale v téhle situaci jsem se držela kousek za Saturnem po jeho boku. "Vás oba," dodala jsem a krátce jsem hodila pohledem po Lylwelin, než jsem svou pozornost vrátila zpátky na vlče. Saturn se strachoval o to, jestli mělo vlče všeho dost a nic mu nechybělo. Všimla jsem si i významného pohledu, který mi věnoval. Pousmála jsem se a jemně na něj kývla. Pak jsem se otočila zpátky k vlčeti. "Jo? A co teta vykouzlila?" zajímala jsem se s nadšením.

//631

//Loterka 7

Zasmála jsem se, když Satrun zmínil, že proti nám nemá šanci, když se na něj domluvíme. A měl pravdu. Bylo to tři ku jedna. "Asi se holt budeš muset domluvit s náma," zazubila jsem se. Měla jsem dobrou náladu, a tudíž ze mě energie přímo zářila. Skoro jak ta moc hezké hvězda na mém krku. Krátce jsem se na ni podívala, než jsem svou pozornost zase věnovala svému partnerovi.
Ten mi podíval víc o Reonysovi. "Je to velký holka, bude v pohodě," ujistila jsem ho, protože on měl ty obavy přímo vepsané ve tváři. Vždycky si takové věci bral víc k srdci než já. Jeden by skoro řekl, že byl tak trochu pesimista. Na druhou stranu měl v hlavě vždycky plán co by kdyby, což mi dost často chybělo. A tak jsem se teď pokusila jeden takový vytvořit. "Tak jestli bydlí někde blízko, stojí za to omrknout a poptat se jeho rodiny. Třeba je tak najdem a ještě omrknem, co je on zač," navrhla jsem. Byla jsem na svůj plán náležitě pyšná. Byl to takový Thiy-hodný plán. Pěkně jsem to vymyslela, pochválila jsem sama sebe.
Zajímala jsem se taky trochu víc o smečku, abych byla trochu v obraze a neudělala svému partnerovi špatný obrázek. To se budu muset dost snažit, připomněla jsem si. Saturn si při zmínce Meinera viditelně povzdechl. "Meinere vždycky vypadá, že nemá o nic zájem," ušklíbla jsem se. Byla jsem přesvědčená, že to je defaultní nastavení toho vlka. "Ale má dobré srdce. Zachránil mě, když jsem byla ještě vlče a ztratila se a přitom vůbec nemusel a pak mě ještě vrátil Thie," povyprávěla jsem. To už jsme se ale blížili k úkrytu. Tvař se vážně, tvař se vážně, jeho mi hlavou. Oklepala jsem se, zvedla hlavu o malinko výš a vážněji než normálně a zapadla do úkrytu.

Sakra, tvářit se vážně je těžký, jelo mi hlavou už při prolézání dovnitř. Následovala jsem Saturna, který na Lylwelin zavolal, aby se nepolekala, kdo jde. A za chvíli už jsme stáli přímo před ní. "Zdravím Lylwelin, já jsem Sheya," představila jsem se na svoje poměry velmi formálně. Jenže zlatavá vlčice tu nebyla sama. Byla tu s malým vlčetem. "Jé, prťous," vypadlo ze mě bezprostředně a na tváři se mi rozlil široký úsměv. A tu tam byla nějaká vážnost.

//Po víkendu budu pravděpodobně schopná reagovat až ve čtvrtek, tak úplně v klidu skákejte, ať nezdržuju, manipulace Saturn :)

//Loterka 6

"Přesně tak, spinkutí!" zasmála jsem se vesele. Musel vědět, že nejde o nic důležitého. Jen jsem ho tak škádlila. "Ale byly bysme šmrncovní babička a děda, stejně jako Thia!" mrkla jsme na něj. Zrovna my jsme byli ti, co tak měli poučovat. Taky jsme to úplně nepropočítali. Ale to naše dcerky nemusely vědět, aby nás vůbec v tomhle braly vážně. Ale Proxi s tím určitě ještě počká, vzpomněla jsem si na její výraz.
Saturn mi říkal, že má Saelind docela toulavé tlapky. "Po kom asi?" uculila jsem se. "Nechala bych jí ještě chvilku čas. Ale jestli se brzy nevrátí, půjdemejí hledat," pokývla jsem vážně. Věřila jsem, že si ve světě pořadí, ale přeci jen... kdyby náhodou. "Víš něco víc o tom Reonysovi?" Ten byl určitě vodítko.
Saturn souhlasil s tím, že bychom mohli na výlet. Spokojeně jsem začala ocasem a poskočila na tlapkách. Výlet měl ale podmínku, která se ale dala čekat. Muselo se počkat na někoho, kdo smečku pohlídá. "Tak jo, ale pak budou hlídat oni," pověděla jsem rozhodně. "Počkat... a Meinere je beta?" Podívala jsem se na něj tazave. Vlastně jsem si nebyla jistá. Věděla jsem toho o smečce své rodiny vlastně docela pramálo. Ostuda.
Pomalým tempem jsme se vydaly lesem směrem k úkrytu. Saturn mi na Lylwelin takové letmé varování. Vlčice od rány... tak nějak jsem jich měla plný život. Ono to bylo trochu potřeba. "Treba ji obměkčím," ušklíbla jsem se a zaplula rovnou za Saturnovým kožichem do úkrytu.

//Mechové dno